O životě s úzkostnou poruchou – příběh Kláry

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 24 let a nyní studuji poslední ročník magisterského programu psychologie na PedF UK, působím jako senior lektor v Nevypusť duši a k tomu asistuji chlapci s poruchou autistického spektra a chodím pomáhat jako „teta“ do soukromé školky. 

S jakým duševním onemocněním máš zkušenost?

Za tu dobu, co jsem vždy s menšími přestávkami v péči odborníků, jsem si vyslechla několik diagnóz – nejprve to byla panická porucha, mírná forma sociální fobie, později smíšená úzkostně depresivní porucha… Sama nevnímám jako příliš důležité to nazývat nějak přesně, protože v průběhu mého života se projevy onemocnění měnily, obecně bych tedy řekla, že se léčím s úzkostnou poruchou. 

Zkoušení před tabulí nebo referáty pro mě byly hotová noční můra, ale i takové zdánlivé maličkosti jako jezení před mnoha lidmi, mluvení s ostatními a vůbec třeba cesta přes třídu k umyvadlu a koši, kde je „přeci tolik možností, jak se člověk může znemožnit“ pro mě byly zdrojem úzkosti.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Poprvé se výrazně projevily na osmiletém gymnáziu v kvartě, to mi bylo čtrnáct let. Začala jsem se bát chodit do školy, protože mě děsila představa, že bych se měla jakkoli projevovat před ostatními a ti by mě pozorovali. Zkoušení před tabulí nebo referáty pro mě byly hotová noční můra, ale i takové zdánlivé maličkosti jako jezení před mnoha lidmi, mluvení s ostatními a vůbec třeba cesta přes třídu k umyvadlu a koši, kde je „přeci tolik možností, jak se člověk může znemožnit“ pro mě byly zdrojem úzkosti. K tomu jsem začala zažívat panické záchvaty, při kterých mi bušilo srdce, třásla jsem se, bylo mi nevolno a měla jsem pocit, že nemůžu dýchat, mám sevřený krk, zblázním se anebo zemřu. No a co kdyby mě u toho ještě někdo pozoroval a soudil? Chtěla jsem utéct do bezpečí, kde by mě nikdo neviděl, maximálně tak moji nejbližší, kterým jsem důvěřovala. Připadala jsem si přecitlivělá, trapná a nemožná. Postupně jsem se začala bát všude, kde mohli být lidé, panické záchvaty měla několikrát denně a ve finále úplně přestala chodit ven i do školy. Bála jsem se pak už i toho, kdy přijde další nával paniky.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Nedokážu přesně říct konkrétní událost, která by to spustila. Spíš si myslím, že šlo o nakombinování vrozeného předpokladu pro úzkosti a různých událostí, co jsem do té doby zažila a sešlo se to tak, že z toho vznikla úzkostná porucha.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

V době, kdy moje obtíže začínaly a já jsem ještě netušila, o co by mohlo jít, jsem jeden večer během několikahodinových pocitů úzkosti prolínajících se s panickými záchvaty přestala vidět na jedno oko. Přirozeně jsem zpanikařila ještě víc. Tehdy jsem si opravdu myslela, že se schyluje k mojí poslední hodince.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?

Zhruba půl roku poté, co jsem začala mít poprvé problémy. Bylo to v době, kdy už jsem nemohla chodit ani do školy a úplně se uzavřela doma. Rodiče o mě měli už dlouho starost a já sama jsem souhlasila s tím, že je potřeba to řešit. S jejich pomocí jsem pak vyhledala odbornou psychiatrickou péči.

Myslím si, že jsem se během první léčby poměrně dobře naučila se sebou pracovat, a tak už poznám, kdy potřebuji odbornou podporu.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Obojí, mám to ale v takových vlnách. Jsou období, kdy beru léky a potřebuji psychoterapeutickou péči a kdy ne. Myslím si, že jsem se během první léčby poměrně dobře naučila se sebou pracovat, a tak už poznám, kdy potřebuji odbornou podporu. S mnohými situacemi si již také umím poradit. Mám ale doma vždy svoji „krabičku poslední záchrany“ (léky na úzkost), kdybych akutně potřebovala.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Když na to nejsem sama, když mám někoho, komu se můžu svěřit se svými obavami, strachy, myšlenkami a pocity a on či ona ví, co mi pomáhá, když přijde úzkost. Potom určitá pravidelnost třeba ve formě denních rituálů a péče o svoje fyzické i psychické zdraví, pod které se může schovat spousta věcí – jóga, procházky, zdravá strava, relaxace, kreslení, pěkná knížka nebo film… možností je spousta.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Být tu pro mě, to úplně stačí. Často nemusí ani nic zvláštního dělat, pomůže mi jen jejich přítomnost a ten pocit, že na to nejsem sama. Samozřejmě mi ale také pomáhá, když si s nimi můžu popovídat, obejmout je, zajít někam na procházku nebo na něco dobrého, pustit si pěkný film nebo si třeba dát dobrou kávu.

Myslím si, že ta „přecitlivělost“, jak jsem svoje prožívání často chápala, mi dává zároveň možnost vnímat intenzivněji i ty krásné věci.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Spoustu věcí jsem asi nezkusila a neodvážila jsem se k nim, protože jsem měla příliš velký strach. V době, kdy jsem se nejvíc bála toho, co si o mě budou ostatní myslet a dělalo se mi fyzicky i psychicky špatně v situacích mezi hodně lidmi, jsem pořádně nechodila ani nikam s vrstevníky. Na druhou stranu se mi dostalo odborné pomoci poměrně brzy, a tak si myslím, že jsem pak měla spoustu možností si to vynahradit. No a co mi daly? Myslím si, že ta „přecitlivělost“, jak jsem svoje prožívání často chápala, mi dává zároveň možnost vnímat intenzivněji i ty krásné věci. Dost možná právě proto tak ráda píšu, kreslím, maluju, fotím, zkrátka tvořím.

Co ti dělá v životě největší radost?

Zmiňovaní blízcí lidé, nepotřebuji jich kolem sebe mít hodně, oceňuji mnohem víc blízkost a kvalitu vztahů než jejich kvantitu. No a potom to tvoření, mezi které zařazuji i pečení dortů. A nesmím zapomenout na můj velký koníček, kterým je kvalitní káva a svět kolem ní, hlavně tedy svět kaváren, o kterých občas i píšu na svůj web.

Věřím, že je potřeba o psychickém zdraví s dospívajícími mluvit a ukázat jim možnosti, jak o svou duševní pohodu pečovat a třeba tak předejít rozvoji onemocnění anebo jim předat informace o dostupných odborných službách, na které se mohou obrátit.

Proč ty a Nevypusť duši?

Sama jsem si první výrazné projevy duševního onemocnění zažila ve věku, kdy jsem dospívala a jak vyplývá z výzkumů, nejsem zdaleka jediná. Věřím proto, že je potřeba o tomto tématu s dospívajícími mluvit a ukázat jim možnosti, jak o svou duševní pohodu pečovat a třeba tak předejít rozvoji onemocnění anebo jim předat informace o dostupných odborných službách, na které se mohou obrátit. Zároveň vnímám, že ve společnosti je stále velké stigma spojené s tématem duševního zdraví i nezdraví, a proto je potřeba nebát se o tom otevřeně mluvit. Navíc Nevypusť duši pro mě znamená spoustu skvělých lidí, kteří jsou pro mě často mnohem víc než jen kolegové a kolegyně. 

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy pro středoškoláky.