Všichni potřebujeme mít v životě přátele, na které se můžeme spolehnout, se kterými se můžeme potkávat, zažívat dobrodružství, sbírat zážitky, kterým si můžeme postěžovat, když něco nejde podle představ nebo se společně zasmát tomu, co se nepovedlo. Někdy ale v životě nastávají období, kdy potřebujeme, aby nás ten druhý podržel, nebo vnímáme, že by takovou pomoc potřeboval od nás.

Co dělat v případech, kdy je ten, kdo si prochází těžkým obdobím, náš kamarád?

Může se jednat o náročné období, krizi nebo o dlouhodobé varovné signály toho, že se jedná o něco vážného (pokud si nejsi jistý, zda by nemohlo jít o projevy duševního onemocnění, podívej se na náš  článek).

Možná cítíš, že právě teď může být vhodná chvíle nabídnout pomoc. Pokud se cítíš nejistě, je to přirozené. Je to citlivé téma a záleží Ti na vašem vztahu, tak bys nerad/a něco pokazil/a. Zároveň nechceš dělat, že sis ničeho nevšiml/a, a tak sbíráš odvahu začít. Rozumíme tomu, a tak jsme sepsali pár tipů, kterými se můžeš inspirovat, pokud budeš cítit, že by to mohlo pomoci.

 

Nebojme se oslovit toho, na kom nám záleží, pokud máme obavu, že může prožívat psychické problémy. Nevadí, že někdy nevíme přesně, co říct – náš zájem, pozornost a naše blízkost, kterou nabízíme, je mnohem důležitější.

Větší chybou, než říct něco špatně, je ignorovat a přehlížet, co se děje. Můžeme navrhnout a společně probrat možnosti odborné pomoci a respektovat, pokud se blízký rozhodne ji nevyužít. Výjimkou je ohrožení života. Pokud se Ti někdo z Tvého okolí svěří, že má myšlenky na sebepoškozování, nebo sebevraždu, je potřeba co nejdříve vyhledat odbornou pomoc, aby na vše, co ho tíží, nezůstával sám.

Nejdůležitější je naslouchat

Představ si situaci, kdy ses naposledy někomu s něčím svěřil. Možná si přesně nepamatuješ, co Ti k tomu řekl/a, ale víš, jak ses u toho cítil/a. Možná máš zkušenost s tím, že někdy ani nepotřebuješ, aby Ti ten druhý radil, co máš dělat, ale jsi rád, že to vůbec můžeš říct někomu, kdo Tě vyslechne.

Proto není důležité, co přesně říkáš, ale jak to říkáš. Je důležité a velmi cenné, že nabídneš svůj čas a svoji pozornost, aby s Tebou Tvůj blízký sdílel, co ho trápí.

 

Někdy pouze být vedle toho druhého ve chvílích, kdy to potřebuje, je nejvíc.

Je přirozené, že zřejmě nebudeš mlčet po celou dobu, a tak se hodí vědět, jak citlivě reagovat. Budeš-li chtít, můžeš se inspirovat naší infografikou.

Vytvářej prostor, kde může druhý v bezpečí mluvit. Je skvělé, pokud Tě napadají možná řešení situace, ale zkus si je nechat pro sebe, dokud se druhý sám nezeptá na radu. I dobře míněná nevyžádaná rada může někdy ublížit, protože to, co se nám může jevit jako snadná věc, např. “Jdi se proběhnout” pro toho druhého může být zraňující, protože takové věci několikrát zkoušel a zjistil, že mu to nepomáhá. Každý z nás je jedinečný, problémy neřešíme všichni stejně. Věty jako “Všichni si něco řeší…” “Znám někoho, kdo to má ještě horší…” “Nemáš si na co stěžovat…” “Hoď to za hlavu!” mohou velmi ublížit. Pokud se s tím blízký potřebuje svěřit, nebude to maličkost.

Pokud to půjde, zkus mít pochopení a trpělivost v momentech, kdy Tvůj blízký nenalézá správná slova. Pro něj to také není snadné. Možná potřeboval nabrat odvahu, aby se s tím vším někomu svěřil. Možná sám/a víš, jak je těžké mluvit o svých problémech. Můžeš se cítit v rozpacích, pokud se rozpláče. Pro někoho je příjemné druhého obejmout, někdo se v tom nemusí cítit pohodlně. Můžeš říct, že je Ti to moc líto.

Nemusíš se do ničeho nutit, udělej v takové chvíli to, co je pro tebe přirozené.

Možná Tě něco z toho, co vyslechneš, velmi zaskočí. Neboj se přiznat, že Tě něco překvapilo, nebo že nevíš, jak zareagovat. Je v pořádku, že budeš mít na věci jiný názor. Pokud to půjde, zkus respektovat, že ten druhý to může vidět jinak. Není potřeba věci zbytečně přehánět, upozorňovat na rizika, ale možná budeš mít o blízkého strach. Pokud se dozvíš závažné informace, nebo budeš mít starost o toho, na kom ti záleží, můžeš se poradit na Lince bezpečí 116 111. Můžeš svého blízkého podpořit v tom, že požádat o pomoc není známkou slabosti, může to být začátek řešení problémů. Zeptej se, jestli si o tom nechce promluvit také s někým jiným, např. s odborníkem.

Každý z nás má odlišné zkušenosti, odlišné zázemí a jiný okruh blízkých – je v pořádku neříkat všechno, pokud nemáme důvěru v blízkou osobu, ale můžeme se obrátit na odborníka, který nás nebude soudit, nebude nás hodnotit a je zvyklý takové problémy řešit – můžeme to zkusit např. anonymně na některé z linek důvěry. Pokud je těžké hovořit nahlas o tom, co nás trápí, můžeme zkusit e-mail nebo chatové poradenství.

Psychologa můžeš vyhledat také pro sebe, pokud Tě situace s Tvým blízkým velmi trápí a zatěžuje a nemůžeš na to přestat myslet.

Na závěr ještě několik slov pro Tebe. Je úžasné, že tady chceš být pro toho, na kom Ti záleží. Musí být super Tě mít za kamaráda. Zkus být laskavý také sám k sobě a vnímej, co se v tobě odehrává. Na to, abys mohl/a pomáhat druhým, opečuj také sebe, abys měl/a dostatek zdrojů, ze kterých můžeš čerpat. Všichni máme právo postarat se také o sebe. Nemusíš mít výčitky svědomí, pokud se zrovna teď necítíš na to, abys někomu pomáhal. Není to sobectví, je to cesta, jak se k sobě (a druhým) více přiblížit.

Pokud hledáš pomoc pro sebe, nebo pro někoho blízkého, obrátit se můžeš na tyto služby a kontakty:

• Linka bezpečí – 116 111, nonstop, lze využít také chat nebo mail
• Centrum pro zneužívané a týrané děti SPONDEA – 541 235 511 nonstop, 608 118 088
• Dětské krizové centrum – nonstop 241 484 149 nebo 777 715 215 a pro ohrožující zážitky v kyberprostoru:  778 510 510 
• IPčko (slovenská chatová poradna pro mladé lidi)

Zdroj:

https://childmind.org/article/support-friend-with-mental-health-challenges/

Pokud jsi žák/yně či student/ka, přechod z distanční výuky na prezenční může být další velkou změnou, se kterou se v životě potýkáš. Možná jsi do toho řešil/a přijímačky na střední školu, čekají Tě různé zkoušky, k tomu se přidružily problémy u vás doma. Každý má za sebou individuální zkušenost v jiném prostředí, možná to poslední dobou bylo těžké, přibylo konfliktů a hádek, ubylo možností trávení volného času a setkávání se s okolím a únava dolehla na všechny členy domácnosti. Někomu naopak vyhovovalo nastavit si svůj pravidelný režim a nemuset cestovat. Mohli jsme zažít střídání nálady v různých obdobích.

Obavy z návratu, z návalu učiva, ze začlenění do kolektivu nebo ze změny životního stylu má spousta žáků. Na povrch mohou vyplouvat problémy, které se hromadily v průběhu celého období ovlivněného covidem, mohou se objevit potíže se spánkem, výrazné změny nálad, úzkostné stavy či podrážděnost, neochota stýkat se s lidmi, plačtivost, zhoršení prospěchu, intenzivní přetrvávající stres nebo může na někoho doléhat nesmyslnost či nejistota, která plyne z neustálých změn.

Právě teď může být ta správná chvíle, kdy si říct o pomoc.

Možností je více. Někdy to chce velkou dávku odvahy, prolomit mlčení a začít hovořit o tom, co nás tíží. Pokud je nablízku dospělá osoba, které se dá důveřovat, dá se na cestu k pomoci vykročit snadněji.

Dospívání je náročné. Můžeš být ve stresu kvůli škole, problémům v rodině, musíš dělat důležitá rozhodnutí např. o tom, kam chceš jít dál studovat. Možná cítíš různé tlaky, které na Tebe okolí klade.

Chceme Ti říct, že…

• • Nemít stále dobrou náladu je přirozené a je to v pořádku.
  • Pokud Tě trápí nějaký duševní problém, rozhodně v tom nejsi sám/a. Každý pátý mladý člověk mezi 13 a 18 lety se potýká s nějakou formou duševních obtíží. Nemusí to znamenat, že mu bylo diagnostikováno duševní onemocnění, ale mohou se u něj vyskytovat vážné obtíže, které mu znemožňují kvalitně studovat, plnohodnotně navazovat vztahy nebo řešit každodenní věci.
  • Duševní obtíže jsou reálná věc, ale mají řešení. Jsou skutečné a mohou být velmi bolestivé, naštěstí se dají řešit. Hledat pomoc můžeš u svých rodičů anebo dalších blízkých dospělých či kamarádů, kterým důvěřuješ, ale můžeš se obrátit také na odbornou pomoc. Duševními obtížemi se zabývá psycholog a psychiatr, ale i další odborníci.
  • Pokud se dlouhodobě cítíš hůř, než je u Tebe obvyklé, požádej o pomoc.
  • Vyhledat pomoc není žádná ostuda. Naopak je to velmi důležité  a je to znakem síly a odvahy. Každý si zaslouží, aby ho vyslechl někdo, kdo ho nebude soudit a s kým může sdílet vše, co ho trápí, aby na své problémy nezůstal sám. 

Do jaké míry jde o pubertu a  jak ji rozlišit od problému?

V naší společnosti se často psychické obtíže dospívajících svádí na pubertu. Faktem je, že 20 % mladých lidí mezi 13. a 18. rokem života se potýká s nějakou formou psychických obtíží.

• Prožívat intenzivní emoce je normální. O duševní onemocnění se může jednat, pokud dlouhodobě přetrvává zhoršená nálada, která se nemění, a pokud dochází k narušení vztahů a zasahuje to závažným způsobem do studia, práce či dalších běžných denních činností a koníčků.
• Mezi další varovné signály patří: výrazné změny nálad, podrážděnost, plačtivost, změna v sociálních vztazích (izolace), může jít také o náhlé zhoršení školního prospěchu, nesoustředěnost, ztrátu motivace, mohou se objevit změny v životním stylu – potíže se spánkem, nechutenství nebo naopak nadměrné přejídání

Naše duševní zdraví není ovlivněno pouze genetickou predispozicí, ale také okolím, v jakém se nacházíme, a životním stylem. Pokud se u Tebe v rodině vyskytuje predispozice k duševním obtížím, např. někdo z blízkých trpí depresí, může, ale nemusí se to u Tebe projevit. Do velké míry tomu můžeme předcházet tím, že budeme pečovat o své tělo a o svou psychiku. 

Možná budeš potřebovat pomoc svého okolí, nebo pomoc odborníků, pokud se u tebe tyto potíže objevují.

Kdy je čas vyhledat odborníka?

Může se stát, že si u sebe zaznamenal výrazné změny nálady (jsi více náladový, častěji pláčeš), nedokážeš se radovat ze života jako předtím, chybí Ti chuť žít  a nebaví Tě koníčky, které Tě bavily dřív. Zhoršil se Ti spánek (spíš málo, nebo nadměrně), máš nechuť k jídlu, nebo se naopak více přejídáš, necítíš se dobře mezi lidmi a v takových situacích prožíváš úzkost a velký stres. Možná Tě obtěžují vlastní myšlenky a máš často pocit, že nad nimi nemáš žádnou kontrolu. Nevíš, jaké to je, mít doma klidné a bezpečné prostředí, nebo jsi možná dokonce svědkem či obětí domácího násilí. Možná nezvládáš školu a horší se Ti známky. Můžeš být nespokojený se svým tělem, nadměrně se zabývat cvičením, držet přísné diety, nebo se neustále zabývat jídlem. Možná se u Tebe objevují depresivní stavy, kdy se cítíš smutně a beznadějně, nebo máš pocit, že necítíš nic, proto častěji zapíjíš své problémy alkoholem, nebo vyhledáváš drogy.

Říkají Ti, že to je puberta, a že se z toho vyspíš, ale ty víš, že spánek nepomáhá a i když jsi vyzkoušel všechno, není Ti líp.

Je v pořádku hledat pomoc, pokud těžce neseš problémy ve vztazích, nebo procházíš těžkým rozchodem, pokud prožíváš zmatek ohledně sexuální orientace a dostáváš se kvůli tomu do nepříjemných situací, máš potíže v kolektivu, nerozumíš si se spolužáky nebo zažíváš šikanu. Závažným projevem jsou myšlenky na sebevraždu, nebo tendence ublížit sobě či jiným – to je rozhodně signál, že bys s tím neměl zůstávat sám. A také kdykoliv, pokud si s něčím nevíš rady, trápí Tě spousta věcí a rád bys měl vedle sebe někoho, kdo by Tě vyslechl a nesoudil.

Psychologa můžeš navštívit i tehdy, pokud je někdo v Tvém okolí duševně nebo jakkoliv jinak vážně nemocný, nebo máš o někoho starost a na Tebe je to příliš velká zátěž, už si nevíš rady nebo Tě to dlouhodobě vyčerpává.

Co dělat, pokud máš pocit, že už nejsi schopný/á zvládnout své problémy a pocity?

V tom případě je dobré svěřit se někomu, komu důvěřuješ a popsat mu, co Tě tíží. Můžete si najít klidné místo, kde se cítíš v bezpečí, sednout si spolu, nebo se procházet a postupně probrat všechno, co potřebuješ. V určitých situacích je lepší vyhledat a navštívit odborníka osobně.

Chci zkusit péči u odborníka

Kdo se mi bude věnovat?

Duševnímu zdraví se věnuje psycholog (léčí rozhovorem a dělá diagnostiku), nebo psychiatr (ten může navíc předepisovat i léky – je to lékař s vystudovanou medicínou a atestací z psychiatrie). Psychoterapeut je psycholog, psychiatr, nebo jiný odborník z pomáhající profese, pokud projde dlouhodobým terapeutickým výcvikem.

Kde vyhledat psychologa?

1. u vás na škole, pokud tam působí (pokud studuješ na VŠ, zkus se obrátit na poradenské centrum, více informací najdeš v našem článku)
2. v krizovém centru
3. přes databázi psychoterapeutů
4. přes doporučení praktického lékaře

Tvůj blízký Ti může pomoct s vyhledáním odborníka, nebo Tě může doprovodit na první sezení.

Pokud Ti je méně než 18 let, budeš potřebovat informovaný souhlas zákonného zástupce, odborník Ti jistě vše ochotně vysvětlí.

Co možná nevíš o psychologické péči

U některých psychologů hradí návštěvy zdravotní pojišťovna, takže v těchto případech nemusíš platit nic. Existují však psychologové, kteří u pojišťoven zaregistrovaní nejsou a fungují takříkajíc “sami na sebe”. V těchto případech musíš za každou návštěvu uhradit určitý poplatek, který se pohybuje v řádu stokorun. Proto je dobré si předem zjistit, kteří psychologové v tvém okolí nabízí služby hrazené Tvou zdravotní pojišťovnou a kteří ne. 

Existuje rozdíl v kvalitě psychologického poradenství poskytovaného zdarma a placeného?

Obecně se to říct rozhodně nedá, jelikož v obou případech existují kvalitní i méně kvalitní odborníci. Může být pro Tebe těžké svěřit se někomu, komu nedůvěřuješ a není Ti sympatický. Stává se, že Ti konkrétní psycholog nemusí z nějakého důvodu vyhovovat.

Každému vyhovuje osobnostně trochu někdo jiný, a proto se může někomu zdát určitý odborník nesympatický a naopak někomu může plně vyhovovat. Máš právo na to, vybrat si takového odborníka, kterému budeš důvěřovat a kterému se rád svěříš.

Pokud si to uvědomíš, měl/a bys začít hledat někoho jiného. Hledání za to ale stojí, protože vhodný člověk Ti může velmi pomoci. V případě, že máš strach danému odborníkovi říct, že Ti nevyhovuje, neboj se. Pokud se jedná o profesionála, pochopí to a neurazí se, protože si uvědomuje, že jeho metody nevyhovují každému a nedokáže pomoct všem.

Jak popsat svým blízkým, čím procházím?

Je těžké dát univerzální radu, protože každý vyrůstá v jiném prostředí, a nachází se v jiné situaci. Někdo může mít podporující rodinu, kde spolu všichni komunikují o všem, někdo jiný doma nemusí cítit bezpečné prostředí a nedokáže si ani představit říct, co se mu děje. Je ale jisté, že hovořit o tom, co nás trápí, může být velmi náročné v obou případech.

Máme pro Tebe tipy, jak celou situaci zvládnout o něco lépe. 

1. Na vyhledání pomoci není nic špatného. Pokud si o pomoc řekneš, můžeš cestu urychlit, a to za to stojí.
2. Myšlenky si můžeš nejdříve sepsat sám/a pro sebe, aby se Ti lépe formulovaly.
3. Najdi vhodný čas a místo, kde můžeš hovořit v soukromí tak, jak Ti to je co nejpříjemnější (bez sourozenců, u sebe v pokoji, nebo někde venku při klidné odpočinkové aktivitě).
4. Začni tím, že popíšeš, co se Ti poslední dobou děje, např. “Je pro mě těžké zapojovat se do výuky. Moc se snažím, ale nejde to, cítím se špatně, prožívám velký stres a chodit do školy je pro mě každý den těžší. Stál/a bych o to promluvit si s někým, kdo by mi mohl pomoci.”
5. Možná bude potřeba to rodičům říkat opakovaně. Může se stát, že ve snaze podpořit Tě, Ti rodiče začnou dávat rady, jak na to, nebo Ti řeknou něco ve smyslu, že je to možná jen období, které určitě přejde. Na to jim můžeš říct, že jsi si jistý, že situace je vážnější, než se může zdát.

Pokud máš ve svém okolí alespoň jednu blízkou osobu, nemusíš na to být sám. Promluv  si s ním o tom, jaká slova zvolit, jaký další postup – může to být učitel, prarodič, vedoucí kroužku, rodinný známý, školní psycholog, kamarád, nebo jakákoliv osoba, které důvěřuješ. 

Někomu může pomoct dát rodičům knížku/odbornou literaturu/článek, kde se tato problematika popisuje. Můžeš se obrátit např. na Linku bezpečí, nebo na chatovou poradnu IPčko, a poradit se, jak o svých potížích hovořit s blízkými.

Na Linku bezpečí 116 111 můžeš zatelefonovat, nebo využít chat a e-mail. Tato služba je anonymní, zdarma a nonstop. Nemusíš říkat své jméno, a můžeš se svěřit s tím, co tě trápí. Konzultanti na lince jsou zvyklí naslouchat, nebudou tě soudit, a můžete společně hledat řešení. Může se stát, že se napoprvé nedovoláš, protože v tu chvíli je pomoc poskytována někomu jinému, kdo se dovolal před tebou, ale nevzdávej to, zkoušej to po chvíli znova. Pokud tě zajímá, jak to na krizových linkách funguje, můžeš si přečíst článek o Krizové intervenci. 

Kontakty, které by se ti mohly hodit:

Linka bezpečí 116 111 (zdarma, nonstop) je určena dětem a mladým lidem do 26 let.

Centrum pro zneužívané a týrané děti SPONDEA 541 235 511 nebo 608 118 088

IPčko https://ipcko.sk/chatova-poradna/

Další možnosti odborné pomoci najdeš zde.

Články, které by se ti mohly hodit: 

Manuál pro blízké

Osobní krizový plán

Zdroje: https://childmind.org/article/how-to-talk-to-your-parents-about-getting-help-if-you-think-you-need-it

Požadavky související s distanční výukou, změny ve způsobu výuky, napjaté vztahy v rodinách, které přišly o běžné možnosti trávení volného času, izolace od kolektivu a další stresory… to vše klade na dětskou psychiku velké nároky, aby se s tím vypořádala. Jak jim můžeme být jako dospělí oporou, ať  rodič, příbuzný/á, nebo učitel/ka?

V článku jsme se zaměřili na několik tipů, jak podpořit psychickou odolnost dětí, aby si dokázaly lépe poradit v náročných situacích. Neměli bychom zapomínat na to, že k tomu, abychom u dětí mohli posilovat psychickou odolnost, je potřeba rozvíjet také tu svoji.

Plánujte blízkou budoucnost, zaměřte se na to, co máte pod kontrolou. 

Pokud máte doma dítě, u kterého vidíte rozpad denní struktury času, pasivitu, nechuť cokoliv dělat nebo ztrátu zájmu o koníčky, může být velmi těžké ho motivovat k jakékoliv aktivitě. Soustřeďte se na to, co bude dnes, zítra, o víkendu. Neplánujte daleko dopředu, opakované zklamání přináší další bezmoc a frustraci. Samotné těšení se na to, co má přijít, přináší spoustu pozitivních emocí a myšlenka na příjemný plán nám může překonávat překážky.

Umožněte dítěti dělat chyby. 

Dovolte dítěti, aby samo přicházelo na řešení situací. Přehrávejte role, ptejte se, jak by reagovalo na místě svého kamaráda / pohádkového hrdiny / oblíbené postavy. Přijímejte chyby, cesta vývoje není nikdy přímá. Když se věci nedaří podle plánu, jsme frustrovaní a demotivovaní, někdy nevíme, jak pokračovat dál a potřebujeme usměrnění. Je důležité dětem ukazovat, že i dospělí dělají chyby a s chybou se dá pracovat jako s příležitosti k růstu a učení. Nemusí to být náš strašák. Vhodné věty jsou například:

“Všechno potřebuje čas.”

“Dělat chyby je v pořádku, pomáhají nám v učení.”

“Když se mi něco nedaří, budu zhluboka dýchat.”

“Udělám, co je v mých silách.”

Povídejte si spolu o tom, co dítěti pomáhá zvládat náročné situace.

Můžete si spolu sednout na klidné bezpečné místo, kde se budete cítit příjemně. Hovořte spolu o tom, jak na sobě i na svých blízkých poznáte, že je toho na ně moc. Členové rodiny mohou společně sdílet tipy, co komu funguje v náročných situacích. Proběhnout se? Psát deník, malovat, uklízet? Vzít pejska na procházku? Přitulit se pod dekou k někomu blízkému? Jaká jsou oblíbená místa, kde se jednotliví členové rodiny cítí v bezpečí? Má dítě svůj prostor, kde může být nikým nerušeno a věnovat se tomu, co potřebuje, nebo třeba i nic nedělat? Co je možné udělat pro sebe navzájem, pokud cítíme, že je toho na nás moc? Co nám pomáhá?

Inspirací vám může být Osobní krizový plán, ke stažení ZDE. Pokud jste učitel, můžete krizový plán rozdat ve třídě a ve skupině sdílet pouze to, co je pro děti bezpečné. Dejte dohromady ve skupině tipy, co komu pomáhá při zvládání stresu a náročných situací.

Najděte si pravidelný čas v týdnu, kdy spolu proberete vše, o čem dítě potřebuje hovořit

Tím, že si tento čas pevně stanovíme, ukazujeme, že je důležité spolu hovořit o náročných věcech a situacích. Také si tím projevujeme vzájemný respekt, prohlubujeme vřelý vztah a učíme se komunikovat o emocích. Je důležité, aby dítě cítilo, že může za svým rodičem nebo blízkou osobou přijít kdykoliv potřebuje, nejen v tomto vyhrazeném čase, ale odložit řešení situace na později, kdy se to více uleží, nás učí nezůstávat v negativistických myšlenkách a neomílat to, co se stalo, co mohlo být jinak, v čem jsme udělali chybu. V rodině by měl být dostatek prostoru i pro různé starosti a trápení.

Třídní učitelé mohou také pravidelně věnovat čas věcem, které se netýkají jen výuky, ale věnovat se tomu, co se děje ve třídě, ať už ve formě třídnických hodin, nebo společně se žáky najít jiný způsob. Míra otevřenosti ke sdílení je v každé třídě jiná. Někde může zafungovat komunitní kruh, jinde schránka důvěry, či pouhé povídání o tom, s čím žáci přicházejí do školy po víkendu. Hovořte spolu se žáky o tom, co potřebují a dejte prostor těm, kteří potřebují sdílet. Čas, který věnujete klimatu ve třídě, se mnohonásobně vyplatí. Zejména po návratu do škol z distanční výuky je táto fáze vytváření bezpečného prostředí nezbytná.

Může být osvěžující podívat se na svět očima dítěte a uvažovat, jak by nám v takové situaci asi bylo, co bychom potřebovali, jakou dovednost bychom se potřebovali naučit, abychom to příště zvládli jinak a lépe.

Mějte realistická očekávání od toho, co by dítě mělo zvládnout. 

Je potřeba brát ohled na to, v jakém věku a stádiu vývoje se dítě nachází. Každé dítě je jedinečné. V některých věcech může být hodně napřed ve srovnání s jinými dětmi, v jiných možná potřebuje více času, aby určitou dovednost zvládlo. Vhodné je mít taková očekávání, která je možné naplnit a nejsou příliš nedosažitelná. 

Pro dítě může být bolestnou zkušeností, pokud cítí, že je srovnávané se sourozencem, sousedem, nebo se spolužákem ve třídě.

Důležitější než to, aby byla věc udělaná správně (dle našeho mínění), je zachovat s dítětem vztah a zůstat ve spojení. Konstruktivní zpětná vazba je to, co dětem umožní růst.

Nejste na to sami – vytvářejte síť podpory pro dítě (a také pro sebe). 

V minulosti bylo zcela běžné, že se na výchově dítěte podílela široká rodina a také okolí – místní komunita. Zapojení do širších vztahů je důležité zejména pro děti, které vyrůstají v menších rodinách. Děti i dospělí v okolí mohou také sloužit jako vzor pro chování v určitých situacích. Podporujte dítě v tom, aby se zapojovalo nejen do vrstevnických kolektivů a umožněte mu rozvíjet sociální dovednosti s lidmi různého věku. Osoby v blízkém okolí mohou sloužit jako zdroje psychické opory i pro vás. 

Vytvářejte prostor pro emoce. 

Pomáhejte dítěti rozeznávat základní emoce a jejich projevy u sebe i u druhých. Umožněte dětem, aby emoce nepotlačovali a hledejte společně strategie k jejich ventilování. Učme je tím, že budeme společně pojmenovávat emoce a používat popisný jazyk “Vidím, že tě to velmi rozzlobilo.” “Z toho jsi možná velmi smutná.”

Někdy pomáhá vysvětlit dítěti, že neneseme odpovědnost za určitou emoci, ale za své chování.

Můžeme dítěti říct: “Je v pořádku, že prožíváš vztek, ale místo ubližování druhým spolu můžeme najít něco jiného, co ti pomůže to zvládnout.” Společně můžete přicházet na to, zda to bude pohybová aktivita, křik, bouchání do polštáře, nebo čmárání po papíře. Dalšími možnosti, jak se učit pracovat s emocemi, mohou být různé pomůcky, jako hračky, knížky, kartičky zaměřené na rozeznávání základních emocí a příběhy, ve kterých hlavní hrdinové řeší nejrůznější potíže například ve vztazích.

TIP:  Nebojme se i v náročných situacích hovořit o svých emocích, pro dítě jsme v takových chvílích více čitelní. Nejenom, že mu tím pomáháme rozšiřovat slovní zásobu a pojmenovávat emoční prožitky, ale ukazujeme mu také, že je přirozené prožívat všechny emoce, nejen radost. Pojmenovávání emocí pomůže i nám samotným být více v kontaktu se sebou a získat přehled o tom, co se v nás děje.

Zaměřte se na silné stránky dítěte a ty rozvíjejte. 

Z pocitu kompetence v určité dovednosti se odvíjí naše zdravé sebevědomí. Pokud bude mít dítě dostatečnou sebedůvěru ve své vlastní schopnosti, lépe se popasuje s jakoukoliv výzvou a překážkou. Jaké silné stránky je potřeba rozvíjet, aby dítě mohlo naplňovat své potřeby? Je užitečné, pokud se dítě může věnovat svým koníčkům a zájmům i v rámci mimoškolních aktivit. Nelze přitom ale zapomínat na dostatečný čas pro odpočinek a regeneraci.

Pozorně vnímejte i jiné vlivy, které dítě formují. 

Vzory z okolí jsou pro dítě nesmírně důležité. Mohou inspirovat v dosahování cílů, naplnění vlastní identity a ovlivňovat je při formování postojů. Na druhou stranu mohou být také zdrojem toho, že dítě prožívá vnitřní nespokojenost se sebou samým, svým vzhledem. Vliv médií a sociálních sítí je stěžejní zejména v adolescentním věku. Zajímejte se o to, koho dítě uznává.

Péče o domácí mazlíčky 

Z různých studií vyplývá, že pečování o domácí zvíře umožňuje dětem rozvíjet různé dovednosti a posilující je to pro ně právě v okamžicích, které jsou pro děti těžké ke zvládnutí. Ať se jedná o pejska, kočku, křečka, činčilu, nebo jakékoliv jiné zvíře, může být pro dítě důležitou součástí psychické odolnosti zejména ve chvílích, kdy prožívá smutek, je zmatené z toho, co se mu děje, a potřebuje se přitulit a vypovídat.

Oslavujte úspěchy a to, co se povedlo. 

Pokud se zaměříme na to, co se děje právě teď, co máme za sebou, a přesměrujeme pozornost od “to do listu”, začneme si všímat toho, co se daří. Tím můžeme v dětech pěstovat vděčnost. Negativistické myšlení nám bere hodně síly, zejména proto, že pokud jsme ve stresu, máme “tunelové vidění” a jsme celou situací zahlceni. Dovednost přesměrovat pozornost k přítomnému okamžiku může být pro dítě zdrojem odpočinku a vnitřní síly.

TIP:  Zapojte dítě do plánování odměn, pokud ho čeká náročná situace. Může to sloužit jako velká motivace, ale i jako uzavření jisté zkušenosti. Odměny nemusí být materiální, můžete se spolu věnovat oblíbeným činnostem, plánovat výlet do okolí, nebo zkusit něco nového (jídlo, sport, deskovou hru, atd.). 

Zdroje:

https://www.annafreud.org/media/7483/supporting-staff-wellbeing-in-schools-workshops-schools-in-mind.pdf

https://whatchildrenneedtobehappy.wordpress.com/2015/04/27/what-works-to-support-childrens-wellbeing-and-resilience/

https://www.ijhssnet.com/journals/Vol_7_No_3_March_2017/27.pdf

Thompson K, Every D, Rainbird S, Cornell V, Smith B, Trigg J. No Pet or Their Person Left Behind: Increasing the Disaster Resilience of Vulnerable Groups through Animal Attachment, Activities and Networks. Animals. 2014; 4(2):214-240. https://doi.org/10.3390/ani4020214

Myšlenky na sebevraždu mohou potkat kohokoliv během života. I děti mohou trpět nejrůznějšími psychickými obtížemi a stejně jako u dospělých se i u nich mohou v určitém období života vyskytovat myšlenky na to, že by bylo možná lepší nebýt. Důvody mohou být různé. Šikana ve škole, konflikt v rodině, ztráta blízké osoby, potíže se školním prospěchem, týrání či zneužívání, nejistota v oblasti sexuální orientace, ale i osamělost a pocit nepochopení ze strany okolí mohou sehrávat roli. Když se díváme na dítě v našem okolí, někdy pro nás může být těžké představit si, jaká všechna trápení a potíže si může v sobě nést a jako dospělí můžeme situaci nevědomě zlehčovat tím, že má jednoduše “špatný den” nebo se “cítí hůř”. Přitom pro někoho, koho takové myšlenky napadají, je důležité, aby se měl na koho obrátit a ten mu v určité chvíli pomohl, třeba i tím, že vyslechne, co ho tak velmi tíží. 

Pokud se budeme zajímat o podrobnosti a nabídneme svůj upřímný zájem a čas pro citlivý podpůrný rozhovor, můžeme snížit riziko a pomoci dětem a mladým lidem posílit jejich psychickou odolnost.

Varovné signály u dítěte nebo mladého člověka

Verbální/písemné vyjádření

• • hovoří o tom, že je všem jen na přítěž, že by nikomu nechyběl/a, nebo že nemá pro co žít
  • také může prohlašovat věty jako „kéž bych se nikdy nenarodil/a“ nebo „kéž bych umřel/a“ apod.
  • sděluje, že si připadá jako v pasti, ze které není úniku 
  • píše básně, písně nebo dopisy na téma smrti a odloučení 
  • loučí se se svými blízkými a přáteli stylem, jako by se už nikdy neměli vidět

Tvrzení, že lidé, kteří o sebevraždě mluví, ji nakonec nespáchají, není pravdivé.

Změny v chování a náladě

• • chování může být celkově podrážděné, agresivní nebo úzkostné
  • může také působit velmi pasivně, vyčerpaně
  • časté jsou také výrazné změny nebo extrémní výkyvy nálad
  • stažení se ze společenského života a snaha být často o samotě
  • zároveň se může přestat zajímat o své koníčky
  • v úvahách o smrti tráví nadměrné množství času
  • u starších dětí a teenagerů může docházet k užívání a nadužívání alkoholu nebo drog
  • změny rutiny, týká se to například spánku a stravování, takže mohou spát nezvykle mnoho nebo naopak velmi málo a to samé platí pro jídlo
  • mohou vyhledávat způsoby a prostředky, jak sebevraždu vykonat (online vyhledávání informací, hromadění léků apod.)

Jak navázat kontakt, pokud může hrozit riziko sebevraždy

Pokud se dítě nebo teenager projevuje způsobem, který naznačuje, že se nachází v krizi a může dojít k ohrožení života, nepokoušejte se situaci řešit sami a ihned vyhledejte pomoc – kontaktujte odborníky (záchrannou službu, psychiatrickou ambulanci, krizové centrum). Nenechávejte jej o samotě a odstraňte všechny potencionálně nebezpečné předměty.

Pokud chceme s mladým člověkem, u kterého se objevují suicidální myšlenky nebo myšlenky na sebepoškozování, navázat kontakt a podpořit ho ve vyhledání pomoci, můžeme nabídnout, že jsme tady pro něj a zkusit naslouchat. Je potřeba se držet několika zásad, abychom pomohli vytvořit bezpečnou atmosféru pro sdílení.

Jedním z důvodů, proč se o tomto tématu bojíme mluvit, je strach, že tím právě upozorníme na tuto možnost nebo samotný akt vyprovokujeme. Studie ale naznačují, že tomu tak není a pokud chceme riziko snížit, je důležité o sebevraždách mluvit nebo se na to přímo někoho zeptat. Začít a vést takový rozhovor není nic lehkého a chce velkou dávku odvahy se do něho pustit. 

Vždy je lepší poradit se s odborníkem, určité možnosti pomoci a podpory má také rodič, učitel nebo kdokoliv dospělý, komu záleží na dítěti a má o něj starost.

• • Buďte pozorní k varovným signálům – pokud usuzujete, že se něco děje, je čas si s danou osobou promluvit.

• • Vyjádřete svou vlastní autentickou formou vaše obavy a pocity, například: „V poslední době mám pocit, že se s tebou něco děje, nechceš si o tom promluvit?“ nebo „V poslední době se mi zdáš hodně podrážděný/úzkostný/naštvaný a trochu se obávám, že by sis mohl chtít ublížit.“

• • Ptejte se s citem, ale přímo, např.: „Nepřemýšlíš někdy nad tím, že by ses na to prostě vykašlal?“, „Přemýšlíš někdy o tom, že by sis ublížil/a?“, „Už jsi si někdy ubližoval/a anebo pokusil/a o sebevraždu?“ nebo „Přemýšlela jsi o tom, jak konkrétně to udělat?“

• • Respektujte jejich pocity. Nedramatizujte a nezlehčujte je. Myslete na to, že co je v pořádku pro nás samotné, nemusí být v pořádku pro někoho jiného.

• • Naslouchejte a rozhodně nevytvářejte pocit viny.

• • Vyhněte se větám typu „Víš, jaké máš v životě štěstí, že…“, „Máš všechno, co k životu můžeš chtít“ nebo “Lidé se mají mnohem hůř než ty…“

• • Dle svých možností nabídněte pomoc a podporu (rozhovor, společnou aktivitu, další kroky, společné vyplnění Osobního krizového plánu), neslibujte ale vyřešení jejich situace a myslete na to, že nemůžete zastoupit odborníka.

• • Vysvětlete, jak může fungovat odborná pomoc a podpořte osobu ve vyhledání odborné pomoci (anonymní linky, obvodní lékař, psychiatr, psycholog…) Tuto podporu vyjádřete bez odsuzování typu „Ty opravdu potřebuješ psychiatra!“. Místo toho zkuste „Přemýšlel/a jsi o tom, že bys zkusil/a jít psychologovi? Můžu ti pomoct najít nějaké kontakty, kdybys chtěl/a“.

Pokud se dítě nebo teenager projevuje způsobem, který naznačuje, že se nachází v krizi a může dojít k ohrožení života, nepokoušejte se situaci řešit sami a ihned vyhledejte pomoc.

Zjištění, že někdo z vašich blízkých přemýšlí nad sebevraždou, vás může velmi znepokojit. Můžete být smutní a naštvaní, můžete cítit vinu nebo bezmoc. Tato situace může být velmi vyčerpávající pro něj i pro vás. 

Pokud byste začali křičet a vyčítat mu to, pravděpodobně se ještě více uzavře a nebude už o tom chtít mluvit. To ale neznamená, že o tom dál nepřemýšlí. Lepší je pokusit se o přijetí a pokud se vám někdo svěří, nezastrašit ho a myslet na to, že tím, že se svěřil a je ochotný o tom mluvit, vytvořil prostor pro řešení.

Pokud cítíte, že vás obava o dítě, žáka nebo blízkého zatěžuje a nevíte si s tím rady, je správné vyhledat odbornou pomoc i pro sebe.

Kdo potřebuje naši pozornost

V současné době počty lidí potýkajících se s mentálními obtížemi narůstají a ze šetření Národního ústavu duševního zdraví vyplývá, že v průběhu vyhlášení nouzového stavu  v důsledku pandemie došlo k trojnásobnému zvýšení případů osob, které splňují diagnostická kritéria pro některé z duševních onemocnění i riziko sebevraždy. Co se týče dětí, zatím nemáme dostatečně kvalitní data, ale z různých zdrojů můžeme usoudit, že tato situace  negativně ovlivňuje i duševní zdraví dětí. Například Linka bezpečí uvádí 21% nárůst sebevražedných tendencí u svých klientů za období COVIDu. 

Dospělí, blízcí, pečující nebo odborníci by měli věnovat více pozornosti zejména dětem, které jsou ohrožené z hlediska závažných stresových nebo traumatických událostí. 

Mezi situace, které jsou z tohoto hlediska rizikové a mohou vést k pocitům beznaděje a myšlenkám na sebevraždu, patří například:

• • rozpad rodiny
  • nestabilní rodinné zázemí
  • sexuální zneužívání
  • zanedbávání
  • fyzické či psychické týrání
  • změna prostředí a vyčlenění z kolektivu
  • šikana a kyberšikana
  • finanční a existenční ohrožení rodiny
  • hraní her s ústřední tematikou smrti a sebevraždy
  • necitlivé informování o sebevraždě v médiích

* Pokud pracujete v médiích nebo jakkoliv informujete o duševním zdraví, doporučujeme držet se manuálu pro novináře, který zpracoval Národní ústav duševního zdraví: Media Guide

Ohroženou skupinou jsou děti a mladí lidé s nízkou úrovní sociálních dovedností, kteří mají potíže s navazováním a udržováním vztahů, objevují se u nich časté kázeňské přestupky a dostávají se často do konfliktu s autoritami nebo s vrstevníky. Je také potřeba citlivě vnímat psychickou pohodu či nepohodu dětí a adolescentů, kteří procházejí duševním onemocněním nebo mají duševní onemocnění v rodinné anamnéze a v okruhu rodiny nebo blízkých přátel a známých sebevraždu nebo pokus o ní. Dále těch, kteří překonali závažnou ztrátu milované osoby nebo prožívají potíže a nejistotu v oblasti sexuální orientace a identity. 

U dětí a mladých lidí může být těžké podchytit léčbu duševního onemocnění, protože projevy nemusí být zcela viditelné. Sebevražda není vždy spojována s duševním onemocněním. Odhaduje se, že 60-90 procent dospělých osob s dokonanou sebevraždou v čase smrti trpělo duševním onemocněním, u mnohých z nich nebylo diagnostikováno a nebylo adekvátně léčeno. Obzvlášť rizikovou kombinací je užívání návykových látek u osob s bipolární poruchou, emočně nestabilní poruchou osobnosti a depresí a předpokládá se, že u adolescentů a mladých lidí je toto riziko ještě vyšší.

Co může udělat každý z nás pro zmírnění rizika?

Svou roli v prevenci sehrává nejen rodina, ale také škola, okruh blízkých a známých osob a také celá společnost. Může být nesmírně těžké všimnout si náznaků toho, že dítě prochází vážnými psychickými obtížemi, ale vzájemná komunikace rodiny, školy, resp. odborníků, a vytvoření sítě podpory, má velký potenciál v pomoci pro konkrétní dítě. Již brzy vám v dalším článku představíme další způsoby, jak mohou rodiče, učitelé nebo jiné dospělé osoby posilovat psychickou odolnost dětí.

V první řadě se můžeme starat o svou psychickou pohodu, být všímaví ke svému okolí, sdílet zdroje zaměřené na prevenci duševních potíží a onemocnění, např. Opatruj se a další články a infografiky od Nevypusť duši. Další možností může být také finanční podpora některé z linek důvěry, aby se k pomoci dostalo více dětí, mladých lidí i dospělých.

Kdy a kde vyhledat pomoc

Je důležité o tom s někým mluvit, nebýt na to sám a nesnažit se to zvládnout bez pomoci – navštivte psychologa, psychiatra nebo psychoterapeuta. Odborníci jsou zvyklí tyto problémy řešit, ať už se to týká vás, vašeho dítěte, nebo vašich blízkých.

• • Na některou z linek důvěry se můžete obrátit i ve chvílích, kdy nejste v bezprostředním ohrožení, ale tyto myšlenky vás znepokojují a rádi byste si o nich promluvili s někým, kdo vás vyslechne a nebude vás soudit.
  • Vyplňte si spolu krizový plán, ke kterému se může dítě nebo teenager vrátit, když mu nebude dobře. Vyplňte si jeden také pro sebe.

Osobní krizový plán od Nevypusť duši ke stažení a vyplnění ZDE

Přehled dalších kontaktů, kam se můžete v případě potřeby obrátit pro pomoc: 

Děti

Centrum pro zneužívané a týrané děti SPONDEA – 541 235 511 nonstop, 608 118 088

Dětské krizové centrum – 241 484 149 nebo 777 715 215

Dospělí – rodiče a učitelé

Linka pro rodinu a školu– 116 000 nonstop

Rodičovská linka – 606 021 021

Pražská linka důvěry – Tel.: 222 580 697 nonstop

Linka důvěry Centra krizové intervence PN Bohnice – Tel.: 284 016 666 nonstop

Linka naděje Brno – Tel.: 547 212 333 nonstop

Linka důvěry Ostrava – Tel.: 737 267 939, 596 618 908 nonstop

Modrá linka – 549 241 010 (pevná linka), 608 902 410 (mobil) od 9.00-21.00, chat

Terapeutická linka Sluchátko 212 812 540

Krizové centrum RIAPS Praha

Centrum krizové intervence PN v Bohnicích

Krizové centrum Psychiatrické kliniky FN Brno

Krizové centrum Ostrava, o.s.

Kromě výše zmíněných kontaktů a služeb si můžete do mobilu stáhnout Aplikaci Nepanikař

Pokud vás na toto téma zajímá víc informací, užitečné a přehledné informace najdete zde: 

Opatruj se

Centrum Locika

Podcast Linky bezpečí

Zdroje

https://www.nudz.cz/files/pdf/tz-2020-09-08.pdf 

http://centrumlocika.cz/koronavirus

https://www.linkabezpeci.cz/poradna/smutek,-depka,-vztek,-strach,-nejistota,-sebeposko/nechci-tady-byt/

https://narovinu.org/sebevrazdy-info/#myslenky

https://www.opatruj.se/fileadmin/user_upload/14bodu.pdf 

https://www.opatruj.se/fileadmin/user_upload/pdf/mental-health/priznaky_sebevrazdy.png 

http://www.icctc.org/August2013/PMM%20Handouts/Youth%20Suicide%20Prevention%20Toolkit.pdf

https://www.suicidecallbackservice.org.au/resource/discussing-suicide-how-to-talk-to-somebody-about-suicide/ 

https://www.who.int/docs/default-source/mental-health/depression/life-worth-living-03-handouts-depression.pdf?sfvrsn=a4fb25b5_2

https://afsp.org/risk-factors-and-warning-signs#suicide-risk-factors 

https://www.bbc.com/future/article/20140112-is-it-bad-to-talk-about-suicide

https://jamanetwork.com/journals/jama/fullarticle/200641

https://www.nimh.nih.gov/health/publications/suicide-faq/index.shtml

https://www.mayoclinic.org/diseases-conditions/suicide/in-depth/suicide/art-20048230

https://www.mayoclinic.org/diseases-conditions/suicide/in-depth/suicide/art-20048230 https://narovinu.org/sebevrazdy-info/#myslenky

https://www.mayoclinic.org/diseases-conditions/suicide/symptoms-causes/syc-20378048 

https://www.healthline.com/health/mental-health/how-to-help-a-suicidal-friend#if-theyre-thinking-about-it

https://afsp.org/risk-factors-and-warning-signs

https://suicidepreventionlifeline.org/how-we-can-all-prevent-suicide/

https://www.facebook.com/Linkabezpeci/photos/a.149095939370/10159038872899371/

Všichni se nyní můžeme ocitnout v situacích, kdy prožíváme strach o sebe a své blízké, bezmoc, frustraci z přetrvávající rutiny. Celkově můžeme říct, že prožíváme velkou míru stresu, která nás dokáže zcela paralyzovat. Někdy naše tělo velí útok, napínáme zbytky sil na to, abychom se s hrozbou vypořádali, jindy se jako nejlepší strategie jeví schovat se do bezpečí a přečkat hrozbu. 

Nacházíme se v období, kdy jedna změna střídá druhou a může být těžké vyznat se v tom, co se děje, ale také vyznat se sám v sobě.

Nemůžeme mít pod kontrolou vývoj epidemie, kroky vlády a často ani ekonomickou situaci. Také nemáme pod kontrolou své emoce, protože úzkost a strach mohou být velmi silné. Nemůžeme mít pod kontrolou dokonce ani všechny své myšlenky, a máme zkušenost s tím, že zabývání se věcmi, které nás frustrují a přivádí do zoufalství, nám vůbec nepomáhá. Proto má větší smysl zaměřit se na to, co máme pod kontrolou – a to je naše reakce, náš konkrétní způsob chování. 

Pokud v náročných situacích trénujeme dovednost zastavit se a dokážeme zaměřit pozornost kromě myšlenek, které se nám víří hlavou, také na pocity, smysly a tělesné vjemy, jsme lépe připraveni rozhodnout se pro další krok a dělat to, na čem nám záleží.

Můžeme trénovat dovednost uvědomit si, kde se nacházíme. Můžeme zkusit pojmenovat to, co se v nás děje. Můžeme přesměrovat plnou pozornost k tomu, co děláme.

Není dobré vyhýbat nepříjemným pocitům a odvádět pozornost od všeho, co se odehrává v našich myšlenkách a v našem těle. Potlačování všeho nepříjemného obvykle nepřináší dlouhodobou úlevu.

Krátké cvičení pro ukotvení při akutním stresu

1. Zkoumejte své myšlenky a pocity

• zaujměte přístup jako zvědavý vědec, který pouze pozoruje, co se děje
• pojmenujte to, čeho si všimnete “Prožívám pocit smutku…”, “Pozoruji úzkost…”, “Moje mysl se zabývá obavami…”

2.  Vraťte se zpět ke svému tělu

• položte chodidla na zem
• napřimte záda, nebo se opřete o opěradlo
• pomalu dýchejte

3. Ponořte se plně do toho, co děláte – zapojte všechny smysly

• zaměřte svou pozornost na to, co můžete vidět, slyšet, cítit, nahmatat
• pozorujte okolí

Další tipy na relaxační techniky najdete v našem článku Dechová cvičení.

Konkrétní postup při práci s úzkostí jsme rozepsali v článku První pomoc proti úzkosti v nouzovém stavu.

Pokud cítíte, že se nacházíte v situaci, která je nad vaše síly, obraťte se na odborníky. 

• Linka první psychické pomoci 116 123, anonymně, zdarma, nonstop (dospělí)

• Linka bezpečí 116 111, anonymně, zdarma, nonstop (děti a studenti do 26 let)

Zdroj:

Harris, R. (2020) FACE COVID [ebook].

Pokud studujete v době pandemie, možná dobře víte, jak může být stresující:

• nedostatek motivace k učení

• izolace a nedostatek sociálních vazeb s vrstevníky, nemožnost se potkávat

• nejistota ohledně otevření škol

• neustále se měnící termíny, nemožnost cokoliv plánovat

• strach o vlastní zdraví a zdraví svých blízkých

• udržet pozornost na online výuce

• řešení častých konfliktů s rodiči nebo sourozenci

• nedostatečný prostor k soustředění a klidné systematické práci

• řešení technických potíží s připojením, kamerou, mikrofonem

• nechuť věnovat se zálibám, koníčkům a ztráta zájmu o aktivity, které vás dříve těšily

• přemýšlení o tom, že to snad nikdy neskončí a že věci nedávají takový smysl jako předtím

Ať se potýkáte pouze s některými situacemi, nebo jste se našli ve všech, může být nesmírně náročné dlouhodobě udržet určitou strukturu, řád, či dokonce pozitivní myšlení. Jak můžeme vidět všude kolem sebe, koronavirová krize s sebou přinesla řadu změn a omezení v každodenním životě, na které jsme se všichni museli rychle adaptovat. V současné době spojené s pandemií zažívame větší míru stresu a mohou se tak u nás objevit pocity úzkosti, neklidu, či strachu, se kterými jsme se do té doby nesetkali. Je to přirozená reakce našeho těla na situaci, která je úplně nová a nemáme s ní zkušenosti.

U těch, kteří se duševními obtížemi setkávali dříve, může lockdown vést ke zhoršení psychického stavu a k větší náchylnosti k syndromu vyhoření, ale potíže se mohou vyskytovat i u těch z nás, kteří na takovou reakci svého těla a psychiky dosud nebyli zvyklí. Je to přirozená reakce na stresovou situaci.

Výzkumy ukazují, že zvýšený čas trávený před obrazovkami představuje velký stresor, který se syndromem vyhoření úzce souvisí. Dopad může být na fyziologické, kognitivní a emoční úrovni, což zasáhne kvalitu života a každodenní fungování. Z fyzického hlediska je spojen zejména s bolestmi krku, zad a očí.

Pokud u sebe pozorujete větší chybovost, obtížně se soustředíte, prožíváte vyšší míru úzkosti, smutku, jste podráždění a citlivě reagujete na kritiku, zbystřete pozornost.

Můžete si také všímat zvýšenou únavu, častější přejídání, kousání nehtů, svalové napětí, či jiné projevy duševní a fyzické nepohody. Oblast vzdělávání a přechod na distanční výuku, která může být pro mnohé žáky, studenty, učitele a rodiče více stresující, než je výuka prezenční. Je to velmi náročné pro všechny, kteří se připravují na důležité zkoušky, přijímačky, ale i pro ty, kteří doma nemají vytvořený dostatečný prostor pro soustředění a klidnou práci. Psaní testů na dálku, hlídání termínů, přihlašování a příprava ke zkouškám, přijímačkám, maturitám, nejistota, mohou způsobovat úzkost, strach a spoustu dalších nepříjemných myšlenek a pocitů.

V následujícím článku jsme pro studenty připravili spoustu nápadů a praktických tipů z oblasti životosprávy, studijních návyků a volnočasových aktivit, které mohou pomoci předejít syndromu vyhoření a zvládat distanční výuku.

10 tipů pro zdravé distanční studium

1. Vytvořte si klidné, příjemné a uspořádané účební místo

Najděte si místo, kde budete mít možnost soustředit se a nebudete vyrušováni. Můžete mít speciální koutek či stůl, ke kterému usedáte pouze při učení a studiu. Pokud nemáte tolik místa, vyberte si nějakou věc, která, pokud bude na stole, znamená, že je čas studia. Může to být speciální studijní hrníček, knihy, květina apod.

2.  Vytvořte si dokument, kde budete mít pohromadě všechny odkazy na výuku.

Člověk ve všech těch odkazech lehce ztratí. Pokud si připravíte dokument se všemi odkazy, ušetříte si stres před hodinou.

3. Sepište si seznam všech povinností a úkolů spolu s termíny, do kdy je máte splnit.

Vybírejte podle priorit, odhadujte realisticky vlastní možnosti. Využívejte aplikace a zajímejte se o techniky plánování cílů, využívejte budík. Není potřeba dělat všechno najednou, začněte menšími kroky, změňte pro začátek pouze jednu věc.

4. Zapojujte se v hodinách – snažte se pokládat otázky a účastnit se diskusí.

Výuka vám bude dávat větší smysl a při zapamatování poznatků nebude potřeba vynaložit tolik energie. Málokdo z nás se v pasivní poloze těla vydrží soustředit více než několik minut. Přepínání mezi jednotlivými okny naši pozornost velmi vyčerpává a unavuje, proto je lepší nedělat deset věcí najednou.

5. O přestávkách změňte prostředí, polohu těla a typ aktivity.

Protáhněte se, meditujte, praktikujte mindfulness nebo jděte na procházku. Myslete na pohyb – cvičte nebo choďte na procházky.

6.  Učte se s ostatními – uspořádejte si online učební skupinky.

Vyměňte si navzájem tipy, co vám pomáhá se soustředit, motivujte se, sdílejte.

7. Starejte se o své oči – dopřejte jim čas bez obrazovek.

Ideálně vyrazte ven do přírody a dívejte se do zelena. Počítač nemějte blízko u sebe, neusínejte u něj a dávejte pozor na výšku jasu.

8. Vymezte si jasně čas pro školu a odpočinek.

Ve chvílích pro odpočinek neodpovídejte na maily, nepracujte na věcech do školy. Věnujte si čas jenom pro sebe. Dejte si koupel, poslouchejte hudbu, čtěte, meditujte, pište si deník. Jednoduše cokoliv, co vám pomůže zrelaxovat. Udělejte si čas na to, co vás baví, nejen o víkendu! Snažte se takovým aktivitám věnovat alespoň chvíli, každý den, v průběhu celého týdne.

9. Neberte toho na sebe příliš a plánujte s rozvahou.

Pokud máte ke škole ještě práci nebo jiné povinnosti, přemýšlejte, jestli jste všechno schopni zvládnout. Nezapomeňte mít čas pro sebe a na to, co vás baví. Pokud je to možné, komunikujte s učiteli, s rodinou a s nadřízenými o tom, jaké máte kapacity.

10. Pravidelně odpočívejte a dopřejte si kvalitní spánek.

Myslete na pravidelný režim, nepracujte dlouho v kuse a dodržujte spánkovou hygienu. Pomůže vám to s pozorností i pamětí.

Nezapomeňte na zásady psychohygieny

• Dopřejte si dostatek spánku.
• Jezte zdravě a pravidelně a dostatečně pijte.
• Myslete na pohyb – cvičte nebo choďte na procházky.
• Zůstaňte v kontaktu také s přáteli a rodinou. Sledujte společně na dálku filmy, seriály a divadelní hry. Hrajte spolu hry (na internetu najdete i deskovky). Jděte společně do „muzeí a galerií“ (spoustu z nich nabízí online prohlídky). Popovídejte si. Možnosti, jak trávit čas s ostatními tady stále jsou, zkuste si se svými blízkými něco naplánovat.
• Vyplňte si svůj Osobní krizový plán, kde si sepíšete vlastní tipy na psychohygienu, seznam blízkých osob i užitečné kontakty.

5 kroků proti syndromu vyhoření

1. Informujte se o projevech, rozvoji a řešení syndromu vyhoření.

2. Pokud zaznamenáte varovné signály, berte je vážně.

3. Zamyslete se nad tím, jak trávíte dny a upravte svůj časový harmonogram.

4. Dejte si více času na volnočasové aktivity a psychohygienu.

5. Pokud to nepomůže, nebojte se vyhledat pomoc.

Kdy se obrátit o pomoc a kde ji hledat?

Syndrom vyhoření se rozvíjí postupně, a dá se řešit v jakékoliv fázi. 

Pokud máte obavy, pociťujete na sobě některé z příznaků anebo máte pocit, že se u vás syndrom vyhoření rozvíjí či již rozvinul, nemusíte čekat do stádia úplného vyčerpání. Najděte si chvilku a uvažujte, zda není správný čas to řešit právě teď. 

Můžete se obrátit na někoho, kterému důvěřujete (kamaráda, sourozence, spolužáka, rodiče, učitele, nebo jakoukoliv další blízkou osobu) a svěřit se mu s tím, co vás trápí. Můžete také sami, nebo s pomocí blízké osoby vyhledat odborníka.  Pokud je vám méně než 18 let, budete potřebovat informovaný souhlas zákonného zástupce (kromě kontaktování Linky bezpečí).

Ve chvílích, kdy cítíte, že je toho na vás moc, nezvládáte všechny povinnosti, a narušuje vám to běžné fungování, je vyhledání odborné pomoci zcela na místě. Obavy jsou zcela pochopitelné, ale není žádný důvod se bát, tento problém se týká spousty lidí, starších i mladších, studentů i pracujících, v pomáhajících profesích, ale nejen v nich.

Zdroje:

https://bdhs-theroar.org/4141/campus-life/how-to-prevent-burnout-in-online-learning/

https://www.frontiersin.org/articles/10.3389/fpubh.2020.574969/full

https://www.fnu.edu/tips-preventing-student-burnout/

https://collegeinfogeek.com/student-burnout/

https://www.uopeople.edu/blog/what-is-academic-burnout/

https://www.msn.com/en-us/health/wellness/tips-to-help-avoid-remote-learning-burnout-for-parents-and-students/ar-BB1dUypM

Co byste měli vědět o syndromu vyhoření?

• Syndrom vyhoření není samostatná diagnóza, je to soubor příznaků, které se vyvíjejí postupně v čase a mohou se podobat některým projevům deprese a úzkostných onemocnění.

• Syndrom vyhoření se projevuje jak na fyzické, tak psychické úrovni a může zasahovat i do našich vztahů.

• Postupný rozvoj obtíží často vede k tomu, že si jich zprvu dotyčný nevšimne a začne jim věnovat pozornost až v době, kdy výrazně omezují jeho fungování.

• Syndrom vyhoření je nejčastěji spojován s tzv. pomáhajícími profesemi (profesemi pracujícími s lidmi), neznamená to však, že by syndrom vyhoření nemohl postihnout i člověka vykonávajícího jiné povolání nebo činnost. Vzhledem k tomu, že syndrom vyhoření je důsledkem dlouhodobého stresu, může se objevit u kohokoli, kdo je mu vystaven, tedy nejen u lékařů nebo vrcholových manažerů, ale také u matek na mateřské dovolené nebo u studentů.

• Mezi obecné projevy patří celkové fyzické i psychické vyčerpání, pocity méněcennosti, ztráta zájmu a cynismus

• Ukazuje se, že dlouhodobá práce z domu („home office“), ke které se množství zaměstnavatelů uchýlilo v době pandemie, může k syndromu vyhoření vést častěji než pravidelná práce z kanceláře.

Jak syndrom vyhoření vzniká a kdo je více ohrožen?

Nejasné hranice

Syndrom vyhoření, který nastává během dlouhodobé práce z domova, postihuje nejčastěji osoby, které nemají jasnou hranici mezi pracovním a domácím životem.

Místo, které bylo dříve spojeno s domovem a odpočinkem se stává zároveň pracovnou a ztrácí se hranice mezi tím, kdy končí pracovní doba a začíná osobní život. 

Tento problém spojený s místem se však netýká pouze práce, naše domovy se během pandemie stávají nejen domovy a kancelářemi, ale také tělocvičnami a místem pro relaxaci a socializaci. Často je ještě k tomu sdílíme s ostatními členy rodiny.

Neustálá dostupnost a propojenost

Dalším jevem, který k nejasnosti hranic přispívá, je neustálá dostupnost a propojenost – kdykoli se objeví notifikace o nové zprávě či e-mailu na telefonu, vyvolává to pocit nutnosti okamžitě odpovědět, i když už je večer a pracovní doba skončila. Člověk je neustále ve střehu, připraven, a to dlouhodobě vyvolává pocit vyčerpání psychického i fyzického. Postupně se pak dostane do „začarovaného kruhu“, kdy většinu jeho času zabírá práce či myšlenky na ni a přestane dělat a užívat si činnosti, které ho dříve bavily. 

Narušení vztahů a nedostatek sociální podpory

Velkou roli v rozvoji syndromu vyhoření spojeným s prací z domova hraje i celková politická situace, omezení a nejistota doby, která je často v rámci domácností probírána. Také znemožnění sociálních kontaktů, návštěv kulturních akcí a nemožnost vykonávání koníčků a odpočinkových činností mimo domov zvyšují riziko rozvoje. Zužují se tím možnosti na odbourání stresu (ať už by šlo o setkání se s přáteli a „postěžování si“ nebo zacvičení si ve fitness centru).

Kontakt s kolegy, který probíhá pouze on-line, také může vést k mnohým nedorozuměním a komunikace, která by běžně trvala pár minut, může být zdlouhavá. Zároveň se vytrácí důležitý aspekt pracovního života, socializace se spolupracovníky.

Jak se projevuje syndrom vyhoření (nejen) při práci z domu?

Na fyzické úrovni se syndrom vyhoření projevuje příznaky jako jsou: problémy se spánkem, bolesti hlavy, bolesti zad, bolesti svalů, bušení srdce, bolesti v oblasti břicha, častější nemocnost, pocit malátnosti apod.

Na psychické úrovni se projevuje jednak v oblasti emocí, tedy např. zvýšenou podrážděností, pocity apatie a beznaděje, pesimismem, ztrátou radosti, úzkostmi, ale také zasahuje do pozornosti, výkonnosti v práci, může se objevit častější zapomínání a pomalejší pracovní tempo či ztráta motivace. To pak vede k pocitům méněcennosti či neschopnosti, protože dotyčný již nezvládá tolik, co dříve. 

Často také zasahuje oblast vztahů – dotyčný nemá chuť se s ostatními socializovat a postupně se může izolovat, roli hraje také větší podrážděnost a zmiňovaný cynismus, které mohou vyvolávat častější konflikty s blízkými, ale také s kolegy nebo zákazníky, žáky či klienty.

Rozeznat syndrom vyhoření během pandemie může být obtížné, protože prožíváme obecně mnohem větší množství stresu a emoční zátěže. Hlavní projev syndromu vyhoření spojeného s prací z domova je hluboké vyčerpání, které nemizí.

Vhodné je zkusit se zaměřit na signály našeho těla – vyhoření se zprvu může projevit na fyzické stránce a až později ho rozeznáme racionálně.

Jak na home office nevypustit duši?

Práce z domova, obzvlášť v období pandemie, není jednoduchá a přináší s sebou různé komplikace a těžkosti. Pokud je pro vás složité najít motivaci a rovnováhu mezi prací a odpočinkem, máme pro vás pár tipů, které vám mohou pomoci: 

1. Pokud je to možné, nastavte si pracovní dobu na čas, kdy jste nejvíce produktivní.

Zamyslete se nad vaší hladinou energie v průběhu dne a využijte chvíle, kdy jste nejvíce produktivní. Mimo toto pracovní okno byste neměli kontrolovat e-maily a věnovat se pracovním záležitostem. Nastavte si také čas na oběd a nepracujte během něj.

2.  Vymezte si pracovní místo.

Můžete mít speciální koutek či stůl, ke kterému usedáte pouze při práci. Pokud nemáte tolik místa, vyberte si nějakou věc, která, pokud bude na stole, znamená, že je čas práce. Může to být speciální pracovní hrníček, knihy, květina apod.

3. Oblékněte se tak, jak jste zvyklí oblékat se do práce.

Domácí oblečení se nám spíše spojuje s odpočinkem, ne s prací. Zkuste se tedy oblékat do práce tak, jak jste zvyklí. Možná se to nezdá, ale i samotné převlečení může pomoci s přepnutím do pracovního módu.

4. Pracujte s někým, volejte si přes videohovor, nebo si domluvte čas, kdy budete každý zvlášť pracovat.

Pokud vám zdravá dávka „peer pressure“ pomáhá, domluvte se s někým na společné produktivní chvilce. Videotelefonujte s daným člověkem a každý dělejte to svoje. Když jste s někým, cítíte zodpovědnost, zároveň se ale podporujete. Pokud by vám videohovor nevyhovoval, můžete druhému člověku říct, že budete pracovat od X do Y. Váš parťák se vás pak zeptá, zda jste splnili, co jste chtěli. Opět to tedy posiluje pocit zodpovědnosti a sdílíte spolu své pocity. Navzájem si můžete pomoci a popovídat si.

5. O přestávkách si protáhněte tělo, nebo se uvolněte relaxační technikou.

Zacvičte si. Jděte na procházku. Zkuste mindfulness. Protáhněte se. Sedíme teď všichni hodně za počítačem a omezit to můžeme jen do jisté míry, myslete tedy na své tělo. Zamyslete se nad ergonomií vašeho pracovního místa a zahrnujte pravidelné přestávky. Buď aktivní, na protažení těla, nebo pasivní, které slouží ke kognitivnímu uvolnění (např. kreslení, zhlédnutí videa). Snažte se trávit alespoň část dne mimo dosah obrazovky. 

6.  Pokud máte potíže s uvolněním času pro sebe, naplánujte si 5 minutovky.

Můžete začít i s dvakrát pěti minutami během vaší pracovní doby. Plánujte si přestávky pravidelně, pakliže na ně zapomínáte, nebojte si nastavit budík.

7. Zaveďte aktivizační rituál před prací a relaxační po práci.

Rituály vím pomohou ohraničit části vašeho dne. Ráno to mohou být aktivity, které vás naplní energií (rychlá procházka, cvičení) a na závěr ty, u kterých se zrelaxujete (vana, relaxační technika, hrnek kakaa). 

8. Po práci se odměňte.

Může se jednat i o váš i popracovní rituál, či cokoliv jiného, co vás těší a uvolní vás.

9. Komunikujte s rodinou a s kolegy či nadřízenými o vašem pracovním rozvrhu.

I když možná nebudete stoprocentně možné mít doma místo, kde máte naprostý klid, probírejte to s ostatními členy domácnosti. Seznamte se navzájem s vašimi pracovními povinnostmi, rozvrhem a vaším pracovním místem. Promluvit si taky můžete s vašimi nadřízenými a kolegy, a to o časech, kdy pracujete, o množství práce, které při práci z domu zvládáte apod.

10. Buďte na sebe hodní a jděte na to pomalu.

Zaměřte se pouze na jednu nebo pár oblastí. Postupně přidávejte více. Je v pořádku, že to hned nepůjde – chce to čas a malé krůčky. Nezapomeňte se pochválit za své úspěchy.

Jak řešit syndrom vyhoření ve chvílích, kdy už prevence nestačí?

Pokud na sobě pociťujete, že vám hrozí vysoké riziko syndromu vyhoření, nacházíte se aktuálně v některé z počátečních fázích jeho rozvinutí, nebo u vás syndrom vyhoření již propukl, máte několik možností, jak situaci řešit. Vyhledání odborné pomoci je v takovém případě zcela na místě, a není důvod se ho obávat. 

Pomoc při rozklíčování celé situace, ve které se nacházíte, vám může zlepšit kvalitu života i v dalších oblastech, nejen té profesní. Syndrom vyhoření je postupný proces a nemusí být po delší dobu zaznamenán, není však nezvratným procesem. Pokud máte pocit, že jste se s ním vy, nebo někdo ve vašem okolí setkal, je nutné dopřát si dostatek odpočinku a času k načerpání nové energie, abyste mohli budovat potřebnou odolnost. Velmi důležité je myslet také na to, že několik sezení u psychologa většinou nestačí, pokud člověk neudělá změnu v životním stylu. Myslet na prevenci se vyplácí.

Kam se obrátit o pomoc?

Ideální je vyhledat služby psychoterapeuta, při vážnějších úzkostných a depresivních stavech může být vhodné obrátit se i na psychiatrickou pomoc. Nacházíte-li se v akutní krizi, která může být se syndromem vyhoření také spojena, radu, pomoc a podporu vám poskytnou Linky důvěry.

Další zdroje:

https://www.zzmv.cz/syndrom-vyhoreni

Ve chvílích, kdy se nacházíme ve velkém stresu, nezvládáme studium, pracovní úkoly, běžné povinnosti, cítíme úzkost, obavy a duševní nepohodu, je nesmírně těžké hledat způsoby, jak z toho ven.

Počítání do 10? Rychlý krizový telefonát kamarádce? Vyběhout ven do přírody? Skvělé nápady, jen jak si na ně v danou chvíli vzpomenout…

V Nevypusť duši jsme pro vás dali dohromady řešení: najděte si klidnou chvilku pro sebe a vyplňte si svůj osobní krizový – můžete ho mít jen tajně pro sebe, vylepit si ho na viditelné místo a mít na očích, co vám pomáhá nebo nebo ho i sdílet se svými nejbližšími, aby i oni věděli, jak vám v těžkých chvílích mohou pomoci. Budete mít na jednom místě vlastní tipy na psychohygienu, seznam blízkých osob i užitečné kontakty.

Ať jste studenti, pracující, rodiče, nebo vykonáváte pomáhající profesi, pro každého je užitečné uvědomit si, kdy je toho na nás moc, a kde máme vlastní zdroje. Zamyslete se nad tím, co jsou věci, které vám v těžkých chvílích pomáhají, kde a při čem se cítíte v bezpečí a kam a na koho se můžete obrátit o podporu a pomoc. Jednoduché a intuitivní otázky ocení i děti.

Tip: Pracovní list k vyplnění může sloužit rodičům, učitelům či jiným dospělým jako inspirace pro vedení rozhovoru s dítětem v důvěrném prostředí.

Stáhnout si vlastní plán v dostatečném rozlišení můžete ZDE.

Kontakty na služby, na které se můžete obrátit v případě krize a/nebo psychických obtíží najdete ZDE.

Máme pro vás poslední ze série čtyř článků o duševním zdraví učitelů během pandemie (ten první najdete zde, druhý tady a třetí tu). Zeptali jsme se několika pedagogů z celé republiky, kteří učí na různých typech škol na to, jak prožívají poslední rok. Dnes se dozvíte odpověď na naši čtvrtou otázku…

Nikdo z nás nebyl připraven na to, jak dlouho budou nakonec školy zavřené a jak to ovlivní životy mnoha z nás. Někteří se upínají k myšlence, že všechno nebude trvat věčně a dřív nebo později se učitelé i žáci vrátí zpátky do škol, někomu pomáhá čerpat sílu v dřívějších zkušenostech. Přinášíme několik inspirativních myšlenek učitelů, které vám mohou pomoci načerpat sílu a dodat naději ve zvládání náročných výzev.

Všem, kteří byli ochotni s námi sdílet své osobní zkušenosti, děkujeme a věříme, že díky jejich otevřenosti mohou nejen jejich kolegové čerpat další inspiraci.

Co vám ve chvílích, kdy vypouštíte duši, dává naději? Jaká myšlenka vás drží nad vodou?

Lenka (55 let, gymnázium): Pomáhají mi studenti, kteří bojují se stejnými překážkami jako já. Vím, že mají na starosti mladší sourozence, někoho nemocného v rodině, problémy s láskou a kupu dalších problémů. Jsem vděčná vedení školy, že nám dává dostatečnou svobodu pracovat podle svého a nezatěžuje nás byrokracií a nesmyslnými požadavky. Nad vodou mě také drží rodina, která si nestěžuje, když někdy nefunguji.

Lucie (30 let, gymnázium): Těším se konečně na osobní kontakt se žáky a kolegy. 

Lenka (SSUŠ): Byla bych ráda, aby se děti do škol vrátily a nemusely zůstávat každou chvíli doma. Moc se budoucností nezabývám, naučila jsem se řešit jen přítomnost. Zprávy o covidové situaci sleduji ve zprávách, abych byla, jak se říká “v obraze”.

Ilona (57 let, SZŠ a VOŠ): Hodně čerpám z dějin a rodinné historie. Věřím, že když moji předci ustáli hrozné věci, také tuto situaci ustojím. Jsem na sebe hrdá, že jsem zvládla ty chvíle paniky, beznaděje, sebelítosti a strachu. Nad vodou mne drží myšlenka, že pokud budu dodržovat pravidla a mít veselou a realistickou mysl, mám naději přežít.

Dan (29 Let, ZŠ): Těším se, že se zase uvidíme ve třídách.

Radka (51 let, gymnázium): Jsem si jistá, že z této těžké životní zkušenosti s pandemií vyjdeme posíleni a možná budeme soucitnější a laskavější než dosud, a také třeba trpělivější a pokornější.

Hanka (42 let, ZUŠ):

Distanční výuka je časově i „energeticky“ náročnější než výuka prezenční, ale jsem ráda, že můžu přispět ke kultivování dětí a mladých lidí, kteří kvůli situaci přicházejí o sociální vazby, pevný řád a smysluplnost trávení svého času.

Ondřej (soukromé gymnázium): Pomáhá mi moje rodina, dále zpětná vazba od studentů, ať už formou odevzdané práce nebo soukromých komentářů, a také myšlenka na to, že všechno má svůj konec. 

Kateřina (52 let, SPŠCH): Nejhůř zvládám momenty, kdy se nedá plánovat, protože se pravidla mění ze dne na den, ale i z toho jsem se naučila udělat výhodu – budu řešit jen to, co můžu.

Studenti se na mě obracejí i s osobními problémy, proto vidím celou situaci často i z druhé strany, odkud taky nevypadá nijak jednoduše – takže jsme v tom společně.

Dává mi naději, že se třeba konečně české školství posune od učiva ke kompetencím a že je hezké zažít chvíle, kdy se na sebe se studenty těšíte. 

Pomáhá mi myšlenka, že mám vlastně jako vždycky všechno v rukou já, takže kdybych nemohla, tak holt uberu – ono se to nezblázní!

Užitečné kontakty na pomoc a další informace

Pro učitele jsme v Nevypusť duši připravili nové webináře zaměřené na podporu duševního zdraví samotných pedagogů, ale také jejich žáků a studentů. Celou nabídku si prohlédněte TADY.

Zdroje: 

• • • • SOKAL, Laura J.; TRUDEL, Lesley G. Eblie; BABB, Jeff C.. Supporting Teachers in Times of Change: The Job Demands- Resources Model and Teacher Burnout During the COVID-19 Pandemic. International Journal of Contemporary Education, [S.l.], v. 3, n. 2, p. 67-74, aug. 2020. ISSN 2575-3185. Available at: <http://redfame.com/journal/index.php/ijce/article/view/4931>. Date accessed: 26 jan. 2021. doi:http://dx.doi.org/10.11114/ijce.v3i2.4931.
      • SOKAL, Laura J.; TRUDEL, Lesley G. Eblie; BABB, Jeff C.. Canadian teachers’ attitudes toward change, efficacy, and burnout during the COVID-19 pandemic. International Journal of Educational Research Open, Volume 1, 2020, 100016, ISSN 2666-3740, https://doi.org/10.1016/j.ijedro.2020.100016.
      • https://www.waldenu.edu/online-masters-programs/ms-in-education/resource/five-ideas-for-preventing-teacher-burnout
      • https://www.edutopia.org/article/curbing-teacher-burnout-during-pandemic
      • https://www.teachforamerica.org/stories/tackling-covid-19-fatigue-as-a-teacher
      • https://www.edweek.org/teaching-learning/opinion-teacher-demoralization-isnt-the-same-as-teacher-burnout/2020/11

Předposlední ze série čtyř článků o duševním zdraví učitelů během pandemie je tu (ten první najdete zde a druhý tady). Zeptali jsme se několika pedagogů z celé republiky, kteří učí na různých typech škol na to, jak prožívají poslední rok. Dnes se dozvíte odpověď na třetí ze čtyř otázek…

Řešení třídnických hodin pozdě večer, obavy o znalosti končících ročníků, starosti s technikou, motivace neprospívajících žáků, nejistota z neustálých změn, pocity vyčerpání a rezignace, stírání hranic mezi prací a odpočinkem… Zdá se vám to povědomé? To vše se stalo součástí života učitelů za poslední rok. Učitelské povolání patří mezi pomáhající profese, kde snaha a touha pomáhat druhým často může způsobit, že člověk zapomíná sám na sebe. 

Práce z domu představuje velké nároky na koordinaci aktivit a celkovou strukturu a plánování času. Může to být ale jeden ze způsobů, jak posílit hranici mezi prací a odpočinkem a jak předcházet úplnému zahlcení. Učitelů jsme se zeptali, jak se s tím poprali. V článku vám nabízíme bohatou inspiraci a konkrétní tipy, co učitelům pomáhá udržet balanc. Možná si tam najdete také něco pro sebe. Nezbytnou součástí učitelské profese je sebepéče, získali jsme proto také množství tipů, co osloveným pedagogům nejvíce pomáhá. Nezapomněli jsme ani na seznam užitečných kontaktů, pro každý případ – ten najdete úplně na konci článku.

Všem, kteří byli ochotni s námi sdílet své osobní zkušenosti, děkujeme a věříme, že díky jejich otevřenosti mohou nejen jejich kolegové čerpat další inspiraci.

Daří se vám udržet hranice mezi rolí učitele a vlastním soukromým životem? Jak si udržujete balanc?

Daniela (50 let, SZŠ): Já jsem to asi neměla oddělené nikdy a nevadí mi to. Pracuju o víkendech a po večerech, vlastně mi to vyhovuje, že si práci můžu takhle rozložit. Studenti také mohou psát, případně volat, jak je potřeba, a nezneužívají toho.

Radka (51 let, gymnázium): Vytratila se zřetelná hranice mezi prací a volným časem (někteří žáci a leckdy i jejich rodiče bohužel mají dojem, že jim my učitelé máme být k dispozici 24 h denně). Bylo nutné se vůči tomuto průvodnímu jevu distanční výuky důrazně vymezit. 

Být online neznamená pracovat nepřetržitě. Můj rodinný a soukromý život si zachoval svůj ráz – stanovila jsem si nepřekročitelné hranice a nedovolila, aby byly narušeny vpádem distanční výuky z domova.

Ondřej (soukromé gymnázium): Snažím se pracovat ráno a poté večer, když už moje děti doma spí.

Lucie (30 let, gymnázium): Osobní a pracovní život jsou 2 odlišné věci. Rozhodně se snažím „nenosit“ si své starosti do práce/do školy, snažím se je nechat „doma“ a vždy překročit práh školy s úsměvem.

Lenka (SSUŠ): Soukromý život a práci odděluji jen těžko, ale bylo to tak i před pandemií. Jakožto praktikující hudebníci prolínáme práci se soukromím stále. Snažím se ale „držet“ víkendy, volné dny jen s rodinou, kdy se práce neřeší. Podaří se to tak 1-2 dny v týdnu.

Lenka (55 let, gymnázium): 

Nemohu mluvit o udržování hranice ani balancu. Prostě pracuji, když to je potřeba a jak dlouho je potřeba. Někdy jsem tak unavená, že nejsem schopná ničeho, proto aspoň důsledně dodržuji prázdniny.

Klára (42 let, SŠ obchodu a řemesel): Mám zavedený režim dne, který dodržuji. Dopoledne se učím s dětmi a přitom vařím nebo jinak pracuji doma, po obědě nastupuji já se svou online výukou. Poté se snažím jít s dětmi ven nebo jim vymyslet nějakou zábavu. Téměř denně si také musím dělat přípravy na svou výuku. Večer se snažím mít chvilku pro sebe.

Dan (29 let, ZŠ): Cíleně si odděluji čas, zároveň také proto chodím občas učit do školy – abych měl předěl. 

Kateřina (52 let, SPŠCH): Manžel po více než 30 letech ví, že žije s učitelkou, takže je zvyklý, že po večerech pracuji. Teď prostě pracuji doma i ve dne. Snažíme se chodit na procházky, ale chybí mi pravidelná cesta do školy a několik kilometrů, které běžně při vyučování nachodím.

Na počátku distanční výuky jsem na sebe kladla dost maximalistické požadavky. Velmi rychle se mi tak zahlcovaly moje e-mailové schránky, jak se mi práce vracely, a volný čas přestal existovat, protože jsem chtěla všem dávat zpětnou vazbu.

Navíc jsem se čím dál víc zlobila na sebe, že neumím práci rozumně zorganizovat, abych nepracovala 7 dní v týdnu. Skončilo to ve chvíli, kdy jsem začala mít potíže s pohybovým aparátem – páteří a pravou rukou. Několik dní jsem spala vsedě – ruka při každém pohybu bolela. Jakmile jsem „slevila“ ze svých nároků, došlo i k nárůstu dobrých pocitů proti těm negativním. Naučila jsem se navíc řadu „fíglů“ a začala používat funkční aplikace, které minimálně komunikaci s žáky zjednodušily. Problém nastal s prací v prvních ročnících, tedy u žáků, které jsem viděla jen několikrát a měla jsem s nimi najednou komunikovat jen na dálku. 

Už jsem věděla, jak střídat úkoly více / méně náročné na kontrolu, ale odpovídala jsem tvářím z fotografií, jejichž jména jsem se teprve učila.

Ilona (57 let, SZŠ a VOŠ): Na začátku to bylo náročné, pracovala jsem spíše v noci (kromě synchronní výuky) – opravování, přípravy. Držet hranice se mi již daří, ráno provedu stejný rituál, jako kdybych šla do školy, včetně líčení a pěkného oblečení. Nezanedbávám snídani, po vyučování jdu ven do přírody. Pracuji na sebevzdělávání a účastním se webinářů.

Užitečné kontakty na pomoc a další informace

V posledním dílu seriálu Jak učitelé (ne)vypouští duši během distanční výuky se budeme věnovat tomu, co pedagogům dává naději a jaké myšlenky je drží nad vodou.

Zdroje: 

• • • • SOKAL, Laura J.; TRUDEL, Lesley G. Eblie; BABB, Jeff C.. Supporting Teachers in Times of Change: The Job Demands- Resources Model and Teacher Burnout During the COVID-19 Pandemic. International Journal of Contemporary Education, [S.l.], v. 3, n. 2, p. 67-74, aug. 2020. ISSN 2575-3185. Available at: <http://redfame.com/journal/index.php/ijce/article/view/4931>. Date accessed: 26 jan. 2021. doi:http://dx.doi.org/10.11114/ijce.v3i2.4931.
      • SOKAL, Laura J.; TRUDEL, Lesley G. Eblie; BABB, Jeff C.. Canadian teachers’ attitudes toward change, efficacy, and burnout during the COVID-19 pandemic. International Journal of Educational Research Open, Volume 1, 2020, 100016, ISSN 2666-3740, https://doi.org/10.1016/j.ijedro.2020.100016.
      • https://www.waldenu.edu/online-masters-programs/ms-in-education/resource/five-ideas-for-preventing-teacher-burnout
      • https://www.edutopia.org/article/curbing-teacher-burnout-during-pandemic
      • https://www.teachforamerica.org/stories/tackling-covid-19-fatigue-as-a-teacher
      • https://www.edweek.org/teaching-learning/opinion-teacher-demoralization-isnt-the-same-as-teacher-burnout/2020/11