O životě s agorafobií – příběh Miloslava

Povídka

Poslední srpnový podvečer. Slunce ještě nezapadlo. Všímejte si barev. Jemná žlutá, sytě oranžová. Pořád je docela teplo. Je to vlastně dost nudný den. Takový tuctový a zapomenutelný. A přece jenom se něco stalo. Do těch žluto-oranžových barev se začíná rozpouštět zelená. Najednou to není tak líbivý západ slunce, že ano? Je větší horko, hlavně na hrudi to štípe a hůře se dýchá. Potí se ruce a z těch žlučových odstínů posledního srpna se člověku zvedá žaludek.

Takhle vypadala jeho první panická ataka a žádný slunečný den už nebyl takový jako dřív.

Deprese a úzkostné stavy vždycky znal jako ty šedivé a deštivé obrazy sklíčených lidí sedících u okna. Ten podzim ale nepršelo, a tak strávil následující měsíce v těch nepřirozených oranžových barvách. Po řadě fyzických i psychických vyšetření dostal svou první krabičku antidepresiv. Prý mu v dotaznících vyšlo, že je úzkostlivý. Navíc měl „rozházené biorytmy“, řekl mu psychiatr. Svět po nějaké době zase dostal ty správné barvy a on opětovně nabyl chuť jíst, vstávat a mluvit s lidmi. Pořád ale něco nesedělo. Byla to taková “bezvýchodná duševní pohoda”. Léky mu umožnily fungovat, ale ne konat. Připadal si jako jezdec, jehož kůň vždycky při drezuře zabrzdí před překážkou. Situace byla o to horší, že ve většině případů přepadl tomu koni přes hlavu a udělal obrovský nepořádek.

Dojel na univerzitu, ale nedokázal vstoupit do učebny a sedět v ní pouhých 45 minut. “Co když tě ostatní uvidí, jak sebou pořád šiješ? Co když budeš muset utéct na záchod? Je dostatečně blízko? A co ta prezentace před všemi? To nemůžeš zvládnout.” říkám. Vyhodili ho těsně před dokončením. Nedostatečná docházka a kredity. Obhájil si to tak, že ho to stejně nebavilo.

Dojel před sídlo firmy, ale nedokázal vstoupit dovnitř a zúčastnit se pohovoru. “Jak to tam vydržíš? Určitě ti bude špatně. Podívej se, jakou máš trému. Tohle jen tak neopadne. Akorát se ztrapníš. Nezvládneš to.” říkám. Bez práce nebyly koláče. V rodině, kde nedávno zemřel hlavní živitel, to byl dost zásadní problém.

Co bylo špatně? Cítil se dobře… ale doma. Nebylo mu špatně… když měl záchod pár kroků opodál. S lidmi mluvil… ale za obrazovkou počítače.

Podíval se do zrcadla a všechno bylo v pořádku. Podíval se do sebe a byl dutý. Najednou uplynulo několik měsíců a tenhle člověk, nevycházel ze svého domova, komfortní zóny a útočiště. Byl bez lidského kontaktu, bez vědomí toho, jak to vypadá venku. Věděli jste, že v Japonsku je pro to zvláštní název hikikomori? Často to bývá volba zůstat doma ve svém pokoji a koukat na televizi. Zříct se kontaktu s lidmi. Chtěl to taky takhle mít. Tvářit se, že to je jeho “cool japonský brand”. Před holkama mít ten punc sexy mysteriózna. Co naplat, stejně se s žádnou nepotkal, aby to probrali. “Poslouchej, ty prostě nezvládneš dojet na to místo a nezvládneš s tím člověkem být ani pět minut. Omdlíš, pozvracíš se, tak to ani nezkoušej. Takhle se chceš před ní ukázat? Sám vidíš to množství katastrofických scénářů, které se určitě stanou.” Asi to pro něj dosáhlo kritického bodu a potřeboval zjistit, komu vlastně čelí. Nakonec mě našel. Agorafobii…

Agorafobie je…

Často se lidem vybaví, že jde o strach z otevřených prostor.  Bude ti tak zle, kam až tvoje oko dohlédne. To ale neznamená, že se děsil třeba takového fotbalového hřiště nebo širokého pole. Spíše z míst neznámých, nebo dokonce uzavřených jako je například metro. Ale každý to má jinak, jak se dočtete v příručce od doktora Praška. Hodně ho tahle kniha fascinovala. Najednou četl přesně definované příznaky a nebyl ničím unikátní. Nikdo vlastně není. Zapadl téměř do všech škatulek a svitla naděje, že to půjde vyléčit. Lidé se s tím potýkají už dlouho.

Bylo načase vyhledat terapie. Tu kognitivně-behaviorální. Začalo to klasicky. Dětství, dospívání, rodina, kuřák-nekuřák, vztah s tetou z pátého kolena… Než se ale stačil rozkoukat, měl namířeno na svoji první expozici. Vystavení se svému největšímu strachu. A to ještě v den, který byl celý takový k ničemu. Tohle bude absolutní lahůdka. Nemohla jsem se dočkat. Jeho terapeutka byla mladá a věděla, že jde naopak o tu nejlepší situaci. Projeli metro z jedné konečné na druhou a mluvili o jeho pocitech. Zvládl to. Neomdlel, nepozvracel se. V tu chvíli nebylo s čím polemizovat. Co jsem mohla dělat?

Ty nejhorší okamžiky a nejtěžší fáze dnes tvoří nějakou pětinu nebo šestinu času, který se mnou žije. Od té doby je to jen práce. Udržování schémat a návyků, nácvik dýchání, sepisování myšlenek. Hrozná nuda. A přesto ta pětina nebo šestina zasela tolik změn do jeho života. Člověk během té chvíle ztratí tolik sociálních schopností, že si připadá jako by žil na opuštěném ostrově. Musí si znovu navykat žít v civilizaci, učit se mluvit a jednat.

Dnes stojí na místě, kterého se před pár lety tak děsil, které mu nedělalo dobře. Nebo vykonává činnost, o které si myslel, že už nemůže nikdy zvládnout. A ptá se sám sebe, jak se mohl tohohle někdy bát? Vždyť to vůbec nedává smysl. Byla to taková malichernost a dneska už je to pro něj samozřejmost. Ten obrovský kontrast, který se dřív zdal nemožný, pro něj bude prvním z nejpevnějších záchytných bodů, ze kterých už nikdy nespadne na dno.

No uvidíme. Čas od času na něj nějakou tu otázečku zkouším. “Proč by ses svěřoval se svým ‘životním příběhem’? Nikomu to nepomůže. Nikdo to nepochopí. Neztrapňuj se takhle na veřejnosti. Cožpak ti to nestačilo?” On to ale stejně pošle. A oni to stejně zveřejní. Hmm, tak zase někdy jindy…

Odpovědi na otázky

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 28 let a pracuju jako designér / scénárista v herním průmyslu.

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

Agorafobie, panické a úzkostné stavy.

Pozn. Nevypusť duši: Agorafobie patří mezi úzkostné poruchy. Často se vyskytuje v návaznosti na panickou poruchu. Slovo agorafobie můžeme přeložit jako strach z ote­vřeného prostoru (agora = tržiště, fobie = strach).Podstatou agorafobie je hrůza z panického záchvatu v situaci, ve které není dostupná pomoc, nebo ze které je obtížné se vzdá­lit.

Lidé trpící agorafobií se proto vyhýbají dopravním prostředkům, supermarketům, velkým prostranstvím, návštěvě kin, divadel, v těžších případech i jakémukoliv opuštění domova bez bezpečného doprovodu. Kromě strachu z příznaků paniky mívají lidé trpící agorafobiíí často obavy z toho, co by si řekli druzí lidé, kdyby jejich potíže viděli.
Agorafobií trpí kolem 5–6 % populace (Praško, & Vyskočilová, 2012).

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Dalo by se říct, že to “ve mně bylo” už od nějakých 15 let, ale v plné síle se potíže projevily okolo 21 let. Nevolnost, neklid a úzkosti byly první z příznaků. Chvíli jsme zažil i lehké depresivní stavy.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

To je otázka, na kterou jsem dlouho hledal odpověď. Chvíli se zdálo, že ano, chvíli zase, že šlo o vyústění něčeho, co se hromadilo dlouhodobě. Dnes už mi na tom moc nezáleží.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Je to spíš taková mozaika událostí, chvil a situací, které mají společný název “ztráty”. Nemohl jsem mluvit s lidmi, se kterými jsem měl. Nemohl jsem jít na zkoušky a pohovory, na které jsem měl jít. Ztratil jsem spousty příležitostí a zkušeností.

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?

Do roka od prvních příznaků.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Ano, beru léky a chodím na terapii.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Léky jsou takový ten základní článek, na který se prostě člověk může spolehnout. Brzy jsem ale zjistil, že jen s nimi se člověk daleko nedostane. Takhle to probíhalo v začátcích a byla to taková “bezvýchodná duševní pohoda”.

Výrazný zlom se objevil, když jsem poprvé dostal oficiální diagnózu a přečetl si knihu od doktora Praška. Najednou jsem zjistil, že nejsem ničím unikátní, naopak všechny prožitky naprosto přesně zapadly do konkrétních škatulek. Nebyly to nějaké obecné ezo povídačky pasující na každého a na nikoho, ale konkrétní příklady a prvky choroby. Říkal jsem si: “To je tak fascinující, že ta choroba má definované příznaky skoro jako chřipka nebo cukrovka. To znamená, že se to dá léčit. Že se s tím lidé potýkají už dlouho.”

Druhý zlom nastal při mé první terapeutické expozici. Není nad to, když vás v těžké životní situaci lékařka vezme na místo, kterého se nejvíce děsíte. Pro mě to bylo metro. Projeli jsme tehdy jednu trasu od začátku do konce a nazpátek. A od té chvíle nebylo s čím polemizovat. Prostě jsem to zvládl, nic se mi nestalo. Nezbláznil jsem se, ani nezemřel. Musel jsem se v tu chvíli všem faktům postavit.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? Musel jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Nedávno jsem si uvědomil, jak hodně jiný člověk jsem než před nějakými deseti lety. Tím, jak jsem během svých raných 20. let strávil mnoho času v izolaci, se teď musím učit znova žít ve společnosti. Učit se mluvit, vystupovat, přemýšlet, reagovat. Opravdu to někdy působí jako bych byl několik let na opuštěném ostrově a teď jsem se dostal zpátky do civilizace.

Také jsem ale svým způsobem víc odvážný, méně se stresuju, méně spekuluju o věcech, které se nestaly a nestanou. Prostě žiju aktuálním okamžikem. Jsem trochu zosobněním toho memu psíka, který sedí v hořící místnosti a říká: “This is fine.” (pozn. Nevypusť duši: v překladu “To je v pohodě.”)

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Nemělo by to být nic specifického nebo cíleného. Když všechno funguje naprosto normálně, tak se po nějaké době lépe “zapojím” zpátky.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Vzaly mi zkušenosti, příležitosti a především lidi. Inspirativní osoby, spřízněné duše, spolužáky z FHS a FF UK. Některé jsem měl moc rád, některé jsem nenáviděl, ale chybí mi všichni. Snažím se naučit žít s tím, že některým už nikdy v životě nevysvětlím, proč jsem se choval tak, jak jsem se choval. Proto musím brát tu chorobu jako svou celoživotní nemesis. Pro mě to nikdy nebude “něco, s čím žiju”, ale něco s čím bojuju.

Naštěstí při tomhle boji pořád získávám zkušenosti, zatímco nemesis bojuje pořád stejně a předvídatelně. Já mám schémata, filosofii, přikázání, které si neustále připomínám a posiluji, abych už nikdy nezopakoval ty hrůzy minulosti

Co ti dělá v životě největší radost?

Když překonám nějaký velký stresor a odškrtnu si ze seznamu další milník. Když se můžu v týmu stejně nadšených lidí hnát za společným cílem. Když můžu jakkoli pomáhat.

Co bys vzkázal lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?

Za nějakou chvíli – týden, měsíc, rok – budete na místě, kterého se teď děsíte, které vám nedělá dobře, nebo budete dělat činnost, o které jste si mysleli, že už nemůžete nikdy zvládnout. A za ten týden, měsíc, rok si řeknete: “Jak jsem se mohl/a tohohle někdy bát? Vždyť to vůbec nedává smysl. Byla to taková malichernost a dneska už je to pro mě samozřejmost.” Ten obrovský kontrast, který se možná teď zdá nemožný, pro vás bude prvním z nejpevnějších záchytných bodů, ze kterých už nikdy nespadnete na dno.

Je něco, co bys chtěl, aby lidé o tvé nemoci věděli?

Že může v někom vyrůstat od útlého věku. Že slova, reakce, chování, situace, atmosféra, které se všechny dotýkají dětí, sourozenců, kamarádů, je mohou ovlivnit po zbytek života. Přenášet svůj vlastní strach, frustrace a stres na okolí, především na děti, je to nejhorší co můžete udělat. Formujete tím iracionální rysy osobnosti, fobie a poruchy, které nikdy nebudou potřeba a nikdo je nebude chtít.

Praško, J., & Vyskočilová, J. (2012). Panická porucha a jak ji zvládat (2.vydání). Praha: Galén.
http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/neuroticke-poruchy/agorafobie/