O životě s depresivně úzkostnou poruchou – příběh Zdeňka
7. 7. 2021

O životě s depresivně úzkostnou poruchou – příběh Zdeňka

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?   

Je mi 32 let, vystřídal jsem několik různých, někdy i dost zajímavých zaměstnání. Největší potěšení ze zaměstnání jsem nalezl v „rodinné“ firmě, kde pracuji na pozici odborného prodejce čerpadel a obchodního zástupce. Doufám, že tam vše bude pokračovat tak dobře jako doposud.

S jakým duševním onemocněním se léčíš? 

Už šestým rokem se léčím, nebo spíše někdy i bojuji, s rekurentní depresivně úzkostnou poruchou.

Pozn. Nevypusť duši:
U smíšené úzkostně depresivní poruchy se mísí příznaky úzkosti s příznaky deprese, nicméně příznaků deprese ani příznaků úzkosti není tolik, aby zdůvodňovaly diagnózu depresivní poruchy či některé z úzkostných poruch. Typická je trvalá nebo vracející se špatná nálada, obtížné soustředění nebo pocit „prázdna v hlavě“, obtíže s usínáním nebo udržením spánku, neklidný spánek, pocit únavy, nedostatku energie, podrážděnost, nadměrná ostražitost, tendence k plačtivosti po nepatrných podnětech, pesimistická očekávání do budoucna, očekávání horšího, nízké sebevědomí nebo pocity méněcennosti.

Účinnou metodou léčby jsou farmakoterapie a psychoterapie

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily? 

Kdy se u mě problémy poprvé projevily, přesně nevím. Možná už v dětství, nebo v dospívání, v pubertě jsem měl menší výkyvy nálad každou chvilku. Nevím, jestli se to dá přiřadit právě tomuto onemocnění, protože všechny tyto stavy jsem bral automaticky, že se mi prostě dějí. Nepřikládal jsem jim tehdy nějakou určitou podstatu. Největší problém, právě asi z důvodu neléčení již dříve, se projevil kolem 25. roku. Pocity úzkosti, deprese a obsese začaly přicházet čím dál častěji. V těchto časech jsem si začal poprvé uvědomovat, že se se mnou asi něco děje. Když jsem si jednoho dne přečetl článek, který byl právě věnován depresivně úzkostné poruše a já se viděl úplně v celém obsahu, kontaktoval jsem psychiatra, který ihned odhalil můj problém a začal s léčbou. Přišel jsem již v čase, kdy byla celá nemoc plně rozjeta.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?   

Nějak si ani neuvědomuji, jestli u mě k nějakým spouštěčům dochází. Můj problém je spíše celkově rozsáhlý tím, že stále přetrvává. Nejvíce problémů se rozběhlo právě kolem mého 25. roku. Nefungující vztah, kde jsem pociťoval lhostejnost k mé osobě a k mým problémům, žádný respekt a navíc finanční potíže.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou? 

Nejhorších zážitků mám několik. První z nejhorších zážitků bylo předávkování se uklidňujícími léky. Když už jsem cítil, že je situace nesnesitelná a potřeboval jsem „vypnout“ a utéct od toho nesnesitelného stavu a schovat se, tak jsem začal zvyšovat dávky léků do velkých rozměrů.

Účinná dávka v léku byla velmi vysoká a já byl schopný vzít hodně tablet najednou. V tu chvíli jsem byl „mimo“, ale bez té vnitřní nesnesitelné bolesti. Tyto stavy byly v tu chvíli pro mě příjemné, ale když se na to s odstupem času ohlédnu, byl to jeden z nejhorších zážitků.

Když už byla situace neúnosná, právě z důvodu předávkovávání, tak jsem se v jednom ze svých stavů pokusil o sebevraždu. Dnes už děkuji tomu, že jsem byl v pravou chvíli zachráněn rodiči. Ovšem po tomto mém incidentu bylo zjištěno, že se u mě vypěstovala silná závislost na některé léky.

Po mém pokusu o sebevraždu a spíše z větší části právě mé závislosti, jsem se nechal hospitalizovat do léčebného zařízení. V mém velmi těžkém stavu jsem si připadal, že jsem padl na úplné dno. Ta doba s těmito myšlenkami byla dost neúnosná a na začátku hospitalizace jsem opravdu myslel, že jsem na svém konci. Těžko se dá popsat ten pocit úplné bezmoci. Člověk, který si tím neprošel, tou tehdejší vnitřní bolestí, to stěží dokáže pochopit.

Posledním takovým zážitkem bylo, když se u mě projevila panická ataka. Byl jsem zrovna v práci, prodejna byla otevřená a mě postihla dost silná ataka. Nebyl jsem v tu chvíli schopný ničeho, měl jsem zrychlené dýchání, třes a brnění v rukou a v ústech. Jediné, co jsem mohl, bylo odejít do skladu hned vedle obchodu, tam jsem si sedl na zem a po chvilce jsem omdlel. Nevím, po jaké době jsem se probudil, ale ta představa otevřeného obchodu a já v atace ve skladu je děsná. Snad naštěstí nikdo zrovna nepřišel.

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?   

Pomoc odborníka jsem vyhledal kolem mého 25. roku. Určitě jsem měl přijít dřív, ale ten stud a strach mi to nedovolil.

Bereš léky nebo chodíš na terapie? 

Za celou dobu od začátku léčení jsem vystřídal mnoho druhů léků, abychom s lékařem přišli na to, které budou nejlepší. Nyní beru 3 druhy léků, z nichž nejspíše 2 budu brát dlouhodobě. Terapii jsem zkusil 3x, nevím tedy jestli to bylo zapříčiněno mou nemocí, že jsem si všechno moc bral, ale nesedlo mi to. Nesedl mi vždy terapeut a jeho přístup k mému onemocnění. V současné době přemýšlím, že to s terapií znovu zkusím a vybírám vhodného terapeuta.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá? 

V té nejtěžší fázi mi pomohl právě asi pobyt v léčebně. Tam se mi asi poprvé otevřely oči a začal jsem svůj problém řešit sám v sobě a sám si pomáhat. Měl jsem velkou oporu v bratrovi a v rodičích, což byla pro mě ohromná pomoc, že na to nejsem sám.

Velká pomoc je i v lécích, je to taková hodně důležitá berlička, která člověku pomůže trochu normálně fungovat a tím se i zaměřit na svůj problém a začít ho řešit.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? 

Dříve jsem býval velký bavič. Na školách jsem byl třídní šašek a celkově veselý člověk. Od projevení prvních potíží a začátku léčby už bohužel takový nejsem. Nemyslím si, že by to bylo zapříčiněno léky, ale spíše celkovým problémem s onemocněním. Ovšem snažím se opět dostat do toho rozpoložení a věřím, že se to časem podaří.

Musel jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Musel jsem úplně změnit přístup k životu, hlavně přístup k mému onemocnění. Přiznat si to samotné onemocnění, nestydět se za něj a pracovat s ním. Správně užívat léky a neukončovat si sám léčbu. Přiznat si, že mám problém a uvědomit si ho a učit se ním pracovat.

 Co pro tebe může udělat tvoje okolí, když si procházíš horším obdobím?   

Důležitá je asi opora. Ale nejdůležitější je celý problém nezlehčovat.

Několikrát jsem slýchával ty fráze, vzchop se, to přejde, chovej se jako chlap, to nic, to přejde. Tohle zlehčování problému nijak nepomůže a ani nedostane člověka z té těžší fáze. Nejdůležitější je pochopení.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Vzaly mi určitě veselou chuť do života, úspěšné prožívání a fungování ve vztahu. Vzaly mi v těžším období ten pocit sebe sama, jakoby moji totožnost. Naopak mi ale daly při léčbě poznání sebe sama, poznání fungování mojí mysli. Daly mi velkou jistotu v pomoci mojí rodiny, hlavně mého bratra, který se mi snaží i přes své starosti pomáhat, motivovat mě a být nablízku. Daly mi širší pohled na svět, ve kterém je mnoho takto nemocných lidí a na celkovou problematiku tohoto onemocnění a bohužel i poznání, jaké je v naší zemi velké tabu, co se týče duševních onemocnění.

Co ti dělá v životě největší radost?   

Zatím nedokážu posoudit, co by byla úplně největší radost v mém životě, ale určitě několik malých radostí je. Moje radost je moje zaměstnání, což mnoho lidí asi nemá 🙂 . Hraji v kapele, takže velkou radost mi dělá setkání s přáteli, hraní a zábava spojená s tím. Nemůžu opomenout mé malé úžasné synovce. Doufám, že těch radostí v životě bude víc a budou i ty největší.

Je něco, co bys chtěl, aby lidé o tvojí nemoci věděli? 

Rekurentní depresivně úzkostná porucha je taková, že se stále vrací. Je důležité si uvědomit, že depresivní onemocnění může být v mnoha případech i smrtelné. Nikdy nepodceňujte problémy, starosti, obavy a bolesti ostatních nebo i své vlastní. V mém případě je moje nemoc sice plně nevyléčitelná, ale když člověk chce, dá se s tím pracovat a žít normálním, aktivním a alespoň trochu veselým životem.

Co bys vzkázal lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?   

Určitě bych nejvíc asi doporučil, aby se nestyděli za své onemocnění. Neodkládejte návštěvu psychiatra, dbejte na dodržování léčby. Nikdy si nevysazujte léky a snažte se vydržet.

Při nějakém prvotním náznaku svých problému si je určitě nenechávejte pro sebe. Sdělte svůj problém, své starosti, své bolesti těm nejbližším, které máte. Nebojte se říct o pomoc. Nebuďte s tím sami. Všechno se dá vždy řešit. Důležité je se nestydět… A hlavně, přeji vám všem hodně sil!

Zdroje: 

https://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/neuroticke-poruchy/smisena-uzkostne-depresivni-porucha/

https://www.reformapsychiatrie.cz/sites/default/files/2021-06/Prirucka_jazyka_zotaveni.pdf

Téma
Destigmatizace Duševní obtíže Úzkosti a deprese
Líbil se vám článek?
Pošlete ho dál
Facebook

Přečtěte si další zajímavé články

O životě s úzkostnou poruchou – příběh Moniky
4. 1. 2021

O životě s úzkostnou poruchou – příběh Moniky

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?   

Je mi 22 let a v současné době pracuji na pražské prodejně designové obuvi a zároveň studuji magisterský program na FSV UK.

S jakým duševním onemocněním se léčíš? 

Léčím se s úzkostnou poruchou.

Pozn. Nevypusť duši: Úzkostné poruchy poruchy by se daly zjednodušeně definovat jako různé kombinace tělesných a psychických projevů úzkosti, které nejsou vyvolány žádným reálným nebezpečím. Intenzita příznaků může být různá. Může se projevit jen mírnou nepohodou nebo nervozitou, na druhé straně stavem hrůzy a paniky. Úzkost může „volně plynout“ bez omezení na zvláštní okolnosti, nebo se projevit v záchvatech.

Pokud se objeví náhle a bez zjevné příčiny, mluvíme o spontánní úzkosti, případně spontánním záchvatu paniky. Pokud se týká konkrétních situací, kterých se běžně lidé nebojí, jde o fobii. Pokud se rozvine při očekávání ohrožující situace, mluvíme o anticipační úzkosti.

Bylo mi tehdy zhruba 16 let, chodila jsem na gymnázium a při hodině fyziky jsem z ničeho nic začala špatně vidět, cítila jsem silný tlak na srdci, křeče v břiše a nemohla jsem dýchat. Měla jsem pocit, že tohle je konec a umřu.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily? 

Je možné, že se mé psychické problémy projevovaly už dříve, ale takovým hlavním momentem, na který si vzpomínám, je můj první panický záchvat. Bylo mi tehdy zhruba 16 let, chodila jsem na gymnázium a při hodině fyziky jsem z ničeho nic začala špatně vidět, cítila jsem silný tlak na srdci, křeče v břiše a nemohla jsem dýchat. Měla jsem pocit, že tohle je konec a umřu. Skončilo to tak, že jsem si musela lehnout na zem, kde jsem se několik minut klepala než pro mě přijela záchranka a odvezla mě do nemocnice, kde mi udělali patřičná vyšetření a řekli mi, že mám nedostatek hořčíku v krvi a jinak mi nic není. Dalších několik let jsem žila s tím, že mám nedostatek hořčíku a moje problémy jsou zcela fyzické. Záchvaty jsem měla ale několikrát týdně, hlavně ve stresových situacích. 

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?   

Ano, podle mě určitě. Myslím, že jsem odjakživa velmi citlivý a empatický člověk a všechno tak nějak více prožívám. Na základní škole jsem vždy zvládala všechny předměty, stíhala se vídat s kamarády a navštěvovat kroužky. Na gymnáziu se to změnilo. Najednou jsem se ocitla v novém kolektivu, ve kterém jsem se většinu času necítila dobře, nátlak učitelů byl obrovský, a jelikož jsem se v té době začala intenzivně věnovat hudbě, učivo bylo nezvladatelné. V roce 2015 jsem se dostala do projektu Aquababes a přešla jsem ve škole na individuální studijní plán. Můj den byl takový, že jsem brzy ráno jela na taneční trénink, poté do školy napsat si test, na který jsem neměla čas se učit, hned poté jsem se vracela do centra, kde jsme většinou měly s holkama nějakou zkoušku kostýmů nebo další trénink a když jsem přijela domů, šla jsem ještě do fitness centra, abych byla se sebou spokojená, protože mi bylo v projektu řečeno, že televize rozšiřuje.

O žádné úzkostné poruše jsem nevěděla, myslela jsem si, že prostě taková jsem a že taková vždycky budu. Nebudu moct spát, budu se několikrát týdně klepat, moje myšlenky a nesmyslné scénáře v hlavě mě nenechají být a budu se stále strachem potit.

Předměty jsem nezvládala a kamarádi mě postupně opouštěli, jelikož jsem na ně neměla čas. Spolužáci si ze mě dělali srandu a někteří učitelé na mě byli ještě přísnější než na mé spolužáky. Má třídní učitelka si mě několikrát pozvala do kabinetu, kde mě zesměšňovala, shazovala a tvrdila mi, že na tuto školu nemám a že ať raději odejdu nebo mě vyhodí.  Nátlak byl obrovský. Bylo mi jen 16 let a chtěla jsem dělat to, co miluju. V té době se začalo projevovat moje duševní onemocnění, ale to jsem ještě nevěděla, že nějaké duševní onemocnění mám a psychické nemoci byly velké tabu. O žádné úzkostné poruše jsem nevěděla, myslela jsem si, že prostě taková jsem a že taková vždycky budu. Nebudu moct spát, budu se několikrát týdně klepat, moje myšlenky a nesmyslné scénáře v hlavě mě nenechají být a budu se stále strachem potit. Postupem času jsem začala poznávat lidi, kteří mi řekli, že mají úzkostnou poruchu nebo jiné duševní onemocnění a já se o to začala zajímat. Zjistila jsem, že mám všechny příznaky úzkostné poruchy a že mé záchvaty z nedostatku hořčíku jsou vlastně panické záchvaty.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou? 

Špatných zážitků mám nespočet, ale asi ty nejhorší byly ještě z doby, kdy jsem nevěděla, že to, čím trpím, je úzkostná porucha. Před několika lety mi odumřela půlka obličeje, byla jsem u doktora a řekl mi, že je vše v pořádku. Zjistila jsem, že v noci intenzivně skřípu zubama a ráno mě bolí celá ústa. Šla jsem k zubní lékařce, která mi udělala dlahu proti bruxismu. Tento chránič mi měl vydržet dva roky, po měsíci používání jsem se vzbudila s rozkousaným plastem v puse a doktorka nechápala, jak se to mohlo stát. Ten nejhorší a nejdůležitější zážitek se stal v lednu roku 2019 těsně před začátkem mojí léčby. Pracovala jsem tehdy v kavárně, kde jsem začala mít strašně bolestivé křeče v břiše, nedalo se to vydržet a já jela na pohotovost. V nemocnici si mě nechali několik dní a nic neobjevili. V té chvíli jsem si řekla, že už stačilo. Mé onemocnění mě omezovalo více než dost a já se začala bát o své fyzické zdraví. Všichni doktoři mi postupně začali říkat, že všechno, čím trpím, je ze stresu. Já si však neuvědomovala, že nějaký stres mám. V té době byl již zaryt hluboko uvnitř. Pamatuju si na slova ve své hlavě: „Jestli s tím teď nezačnu něco dělat, tak mě to jednou zabije”.

Pamatuji si, jak jsem stála v čekárně, opět ze mě tekl pot a klepala jsem se, ale když jsem odcházela z ordinace, tak jsem cítila obrovskou úlevu.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?   

Pomoc odborníka jsem vyhledala v květnu roku 2019. Začala jsem chodit ambulantně psychiatrii. Pamatuji si, jak jsem stála v čekárně, opět ze mě tekl pot a klepala jsem se, ale když jsem odcházela z ordinace, tak jsem cítila obrovskou úlevu. Následně jsem navštívila kliniku Eset, kde se pan doktor velmi divil, že jsem přišla až po šesti letech příznaků.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii? 

Aktuálně jsem ve fázi vysazování antidepresiv, která jsem brala rok a půl. Užívám nejnižší dávku a cítím se dobře. Měla jsem pocit, že to již zvládnu bez nich. Na terapii nechodím.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá? 

Každý den se doma věnuji józe a dechovým cvičením. Pomáhají mi také jiné sporty, má nejmilejší hudba, mazlení s mojí kočkou Máňou…a ledové sprchy!

Moje psychické a fyzické zdraví se stalo v mém životě číslem jedna.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? 

Změnil se hodně, ale nemůžu říct, že k horšímu. Naučila jsem se vážit si maličkostí a dát sama sebe na první místo. Moje psychické a fyzické zdraví se stalo v mém životě číslem jedna. Dělám jen to, co chci a do ničeho se nenutím. Nejsem na sebe tak přísná. Mám své mantinely. Vážím si sama sebe. Scházím se pouze s lidmi, kteří můj život naplňují a neberou mi energii. Za posledních let jsem si uvědomila mnohé a to právě díky úzkostné poruše.

 Co pro tebe může udělat tvoje okolí / kamarádi, když si procházíš horším obdobím?   

Snad jen být tady pro mě a zároveň mi dát prostor. Myslím si, že je v těžkém období nejhorší právě nátlak, který na vás okolí často vytváří. Mnohokrát nerozumí tomu, že to není jen špatná nálada, ale mnohem víc. Moji přátelé jsou však skvělí a už ví, jaká jsem, a co na mě zabírá…třeba když mě vezmou na kafe nebo se mnou jdou cvičit.

Lidé mě častokrát vidí jako tu bláznivou holku, co je velmi pozitivní, stále se setkává s lidmi, vystupuje na veřejnosti, sportuje a je šťastná. A to já jsem, ale za mým úsměvem se skrývá spoustu ran z minulosti, na kterých neustále pracuji.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Duševní obtíže mi před několika měsíci vzaly jednoho z mých nejbližších přátel, který spáchal sebevraždu. To byla opravdu jedna z nejtěžších chvil v mém životě a zároveň další spouštěč. Tentokrát toho, abych o svých problémech začala mluvit a ukázala lidem, že v tom nejsou sami. Lidé mě častokrát vidí jako tu bláznivou holku, co je velmi pozitivní, stále se setkává s lidmi, vystupuje na veřejnosti, sportuje a je šťastná. A to já jsem, ale za mým úsměvem se skrývá spoustu ran z minulosti, na kterých neustále pracuji. Je to každodenní boj a tím se dostávám k tomu, co mi duševní obtíže daly. Obrovskou sílu a bojovnost. Já už svou minulost nezměním, ale můžu změnit něčí přítomnost a taky tu svou. Protože si všichni zasloužíme být šťastní bez ohledu na to, čím vším jsme si prošli.

Co ti dělá v životě největší radost?   

Vše, co mi pomáhá, a k tomu moje rodina a přátelé. Dělat radost ostatním je pro mě jedna z největších radostí. Velkou radostí je pro mě také moje hudba a lidi, co ji poslouchají a píší mi, že v nich něco vyvolává.

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?   

Držte se. Mluvte o svých problémech a pocitech. Vyhledejte pomoc odborníka, nemáte se za co stydět. Je nás spousta takových, co prožívají to, co vy. Nikdy v tom nejste sami a vždy je tady někdo, kdo vás má rád. A věřte, že to bude lepší, protože bude. Jsem toho důkazem.

Je něco, co bys chtěla, aby lidé o tvojí nemoci věděli? 

Úzkostnou poruchu nebo jiné duševní onemocnění má spoustu lidí ve vašem okolí a ani o tom nemusíte vědět. Snažte se tedy být ke všem tolerantní a milí, nikdy nevíte, čím si ten druhý zrovna prochází.

Zdroj:
http://www.cmhcd.cz/Stopstigma/O-dusevnich-nemocech/Neuroticke-poruchy/Neuroticke-poruchy/

Téma
Destigmatizace Duševní obtíže Úzkosti a deprese
Líbil se vám článek?
Pošlete ho dál
Facebook

Přečtěte si další zajímavé články

O životě se sociální fobií a depresí – příběh Martina
30. 11. 2020

O životě se sociální fobií a depresí – příběh Martina

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 32 let a nyní studuji psychologii na Masarykově univerzitě v Brně, působím jako lektor v Nevypusť duši a k tomu nyní hledám další pracovní uplatnění.

S jakým duševním onemocněním máš zkušenost?

Přibližně 20 let jsem žil se sociální fobií, kterou jsem překonal. Aktuálně se léčím s depresí.

Pozn. Nevypusť duši: 

Sociální fobie patří mezi úzkostné poruchy. Pro sociální fobii je typické, že se objevuje v mezilidských situacích, kde člověk prožívá vysokou míru strachu a sociální úzkosti. Vystaví-li se sociálním situacím, objeví se příznaky, např. obavy z toho, co si o něm budou myslet druzí (“jsem nudný, nezajímavý”), obavy z vlastní reakce na situaci (“zčervenám a ztrapním se”), nebo z důsledků, které by takové selhání mohlo přivést (“lidé mě budou pomlouvat, budou se mi posmívat”).

Pro léčbu sociální fobie se využívají léky, ale také psychoterapie zaměřená na nácvik sociálních či relaxačních dovedností a práce s myšlenkami. 

Navazování vztahů bylo pro mě problematické. Toužil jsem po sociálním kontaktu a zároveň se ho bál a snažil se mu vyhýbat. 

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Nevím to přesně, ale vzpomínám si, že některé projevy se začali objevovat už v 6 letech. Postupně se to vyvíjelo a zhoršovalo. Problémem pro mě byly všechny sociální situace, i jen v nich být, natož aktivně něco říkat. Zažíval jsem úzkost a v hlavě si pořád vše dokola přehrával. Byl jsem si nejistý čímkoliv, co jsem dělal, měl jsem velmi nízké sebevědomí a neměl jsem se rád. Navazování vztahů bylo pro mě problematické. Toužil jsem po sociálním kontaktu a zároveň se ho bál a snažil se mu vyhýbat. Neustále jsem si něco vyčítal.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Nebyl tam žádný jeden spouštěč, spíše souhra více faktorů, které přicházely v průběhu času. Velký vliv na vznik mého onemocnění měla šikana, kterou jsem zažíval na 1. stupni základní školy. Samotný průběh sociální fobie pak vedl k tomu, že jsem se tolik nedostával do sociálních situací, snažil se jim vyhnout a utíkal jsem z nich. Když už jsem v nějaké byl, často jsem ji ve vlastních očích nezvládl. Tím se mé problémy posilovaly a já žil v začarovaném kruhu úzkosti a samoty.

Bylo to se mnou pořád, kdykoli jsem byl ve společnosti dalších lidí,, a nebylo z toho útěku. Nejhorší na tom byla všudypřítomná samota.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Nedokážu jmenovat jeden konkrétní zážitek, který by vyčníval nad ostatní. Bylo to spíše těch tisíce drobných negativních zážitků, se kterými jsem se potýkal neustále. Bylo to se mnou pořád, kdykoli jsem byl ve společnosti dalších lidí, a nebylo z toho útěku. Nejhorší na tom byla všudypřítomná samota. Bez přátel, bez partnerského vztahu, bez nikoho, kdo by mi rozuměl.

Nedokázal jsem si ani představit, co bych případnému psychologovi říkal nebo jak bych se objednal.

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?

Až o mnoho let později. Dlouhé roky jsem si svoje problémy pořádně neuvědomoval a spíše je bral jako svoji slabost, kterou musím před ostatními skrývat. A když už jsem dospěl k tomu, že to, co zažívám, není v pořádku a měl bych s tím něco dělat, neměl jsem sílu s tím někam zajít nebo to někomu říci. Nedokázal jsem si ani představit, co bych případnému psychologovi říkal nebo jak bych se objednal. Řešení jsem tedy nechtěně dále odkládal. První vyhledání pomoci tak přišlo až po přibližně 15 letech od prvních příznaků. Tehdy jsem se obrátil na organizaci Lata, ta mi pomohla, abych měl nějaký sociální kontakt a nabídli mi také možnost chodit na psychoterapii.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Mám za sebou několik psychoterapií v průběhu několika let. Vyzkoušel jsem i skupinovou psychoterapii a arteterapii. Vnímám, že mi to pomáhá a rozvíjí mě to. Vidím v tom pro sebe přínos. 

Později, kdy jsem psychoterapii už tolik nepotřeboval, jsem ji nahradil chozením na rozvojovou skupinu a koučováním. Tehdy jsem se tím protloukal bez léků, hlavně z důvodu, že v těch prvních letech jsem se ani nedostal k psychiatrovi. Aktuálně beru léky a v psychoterapii plánuji pokračovat, až se uvolní koronavirová opatření.

Nejvíce mi pomohlo být v komunitě lidí, kteří měli podobné zkušenosti. Potkávali jsme se v rámci svépomocné skupiny.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Nejvíce mi pomohlo být v komunitě lidí, kteří měli podobné zkušenosti. Potkávali jsme se v rámci svépomocné skupiny. Kromě příležitostí, kde jsme mohli sdílet zkušenosti a pocity a měli jsme možnost si trénovat různé situace, to bylo hlavně o partě přátel. Najednou jsem měl blízké vztahy, konečně jsem někam patřil a měl jsem s kým trávit volný čas. Značně mi pomohla psychoterapie a později mi pomohlo mluvit o svých problémech na veřejnosti, například jako lektor Nevypusť duši.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Pomáhá mi blízký sociální kontakt. Takže především mě vytáhnout někam ven, povídat si, něco společně zažít, obejmutí nebo prostě jen spolu být. Ale i něčím motivovat, povzbudit, třeba i vyprovokovat k nějaké aktivitě. A úplně nejvíce konkrétně? Vezměte mě na únikovou hru a úplně ožiju.

Dalo mi to vyšší míru empatie, porozumění a vcítění se do toho, co prožívá někdo jiný. A dalo mi to větší schopnost na sobě pracovat a vymýšlet kreativní způsoby řešení problémů.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Vzaly mi určitě několik let života, mnoho věcí, které jsem neměl možnost ve vhodném věku zažít. Mnoho příležitostí a snů, kterých jsem nedokázal využít a naplnit, radost ze života po mnoho let, potřebný sociální kontakt a vztahy a zároveň i finanční ztráty – jak přímé, tak nepřímé.

Na druhou stranu mi to dalo mnoho skvělých lidí do života, které jsem poznal prostřednictvím řešení svých problémů. Dalo mi to vyšší míru empatie, porozumění a vcítění se do toho, co prožívá někdo jiný. A dalo mi to větší schopnost na sobě pracovat a vymýšlet kreativní způsoby řešení problémů.

Co ti dělá v životě největší radost?

Jsou to momenty s blízkými lidmi, kdy něco hlubšího společně zažíváme. Když se něco daří. Když vidím, že to, co dělám, se někomu líbí, že to má na někoho pozitivní dopad. Když se pustím do něčeho nového a zajímavého.

Být lektorem v Nevypusť duši mi umožňuje mluvit o mých zkušenostech na veřejnosti, a pokud může můj životní příběh pomoci někomu dalšímu, je to skvělé.

Proč ty a Nevypusť duši?

Je pro mě důležité, že překonávám své problémy. Být lektorem v Nevypusť duši mi umožňuje mluvit o tom na veřejnosti, a pokud může můj životní příběh a vlastní zkušenosti pomoci někomu dalšímu, je to skvělé. Navíc je tu mnoho skvělých a inspirativních lidí, se kterými se rád potkávám.

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy pro středoškoláky.

Téma
Destigmatizace Duševní obtíže Úzkosti a deprese
Líbil se vám článek?
Pošlete ho dál
Facebook

Přečtěte si další zajímavé články

O životě s úzkostnou poruchou – příběh Kláry
21. 11. 2020

O životě s úzkostnou poruchou – příběh Kláry

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 24 let a nyní studuji poslední ročník magisterského programu psychologie na PedF UK, působím jako senior lektor v Nevypusť duši a k tomu asistuji chlapci s poruchou autistického spektra a chodím pomáhat jako „teta“ do soukromé školky. 

S jakým duševním onemocněním máš zkušenost?

Za tu dobu, co jsem vždy s menšími přestávkami v péči odborníků, jsem si vyslechla několik diagnóz – nejprve to byla panická porucha, mírná forma sociální fobie, později smíšená úzkostně depresivní porucha… Sama nevnímám jako příliš důležité to nazývat nějak přesně, protože v průběhu mého života se projevy onemocnění měnily, obecně bych tedy řekla, že se léčím s úzkostnou poruchou. 

Zkoušení před tabulí nebo referáty pro mě byly hotová noční můra, ale i takové zdánlivé maličkosti jako jezení před mnoha lidmi, mluvení s ostatními a vůbec třeba cesta přes třídu k umyvadlu a koši, kde je „přeci tolik možností, jak se člověk může znemožnit“ pro mě byly zdrojem úzkosti.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Poprvé se výrazně projevily na osmiletém gymnáziu v kvartě, to mi bylo čtrnáct let. Začala jsem se bát chodit do školy, protože mě děsila představa, že bych se měla jakkoli projevovat před ostatními a ti by mě pozorovali. Zkoušení před tabulí nebo referáty pro mě byly hotová noční můra, ale i takové zdánlivé maličkosti jako jezení před mnoha lidmi, mluvení s ostatními a vůbec třeba cesta přes třídu k umyvadlu a koši, kde je „přeci tolik možností, jak se člověk může znemožnit“ pro mě byly zdrojem úzkosti. K tomu jsem začala zažívat panické záchvaty, při kterých mi bušilo srdce, třásla jsem se, bylo mi nevolno a měla jsem pocit, že nemůžu dýchat, mám sevřený krk, zblázním se anebo zemřu. No a co kdyby mě u toho ještě někdo pozoroval a soudil? Chtěla jsem utéct do bezpečí, kde by mě nikdo neviděl, maximálně tak moji nejbližší, kterým jsem důvěřovala. Připadala jsem si přecitlivělá, trapná a nemožná. Postupně jsem se začala bát všude, kde mohli být lidé, panické záchvaty měla několikrát denně a ve finále úplně přestala chodit ven i do školy. Bála jsem se pak už i toho, kdy přijde další nával paniky.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Nedokážu přesně říct konkrétní událost, která by to spustila. Spíš si myslím, že šlo o nakombinování vrozeného předpokladu pro úzkosti a různých událostí, co jsem do té doby zažila a sešlo se to tak, že z toho vznikla úzkostná porucha.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

V době, kdy moje obtíže začínaly a já jsem ještě netušila, o co by mohlo jít, jsem jeden večer během několikahodinových pocitů úzkosti prolínajících se s panickými záchvaty přestala vidět na jedno oko. Přirozeně jsem zpanikařila ještě víc. Tehdy jsem si opravdu myslela, že se schyluje k mojí poslední hodince.

 

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?

Zhruba půl roku poté, co jsem začala mít poprvé problémy. Bylo to v době, kdy už jsem nemohla chodit ani do školy a úplně se uzavřela doma. Rodiče o mě měli už dlouho starost a já sama jsem souhlasila s tím, že je potřeba to řešit. S jejich pomocí jsem pak vyhledala odbornou psychiatrickou péči.

Myslím si, že jsem se během první léčby poměrně dobře naučila se sebou pracovat, a tak už poznám, kdy potřebuji odbornou podporu.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Obojí, mám to ale v takových vlnách. Jsou období, kdy beru léky a potřebuji psychoterapeutickou péči a kdy ne. Myslím si, že jsem se během první léčby poměrně dobře naučila se sebou pracovat, a tak už poznám, kdy potřebuji odbornou podporu. S mnohými situacemi si již také umím poradit. Mám ale doma vždy svoji „krabičku poslední záchrany“ (léky na úzkost), kdybych akutně potřebovala.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Když na to nejsem sama, když mám někoho, komu se můžu svěřit se svými obavami, strachy, myšlenkami a pocity a on či ona ví, co mi pomáhá, když přijde úzkost. Potom určitá pravidelnost třeba ve formě denních rituálů a péče o svoje fyzické i psychické zdraví, pod které se může schovat spousta věcí – jóga, procházky, zdravá strava, relaxace, kreslení, pěkná knížka nebo film… možností je spousta.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Být tu pro mě, to úplně stačí. Často nemusí ani nic zvláštního dělat, pomůže mi jen jejich přítomnost a ten pocit, že na to nejsem sama. Samozřejmě mi ale také pomáhá, když si s nimi můžu popovídat, obejmout je, zajít někam na procházku nebo na něco dobrého, pustit si pěkný film nebo si třeba dát dobrou kávu.

Myslím si, že ta „přecitlivělost“, jak jsem svoje prožívání často chápala, mi dává zároveň možnost vnímat intenzivněji i ty krásné věci.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Spoustu věcí jsem asi nezkusila a neodvážila jsem se k nim, protože jsem měla příliš velký strach. V době, kdy jsem se nejvíc bála toho, co si o mě budou ostatní myslet a dělalo se mi fyzicky i psychicky špatně v situacích mezi hodně lidmi, jsem pořádně nechodila ani nikam s vrstevníky. Na druhou stranu se mi dostalo odborné pomoci poměrně brzy, a tak si myslím, že jsem pak měla spoustu možností si to vynahradit. No a co mi daly? Myslím si, že ta „přecitlivělost“, jak jsem svoje prožívání často chápala, mi dává zároveň možnost vnímat intenzivněji i ty krásné věci. Dost možná právě proto tak ráda píšu, kreslím, maluju, fotím, zkrátka tvořím.

Co ti dělá v životě největší radost?

Zmiňovaní blízcí lidé, nepotřebuji jich kolem sebe mít hodně, oceňuji mnohem víc blízkost a kvalitu vztahů než jejich kvantitu. No a potom to tvoření, mezi které zařazuji i pečení dortů. A nesmím zapomenout na můj velký koníček, kterým je kvalitní káva a svět kolem ní, hlavně tedy svět kaváren, o kterých občas i píšu na svůj web.

Věřím, že je potřeba o psychickém zdraví s dospívajícími mluvit a ukázat jim možnosti, jak o svou duševní pohodu pečovat a třeba tak předejít rozvoji onemocnění anebo jim předat informace o dostupných odborných službách, na které se mohou obrátit.

Proč ty a Nevypusť duši?

Sama jsem si první výrazné projevy duševního onemocnění zažila ve věku, kdy jsem dospívala a jak vyplývá z výzkumů, nejsem zdaleka jediná. Věřím proto, že je potřeba o tomto tématu s dospívajícími mluvit a ukázat jim možnosti, jak o svou duševní pohodu pečovat a třeba tak předejít rozvoji onemocnění anebo jim předat informace o dostupných odborných službách, na které se mohou obrátit. Zároveň vnímám, že ve společnosti je stále velké stigma spojené s tématem duševního zdraví i nezdraví, a proto je potřeba nebát se o tom otevřeně mluvit. Navíc Nevypusť duši pro mě znamená spoustu skvělých lidí, kteří jsou pro mě často mnohem víc než jen kolegové a kolegyně. 

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy pro středoškoláky.

 

Téma
Destigmatizace Duševní obtíže Úzkosti a deprese
Líbil se vám článek?
Pošlete ho dál
Facebook

Přečtěte si další zajímavé články

O životě s úzkostně depresivní poruchou – příběh Marie
5. 11. 2020

O životě s úzkostně depresivní poruchou – příběh Marie

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 28 let a v současné době jsem ředitelka Nevypusť duši.

S jakým duševním onemocněním máš zkušenost?

Léčím se se smíšenou úzkostně depresivní poruchou, dříve i s těžkou depresivní poruchou.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Pokud si to správně pamatuji, první výrazné projevy se ukázaly, když mi bylo 13 let. Byla jsem hodně plačtivá, život mi přestával dávat smysl, často jsem si přála prostě jen celé dny prospat a hodně mě bolela hlava. Zároveň jsem v noci vůbec nemohla spát, takže jsem pak přes den byla hodně unavená. Nedařilo se mi na nic soustředit, měla jsem černé myšlenky a stranila jsem se kamarádů, kteří nerozuměli tomu, proč pořád smutním a brečím.

Byla jsem zdravé dítě z úplné a ekonomicky zabezpečené rodiny, studovala jsem na prestižním gymnáziu se skvělými výsledky, nikdo mi neumřel, nikdo mě nešikanoval a podle všeho jsem prostě měla být šťastná.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Částečně možná ano, byla jsem hodně zaměřená na výkon ve škole a do toho se se mnou rozešel můj první přítel, který mi do té doby byl velkou oporou. Zároveň jsem v pubertě neměla nejlepší vztahy doma a měla jsem pocit, že mi nikdo nevěří a nerozumí. To moje smutky spíš posilovalo. Na druhou stranu už si teď myslím, že spousta těch potíží šla někde zevnitř ze mě, jako by mi prostě správně nefungoval mozek. Na první a možná ani na druhý pohled to ale takhle nepůsobilo. Byla jsem zdravé dítě z úplné a ekonomicky zabezpečené rodiny, studovala jsem na prestižním gymnáziu se skvělými výsledky, nikdo mi neumřel, nikdo mě nešikanoval a podle všeho jsem prostě měla být šťastná.

Když jsem pak odjížděla ze školy s tím, že potřebuji hospitalizaci na psychiatrickém oddělení a náš zeměpisář mi řekl, že s tímto přístupem neodmaturuju, nepomohlo to.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Je jich víc, jeden z těch prvních je asi den, kdy jsem v osmnácti poprvé začala uvažovat o tom, že asi nechci žít. Strašně jsem si přála, aby mě někdo jen objal a řekl mi, že to bude dobrý. Místo toho jsem ležela sama v posteli a myslela na to, jak super by bylo nemuset už nikdy existovat. Když jsem pak odjížděla ze školy s tím, že potřebuji hospitalizaci na psychiatrickém oddělení a náš zeměpisář mi řekl, že s tímto přístupem neodmaturuju, nepomohlo to.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?

Poprvé jsem zašla ke školní psycholožce už ve třinácti, když mě tam poslal učitel z hodiny výtvarky, protože už asi nevěděl, co se mnou. Byl to ten nejhorší zážitek a dosud se divím, že jsem pak ještě někdy chtěla jít k psychologovi. Paní psycholožka srovnávala moje problémy s problémy jiných dětí ze školy včetně toho, že říkala jejich jména. Vyšlo z toho, že si nemám na co stěžovat, a že na mě teď nemá čas. Další školní rok jsme měli nového školního psychologa, ke kterému jsem po určitém váhání nakonec začala chodit a byl to on, kdo mě poprvé poslal i na dětskou psychiatrii a postupně začala moje léčba. 

V maturitním ročníku, když už mi bylo osmnáct, jsem poprvé začala chodit na psychoterapii, začala jsem pravidelně brát léky od psychiatričky a nakonec byla potřeba i dvouměsíční hospitalizace na psychiatrickém oddělení.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Každé ráno a každý večer pravidelně beru léky a jednou týdně chodím na psychoterapii. Léky mi zachránily život, psychoterapie mě drží nad vodou i v těžších chvílích. Tahle kombinace mi momentálně hodně pomáhá a vyhovuje mi.

Když se na to dívám zpětně, dost mi pomohlo i to, že jsem část svého příběhu mohla nespočetněkrát vyprávět na besedách a ve školních třídách.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Určitě mi nejvíce pomohla správně nastavená léčba a její pravidelnost. Pomáhá mi také určitý řád, pravidelný spánek, vztahy s blízkými lidmi a moje práce, ve které vidím velký smysl. Když se na to dívám zpětně, dost mi pomohlo i to, že jsem část svého příběhu mohla nespočetněkrát vyprávět na besedách a ve školních třídách.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Být se mnou. Obejmout mě, něco dobrého mi uvařit, přemluvit mě, abych s nimi šla na krátkou procházku. Mlčet se mnou, mluvit se mnou, někdy mě jen nechat být. Věřit mi, že mi není dobře, ale že se z toho dostanu.

Myslím si, že jsem ve stínu deprese taky dost vyrostla.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

V části života mi pravděpodobně vzaly určitou bezstarostnost, mnoho hodin spánku a asi i radosti. Když se nad tím zamyslím, vzaly mi toho duševní trable mnoho. Přeci jen je to nemoc, s kterou jsem docela dlouho žila bez pomoci. Myslím si, ale že jsem ve stínu deprese taky dost vyrostla. V osmnácti jsem se ocitla na oddělení se čtyřicátníky a padesátníky. Vyslechla jsem si spoustu lidských příběhů, vytrénovala jsem empatii, začala jsem se zamýšlet nad tím, co je pro mě v životě důležité a tříbila jsem si hodnoty. A nakonec mi moje obtíže daly práci, která mi přináší do života smysl.

Co ti dělá v životě největší radost?

Hluboké a opravdové vztahy, kvalitní horká čokoláda nebo kakao, fungující a sehraný tým, Nevypusť duši.

Proč ty a Nevypusť duši?

Protože kdyby u nás ve třídě, když mi bylo 14 nebo 15, někdo nahlas řekl, že je v pořádku zavolat na Linku bezpečí, že se nemusím stydět, když mi není dobře, a že se ode mě spolužáci nemusí odvracet a dokonce mi mohou pomoct, bylo by to pro mě všechno o moc lehčí. Slyšet při vyprávění příběhu, že to někdo má nebo měl podobně, vyzkoušet si mindfulness a pobavit se o psychohygieně, by vlastně byl jen velmi důležitý a příjemný bonus. Prevence a včasná intervence může měnit a dokonce zachraňovat životy a signifikantně zlepšovat kvalitu života.

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy pro středoškoláky.

Téma
Destigmatizace Duševní obtíže Úzkosti a deprese
Líbil se vám článek?
Pošlete ho dál
Facebook

Přečtěte si další zajímavé články

O životě s úzkostně depresivní poruchou – příběh Miriam
21. 8. 2020

O životě s úzkostně depresivní poruchou – příběh Miriam

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?   

Je mi 27 let a pracuji jako učitelka na ZŠ.

S jakým duševním onemocněním se léčíš? 

Úzkostně depresivní porucha.

Pozn. Nevypusť duši: Smíšená úzkostně depresivní porucha mívá chronický průběh a příznaky se vyvíjejí v průběhu týdnů až měsíců. Jsou přítomné příznaky úzkosti a deprese, v žádném období však nedosahují svým počtem, závažností nebo obojím kritérií depresivní poruchy nebo některé z úzkostných poruch. Mezi typické projevy patří obavy do budoucna, kolísání nálady, zvýšené napětí, potíže se soustředěním, pocity podrážděnosti, narušený spánek. Při léčbě bývá úspěšná farmakoterapie a psychoterapie, zejména kognitivně-behaviorální terapie. Cílem psychoterapie je získat kontrolu nad stresujícími podněty, zvládání příznaků, zvýšení sebevědomí a snížení pocitu bezmoci, který s touto poruchou často souvisí.

V mém povolání se prakticky má porucha nijak nepromítá. (…) Naopak, díky terapii jsem se naučila více si sebe vážit, což je hodně důležité, třeba když pracuji s dětmi a vedením školy. 

Působí ti úzkostně depresivní porucha nějaké potíže v povolání učitelky?

V mém povolání se prakticky má porucha nijak nepromítá. Jsem v péči psychiatra, chodím na terapii a v pracovním životě nemám žádné problémy. Naopak, díky terapii jsem se naučila více si sebe vážit, což je hodně důležité, třeba když pracuji s dětmi a vedením školy. Práce ve škole mě nabíjí, samozřejmě je hodně náročná, zejména řešení kázeňských problémů žáků anebo velký hluk, který je nepříjemný. Vždy doma musím relaxovat a být chvíli v klidu a tichu, abych načerpala novou energii.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily? 

Poprvé asi kolem 10. roku. Začala jsem se zejména tělesně vyvíjet, kdy jsem začala růst spíše do šířky, objevovaly se mi první ženské znaky a i psychicky jsem začala vnímat „jinak“. Začala jsem pociťovat hlavně komunikační problémy s mámou, kdy jsme měly absolutně jiný pohled na svět. Já jsem chtěla být nezávislá a zkoušet nové věci a ona chtěla úplný opak – začala se o mě hodně bát a jelikož je sama úzkostná, tak tu úzkost na mě začala jaksi přenášet.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?   

Nedokážu přesně říci. Pamatuji si akorát na dobu v pubertě, kdy jsem se sama sobě absolutně nelíbila, cítila jsem se odmítaná kamarády (jak jsem nikam nesměla chodit) a také kluky, nikomu jsem se nelíbila. A začaly pocity nenávisti vůči sobě – v této době se u mě začaly projevovat sklony k sebepoškozování.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou? 

Nedávno jsem prodělala obrovský psychický propad, kdy se se mnou rozešel partner, se kterým jsem byla téměř 8 let. Nezvládala jsem to a jen díky kamarádům se z toho pomalu dostávám. Měla jsem několikrát i stavy, kdy jsem si chtěla sáhnout na život. Naštěstí to bylo v mé hlavě spíše jako volání o pomoc.

Po několika nezdařených pokusech najít vhodného odborníka jsem se naštěstí někdy během vysoké školy dostala k jedné úžasné paní psycholožce a pak i ke druhé, které o mě perfektně pečují.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?   

Když mi bylo 17, tak jsem vnímala svou situaci jako poměrně vážnou a nestandardní (vůči ostatním, dle mého názoru normálním, kamarádům a vrstevníkům) a snažila jsem se najít odbornou psychologickou pomoc.

Bohužel jsem měla první zkušenost špatnou. Možná jsem také zvolila špatnou službu, kam mě jako nezletilou nechtěli vzít. Nicméně se mě ujala jedna paní psycholožka (na zdravotní pojišťovnu), ale hned druhou konzultaci odvolala s tím, že moje pojišťovna na tento druh pomoci přestala poskytovat peníze. A dala mi kontakt na jinou paní psycholožku. Bohužel s touto paní psycholožkou došlo při telefonickém kontaktu k nějakému nedorozumění a do terapie jsem k ní nenastoupila. Měla jsem i druhou, podobně nešťastnou zkušenost s psychiatrem. Po několika nezdařených pokusech najít vhodného odborníka jsem se naštěstí někdy během vysoké školy dostala k jedné úžasné paní psycholožce a pak i ke druhé, které o mě perfektně pečují.

Strašně se mi ulevilo, když jsem našla takovou odbornou pomoc, kde mě nikdo neodsuzoval a ani nebagatelizoval mé problémy. Terapie v kombinaci s léky je můj hnací motor, díky kterému můžu normálně fungovat.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii? 

Ano, beru léky a chodím na terapii. Beru nízkou dávku antidepresiva, které snižuje úzkost a drží mou náladu v nějaké rozumné normě, abych mohla standardně fungovat. Asi před 3 lety jsem chodila dva roky na terapii, kterou jsme úspěšně zakončili a teď, s příchodem toho rozchodu, jsem u jiné terapeutky, kde řešíme toto téma.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá? 

Strašně se mi ulevilo, když jsem našla takovou odbornou pomoc, kde mě nikdo neodsuzoval a ani nebagatelizoval mé problémy. Terapie v kombinaci s léky je můj hnací motor, díky kterému můžu normálně fungovat. Samozřejmě mi strašně pomáhá i mé okolí, zejména blízcí přátelé, kteří jsou mi vždy k dispozici, ať mě trápí cokoliv. A také rodina, ve které se nyní cítím dospěle a jsem schopná vést s mámou otevřenou komunikaci, kde hledím i na své potřeby. To všechno mě naučila terapie.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? 

Upřímně nevím, celý život, co jsem schopná nějak vnímat sebe a okolí, žiji se svými obtížemi.

 Musela jsi učinit nějakou zásadní změnu?   

Hlavně změny, co se týká nastavení mysli – první změna byla, že jsem si dovolila vyhledat odbornou pomoc. Věděla jsem, celou dobu, že moje myšlení, chování a jednání je hodně ovlivněno mou nemocí a chtěla jsem, aby mi někdo pomohl. Pak ty pozitivní změny šly ráz na ráz – zvýšilo se mi sebeuvědomění, začala jsem se mít více ráda, naučila se prožívat věci beze strachu a stresu, přijímat výzvy, vyjít z komfortní zóny…

 Co pro tebe může udělat tvoje okolí / kamarádi, když si procházíš horším obdobím?   

Stačí, když tu pro mě jsou. Ať už fyzicky nebo třeba přes telefon, sociální sítě… Vím, že se na ně mohu spolehnout, některým opravdu mohu říci všechno, aniž by mě nějak hodnotili. Vždy se mě snaží podpořit a mám v nich také nouzové kontakty, kdybych byla opravdu na dně.

Co ti duševní obtíže vzaly?

Pocit nějaké „normálnosti“, že někam zapadám. Také přinesly hodně slz, probdělých nocích, ošklivých myšlenek…

Vlastně mi duševní obtíže překvapivě daly poměrně dost  – hlavně empatii k druhým lidem.

Co ti naopak daly? 

Vlastně mi překvapivě daly poměrně dost  – hlavně empatii k druhým lidem. I když to zní jako klišé, umím se vcítit do pocitů ostatních lidí, kteří zažívají podobné problémy jako já. Někdy mám pocit, že bez svých obtíží bych nebyla stejná jako jsem, že bych se v životě tolik neposunula a nezapracovala sama na sobě.

Co ti dělá v životě největší radost?   

Vztahy – rodina, nový přítel, přátelé, kterých si nesmírně vážím, a němé duše kolem mě – naši pejsci, které bezpodmínečně miluji. Radost mi dělá i práce, ve které to je náročné, ale dělám to, co mě vždy bavilo – posouvat a ovlivňovat někoho, aby se sám cítil dobře. A samozřejmě i takové maličkosti jako dobré filmy a seriály a detektivní knihy!

Z mé zkušenosti vím, že se dá onemocnění zmírnit tak, aby člověk mohl normálně žít. Více si věřit, být svobodný. Mně k tomu pomohla hlavně terapie. To, že mě někdo bral vážně a pomohl mi naučit se myslet a žít jinak.

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?   

Vím, jak strašně těžké to je, když nemáte rádi své chování, a přece s tím nemůžete nic udělat… ale opak je pravdou. Z mé zkušenosti vím, že se dá onemocnění zmírnit tak, aby člověk mohl normálně žít. Více si věřit, být svobodný. Mě k tomu pomohla hlavně terapie. To, že mě někdo bral vážně a pomohl mi naučit se myslet a žít jinak.

V jednu chvíli, když jsem byla na terapii, jsem si pomyslela, zda tu změnu (k lepšímu) opravdu chci. Nedokázala jsem si totiž představit, že budu jiná, než jsem.

Je něco, co bys chtěla, aby lidé o tvojí nemoci věděli? 

V jednu chvíli, když jsem byla na terapii, jsem si pomyslela, zda tu změnu (k lepšímu) opravdu chci. Nedokázala jsem si totiž představit, že budu jiná, než jsem. Co když už to nebudu JÁ? Ale nebylo tomu tak, že bych byla jiná nebo se necítila sama sebou. Ukázala jsem sobě a světu tu stránku sebe, která zůstávala vlivem nemoci někde schovaná. A jsem strašně spokojená a nikdy bych neměnila zpátky. Držím palce těm, kteří mají třeba podobné pochybnosti a fandím všem, abyste úspěšně ladili svou duši tak, jak ji chcete mít.

Téma
Destigmatizace Duševní obtíže Úzkosti a deprese
Líbil se vám článek?
Pošlete ho dál
Facebook

Přečtěte si další zajímavé články

První pomoc při úzkosti v nouzovém stavu
18. 3. 2020

První pomoc při úzkosti v nouzovém stavu

Jak pomoci sám/sama sobě

  1. Všimněte si, co se děje ve vaší mysli a těle. Pojmenujte to.

Jak poznáte, že prožíváte záchvat paniky? Můžete pocítit bušení srdce, dušnost, svírání hrudníku, třes, pocení nebo pocit tlaku kolem hlavy. Mohou se také objevit myšlenky jako: Nezvládnu to. / Mám infarkt. / Zblázním se. / Umírám.

  1. Připomínejte si, že to, co prožíváte, odezní.

Zhodnoťte situaci co nejvíce objektivně. Uvědomte si, že vám ve chvíli, která probíhá tady a teď, nehrozí bezprostřední nebezpečí. Připomínejte si, že intenzivní stav, který prožíváte, do několika minut odezní.

  1. Snažte se dostat pod kontrolu svůj dech.

Jak na to? Můžete vyzkoušet následující způsob kontrolovaného dýchání:

  1. zadržte dech na 3 vteřiny
  2. dlouze vydechněte po dobu 6 vteřin
  3. po krátké pauze se nadechněte na 3 vteřiny
  4. zadržte dech na 3 vteřiny – napněte svaly na ramenou, vytlačte břišní stěnu dopředu
  5. dlouze vydechněte po dobu 6 vteřin – snažíme se spíše zpomalit, než zrychlit

Body 3., 4., 5. opakujte 10x – tato doba obvykle stačí k odstranění většiny fyzických příznaků úzkosti.
Můžete to zkusit třeba s touto animací.

  1. Uvolněte svaly.

Střídavě napínejte a uvolňujte každou svalovou skupinu ve vašem těle. Vhodnou metodou je Jacobsonova progresivní relaxace. Více informací najdete například v našem článku, který se zaměřuje na Relaxační techniky.

  1. Zaměřte se na odvedení pozornosti.

Zkuste zavolat blízkým, věnovat se jakékoliv uklidňující monotónní činnosti nebo si zahrajte jednoduchou hru na telefonu. Soustřeďte se na své smysly a podněty v okolí.

  1. Nebojte se vyhledat pomoc.

Stáhněte si do mobilu aplikaci Nepanikař, nebo jiné aplikace zaměřené na zvládání úzkostných stavů. Pokud cítíte, že takové situace nedokážete zvládnout sami, nestyďte se vyhledat odbornou pomoc, např. Linku první psychické pomoci 116 123, která funguje nonstop, nebo zkuste Terap.io.
O tom, jak momentálně fungují psychiatrické a psychologické služby, se dozvíte zde.

  1. Dopřejte si dostatek odpočinku.

Je možné, že se budete cítit zcela vyčerpaní. Dopřejte vašemu tělu a psychice dostatek času na regeneraci. Připomeňte si, že už víte, jak takovou situaci zvládnout.

  1. Pečujte o sebe.

Nezapomínejte na prevenci a zkoušejte věci, které vám pomáhají. Myslete na dodržování zdravé psychohygieny. Pokud hledáte inspiraci, můžete si přečíst naše články Jak na lepší spánek, Aktivní odpočinek, Kvalitní čas s blízkými

Jak pomoci blízkému dospělému

Pro blízkého člověka, který prochází akutní úzkostí, můžete udělat následující

  1. Zastavte se a zhluboka se nadechněte.

Uvědomte si vlastní rozpoložení, všimněte si kontaktu svých chodidel se zemí.

  1. Usaďte blízkého na zem, není vhodné, aby zůstal stát.
  1. Udržujte kontakt.

Obejměte blízkého kolem ramen, držte ho za ruce.

  1. Komunikujte.

Klidným, vlídným hlasem ho ujistěte, že se mu nic nestane a že se nemá čeho bát.

  1. Snažte se společně zpomalit dýchání.

Sami začněte provázet zklidňující dýchání. Můžete si položit ruku na břicho a ukázat, jak by měl dýchat. Nadechujte se do 3, chvíli dech zadržte, výdech by měl být pomalý a dlouhý.

  1. Pokuste se odvést pozornost.

Zaměřte se na smysly a na podněty v okolí. Můžete společně vyjmenovávat a popisovat předměty, poslouchat zvuky.

 Tip:

Pokud člověku, který prožívá panickou ataku, nepomáhá uzemnění, zkuste pohyb. Může vší silou tlačit do tvrdého povrchu a soustředit se na tlak, který následně pomáhá uvolnit tělo a mysl.

Důležité:

Mějte na paměti, že i kdyby výše zmíněné kroky nepomáhaly blízkému zmírnit záchvat paniky, úzkost obvykle sama pomine do několika minut. Je potřeba zůstat v klidu a čekat, až vše odezní.

 

Jak pomoci dítěti

Děti jsou velmi citlivé na emocionální stav dospělých, zvláště svých rodičů. V krizových situacích Vaše klidné rozpoložení sníží pravděpodobnost, že dítě vyděsíte nebo zmatete ještě víc. Užitečné informace o tom, jak opečovat psychiku dětí v době globální pandemie, najdete také na stránce Rodiče vítáni. Zároveň doporučujeme navštívit stránky Centra Locika, které dalo dohromady, jak reagovat na úzkost dětí různých věkových skupin.

  1. Zastavte se a zhluboka se nadechněte, abyste se sami zklidnili.

Ověřte si vlastní reakci, všimněte si kontaktu se zemí. Pokud si vytvoříte prostor pro to, abyste se sami uklidnili, můžete se soustředit na to, co dítě v tu chvíli potřebuje.

  1. Snažte se uklidnit dítě, řekněte mu, že si spolu v klidu sednete a počkáte, až to přejde.

Myslete na to, že dítě vnímá to, jak se cítíte. Klidným, vlídným a sebejistým hlasem na něj mluvte, aby vědělo, že se není čeho bát.

  1. Můžete dítě obejmout, nebo držet za ruce a klidným hlasem na něj mluvit.

Fyzický kontakt pomůže navodit pocit bezpečí.

  1. Když krize odezní, zeptejte se ho, jak se cítí.

Nechte dítěti klid a dostatek prostoru, ptejte se pouze na jednu otázku naráz. Pokuste se být co nejvíce konkrétní, ptejte se, co cítí v různých částech těla.

  1. Pláč nebo třes jsou přirozené projevy, nesnažte se je omezit, zastavit, nebo přerušit.

Můžete mu slovy a dotekem dát najevo, že pláč, nebo třes, jsou přirozené. Nic neuspěchejte.

  1. Dítě může působit zmateně – pozorujte, kdy si opět začne všímat svého prostředí.
  2. Podpořte dítě, aby si odpočinulo.

 

Literatura:

Baštecká, B. (2009). Psychologická encyklopedie: Aplikovaná psychologie. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-470-0.Levine, P.A., Klineová, M. (2012). Trauma očima dítěte. Praha: Maitrea. ISBN 978-80-87249-27-7

Praško, J., Prašková, H., Vašková, K., Vyskočilová, J. (2012). Panická porucha a jak jí zvládat. Praha: Galén. ISBN 80-7262-424-5

http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/neuroticke-poruchy/panicka-porucha/

https://www.psychologmedalova.cz/2018/05/22/uzkost-panicke-ataky/

https://patalie.cz/jak-pomoci-lidem-ktere-prepadl-zachvat-paniky/

Téma
Homeoffice a nouzový stav Pomoc a podpora Úzkosti a deprese
Líbil se vám článek?
Pošlete ho dál
Facebook

Přečtěte si další zajímavé články

O životě s depresí a panickou poruchou – příběh Kristýny
16. 1. 2020

O životě s depresí a panickou poruchou – příběh Kristýny

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 19 let a právě dokončuji 4. ročník střední umělecké školy. 

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

Léčím se z depresivní a panickou poruchou. 

Pozn. Nevypusť duši: 

Depresivní porucha patří mezi afektivní poruchy (poruchy nálady). Může probíhat v lehké, středně těžké nebo těžké formě. Mezi typické příznaky patří dlouhodobé zhoršení nálady, snížení energie, snížení celkové aktivity a schopnosti koncentrace. Bývá narušen také spánek a chuť k jídlu. Deprese je doprovázena prožíváním pocitů viny a beznaděje, ztrátou zájmů a zhoršením sebehodnocení a sebedůvěry. Vede k pocitům ztráty smyslu života. Deprese není vůlí ovlivnitelná, ale u většiny lidí je dobře léčitelná. U mírné deprese může dostatečně pomoci samotná psychoterapie. Od středně těžké deprese jsou však potřebné léky a optimální je kombinace antidepresiv a psychoterapie.

Panická porucha je charakterizována náhlými epizodami intenzivního strachu až hrůzy, které se objevují bez zjevné vnější příčiny. Intenzivní úzkost, panický záchvat, obvykle trvá několik minut, ale někdy se může vracet ve „vlnách“ i po dobu dvou hodin. Během panického záchvatu samotného postižený prožívá celou řadu příznaků. Náhlý začátek a vysoká intenzita tělesných symptomů vyděsí nositele natolik, že je často přesvědčen, že musí mít velmi vážnou tělesnou nebo duševní chorobu (například selhává mu srdce, má infarkt, zešílel, apod.). Má pocit, že s tím nemůže nic dělat a cítí se proti záchvatu bezmocný. Výrazné tělesné přízna­ky mají vliv na následné chování: člověk má snahu ze situace utéci, nebo co nejrychleji vyhledat pomoc a bezpečí (telefonické volání lékařské záchranné služby). Později se vyhýbá místům, kde paniku prožil, nebo má strach, že by se mohla znovu objevit. 

Nejlepší pro mě je, když mi blízcí v horším období dávají dost prostoru pro mě samotnou a dodají mi pocit, že pokud bude nejhůř, jsou tu pro mě a mohou mi pomoci. Občas “jen” být vyslechnuta je víc než kterákoliv rada.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Se svou nemocí jsem se začala pořádně léčit až tento rok, kdy mě naprosto přerostla. Od dětství si s sebou nesu traumatické zážitky. První příznaky deprese jsem u sebe začala pozorovat v osmé třídě, to jsem také začala navštěvovat terapeutku. Panické záchvaty se objevily v průběhu deváté třídy. Do dneška si pamatuji, jak jsem na brigádě dostala strašný záchvat, dusila jsem se. Každý mě přesvědčoval, že se jedná o epileptické záchvaty a mám se nechat vyšetřit. Lékař mi na můj stav řekl, že příliš přemýšlím, a poslal mě domů.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Jako spouštěč pro mě obvykle bývá stres, neustálý pohyb mezi lidmi a žádný prostor pro soukromí na odpočinek či práci. 

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Začala jsem brát antidepresiva a léky na uklidnění. Bála jsem se brát léky, ale došlo mi, že bez nich nemám sílu řešit svoje strachy. 

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Dostala jsem se v těch stavech do situací, kdy jsem byla naprosto vzdálená sama od sebe a vyděšená z obyčejné jízdy metrem nebo z toho, že bych vyšla před dům. Všechno mě děsilo. Měla jsem pocit, že zemřu. Dlouho trvající boj se sebou samou ze mě udělal cizince, který se musel všechno, co se týká komunikace s lidmi, učit znovu. 

Jeden z nejhorších zážitků byly nekončící záchvaty paniky, kvůli kterým mi v noci v RIAPSu píchli injekci na uklidnění. Dodneška jsem všem lidem z tohoto zařízení vděčná za to, co dělají pro všechny, kteří hledají pomoc. Mně už dvakrát zachránili život. 

Dostala jsem se v těch stavech do situací, kdy jsem byla naprosto vzdálená sama od sebe a vyděšená z obyčejné jízdy metrem nebo z toho, že bych vyšla před dům.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?

Kvůli zhoršení stavu jsem vyhledala skvělého psychiatra, který si dokázal získat moji důvěru a vypomoci mi v cestě za uzdravením.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Pomáhají mi maličkosti, například hodně pracuji na tom, abych nedávala příliš energie do věcí a lidí, u kterých nemám nějakou zpětnou vazbu. 

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže?

Sama si dost musím určovat, kdy je čas na odpočinek. Pokud chci prospat celý den, prospím ho. 

Musela jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Naučila jsem se nevyčítat si odpočinek a nenazývat ho selháním. Pokud cítím, že se někde dusím, jdu se projít. Párkrát jsem odešla i pryč z výuky kvůli záchvatům úzkosti. 

Naučila jsem se nevyčítat si odpočinek a nenazývat ho selháním.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí / kamarádi, když si procházíš horším obdobím? 

Nejlepší pro mě je, když mi blízcí v horším období dávají dost prostoru pro mě samotnou a dodají mi pocit, že pokud bude nejhůř, jsou tu pro mě a mohou mi pomoci. Občas “jen” být vyslechnuta je víc než kterákoliv rada. 

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Duševní nemoc mi vzala hodně sebekontrolu a ztížila mi vykonávání běžných činností. Co mi dala? Rozhodně hodně prostoru pro sebepoznání a sebepéči. Postavila jsem díky tomu svoji spokojenost na první místo. Díky mému příteli, který mě drží v těch nejhorších situacích a rozpadech společně s mojí rodinou vím, že na to nejsem sama.

Co ti dělá v životě největší radost?

Radost mi dělá dívat se na paprsky slunce dopadající na chodník, pohled na mého psa běžícího po louce, kreslení i psaní.  

Je něco, co bys chtěla, aby lidé o tvojí nemoci věděli?

Chci, aby si lidé uvědomili rozdíl mezi depkou a depresí. Deprese není smutek, je to propad. Nepodceňujte psychické nemoci. My lidi s panickou poruchou i depresí denně vnitřně umíráme a dáváme hodně síly do toho, abychom vypadali v pohodě. 

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?

Všem lidem, kteří si procházejí špatným obdobím nebo propadem chci vzkázat, že ten boj za to stojí. Může to být jakkoliv těžké a nesnesitelné, ale nezapomeňme, že na to nejsme sami. Nebojte se odpočívat a dělat co vás baví, je to pro vaše duševní zdraví. Buďte důležití pro sebe samotné. 

Téma
Destigmatizace Duševní obtíže Úzkosti a deprese
Líbil se vám článek?
Pošlete ho dál
Facebook

Přečtěte si další zajímavé články

O životě s depresivní poruchou – příběh Anny
18. 7. 2019

O životě s depresivní poruchou – příběh Anny

Jmenuji se Anna, je mi 20 let, studuji vysokou školu v Praze a trpím depresivní poruchou.

Pozn. Nevypusť Duši: Depresivní porucha patří mezi afektivní poruchy (poruchy nálady). Může probíhat v lehké, středně těžké nebo těžké formě. Mezi typické příznaky patří dlouhodobé zhoršení nálady, snížení energie, snížení celkové aktivity a schopnosti koncentrace. Bývá narušen také spánek a chuť k jídlu. Deprese je doprovázena prožíváním pocitů viny a beznaděje, ztrátou zájmů a zhoršením sebehodnocení a sebedůvěry. Vede k pocitům ztráty smyslu života. Deprese není vůlí ovlivnitelná, ale u většiny lidí je dobře léčitelná. U mírné deprese může dostatečně pomoci samotná psychoterapie. Od středně težké deprese jsou však potřebné léky a optimální je kombinace antidepresiv a psychoterapie.

Fotka Anny

První obtíže se u mě objevily, když mi bylo 13 let. Nebyl žádný zjevný spouštěč, žádná tragická událost. Přišlo to bez varování. V té době jsem vůbec netušila, co je to deprese, a rozhodně jsem si nemyslela, že by ji snad mohly „dostat“ děti. Měla jsem pocit, že mám v hrudi zaražený nůž, který se noří hlouběji a hlouběji. Mezi lidmi mi bylo zle, o samotě jsem propukala v pláč. Všechno bylo hrozně těžké, soustředit se vyžadovalo nadlidské úsilí. Myslela jsem si, že je se mnou něco špatně, že já jsem špatná. Měla jsem všechny předpoklady být šťastná, ale nešlo to. Snažila jsem se to tajit, protože jsem myslela, že je to moje chyba.

Potom jsem se začala sebepoškozovat. Dnes si už nejsem schopná vzpomenout, jak jsem k tomu přišla, ale zjistila jsem, že to „pomáhá“. Když jsem se pořezala, všechny ty nepříjemné vnitřní pocity se zhmotnily ve fyzickou bolest a s tou už jsem se uměla vypořádat. Nejspíš to bude znít hrozně, ale já jsem si opravdu myslela, že jsem našla „lék“. Na jednu stranu jsem věděla, že je to vážně špatné, na druhou stranu jsem si myslela, že mě to „léčí“.

Po nějaké době to však pomáhat přestalo. Potřebovala jsem si ubližovat častěji a častěji, abych zahnala svoje démony. A pak se to provalilo. Přišli na to ve škole a řekli to rodičům. Moc ráda bych řekla, že mi rodiče v této fázi pomohli, ale bohužel nemohu. Byli naštvaní, křičeli na mě a donutili mě slíbit, že s tím přestanu. To bylo vše. Já jsem však nepřestala, jen jsem to lépe schovávala.

Myslím, že někdy kolem mých čtrnáctých narozenin přišly první myšlenky na sebevraždu.

Když se dnes ohlédnu, dochází mi, že moji rodiče byli vyděšení, moc se o mě báli a netušili, co se mi děje v hlavě. Já sama jsem také netušila, co se se mnou děje, a nebyla jsem vůbec schopná o tom mluvit. Brala jsem to jako svoji chybu. Jsem si ale jistá, že kdybych dnes o komkoliv zjistila, že si ubližuje, hned bych ho vzala k psychologovi, pro jistotu. A všem bych doporučila to samé.

Myslím, že někdy kolem mých čtrnáctých narozenin přišly první myšlenky na sebevraždu. Přišla jsem si jako nejhorší člověk na světě, který všem kolem sebe ubližuje a bez kterého bude svět lepším místem. Někteří lidé, kteří věděli o mém „extempore“, mi pak dali jasně najevo, že jsem takříkajíc nevděčný parchant, který si neváží toho, co má, a vymýšlí si blbosti. Hodně jsem se pak uzavřela do sebe. Myslela jsem, že jsem úplně sama.

Pak můj táta zjistil, že se stále tajně sebepoškozuji. Tentokrát už ale zareagoval úžasně. Objal mě a řekl, že to bude dobré, a objednal mě k dětskému psychologovi. Tam jsme pak zjistili, že trpím depresivní poruchou. Dostala jsem prášky a bylo. Kontrola za rok nebo při zhoršení. Všichni si mysleli, že je to vyřízené.

Informace a rady o depresi jsem si vyhledávala na internetu. Bála jsem se kohokoliv zeptat. S kýmkoliv o tom mluvit. Myslela jsem si, že jsem vlastně blázen, a nechtěla jsem, aby o tom někdo věděl. Nechtěla jsem o tom mluvit ani doma, protože jsem se iracionálně bála, že na mě budou rodiče naštvaní. Brala jsem to tak, že když mám prášky, měla bych být v pohodě, a tudíž nic neřešit. Jenomže jsem byla všechno, jen ne v pohodě. Tři roky jsem žila na houpačce, depresivní fáze jsem však před svým okolím tajila. Někdy jsem se zase řezala nebo se chtěla zabít. V těch chvílích mi hrozně pomohla Linka bezpečí, kam jsem mohla zavolat a promluvit si. Moc mi v těch těžkých časech pomohli.

Tři roky jsem žila na houpačce, depresivní fáze jsem však před svým okolím tajila. Někdy jsem se zase řezala nebo se chtěla zabít. V těch chvílích mi hrozně pomohla Linka bezpečí, kam jsem mohla zavolat a promluvit si. Moc mi v těch těžkých časech pomohli.

Všechno se to zvrtlo zhruba měsíc před mými sedmnáctými narozeninami. Měla jsem dobré období, prožívala první lásku a pak … Začala jsem mít noční můry, kvůli kterým jsem nechtěla vůbec spát. Přestala jsem jíst, neustále jsem byla strašně unavená a vystresovaná. Jela jsem na autopilota a mlela z posledního.

Pak jsem se „složila“ ve škole, ale to mě nejspíš zachránilo. Tři úžasné učitelky z naší školy mi zachránili život. Promluvily si se mnou, pomohly mi vše vysvětlit rodičům i nám poradily, jak najít psychologa a psychiatra, za kterými bych mohla docházet. Všechno vypadalo, že se obrátí k lepšímu. Bohužel se tak nestalo.

Pochopila jsem, že jsem nemocná, ne špatná a že nemoc prostě nemusí mít žádný důvod. Už se nestydím za to, že trpím depresí, protože mi tam došlo, že ke studu nemám žádný důvod.

Nastalo nejhorší období mého života, přestože jsem měla podporu svých blízkých. Jakákoliv činnost vyžadovala nesmírné úsilí, nicnedělání bylo nesnesitelné. V okolí lidí se mi dělalo fyzicky špatně, o samotě jsem měla nutkavé myšlenky na sebevraždu. Dvakrát jsem byla velmi blízko k tomu, abych se o ni pokusila. Skončilo to ve chvíli, kdy jsem se u jedné z učitelek doslova zhroutila. Ležela jsem na zemi, plakala, nebyla schopná se pohnout. Strávila jsem tak asi hodinu, než jsem se mohla aspoň posadit. Po konzultaci s psychiatričkou mě hospitalizovali na dětské psychiatrické klinice.

Na klinice jsem strávila 5 týdnů, 1 den a 5 hodin. V den, kdy mě pouštěli, jsem si to napsala na ruku. Psychárna (jak byla klinika označována mladými obyvateli) bylo zvláštní místo. Přestože se velmi snaží tvořit příjemné prostředí, stále jste tam zavření. Nechtěla bych tam skončit znova, avšak jsem nesmírně vděčná, že jsem tam byla. Získala jsem tam nadhled a přátele na celý život. Naučila jsem se tam bez obalu o svých problémech mluvit a nic nezatajovat. Pochopila jsem, že jsem nemocná, ne špatná a že nemoc prostě nemusí mít žádný důvod. Už se nestydím za to, že trpím depresí, protože mi tam došlo, že ke studu nemám žádný důvod.

I po třech letech od hospitalizace stále beru léky a chodím k psychiatrovi. Vnímám to jako součást života. Někdo bere léky na tlak, já je beru na hlavu. Hodně mi pomohlo se svěřit. Můj přítel zná celý můj příběh včetně všech detailů a stále je se mnou. Je obrovská úleva vědět, že své problémy můžete s někým sdílet. Spadne vám pak obrovský kámen ze srdce.

Netvrdím, že také nemám horší období, ale v tu chvíli jsou tu pro mě moji blízcí. Vlídné slovo a objetí jsou v takové chvíli nenahraditelné. Lidé, kteří to nebyli schopni pochopit, z mého života zmizeli. Řeči o tom, že každý je někdy smutný a vědu z toho nedělá, nebo že byste se měli sebrat, protože nemáte žádný důvod smutnit, vám rozhodně nepomohou. Rozloučit se s těmito lidmi byl jen jeden z kroků, které jsem na své cestě učinila. Zdraví a duševní pohoda je u mě na prvním místě. Pokud zjistím, že mi něco dlouhodobě nesvědčí, tak s tím přestanu, i když to může být obtížné. Dříve bych si připadala, že jsem zbabělec, který se vzdává. Už nemám potřebu si něco dokazovat a ničit si kvůli tomu zdraví.

Řeči o tom, že každý je někdy smutný a vědu z toho nedělá, nebo že byste se měli sebrat, protože nemáte žádný důvod smutnit, vám rozhodně nepomohou.

Přestože mi deprese vzala část mého dětství, dala mi mnoho zkušeností. Bez nich bych nebyla člověkem, kterým jsem teď a neznala ty lidi, které teď znám. Přestože moje cesta není úplně jednoduchá, po jiné bych jít nechtěla. A pokud i vy trpíte depresí, tak vám dám jednu radu, mluvte o tom. A všem ostatním bych jen chtěla říct, že když bolest není na venek vidět, neznamená to, že neexistuje.

Zdroje:

Praško, J., Buliková, B., Sigmundová, Z. (2010). Depresivní porucha a jak ji překonat. Praha: Galén. ISBN 978-80-7262-656-4.

http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html

Téma
Destigmatizace Úzkosti a deprese
Líbil se vám článek?
Pošlete ho dál
Facebook

Přečtěte si další zajímavé články

O životě s úzkostí – příběh Jitky
31. 10. 2018

O životě s úzkostí – příběh Jitky

Důvodů, proč tohle konečně píšu, může být spousta, ale tenhle text nebude o nich. Můžu to zkusit zjednodušit třeba tím, že jsem si řekla, že když je zítra ten Den duševního zdraví, zkusím ho oslavit tím, že to konečně hodím na papír. A co je to „to“?

To, je úzkost a deprese, co se mnou už pár let žijí. Nevím, jestli se někdy dostanu tak daleko, abych je nazývala kamarádkami, ale rozhodně to je někdo, s kým se dá naučit žít. Když má člověk lepší dny, zapomene na to, že mu jsou vlastně v patách. Zároveň ale moc dobře ví, že nikdy nejsou úplně z dohledu.

Není lehké o tom ani psát, protože úzkost, navíc takhle vystupňovaná, má kouzelnou vlastnost, že když na ni začnete myslet, dokážete ji i znovu prožívat.

Chtěla jsem psát hlavně o tom, jak se to celé objevilo, jak se to vrací, a jak si myslím, že je důležitý, abychom o sebe všichni pečovali. Tím myslím, abychom se naučili pečovat sami o sebe. Dokázat v sobě pozorovat ty signály, že úzkost nebo deprese (nebo obě naráz že jo) rostou, a že to teď bude stát trochu sil, které bohužel budeš muset ubrat někde jinde v životě. Vybavit si ten začátek všeho je pro mě celkem jednoduchý. Od čtrnácti mám cukrovku. Prošla jsem si různými fázemi, včetně té, kdy jsem 4 roky byla schopná dělat jakože prakticky neexistuje. Kromě dávkování inzulínu jsem si žila dost normálním, nezřízeným životem člověka, co se právě odstěhoval z domova a teď si dohání pubertu. Celý tohle běsnění bylo ale (naštěstí?) ukončený první panickou atakou. Teď už si jen matně dokážu vybavit, jak jsem si zvládala 4 měsíce v kuse nezměřit cukr, dávkovat si inzulín, jak mě napadlo, plus se do toho nekoordinovaně opíjet a zvládat spát tak 3 h denně.

Naše první seznámení, mě a ataky, bylo nepříjemné. Není lehké o tom ani psát, protože úzkost, navíc takhle vystupňovaná, má kouzelnou vlastnost, že když na ni začnete myslet, dokážete ji i znovu prožívat. Ty pocity na zvracení, kdy z vás nic nejde, to temno v hlavě, točení hlavy a šílený, ochromující strach. Je to první pořádný, osobní, seznámení se smrtí. S takovou malou smrtí. To bylo poprvé, to jsem ještě nevěděla, co to bylo, i když tušit jsem mohla. Lékařka z přivolané záchranné služby mi přátelsky poradila, ať příště dýchám do papírového pytlíku a nevyšiluju. Nějaké indicie tam teda byly. Druhé seznámení bylo zasazené do prostředí kulturního klubu (řekněme klidně hospody), což mě už rovnou zařadilo u lékařů přivolané záchranky do kolonky „vožralá jak žok“. Po cestě jsem se jim snažila vysvětlit, že už několik měsíců nepiju, drogy jsem nebrala, a že teda, co se mi to prosím vás děje, proč se ten svět tak točí? Neřekli. Noc na pohotovosti byla dlouhá, leč ukončená nějakou zázračnou věcí (lexaurin), co mi páni doktoři vpustili do žíly a pak mě poslali domů se vyspat. Po ránu jsem si matně vybavovala, že se zprávou mám jít za svou neuroložkou, kterou jsem v té době kvůli potížím se zády navštěvovala. A ta mi to teda celé přeložila do normálního jazyka. Měla jsem panickou ataku a vypadá to, že to celé trvá už trochu dlouho. Aby mi teď mohli pomoct to zvládnout a uchopit za správný konec, odejdu domů s receptem na „štěstí“ a doporučením vyhledat psychiatra a pravidelně k němu docházet. Tak jo.

Když občas čtu o lidech, co o svých duševních trablech nemohli říct ani nejbližším, dochází mi, jak hrozně velký jsem měla štěstí a výhodu do začátku.

Teď přichází chvíle na to říct, v jakým skvělým žiju prostředí. Ať už přátel, tak rodiny. Když občas čtu o lidech, co o svých duševních trablech nemohli říct ani nejbližším, dochází mi, jak hrozně velký jsem měla štěstí a výhodu do začátku. Říct to problém nebyl, být přijatá taky ne, ale žít s tím? To už tak lehký není. A to jak pro mě, tak pro ty blízké. K úzkostem se totiž nějak přirozeně přidala deprese a ta má takovou zajímavou vlastnost, že si dokáže vybírat lidi, se kterými je schopná žít, a se kterými ne. A ty dokáže celkem spolehlivě odehnat. Neříkám, že se to děje úplně mimo mě, ale zároveň vím, že kdyby nebyla, asi by bylo snazší v některých vztazích vytrvat. Je-li to špatně či dobře je otázka asi do úplně jiného textu.

A co je teda to nejtěžší na tom soužití? A proč je i pro ty blízký těžký tě přes všechnu jejich otevřenost chápat? Je to únava, vztahovačnost, bolest a zase znovu únava. Únava je totiž něco, co se v našem světě nenosí. V tom mém vůbec ne. Pamatuju si na jednu krátkou reportáž z Bohnic, kde pan psychiatr popisoval jaký je to mít úzkosti a panické ataky. Připodobňoval to laickému publiku tak, že člověk několikrát za den umírá. Samozřejmě neumírá doopravdy, na úzkost se umřít nedá. Ale to ani trochu nesnižuje ten pocit, který člověk v té chvíli cítí. Zkuste si několikrát za den umírat a pak stejně často čelit otázce: „Proč jsi furt tak unavená? To je jako normální?“. Jo hele, kámo, je to normální, protože to umírání je sakra vyčerpávající. Je vyčerpávající rozpadat se na kousky kdykoliv na tebe promluví víc než dva lidi současně a ještě víc vyčerpávající je dokázat dělat jako že držíš pohromadě. Je únavný vymýšlet si výmluvy na: „To už jdeš zase domů? To tě to s náma jako nebaví?“. Baví, není nic, co bych si přála víc než tu být, ale prostě už nemůžu. Je těžký klukovi, co tě poznal v extatický zamilovaný fázi bezstarostnosti vysvětlit po pár měsících, že to zamotaný ubrečený cosi v rohu postele jsi taky ty, a že tohle jsi vlastně víc ty, než bylo to šťastný cosi, co ho sbalilo.

Zkuste si několikrát za den umírat a pak stejně často čelit otázce: „Proč jsi furt tak unavená? To je jako normální?“.

Je těžký klukovi, co tě poznal v extatický zamilovaný fázi bezstarostnosti vysvětlit po pár měsících, že to zamotaný ubrečený cosi v rohu postele jsi taky ty, a že tohle jsi vlastně víc ty, než bylo to šťastný cosi, co ho sbalilo.

Smířit se s tímhle vším a nestydět se za to stojí hodně práce a mě to pořád ještě nejde. Pořád ještě sklouzávám k tomu, že závidím lidem, co to tak nemají. Dokážu se rozbrečet z toho, že jsem si po vyjití schodů musela lehnout do postele, že jsem zase nechala všechny své kamarády v 10 večer na party, že nedojedu ani do Řevnic na kole a už vůbec nikdy nepůjdu Pacific Crest Trail. Ale co, zase umím snít, umím poslouchat a umím být teď a tady. To je něco, co je vzácný jako únava, v této šílené době. A taky si dokážu říct, že už nemůžu, což mi už několikrát zachránilo život.

Když to bylo nejhorší, byly to léky. Teď jsem už dva roky bez nich, jsem na to hrdá, ale zároveň pokorná, protože vím, že tohle období rozhodně nemusí trvat do nekonečna. Mám teď ale výhodu, protože vím, že je něco po čem se dá sáhnout a taky vím, že se za to nemusím stydět, protože to opravdu nemusím, nikdo nemusí. V těch chvílích, kdy to není tak hrozný mi pomáhá, že vím, co se mi děje. Vím, jaký to bude mít průběh, a že to skončí. Dokážu taky odhadnout, že už to přichází, a ubrat, abych měla dost sil to ustát. Pomáhá mi spát, bez legrace. Když je to blbý, tak i těch doporučených 8h je totiž málo. Spánek se ti odvděčí. Je hezký mít někoho, s kým o tom můžeš mluvit, a když je to někdo, kdo to zažil, o to líp. A když to zažil, a je to tvoje nejlepší kámoška, vydá to někdy za všechny terapie. Terapie taky dobrý, já si dala KBT, ráda na to vzpomínám a občas zvládnu i něco použít v praxi. Píšu, až jednou ty deníky někdo najde, doufám, že už tady nebudu. Taky čtu. A chodím, bezcílně. A hlavně se snažím mít se ráda. Protože když se má člověk rád, tak se taky poslouchá. A ona si ta duše dokáže říct, co jí zrovna teď vlastně nejvíc pomůže.

Bylo by hezký to celý zakončit tím, že řeknu, co mi pomáhá a třeba to pomůže někomu dalšímu. Takhle to ale nefunguje. Sama se stále snažím přijít na to, co to celý dělá snesitelnější a žádný ucelený koncept nemám.

Sílu ^^

Jitka, 29 let

Téma
Destigmatizace Úzkosti a deprese
Líbil se vám článek?
Pošlete ho dál
Facebook

Přečtěte si další zajímavé články