O životě s mentální bulimií – příběh Denisy

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 18 let a studuji cestovní ruch na střední škole.

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

Léčím se středně těžkou depresí, panickou poruchou a mentální bulimií.

Pozn. Nevypusť Duši:

Deprese je doprovázena prožíváním pocitů viny, beznaděje, ztrátou zájmů a smyslu života, a také zhoršením sebehodnocení a sebedůvěry. Patří mezi afektivní poruchy (poruchy nálady). Mezi typické příznaky patří oslabení vůle, snížení celkové energie a aktivity, snížení schopnosti koncentrace, a narušení spánku a chuti k jídlu.

Panická porucha je charakterizována náhlými epizodami intenzivního strachu až hrůzy, které se objevují bez zjevné vnější příčiny. Během panického záchvatu, který obvykle trvá několik minut, prožívá postižený člověk silnou úzkost s celou řadou tělesných příznaků. 

Pro mentální bulimii jsou typické příznaky obdobné mentální anorexii – tedy snaha držet dietu a hubnout, nespokojenost se sebou, s vlastním tělem, strach z přibírání. Tvrdý dietní režim je však narušován stále častějšími záchvaty přejídání, kdy dochází nejprve vlivem podvýživy a omezení řady jídel k nekontrolovatelnému vlčímu hladu. Vyvolávané zvracení s sebou přináší psychickou i fyzickou úlevu od množství snědeného jídla, ale vede k silným pocitům viny, depresi a následně k dalšímu a dalšímu přejídání. Za problémy s poruchou příjmu potravy obvykle stojí celá řada individuálních psychologických problémů. Léčba často bývá zdlouhavá, ale její účinnost se zvyšuje vytvořením sítě odborníků, kam obvykle patří psychoterapeut, nutriční terapeut, psychiatr, praktický lékař a další specialisté z řad lékařů.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Bylo mi 12 když se poprvé objevily moje problémy. Začala jsem mnohem víc přemýšlet, byla jsem neustále unavená, nic mě nebavilo, ztratila jsem chuť k jídlu. Často jsem měla úzkosti, které jsem se snažila řešit sebepoškozováním, což celou situaci jen zhoršovalo. Nic mi nedávalo smysl, nechápala jsem, že už nedokážu cítit to co dřív. Problémy s jídlem přišly později při snaze tyto stavy kontrolovat.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Nemyslím, že by byla konkrétní věc, kvůli které to začalo. Nejspíš se mi jen na začátku dospívání začaly bouřit hormony. Fakt nevím.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

S těmito problémy se těchto zážitků nahromadí dost. Ale asi to úplně nejhorší mě potkalo hned na začátku. Vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje, proč je mi najednou tak zle, bála jsem se chodit ven a musela jsem odjet s rodinou na 3 týdny do Ameriky. Nikdo v té době o mých problémech nevěděl, protože já sama jsem vůbec netušila, že bych mohla trpět duševním onemocněním. Ani jsem nevěděla, že něco jako deprese nebo panická ataka existuje. A najednou jsem se ocitla ve svém zoufalém stavu na opačné straně zeměkoule, s rodinou, která o mých potížích nevěděla, a se svojí pratetou, kterou jsem skoro neznala a která mi celé tři týdny předhazovala, co všechno dělám já a moje rodina špatně. Zní to jako nesmysl. Pro všechny by bylo asi zajímavější kdybych popisovala svůj dramatický pokus o sebevraždu. Ale tohle bylo horší. Byla jsem ještě malé dítě a byla jsem strašně vystrašená.

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?

Díky mojí kamarádce, která věděla, co se děje, jsem vyhledala pomoc asi po třech měsících intenzivních potíží. Začala jsem anonymně docházet k psychologovi do krizového centra. Rodiče o tom nevěděli, poprvé jsem tam byla ve dvanácti.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Ano, beru antidepresiva a slabou dávku antipsychotik na stabilizaci nálady. Na individuální terapii chodím jednou týdně a dál chodím dvakrát týdně do centra Anabell na skupinové terapie specializované na poruchy příjmu potravy.

Chodila jsem ke skvělému psychologovi, který mě přivedl k mindfulness. To bylo přesně to co jsem potřebovala a stále potřebuju. Pořád se učím příjímat věci tak jak jsou. Už nejedu na výkon a necpu si do hlavy, že se musím uzdravit a změnit celý svůj život. Pomaličku pracuju s tím, co mám, a funguje to. S bulimií mi hodně pomohla hospitalizace na psychoterapeutickém oddělení a skupinové terapie. Uvědomila jsem si, že jsem si hlídáním jídla hledala pocit bezpečí.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Je několik věcí co mi hodně pomohlo. Chodila jsem ke skvělému psychologovi, který mě přivedl k mindfulness. To bylo přesně to co jsem potřebovala a stále potřebuju. Pořád se učím příjímat věci tak jak jsou. Už nejedu na výkon a necpu si do hlavy, že se musím uzdravit a změnit celý svůj život. Pomaličku pracuju s tím, co mám, a funguje to. S bulimií mi hodně pomohla hospitalizace na psychoterapeutickém oddělení a skupinové terapie. Uvědomila jsem si, že jsem si hlídáním jídla hledala pocit bezpečí. Teď si tu „jistotu“, kterou potřebuju, snažím najít jinde. Taky už tolik nehodnotím věci a nesnažím se dělat jen ty „správné“. Dělám věci tak, jak je cítím. Taky mi pomáhá pomáhat lidem, mluvit s nimi o duševním zdraví a nezdraví. Napomáhat destigmatizaci a nabídnout trošku jiný pohled.

Kvůli depresím jsem se nedokázala ve škole soustředit, protože jsem byla pořád hodně unavená a usínala v hodinách. Někdy mi bylo tak zle, že jsem ráno nedokázala vylézt z postele.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? Musel jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Můj život se změnil kompletně. Jsem obklopená jen lidmi, kteří mi rozumí. Ať už mají stejné potíže nebo jsou otevření k tomu, abych jim všechno vysvětlila a oni to přijmou. Zároveň kvůli mému občasnému impulzivnímu sebedestruktivnímu chování o mě mají moji blízcí velký strach a trávím spoustu času v nemocnici. Tento rok jsem byla v nemocnici dohromady více času než doma, což by se dít nemělo. Taky jsem musela kvůli panickým atakám ukončit denní studium a začít studovat dálkově. Nejsem schopná ani chodit na brigádu. Jsem ze všeho nervózní. Psychické nemoci mohou být hodně omezující. Momentálně nejsem schopná žít „normální“ život osmnáctileté holky.

Dovolená je pro mě noční můra plná strachu. Děsí mě nové prostředí, nemám se kam schovat, kam utéct a taky se pořád jen jí a ještě k tomu na veřejnosti.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Asi stačí si všimnout a pochopit, že se necítím dobře. Nabídnout mi pomoc (např. procházku), ale nenutit mě. Jediné, co potřebuju, je necítit se v tom sama.

Jak se onemocnění projevovalo/projevuje ve tvém životě?

Můj život to hodně ovlivňuje. Kvůli depresím jsem se nedokázala ve škole soustředit, protože jsem byla pořád hodně unavená a usínala v hodinách. Někdy mi bylo tak zle, že jsem ráno nedokázala vylézt z postele. V tomhle stavu jsem školu pořád zvládala, ale bylo to na hranici. Pak se ale začaly ozývat panické ataky a já ve škole nezvládla být déle než 2-3 hodiny. Postupně jsem tam přestala chodit úplně. S brigádou to bylo stejné. Opravdu jsem se snažila, ale jakmile jsem tam přišla, musela jsem hned utéct. Začala jsem tedy studovat dálkově, ale mám strach, co bude dál. Bojím se, že s tímto nebudu schopná pracovat. Podobné věci se objevují ve všech mých oblastech života. Nemůžu jít s kamarádkou na oběd, protože nezvládnu jíst na veřejnosti. Častokrát jsem se po cestě otočila a jela zpátky domů, protože jsem si připadala obrovská a nedokázala jsem být mezi lidmi. Dovolená je pro mě noční můra plná strachu. Děsí mě nové prostředí, nemám se kam schovat, kam utéct a taky se pořád jen jí a ještě k tomu na veřejnosti.Koupaliště nepřipadají v úvahu. Jsou období, kdy jsem schopná zvracet třeba třikrát denně a neřešit nic jiného. S tím souvisí i fyzické problémy. Nejsem v podváze, ale pořád mám problémy s trávením, mám nízký tlak, takže je mi často na omdlení, často mívám bolesti v celém těle a křeče v žaludku po každém jídle. Mám taky narušenou zubní sklovinu ze žaludečních šťáv. A to nemluvím o tom, o kolik příležitostí jsem přišla kvůli tomu, že jsem se na to necítila nebo jsem byla zrovna hospitalizovaná. Mít za sebou v osmnácti letech 6 hospitalizací v psychiatrických zařízeních není zrovna to, co bych od dospívání očekávala.

Jasně, škola je otrava, ale přála bych si jednou se vzbudit otrávená, že musím do školy, ale taky s trochou nadšení z toho, co mi přinese další den. Dostat špatnou známku ve škole a ignorovat to, protože jsem zamilovaná. Tohle jsem v krátkých lepších obdobích zažila, ale teď je to daleko ode mě.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Co mi moje obtíže vzaly jsem už trochu naťukla. Momentálně nejsem schopná žít běžný život a někdy bych si to tak moc přála. Jasně, škola je otrava, ale přála bych si jednou se vzbudit otrávená, že musím do školy, ale taky s trochou nadšení z toho, co mi přinese další den. Dostat špatnou známku ve škole a ignorovat to, protože jsem zamilovaná. Tohle jsem v krátkých lepších obdobích zažila, ale teď je to daleko ode mě. Řeším jiné věci než moji vrstevníci a než většina lidí. To mě hodně vzdaluje od společnosti.

Na druhou stranu se mi díky nemoci dostalo jiné příležitosti. V terapii se hodně věnuju svým pocitům a sama sobě. Nemyslím si, že kdybych byla zcela zdravá, šla bych takhle do hloubky. Bylo by mi jedno co a proč cítím. Nebo to tak dřív alespoň bylo. Taky se neříká jen tak „V nouzi poznáš přítele.“ Mám teď v životě jen lidi, kteří mě mají rádi takovou jaká jsem, i když je to se mnou někdy těžké.

Co ti dělá v životě největší radost?

Když můžu někomu pomoct. To vždycky nejvíc zahřeje u srdce.

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?

Odpusťte sami sobě. Nepřestávejte se poznávat a nelekněte se toho, co v sobě najdete. Buďte k sobě laskaví a naučte se být sami sobě oporou.

Je něco, co bys chtěla, aby lidé o tvé nemoci věděli?

Lidé si často myslí, že jsou duševně nemocní slabí. Že úzkostné a depresivní poruchy jsou projevem slabosti. Znám spoustu takhle nemocných lidí a za mě jsou to nejsilnější lidé co znám. A nezapomeňte, že to může potkat kohokoliv. Nevybrali jsme si to, co cítíme. Nevybrali jsme si být nemocní. Člověku se zlomenou nohou taky neřeknete, ať to rozchodí. Zlomená duše taky potřebuje péči. Možná ještě větší a šetrnější. Myslete na to.

Na druhou stranu se mi díky nemoci dostalo jiné příležitosti. V terapii se hodně věnuju svým pocitům a sama sobě. Nemyslím si, že kdybych byla zcela zdravá, šla bych takhle do hloubky. Bylo by mi jedno co a proč cítím. Nebo to tak dřív alespoň bylo.

Zdroje:

Praško, J., Buliková, B., Sigmundová, Z. (2010). Depresivní porucha a jak ji překonat. Praha: Galén.

Praško, J., Prašková, H., Vašková, K., Vyskočilová, J. (2012). Panická porucha a jak jí zvládat. Praha: Galén.

Švédová, J.: Svépomocný manuál aneb Jak si mohu sám/sama pomoci. Vydalo Občanské sdružení Anabell v roce 2012.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*