S Gabrielou Koukalovou o tom, jak málem vypustila duši

Gabriele Koukalové je 28 let, má za sebou špičkovou kariéru ve vrcholovém sportu, olympijské medaile, je vdaná a vydala knihu. Mohlo by to vypadat jako dokonalý život. Takový, jaký by si mnozí z nás přáli. Ani jí se ale nevyhnuly duševní obtíže. A právě o těch se rozhodla mluvit veřejně, nejen ve své knize, ale i v rozhovoru s námi.

Máš pocit, že tvoje povolání, tedy dráha profesionální sportovkyně, mělo něco společného s tvými duševními obtížemi?

Myslím, že částečně ano. Na jednu stranu je to prostředí, z kterého, když se daří, si člověk odnese spoustu pozitivních zážitků. Na druhou stranu je za cenu toho úspěchu často schopen a ochoten čelit obrovskému tlaku, který je na vrcholové sportovce dlouhodobě vyvíjen. Já jsem měla pocit, že všechno vždycky lehce a hravě zvládnu, že jsem až nesmrtelná. Brala jsem léta na lehkou váhu úzkosti a nepříliš pohodové psychické stavy, až se to potom najednou začalo skládat do takového stavu, kdy jsem se cítila v koncích a vůbec jsem nevěděla, co s tím mám dělat.

Rozbrečela jsem se a nevěděla jsem proč. Během vyučování se mi udělalo tak vnitřně nedobře, že jsem musela odejít na záchod a rozdýchat se.

Ty ses ale s duševními obtížemi setkala už dříve. V kolika letech se u tebe poprvé projevily?

První úzkosti a změny nálad se u mě projevily dost brzo. Bylo mi asi třináct nebo čtrnáct, když jsem byla poprvé u rodinného psychologa. Možná to mělo na svědomí to, že mi šly pomaleji věci ve škole, připadala jsem si jiná než ostatní děti. Měla jsem úzkostné stavy. Rozbrečela jsem se a nevěděla jsem proč. Během vyučování se mi udělalo tak vnitřně nedobře, že jsem musela odejít na záchod a rozdýchat se. Ve vyhledání pomoci mě tenkrát podpořila mamka, která to nebrala na lehkou váhu. Několik měsíců jsem intenzivně docházela na psychoterapii, občas už jsem měla pocit, že jsem úplně v pořádku. Úzkosti a depresivní nálady na mě přicházely ve vlnách a někdy jsem byla i několik měsíců úplně v pohodě. Táhne se to se mnou celou dobu. Takové ty nejdrastičtější změny ale začaly až po několika letech ve vrcholovém sportu, když jsem se pohybovala ve světové špičce. První tři roky jsem to relativně zvládala, ale ty další tři už byly špatné. Myslím, že tak kolem mých čtyřiadvaceti to začalo být hodně drsné. Tehdy už jsem přemýšlela, jestli to vůbec ještě mám šanci zvládnout.

Jak to vypadalo potom? Začala ses léčit?

Zažívala jsem stavy, kdy jsem nechápala, proč jsem na světě. Někdy jsem vůbec nemohla vstát z postele a cokoli dělat, nemohla jsem trénovat. Když mě kdykoli cokoli fyzicky bolelo, neprožívala jsem nikdy tak strašnou bolest jako při tomto.

Do té doby jsem využívala pomoci psychologů a psychoterapeutů, ale když mi bylo těch 24, doporučili mi dlouhodobější farmakologickou léčbu. Dostala jsem antidepresiva a stabilizátory nálady, protože ty výkyvy už výrazně ovlivňovaly můj život. Zažívala jsem stavy, kdy jsem nechápala, proč jsem na světě, měla jsem pocit, že nemám žádný cíl. Někdy jsem vůbec nemohla vstát z postele a cokoli dělat, nemohla jsem trénovat. Byly to hrozné stavy. Když má člověk nějaké fyzické zranění, nebo aspoň když mě kdykoli cokoli fyzicky bolelo, neprožívala jsem nikdy tak strašnou bolest jako při tomto. Zažívala jsem i poruchy spánku, často jsem několik nocí vůbec nemohla spát, takže jsem byla extrémně unavená. Brala jsem i léky na spaní. Když mi lékaři řekli, že mám psychiatrickou diagnózu, nejdřív jsem se za to strašně styděla.

Co na to řeklo tvoje okolí, tvoji blízcí?

Řekla jsem to dvěma kamarádkám, až pak mámě a taky partnerovi. Kamarádky se mi snažily vyjádřit podporu. Byly hodné, že se se mnou o tom všem vůbec bavily. Měla pocit, že je pro ně hodně těžké mi porozumět. Podle mě člověk, který si to nikdy nezažije, úplně neví, jak si to představit. U blízkých lidí, kterým jsem se svěřila, jsem se nesetkala s odsouzením ani s odmítnutím. Když jsem se svěřovala mámě, bylo to pro mě o dost těžší a důležitější, než když jsem to říkala kamarádkám. Jí jsem se totiž nikdy před tím zase tolik nesvěřovala, aby se o mě nebála a netrápila se. Bylo to hodně těžké, ale strašně se mi ulevilo, když jsem jí to řekla.

Deprese a úzkosti nejsou tím jediným, čím sis prošla. Zhruba deset let ses potýkala s poruchou příjmu potravy. Jak to začalo?

Ve věku okolo šestnácti let jsem se dostala do výběru holek, které byly v biatlonovém juniorském družstvu. Vedl ho trenér, který mě, co se týče váhy, ponižoval a okřikoval. Třeba když jsem si po obědě chtěla dát něco sladkého. Jednou to vyvrcholilo tím, že mi hodil jídlo do záchodu a postavil nás s kamarádkou před zrcadlo a říkal nám, jak jsme tlusté. Bohužel jsem v té době neměla sílu něčemu takovému čelit a začala jsem tomu věřit. Později jsem si všimla, že čím víc jsem se trápila kvůli jídlu, tím víc se zhoršovaly i moje psychické stavy. Do doby, co jsem jedla normálně, to ještě nebyly ty typické deprese. Ty nejhorší přišly až za pár let, když se moje potíže s jídlem prohlubovaly. Po fyzické stránce jsem si ale připadala neporazitelná.

Trenér mi hodil jídlo do záchodu a postavil nás s kamarádkou před zrcadlo a říkal nám, jak jsme tlusté. Takhle začínala moje porucha příjmu potravy.

Jak se tvoje potíže s jídlem projevovaly? Hladověla jsi?

Nebylo to tak, že bych nejedla vůbec. Snažila jsem se držet na ideální váze, ne nekontrolovaně hubnout. Asi od šestnácti let to pomalinku začínalo, nejprve neskutečným množstvím různých diet a výkyvů váhy. Chodili jsme jako profesionální sportovci na různé funkční testy, kde nás vážili, měřili a porovnávali náš fyzický výkon. Z tohoto měření potom vyjdou čísla, která popisují množství svalové hmoty a tuku v těle a zároveň se určí „ideální váha“. Takže jsem hned viděla, kolik bych měla zhubnout, abych byla ten „vysněný typ“, jako na papíře. A pro to jsem dělala maximum. Musela jsem vždycky jíst tak, abych vydržela tréninky a úplně neodpadla, ale večeře už nepřicházely v úvahu. Omezovala jsem se hodně. Když to porovnám s tím, co jím teď, a to už profesionálně nesportuji, nechápu, jak jsem to mohla vydržet. V týmu byly holky, které taky jedly strašně málo a vydržely to. To pro mě byl takový motor. Když to daly ony, dám to taky.

Uvědomila jsem si, že jednou budu chtít s Petrem mít rodinu, a došlo mi, že ty moje problémy by to celé mohly výrazně negativně ovlivnit.

S poruchou příjmu potravy ses potýkala 10 let. Co byl ten impuls pro to, začít s tím něco dělat?

Když jsem se seznámila se svým manželem a začaly se mnou cloumat hormony. V té době jsem najednou ve sportu už neviděla takový potenciál jako dřív, začala jsem si uvědomovat, že potom bude nějaký život, který je vlastně daleko důležitější než ten sportovní. Uvědomila jsem si, že jednou budu chtít s Petrem mít rodinu, a došlo mi, že ty moje problémy by to celé mohly výrazně negativně ovlivnit.

Jaká byla tvoje cesta k úzdravě? Jaké kroky jsi podnikla?

Petr, můj manžel, měl jednoho známého, Ríšu Pflegera, který se zabýval pomocí lidem s poruchami příjmu potravy. Je to odborník na výživu a skládá jídelníčky vrcholovým sportovcům. Začala jsem se s ním vídat a povídat si s ním o věcech, které jsem nikdy před tím nikomu neřekla. Stanovil mi jídelníček, musela jsem si fotit co jím a posílat mu to, zapisovala jsem, čeho a kolik jsem snědla. Takhle jsme to dělali zhruba rok. Součástí toho procesu bylo i změnit můj pohled na jídlo jako takové. Měla jsem strach, že jen co se na nějaké jídlo podívám, přiberu. Měla jsem s jídlem, především v odpoledních hodinách, spojené velmi nepříjemné pocity. Za poslední tři roky jsem se musela naučit mít ráda jídlo a taky sebe sama. S tím vším mi pomohl Richard. Na psychiatrii jsem o své bulimii nikomu neřekla. Dlouho jsem to brala jako součást toho sportu. Že je to jedna z věcí, kterou musím podstupovat, abych byla úspěšná.

Začala jsem se s ním vídat a povídat si s ním o věcech, které jsem nikdy před tím nikomu neřekla. Za poslední tři roky jsem se musela naučit mít ráda jídlo a taky sebe sama.

Rok po olympiádě, když jsem zase začala jíst normálně, byl pro mě velmi problematický. Přibrala jsem skoro 11 kilo. Jedla jsem zdravě a dietně, ale moje tělo mělo deficit, takže jsem velmi rychle nabrala. Během léta jsem zhubla pět kilo, ale věděla jsem, že pořád nejsem tam, kde bych měla. Problémy s jídlem se začaly vracet. Stále spolupracuji s Richardem a teď už je to více než rok, co jsem, co se poruchy příjmu potravy týče, v pořádku. Psychické stavy a duševní pohoda se mi výrazně zlepšily po odchodu od týmu a odpočinku od vrcholového sportu, ale stále ještě občas docházím na psychoterapii kvůli depresivním stavům a postupně vysazuji antidepresiva.

Jaký máš nejhorší zážitek, co se týče tvého duševního onemocnění?

Kvůli bulimii a s ním spojenému častému zvracení jsem postupně ztratila dávicí reflex a pomáhala jsem si lžičkou. Jednou mi nějak vyklouzla, spadla mi do krku. Nakonec jsem ji spolkla a musela do nemocnice. V té době už jsem spolupracovala s Ríšou a uvědomovala jsem si, že to není v pořádku, že jsem selhala. Byl to pro mě strašně potupný zážitek. Nevěděla jsem, co říct lékaři, něco jsem si tenkrát vymyslela, ale jemu to muselo být určitě hned jasné.

Naučila jsem se znovu mít ráda jídlo. Nahlížela jsem na něj v těch nejhorších chvílích jako na nějaký jed.

Co ti nejvíc pomohlo na celé cestě k úzdravě?

Především to, že se mi postupně otevřely oči a začala jsem se mít ráda. Nějaké nastavení sebelásky. Měla jsem pocit, že jsem se nesnášela a neuměla jsem se přijmout taková, jaká jsem. Celá moje léčba jde skrz sebepřijetí a sebelásku. Pak taky to, že jsem se znovu naučila mít ráda jídlo. Nahlížela jsem na něj v těch nejhorších chvílích jako na nějaký jed. Po spolupráci s odborníky a léčbě se také začaly snižovat výkyvy nálad, což mi hodně pomohlo. Žiju díky tomu daleko kvalitnější život. Zároveň mi v poslední době ubývá stresu a cítím se daleko lépe, více v duševní rovnováze.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí, tvoji nejbližší, když si procházíš nějakým těžším obdobím?

Jednoznačně mi pomůže, když se s nimi můžu bavit o věcech, které mě trápí a také když cítím, že tam pro mě jsou, a že mě mají rádi. To je úplně nejvíc.

Co ti duševní obtíže vzaly a co ti naopak daly?

Jsou součástí mého života. Teď se na tom všem snažím vidět spíše ty pozitivní věci a ani nějak neuvažuji nad tím, že by mi něco vyloženě vzaly. Naučily mě mít se ráda a dívat se na život z trochu jiného pohledu. Je to těžké vysvětlit, protože s tím vším ještě trochu bojuju. Vím, že mám problém, které není jednoduché překonat. Taky se mi o tom ještě úplně dobře nemluví. Dokážu si ale určitě víc užít dny, které jsou dobré.

Co ti teď dělá v životě největší radost?

Chvíle s rodinou. Taková ta pohoda a zážitky, které jsem dosud v životě nemohla zažívat, protože jsem byla extrémně vytížená. V poslední době jsem začala dělat i jiné sporty, začala jsem chodit na salsu, která mě hrozně baví. Muzika a pohyb pro mě může být lék na úzkosti – kolikrát se mi díky tomu podařily úplně překonat.

Muzika a pohyb pro mě může být lék na úzkosti – kolikrát se mi díky tomu podařily úplně překonat.

Takže jsi na sport jako takový úplně nezanevřela? Dokáže ti ještě dělat radost?

Rozhodně! Akorát jsou to trochu jiné druhy sportu a nedělám je profesionálně. Hrozně mě baví to vědomí, že se teď nemusím snažit být ve všem nejlepší. Učím se, že všechny věci nemusí být vždy úplně dokonalé. Nemusím jít ven kvůli tomu, abych uběhla nejvíc kilometrů nebo se s někým poměřovala ve výkonnosti. Stačí mi, že si užiju tu chvíli, tu radost z pohybu.

Sportovat a stravovat se dá i daleko lepšími a zdravějšími způsoby. Trápit se fyzicky i psychicky není ta správná cesta.

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné věci, které trápily tebe? Třeba holkám a klukům, kteří hodně sportují a trápí je úzkosti nebo poruchy příjmu potravy?

Že sportovat a stravovat se dá i daleko lepšími a zdravějšími způsoby, a že trápit se fyzicky i psychicky není ta správná cesta. Pokud takový problém mají, ať neváhají a jdou se poradit s odborníkem. Pokud se ale bojí jít za odborníkem, ať to řeknout alespoň někomu blízkému. Ať o tom začnou mluvit a přemýšlet o tom. To je začátek a další kroky spolu s případnou léčbou přijdou brzy. Dá se žít šťastně a s krásnou postavou, i když člověk jí normálně. A duševní zdraví je nedílná součást kvalitního života.

Co bys chtěla, aby o duševních nemocech, třeba takových, jako sis zažívala ty sama, věděli ti, kteří se s nimi sami nesetkali?

Aby byli oporou lidem, kteří se s duševními obtížemi potýkají a aby je podpořili ve vyhledání odborné pomoci. Hlavně nesoudit a neodsuzovat. Když má někdo psychické problémy, je to v mých očích často daleko zásadnější, než kdyby měl nějaké fyzické potíže. Minimálně to má stejnou váhu. Není dobře dívat se na lidi s psychickými obtížemi skrz prsty a odsuzovat je. Může se to stát každému.

Není dobře dívat se na lidi s psychickými obtížemi skrz prsty a odsuzovat je. Může se to stát každému.

Jaké pro tebe bylo, když jsi o svých duševních obtížích začala mluvit veřejně?

Je to pro mě dost čerstvé. Vzhledem k tomu, co jsem si za poslední roky prožila, čekala jsem, že se při rozhovorech setkám s větší empatií, možná s větším pochopením. Bylo pro mě velmi těžké to všechno říct a nechápu, jak si některá média a lidé mohou myslet, že jsem si to celé vymyslela. Je mi takových lidí vlastně líto. K otevřené zpovědi mě hnala víra, že tím můžu pomoci dalším lidem, kteří si procházejí něčím podobným. Spousta lidí mě za to odsoudilo, ale asi se tím i trochu vyčistí vzduch a člověk pozná, kdo jsou opravdoví přátelé a kdo za vámi stojí jen, když se vám daří.

K otevřené zpovědi mě hnala víra, že tím můžu pomoci dalším lidem, kteří si procházejí něčím podobným.

  1. Děkujeme Gábině! Je úžasné, že šla se vším na veřejnost, chtělo to velkou odvahu. Obzvláště u nás lidí nejsou zvykli mluvit na rovinu, bojí se nahlas říct pravdu a pojmenovat věcí, tak jak jsou. Raději budou mlčet, aby si neohrozili to svoje teplíčko. Kdyby bylo více takhle odvážných sportovců, tak by to zákulisí vrchového sportu nevpadalo tak jak vypadá. Proto ji obdivují, že se snaží něco podniknout pro zlepšení a pomoc ostatním i když jí to určitě stálo nemálo sil a pohody. Mám dvě dětí co sportují a už i dětských kategoriích jsou ty vztahy hodně na pováženou a se sportovním chováním a duchem to má pramálo společného. Díky Gábině se i nám hodně otevřeli očí a určitě budeme více hlídat, v jakém že vlastně prostředí se dětí pohybují.

  2. Dobrý den, moc děkuji za tento rozhovor!
    Problematika duševního onemocnění je tam popsána velmi jasně, srozumitelně, přesně… Duše bolí víc než fyzická onemocnění – přesně vyjádřeno. Když to řekne člověk, který vše prožil – prožívá, osloví to daleko víc, než přednáška odborníka. Pracuji jako krizový intervent a vím, jak tito lidé trpí. Váš rozhovor je veden velmi odborně a věcně, empaticky a bez emocí. Neodpustím si poznámku, že jsem si ze záznamu pustila rozhovor, který s Gabrielou vedla Lucie Výborná (Hostem Lucie Výborné …) a ač si myslím, že jde o výbornou a zkušenou moderátorku, tento rozhovor vyznívá, že si dostatečně nezjistila informace o problému bulimie a duševních onemocnění a zbytečně se do Gabriely strefovala (např. že se člověk za bulimii stydí a zatajuje, kamufluje atd.) O to víc obdiv, že to Gábina zvládla se ctí!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*