O životě s úzkostně depresivní poruchou – příběh Miriam

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?   

Je mi 27 let a pracuji jako učitelka na ZŠ.

S jakým duševním onemocněním se léčíš? 

Úzkostně depresivní porucha.

Pozn. Nevypusť duši: Smíšená úzkostně depresivní porucha mívá chronický průběh a příznaky se vyvíjejí v průběhu týdnů až měsíců. Jsou přítomné příznaky úzkosti a deprese, v žádném období však nedosahují svým počtem, závažností nebo obojím kritérií depresivní poruchy nebo některé z úzkostných poruch. Mezi typické projevy patří obavy do budoucna, kolísání nálady, zvýšené napětí, potíže se soustředěním, pocity podrážděnosti, narušený spánek. Při léčbě bývá úspěšná farmakoterapie a psychoterapie, zejména kognitivně-behaviorální terapie. Cílem psychoterapie je získat kontrolu nad stresujícími podněty, zvládání příznaků, zvýšení sebevědomí a snížení pocitu bezmoci, který s touto poruchou často souvisí.

V mém povolání se prakticky má porucha nijak nepromítá. (...) Naopak, díky terapii jsem se naučila více si sebe vážit, což je hodně důležité, třeba když pracuji s dětmi a vedením školy. 

Působí ti úzkostně depresivní porucha nějaké potíže v povolání učitelky?

V mém povolání se prakticky má porucha nijak nepromítá. Jsem v péči psychiatra, chodím na terapii a v pracovním životě nemám žádné problémy. Naopak, díky terapii jsem se naučila více si sebe vážit, což je hodně důležité, třeba když pracuji s dětmi a vedením školy. Práce ve škole mě nabíjí, samozřejmě je hodně náročná, zejména řešení kázeňských problémů žáků anebo velký hluk, který je nepříjemný. Vždy doma musím relaxovat a být chvíli v klidu a tichu, abych načerpala novou energii.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily? 

Poprvé asi kolem 10. roku. Začala jsem se zejména tělesně vyvíjet, kdy jsem začala růst spíše do šířky, objevovaly se mi první ženské znaky a i psychicky jsem začala vnímat „jinak“. Začala jsem pociťovat hlavně komunikační problémy s mámou, kdy jsme měly absolutně jiný pohled na svět. Já jsem chtěla být nezávislá a zkoušet nové věci a ona chtěla úplný opak – začala se o mě hodně bát a jelikož je sama úzkostná, tak tu úzkost na mě začala jaksi přenášet.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?   

Nedokážu přesně říci. Pamatuji si akorát na dobu v pubertě, kdy jsem se sama sobě absolutně nelíbila, cítila jsem se odmítaná kamarády (jak jsem nikam nesměla chodit) a také kluky, nikomu jsem se nelíbila. A začaly pocity nenávisti vůči sobě – v této době se u mě začaly projevovat sklony k sebepoškozování.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou? 

Nedávno jsem prodělala obrovský psychický propad, kdy se se mnou rozešel partner, se kterým jsem byla téměř 8 let. Nezvládala jsem to a jen díky kamarádům se z toho pomalu dostávám. Měla jsem několikrát i stavy, kdy jsem si chtěla sáhnout na život. Naštěstí to bylo v mé hlavě spíše jako volání o pomoc.

Po několika nezdařených pokusech najít vhodného odborníka jsem se naštěstí někdy během vysoké školy dostala k jedné úžasné paní psycholožce a pak i ke druhé, které o mě perfektně pečují.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?   

Když mi bylo 17, tak jsem vnímala svou situaci jako poměrně vážnou a nestandardní (vůči ostatním, dle mého názoru normálním, kamarádům a vrstevníkům) a snažila jsem se najít odbornou psychologickou pomoc.

Bohužel jsem měla první zkušenost špatnou. Možná jsem také zvolila špatnou službu, kam mě jako nezletilou nechtěli vzít. Nicméně se mě ujala jedna paní psycholožka (na zdravotní pojišťovnu), ale hned druhou konzultaci odvolala s tím, že moje pojišťovna na tento druh pomoci přestala poskytovat peníze. A dala mi kontakt na jinou paní psycholožku. Bohužel s touto paní psycholožkou došlo při telefonickém kontaktu k nějakému nedorozumění a do terapie jsem k ní nenastoupila. Měla jsem i druhou, podobně nešťastnou zkušenost s psychiatrem. Po několika nezdařených pokusech najít vhodného odborníka jsem se naštěstí někdy během vysoké školy dostala k jedné úžasné paní psycholožce a pak i ke druhé, které o mě perfektně pečují.

Strašně se mi ulevilo, když jsem našla takovou odbornou pomoc, kde mě nikdo neodsuzoval a ani nebagatelizoval mé problémy. Terapie v kombinaci s léky je můj hnací motor, díky kterému můžu normálně fungovat.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii? 

Ano, beru léky a chodím na terapii. Beru nízkou dávku antidepresiva, které snižuje úzkost a drží mou náladu v nějaké rozumné normě, abych mohla standardně fungovat. Asi před 3 lety jsem chodila dva roky na terapii, kterou jsme úspěšně zakončili a teď, s příchodem toho rozchodu, jsem u jiné terapeutky, kde řešíme toto téma.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá? 

Strašně se mi ulevilo, když jsem našla takovou odbornou pomoc, kde mě nikdo neodsuzoval a ani nebagatelizoval mé problémy. Terapie v kombinaci s léky je můj hnací motor, díky kterému můžu normálně fungovat. Samozřejmě mi strašně pomáhá i mé okolí, zejména blízcí přátelé, kteří jsou mi vždy k dispozici, ať mě trápí cokoliv. A také rodina, ve které se nyní cítím dospěle a jsem schopná vést s mámou otevřenou komunikaci, kde hledím i na své potřeby. To všechno mě naučila terapie.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? 

Upřímně nevím, celý život, co jsem schopná nějak vnímat sebe a okolí, žiji se svými obtížemi.

 Musela jsi učinit nějakou zásadní změnu?   

Hlavně změny, co se týká nastavení mysli – první změna byla, že jsem si dovolila vyhledat odbornou pomoc. Věděla jsem, celou dobu, že moje myšlení, chování a jednání je hodně ovlivněno mou nemocí a chtěla jsem, aby mi někdo pomohl. Pak ty pozitivní změny šly ráz na ráz – zvýšilo se mi sebeuvědomění, začala jsem se mít více ráda, naučila se prožívat věci beze strachu a stresu, přijímat výzvy, vyjít z komfortní zóny…

 Co pro tebe může udělat tvoje okolí / kamarádi, když si procházíš horším obdobím?   

Stačí, když tu pro mě jsou. Ať už fyzicky nebo třeba přes telefon, sociální sítě… Vím, že se na ně mohu spolehnout, některým opravdu mohu říci všechno, aniž by mě nějak hodnotili. Vždy se mě snaží podpořit a mám v nich také nouzové kontakty, kdybych byla opravdu na dně.

Co ti duševní obtíže vzaly?

Pocit nějaké „normálnosti“, že někam zapadám. Také přinesly hodně slz, probdělých nocích, ošklivých myšlenek…

Vlastně mi duševní obtíže překvapivě daly poměrně dost  – hlavně empatii k druhým lidem.

Co ti naopak daly? 

Vlastně mi překvapivě daly poměrně dost  – hlavně empatii k druhým lidem. I když to zní jako klišé, umím se vcítit do pocitů ostatních lidí, kteří zažívají podobné problémy jako já. Někdy mám pocit, že bez svých obtíží bych nebyla stejná jako jsem, že bych se v životě tolik neposunula a nezapracovala sama na sobě.

Co ti dělá v životě největší radost?   

Vztahy – rodina, nový přítel, přátelé, kterých si nesmírně vážím, a němé duše kolem mě - naši pejsci, které bezpodmínečně miluji. Radost mi dělá i práce, ve které to je náročné, ale dělám to, co mě vždy bavilo – posouvat a ovlivňovat někoho, aby se sám cítil dobře. A samozřejmě i takové maličkosti jako dobré filmy a seriály a detektivní knihy!

Z mé zkušenosti vím, že se dá onemocnění zmírnit tak, aby člověk mohl normálně žít. Více si věřit, být svobodný. Mně k tomu pomohla hlavně terapie. To, že mě někdo bral vážně a pomohl mi naučit se myslet a žít jinak.

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?   

Vím, jak strašně těžké to je, když nemáte rádi své chování, a přece s tím nemůžete nic udělat… ale opak je pravdou. Z mé zkušenosti vím, že se dá onemocnění zmírnit tak, aby člověk mohl normálně žít. Více si věřit, být svobodný. Mě k tomu pomohla hlavně terapie. To, že mě někdo bral vážně a pomohl mi naučit se myslet a žít jinak.

V jednu chvíli, když jsem byla na terapii, jsem si pomyslela, zda tu změnu (k lepšímu) opravdu chci. Nedokázala jsem si totiž představit, že budu jiná, než jsem.

Je něco, co bys chtěla, aby lidé o tvojí nemoci věděli? 

V jednu chvíli, když jsem byla na terapii, jsem si pomyslela, zda tu změnu (k lepšímu) opravdu chci. Nedokázala jsem si totiž představit, že budu jiná, než jsem. Co když už to nebudu JÁ? Ale nebylo tomu tak, že bych byla jiná nebo se necítila sama sebou. Ukázala jsem sobě a světu tu stránku sebe, která zůstávala vlivem nemoci někde schovaná. A jsem strašně spokojená a nikdy bych neměnila zpátky. Držím palce těm, kteří mají třeba podobné pochybnosti a fandím všem, abyste úspěšně ladili svou duši tak, jak ji chcete mít.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*