O životě s hraniční poruchou osobnosti – příběh Karolíny

Kolik je ti let a kde pracuješ?   

Je mi 22 let a momentálně pracuji jako vychovatelka ve školní družině.

S čím se léčíš? 

Léčím se s hraniční poruchou osobnosti. 

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily? 

Psychické problémy se u mě objevily, když mi bylo 15 let. Tehdy mě čekaly přijímací zkoušky na gymnázium a doma to také nebylo úplně jednoduché. Prostě toho bylo moc a všechen ten stres se začal projevovat úzkostmi a potřebou neustálého kontrolování věcí a mytí si rukou.

Naprosto přesně si pamatuji celý ten kolotoč: zkontrolovat peněženku nebo klíče, následně si umýt ruce. A takto klidně desetkrát za sebou.

Abych řekla pravdu, bylo to hlavně kvůli strachu o rodinu, tehdy byly totiž mé nejmladší sestře pouze tři roky a já jsem se neskutečně bála, že jí svou neopatrností ublížím. Tou dobou mi byla psycholožkou diagnostikována mírná verze OCD, bez doporučení navštívit psychiatra. Docházela jsem poté k jiné psycholožce, která nakonec usoudila, že se nejedná o OCD, ale o reakci na vysokou míru stresu.

Po nástupu na střední školu se vše změnilo. Našla jsem si nové kamarády a mé návštěvy psychologa byly stále méně častější. Pak ale přišel maturitní ročník a nástup na univerzitu. Během prvního zkouškového období nastal zlom, hlavou mi začaly probíhat sebepoškozující a sebevražedné myšlenky. Tou dobou jsem se opět svěřila do rukou psycholožky, ale ta tomu nevěnovala pozornost, poradila mi nějaké volně dostupné medikamenty a poslala mě domů. V té chvíli jsem si neuvědomovala, že tohle není normální stav a pro léky jsem si ani nedošla.

Pozn. Nevypusť duši

Obsedantně kompulzivní porucha (OCD)

OCD se řadí mezi neurotické poruchy. Neurotické poruchy jsou různorodou skupinou psychických poruch, u kterých bývá v popředí úzkost, strach a jejich tělesný doprovod. Obsese jsou nutkavé nápady, myšlenky, představy nebo impulzy, které se znovu a znovu stereotypně vracejí do mysli. Člověk je pociťuje jako cizí, neodpovídající jeho skutečným zájmům a přáním. Uvědomuje si, že jsou to jen nápady a že nic takového se pravděpodobně nestane, ale sám fakt, že ho to napadlo, ho silně znejišťuje. Nejraději by obsese potlačil, ale čím je více potlačuje, tím více se objevují. Jsou pro něj ohrožující a rychle zvyšují napětí (většinou přes nepříjemné emoční stavy jako je úzkost nebo zlost), což vede k potřebě je neutralizovat. K neutralizaci (snížení napětí) slouží pak rituály – kompulze. Mohou to být opakující se projevy v chování (například opakované kontroly uzavření dveří, kohoutku, nadměrné umývání rukou) nebo myšlenky (například počítání, modlení se). OCD se léčí jak léky, tak psychoterapií.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?   

Věřím, že to, co se stalo následně, mělo co dělat také s covidem a lockdownem.

Kvůli uzavření VŠ jsem se vrátila domů a v mysli se mi začaly objevovat velmi konkrétní myšlenky na sebepoškození a sebevraždu. Tou dobou jsem se začala řezat.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?   

Abych byla upřímná, asi bych to sama nedokázala. Ale naštěstí si nás se sestrou večer posadila mamka na gauč a začala na nás tlačit, protože tou dobou vyplynulo na povrch také sestřino psychické onemocnění. Mamka chtěla, abychom jí prozradily, co se děje, a v tu chvíli jsem to už nevydržela a všechno jsem jí vyklopila. Druhý den jsem okamžitě znovu zamířila za psycholožkou, která po našem rozhovoru usoudila, že jsem upadla do deprese a dále doporučila návštěvu psychiatra. Jenomže já už jsem v tu chvíli věděla, že jakmile přijedu domů, znovu si ublížím. Celou cestu vlakem jsem přemýšlela jen o tom. Ale i tento záměr byl odhalen, takže mě rodiče naložili do auta a odvezli do psychiatrické nemocnice v Bohnicích, kde mě chtěli na pár dní umístit do Krizového centra. To bylo ale kvůli covidu zavřené, takže mě dovedli přímo na centrální příjem pacientů.

Co je tvá nejhorší zkušenost?

Určitě můj příjem. Zastavila jsem se ve dveřích a řekla jsem, že dál nejdu, takže mě tam museli dostrkat. Do ordinace jsem vstoupila s mamkou. Paní doktorka si nás posadila ke stolu a začala mi pokládat otázky, na které jsem pravdivě odpovídala. Nakonec jsem jí popsala i své myšlenky na sebevraždu. Na to mi odpověděla, že se dnes určitě domů nevrátím a dala mi dvě možnosti: buď se nechám hospitalizovat dobrovolně, nebo kontaktuje soud a pak půjde o nedobrovolnou hospitalizaci.

Podepsala jsem papír o tom, že se nechávám hospitalizovat ze své vlastní vůle a bylo to to nejtěžší, ale zároveň to nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala.

A zpětně bych tímto chtěla té paní doktorce a mým rodičům MOC poděkovat za jejich duchapřítomnost, jelikož jsem si jistá, že bych postupem času k té sebevraždě opravdu došla.

Bereš léky? 

Ano, pravidelně docházím jak na psychiatrii, tak terapii. 

Co ti pomáhá? 

Musím říci, že mám opravdu úžasnou rodinu, která mě za každých okolností podrží a ve chvíli, kdy mi není nejlépe, mi poskytnou to nejvřelejší objetí. Jsem vášnivý čtenář, takže mi často pomáhá literatura. No a také bych ráda zmínila svého zvířecího kamaráda – králíka Smíška. Pořídila jsem si ho na základě zkušenosti z Bohnic, kde jsem zjistila, že mi kontakt se zvířetem pomáhá při překonávání úzkostí. A proč se jmenuje Smíšek? Vysvětlení je jednoduché – jsem velkou fanynkou Pána prstenů, kde se vyskytuje hobit s přezdívkou Smíšek. A také jsem usoudila, že je to úžasně veselé jméno. A mám vlastně ještě jednu novinku, pořídila jsem si tetování mého oblíbeného fantastického zvířete – draka. Důvodem je to, že jsem jako mladší často trpěla na noční děsy. Přišla jsem ale na to, že mi neskutečně pomáhá představa, že ležím na zemi a kolem mě je obtočený obrovský drak, který mě stráží, no a od té doby jsem tohoto tvora začala vnímat jako svého ochránce.

Jak se ti změnil život? 

O 180 stupňů. Všechno to začalo tou hospitalizací, to jsem ještě stále měla v hlavě myšlenku, že MUSÍM dokončit semestr. Že MUSÍM získat titul. Ale pak se stalo něco úžasného. Pamatuji si, že jsem se zrovna vracela z dílen na oddělení a najednou mě napadla myšlenka, že žiju. Že prostě ŽIJU! A že k tomu žití přeci nepotřebuji mít titul, že stačí, když budu šťastná. A to se mi podařilo. Zanechala jsem studia a začala pracovat ve školní družině. Teď pracuji na zkrácený úvazek a k tomu studuji VOŠ a jsem naprosto spokojená.

Co ti tvé obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Tohle je těžká otázka, protože aktuálně nejsem schopná vzpomenout si na negativa. A vlastně si na ně ani vzpomínat nechci, protože jsem se rozhodla, že budu na věci pohlížet z pozitivní strany. Takže vám sdělím pouze to, co mi to přineslo.

Získala jsem úplně odlišný pohled na sebe sama, přijímám se teď taková, jaká jsem, a netrestám se za své chyby.

Rozhodla jsem se, že už nechci dělat věci, které jsou mi proti srsti, že chci dělat jen věci, které mě naplňují. No a v neposlední řadě nás to určitě stmelilo jako rodinu.

Co ti dělá v životě největší radost?   

Rodina, knihy a práce. 

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?   

Mít sebevražedné myšlenky není normální. Ubližovat si není normální. Vyhledej pomoc. Věř mi, tvůj život stojí za to. Chápu, že je velmi těžké se s takovým problémem svěřit, že se třeba stydíš. Důležité je ale vědět, že se nemáš za co stydět. Styděl by ses jít na pohotovost kvůli zraněné noze? Ne? Tak proč se bojíš jít za psychiatrem se zraněnou myslí? Věřím, že sebereš veškerou svou odvahu a půjdeš do toho. Zvládneš to!

Pamatuji si jednu situaci, kdy jsme se ještě na uzavřeném oddělení s holkama bavily o tom, zda sdílet s okolím to, že jsme si prošly tímto druhem léčby. A jedna slečna, která tam byla už poněkolikáté, řekla: “Jo. A většinou to říkám hodně nahlas, protože když se ke mě někdo kvůli tomu otočí zády, poznám tak, kdo mi stojí za to, abych se s ním bavila.” A tohle je něco, co mě bude provázet celým mým životem.

Nicméně bych tu ale měla také jednu věc, kterou bych chtěla vzkázat VŠEM bez ohledu na to, zda trpíte, nebo netrpíte duševní poruchou: NIKDY neposuzujte životní příběh někoho jiného. Nikdo nemá právo říkat vám, že váš problém je banálnější než ten jeho.

Pozn. Nevypusť duši:

Poruchy osobnosti představují soubor odchylek od běžného způsobu chování, myšlení a vnitřního prožívání. Nejedná se přitom pouze o zvýraznění určitého rysu osobnosti, tzv. akcentovanou osobnost. V případě poruch osobnosti se již jedná o zaběhnuté vzorce chování, myšlení a prožívání, které pronikají do většiny oblastí osobního a sociálního fungování a mohou lidem s poruchou osobnosti znemožňovat žít normální život. Své potíže pak lidé s poruchou osobnosti často řeší sebepoškozováním či pokusy o sebevraždu. Hraniční porucha osobnosti (HPO) není nemocí v pravém slova smyslu. Jde o určitý povahový typ člověka, který je charakterizován častými změnami nálad a postojů, což se také projevuje nestabilitou ve vztazích a tendencí jednat impulzivně bez uvážení důsledků. Lidé s HPO si nejsou jisti druhými lidmi, ale zároveň potřebují jejich přijetí a bojí se odmítnutí, vytvářejí buď závislé a těsné svazky, nebo se naopak chovají distancovaně a chladně.

Zdroje:

Grambal, A., Praško, J., & Kasalová, P. (2017). Hraniční porucha osobnosti a její léčba. Praha: Grada Publishing

http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/poruchy-osobnosti/

http://www.kaleidoskop-os.cz/