Manuál pro učitele

Od učitele se očekává, že bude odborník ve svém oboru, ale také, že bude člověkem, který jemu svěřené žáky směřuje k akceptovaným hodnotám, bude skvělým mediátorem při konfliktech, bude naslouchat potřebám žáků a zároveň jim bude přirozenou autoritou.

Za každým učitelem může přijít student a svěřit se se svým problémem. Z našeho dotazníkového šetření (411 odpovědí) vyplynulo, že na více než 60 % respondentů se alespoň jednou obrátilo dítě s duševními obtížemi. Přes 50 % přitom respondentů neví nebo si není jisto, jak se k takovému žákovi chovat a kam ho případně odkázat.

Mezi nejčastěji uváděné důvody, proč se žák nesvěří, patří stud, strach a předsudky.

Vhodně vedeným rozhovorem můžeme pomoci, aby se žák svým trápením svěřil. Manuál pro učitele a Doplněk k manuálu nemají být univerzálním receptem, jak komunikovat se žáky, mohou ale sloužit jako pomůcka v diáři nebo na nástěnce v kabinetu. Nabízejí učitelům konkrétní možnosti, jak v dané chvíli reagovat a jak danou situaci řešit v rámci svých kompetencí.

1. Vhodně zahájit rozhovor.

Jak zahájit rozhovor se žákem, který sedí stranou, je smutný a nám se zdá, že něco není v pořádku? Je potřeba mít vždy na mysli to, že pokud někdo vypadá, že prožívá určitou emoci, můžeme se v našem odhadu mýlit. Někdy žák nemusí prožívat smutek, může ale působit zamyšleně nebo ustaraně.

Je důležité nedělat předčasné soudy a zvolit co nejlepší načasování pro rozhovor.

“Vidím/vnímám/zdá se mi, že už jsi delší dobu nějaký smutný, děje se něco?”

Někdy je pro žáky velmi těžké odpovědět na otázku “proč” se jim děje to, co se jim děje, proč reagovali takovým způsobem. Protože žák sám nemusí znát odpověď, proč se mu něco děje, může tento typ otázek působit v závislosti na intonaci útočně.

2. Zajistit podmínky pro důvěrný rozhovor.

Cílem je vytvořit pro žáka prostředí a podmínky, kde by se mohl svěřit. Není vhodné soukromé problémy žáků řešit před celou třídou, a to ani pokud máme dojem, že je ve třídě pozitivní důvěrná atmosféra a zdravé klima. Pokud žák má chuť mluvit o tom, co mu je, můžeme pokračovat vhodnými otázkami, nabídnout soukromí, bezpečné a klidné místo, najít si čas. Pokud žák mluvit nechce, můžeme ho vhodným způsobem ujistit o tom, že pokud by měl zájem, jsme tady pro něj a může za námi přijít v domluvenou dobu. Důležité je respektovat, pokud se mu o tom mluvit nechce.

Role učitele je v průběhu podpůrného rozhovoru jiná než v rámci výuky. Někdy stačí pouze být pro něj tady a teď.

3. Pracovat s tichem.

Je dobré snažit se ponechat žákovi maximální prostor, pokud mluví sám od sebe, nevstupovat mu do řeči. To může často představovat formu největší pomoci, protože tak mu nepřerušujeme přirozený tok myšlenek a sdělení. Můžeme také dát žákovi na vědomí, že smí mlčet, a že je to v pořádku. Mnozí z nás mají tendenci doplňovat, pobízet, hledat vhodná slova za toho druhého. Zde to může více uškodit než pomáhat. Žákovi často nejvíce pomůže, pokud sám najde vhodná slova.

Ticho často pomáhá formulovat myšlenky.

4. Myslet na to, že pokud se nám žák svěří s důvěrnou informací, vzniká mezi námi křehký vztah, který je snadné narušit nevhodným chováním.

Pracuji s citlivými údaji a důvěrnými informacemi a žák se svěřil mně a ne mému kolegovi, takže ten by o tom neměl vědět. S tématem důvěry úzce souvisí i to, jak informovat rodiče o tom, co je nezbytné, aby věděli, a zároveň jak toto komunikovat s dítětem, abychom nenarušili důvěru. Pokud musíme informaci, kterou se důvěrně dozvíme, předat rodiči, nepřebíráme za žáka iniciativu, neřešíme to za jeho zády, nekontaktujeme rodiče tak, aby o tom žák nevěděl.

Žák má právo vědět, jak s informacemi, které nám svěřil, plánujeme naložit.

Partnerský přístup znamená, že vnímám žáka jako aktivního činitele, nejednám o něm bez něj, domluvím se, nebo ho alespoň citlivě informuji předem, co se bude dít a jakým způsobem.

”Nemůžu si to nechat pro sebe, protože to je závažná informace. Pokud ti chci pomoct, nepůjde to bez toho, abych to řekl rodičům. Můžeme se předem domluvit na tom, jestli to zvládneš sám, nebo jim to řeknu já, anebo jim to řekneme spolu. Můžeme se domluvit, co a jak jim budeme říkat.”

5. Respektovat, pokud si dítě vybere někoho jiného, komu se svěří se svým trápením.

“Pokud máš ve škole kohokoliv, za kým by si chtěl zajít, nemusím to být já, komu se zdůvěříš. Oslovíš ho sám nebo ti pomůžu domluvit schůzku?”

Většina dospělých si myslí, že situaci dítěte musí vyřešit nebo za každou cenu pomoct a přitom největší pomocí je často přijetí a vyslechnutí. Stačí poskytnout prostor a mít na paměti, že žáka nemusíme diagnostikovat, nemusíme celou jeho situaci vyřešit. Někdy nabídnout svůj čas a ukázat možnosti, co další lze podniknout, jsou nejvíc, co pro žáka můžeme v danou chvíli udělat.

Komunikaci se žáky může usnadnit dodržování zásad 5N: nenadávat, nesoudit, nezlehčovat, nesrovnávat, naslouchat.

6. Myslet na sebepéči.

Pokud nás obtížná situace žáka vyčerpává a osobně se v jeho případu angažujeme, je nezbytné myslet na sebepéči. Jednu z nejvíce 

dostupných forem odborné pomoci představuje Rodičovská linka. Se svými dotazy se na ni mohou obrátit nejen rodiče, další rodinní příslušníci, ale i pedagogové a všichni dospělí, kteří mají starost o děti.  Vyškolení pracovníci Rodičovské linky nabízejí krizovou pomoc a základní sociální poradenství po telefonu, nebo prostřednictvím e-mailu. 

Problematice sebepéče v učitelské profesi se budeme věnovat  v dalších příspěvcích na téma duševní zdraví ve škole. Zaměříme se například na syndrom vyhoření u učitelů a jeho prevenci a další možnosti podpory učitelské profese.

7. Využít návaznou síť služeb.

V péči o žáky nemusí být učitel na celou situaci není sám a může se opřít o další profese. Péči o žáky zajišťuje celá síť odborníků a poradenských služeb. I těmto službám a profesím se budeme věnovat v dalších článcích. Osoba učitele je ale v celém procesu klíčová – učitel je často úplně prvním člověkem, kterému se dítě rozhodne svěřit, s žákem zpravidla tráví velké množství času a má o něm spoustu informací. Učitel také může žákovi dodat odvahu k hledání pomoci.