Inovujeme péči o dětské duševní zdraví 
11. 4. 2024

Inovujeme péči o dětské duševní zdraví 

V Nevypusť duši věříme, že o duševním zdraví je potřeba mluvit otevřeně a bez předsudků.

Mladá generace dětí a dospívajících je v tématu duševním zdraví bezpochyby otevřenější, než její starší kolegové a kolegyně; ale i přes svou otevřenost a snahu komunikovat se svým (primárně dospělým) okolím o těžkostech či duševních obtížích, když je potkají, často naráží na neprostoupitelnou bariéru. Řečeno jednoduše: dospělí je často zkrátka neslyší nebo neví, kam je odkázat, jak jim pomoci a jakou podporu děti a mladí potřebují. A když už seberou odvahu se do těžkých témat pustit, často jim ruce svazují obavy ze selhání nebo hůř – prohloubení obtíží, které mladí pojmenovávají.

Mladí le potřebují, aby jim v případě, že se u nich začnou objevovat duševní obtíže, jejich nebjbližší okolí naslouchalo, ptalo se a dokázalo jim poskytnout podporu. A právě na snížení této bariéry se zaměřil náš inovační projekt podpořený Evropským sociálním fondem (ESF), který jsme nazvali „Není to jakoby úplně v pohodě…” a díky kterému můžeme nyní uvést do světa zbrusu nová řešení v péči o dětské duševní zdraví.

Pokulhávající porozumění: na co se projekt zaměřoval?

Projekt se zaměřoval na mladé lidi, kteří čelí duševním obtížím, a na dospělé v jejich okolí, kteří mohou hrát klíčovou roli v poskytování podpory. Z našeho posledního výzkumu vyplývá, že ačkoliv je velký zájem o informace a podporu v oblasti duševního zdraví, komunikace a porozumění mezi generacemi často pokulhává. Na to jsme se v projektu zaměřili a za pomoci designových metod navrhli několik řešení, která tuto bariéru snižují.

Kartičky a průvodce: nová inovativní řešení pro děti i dospělé

S podporou ESF a odborného boardu jsme vyvinuli sadu kartiček „5+2 kroků v podpůrném rozhovoru“, které pomáhají dospělým otevřít citlivý hovor s dětmi a mladými, když nejsou v pohodě. Obsahuje také tzv. Místa strachu, tedy kartičky k náročným tématům, která mohou vzbuzovat obavy. Kartičky doplňuje online průvodce podpůrným rozhovorem a podpůrnou sítí v oblasti duševního zdraví. Rozcestník pomoci na našem webu jsme doplnili o 750 kontaktů na služby, které nabízejí pomoc a podporu. Frank Bold Advokáti pro nás připravili právní stanovisko uvádějící na pravou míru to, kdy a kde mohou mladí pod 18 let vyhledat odbornou pomoc bez přítomnosti zákonných zástupců, na jehož základě vznikly infografiky k poskytování péče nezletilým. Závěrem jsme napsali e-book, který pomáhá organizování lokálních síťovacích setkání, které propojují dospělé ve snaze inspirovat a podpořit se v péči o dětské duševní zdraví. 

Tyto nástroje jsou navrženy tak, aby podporovaly empatii, porozumění a efektivní komunikaci mezi dětmi a dospělými. Jsou k dispozici pro každého, kdo se chce dozvědět více o tom, jak podpořit mladé lidi v jejich duševní pohodě a pracovat na světě, ve kterém se mladí nebojí říct si o pomoc. 

Věříme, že nová řešení představují důležitý krok k lepšímu pochopení a řešení duševních obtíží mezi mladými. Ta nejenže ukazují naši neustálou snahu o inovace ve službách duševního zdraví, ale také ztělesňují společenskou změnu, kterou chceme vidět – svět, kde je o duševním zdraví možné mluvit otevřeně, bez strachu a stigmatu. Děkujeme, že nás v tom podporujete. 💜

Onepager ke stažení

Výstupy z testování

Téma
Něco jiného Pomoc a podpora
Líbil se vám článek?
Pošlete ho dál
Facebook

Přečtěte si další zajímavé články

Varovné signály duševních obtíží u dětí
31. 1. 2024

Varovné signály duševních obtíží u dětí

Stejně jako dospělí se i děti mohou potýkat s duševními obtížemi. Rozdíl je v tom, jak se tyto obtíže projevují navenek. 

Vývoj každého dítěte je doprovázen spoustou změn. Může být těžké rozeznat, kdy jsou tyto projevy běžnou reakcí na situaci, a kdy znamenají závažné obtíže, které si zasluhují větší pozornost. To je jedním z hlavních důvodů, proč spousta dětí zůstává na své problémy sama a bez pomoci, kterou by potřebovaly.

Kromě neznalosti toho, co jednotlivé projevy mohou signalizovat, kolem duševního zdraví dětí panuje velké stigma. Strach, předsudky, nebo pocity viny mohou rodiče odrazovat od konzultace s odborníky, pokud u svých dětí zaregistrují změny v běžném chování.

Abyste mohli dětem pomoci najít cestu ven, pokud se v tom začnou ztrácet, je třeba do tématu psychických obtíží u dětí proniknout hlouběji. Naučte se u svého dítěte rozeznávat varovné signály, abyste mu mohli nabídnout včasnou podporu.

Malá změna nemusí znamenat nic vážného. Pokud ovšem zjistíte, že příznaků nepohody je více, neberte to na lehkou váhu, zbytečně nečekejte a začněte nabízet podporu ve formě rozhovoru nebo konzultace s odborníky, kteří vás podpoří v prvních krocích na vaší cestě.

Zpozorněte, pokud u svého dítěte zaznamenáte následující projevy:

👉 Stěžuje si na oblíbený kroužek, odmítá tam chodit, říká, že ho to nebaví, že mu to nic nedává, že se z ničeho neraduje. Je těžké ho něčím nadchnout, do aktivit se nehrne, spíše ho musíte nutit a pokud aktivity přímo neiniciujete, samo je nevyhledává.

👉 Ze školy máte zpětnou vazbu, že se dítěti zhoršuje prospěch, stěžuje si, že se mu na učivo hůř soustředí, má obtíže zapamatovat si informace, nezvládá studijní nároky, ačkoliv mu dříve nedělaly potíže.

👉 Změny vzhledu jsou časté a výrazné, mohou se projevit nošením nezvykle odlišného oblečení, nápadného make-upu, experimentů se zdobením kůže, tetováním, piercingy nebo barvením vlasů.

👉 Přibývá kázeňských potíží – nosí ze školy domů poznámky, dostává se do konfliktů a střetů s vrstevníky a autoritami. Toto chování není jednorázové, spíše se stává pravidlem.

👉 U dítěte pozorujete změny v životním stylu týkající se spánku a stravování. Může trpět nechutenstvím nebo se naopak přejídat, může mít obtíže s usínáním, časně se probouzí nebo trpí nočními můrami, budí se vyčerpané a jeho spánek není pravidelný.

👉 Intenzivně prožívá různé emoce, rychle se rozčílí, chová se impulzivně, trpí pocity smutku a beznaděje, dlouhodobě prožívá vztek vůči různým lidem v blízkém okolí, nadměrně se bojí a má intenzivní strach a úzkost i v situacích, které jsou pro vrstevníky zvladatelné.

👉 Bývá často nemocné, stěžuje si na bolesti hlavy, břicha nebo jiných částí těla, zdánlivě bez příčiny, v zátěžových obdobích se to může projevovat více.

👉 Vytváří si a provádí různé rituály v sebeobslužných činnostech, zejména v oblasti hygieny, uklízení, nebo provádí různé nesmyslné úkony, které zdůvodňuje pocitem klidu, jistotou, bezpečím.

👉 V sociálních kontaktech se dítě nebo dospívající necítí dobře, snaží se kontaktům vyhýbat. Dítě nevyhledává seznamování s novými lidmi, mluvení před větší skupinou lidí mu dělá obtíže. V kontaktu je nervózní, stažené, nejisté, s patrnými projevy nervozity jako je třes rukou, okusování nehtů, pocení, nápadné zrudnutí v obličeji, uhýbání pohledem, nebo naopak vtipkuje, používá vulgarismy, snaží se být středem pozornosti aa snaží se dávat najevo dominanci řečí těla, například hlasitým projevem.

Situaci rozhodně nepodceňujte. Pokud se u dítěte objeví následující závažné signály, neprodleně vyhledejte odbornou pomoc:

🚩 Slyšíte, jak si vaše dítě stěžuje, že je všem na obtíž, že nikoho nezajímá, že je stejně všem ukradené, co si myslí a jak se cítí.

🚩 Máte podezření nebo jste zjistili, že dítě jeví známky sebepoškozování a záměrně si opakovaně ubližuje, zejména pokud prožívá emočně vypjaté situace, rány se snaží zakrývat, maskovat, vyhýbá se mluvení o tom, co se děje, vymlouvá se.

🚩 Sebevražedné myšlenky, kterými dává dítě najevo, že se zabývá tím, že by bez něj bylo všem líp, že věci nemají smysl, že není cesta, jak řešit problémy, že na něm nikomu nezáleží. Může usilovat o vtipkování, v řeči se může projevovat cynismus. V jeho kreativních projevech, tvorbě, skládání básní, písní, psaní textů nebo malování se mohou objevovat témata smrti, konce, obsah může být morbidní nebo agresivní. Buďte ostražití, pokud vypadá, že se mu najednou uleví a všechno se zdá být v pořádku, to může být past.

3 důležité vzkazy na závěr 💜

1️⃣ Jako rodič máte zodpovědnost poskytnout dítěti potřebnou pomoc a eliminovat riziko ublížení na zdraví, nebo na životě dítěte nebo jeho blízkých.

2️⃣ S dítětem opakovaně mluvte a nenechte se odradit ani v situaci, že pomoc odmítá.

3️⃣ Neřešte situaci na vlastní pěst, respektujte navrženou léčbu a postupujte v souladu s doporučením odborníků. Doplňujte si další informace o psychických obtížích a v případě užívání medikace ji svévolně nevysazujte.

Téma
Duševní obtíže Pomoc a podpora
Líbil se vám článek?
Pošlete ho dál
Facebook

Přečtěte si další zajímavé články

Duševní zdraví ve firmách je stále podceňováno, ukázal nový průzkum
6. 10. 2023

Duševní zdraví ve firmách je stále podceňováno, ukázal nový průzkum

Průzkum duševního zdraví českých zaměstnanců*kyň pro organizaci Nevypusť duši odhalil značný vliv pracovního stresu na populaci. Z jeho výsledků vyplývá, že 73 % dotazovaných pociťuje nebo někdy pociťovalo pracovní stres, který ovlivnil jejich kvalitu života více, než by si přáli. Zároveň se však ukázalo, že v nabídce benefitů spojených s duševním zdraví firmy stále pokulhávají. 

Minimálně 1 / 3 zaměstnanců a zaměstnankyň zažívá symptomy syndromu vyhoření

Každý pátý zaměstnanec nebo zaměstnankyně (23 %) navíc uvedl, že nepříznivé důsledky pracovního stresu pociťuje často. Pouhá 3 procenta respondentů*ek pak nikdy nadměrný pracovní stres nezažila. Důsledky takového stresu se podle výsledků průzkumu nejčastěji projevují jako podrážděnost, neklid, spory s okolím, anebo změny nálad. Časté jsou však také fyzické projevy jako nespavost, bolesti na hrudi či bolesti hlavy, ale také nechuť čemukoliv se věnovat, odmítání aktivit nebo sociálního kontaktu. 

Přitom muži (22 %) častěji než ženy (14 %) hlásili jako důsledek stresu menší produktivitu v práci způsobenou stresem, zatímco ženy častěji (45 %) zmiňovaly fyzické projevy spojené s úzkostí oproti mužům (34 %). 

„Výsledky průzkumu byly pro nás v mnohém překvapující, některé přetrvávající názory se nám však potvrdily. Například vůbec nejčastěji ze všech věkových skupin je to právě skupina lidí nad 54 let, kteří tvrdí, že nadměrný stres v jejich životě nic nezpůsobuje. To je pravděpodobně způsobeno tím, že pro tuto věkovou skupinu není téma duševního zdraví tak běžné a nemusí si vždy dané příznaky se stresem spojit,“ říká Barbora Pšenicová, ředitelka neziskové organizace Nevypusť duši, která se v Česku věnuje osvětě a prevenci týkající se duševního zdraví.

V průzkumu bylo také zjištěno, že jen 8 % respondentů se cítilo v posledních dvou týdnech aktivních a plných elánu. Naopak, téměř třetina dotázaných (30 %) se svěřila, že v této době byli plní elánu méně než polovinu času nebo vůbec. 

Duševní zdraví zaměstnanců firmy stále moc neřeší

Průzkum Nevypusť duši se zaměřoval také na přístup ke komunikaci duševního zdraví ve firemním prostředí. Z výsledků vyplývá, že běžně se o duševním zdraví v práci baví pouhých 7 % dotázaných. 42 % dotázaných se o duševním zdraví v práci naopak vůbec nebaví. Každý pátý zaměstnanec nebo zaměstnankyně (24 %) uvedl, že je těžké začít se s někým o tomto tématu bavit, ale s někým z jeho pracovního týmu to jde. S vedením či nadřízeným se pak o mentálním zdraví baví pouze 1 člověk z 10 (11 %). „Rozdílný trend vidíme také u faktoru vzdělání. Lidé se základním vzděláním se v práci o duševním zdraví nebaví vůbec častěji než lidé s vysokoškolským vzděláním,“ uvádí Pšenicová. 

Co se týče zaměstnaneckých benefitů spojených s duševním zdravím, drtivě převažují ty tradiční jako kuchyňka či strava (30 %), sick days (23 %) a flexibilní pracovní doba (19 %). V závěsu byly benefity jako hezké pracovní prostředí (15 %), teambuildingy (12 %) a proplacení relaxačních aktivit (11 %). Na chvostu zůstaly benefity úzce spojené s krizovými situacemi jako psycholog*žka (7 %), možnost individuálního sezení s manažerem*kou (7 %), školení duševního zdraví (7 %), telefonní pomoc (4 %), kouč (4 %), supervize (3%) a sabatikl (3 %). 

Zajímavostí je, že lidé se základním vzděláním nemají podle průzkumu vůbec přístup k firemnímu psychologovi*žce (0 %), zatímco u vysokoškolsky vzdělaných ho má 1 z 10 zaměstnanců (10 %). Podobný trend lze vysledovat u školení zaměřeného na duševní zdraví, kdy nabídka ze strany zaměstnavatelů roste souměrně se vzděláním zaměstnanců*kyň – od základního vzdělání (2 %), přes vyučení/maturitu (5 %) až po vysokoškolské vzdělání (11 %). Nejvíc zarážející pro nás bylo zjištění, že více než třetina zaměstnanců nebo zaměstnankyň nemá od zaměstnavatele nárok na žádné benefity spojené s podporou duševní pohody v práci,“ pokračuje Pšenicová. 

Každý třetí zaměstnanec*kyně by ocenil sabatikl

Průzkum Nevypusť duši dále ukázal, že zaměstnanci*kyně mají zájem hlavně o flexibilitu a možné volno navíc. Nejčastěji v podobě sick days (38 %), příspěvku na proplacení relaxačních aktivit (35 %) anebo delšího volna neboli sabatiklu (35 %). Následně převládají benefity jako zájem zavést flexibilní pracovní dobu (25 %), hezké pracovní prostředí (23 %), relax zóna v kancelářích (21 %), ale i firemní strava a kuchyňka (21 %). 

„Symptomy, na které jsme se ptali v průzkumu, jsou ty, které mohou následně vést až k syndromu vyhoření. Zvyšuje se počet lidí, kteří se s těmito obtížemi setkávají a syndrom vyhoření se nejspíš brzy zařadí do mezinárodní klasifikace nemocí a stane se oficiální diagnózou. A náš průzkum poukázal na to, jak málo firmy věnují pozornost péči o zaměstnance*kyně. Kromě toho, že tématu nevěnují příliš pozornosti, ani neotevírají témata s ním související, neposkytují ani relevantní podporu a benefity, které by zaměstnancům*kyním pomohly  zvládat pracovní stres a zlepšit jejich celkovou pohodu v pracovním prostředí,“ uzavírá Barbora Pšenicová.

 Co stres způsobuje/způsoboval ve vašem pracovním životě? 
1.podrážděnost, neklid, spory s okolím, změny nálad (56 %)
2.zhoršující se fyzické projevy – nespavost, žaludeční obtíže, bolest na hrudi, bolest hlavy atd. (39 %)
3.nechuť věnovat se čemukoliv, vyhledávat sociální kontakt, odmítání aktivit (31 %)
4.dlouhotrvající únavu (28 %)
5.menší produktivitu v práci (18 %)
6.problém s dodržováním termínů, odkládání úkolů, zapomnětlivost, nesoustředěnost (17 %)
7.nic, protože se mi to neděje (7 %)

Máte dotazy nebo chcete data z výzkumu použít? Dejte nám vědět na aneta@nevypustdusi.cz a domluvíme se.

Téma
Něco jiného
Líbil se vám článek?
Pošlete ho dál
Facebook

Přečtěte si další zajímavé články

O životě s depresí – příběh Veroniky
11. 9. 2023

O životě s depresí – příběh Veroniky

Kolik je ti let a jaké je tvé současné povolání?

Je mi 31 a pracovně se pohybuji v prostředí kulturních a neziskových organizací jako komunikační manažerka. Věnuji se brandu, práci s obsahem i PR. Je to hodně komplexní práce. Momentálně si zpracovávám i témata pro svou volnou nohu.

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

Mám diagnostikovanou těžkou depresi. 

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

To je velmi těžké říct. Jak říká moje paní doktorka: „deprese není zlomená noha“, která se zlomí a vy za poměrně krátkou dobu víte, že ji máte zlomenou. U mě je navíc ve hře možnost, že se jedná o dědičně danou nebo vnitřními změnami v chemii mozku způsobenou depresi.

Když jsme se s paní doktorkou snažily vystopovat, kam až v mé životní historii sahají příznaky deprese, došly jsme až někam do roku 2015, kdy už jsem měla prokazatelné příznaky. Ale celé to možná běželo ještě déle. A to pro mě samotnou na tom všem bylo nejvíc šokující – jak dlouho a plíživě se u mě deprese rozvíjela. Postupně se mi přidávaly další a další příznaky a já jsem to všechno brala jakou součást mé osobnosti, mé povahy (která je trochu komplikovanější, přiznávám). Neustále jsem si říkala: mám špatné období, udělám tohle, stane se tamto a už to bude lepší. Jenže nebylo, což jsem ve své náročnosti k sobě brala jako svoje osobní selhání. Nenapadlo mě, že jsem nemocná. Celý ty roky jsem si myslela, že tak jako já se cítí všichni ostatní, jen to nějak lépe zvládají. 

DEPRESE
Deprese je charakterizována hlubokým pocitem smutku, ztrátou zájmu a radosti a sníženou energií a chutí do života. Jedná se o duševní onemocnění ovlivňující to, jak se cítíme, jak přemýšlíme i jak se chováme. Lidé s depresí mají dlouhodobě špatnou náladu, trpí úzkostí, stahují se do izolace a nezřídka trpí i tělesnými příznaky (nechuť k jídlu, poruchy spánku, únava). Deprese není vůlí ovlivnitelná, ale u většiny lidí je dobře léčitelná. U mírné deprese může dostatečně pomoci samotná psychoterapie. Od středně težké deprese jsou však potřebné léky a optimální je kombinace antidepresiv a psychoterapie, díky kterým je snazší nalézt naději, úlevu, obnovit svou kvalitu života a zotavit se.

Na jaře 2021 se mi k tomu všemu přidaly zdravotní problémy. Začalo to tím, že jsem zkolabovala. Následně jsem řešila problémy s tlakem, srdečním tepem, zažívací problémy… Chodila jsem z jednoho vyšetření na druhé a nikde mi nebyli schopni říct příčinu a co se děje. Až krátce potom, co jsem měla diagnostikovanou depresi, jsem se dozvěděla, že právě zažívací problémy nebo problémy se srdečním tepem jsou nejčastější tělesné příznaky deprese. Potom, co jsem začala brát antidepresiva, všechny tyto obtíže ustaly. Chci tím vším říct, že je strašně těžké, všechny ty psychické a tělesné příznaky správně identifikovat a sám sobě říct: tohle už není v pořádku, musím vyhledat odbornou pomoc. Klíčovou roli, jako i v mém případě, hraje okolí. A právě proto si myslím, že je nesmírně důležité mluvit o příznacích deprese a duševním zdraví celkově. 

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Osobně si to nemyslím. Rozhodně si nenesu žádné vědomé trauma. Jsem citlivá a věci/vztahy, na kterých mi záleží, prožívám asi více než by bylo zdrávo. Ale nemyslím si, že by to mohl být spouštěč deprese. Sama se přikláním spíše k variantě genetické predispozice nebo vnitřní změně, kterou nelze ovlivnit. 

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Celý první půl roku 2022 a zejména jaro, kdy už jsem byla v těžké depresi, byl pro mě strašně těžkým obdobím. To, že jsem se dostala do fáze, kdy už jsem takřka nebyla schopna sama fungovat a postarat se o základní věci, o sebe, je něco, co si v sobě nesu dodnes. Když jsem mluvila o tom, že pro mě bylo šokující, jak dlouho u mě nemoc běžela ještě před diagnózou, tak ruku v ruce s tím jde šíře příznaků deprese – které nejsou jen psychické, ale i kognitivní a fyzické. To, co jsem prožívala v této fázi, byla naprostá rezignace na život. Byla jsem nepopsatelně unavená, zapomínala jsem, mozek mi nefungoval, jak jsem byla zvyklá, dny se mi rozpadaly, nebyla jsem schopná sebemenší organizace, a nakonec už ani té nejelementárnější.  Ta naprostá bezmoc a nemohoucnost ovládnout vlastní tělo – to byl nejhorší zážitek. 

Pamatuji si na moment z loňského června, který to dobře popisuje. Bylo pondělní ráno, teda spíše už dopoledne, seděla jsem doma v županu, koukala jsem do zdi a po tváři mi tekly slzy. Nebyla jsem naprosto schopná se zvednout, nějak se zorganizovat. Jen jsem seděla, koukala do blba a bylo mi strašně, bolelo mě i dýchat. Měla jsem pocit, že vážím nejméně 150 kilo a svět ještě v ten den končí. 

Kdy jsi vyhledal*a pomoc odborníka?

Pozdě. Bohužel. Jak vyplývá z názvu mé diagnózy a jak jsem popsala výše, už jsem byla ve velmi špatném stavu. Myslím, že jsem byla kousek od úplného kolapsu. Ale měla jsem štěstí v neštěstí. Mám skvělou paní doktorku, ke které mě nasměrovala má tehdejší terapeutka, neméně skvělá. 

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Beru dvoje antidepresiva, chodím na pravidelné měsíční kontroly na psychiatrii a momentálně se vracím zpět do terapie. 

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Na začátku mi moc pomohla paní doktorka, která je člověk na svém místě a mimořádně empatická dáma k tomu.  A já myslím, že empatie léčí. Vyslechla mě, podpořila a zkrátka věděla, o čem mluvím. Hned na prvním setkání mi řekla několik osobních vět, které mi dodaly sílu. Pomohlo mi i to, že mi později vysvětlila, jak deprese funguje a co se reálně v mém těle děje. Že deprese je vlastně rozpad vnitřních biorytmů. To byl moment, kdy se mi začalo všechno spojovat, najednou do sebe všechno z předchozích let i posledních měsíců zapadalo. Asi to zní zvláštně, ale v ten moment se mi hodně ulevilo a těšila jsem se až mi zaberou antidepresiva a znovu se nadechnu. 

Pomohla mi i bezmezná podpora mých rodičů, rodiny, přátel a kolegů v týmu, kteří mi umožnili odejít na neschopenku, i když jsem v té době byla ve zkušební době. Toho všeho jsem si nesmírně vážila a vážím. Měla jsem ideální podmínky k zotavení a na půl roku jsem se odpojila od světa. 

A pomohla mi i nějaká moje vnitřní síla. To, že vím, kam chci v životě jít a čemu věřím a že jsem se hned na začátku rozhodla, že to nevzdám. Vize toho, že se mi uleví a můj život bude lehčí, pro mě byla velkou motivací. Můj osobní symbol je symbol Fénixe – vstát z popela. A přesně to se, myslím, stalo. 

A pomohla mi i nějaká moje vnitřní síla. To, že vím, kam chci v životě jít a čemu věřím a že jsem se hned na začátku rozhodla, že to nevzdám. Vize toho, že se mi uleví a můj život bude lehčí, pro mě byla velkou motivací. Můj osobní symbol je symbol Fénixe – vstát z popela. A přesně to se, myslím, stalo. 

Když přijde depresivní příhoda teď, už vím, co to obnáší. Hlavně, že nemá cenu jít hlavou proti zdi. Všechno zruším, zatáhnu závěsy a prostě si to odžiju. Je strašně důležité tu nemoc a vše, co přináší, prostě „jen“ přijmout. 

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže?

Jestli se ptáte na to, zda se mi otočil život vzhůru nohama, tak ano, otočil. Žít s depresí je rozhodně jiné než žít bez ní. 

Jsou věci, které jsou dané. Jako to, že ráno mi je nejhůř a celé dopoledne moc nefunguji. „Naskočí“ mi to až později, navečer se mi obvykle uleví a je mi lépe. Energie, a to, co mi umožní, je hodně specifické a jiné a ještě pořád se s tím učím nakládat, ale moje dny fungují jinak. Velký vliv má na mě i počasí, například začátek jara, březen/duben bývá pro lidi s depresí hodně náročné období. A pak je zde celá řada faktorů, které ovlivňují každodenní život. Ty si sama ještě hodně ohmatávám a zjišťuju, jak s nimi pracovat a co mi dělá dobře. 

Musela jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Dát se na první místo. Naprosto bezvýhradně, bez toho se to zvládnout nedá. Potom jsem změnila stravu, výrazně jsem omezila lepek a cukry. A alkohol taky není úplně ideální.

Buďte k sobě všímaví a nesrovnávejte své síly s druhými. Každý máme svoji cestu. Pokud vám není dobře déle než několik týdnu, kvalita vašeho života prokazatelně klesá a cítíte těžkost, vyhledejte raději odbornou pomoc.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Moji přátelé jsou skvělí a zralí lidé, často vzdělaní v příbuzných oborech psychologie, takže mi byli po celou dobu skvělou oporou i informačním zázemím. Vděčím jim za hodně. 

Ale kdybych to měla z obecnit a napsat, co mi od nich pomáhalo, tak to bylo bezvýhradné přijetí a podpora. Věřili mi, a to i ve dnech, kdy já jsem nevěřila vůbec ničemu. Určitě jsem od nich neslýchala bagatelizující věty typu: „Běž na procházku, to ti pomůže“ nebo „Nesmíš si to tak brát, jsi ještě moc mladá“ a pak moje nejoblíbenější „A co se jako stalo?“.  To opravdu prosím vás nikomu neříkejte, zvlášť někomu, kdo je nemocný. Naopak pomáhá respekt a na dotyčného netlačit. A pak to jsou samozřejmě i čistě praktické věci, jako dojít na nákup, uvařit. To pomůže moc. 

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Pravděpodobně mi vzaly pár let života, které už nezískám zpátky. Rozhodně jejich kvalitu. A asi ovlivnily i nějaké věci v mém osobním životě – když jste v depresi, tak vztahy a komunikace úplně nefungují. Byly situace, které mě i zpětně mrzí, jak se staly. 

A co mi daly? Myslím, že jsem se naučila víc být v přítomnosti a tolik neplánovat. Nikdy totiž nevím, kolik energie budu mít druhý den nebo jak mi bude. I když s léky se tyto propady minimalizovaly. 

Co ti dělá v životě největší radost?

Nevím, jestli přímo radost. Pro nás, co se žijeme s depresí, je to hlavně pocitově spíš taková neradost. Já si upřímně nepamatuji, kdy jsem naposledy zažila upřímný pocit radosti. Ale je celá řada věcí, které mě těší a které mám ráda. 

Chvíle s přáteli, ranní hrnek kafe, les, moře, kvalitní gastronomie, sarkasmus, Johnny Mitchell, grafický a interiérový design a momenty, kdy potkám někoho, kdo stejně jako já vyznává lehkou ironii a můžeme si společně ironicky zažertovat. Nebo mlčet. To mám ráda moc a těchto věcí, které mě naplňují,  je nekonečně. A je pravda, že když není dobře, tak se těmito věcmi zdrojuji.  

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?

Buďte k sobě všímaví a nesrovnávejte své síly s druhými. Každý máme svoji cestu. Pokud vám není dobře déle než několik týdnu, kvalita vašeho života prokazatelně klesá a cítíte těžkost, vyhledejte raději odbornou pomoc. Čím dříve se k ní dostanete, tím lepší může mít léčba efekt. Antidepresiva vám pomůžou, nemusíte se jich bát. Všechno bude dobrý! 

Je něco, co bys chtěla, aby lidé o tvojí nemoci věděli?

Ano, asi ano. Nemusí to být zrovna o té mé, ale z celého srdce bych si přála, aby společnost byla k sobě ohleduplnější a byla ohleduplnější i k lidem s duševním onemocněním. Často postrádám z mého pohledu úplně obyčejné věci, jako je respekt – respekt k druhým lidem, k jejich životnímu příběhu, stejně tak empatii, všímavost. 

Přála bych si, aby slova „deprese“ a „depka“ zmizela z veřejného slovníku, pokud jimi popisujeme naši špatnou náladu, frustraci, cokoliv podobného. Žádnou jinou nemoc takto nebagatelizujeme, tak proč právě depresi? Deprese není špatná nálada, deprese je nemoc. Je to ten nejtemnější les. 

I přesto se s ní dá žít plnohodnotný život, možná trochu pomalejší, ale i tak odžitý až do morku kosti. Často stačí jen trocha respektu, empatie, všímavosti… 

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy.

Téma
Destigmatizace Duševní obtíže Pomoc a podpora Úzkosti a deprese
Líbil se vám článek?
Pošlete ho dál
Facebook

Přečtěte si další zajímavé články

Pokud ses nedostal*a na vybranou školu…
25. 5. 2023

Pokud ses nedostal*a na vybranou školu…

Nejsi v tom sám*a!

Nepodařilo se ti dostat se na vybranou školu? Je přirozené, že cítíš například vztek, bezmoc, zklamání, nebo obavu z toho, jak to všechno nakonec dopadne. Nezapomínej, že na žádné ze svých pocitů nejsi sám*a. Vždy jsou tu dospělí, na které se můžeš obrátit, tví spolužáci a spolužačky, kteří prochází podobným obdobím a také odborníci*ce, kteří tě vždy vyslechnou. My pro tebe máme pět tipů na to, jak se v nepříjemné situaci zorientovat.

Co můžu dělat, když jsem se nedostal*a na vybranou školu?

1. Prožívat mix různých emocí je přirozené – hledej způsob, jak je ventilovat.

Můžeš zažívat nepříjemné pocity, protože jsi se opravdu snažil*a a najednou před sebou nemáš plán na nejbližší období a možná si i přestáváš věřit. Je normální, že v takové situaci cítíš zklamání, strach, bezmoc, pocit viny nebo i vztek. Samotných emocí není třeba se bát a určitě se jim nesnaž vyhýbat nebo je vytěsňovat. Mluv o nich s přáteli, s rodinou, zapiš si je do deníku, tvoř, poslouchej hudbu nebo dělej cokoliv dalšího, co tě baví.

2. Uvědom si, že ve stejné situaci se ocitlo hodně mladých lidí a že v tom nejsi sám*a.

Možná, že se ti právě teď poprvé v životě stalo, že výsledek tvého úsilí nebyl závislý na tom, kolik práce jsi do toho vložil*a. A vůbec ti to nepřipadá fér. To je velice nepříjemné, ale neúspěchům se v životě zkrátka nelze vyhnout. Ber to takto: podobné situace se stávat budou a ty se skrze ně můžeš postupně učit je lépe zvládat. Tím pádem tě přístě už tolik nezaskočí a budeš lépe vědět, co a jak.

3. Zorientuj se v situaci a zkus zachovat klid.

S pomocí dospělých zjišťuj informace, kam se můžete obrátit. Udělejte si přehled v tom, jaké další školy můžete obvolat a jaké kroky můžete podniknout, aby vás situace zasáhla co nejméně. Uvažuj také o tom, jaké jsou tvé silné stránky a kde bys je mohl*a uplatnit.

4. Udělej si nový plán na nejbližší období.

Místo výčitek a hledání viníků a míst, kde se stala chyba, se soustřeď na to, co budeš dělat odpoledne, večer, zítra. Orientuj se na krátkodobé cíle, plánuj svůj volný čas. Pokud bys zpětně něco chtěl*a udělat jinak, v duchu si to poznamenej a při další příležitosti se snaž tuto zkušenost co nejlépe uplatnit.

Okénko pro rodiče: Zkuste situaci vzít takovou jaká je, nedělejte z toho drama, pro výčitky nebo moralizování to není vhodný čas. Pro mladého člověka je to možná poprvé, co se ve svém životě potkal s neúspěchem. Samozřejmě, že vás to taky mrzí, protože vám záleží na jeho*její budoucnosti. Opečujte nejdřív sami sebe a pak vyzkoušejte dodat podporu.

5. Udělej si nový plán na nejbližší období.

Svěř se se svými pocity dospělým, kterým důvěřuješ. Pokud cítíš, že to nestačí, není ostuda vyhledat odbornou pomoc. Zavolej na Linku bezpečí, využij chat, nebo požádej o pomoc s vyhledáním psychologické pomoci ve tvém okolí (škola, zdravotnické zařízení, nebo soukromí*é terapeuti*ky).

Kontakty

Děti a dospívající

Linka bezpečí 116 111 – anonymně, zdarma, nonstop, pro děti, mládež a studující

Dětské krizové centrum – 241 484 149 nebo 777 715 215 

Dospělí – rodiče a učitelé

Linka pro rodinu a školu– 116 000 anonymně, zdarma, nonstop

Rodičovská linka – 606 021 021

Národní registr poskytovatelů zdravotních služeb

Česká asociace pro psychoterapii – adresář psychoterapeutů

Kromě výše zmíněných kontaktů a služeb si můžete do mobilu stáhnout Aplikaci Nepanikař.

Téma
Duševní zdraví a škola Jak se zachovat, když... Pomoc a podpora
Líbil se vám článek?
Pošlete ho dál
Facebook

Přečtěte si další zajímavé články

Co můžu jako pedagog*žka dělat, když se ve škole setkám se sebepoškozováním?
12. 5. 2023

Co můžu jako pedagog*žka dělat, když se ve škole setkám se sebepoškozováním?

Nejčastější mýty a otázky, na které lidé chtějí znát odpověď

Je to fenomén, který se týká pouze dětí a mladých lidí?

Ne, sebepoškozování se může vyskytnout v kterémkoli věku. Nejčastěji se ale objevuje právě mezi dospívajícími a mladými dospělými, zkušenost s ním má až 17 % z nich. Čísla ale mohou být vyšší, protože sebepoškozování často provází stud se s obtížemi svěřit. Bránit mohou i předsudky společnosti vedoucí k bohužel stále rozšířenému přesvědčení, že lidé se sebepoškozují, aby získali pozornost, nebo protože chtějí být “zajímaví” a je to trend.

Proč se k tomu někdo uchýlí?

Sebepoškozování je nejčastěji důsledkem silných emocí. Jejich vlivem je zabarveno myšlení a ovlivněn způsob, jakým na ně dotyčný*á reaguje. V některých případech se jedná o formu sebetrestání nebo reakci na traumatickou událost. Dalším důvodem může být stav, kdy dotyčný*á naopak “necítí nic” a sebepoškození slouží k navození pocitu, že “alespoň něco cítí” (emoce, fyzickou bolest).

Jak moc je sebepoškozování nebezpečné? Jaké riziko hrozí?

Sebepoškozování se může stát strategií, jak zvládat stresové situace. Ta však není dlouhodobě udržitelná a hrozí u ní riziko vzniku závislosti. Lidé se zkušeností se sebepoškozováním zmiňují, že jim pomáhá k fyzickému i psychickému uvolnění, na které se se však může (a obvykle se tomu tak děje) vytvořit návyk. Je tedy důležité jednání nezlehčovat a řešit ho již v počátcích. Sebepoškozování nemusí být známkou toho, že si dotyčný chce sáhnout na život, ale některé způsoby mohou být i život ohrožující.

Musí se sebepoškozování nahlásit?

Samotného sebepoškozování se netýká ohlašovací povinnost, týkají se jí problémy, které může sebepoškozování doprovázet. Ohlašovací povinnost se váže např. k šikaně, sexuálnímu zneužívání, týrání. Je však vhodné sebepoškozování řešit se zákonnými zástupci a motivovat je společně s dítětem k vyhledání odborné pomoci. Pokud hrozí bezprostřední riziko ublížení na zdraví nebo na životě, volejte 155.

Co má být cílem intervence ze strany vyučující*ho a proč se o to má zajímat?

Role vyučující*ho není zařídit, aby se sebepoškozování dál neopakovalo a situaci vyřešit, ale podat pomocnou ruku v hranicích svých kompetencí a možností. Pro dotyčného*ou je často náročné o svých obtížích mluvit a je dobré se na takový rozhovor předem připravit. Pokud se na rozhovor necítíte, můžete se obrátit na školní poradenské pracoviště (metodik*čka prevence, výchovný*á poradce*kyně a školní psycholog*žka) a požádat o pomoc.

I pokud je cílem získání pozornosti okolí, jde o volání o pomoc, kdy dotyčný*á nezná či nemá jinou možnost, jak si o ni říct. Nikdy by tedy nemělo být bráno na lehkou váhu.

7 kroků jak postupovat, když chcete ve škole řešit sebepoškozování

1. Pokuste se zachovat klid.

Obvykle se takovou informaci dozvíte z druhé ruky, ale dítě se může svěřit i samo. Je důležité nedělat hned ukvapené závěry a snažit se přistupovat k celé situaci racionálně.

Je přirozené zažívat silné emoce jako je strach nebo vztek či mít potřebu ihned situaci vyřešit. Věnujte pozornost vlastnímu prožívání a vyhněte se vyhrožování, trestům, citovému vydírání, moralizování, apod. Pokud dítě s vámi o tom mluví, znamená to, že k vám cítí důvěru. Pokud dotyčné*mu vynadáte nebo budete příliš tlačit, bude o to těžší si vybudovat vzájemnou důvěru a porozumění, které jsou pro řešení duševních obtíží klíčové. 

Může vás to zatěžovat do takové míry, že si možná i říkáte, že by bylo lepší o některých věcech nevědět. Samozřejmě, je to náročné, takový postoj ovšem není dlouhodobě prospěšný.

Je vždy užitečnější, když se o sebepoškozování dozvíte. Díky tomu se můžete rozhodnout, zda podáte pomocnou ruku vy, nebo najdete jiného dospělého, ke kterému má dítě důvěru, aby se situací zabýval, než aby takové chování přetrvávalo ve skrytosti bez vašeho vědomí.

Můžete doporučit, aby vyzkoušel*a aplikaci Nepanikař.

Tip co říct, když je toho na vás příliš

Pokud cítíte, že vámi „cloumají“ silné emoce, které vám brání konstruktivně řešit situaci, např. cítíte silný vztek, veliký strach, nebo pocity viny, a vnímáte, že nejste ve stavu, kdy můžete podporovat a pomáhat. Neintervenujte za každou cenu.

Uvědomte si, že není vaše povinnost provádět intervenci v takové míře, která přesahuje rámec vašich pedagogických kompetencí a osobních hranic.

Vytvořte síť s jiným dospělým ve škole, ke kterému má dítě důvěru.

Můžete společně s dítětem zavolat na Linku bezpečí, předat hovor, a poodejít stranou.

2. Zajímejte se.

Při podezření na sebepoškozování se pokuste zmapovat informace a navázat starostlivý rozhovor. Základní přístup v podpůrném rozhovoru přibližuje naše infografika “Manuál pro vyučující”.

Nemusíte hned řešit samotné sebepoškozování. Zajímejte se, jak se dítěti celkově daří. Začít můžete např.: “Zdá se mi, že jsi už delší dobu nějaký smutný, děje se něco?”

V informování směrem vůči dalším žákům*yním a rodičům buďte diskrétní, vyhněte se náznakům a situaci neřešte před celou třídou. Je to citlivá záležitost, která by se měla rozebrat transparentně a v bezpečné atmosféře.

Tipy co dělat, když dítě rozhovor odmítá

Dejte mu najevo, že jste tu pro něj*ni i příště, např. “Pokud by sis to rozmyslel*a, můžeš za mnou přijít jindy, jsem tu pro tebe.”

Nasměrujte ho*ji k další dospělé osobě, které důvěřuje, nebo nabídněte možnost popovídat si s metodikem*čkou prevence, výchovným*ou poradcem*kyní nebo školním psychologem*žkou.

Pokud dítě mluvit nechce a nemáte jistotu, že vyhledá někoho dalšího, předejte mu*ji kontakt na Linku bezpečí (116 111, funguje nonstop, je zdarma a anonymní). 

3. Oceňte ho*jí, když se vám svěří.

Můžete říct “Děkuji ti za důvěru, je skvělé, že se snažíš v tak náročné situaci vyhledat pomoc.” nebo “Vážím si toho, že mi to říkáš.”

Pokud vás to nevysiluje, pomoc v rámci svých možností nabízejte opakovaně. Může jít o podpůrný rozhovor, nebo citlivé zajímání se o to, jak se dítě cítí, co má nového a jak se mu průběžně daří. 

4. Zaměřte se na jiné způsoby, jak může zpracovat silné emoce.

Sebepoškozování je symptom, který souvisí se zpracováváním emocí, nikdy se nevyskytuje izolovaně. Situace si proto vyžaduje komplexní řešení, ideálně s pomocí odborníků*ic.

Všechny praktické doporučení a postupy představují spíše rychlou pomoc, jak dítěti nabídnout alternativy. Společně se pokuste zamyslet nad situacemi, které vyvolávají potřebu ublížit si a vymyslete další způsoby, jak mohou energii využít a neobracet ji proti sobě, nebo nabídněte tyto tipy, které lidem obvykle pomáhají zpracovat silné emoce.

Co zkusit místo sebepoškozování?

Zaměření na smysly a co jimi tady a teď vnímám:

podívat se na oblíbené ilustrace
pozorovat zapálenou svíčku
vytvořit si album s hudbou pro tyto případy a pustit si ho
vařit skořici, upéct sušenky, udělat si popcorn
vychutnat si mátový bonbon, žvýkat žvýkačky
dát si horkou vanu nebo sprchu
mazlit se se psem nebo kočkou
dát si krém na celé tělo
dát si na čelo studený obklad
někoho obejmout

Zaměření na smysly a co jimi tady a teď vnímám:

sport, při kterém se vybiješ
mačkat kostku ledu dokud neroztaje (nebo ji mít v ústech)
bouchat do polštáře
poslouchat hlasitou hudbu
tlačit dlaněmi proti zdi silou celého těla

Zklidnění/rozptýlení:

překřížit si ruce a poklepávat prsty po pažích
napočítat do tisíce
jít na veřejné místo, pryč od možnosti sebepoškodit se
věnovat se kreativní činnosti
vypovídat se či zavolat  blízkému, jít ven s přáteli
uklízet

Dítěti, které se vám svěří s nutkáním se sebepoškodit, můžete například předat následující postup vycházející z technik tzv. dialektické behaviorální terapie (DBT) vytvořené Marshou Linehanovou, zaměřených na regulaci emocí.

5. Neřešte situaci za jeho*jejími zády.

Když se vám dítě svěří, že se sebepoškozuje, kontaktujte zákonné zástupce. Vždy se ale předem domluvte s dítětem na postupu, jinak riskujete ztrátu důvěry. Situace může být velmi náročná, když dítě trvá na tom, že se o tom rodiče nesmí dozvědět. Buďte trpěliví, vyjádřete pochopení, můžete říct, že rozumíte tomu, že má strach. Citlivě tuto možnost nabízejte opakovaně a společně proberte, v čem by to mohlo být prospěšné. Je vhodné zmínit, že se k pomoci pravděpodobně dostane snáz, pokud se s tím svěří důvěryhodné dospělé osobě v rodině.

Doporučte další odbornou péči (psychiatrická či psychologická ambulance, krizové centrum). Vysvětlete, že se s tím potýká množství mladých lidí a že pomoc mohou nalézt u odborníků, kteří se tím zabývají. Aby dotyčný nabral odvahu řešit svou situaci, popište, jak taková služba vypadá a co od něj může očekávat. Pokud si nejste jistí, jejich popis najdete v naší sérii článků Systém péče o duševní zdraví v ČR.

Předejte kontakt na Linku bezpečí 116 111, sdělte, že není jen pro malé děti, ale pro všechny mladé lidi do 26 let a zdůrazněte, že mají i chat, kam se dá psát.

Můžete doporučit, aby vyzkoušel*a aplikaci Nepanikař.

Tip, co říct, když chcete informovat zákonné zástupce

Vážím si tvé důvěry, nemůžu si to ale nechat pro sebe, protože je to závažná informace. Chci ti pomoct a to nepůjde bez toho, abych to řekl*a rodičům. Můžeme se spolu domluvit, jak to uděláme a co jim řekneme. Jestli to zvládneš, můžeš jim to říct sám*a, můžu jim to říct já, a nebo to uděláme společně.”

6. Nezůstávejte na to sami.

Vaším úkolem není vyřešit celou situaci, i když chcete dotyčnému pomoct.

Nestyďte se vyhledat oporu i pro sebe. Obraťte se na pracovníky ze školního poradenského pracoviště nebo na Linku pro rodinu a školu 116 000, (funguje nonstop, zdarma a je anonymní), kde vám mohou poradit, jak postupovat.

7. Nezapomínejte na sebe.

Sebepoškozování je často projevem dlouhodobých obtíží a můžete cítit bezmoc,  pokud se dozvíte, že i po vaši intervenci a předání praktických tipů a kontaktů toto chování nadále přetrvává. Pokud jste sami vyčerpaní a přehlcení, je obtížné být tu jako opora a pomoc pro druhé. 

Pokud máte možnost, využijte supervizi a intervizi. 

V případě nouze se nebojte obrátit na odborníky a zkusit konzultaci u psychologů*žek nebo zavolejte na Linku první psychické pomoci 116 123, funguje nonstop, je zdarma a anonymní. 

Něco navíc

Další kontakty naleznete zde v našem rozcestníku služeb. Užitečné články zaměřené na podporu psychické pohody ve třídě a prevenci syndromu vyhoření najdete zde. Infografiky, které si můžete pověsit do třídy na nástěnku, nebo do kabinetu, najdete zde.

Zdroje

Gillies D, Christou MA, Dixon AC, Featherston OJ, Rapti I, Garcia-Anguita A, Villasis-Keever M, Reebye P, Christou E, Al Kabir N, Christou PA. Prevalence and Characteristics of Self-Harm in Adolescents: Meta-Analyses of Community-Based Studies 1990-2015. J Am Acad Child Adolesc Psychiatry. 2018 Oct;57(10):733-741. doi: 10.1016/j.jaac.2018.06.018. Epub 2018 Aug 21. PMID: 30274648.

PLATZNEROVÁ, Andrea. Sebepoškozování: aktuální přehled diagnostiky, prevence a léčby. Praha: Galén, c2009. ISBN 978-80-7262-606-9.

STOP Skill – Dialectical Behavior Therapy (DBT) Tools. Home – Dialectical Behavior Therapy (DBT) Tools [online]. Copyright © Copyright DBT.tools. Dostupné z: https://dbt.tools/emotional_regulation/stop.php

Příručka pro blízké osob, které se sebepoškozují, Oxford University: https://www.oxfordhealth.nhs.uk/wp-content/uploads/2016/09/copy_of_coping-with-self-harm-brochure_final_copyright.pdf 

Téma
Duševní zdraví a škola Jak se zachovat, když... Pomoc a podpora
Líbil se vám článek?
Pošlete ho dál
Facebook

Přečtěte si další zajímavé články