O životě s depresí a panickou poruchou – příběh Kristýny

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 19 let a právě dokončuji 4. ročník střední umělecké školy. 

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

Léčím se z depresivní a panickou poruchou. 

Pozn. Nevypusť duši: 

Depresivní porucha patří mezi afektivní poruchy (poruchy nálady). Může probíhat v lehké, středně těžké nebo těžké formě. Mezi typické příznaky patří dlouhodobé zhoršení nálady, snížení energie, snížení celkové aktivity a schopnosti koncentrace. Bývá narušen také spánek a chuť k jídlu. Deprese je doprovázena prožíváním pocitů viny a beznaděje, ztrátou zájmů a zhoršením sebehodnocení a sebedůvěry. Vede k pocitům ztráty smyslu života. Deprese není vůlí ovlivnitelná, ale u většiny lidí je dobře léčitelná. U mírné deprese může dostatečně pomoci samotná psychoterapie. Od středně těžké deprese jsou však potřebné léky a optimální je kombinace antidepresiv a psychoterapie.

Panická porucha je charakterizována náhlými epizodami intenzivního strachu až hrůzy, které se objevují bez zjevné vnější příčiny. Intenzivní úzkost, panický záchvat, obvykle trvá několik minut, ale někdy se může vracet ve „vlnách“ i po dobu dvou hodin. Během panického záchvatu samotného postižený prožívá celou řadu příznaků. Náhlý začátek a vysoká intenzita tělesných symptomů vyděsí nositele natolik, že je často přesvědčen, že musí mít velmi vážnou tělesnou nebo duševní chorobu (například selhává mu srdce, má infarkt, zešílel, apod.). Má pocit, že s tím nemůže nic dělat a cítí se proti záchvatu bezmocný. Výrazné tělesné přízna­ky mají vliv na následné chování: člověk má snahu ze situace utéci, nebo co nejrychleji vyhledat pomoc a bezpečí (telefonické volání lékařské záchranné služby). Později se vyhýbá místům, kde paniku prožil, nebo má strach, že by se mohla znovu objevit. 

Nejlepší pro mě je, když mi blízcí v horším období dávají dost prostoru pro mě samotnou a dodají mi pocit, že pokud bude nejhůř, jsou tu pro mě a mohou mi pomoci. Občas “jen” být vyslechnuta je víc než kterákoliv rada.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Se svou nemocí jsem se začala pořádně léčit až tento rok, kdy mě naprosto přerostla. Od dětství si s sebou nesu traumatické zážitky. První příznaky deprese jsem u sebe začala pozorovat v osmé třídě, to jsem také začala navštěvovat terapeutku. Panické záchvaty se objevily v průběhu deváté třídy. Do dneška si pamatuji, jak jsem na brigádě dostala strašný záchvat, dusila jsem se. Každý mě přesvědčoval, že se jedná o epileptické záchvaty a mám se nechat vyšetřit. Lékař mi na můj stav řekl, že příliš přemýšlím, a poslal mě domů.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Jako spouštěč pro mě obvykle bývá stres, neustálý pohyb mezi lidmi a žádný prostor pro soukromí na odpočinek či práci. 

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Začala jsem brát antidepresiva a léky na uklidnění. Bála jsem se brát léky, ale došlo mi, že bez nich nemám sílu řešit svoje strachy. 

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Dostala jsem se v těch stavech do situací, kdy jsem byla naprosto vzdálená sama od sebe a vyděšená z obyčejné jízdy metrem nebo z toho, že bych vyšla před dům. Všechno mě děsilo. Měla jsem pocit, že zemřu. Dlouho trvající boj se sebou samou ze mě udělal cizince, který se musel všechno, co se týká komunikace s lidmi, učit znovu. 

Jeden z nejhorších zážitků byly nekončící záchvaty paniky, kvůli kterým mi v noci v RIAPSu píchli injekci na uklidnění. Dodneška jsem všem lidem z tohoto zařízení vděčná za to, co dělají pro všechny, kteří hledají pomoc. Mně už dvakrát zachránili život. 

Dostala jsem se v těch stavech do situací, kdy jsem byla naprosto vzdálená sama od sebe a vyděšená z obyčejné jízdy metrem nebo z toho, že bych vyšla před dům.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?

Kvůli zhoršení stavu jsem vyhledala skvělého psychiatra, který si dokázal získat moji důvěru a vypomoci mi v cestě za uzdravením.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Pomáhají mi maličkosti, například hodně pracuji na tom, abych nedávala příliš energie do věcí a lidí, u kterých nemám nějakou zpětnou vazbu. 

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže?

Sama si dost musím určovat, kdy je čas na odpočinek. Pokud chci prospat celý den, prospím ho. 

Musela jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Naučila jsem se nevyčítat si odpočinek a nenazývat ho selháním. Pokud cítím, že se někde dusím, jdu se projít. Párkrát jsem odešla i pryč z výuky kvůli záchvatům úzkosti. 

Naučila jsem se nevyčítat si odpočinek a nenazývat ho selháním.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí / kamarádi, když si procházíš horším obdobím? 

Nejlepší pro mě je, když mi blízcí v horším období dávají dost prostoru pro mě samotnou a dodají mi pocit, že pokud bude nejhůř, jsou tu pro mě a mohou mi pomoci. Občas “jen” být vyslechnuta je víc než kterákoliv rada. 

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Duševní nemoc mi vzala hodně sebekontrolu a ztížila mi vykonávání běžných činností. Co mi dala? Rozhodně hodně prostoru pro sebepoznání a sebepéči. Postavila jsem díky tomu svoji spokojenost na první místo. Díky mému příteli, který mě drží v těch nejhorších situacích a rozpadech společně s mojí rodinou vím, že na to nejsem sama.

Co ti dělá v životě největší radost?

Radost mi dělá dívat se na paprsky slunce dopadající na chodník, pohled na mého psa běžícího po louce, kreslení i psaní.  

Je něco, co bys chtěla, aby lidé o tvojí nemoci věděli?

Chci, aby si lidé uvědomili rozdíl mezi depkou a depresí. Deprese není smutek, je to propad. Nepodceňujte psychické nemoci. My lidi s panickou poruchou i depresí denně vnitřně umíráme a dáváme hodně síly do toho, abychom vypadali v pohodě. 

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?

Všem lidem, kteří si procházejí špatným obdobím nebo propadem chci vzkázat, že ten boj za to stojí. Může to být jakkoliv těžké a nesnesitelné, ale nezapomeňme, že na to nejsme sami. Nebojte se odpočívat a dělat co vás baví, je to pro vaše duševní zdraví. Buďte důležití pro sebe samotné.