O životě s mentální anorexií – příběh Adama

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 21 a v současnosti studuji druhým rokem psychologii na FF UK.

S jakým duševním onemocněním máš zkušenost?

Prošel jsem si terapií s mentální anorexií.

Pozn. Nevypusť duši: Pro mentální anorexii je charakteristické odmítání uchovat si normální tělesnou hmotnost, silný strach z váhového přírůstku a významně narušené vnímání vlastního těla. Mentální anorexie patří mezi nejčastější psychiatrické diagnózy a mezi duševními nemocemi má jednu z nejvyšších úmrtností. Můžeme ji charakterizovat jako úmyslné snižování tělesné hmotnosti. Nemocní neodmítají jídlo proto, že by neměli chuť, ale z  důvodu, že nechtějí jíst. V mnoha případech pak dochází k malnutrici a u nemocného se začínají projevovat zdravotní problémy spojené s poruchou příjmu potravy. (Zdroj: Centrum Anabell)

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Závodně jsem plaval, takže jsem už od malička svoje tělo vnímal asi víc než ostatní. Ve dvanácti (tuším, že to bylo v sekundě na gymplu) jsem ale musel kvůli škole na rok přestat a za tu dobu jsem přibral asi 8 kilo. Když jsem se vrátil, tak už to zkrátka nebylo ono – jednak jsem nestačil svým kamarádům, ale hlavně jsem si za ten rok celkem ujasnil svoje priority. Primárně jsem se chtěl věnovat studiu a plavání jsem bral jako svůj koníček, což se naší trenérce úplně nelíbilo. Zároveň jsem v té době začal zkoušet první (a hodně restriktivní) diety, abych shodil těch 8 kilo, co jsem nabral. 

Ve třinácti jsem začal zkoušet první, hodně restriktivní diety.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Já si myslím, že určitě. Naše trenérka na nás měla vždy vysoké nároky. Je mi jasné, že tam sehrálo roli více faktorů a asi jsem v tomhle ohledu byl i citlivější než ostatní kamarádi z týmu, ale já si to tehdy hodně bral. Zároveň se tam přelo „miluju plavání“ a „musím pryč“, proto jsem vydržel závodně plavat asi až do nějakých patnácti. Každopádně potom, co jsem s plaváním skončil, tak jsem si ty vysoké nároky na sebe zvnitřnil a je pravda, že s tím občas pořád bojuju, ale řekl bych, že s tím už umím mnohem lépe pracovat. Zároveň se mi vždycky vybaví vzpomínka, jak mi na jedněch plaveckých závodech paní, co mi dělala rozhodčí po závodu řekla „takovej šikovnej kluk a takový stehna“ od tý doby jsem doma začal víc mluvit o tom, že bych chtěl zhubnout.

Zároveň se mi vždycky vybaví vzpomínka, jak mi na jedněch plaveckých závodech paní, co mi dělala rozhodčí po závodu řekla „takovej šikovnej kluk a takový stehna“ od tý doby jsem doma začal víc mluvit o tom, že bych chtěl zhubnout.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Asi když mi moje učitelka při zkoušení před celou třídou řekla, že bych se měl pořádně najíst.

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?

Poprvé nějak v sedmnácti, když jsem se o poruchách příjmu potravy (PPP) dozvěděl víc a zároveň už tehdy měla moje mamka nějaké podezření.  Bylo mi však řečeno (psychologem), že PPP trpí jen dívky – že jsem v pubertě, ve vývinu, že je normální, že nemám takový apetit, a že se dívky tvarují a chlapci shazují „dětský“ tuk. Pak asi o rok později v osmnácti (částečně na popud a s podporou rodiny), jsem znovu vyhledal pomoc na psychoterapii.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Léky jsem nebral nikdy a už je to něco málo přes rok, co jsem byl na své poslední psychoterapii.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Nejvíc asi lidi – moji blízcí, kteří mi dodávali pocit, že na to nejsem sám.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

To je těžký. Asi být tu pro mě, ale zároveň respektovat nějaké moje hranice.

Dost jsem se v té době stranil svých kamarádů a celkově společenských akcí, protože jsem se bál, že bych se dostal do situace, kdy bych se musel najíst nebo nějak vymluvit na to, proč si třeba tu pizzu prostě dát nemůžu.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Částečně takovou tu teenagerovskou bezstarostnost a asi i hodně zážitků. Dost jsem se v té době stranil svých kamarádů a celkově společenských akcí, protože jsem se bál, že bych se dostal do situace, kdy bych se musel najíst nebo nějak vymluvit na to, proč si třeba tu pizzu prostě dát nemůžu. A taky právě spoustu dobrýho jídla! Ale snažím se na věci koukat pozitivně (ač to zní jako strašné klišé). Dalo mi to určitý směr v životě – přehodnotil jsem své priority a jdu si za svými cíli. Už taky vím, že je třeba o své duševní zdraví pečovat a případně bych se nebál požádat o pomoc.

Co ti dělá v životě největší radost?

Fuuu, toho je! Moji blízcí, jóga, cvičení, procházky v přírodě, slunečná rána, babí léto, dortíky a dobrý kafe, moje pokojovky, zvířátka a hlavně můj králík Merlot (v galerii mám album roztomilých zvířátek, na který koukám vždycky, když mám špatnou náladu – doporučuji!), italská kuchyně, moře, knihy, umění, interiérový design – je toho fakt spousta! 

Proč ty a Nevypusť duši?

Protože v tom vidím obrovský smysl – jak už psala Maru, kdyby u nás ve třídě řekl někdo nahlas, že je v pořádku, když mi není dobře a měl bych možnost poslechnout si třeba i podobný příběh, hodně by mi to pomohlo a dost věcí usnadnilo. A samozřejmě je krásný mít kolem sebe tolik skvělých lidí! 

Poruchami příjmu potravy se zabývá Centrum Anabell, které nabízí odborné psychologické a nutriční poradenství, včetně terénního poradenství a internetového poradenství, ale také rodinnou terapii, zapojení do svépomocné skupiny a peer konzultace. (Linka Anabell: 774 467 293)

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy pro středoškoláky.