O životě s hraniční poruchou osobnosti – příběh Petry
Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?
Je mi 32 a do srpna roku 2018 jsem pracovala jako asistent pedagoga. 7 let jsem asistovala chlapci s Aspergerovým syndromem od jeho 7. třídy ZŠ až k maturitě, kterou úspěšně zvládl a dostal se na VŠ. Hodně mě toho naučil a já jsem hrdá, že jsem ho mohla doprovázet. Nyní se začínám realizovat v různých projektech ohledně destigmatizace duševních onemocnění – Blázníš? No A!, Nejsempsychopat.cz, kdy jsme na Pražské vysoké škole psychosociálních studií v březnu představili studentům náš peer program, v rámci kterého budeme sdílet své příběhy a bude prostor také na diskusi a dotazy. V květnu mě čeká spolulektorování kurzu Práce s klientem s hraniční poruchou osobnosti. Udělala jsem si rovněž kurz pro peer konzultanty a mým snem je být peer, a to nejlépe jako součást multidisciplinárního týmu.
S jakým duševním onemocněním se léčíš?
Má hlavní diagnóza je hraniční porucha osobnosti, kterou ale doprovází i depresivní, úzkostná a somatoformní algická porucha. Dříve také porucha příjmu potravy a sebepoškozování.
Pozn. Nevypusť duši: Poruchy osobnosti představují soubor odchylek od běžného způsobu chování, myšlení a vnitřního prožívání. Nejedná se přitom pouze o zvýraznění určitého rysu osobnosti, tzv. akcentovanou osobnost. V případě poruch osobnosti se již jedná o zaběhnuté vzorce chování, myšlení a prožívání, které pronikají do většiny oblastí osobního a sociálního fungování a mohou lidem s poruchou osobnosti znemožňovat žít normální život. Své potíže pak lidé s poruchou osobnosti často řeší sebepoškozováním či pokusy o sebevraždu. Hraniční porucha osobnosti (HPO) není nemocí v pravém slova smyslu. Jde o určitý povahový typ člověka, který je charakterizován častými změnami nálad a postojů, což se také projevuje nestabilitou ve vztazích, a tendencí jednat impulzivně bez uvážení důsledků. Lidé s HPO si nejsou jisti druhými lidmi, ale zároveň potřebují jejich přijetí a bojí se odmítnutí, vytvářejí buď závislé a těsné svazky, nebo se naopak chovají distancovaně a chladně. V klasifikaci MKN-10 se setkáváme s označením “emočně nestabilní porucha osobnosti” a rozlišujeme mezi impulzivním a hraničním typem. V klasifikaci DSM-5 (2013) takové rozlišení není.
Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?
Poprvé jsem začala mít problémy s poruchou příjmu potravy v 16 letech a v 17 se u mě poprvé objevilo sebepoškozovaní. Ale přímo hraniční poruchu osobnosti mi diagnostikovali, když mi bylo 18.
Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?
Máma má bipolární poruchu, nic doma nebylo nikdy jisté a stabilní.
Pozn. Nevypusť duši: Bipolární porucha je onemocnění, během kterého dochází k určitým periodickým změnám nálady v tzv. cyklech. Během této poruchy prochází postižená osoba obdobím nadměrně zlepšené nálady (mánie), obdobím deprese a obdobím, kdy je nálada normální. Existují čtyři různé druhy epizod, které se při bipolární afektivní poruše objevují. Podle typu a intenzity příznaků mluvíme o epizodách manických, hypomanických (mírnější forma), depresivních nebo smíšených.
Nikdy jsem nevěděla, jaká máma mi přijde domů z práce. Zda hodná maminka, anebo nevyzpytatelná řvoucí matka, která jeden den fungovala a pak byla schopná být týden zavřená v ložnici. Podobně nejisté prostředí bylo na ZŠ, kde jsem 8 let zažívala psychickou šikanu. Nikdy jsem nevěděla, kdy a v jaké podobě přijde ponížení, ty nejhrubší nadávky, které čeština zná, opovržení, nebo výsměch. Podle ostatních dětí jsem byla celá špatná, životní omyl, který nic nikdy nedokáže. Poprvé jsem se ohledně šikany a nadávání ostatních svěřila, nebo lépe, jsem se o ní v náznaku zmínila doma, až na konci 8.třídy. To už jsem ale o sobě uvažovala přesně tak, jak mě děti naučily – že jsem nula, špína, nikdy nic nedokážu jsem k ničemu a nikdo o mě nestojí, jsem vadná…
Poprvé jsem napsala na linku důvěry, a poté jsem narazila na Anabell, kde jsem si vyhledala svépomocnou skupinu. Díky velké podpoře paní, která tu skupinu vedla, jsem se poprvé dostala k psycholožce.
Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?
Bylo to v 17 letech. Cítila jsem, že se se mnou něco děje, a není mi v tom dobře. Poprvé jsem napsala na linku důvěry, a poté jsem narazila na Anabell, kde jsem si vyhledala svépomocnou skupinu. Díky velké podpoře paní, která tu skupinu vedla, jsem se poprvé dostala k psycholožce. Ačkoli jsem byla ještě neplnoletá, nebyla jsem pod tlakem, že o tom nutně musím říct rodičům, do 18. narozenin už mi zbývaly jen dva měsíce. Psychiatra jsem si ale našla pak až v 18 letech, a to se už i doma dozvěděli o mých problémech.
Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?
Beru ještě dva psychiatrické léky, ale v nízkých dávkách. Už se je ale pomalu snažím vysadit. Nikdy jsem neměla pocit, že mi léky pomáhají, přesto věřím, že v těžkých obdobích mohly třeba za to, že jsem se nepropadla na úplné dno.
Na terapie chodím neustále, tedy od mých 17 let. V minulosti jsem nevěděla, co od toho čekat, co mi sedí, jaký terapeut mi vyhovuje, či jak to potřebuji, aby mi v tom bylo dobře a někam jsem se posouvala.
Časem vykrystalizovala jasná představa, co od terapie potřebuji, a jaký nárok má podle mě terapeut splňovat, aby mi „stačil“ , a abych mu byla schopná věřit. Aktuálně jsem v DBT terapii, kterou nabízí DBT centrum v Praze.
Pozn. Nevypusť duši: Dialekticko-Behaviorální Terapie (DBT) představuje specifickou kognitivní terapii vyvinutou zejména pro léčbu lidí s poruchou osobnosti. DBT metoda se zaměřuje na nácvik dovedností v oblastech, které jsou pro lidi s poruchou osobnosti problematické: všímavost, koncentrace a schopnost být “tady a teď”, efektivita v mezilidských vztazích, regulování vlastních emocí, stresová tolerance a zvládání krizových situací. Terapie je realizována formou strukturovaných individuálních a skupinových setkání, jež jsou zaměřeny na postupný nácvik dovedností a jejich používání v běžném životě.
Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?
Nejhorší bylo dvojí závažně sebepoškození, kdy poprvé jsem skončila na JIP a podruhé na plastické chirurgii v Palermu, kde mi dělali rekonstrukci části hřbetu ruky po těžkém sebepoškození. A pak taky otřesný byl zážitek na tzv. neklidu v PL Bohnice.
Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? Musel jsi učinit nějakou zásadní změnu?
Hrozně jsem se uzavřela do sebe, izolovala se od lidí, bála jsem se jich, sebe a své tělo jsem nenáviděla a nevěřila, že existuje možnost, aby to nesnesitelné utrpení ze života bylo menší či dokonce, že já budu na světě někdy ráda. Má jediná životní náplň byla snění o smrti, plánování si ji, v sebepoškozovaní jsem nacházela jedinou úlevu a „radost“. Neměla jsem o nic zájem, nic mi nedávalo smysl a pocit neskutečné prázdnoty a nicoty mě trhal na malé kousíčky. Cítila jsem se rozbitá a bez naděje, že mě dá někdo zase dohromady. Postupně jsem si začala uvědomovat, že pokud já nebudu chtít a nezačnu hlavně dělat konkrétní kroky, pokud zůstanu v pozici pacienta a bezmocného jedince, tak se nic nezmění a nikdo a nic mi nepomůže. Každá změna, byť jen jít ven mezi lidi a zkusit něco nového, byla moc bolestivá a provázela ji velká úzkost a katastrofické scénáře.
Zásadní změnou ale pro mě bylo vzít na sebe zodpovědnost za to, že já jsem ten, kdo má svůj život ve svých rukou. Že já jsem pánem svých myšlenek a toho, co udělám či neudělám, spolu s důsledky…a dělat kroky k tomu mít se ráda, byly a jsou ze všeho nejtěžší.
Cítila jsem se rozbitá a bez naděje, že mě dá někdo zase dohromady. Postupně jsem si začala uvědomovat, že pokud já nebudu chtít a nezačnu hlavně dělat konkrétní kroky, pokud zůstanu v pozici pacienta a bezmocného jedince, tak se nic nezmění a nikdo a nic mi nepomůže.
Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?
Velká podpora od mé třídní profesorky na SŠ, když se poprvé projevily psychické obtíže a také podpora od mé šéfové a jedné kolegyně v mé první práci v 19 letech. Dále pak zásadní krok – když jsem se v 19 letech odstěhovala do 300 km vzdáleného městečka abych se postavila na vlastní nohy. Cítila jsem, že je potřeba abych nebyla doma, kde to bylo hodně náročné. Navíc jsem tak mohla pocítit, že jsem schopná a kompetentní se o sebe postarat. Poté mi pomohla i dvouletá zkušenost v cizině – v Itálii – kde jsem byla rovněž z důvodu, abych změnila prostředí a psychicky se mi trochu ulevilo a já se zkusila nadechnout. Začátky byly těžké, ale já se naučila jazyk, který jsem neznala, a opět jsem si potvrdila, že nejsem žádná nula. Co zásadně ovlivnilo můj další vývoj bylo, že jsem si našla před 12 lety psychiatričku a psychoterapeutku v jedné osobě věnující se poruchám osobnosti, která mi poprvé dala pocítit, že o můj život má cenu bojovat a že pokud já budu chtít, ona tu bude pro mě. Dosud k ní docházím a díky našemu terapeutickému vztahu a důvěře jsem ušla nesmírný kus cesty.
Největší zlom a pomoc ale přišla, když jsem se po 7. hospitalizaci v mých 23 letech dozvěděla, že existuje terapeutická komunita Kaleidoskop přímo pro lidi s poruchou osobnosti. Já už neměla co ztratit, nechtěla jsem žít, nenáviděla jsem sebe i celý svůj život, a ač jsem dělala co jsem uměla, stále mi nebylo lépe. Odmítala jsem, aby můj životní styl bylo přežívat od jedné hospitalizaci k druhé…a tak jsem v dubnu 2010 nastoupila na 18 měsíční pobyt do Kaleidoskopu a začaly se dít zázraky!
Po absolvování komunity jsem si našla práci, bydlení, koníčky. Dokázala jsem pomalu začít věřit lidem a hledat si postupně kamarády. Také vztahy doma se více urovnaly, a já znovu měla chuť být na tomto světě i přes všechny pády, bolesti a propady.
Aktuálně mi nejvíce pomáhá DBT terapie, setkávání se s přáteli a to, že jsem našla hnací motor, proč má cenu na světě být a co chci dělat! Objevení vlastní sebehodnoty má pro mě nesmírnou cenu, stejně jako to, že jsem to já, kdo má kontrolu nad tím, co se se mnou děje, a že vím, proč se to děje. Dokážu pracovat se svými emocemi, pocity, korigovat svou impulsivitu, napětí…zkrátka jsem to já, kdo drží kormidlo ve svém životě a díky terapii se v tom mohu stále zlepšovat. Také mi velmi pomáhá režim, práce, předvídatelnost toho, co bude…
Aktuálně mi nejvíce pomáhá DBT terapie, setkávání se s přáteli a to, že jsem našla hnací motor, proč má cenu na světě být a co chci dělat! Objevení vlastní sebehodnoty má pro mě nesmírnou cenu, stejně jako to, že jsem to já, kdo má kontrolu nad tím, co se se mnou děje, a že vím, proč se to děje.
Co ti dělá v životě největší radost?
Mám ráda dobrodružství, sport, dělání radosti druhým a velmi mě potěší ocenění od druhých. Je to něco, co jsem v životě moc nezažívala, a tak je to jako dárek tohle slyšet!
Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?
Někdy mi pomůže, když mě nechají na chvíli v klidu, nic po mně nikdo nechce a já se můžu na chvíli rozložit, abych se mohla dát zase dohromady. Hlavně mi nepomáhá, když okolí znevažuje to, jak se cítím a říká třeba, že není důvod, abych byla smutná; či se cítila zle.
Jindy mi naopak pomůže, když mi někdo nabídne, zda třeba nechci něco podniknout, a díky tomu často přijdu na jiné myšlenky… Taky mi pomáhá, když mohu někomu říci, co se děje a když mě nikdo za mé myšlenky neodsoudí.
Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?
Vzaly mi období dospívaní a puberty, kamarády, první lásky a vztahy, možnost studia na VŠ… Kvůli tomu se vše učím zpětně. Důvěřovat lidem, hledat si to, co mě baví, sebevědomí a pocit vlastní sebehodnoty, hledat si kamarády a možná se mi časem podaří najít v sobě i touhu po partnerském vztahu.
Daly mi zjistit, že lidi s duševní nemocí jsou jako všichni ostatní a někdy daleko více „lidi“ než ti bez diagnózy. Mohla jsem poznat cizí zemi, naučit se jazyk, poznat nové lidi, od kterých nezištně přišla pomoc. Daly mi také sílu bojovat o svůj život do posledních sil a věřit, že zase bude lépe, byť situace vypadá zcela beznadějně. Daly mi schopnost empatie a porozumění, zvláště těm lidem, kteří si procházejí něčím podobným.
Je něco, co bys chtěl, aby lidé o tvé nemoci věděli?
Nejsme všichni s HPO manipulátoři a ani tak nesnesitelní pacienti, jak se o nás píše.
Sebepoškozovaní je projevem naprostého zoufalství, neboť vnitřní psychická bolest je tak nesnesitelná, že cokoli jiného přináší nesmírnou úlevu. Buďte s námi, prosím, trpěliví, nenechte se hned vytočit, když vás zraníme nebo když prožíváme nekontrolovatelné emoce. Nevzdávejte to s námi! Nechceme ublížit sobě a ani druhým, ale třeba jen zatím nemáme nástroje, abychom to udělali jinak. Potřebujeme získat pocit bezpečí, neboť kolem nás a v nás je tolik hrůzy, zmatku a bolesti. Dejte nám šanci!
Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?
Nikdy se nevzdávej! Tvůj život i ty sám jsi velmi cenný. I když jsi už nesmírně vyčerpaný z nekonečného boje a proher, tak nikdy nevíš, jak málo stačí, aby tvůj život měl zase barvy a nebyla to jen černá a bílá!
Zdroje:
Grambal, A., Praško, J., & Kasalová, P. (2017). Hraniční porucha osobnosti a její léčba. Praha: Grada Publishing
http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/poruchy-osobnosti/
http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/poruchy-nalady/bipolarni-porucha/
Pošlete ho dál
Přečtěte si další zajímavé články
Stejně jako dospělí se i děti mohou potýkat s duševními obtížemi. Rozdíl je v...
Kolik je ti let a jaké je tvé současné povolání? Je mi 27 let...
