O životě s panickou poruchou – příběh Martina

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 25 let a věnuji se online marketingu, převážně copywritingu (psaní textů). Taky pořádám vzdělávací přednášky v jedné neziskovce u nás ve městě.

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

S panickou / úzkostnou poruchou.

Pozn. Nevypusť duši:

Panická porucha je charakterizována náhlými epizodami intenzivního strachu až hrůzy, které se objevují bez zjevné vnější příčiny. Intenzivní úzkost, panický záchvat, obvykle trvá několik minut, ale někdy se může vracet ve „vlnách“ i po dobu dvou hodin. Během panického záchvatu samotného postižený prožívá celou řadu příznaků. Náhlý začátek a vysoká intenzita tělesných symptomů vyděsí nositele natolik, že je často přesvědčen, že musí mít velmi vážnou tělesnou nebo duševní chorobu (například selhává mu srdce, má infarkt, zešílel, apod.). Má pocit, že s tím nemůže nic dělat a cítí se proti záchvatu bezmocný. Výrazné tělesné přízna­ky mají vliv na následné chování: člověk má snahu ze situace utéci, nebo co nejrychleji vyhledat pomoc a bezpečí (telefonické volání lékařské záchranné služby). Později se vyhýbá místům, kde paniku prožil, nebo má strach, že by se mohla znovu objevit.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

To si pamatuji dodnes. Asi první zkušenost (tehdy jsem ještě nevěděl, co to je) jsem měl v 9. třídě na základce jsem seděl na hodině němčiny, najednou mi začalo hrozně rychle bušit srdce, začal mě polívat studený pot a byl jsem celkově dezorientovaný. Zeptal jsem se, jestli můžu na záchod, učitelka mě pustila, ale na záchod už jsem nedošel. Sotva jsem došel na konec chodby k paní sekretářce, ta mě položila na gauč a zavolala záchranku.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Nevzpomínám si, i proto mě to kompletně zaskočilo. Myslel jsem si, že umřu. Byl jsem vždycky za třídního šaška, člověka, který má nadhled, není nikdy smutný, prostě navenek absolutní flegmatik. S postupem času, kdy se panické ataky čas od času přicházely, to už na střední a vysoké škole, jsem nějaké spouštěče. Respektive chování a nějaké situace, které příchod ataky asi podporovali (nedostatek spánku, kocovina, neznámé prostředí daleko od civilizace aj.). Fakt je ten, že panická porucha (a je tomu tak i u mě) je specifická tím, že ataka přichází z ničeho nic, bez varování. U mě klidně když doma koukám na film.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Fůha, troufám si říct, že jsem si zažil své. V Česku jsem asi 2x skončil v sanitce, samozřejmě mě odvezli, udělali EKG, EEG, rentgeny a tak dále a tak dále. Nic. Zdravý jako řípa. S tím se asi pojí i můj nejhorší zážitek. Vlastně dva.Rád cestuju, byl jsem celkem 8 měsíců v USA, z toho čtyři na Aljašce. Jeden nic moc zážitek byl právě na Aljašce, kdy jsem byl asi 250 km od nejbližšího města a ataky jsem měl každý den. Musel jsem se nějak dostat k doktorovi, bál jsem si, že tentokrát už je to něco vážnějšího. Řešit tohle v USA nebylo moc příjemný. Ale suverénně nejhorší zážitek mám z fotbalového turnaje na vějšce, když jsme byli v Holandsku. Seděl jsem na lavičce (den předtím párty) a najednou se mi hrozně rozbušilo srdce, zpočátku to kamarádi brali jako srandu, ale já to vůbec nedával. Odvezli mě na křesílku do stanu k záchranářům, ty mě položili, motala se mi hlava, brněli mě ruce, záchranářka mě držela za ruku. Já jí pořád opakoval, že nechci umřít a omdlít. Druhý záchranář už vybaloval defibrilátor, kdyby “náhodou”. Nakonec pro mě přijela záchranka, už cestou do nemocnice mi bylo líp, ale pamatuju si dodnes, jak jsem jel záchrankou a psal SMSku domů přítelkyni a u toho mi tekly slzy, bál jsem se, že umřu. už jsem toho měl prostě dost. (PS: tohle bylo asi 2 měsíce před odletem na tu Aljašku, což tomu taky nepřidalo).

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?

Asi až po 6-7 letech, to mi bylo 21. Po návratu z Aljašky, kde se to rozjelo naplno. Do té doby jsem pravidelně obíhal kardiology a jiné oddělení, protože jsem byl přesvědčený (a oni zpočátku také), že trpím nějakou srdeční dysfunkcí / arytmií. Ataky jsem dostával sporadicky, někdy párkrát do měsíce, někdy jednou za čtvrt roku, pokaždé odezněly. Dokonce jsem zpočátku i mylně bral betablokátory (léky na zpomalení tepu), i když v srdci problém nebyl. V těch 21 jsem se poprvé dostal do rukou psychiatra, který mi dal léky, ale nijak dál to neřešil. Proto jsem doktora vyměnil za psychiatričku a terapeutku a od té doby jsme hodně pokročili.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Beru 100mg Zoloft, 1x denně. Ten beru asi 2 roky, od té doby co jsem u své nové psychiatričky. Předtím necelý rok Arketis. Na terapii chodím 1x měsíčně k mé psychiatričce. Moc mi to pomohlo, zpočátku se mi zdála “tvrdší” a kladla na mě relativně nároky, ať se na schůzku připravím co chci řešit a tak dále. Teď vidím, že to, že mě úplně nelitovala a nebabrali jsme se v diagnozách a radši se zaměřili na to, že se z toho můžu dostat, byla od ní hrozně dobrá volba.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Kdybych řekl, že mi značně nepomohly léky, lhal bych. Pak taky to, že jsem se po 5 letech na VŠ rozhodl odejít, protože jsem nedokázal pořádně fungovat, byl jsem furt nemocný a psychicky jsem na tom byl špatně. To bylo hodně těžké rozhodnutí, ale ta úleva potom. Neměnil bych. Pak mi taky extrémně pomohli terapie, ale chvíli to trvalo. Dodnes si pamatuju, když jsem se doktorce otevíral a řešili jsme témata, které s onemocněním zdánlivě nesouvisí, jak jsem se v křesle potil, protože tělo i mysl zkrátka pracovalo. Pak mi hodně pomohla abstinence, alkohol (nejen) na léky fakt ne-e. Zjistil jsem, že když jsem alkohol pil, druhý den jsem byl 5x víc nepoužitelný než moje okolí. Navíc tendence k atakám byla mnohem vyšší. Teď si občas dám, ale dřív jsem byl party člověk, dnes vím, že mi to za to nestojí a spíš v tom sleduji pozitiva, než negativa. A samozřejmě v různých oblastech menší či větší změna životního stylu – být víc venku, nepít alkohol, zkusit se víc hýbat a tak dále.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? Musel jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Změnil se hrozně moc, jednu dobu už jsem byl strašně frustrovaný, po každé atace jsem brečel, protože jsem se cítil bezmocný, že ať udělám co udělám, není proti tomu obrany. To do mého života zaneslo bohužel vysokou míry obav, úzkostí a strachu. Než jsem se začal léčit, po návratu z Aljašky jsem nemohl jít ani na procházku se psem, hned se mi dělalo špatně. Nejlíp mi bylo doma v posteli, v komfortním prostředí. To, že bych někam odcestoval třeba, nepřipadalo v úvahu. Běžné věci, které si lidi kolem mě užívali, jsem si užívat nedokázal, protože se mi na veřejnosti furt ataky vraceli, nejvíc v klidu jsem byl večer doma. Život se mi změnil v tom, že nad tím mnohem víc přemýšlím, víc si dávám pozor na to, co své mysli a tělu dělám. Když se ohlédnu zpátky třeba 2 roky, hrozně si vážím toho, že dnes můžu jít na čundr s přítelkyní a psem a přespat někde ve stanu a relativně si to užít, bez ataky. To by dřív nešlo, noční můra.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Nezlehčovat to. Většina mých kamarádů to onemocnění moc nechápe, ale nedávám jim to za zlý. Děláme si z toho občas srandu, i já to zlehčuji. Ale nejvíc, co asi mohou udělat, je pochopit to, nezlehčovat ten stav, brát ho vážně, protože člověk v atace, který má tep 180 / minutu si fakt myslí, že umírá a neví, co má dělat a nedokáže s tím nic udělat. Pak mi vždy hodně pomohla blízkost blízké osoby během ataky, i třeba na telefonu. Prostě pocit, že v tom nejste sami, za půl hodiny je většinou po všem.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Hodně daly, hodně vzaly. Bohužel mi do jisté míry a v jistých momentech vzali radost ze života. Teď to nemyslím tak, že by mě život nebavil. Ale předtím jsem byl pro každou srandu, když se hledal někdo, kdo udělá něco bláznivého, někde se opije nebo tak, byl jsem to já. Teď už to tak nemám, často mám prostě rád svůj klid, protože vím, že mi pak bude líp a už si ataku každý druhý den zažívat nechci. Někdy se mi do věcí prostě nechce, nebo se mi nechce třeba na výlet, když je venku hezky a každýmu se hrozně chce. To je asi pozůstatek toho, že dřív se mé tělo a hlava venku prostě cítila ohrožená a přišla ataka. Teď už funguji, ale prostě (bohužel) vím, že jsem si některé třeba společenské události užíval víc, teď je nepotřebuji a jsou mi nějak jedno. Bavím se na nich, ale kdybych na nich nebyl, nic se neděje –  jedu teď takový víc slow life. No ale taky mi toho spoustu daly, životní nadhled a zkušenosti. I když mě na dlouhou dobu panická porucha dost oslabila, nakonec mě to zocelilo. Když by teď ataka přišla, už se z ní nepoložím. Spoustu jsem si toho o duši, mozku a psychice nastudoval, vím, jak o sebe lépe pečovat. Vím, že chci žít prostě víc v klidu a jednodušeji.

Co ti dělá v životě největší radost?

Taková ta klasika. Přítelkyně, pes, kamarádi, muzika, cestování, (teď už zase jo) hraní na kytaru. Radost mi dělá dobrý jídlo, bohužel i sladkosti. Když někomu udělám radost, někomu pomůžu nebo udělám i malinkatý dobrý skutek. Radost mám, když se něco povede a někdo mě pochválí. A baví mě také pořádat u nás v Havlíčkově Brodě přednášky, když přijdou lidi a potom i jeden člověk poděkuje, že se mu to líbilo, to mám fakt radost. Jo a taky rád jezdím na koncerty a festivaly(tomu jsem se jistou dobu také vyhýbal).

Co bys vzkázal lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?

I když si říkáte, že vás se duševní onemocnění vůbec netýká, že to není možný a že vaše příčiny jsou čistě fyzický a psychicky jste v pohodě – zkuste si připustit, že možná vaše problémy mohou mít kořeny v hlavě a v podvědomí, aniž byste si to uvědomovali. A důvěřujte doktorům, pokud vám X odborníků řekne, že to možná může být psychické, něco na tom možná bude. Vždycky je dobré vyloučit vážnější příčiny, ale je taky dobré si připustit, že to může být “jen” vaše hlava.

Je něco, co bys chtěl, aby lidé o tvé nemoci věděli?

Ano ano, asi jako každý člověk s panickou poruchou. Ty lidi si to nevymýšlí a ataky si sami od sebe pro srandu králíkům nepřivolávají. Ani bych nespočítal, kolikrát mi i moje nejbližší okolí říkalo věty typu “ty si to moc bereš” a “tak na to furt nemysli, se jdi projít do lesa, to přestane” a “dojdi na jógu, to prej pomáhá” a tak dále a tak dále. Zkrátka to brát vážně, pochopit to, věřte, že ti, co tím trpí, jsou mnohem více nešťastní a zoufalí, než vy. Neví, co se s nimi děje a mnohdy by jen rádi normálně fungovali. Panická porucha je čistě podvědomá věc, váš mozek se přepne do obranného módu Fight or Flight, jako kdyby mu hrozilo nebezpečí, třeba souboj s tygrem. Vy přitom ale můžete být ve škole, v práci, na obědě, doma nebo venku a žádné reálné nebezpečí tam není. A pak už bojujete jen sami se sebou a i kdybyste se rozkrájeli, tak svoji amygdalu nepřeperete, adrenalin už se vyplavil, tep stoupnul, tlak taky a teď to chce jen čekat a nepřidávat tomu.

Zdroj: http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/neuroticke-poruchy/panicka-porucha/

Praško, J., Prašková, H., Vašková, K., Vyskočilová, J. (2012). Panická porucha a jak jí zvládat. Praha: Galén.