Učitelé během distanční výuky – 1. Nejste v tom sami

Představujeme vám první ze série čtyř článků o duševním zdraví učitelů během pandemie. Zeptali jsme se hned několika pedagogů z celé republiky, různých typů škol a různého věku na to, jak prožívají poslední rok. Položili jsme jim 4 otázky, dnes přinášíme odpovědi na tu první…

Prožívat celou škálu emocí od naděje až po naprostou rezignaci či zoufalství je v současné situaci, kdy celý svět řeší pandemii, přirozené. V některých zdrojích se uvádí, že subjektivní prožívání učitelů se může přibližovat tomu, čím si procházejí zdravotníci nasazení v první linii. Objevují se názory expertů na to, že více než o syndromu vyhoření je zde namístě hovořit o jisté demoralizaci, o ztrátě hodnot a pocitech nedostatečného ocenění.

Jak budeme učit? Jak stihnu probrat všechno, co potřebuji? Jak mám zadávat práci, hodnotit ji, komunikovat s rodiči a studenty, dělat přípravy a zároveň se učit ovládat nové programy a přístroje?

Vykonávat učitelskou profesi v roce 2020 plném otevírání a zavírání škol a měnících se pravidel, byl výkon obzvlášť hodný obdivu (to neznamená, že jindy není). Je dost pravděpodobné, že když před několika lety čerství absolventi pedagogických fakult opouštěli brány univerzit a vstupovali do profesního života s touhou vzdělávat děti a mládež, o takových výzvách se jim ani nesnilo. Máme za sebou (včetně kratších nebo delších přestávek) téměř celý jeden rok distanční výuky a duševní zdraví učitelů dostává pořádně zabrat. Situace trvá mnohem déle, než jsme na jaře 2020 předpokládali, a s každou další vlnou se mění, proto nás zajímalo, jak učitelé prožívají celou situaci. 

Všem, kteří byli ochotni s námi sdílet své osobní zkušenosti, děkujeme a věříme, že díky jejich otevřenosti mohou nejen jejich kolegové čerpat další inspiraci.

Jak se měnily vaše pocity během distanční výuky od začátku pandemie (tzn. od března 2020) dosud?

Dan (29 let, ZŠ): Na začátku nadšení a odhodlání, ze kterého se postupně během jara stala únava, zmatení, frustrace a smutek. Podzim a zimu asi nejlépe charakterizuje zoufalství a návaly rezignovanosti.

Jako učitel beru energii z kontaktu ve třídě, to teď úplně opadlo a je to velmi těžké.

Lucie (30 let, gymnázium): Je to takový pocit prázdna, bez osobního kontaktu s dětmi. Jednoduše se mi po nich už stýská.

Ilona (57 let, SZŠ a VOŠ): Moje pocity v březnu byly strach, nejistota, tlak, pocit nedostatečnosti v ICT technologiích, následoval pocit beznaděje a nechuti k práci ze ztráty řádu a osobních sociálních kontaktů. Naučila jsem se pracovat s různými možnostmi distanční výuky, jen mám obavy o znalosti a praktické dovednosti končících ročníků, přes veškerou snahu jim nemohu poskytnout stejnou úroveň výuky, jako když je mám ve třídě „pod dohledem“ a můžu více pracovat s motivací a osobním vlivem a příkladem.

Radka (51 let, gymnázium): Izolace, ztráta kontaktu s běžným životním režimem, absence kulturních a sportovních příležitostí a akcí, obavy o blízké, negativní emoce, to vše postupně nabíralo na síle a rozhodně nepřidávalo na optimismu.

Daniela (50 let, SZŠ): V současné době jsem ráda, že můžu chodit se žákyněmi na praxi do nemocnice a alespoň trochu tam pomáhat. Jsem ráda, že dva dny v týdnu nemusím sedět u počítače a můžu dělat prospěšnou práci. To na jaře nebylo možné, studenti do nemocnice z důvodu protiepidemických opatření nesměli. Takže z tohoto pohledu to na jaře bylo vlastně horší.

Klára (42 let, SŠ obchodu a řemesel): Studenti jsou unavení, nevnímají výuku, ani nevím, jestli za tou obrazovkou jsou opravdu oni, je mi jasné, že u mého výkladu dělají všechno možné, jen se nesoustředí. Snažím se mluvit o tématech, která jsou jim blízká ze života, abych s nimi alespoň takto navázala.

Ondřej (soukromé gymnázium): Domnívám se, že na jaře bylo hlavním mottem “předat informace ke studentům nějakým způsobem”. Byla to doba určitého nadšení, kde byl prostor experimentovat a zkoušet nové věci.  Co se týká podzimu, řekl bych, že do popředí se dostal důraz na kvalitu výuky.

Za sebe mohu říct, že jsem se do distanční výuky hodně ponořil. Vadí mi totiž řeči o “ztracené generaci” a o “studentech, kteří nebudou nic umět a vědět”.

Po Vánocích jsem na sobě i na studentech pociťoval únavu a trochu rezignaci. Ale musím dodat, že se vše opět rozběhlo a našel jsem novou chuť a sílu motivovat své studenty k práci.

Kateřina (52, SPŠCH): V souvislosti s mou prací zažívám na jedné straně pocit naplnění z toho, jak věci zvládám a na straně druhé zahlcení a stres, jak to nemůžu stihnout. S prací mých žáků vznikají na jedné straně pocity radosti z obrazotvornosti, kreativity a hravosti žáků a na straně druhé zklamání, že místo přemýšlení volí cesty k plagiátorství.

Lenka (55 let, gymnázium): V prvním okamžiku to byl šok, potom chvíle radostného pocitu – tak si prostě týden všichni ulevíme, a pak to doženeme, ale pak přišlo rozčarování. Zavření škol se prodlužovalo. Po několika týdnech se projevovala únava a zoufalství. Následovala frustrace.

Pracovala jsem i 12 hodin denně a stejně jsem nestíhala a netušila, kolik toho studenti opravdu umí a kolik toho nějak opíší.

A nepomáhalo si říkat, že za svůj přístup zodpovídají oni. Já jsem nakonec podepsaná pod klasifikací. Na konci školního roku přišel vztek. V září jsem byla napjatá, jak se se studenty znovu sehrajeme. Měla jsem radost, že i z jejich strany cítím vděčnost za to, že mohou být ve škole. V říjnu už jsme na distanční výuku najeli mnohem snadněji. Uklidňovalo mě, že systém je nastavený a práce může pokračovat. Projevila se také rezignace na klasifikaci – pořád nejsem schopná zajistit, že opravdu nikdo nebude podvádět. Tak si připomínám boží mlýny. Zmatek a nejistota vrcholí, když pokyny o změnách v opatření přicházejí chaoticky a nikdo netuší, jak budeme učit – které ročníky distančně, které prezenčně a jak se (ne)budou střídat. V současné době stále pracuji výrazně víc než před pandemií, ale dokážu se již radovat ze všeho nového, co jsem se naučila a z pokroku svých studentů.

Užitečné kontakty na pomoc a další informace

V příštím díle seriálu Jak učitelé (ne)vypouští duši během distanční výuky se budeme věnovat otázce izolace a ztráty sociálního kontaktu.

Zdroje: 

• • • • SOKAL, Laura J.; TRUDEL, Lesley G. Eblie; BABB, Jeff C.. Supporting Teachers in Times of Change: The Job Demands- Resources Model and Teacher Burnout During the COVID-19 Pandemic. International Journal of Contemporary Education, [S.l.], v. 3, n. 2, p. 67-74, aug. 2020. ISSN 2575-3185. Available at: <http://redfame.com/journal/index.php/ijce/article/view/4931>. Date accessed: 26 jan. 2021. doi:http://dx.doi.org/10.11114/ijce.v3i2.4931.
      • SOKAL, Laura J.; TRUDEL, Lesley G. Eblie; BABB, Jeff C.. Canadian teachers’ attitudes toward change, efficacy, and burnout during the COVID-19 pandemic. International Journal of Educational Research Open, Volume 1, 2020, 100016, ISSN 2666-3740, https://doi.org/10.1016/j.ijedro.2020.100016.
      • https://www.waldenu.edu/online-masters-programs/ms-in-education/resource/five-ideas-for-preventing-teacher-burnout
      • https://www.edutopia.org/article/curbing-teacher-burnout-during-pandemic
      • https://www.teachforamerica.org/stories/tackling-covid-19-fatigue-as-a-teacher
      • https://www.edweek.org/teaching-learning/opinion-teacher-demoralization-isnt-the-same-as-teacher-burnout/2020/11