O životě s cyklotymií – Rozhovor s Ondřejem

Ondřeji, kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?
Je mi 31 a momentálně pracuji jako knihovník na Vysoké škole báňské v Ostravě.

S jakým duševním onemocněním se léčíš?
S cyklotymií, poruchou nálady.

Pozn. Nevypusť duši: Cyklotymie patří mezi poruchy nálady, stejně jako například deprese nebo bipolární afektivní porucha. Cyklotymie je trvalá porucha nálady, trvalá proto, že její příznaky musí být přítomny alespoň dva roky. Je pro ni charakteristické kolísání (cyklování) nálady, od depresivní k hypomanické (výrazně povznesená nálada). Od bipolární afektivní poruchy se liší obvykle vyšší četností kolísání a tím, že propady nálady nejsou natolik výrazné, aby splnil kritéria deprese, a ve fázi povznesené nálady není změna tak výrazná, aby mohla být diagnostikována mánie. Ve fázi pokleslé nálady jsou typické problémy se spánkem, pokles energie, problém se soustředěním, pesimistický výhled do budoucna apod. Ve fázi nadnesené nálady bývají kromě zvýšené energie a snížené potřeby spánky přítomny i zvýšená sebedůvěra, přehnaný optimismus a další.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?
Bylo to asi před deseti lety, když mi bylo kolem dvaceti. Bylo to jako střídavé počasí – dnes už vím, že to bylo střídání manické a depresivní fáze – tehdy bych to tak nenazval.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?
Ano, byla to úmrtí několika členů rodiny, pak obtíže v práci, pak výhřez ploténky a otcova druhá mozková mrtvice. Pak už to jelo jedno za druhým…

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?
Ztrátu vědomí a zástavu dechu. A pak dva nedokonané pokusy o sebevraždu.

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?
K odborné pomoci jsem se poprvé dostal před třicátými narozeninami poté, co se jeden z ataků projevil zástavou dechu a epileptickým záchvatem. Do té doby měl člověk pocit, že je to součástí jeho povahy. Poté jsem ale začal tušit, že situaci nemám ve svých rukou, a že jde o něco závažnějšího.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?
Léky beru pravidelně už druhým rokem a stejně tak chodím na psychoterapii.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?
Nejdůležitější je pro mě asi režim, pracovní prostředí, které mě nutí zůstávat ve střehu.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? Musel jsi učinit nějakou zásadní změnu?
Zásadně jsem omezil alkohol, začlenil pravidelné procházky, více odpočívám a škrtám v naditém diáři. Říkám častěji „ne“, vybírám si, co chci skutečně dělat a co ne. Ve vztazích mám jistotu toho, že tu lidé jsou pro mě, ti nejbližší, že i když jsem jim dal možnost jít, nezalekli se a zůstali.
Jak na tvoje duševní obtíže reagovalo tvoje okolí, tvoji blízcí, rodina?
Spousta známých se stáhla, odcizili se, přestali se mnou komunikovat, odsunuli mě na vedlejší kolej. Ale pár jich také zůstalo. Rodina se to snažila pochopit, nesoudit, začít pracovat s tím, co ví.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?
Nesoudit, být se mnou a ubezpečit mě, že jsou tu pro mě, i když jsem „jiný“.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?
Vzaly mi ty, kteří se pod záminkou vytratili z mého života a také „běžný“ život. Daly mi barevný ohňostroj v podobě neobyčejného života, tvůrčí činnosti a skvělé skupiny těch, kteří mě chápou a neodsuzují.

Co ti dělá v životě největší radost?
Radost mé ženy z toho, že dělám pokroky a že jsem se nevzdal.

Co bys vzkázal lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?
Otevřete oči, otevřete hlavu. I když prší, kolem je vždy alespoň jeden člověk, který vám podává deštník. Neodmítejte ho, tohle je váš přítel.

Je něco, co bys chtěl, aby lidé o tvé nemoci věděli?
Psychická bolest má až fyzickou podstatu projevu. Skutečně bolí. Není to bebíčko ufňukánků, je to trauma a plamen, který dokáže člověka dohnat až na okraj síly, kdy zůstane ležet v posteli s psychosomatickou obtíží a nepohne se. Tohle mám, díky Bohu, za sebou. Neodsuzujte mě jen proto, že vy nevíte, jak na mě reagovat. Nejsem cizí tvor, jsem jen senzitivnější, než vy.