O životě s bipolární afektivní poruchou – příběh Josefa
30. 10. 2024

O životě s bipolární afektivní poruchou – příběh Josefa

říjen 2018 – začátek 

Už od střední jsem měl trable s psychickou pohodou, pral se s depresemi a občas i s panickými atakami.  

Po dvou neúspěšných pokusech na vysoké škole jsem dostal příležitost pracovat v rodinné stavební  firmě. Své místo i své zkušenosti jsem nikdy nedostal zdarma, vždy jsem chtěl na sobě pracovat, měl  potřebu se rozvíjet a od píky jsem se 10 let vypracovával na pozici jednatele jedné z největších  stavebních firem na okrese Znojmo i dál. 

V červnu roku 2018 jsme v práci dokončili obří projekt, který vyžadoval práci přes čas i o víkendech. V této době jsem naprosto ignoroval svoje tělo, své potřeby i svou duši a upřednostňoval nade vše práci a zájem vyšší, než jsem byl já. Po úspěšném dokončení zakázky se mému tělu i mé  mysli stále nedostávalo potřebného uspokojení, které jsem čekal, že po tak dlouhém úsilí přijde, bohužel. Přišly horší časy než kdy dřív. 

Vůbec jsem nechápal své okolí, jak se mohou cítit šťastně v tomto světě plném nezdaru, neštěstí a bezradnosti. 

Začal jsem do práce jezdit s nechutí, e-mail, který jsem dříve zvládnul u ranní kávy, jsem za celý den nebyl schopný napsat, telefonáty se pro mě stávaly neřešitelným úkolem, nebyl jsem schopný přijmout jakoukoliv informaci, nebyl jsem schopný smysluplné odpovědi na jednoduché otázky. Pozitivní zprávy pro mě byly automaticky negativní, nedokázal jsem být šťastný, na slovo štěstí jsem úplně zapomněl. Vůbec jsem nechápal své okolí, jak se mohou cítit šťastně v tomto světě plném nezdaru, neštěstí a bezradnosti. 

Moje partnerka byla nešťastná, moje rodina byla nešťastná, o práci ani nemluvě. Už si nevzpomenu, jaká pohnutka mě vedla k tomu, že už jsem ve stavu, kdy to opravdu nemůžu sám zastavit. Vždyť přece  depresi může mít akorát Jajda z Okresního přeboru, kdy z toho všichni mají legraci. Jenže tak moje  diagnóza opravdu zněla – těžká deprese s obsedantně kompulzivní poruchou. K paní psychiatričce jsem už chodil, takže vyhledání odborné pomoci pro mě byla jediná správná volba, jak se z toho dostat. Za důležité považuji, že je potřeba se prostě otevřít a svěřit s těmi nejniternějšími pocity, aby lékař*ka mohla opravdu pomoci. Přišly první  medikamenty s doporučením – ležte, dívejte se na sedm pořadů Jaromíra Soukupa, bude z vás zelenina. Nejhorší pro mě bylo období prvního měsíce léčby, kdy léky ještě nezačaly působit. 

Po dalších měsících přišly první světlé dny za dlouhou dobu a já si konečně mohl od srdce říct: Chlapče,  tak takhle teda ne! Začal jsem si hledat informace o svém onemocnění a přečetl knížku od Jána Praška a kol. – Deprese a jak ji zvládat. Informace a zkušenosti, které mi tyto časy přinesly, jsou pro mě tím  nejcennějším bohatstvím. Uvědomil jsem si, že se svým tělem i myslí potřebuji pracovat tak, aby můj  život byl šťastný a byl mi přínosem, ne přítěží.

leden – prosinec 2020: životní mánie a diagnóza BAP 

Na konci roku 2019 jsme do práce přijali zaměstnance, který kradl peníze – další stresor. V této době se ve mně rozjela mánie, která trvala do půlky roku 2020. V tomto půlročním období jsem dokázal vstávat v 1 hodinu ráno a z práce odjíždět v 6 hodin večer, kdy jsem se doma akorát 4 hodiny prospal a zase jel další den na 200 %. Toto období  skončilo v červnu 2020 a nastala hluboká deprese, kdy jsem v práci nebyl schopný cokoliv dělat. Snažil jsem se vše řešit, ale marně, i přes medikaci nastala opravdu těžká deprese, která se nedala  zvládat. Vše to vygradovalo do září, kdy jsem byl poprvé hospitalizován ve znojemské nemocnici.

Mánie se řadí mezi poruchy nálady a vyznačuje se nadměrně povznesenou, expanzivní až podrážděnou náladou. Dotyčný*á může mít menší potřebu spánku, působí energicky, „urychleně” a může dělat impulzivní rozhodnutí, která jej mohou někdy ohrožovat i na životě. Mánie se může vyskytovat u bipolární afektivní poruchy, což je onemocnění, během kterého dochází k periodickým změnám nálady v tzv. cyklech. Během této poruchy prochází člověk obdobím zmiňované mánie, obdobím deprese a obdobím, kdy je nálada v normě. U každého je průběh onemocnění individuální a během života se může lišit a dosahovat různé intenzity. Jedná se o dlouhodobé onemocnění, které se nejefektivněji řeší kombinací psychoterapie a farmakologie. S jejich pomocí lze i s bipolární poruchou žít kvalitní život.

Hospitalizace bylo to nejlepší rozhodnutí. Byl jsem tři týdny v jasně daném režimu, byl jsem odříznutý od okolního světa, abych nemusel na nic myslet. Všechno jsem vypnul, telefon, e-maily, sociální sítě a nic neřešil. V průběhu hospitalizace přestal existovat tlak, stres, nikdo se v tu chvíli za ničím nehonil a život zpomalil a strašně zklidnil. Najednou se začnete těšit na malicherné věci, že třeba v neděli býval na snídani koblih 🙂 Blbost, říkáte si? Ne, takhle začíná život – těšit se z malých věcí. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, ale bylo jediné a pokud je jediné, tak je správné.

V listopadu mi už zase nebylo dobře a začal jsem mít sebevražedné myšlenky. Po tomto kolapsu jsem se nechal dobrovolně hospitalizovat opět ve Znojmě. Tam jsem vydržel pouze dva dny, protože po dlouhé době jsem měl dobrou náladu, tudíž jsem hlavou proti zdi podepsal reverz, to bylo na konci  listopadu. V nemocnici mi řekli, že léčbu nedokážou lépe nastavit, že už je to především o mně. To u mě znamenalo změnit letité stereotypy jako myslet pouze na kariéru, ale začít se věnovat sám sobě. Najít lásku v sebe, aby se člověk dokázal lépe pochopit. K pochopení člověk těžko dojde v naší pozici úplně sám. Je k tomu potřeba psychiatrie, psychologie, psychoterapie nebo mi i pomáhal osobní kouč. Nikdo vás nezmění, člověk musí opravdu začít sám u sebe.

Výsledná diagnóza z tohoto období zněla bipolární porucha.

Začal jsem tedy u sebe – začal jsem si vyhledávat články, knížky, různé online skupiny na sociálních  sítích a organizace, které by mi mohly systematicky pomoct a co mám všechno změnit. Pomáhaly mi hodně knížky, kde jsem se mohl ztotožnit s obsahem – oblíbené knížky mám od Sylvie Löhken a její série knížek Šťastný introvert, aj. Moc hezky se čte a čerpají moudra od pana Johna C. Maxwella – má hodně titulů a nesáhnete vedle. Na Facebooku jsem se připojil ke skupinám o bipolární poruše, ale z těch jsem nakonec vystoupil, protože to nebylo pro mě. Byl jsem na besedě v Brně, kterou pořádala organizace NÚDZ, kde mluvili jednotliví lidé se stejným onemocněním a to bylo pro mě fakt strašně osvěžující, protože jsem zjistil, že fakt své trable neřeším pouze já a zbytek světa je v pohodě.

červen 2020 – začal jsem s rozhodnutím opustit obor stavebnictví

Stavebnictví obecně je velmi stresový obor a moje poslední dva roky v něm nebyly úplně šťastné, proto jsem se po půlročním důkladném rozvažování rozhodl změnit obor, rytmus a  celkové směřování života. Důležité aspekty výběru byly mé požadavky na vlastní vnitřní pohodu – především volnost, svoboda, vlastní řád s harmonogramem, svůj denní režim a jiné aspekty, které se neslučují se  zaměstnaneckým poměrem. 

Mým zkušenostem a požadavkům odpovídala jediná profese: realitní partner. Jaké to bylo rozhodnutí? Vynikající! 

listopad 2020 – vyhledal jsem systematickou pomoc v Centru duševního zdraví v Brně 

Odbornou a systematickou pomoc jsem našel až v CDZ, kde do mého života vstoupili dva úžasní odborníci, kteří vnesli do mého života kompletní uchopení a pochopení mé diagnózy.

V této době jsem byl v rozpoložení, že bych vyměnil vše, co mám, abych zase začal žít a byl schopný  fungovat v základních životních situacích.  

V mezidobí jsem prošel rukama mnoha psychoterapeutů, ale tato cesta mi nevyhovovala – potřeboval jsem něco jiného – potřeboval jsem komplexní odbornou pomoc. Odbornou a systematickou pomoc jsem našel až v CDZ, kde do mého života vstoupili dva úžasní odborníci, kteří vnesli do mého života kompletní uchopení a pochopení mé diagnózy. Byl jsem po všech cestách už k sobě skeptický, že s tím něco zmůžu, ale NE. Systematicky jsme pracovali  na jednotlivých věcech týkajících se léčby, medikamence, životního stylu a především se o mě starali,  zajímali a posouvali dál v mé cestě za zotavením. 

Byli se mnou i ve chvílích, kdy nebylo do zpěvu a především nejen ve smluvené termíny společných  návštěv. Do mého zotavení přinesli obyčejnou lidskost, starost a zapálení do své práce, kde jsem cítil,  že jsem opravdu v dobrých rukou. Péče probíhala velmi intenzivně. Společné schůzky jsme plánovali na týdenní bázi. Velkou výhodou pro mě ze začátku bylo, že nabízeli i docházení přímo ke mně do bytu, což mi vyhovovalo, protože jsem se občas necítil na to vyjít ven. Povídali jsme si, dávali mi podporu a především mi pomáhali v mých myšlenkách, že mě usměrňovali, plánovali jsme režim dne, plnil jsme drobné úkoly, bylo toho opravdu hodně a moc za to děkuju!

Ještě chci říct, že člověk při cestě za zotavením nesmí být sám. Je důležité začít prvně od sebe, ale mít  na cestě rodinu, přátele a odborníky. 

2021/2022 – cesta za zotavením a uvědoměním 

Změnil jsem se. 

Pochopení. 

Postupem cesty za zotavením jsem začal svou nemoc chápat, přijal jsem ji, nebojuji s ní, ale naopak  snažím se jí v mnoha ohledech vycházet vstříc, aby mě neposadila opět na dno. Ba naopak, snažím se jí  využít ve svůj prospěch. Naučil jsem se proto v pravou chvíli říkat NE a naopak vím, kdy můžu říct ANO  bez toho, abych cítil diskomfort. 

Díky ní jsem teď člověk s jasnými pravidly, řádem, harmonogramem a nastavenými cíli, kterých dosáhnu. Abych tohoto dosáhl, tak jsem musel učinit v životě několik těžkých a zásadních  profesních i osobních rozhodnutí, které mě, věřím, posunou a už posunují dál. Život je pro mě o rozhodnutích a člověk nikdy nezjistí, zda bylo dobré nebo špatné, dokud ho neudělá. 

Rozhodnutí. 

Rozhodl jsem se udělat spoustu životních změn, které byly mnohdy těžké – rozhodl jsem tedy po deseti letech změnit práci v rodinné firmě, která byla mým nejtěžším  rozhodnutím v životě. Změnil jsem osobní partnerský život, bydlení i přístup k životu.

Zotavení. 

Jsem člověk s pravidly, řádem, harmonogramem a nastavenými cíli, kterých dosáhnu. Cíle nepodmiňuji  – nechci být šťastný až… prostě jsem. Postavil jsem se na vlastní nohy a jsem svému rozhodnutí  pro sebe vděčný, protože mi ukázalo, jak žít s respektem a pokorou ke svému tělu a duši.

Závěr. 

Vím, že je to nesmírně těžké, ale musel jsem dát v životě přednost pouze sobě. Mějte se přirozeně rádi  – pomůže vám to. Psychická pohoda je velmi křehká a často potřebuje dlouhá léta pro zotavení. Já to  přirovnám ke zlomené ruce – u té víte přibližně kdy a jak se zahojí. U duše? To nevíte nikdy a hlavně na konci cesty za zotavením můžete být úplně jiným člověkem s jinými prioritami a hodnotami. Na této  cestě je důležité neklást si otázku KDY. Na konci této cesty měl najít sebe, svůj potřebný řád, rytmus a  jasná pravidla svého života. 

Ve společnosti často zaznívá, že ten, kdo chodí k psychiatrovi = blázen. NESMYSL! Je hezky řečeno: Není  zdraví bez duševního zdraví. Z tohoto důvodu jsem nesmírně rád za organizace, které tato onemocnění  destigmatizují a pomáhají lidem, včetně mě, v těžkých životních situacích jako například: CDZ, Práh, Nevypusť duši, NúDZ, apod… Vážím si všech pracovníků těchto organizací, kteří se snaží zlepšit  společenské vnímání duševních onemocnění a především pomáhají lidem s duševním onemocněním. 

„Smích a pláč jsou nejcennější majetek živého člověka.“ Jan Werich 

Téma
Destigmatizace
Líbil se vám článek?
Pošlete ho dál
Facebook

Přečtěte si další zajímavé články