Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 21 a v současnosti studuji druhým rokem psychologii na FF UK.

S jakým duševním onemocněním máš zkušenost?

Prošel jsem si terapií s mentální anorexií.

Pozn. Nevypusť duši: Pro mentální anorexii je charakteristické odmítání uchovat si normální tělesnou hmotnost, silný strach z váhového přírůstku a významně narušené vnímání vlastního těla. Mentální anorexie patří mezi nejčastější psychiatrické diagnózy a mezi duševními nemocemi má jednu z nejvyšších úmrtností. Můžeme ji charakterizovat jako úmyslné snižování tělesné hmotnosti. Nemocní neodmítají jídlo proto, že by neměli chuť, ale z  důvodu, že nechtějí jíst. V mnoha případech pak dochází k malnutrici a u nemocného se začínají projevovat zdravotní problémy spojené s poruchou příjmu potravy. (Zdroj: Centrum Anabell)

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Závodně jsem plaval, takže jsem už od malička svoje tělo vnímal asi víc než ostatní. Ve dvanácti (tuším, že to bylo v sekundě na gymplu) jsem ale musel kvůli škole na rok přestat a za tu dobu jsem přibral asi 8 kilo. Když jsem se vrátil, tak už to zkrátka nebylo ono – jednak jsem nestačil svým kamarádům, ale hlavně jsem si za ten rok celkem ujasnil svoje priority. Primárně jsem se chtěl věnovat studiu a plavání jsem bral jako svůj koníček, což se naší trenérce úplně nelíbilo. Zároveň jsem v té době začal zkoušet první (a hodně restriktivní) diety, abych shodil těch 8 kilo, co jsem nabral. 

Ve třinácti jsem začal zkoušet první, hodně restriktivní diety.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Já si myslím, že určitě. Naše trenérka na nás měla vždy vysoké nároky. Je mi jasné, že tam sehrálo roli více faktorů a asi jsem v tomhle ohledu byl i citlivější než ostatní kamarádi z týmu, ale já si to tehdy hodně bral. Zároveň se tam přelo „miluju plavání“ a „musím pryč“, proto jsem vydržel závodně plavat asi až do nějakých patnácti. Každopádně potom, co jsem s plaváním skončil, tak jsem si ty vysoké nároky na sebe zvnitřnil a je pravda, že s tím občas pořád bojuju, ale řekl bych, že s tím už umím mnohem lépe pracovat. Zároveň se mi vždycky vybaví vzpomínka, jak mi na jedněch plaveckých závodech paní, co mi dělala rozhodčí po závodu řekla „takovej šikovnej kluk a takový stehna“ od tý doby jsem doma začal víc mluvit o tom, že bych chtěl zhubnout.

Zároveň se mi vždycky vybaví vzpomínka, jak mi na jedněch plaveckých závodech paní, co mi dělala rozhodčí po závodu řekla „takovej šikovnej kluk a takový stehna“ od tý doby jsem doma začal víc mluvit o tom, že bych chtěl zhubnout.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Asi když mi moje učitelka při zkoušení před celou třídou řekla, že bych se měl pořádně najíst.

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?

Poprvé nějak v sedmnácti, když jsem se o poruchách příjmu potravy (PPP) dozvěděl víc a zároveň už tehdy měla moje mamka nějaké podezření.  Bylo mi však řečeno (psychologem), že PPP trpí jen dívky – že jsem v pubertě, ve vývinu, že je normální, že nemám takový apetit, a že se dívky tvarují a chlapci shazují „dětský“ tuk. Pak asi o rok později v osmnácti (částečně na popud a s podporou rodiny), jsem znovu vyhledal pomoc na psychoterapii.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Léky jsem nebral nikdy a už je to něco málo přes rok, co jsem byl na své poslední psychoterapii.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Nejvíc asi lidi – moji blízcí, kteří mi dodávali pocit, že na to nejsem sám.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

To je těžký. Asi být tu pro mě, ale zároveň respektovat nějaké moje hranice.

Dost jsem se v té době stranil svých kamarádů a celkově společenských akcí, protože jsem se bál, že bych se dostal do situace, kdy bych se musel najíst nebo nějak vymluvit na to, proč si třeba tu pizzu prostě dát nemůžu.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Částečně takovou tu teenagerovskou bezstarostnost a asi i hodně zážitků. Dost jsem se v té době stranil svých kamarádů a celkově společenských akcí, protože jsem se bál, že bych se dostal do situace, kdy bych se musel najíst nebo nějak vymluvit na to, proč si třeba tu pizzu prostě dát nemůžu. A taky právě spoustu dobrýho jídla! Ale snažím se na věci koukat pozitivně (ač to zní jako strašné klišé). Dalo mi to určitý směr v životě – přehodnotil jsem své priority a jdu si za svými cíli. Už taky vím, že je třeba o své duševní zdraví pečovat a případně bych se nebál požádat o pomoc.

Co ti dělá v životě největší radost?

Fuuu, toho je! Moji blízcí, jóga, cvičení, procházky v přírodě, slunečná rána, babí léto, dortíky a dobrý kafe, moje pokojovky, zvířátka a hlavně můj králík Merlot (v galerii mám album roztomilých zvířátek, na který koukám vždycky, když mám špatnou náladu – doporučuji!), italská kuchyně, moře, knihy, umění, interiérový design – je toho fakt spousta! 

Proč ty a Nevypusť duši?

Protože v tom vidím obrovský smysl – jak už psala Maru, kdyby u nás ve třídě řekl někdo nahlas, že je v pořádku, když mi není dobře a měl bych možnost poslechnout si třeba i podobný příběh, hodně by mi to pomohlo a dost věcí usnadnilo. A samozřejmě je krásný mít kolem sebe tolik skvělých lidí! 

Poruchami příjmu potravy se zabývá Centrum Anabell, které nabízí odborné psychologické a nutriční poradenství, včetně terénního poradenství a internetového poradenství, ale také rodinnou terapii, zapojení do svépomocné skupiny a peer konzultace. (Linka Anabell: 774 467 293)

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy pro středoškoláky.

Příběh je součástí výstavy Příběhy bláznovství, kterou si můžete prohlédnout až do 9. listopadu 2017 ve Skautském institutu na Staromáku..

„Zpočátku se může zdát, že hlavním a jediným problémem je jídlo a dokonalá postava, ale není to tak. Jídlo je pouze sekundárním problémem. Tuto skutečnost si uvědomuji pokaždé, co mě chytne panika z „tloušťky“. Když se začnu při pohledu na sebe stydět, brečet a nenávidět se. To vždy přichází po nějakém neúspěchu, zklamání či přílišné stresové situaci..

Jako je narkoman závislý na drogách, alkoholik na alkoholu já na hladovění. Anorexie a hladovění se tak stalo mým obranným mechanismem. Mám pocit, že dokonale ovládám svůj život, ale opak je pravdou – anorexie ovládá mě..

Snažila jsem se svou nemoc pochopit. Čím více jsem jí rozuměla, tím více jsem ji začala brát za vlastní. Z anorexie se stal můj životní styl. Okolí si myslí, že nechci jíst, protože chci být hubená, protože jen na tom mi záleží. Anorexie je jiná… Primární problém není „být dokonale hubená“, ale je jinde. Pokud hladovím, myslím jen a pouze na jídlo… Možná to je i důvod, proč je tak těžké se anorexie vzdát, jelikož ostatní problémy jdou stranou.“.

Pomoc při poruchách příjmu potravy

Jednou z možností pomoci při poruchách příjmu potravy jsou například služby Centra Anabell, které se specializuje přímo na tento typ diagnóz. Kromě telefonické linky důvěry a e-mailové komunikace nabízejí v některých městech České republiky i osobní konzultace s terapeuty a podporu peer konzultantů..

Kontakty na kontaktní centra Anabell v Praze, Brně a Ostravě naleznete zde: http://www.anabell.cz/cz/pobocky

Jaké to je žít s mentální bulimií? Pavlína Kubásková popisuje zde svůj příběh. Třeba jak musela vynakládat veškerou svou energii na to, aby našla místo a čas, kde by se mohla přejídat a zvracet a nikdo ji při tom neviděl. Svůj stav tajila tři roky, než se rozhodla vyhledat pomoc. Teď je už osm let zdravá a jako peer konzultantka v centru Anabell pomáhá ostatním lidem, kteří spadnou do osidel poruch příjmu potravy. Jaký mají média vliv na rozvoj poruch příjmu potravy a co je třeba udělat pro úzdravu? To všechno se dozvíte v dnešním článku!

Psychologickou pomoc v oblasti poruch příjmu potravy poskytuje v České republice právě Centrum Anabell – pomoc lidem s poruchami příjmu potravy (anorexie a bulimie)

Ne každý z nás v životě zažije, jaké to je být na dně deprese, ve víru schizofrenie nebo ve vězení anorexie. Ale skoro každý člověk zná někoho, kdo něco podobného prožívá nebo prožil. A spousta z nás zná důvěrně ten pocit bezmoci a nejistoty, který přijde, když má psychické potíže někdo v našem blízkém okolí.

„Vidím, že se s ním něco děje – mám nějak zasahovat? Jak? Můžu mu tím pomoci nebo spíš ublížit? Mám ho nechat být nebo ho přesvědčit, aby šel k odborníkovi?“

Člověku se v hlavě rojí otázky a odpověď žádná.

Během naší práce v Nevypusť duši se čím dál tím častěji setkáváme s dotazy na to, jak se má člověk zachovat, pokud je v jeho okolí někdo, kdo má duševní potíže. Jak s takovým člověkem mluvit? Je dobré ho nechat být, nebo se ho spíš snažit přesvědčit, aby vyhledal odbornou pomoc?

Jak se takové zprávy množily, všímali jsme si, že naše odpovědi byly skoro vždy stejné. V momentě, kdy onoho člověka neznáme a nemůžeme se bavit přímo s ním, nám vlastně nezbývá nic jiného, než pokusit se někomu z jeho okolí předat základní zásady toho, jak jednat s člověkem, který může mít duševní obtíže.

A jak jsme tuto odpověď na podobné dotazy postupně vylepšovali, vznikl náš manuál pro blízké, ve kterém jsou shrnuty hlavní zásady toho, jak jednat s někým, kdo může trpět psychickými obtížemi. Tento manuál s vámi dnes sdílíme a přikládáme i pár doplňujících informací o tom, co vlastně za jednotlivými zásadami stojí.

První zásada: Komu není rady, tomu není pomoci.

Veškerá psychologická pomoc se odvozuje od toho, co člověk chce změnit. Jak praví klasický psychologický vtip: „Kolik psychoterapeutů je třeba k výměně žárovky? Jeden, ale žárovka se musí chtít změnit.“ Motivace člověka je takový motor celé jeho úzdravy. Pokud někdo nevnímá, že by měl problém a chtěl by ho změnit, tak vlastně opravdu pomoc nepotřebuje. Existuje jediná výjimka: když člověk ohrožuje zdraví své nebo někoho ve svém okolí. Od toho, jestli člověk chce řešit svou situaci a jestli by ji řešit měl, se odvozuje celá další forma pomoci. Proto se dvě hlavní otázky v našem manuálu ptají právě na motivaci a její hranice.

Druhá zásada: Nenarušujte jeho osobní prostor. Netlačte.

Chování člověka, které může být zdraví ohrožující anebo i jen velmi těžko pochopitelné, často vzbuzuje v lidech okolo touhu přinutit blízkého člověka, aby vyhledal pomoc nebo aby se na svou situaci podíval z jiného úhlu pohledu. Jakkoliv se takový postup může zdát ten nejrozumnější, bohužel moc dobře nefunguje. Ve výsledku spíš vede ke konfliktům, protože se blízký člověk cítí nepochopený a tlačený do určitého rozhodnutí. Naopak nejúčinnější bývá ten postup, který spoustě lidí nemusí připadat úplně intuitivní: dát druhému volný prostor a pochopení. V praxi to znamená nechat ho mluvit o tom, jak to má on. Naslouchat mu a snažit se ho pochopit i v těch věcech, ve kterých s ním nesouhlasíme. Svůj názor vyjadřovat spíše tak, že budeme mluvit o tom, jak nám v této situaci je, a co my sami cítíme (třeba strach, obavu nebo bezmoc).

Třetí zásada: Jen tam být.

Třetí zásada mluví o tom, že nejlepší pomoc často spočívá v tom, že člověk tam pro druhého prostě jen je. Kouzlo spočívá v tom, že člověk je přijímaný, a že má kolem sebe někoho, kdo mu chce pomoci a chce ho pochopit. To může být i cennější než přímá pomoc, protože druhý člověk cítí důvěru svého okolí, že zvládne na řešení přijít sám. Zároveň však má jeho podporu a ví, že sám na to není.

Čtvrtá zásada: Nasaďte kyslíkovou masku nejprve sobě.

A nakonec snad to nejdůležitější. Pokud se někomu chystáme pomoci, platí podobné pravidlo, jaké slýcháme v letadle: nejprve nasadíme kyslíkovou masku sobě, teprve potom svému dítěti. Při pomáhání druhým bychom měli myslet především na vlastní duševní zdraví. Když cítíme, že nás pomoc druhému začíná vysilovat a vyčerpávat, je třeba, abychom vyhledali pomoc sami pro sebe. Pokud my sami nebudeme psychicky v pořádku, nemáme kapacity ani zdroje na to, abychom pomáhali druhým. Je důležité mít na mysli to, že každý z nás je v prvé řadě zodpovědný za své vlastní zdraví.

Nejste si jistí, co říct? V doplňku k manuálu pro blízké pro vás máme pár doporučení.