O životě s úzkostí – příběh Jitky

Důvodů, proč tohle konečně píšu, může být spousta, ale tenhle text nebude o nich. Můžu to zkusit zjednodušit třeba tím, že jsem si řekla, že když je zítra ten Den duševního zdraví, zkusím ho oslavit tím, že to konečně hodím na papír. A co je to „to“?

To, je úzkost a deprese, co se mnou už pár let žijí. Nevím, jestli se někdy dostanu tak daleko, abych je nazývala kamarádkami, ale rozhodně to je někdo, s kým se dá naučit žít. Když má člověk lepší dny, zapomene na to, že mu jsou vlastně v patách. Zároveň ale moc dobře ví, že nikdy nejsou úplně z dohledu.

Není lehké o tom ani psát, protože úzkost, navíc takhle vystupňovaná, má kouzelnou vlastnost, že když na ni začnete myslet, dokážete ji i znovu prožívat.

Chtěla jsem psát hlavně o tom, jak se to celé objevilo, jak se to vrací, a jak si myslím, že je důležitý, abychom o sebe všichni pečovali. Tím myslím, abychom se naučili pečovat sami o sebe. Dokázat v sobě pozorovat ty signály, že úzkost nebo deprese (nebo obě naráz že jo) rostou, a že to teď bude stát trochu sil, které bohužel budeš muset ubrat někde jinde v životě. Vybavit si ten začátek všeho je pro mě celkem jednoduchý. Od čtrnácti mám cukrovku. Prošla jsem si různými fázemi, včetně té, kdy jsem 4 roky byla schopná dělat jakože prakticky neexistuje. Kromě dávkování inzulínu jsem si žila dost normálním, nezřízeným životem člověka, co se právě odstěhoval z domova a teď si dohání pubertu. Celý tohle běsnění bylo ale (naštěstí?) ukončený první panickou atakou. Teď už si jen matně dokážu vybavit, jak jsem si zvládala 4 měsíce v kuse nezměřit cukr, dávkovat si inzulín, jak mě napadlo, plus se do toho nekoordinovaně opíjet a zvládat spát tak 3 h denně.

Naše první seznámení, mě a ataky, bylo nepříjemné. Není lehké o tom ani psát, protože úzkost, navíc takhle vystupňovaná, má kouzelnou vlastnost, že když na ni začnete myslet, dokážete ji i znovu prožívat. Ty pocity na zvracení, kdy z vás nic nejde, to temno v hlavě, točení hlavy a šílený, ochromující strach. Je to první pořádný, osobní, seznámení se smrtí. S takovou malou smrtí. To bylo poprvé, to jsem ještě nevěděla, co to bylo, i když tušit jsem mohla. Lékařka z přivolané záchranné služby mi přátelsky poradila, ať příště dýchám do papírového pytlíku a nevyšiluju. Nějaké indicie tam teda byly. Druhé seznámení bylo zasazené do prostředí kulturního klubu (řekněme klidně hospody), což mě už rovnou zařadilo u lékařů přivolané záchranky do kolonky „vožralá jak žok“. Po cestě jsem se jim snažila vysvětlit, že už několik měsíců nepiju, drogy jsem nebrala, a že teda, co se mi to prosím vás děje, proč se ten svět tak točí? Neřekli. Noc na pohotovosti byla dlouhá, leč ukončená nějakou zázračnou věcí (lexaurin), co mi páni doktoři vpustili do žíly a pak mě poslali domů se vyspat. Po ránu jsem si matně vybavovala, že se zprávou mám jít za svou neuroložkou, kterou jsem v té době kvůli potížím se zády navštěvovala. A ta mi to teda celé přeložila do normálního jazyka. Měla jsem panickou ataku a vypadá to, že to celé trvá už trochu dlouho. Aby mi teď mohli pomoct to zvládnout a uchopit za správný konec, odejdu domů s receptem na „štěstí“ a doporučením vyhledat psychiatra a pravidelně k němu docházet. Tak jo.

Když občas čtu o lidech, co o svých duševních trablech nemohli říct ani nejbližším, dochází mi, jak hrozně velký jsem měla štěstí a výhodu do začátku.

Teď přichází chvíle na to říct, v jakým skvělým žiju prostředí. Ať už přátel, tak rodiny. Když občas čtu o lidech, co o svých duševních trablech nemohli říct ani nejbližším, dochází mi, jak hrozně velký jsem měla štěstí a výhodu do začátku. Říct to problém nebyl, být přijatá taky ne, ale žít s tím? To už tak lehký není. A to jak pro mě, tak pro ty blízké. K úzkostem se totiž nějak přirozeně přidala deprese a ta má takovou zajímavou vlastnost, že si dokáže vybírat lidi, se kterými je schopná žít, a se kterými ne. A ty dokáže celkem spolehlivě odehnat. Neříkám, že se to děje úplně mimo mě, ale zároveň vím, že kdyby nebyla, asi by bylo snazší v některých vztazích vytrvat. Je-li to špatně či dobře je otázka asi do úplně jiného textu.

Když to bylo nejhorší, byly to léky. Teď jsem už dva roky bez nich, jsem na to hrdá, ale zároveň pokorná, protože vím, že tohle období rozhodně nemusí trvat do nekonečna. Mám teď ale výhodu, protože vím, že je něco po čem se dá sáhnout a taky vím, že se za to nemusím stydět, protože to opravdu nemusím, nikdo nemusí. V těch chvílích, kdy to není tak hrozný mi pomáhá, že vím, co se mi děje. Vím, jaký to bude mít průběh, a že to skončí. Dokážu taky odhadnout, že už to přichází, a ubrat, abych měla dost sil to ustát. Pomáhá mi spát, bez legrace. Když je to blbý, tak i těch doporučených 8h je totiž málo. Spánek se ti odvděčí. Je hezký mít někoho, s kým o tom můžeš mluvit, a když je to někdo, kdo to zažil, o to líp. A když to zažil, a je to tvoje nejlepší kámoška, vydá to někdy za všechny terapie. Terapie taky dobrý, já si dala KBT, ráda na to vzpomínám a občas zvládnu i něco použít v praxi. Píšu, až jednou ty deníky někdo najde, doufám, že už tady nebudu. Taky čtu. A chodím, bezcílně. A hlavně se snažím mít se ráda. Protože když se má člověk rád, tak se taky poslouchá. A ona si ta duše dokáže říct, co jí zrovna teď vlastně nejvíc pomůže.

Bylo by hezký to celý zakončit tím, že řeknu, co mi pomáhá a třeba to pomůže někomu dalšímu. Takhle to ale nefunguje. Sama se stále snažím přijít na to, co to celý dělá snesitelnější a žádný ucelený koncept nemám.

Sílu ^^

Jitka, 29 let