Jmenuji se Anna, je mi 20 let, studuji vysokou školu v Praze a trpím depresivní poruchou.

Pozn. Nevypusť Duši: Depresivní porucha patří mezi afektivní poruchy (poruchy nálady). Může probíhat v lehké, středně těžké nebo těžké formě. Mezi typické příznaky patří dlouhodobé zhoršení nálady, snížení energie, snížení celkové aktivity a schopnosti koncentrace. Bývá narušen také spánek a chuť k jídlu. Deprese je doprovázena prožíváním pocitů viny a beznaděje, ztrátou zájmů a zhoršením sebehodnocení a sebedůvěry. Vede k pocitům ztráty smyslu života. Deprese není vůlí ovlivnitelná, ale u většiny lidí je dobře léčitelná. U mírné deprese může dostatečně pomoci samotná psychoterapie. Od středně težké deprese jsou však potřebné léky a optimální je kombinace antidepresiv a psychoterapie.

První obtíže se u mě objevily, když mi bylo 13 let. Nebyl žádný zjevný spouštěč, žádná tragická událost. Přišlo to bez varování. V té době jsem vůbec netušila, co je to deprese, a rozhodně jsem si nemyslela, že by ji snad mohly „dostat“ děti. Měla jsem pocit, že mám v hrudi zaražený nůž, který se noří hlouběji a hlouběji. Mezi lidmi mi bylo zle, o samotě jsem propukala v pláč. Všechno bylo hrozně těžké, soustředit se vyžadovalo nadlidské úsilí. Myslela jsem si, že je se mnou něco špatně, že já jsem špatná. Měla jsem všechny předpoklady být šťastná, ale nešlo to. Snažila jsem se to tajit, protože jsem myslela, že je to moje chyba.

Potom jsem se začala sebepoškozovat. Dnes si už nejsem schopná vzpomenout, jak jsem k tomu přišla, ale zjistila jsem, že to „pomáhá“. Když jsem se pořezala, všechny ty nepříjemné vnitřní pocity se zhmotnily ve fyzickou bolest a s tou už jsem se uměla vypořádat. Nejspíš to bude znít hrozně, ale já jsem si opravdu myslela, že jsem našla „lék“. Na jednu stranu jsem věděla, že je to vážně špatné, na druhou stranu jsem si myslela, že mě to „léčí“.

Po nějaké době to však pomáhat přestalo. Potřebovala jsem si ubližovat častěji a častěji, abych zahnala svoje démony. A pak se to provalilo. Přišli na to ve škole a řekli to rodičům. Moc ráda bych řekla, že mi rodiče v této fázi pomohli, ale bohužel nemohu. Byli naštvaní, křičeli na mě a donutili mě slíbit, že s tím přestanu. To bylo vše. Já jsem však nepřestala, jen jsem to lépe schovávala.

Myslím, že někdy kolem mých čtrnáctých narozenin přišly první myšlenky na sebevraždu.

Když se dnes ohlédnu, dochází mi, že moji rodiče byli vyděšení, moc se o mě báli a netušili, co se mi děje v hlavě. Já sama jsem také netušila, co se se mnou děje, a nebyla jsem vůbec schopná o tom mluvit. Brala jsem to jako svoji chybu. Jsem si ale jistá, že kdybych dnes o komkoliv zjistila, že si ubližuje, hned bych ho vzala k psychologovi, pro jistotu. A všem bych doporučila to samé.

Myslím, že někdy kolem mých čtrnáctých narozenin přišly první myšlenky na sebevraždu. Přišla jsem si jako nejhorší člověk na světě, který všem kolem sebe ubližuje a bez kterého bude svět lepším místem. Někteří lidé, kteří věděli o mém „extempore“, mi pak dali jasně najevo, že jsem takříkajíc nevděčný parchant, který si neváží toho, co má, a vymýšlí si blbosti. Hodně jsem se pak uzavřela do sebe. Myslela jsem, že jsem úplně sama.

Pak můj táta zjistil, že se stále tajně sebepoškozuji. Tentokrát už ale zareagoval úžasně. Objal mě a řekl, že to bude dobré, a objednal mě k dětskému psychologovi. Tam jsme pak zjistili, že trpím depresivní poruchou. Dostala jsem prášky a bylo. Kontrola za rok nebo při zhoršení. Všichni si mysleli, že je to vyřízené.

Všechno se to zvrtlo zhruba měsíc před mými sedmnáctými narozeninami. Měla jsem dobré období, prožívala první lásku a pak … Začala jsem mít noční můry, kvůli kterým jsem nechtěla vůbec spát. Přestala jsem jíst, neustále jsem byla strašně unavená a vystresovaná. Jela jsem na autopilota a mlela z posledního.

Pak jsem se „složila“ ve škole, ale to mě nejspíš zachránilo. Tři úžasné učitelky z naší školy mi zachránili život. Promluvily si se mnou, pomohly mi vše vysvětlit rodičům i nám poradily, jak najít psychologa a psychiatra, za kterými bych mohla docházet. Všechno vypadalo, že se obrátí k lepšímu. Bohužel se tak nestalo.

Na klinice jsem strávila 5 týdnů, 1 den a 5 hodin. V den, kdy mě pouštěli, jsem si to napsala na ruku. Psychárna (jak byla klinika označována mladými obyvateli) bylo zvláštní místo. Přestože se velmi snaží tvořit příjemné prostředí, stále jste tam zavření. Nechtěla bych tam skončit znova, avšak jsem nesmírně vděčná, že jsem tam byla. Získala jsem tam nadhled a přátele na celý život. Naučila jsem se tam bez obalu o svých problémech mluvit a nic nezatajovat. Pochopila jsem, že jsem nemocná, ne špatná a že nemoc prostě nemusí mít žádný důvod. Už se nestydím za to, že trpím depresí, protože mi tam došlo, že ke studu nemám žádný důvod.

I po třech letech od hospitalizace stále beru léky a chodím k psychiatrovi. Vnímám to jako součást života. Někdo bere léky na tlak, já je beru na hlavu. Hodně mi pomohlo se svěřit. Můj přítel zná celý můj příběh včetně všech detailů a stále je se mnou. Je obrovská úleva vědět, že své problémy můžete s někým sdílet. Spadne vám pak obrovský kámen ze srdce.

Netvrdím, že také nemám horší období, ale v tu chvíli jsou tu pro mě moji blízcí. Vlídné slovo a objetí jsou v takové chvíli nenahraditelné. Lidé, kteří to nebyli schopni pochopit, z mého života zmizeli. Řeči o tom, že každý je někdy smutný a vědu z toho nedělá, nebo že byste se měli sebrat, protože nemáte žádný důvod smutnit, vám rozhodně nepomohou. Rozloučit se s těmito lidmi byl jen jeden z kroků, které jsem na své cestě učinila. Zdraví a duševní pohoda je u mě na prvním místě. Pokud zjistím, že mi něco dlouhodobě nesvědčí, tak s tím přestanu, i když to může být obtížné. Dříve bych si připadala, že jsem zbabělec, který se vzdává. Už nemám potřebu si něco dokazovat a ničit si kvůli tomu zdraví.

Řeči o tom, že každý je někdy smutný a vědu z toho nedělá, nebo že byste se měli sebrat, protože nemáte žádný důvod smutnit, vám rozhodně nepomohou.

Přestože mi deprese vzala část mého dětství, dala mi mnoho zkušeností. Bez nich bych nebyla člověkem, kterým jsem teď a neznala ty lidi, které teď znám. Přestože moje cesta není úplně jednoduchá, po jiné bych jít nechtěla. A pokud i vy trpíte depresí, tak vám dám jednu radu, mluvte o tom. A všem ostatním bych jen chtěla říct, že když bolest není na venek vidět, neznamená to, že neexistuje.

Zdroje:

Praško, J., Buliková, B., Sigmundová, Z. (2010). Depresivní porucha a jak ji překonat. Praha: Galén. ISBN 978-80-7262-656-4.

http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html

Důvodů, proč tohle konečně píšu, může být spousta, ale tenhle text nebude o nich. Můžu to zkusit zjednodušit třeba tím, že jsem si řekla, že když je zítra ten Den duševního zdraví, zkusím ho oslavit tím, že to konečně hodím na papír. A co je to „to“?

To, je úzkost a deprese, co se mnou už pár let žijí. Nevím, jestli se někdy dostanu tak daleko, abych je nazývala kamarádkami, ale rozhodně to je někdo, s kým se dá naučit žít. Když má člověk lepší dny, zapomene na to, že mu jsou vlastně v patách. Zároveň ale moc dobře ví, že nikdy nejsou úplně z dohledu.

Není lehké o tom ani psát, protože úzkost, navíc takhle vystupňovaná, má kouzelnou vlastnost, že když na ni začnete myslet, dokážete ji i znovu prožívat.

Chtěla jsem psát hlavně o tom, jak se to celé objevilo, jak se to vrací, a jak si myslím, že je důležitý, abychom o sebe všichni pečovali. Tím myslím, abychom se naučili pečovat sami o sebe. Dokázat v sobě pozorovat ty signály, že úzkost nebo deprese (nebo obě naráz že jo) rostou, a že to teď bude stát trochu sil, které bohužel budeš muset ubrat někde jinde v životě. Vybavit si ten začátek všeho je pro mě celkem jednoduchý. Od čtrnácti mám cukrovku. Prošla jsem si různými fázemi, včetně té, kdy jsem 4 roky byla schopná dělat jakože prakticky neexistuje. Kromě dávkování inzulínu jsem si žila dost normálním, nezřízeným životem člověka, co se právě odstěhoval z domova a teď si dohání pubertu. Celý tohle běsnění bylo ale (naštěstí?) ukončený první panickou atakou. Teď už si jen matně dokážu vybavit, jak jsem si zvládala 4 měsíce v kuse nezměřit cukr, dávkovat si inzulín, jak mě napadlo, plus se do toho nekoordinovaně opíjet a zvládat spát tak 3 h denně.

Naše první seznámení, mě a ataky, bylo nepříjemné. Není lehké o tom ani psát, protože úzkost, navíc takhle vystupňovaná, má kouzelnou vlastnost, že když na ni začnete myslet, dokážete ji i znovu prožívat. Ty pocity na zvracení, kdy z vás nic nejde, to temno v hlavě, točení hlavy a šílený, ochromující strach. Je to první pořádný, osobní, seznámení se smrtí. S takovou malou smrtí. To bylo poprvé, to jsem ještě nevěděla, co to bylo, i když tušit jsem mohla. Lékařka z přivolané záchranné služby mi přátelsky poradila, ať příště dýchám do papírového pytlíku a nevyšiluju. Nějaké indicie tam teda byly. Druhé seznámení bylo zasazené do prostředí kulturního klubu (řekněme klidně hospody), což mě už rovnou zařadilo u lékařů přivolané záchranky do kolonky „vožralá jak žok“. Po cestě jsem se jim snažila vysvětlit, že už několik měsíců nepiju, drogy jsem nebrala, a že teda, co se mi to prosím vás děje, proč se ten svět tak točí? Neřekli. Noc na pohotovosti byla dlouhá, leč ukončená nějakou zázračnou věcí (lexaurin), co mi páni doktoři vpustili do žíly a pak mě poslali domů se vyspat. Po ránu jsem si matně vybavovala, že se zprávou mám jít za svou neuroložkou, kterou jsem v té době kvůli potížím se zády navštěvovala. A ta mi to teda celé přeložila do normálního jazyka. Měla jsem panickou ataku a vypadá to, že to celé trvá už trochu dlouho. Aby mi teď mohli pomoct to zvládnout a uchopit za správný konec, odejdu domů s receptem na „štěstí“ a doporučením vyhledat psychiatra a pravidelně k němu docházet. Tak jo.

Když občas čtu o lidech, co o svých duševních trablech nemohli říct ani nejbližším, dochází mi, jak hrozně velký jsem měla štěstí a výhodu do začátku.

Teď přichází chvíle na to říct, v jakým skvělým žiju prostředí. Ať už přátel, tak rodiny. Když občas čtu o lidech, co o svých duševních trablech nemohli říct ani nejbližším, dochází mi, jak hrozně velký jsem měla štěstí a výhodu do začátku. Říct to problém nebyl, být přijatá taky ne, ale žít s tím? To už tak lehký není. A to jak pro mě, tak pro ty blízké. K úzkostem se totiž nějak přirozeně přidala deprese a ta má takovou zajímavou vlastnost, že si dokáže vybírat lidi, se kterými je schopná žít, a se kterými ne. A ty dokáže celkem spolehlivě odehnat. Neříkám, že se to děje úplně mimo mě, ale zároveň vím, že kdyby nebyla, asi by bylo snazší v některých vztazích vytrvat. Je-li to špatně či dobře je otázka asi do úplně jiného textu.

Když to bylo nejhorší, byly to léky. Teď jsem už dva roky bez nich, jsem na to hrdá, ale zároveň pokorná, protože vím, že tohle období rozhodně nemusí trvat do nekonečna. Mám teď ale výhodu, protože vím, že je něco po čem se dá sáhnout a taky vím, že se za to nemusím stydět, protože to opravdu nemusím, nikdo nemusí. V těch chvílích, kdy to není tak hrozný mi pomáhá, že vím, co se mi děje. Vím, jaký to bude mít průběh, a že to skončí. Dokážu taky odhadnout, že už to přichází, a ubrat, abych měla dost sil to ustát. Pomáhá mi spát, bez legrace. Když je to blbý, tak i těch doporučených 8h je totiž málo. Spánek se ti odvděčí. Je hezký mít někoho, s kým o tom můžeš mluvit, a když je to někdo, kdo to zažil, o to líp. A když to zažil, a je to tvoje nejlepší kámoška, vydá to někdy za všechny terapie. Terapie taky dobrý, já si dala KBT, ráda na to vzpomínám a občas zvládnu i něco použít v praxi. Píšu, až jednou ty deníky někdo najde, doufám, že už tady nebudu. Taky čtu. A chodím, bezcílně. A hlavně se snažím mít se ráda. Protože když se má člověk rád, tak se taky poslouchá. A ona si ta duše dokáže říct, co jí zrovna teď vlastně nejvíc pomůže.

Bylo by hezký to celý zakončit tím, že řeknu, co mi pomáhá a třeba to pomůže někomu dalšímu. Takhle to ale nefunguje. Sama se stále snažím přijít na to, co to celý dělá snesitelnější a žádný ucelený koncept nemám.

Sílu ^^

Jitka, 29 let

Sdílíme článek z ATYP Magazín – popisuje prožívání panické ataky a zahrnuje užitečné tipy, jak se s takovým stavem vypořádat.

My dodáváme pár rad, jak pomoci, když jste s někým, kdo silnou úzkost zrovna prožívá:

1) Zkuste dotyčnému pomoci s pomalými nádechy a výdechy (někdy může trvat delší dobu, než se nervová soustava uklidní).

2) Zkuste ho opatrně rozptýlit, třeba s ním počítejte do stovky, nebo mu pomozte vyjmenovat, co vidí kolem sebe (protože úzkostné myšlenky jsou velmi silné a pravděpodobně zaplňují celou mysl).

3) Klidně mu připomínejte, že hrozba není reálná a že tento stav brzy odezní. Nikdy neuškodí, když také zdůrazníte, že se nemusí cítit zostuzeně a že ho máte stále rádi.
„Buší mi srdce, tlačí mě na hrudi, mám strach, že dostanu infarkt. Jsem celá zpocená, od hlavy až k patě. Příšerně mi třeští hlava a mám pocit, že se nadobro zblázním.“

„Bylo to, jako kdyby ve mně někdo zhasínal.“

Příběh Kamila Fily na webu Radio Wave vám velmi dobře přiblíží, jak vlastně může vypadat taková deprese, její vývoj, léčba i život s diagnózou.

Popisuje například to, že u deprese mnohdy nejde jen o psychický, ale i fyzický stav. Skvěle přibližuje i to, jak mohou vypadat různé spouštěče této časté duševní nemoci. Zdůrazňuje i rozdíly mezi odbornou pomocí a „babskými radami“ a detailně popisuje způsob léčby.

V tomhle příběhu najdete opravdu vše.

Naše kampaň bojuje proti stigmatu psychiatrických onemocnění.
A sdílení osobních příběhů patří v tomto boji k nejúčinnějším zbraním 🙂
Kevin Breel se rozhodl stigma překonat ve svém desetiminutovém TEDTalku „Why we need to talk about depression“ – „Proč musíme mluvit o depresi“.
K videu si můžete v pravém dolním rohu zapnout české titulky.

“ (…) zeptejte se sami sebe: O čem byste radši napsali svůj příští status na Facebooku, že se vám těžko vstávalo z postele, protože vás bolí záda, nebo že každé ráno nemůžete vstát z postele, protože máte depresi? To je to stigma, protože bohužel, žijeme ve světě, kde když si zlomíte ruku, každý vám přiběhne podepsat sádru, ale když řeknete, že máte depresi, každý utíká pryč.“

Dnes vám přinášíme rozhovor, o kterém jste se mohli dočíst v článku z minulého týdne. Moc děkujeme Kryštofovi za sdílení svého příběhu a www.cojeblob.cz za natočení.

Abychom téma probrali do hloubky, natočili jsme dlouhý rozhovor, ale rozdělili ho do krátkých videí. Můžete se tudíž podívat na témata, co vás nejvíce zajímají, nebo shlédnout celý rozhovor v playlistu. 🙂

‘Myslím, že tenhle problém má hodně úspešných lidí – manažerů, podnikatelů, politiků. Ale většina s tím bojuje skrytě.’
Velmi si ceníme toho, že se Jan Korytář rozhodl otevřeně promluvit o svých zkušenostech s duševní nemocí.
Doporučujeme kvalitní rozhovor, ve kterém se dozvíte o prožitku deprese i o zkušenostech s léky.

Video můžete shlédnout ZDE!

Voila, nové video z naší dílny! V tomto dílu je vysvětlena úzkostná porucha, nejčastější duševní onemocnění v Česku.
Dozvíte se o tom, co je způsobuje a a kde hledat pomoc. Různé typy těchto poruch jsou vysvětleny na čtyřech příbězích.
V pátek přidáme ještě video Proč cítíme strach?, které bude tento díl doplňovat. Jako vždy, šířením nám pomůžete zlepšit osvětu. Děkujeme! 🙂

Náš překlad původního komiksu autora Nicka Seluka z The Awkward Yeti. Založeno na skutečném příběhu.