O životě s úzkostně depresivní poruchou – příběh Marie

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 28 let a v současné době jsem ředitelka Nevypusť duši.

S jakým duševním onemocněním máš zkušenost?

Léčím se se smíšenou úzkostně depresivní poruchou, dříve i s těžkou depresivní poruchou.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Pokud si to správně pamatuji, první výrazné projevy se ukázaly, když mi bylo 13 let. Byla jsem hodně plačtivá, život mi přestával dávat smysl, často jsem si přála prostě jen celé dny prospat a hodně mě bolela hlava. Zároveň jsem v noci vůbec nemohla spát, takže jsem pak přes den byla hodně unavená. Nedařilo se mi na nic soustředit, měla jsem černé myšlenky a stranila jsem se kamarádů, kteří nerozuměli tomu, proč pořád smutním a brečím.

Byla jsem zdravé dítě z úplné a ekonomicky zabezpečené rodiny, studovala jsem na prestižním gymnáziu se skvělými výsledky, nikdo mi neumřel, nikdo mě nešikanoval a podle všeho jsem prostě měla být šťastná.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Částečně možná ano, byla jsem hodně zaměřená na výkon ve škole a do toho se se mnou rozešel můj první přítel, který mi do té doby byl velkou oporou. Zároveň jsem v pubertě neměla nejlepší vztahy doma a měla jsem pocit, že mi nikdo nevěří a nerozumí. To moje smutky spíš posilovalo. Na druhou stranu už si teď myslím, že spousta těch potíží šla někde zevnitř ze mě, jako by mi prostě správně nefungoval mozek. Na první a možná ani na druhý pohled to ale takhle nepůsobilo. Byla jsem zdravé dítě z úplné a ekonomicky zabezpečené rodiny, studovala jsem na prestižním gymnáziu se skvělými výsledky, nikdo mi neumřel, nikdo mě nešikanoval a podle všeho jsem prostě měla být šťastná.

Když jsem pak odjížděla ze školy s tím, že potřebuji hospitalizaci na psychiatrickém oddělení a náš zeměpisář mi řekl, že s tímto přístupem neodmaturuju, nepomohlo to.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Je jich víc, jeden z těch prvních je asi den, kdy jsem v osmnácti poprvé začala uvažovat o tom, že asi nechci žít. Strašně jsem si přála, aby mě někdo jen objal a řekl mi, že to bude dobrý. Místo toho jsem ležela sama v posteli a myslela na to, jak super by bylo nemuset už nikdy existovat. Když jsem pak odjížděla ze školy s tím, že potřebuji hospitalizaci na psychiatrickém oddělení a náš zeměpisář mi řekl, že s tímto přístupem neodmaturuju, nepomohlo to.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?

Poprvé jsem zašla ke školní psycholožce už ve třinácti, když mě tam poslal učitel z hodiny výtvarky, protože už asi nevěděl, co se mnou. Byl to ten nejhorší zážitek a dosud se divím, že jsem pak ještě někdy chtěla jít k psychologovi. Paní psycholožka srovnávala moje problémy s problémy jiných dětí ze školy včetně toho, že říkala jejich jména. Vyšlo z toho, že si nemám na co stěžovat, a že na mě teď nemá čas. Další školní rok jsme měli nového školního psychologa, ke kterému jsem po určitém váhání nakonec začala chodit a byl to on, kdo mě poprvé poslal i na dětskou psychiatrii a postupně začala moje léčba. 

V maturitním ročníku, když už mi bylo osmnáct, jsem poprvé začala chodit na psychoterapii, začala jsem pravidelně brát léky od psychiatričky a nakonec byla potřeba i dvouměsíční hospitalizace na psychiatrickém oddělení.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Každé ráno a každý večer pravidelně beru léky a jednou týdně chodím na psychoterapii. Léky mi zachránily život, psychoterapie mě drží nad vodou i v těžších chvílích. Tahle kombinace mi momentálně hodně pomáhá a vyhovuje mi.

Když se na to dívám zpětně, dost mi pomohlo i to, že jsem část svého příběhu mohla nespočetněkrát vyprávět na besedách a ve školních třídách.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Určitě mi nejvíce pomohla správně nastavená léčba a její pravidelnost. Pomáhá mi také určitý řád, pravidelný spánek, vztahy s blízkými lidmi a moje práce, ve které vidím velký smysl. Když se na to dívám zpětně, dost mi pomohlo i to, že jsem část svého příběhu mohla nespočetněkrát vyprávět na besedách a ve školních třídách.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Být se mnou. Obejmout mě, něco dobrého mi uvařit, přemluvit mě, abych s nimi šla na krátkou procházku. Mlčet se mnou, mluvit se mnou, někdy mě jen nechat být. Věřit mi, že mi není dobře, ale že se z toho dostanu.

Myslím si, že jsem ve stínu deprese taky dost vyrostla.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

V části života mi pravděpodobně vzaly určitou bezstarostnost, mnoho hodin spánku a asi i radosti. Když se nad tím zamyslím, vzaly mi toho duševní trable mnoho. Přeci jen je to nemoc, s kterou jsem docela dlouho žila bez pomoci. Myslím si, ale že jsem ve stínu deprese taky dost vyrostla. V osmnácti jsem se ocitla na oddělení se čtyřicátníky a padesátníky. Vyslechla jsem si spoustu lidských příběhů, vytrénovala jsem empatii, začala jsem se zamýšlet nad tím, co je pro mě v životě důležité a tříbila jsem si hodnoty. A nakonec mi moje obtíže daly práci, která mi přináší do života smysl.

Co ti dělá v životě největší radost?

Hluboké a opravdové vztahy, kvalitní horká čokoláda nebo kakao, fungující a sehraný tým, Nevypusť duši.

Proč ty a Nevypusť duši?

Protože kdyby u nás ve třídě, když mi bylo 14 nebo 15, někdo nahlas řekl, že je v pořádku zavolat na Linku bezpečí, že se nemusím stydět, když mi není dobře, a že se ode mě spolužáci nemusí odvracet a dokonce mi mohou pomoct, bylo by to pro mě všechno o moc lehčí. Slyšet při vyprávění příběhu, že to někdo má nebo měl podobně, vyzkoušet si mindfulness a pobavit se o psychohygieně, by vlastně byl jen velmi důležitý a příjemný bonus. Prevence a včasná intervence může měnit a dokonce zachraňovat životy a signifikantně zlepšovat kvalitu života.

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy pro středoškoláky.