Jmenuji se Teryll a jsem olomoucká malířka a kreslířka. Už od malička jsem velmi tíhla k umělecké tvorbě, ale vždy mě od toho odradila má intuice. Můj děda je totiž umělec, který žil velmi bouřlivý život jako na horské dráze a já si nebyla jistá, jestli pro sebe chci to samé. Dnes je mi 27 let a navzdory pár bohémským letům, které mám za sebou, jsem stále tady.

Mimo umění mě vždycky zajímala psychologie. Roky to bylo mysteriózní a tabu téma, které mě fascinovalo. Život má zvláštní smysl pro humor, a proto mi nadělil jednu z nejméně pochopených duševních poruch, a to bipolární afektivní poruchu.

Jedná se o poruchu nálady, která je charakterizována chronickým střídáním depresivních a manických epizod, které mohou trvat dny, měsíce a u některých i roky. A jak se dá vyčíst z mého úvodu, tak je tato nemoc dědičná. 

Pozn. Nevypusť duši: Bipolární porucha je onemocnění, během kterého dochází k určitým periodickým změnám nálady v tzv. cyklech. Během této poruchy prochází člověk obdobím nadměrně zlepšené nálady, obdobím deprese a obdobím kdy je její nálada normální. Při bipolární afektivní poruše se jedná o multifaktoriální dědičnost, kdy se mohou dědit určité dispozice, které se pak vlivem dalších faktorů (vývoj, prostředí, vztahy, životní události) mohou nebo nemusí projevit. Stav některých pacientů vyžaduje hospitalizaci, vhodné je také využít služeb Centra duševního zdraví. S pomocí léků a psychosociální rehabilitace lze i s bipolární poruchou žít kvalitní život.

Měla jsem normální šťastné dětství, proto jsem vůbec nebyla připravená na to, co mě po mé pubertě čeká. Po 19. roku u mě začaly první příznaky deprese. Odstěhovala jsem se do Prahy, kde jsem nebyla moc spokojená, objevily se zdravotní problémy v rodině a já byla časem unavenější a bezcílnější. 

Po návratu domů jsem začala chodit na vysokou školu, kde jsem se po letech odříkání pustila do malby, výstav a veřejných akcí. Samozřejmě studentský život zahrnoval i alkohol, který jsem nevědomky začala používat jako pomůcku, která odbourávala moje úzkostné stavy. Byla jsem otevřená všemu a všem, ale časem mi najednou nadměrná pozornost začala vadit. Nechtěla jsem být vidět, obarvila jsem si vlasy na tmavo a začala nosit velké svetry. Spontánně jsem brečela na různých akcích, špatně se mi dýchalo, třásly se mi ruce a já najednou nedokázala udržet krok se svým aktivnějším já. Zvolila jsem taktiku „když se na sebe budu usmívat do zrcadla, přesvědčím tím sama sebe, že jsem v pořádku“. Jenomže pro někoho s touto nemocí jsou tyto triky málo. 

Připadala jsem si nepovedená, zasekaná a jakoby všechno dobré zmizelo a mně zůstala jenom šeď. Bylo to tak pozvolné, že mě ani nenapadlo, že tohle může být nemoc. Myslela jsem si, že takhle vypadá dospělost, kterou zvládají všichni kromě mě.

Bylo to tak pozvolné, že mě ani nenapadlo, že tohle může být nemoc. Myslela jsem si, že takhle vypadá dospělost, kterou zvládají všichni kromě mě.

Měsíce plynuly a já přestala vstávat z postele a nepoznávala se v zrcadle. Nezvedala jsem telefony a ven jsem chodila jen do barů, aby to zdánlivě vypadalo, že jsem v pořádku. Život najednou neměl smysl a já nedokázala vysvětlit proč. Jednou byl můj vnitřní tlak už tak nesnesitelný, že jsem se pokusila vzít si život. Doteď je to věc, která mě straší, protože tehdy jsem nad sebou úplně ztratila kontrolu, což moje hrdost nese dost špatně. 

Po pár dalších měsících se mi udělalo dobře. A já chtěla jít dál. Jenomže jsem jen nešla, začala jsem běžet. Několik zakázek najednou, cestování všude možně, akce všeho typu a já byla konečně volná. A hlavně jsem na sebe začala být pyšná. Lidi se mě začali ptát, jestli jsem nezačala něco brát a já jen zrychleně odpověděla, že je mi jen dobře z toho, že maluju. Nepotřebovala jsem spát, měla jsem spoustu vizí a nápadů a do všeho jsem šla po hlavě. Myslela jsem si, že se vrátilo moje pravé já. Měla jsem pocit, že dokážu cokoliv a že nikdy nedopustím, abych se vrátila zpátky do té šedi. 

Nepotřebovala jsem spát, měla jsem spoustu vizí a nápadů a do všeho jsem šla po hlavě. Myslela jsem si, že se vrátilo moje pravé já.

Jenže za pár měsíců to začalo znovu a já zpanikařila. Nedokázala jsem strávit ani jednu minutu sama se sebou bez alkoholu a doufala jsem, že se mi snad podaří upít se k smrti. Měla jsem představu, že by to vypadalo víc přirozeně, než sebevražda. Ale v jeden moment jsem se zastavila a uvědomila si, jak nepřirozeně zle mi vlastně je. 

Na psychiatrii jsem ve svých 23 letech popsala své poslední roky a byla jsem správně diagnostikovaná na první dobrou. Snažila jsem se psychiatričce vysvětlit, že je to omyl a že mám asi jenom deprese. Nakonec mi byla diagnostikována bipolární porucha (typ 2).

Pozn.Nevypusť duši: U bipolární poruchy se rozlišuje mezi dvěma typy: BP I (s výskytem mánie či smíšené epizody) a BP II (vedle opakovaných depresivních epizod se objevují i spontánní, léčbou nenavozené hypománie).

Nejtěžší na tom bylo to, že nejlepší měsíce mého života byly hypomanické epizody, které jsou součástí nemoci. S tím jsem se dlouho vyrovnávala.

Nejtěžší na tom bylo to, že nejlepší měsíce mého života byly hypomanické epizody, které jsou součástí nemoci. S tím jsem se dlouho vyrovnávala.

Lékům jsem se vyhýbala následující 3 roky, ale časem jsem ze střídání epizod byla tak unavená, že jsem přistoupila na léčbu terapií a později i léky. Terapie mi velmi pomohla si přiznat a přijmout tuto diagnózu a braní antipsychotik a antiepileptik mi ukázalo, jak vypadá život z pohledu zdravého člověka. Až s odstupem vidím, jak špatně mi předtím vlastně bylo. 

Jenže psychiatrie nemůže vyléčit všechno. Bipolární afektivní porucha je vážná nemoc na celý život. Proto se o sebe nemocní musejí starat zkrátka více, než zdraví lidé. Takže mi pomohla i zdravá strava, sport a přítomnost proaktivních lidí, kteří mě inspirují a motivují. Dobří přátelé mi v nějtěžších chvílích také pomohli, ať už jen svou tichou přítomností nebo malými gesty, i přesto, že plně nechápali, co se mnou je. Léky mi pomohly se spánkovým režimem a snížily moje tendence k užívání návykových látek, a to jak počet káv denně, tak spotřebu cigaret a alkoholu. Zkrátka eliminovat co možná nejvíc negativních vlivů.

Dobří přátelé mi v nějtěžších chvílích také pomohli, ať už jen svou tichou přítomností nebo malými gesty, i přesto, že plně nechápali, co se mnou je.

Dnes jsem vdaná, šťastná, a svůj život a jeho směr mám konečně pod kontrolou. Svou budoucnost vidím jasněji, než kdy dřív. A díky této zkušenosti vím, že pokud mě nezastaví moje špatné stavy, tak dokážu vše, co si usmyslím. Nemůžu ale říct, že bych byla tím stejným člověkem jako v devatenácti. S každou epizodou jsem se o sobě naučila něco nového a pro moje přežití byla tato bolestná osobní evoluce zkrátka nutná.

V obrazech se inspiruji minulými lety, aby z nich vzešlo alespoň něco dobrého. Nedávno jsem začala i točit videa na své stránce Teryll ART, kde se o svou bipolární zkušenost chci podělit z pohledu pacienta. Hodně lidí se stydí o duševních poruchách mluvit, ale my, lidé s BAP nejsme známí tím, že bychom dokázali držet jazyk za zuby. Používám tedy tuto skutečnost jako jednu ze svých zbraní. Přece hoříme jenom proto, abychom zase povstali z popela. A to nemusí nutně znamenat něco špatného. Čím více o těchto věcech budeme mluvit, tím méně se veřejnost bude těchto témat bát. A pokud to někomu pomůže vyhledat pomoc dřív, než tomu bylo u mě, tak to za to stojí.

Čím více o těchto věcech budeme mluvit, tím méně se veřejnost bude těchto témat bát. A pokud to někomu pomůže vyhledat pomoc dřív, než tomu bylo u mě, tak to za to stojí.

Zdroje:

• Novák, T. (2010). Bipolární porucha II – epidemiologie, diagnostika a léčba. Psychiatrie pro Praxi, 11(1): 7-10. Dostupné z: https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2010/01/02.pdf
• http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/poruchy-nalady/bipolarni-porucha/

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 19 let a právě dokončuji 4. ročník střední umělecké školy. 

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

Léčím se z depresivní a panickou poruchou. 

Pozn. Nevypusť duši: 

Depresivní porucha patří mezi afektivní poruchy (poruchy nálady). Může probíhat v lehké, středně těžké nebo těžké formě. Mezi typické příznaky patří dlouhodobé zhoršení nálady, snížení energie, snížení celkové aktivity a schopnosti koncentrace. Bývá narušen také spánek a chuť k jídlu. Deprese je doprovázena prožíváním pocitů viny a beznaděje, ztrátou zájmů a zhoršením sebehodnocení a sebedůvěry. Vede k pocitům ztráty smyslu života. Deprese není vůlí ovlivnitelná, ale u většiny lidí je dobře léčitelná. U mírné deprese může dostatečně pomoci samotná psychoterapie. Od středně těžké deprese jsou však potřebné léky a optimální je kombinace antidepresiv a psychoterapie.

Panická porucha je charakterizována náhlými epizodami intenzivního strachu až hrůzy, které se objevují bez zjevné vnější příčiny. Intenzivní úzkost, panický záchvat, obvykle trvá několik minut, ale někdy se může vracet ve „vlnách“ i po dobu dvou hodin. Během panického záchvatu samotného postižený prožívá celou řadu příznaků. Náhlý začátek a vysoká intenzita tělesných symptomů vyděsí nositele natolik, že je často přesvědčen, že musí mít velmi vážnou tělesnou nebo duševní chorobu (například selhává mu srdce, má infarkt, zešílel, apod.). Má pocit, že s tím nemůže nic dělat a cítí se proti záchvatu bezmocný. Výrazné tělesné přízna­ky mají vliv na následné chování: člověk má snahu ze situace utéci, nebo co nejrychleji vyhledat pomoc a bezpečí (telefonické volání lékařské záchranné služby). Později se vyhýbá místům, kde paniku prožil, nebo má strach, že by se mohla znovu objevit. 

Nejlepší pro mě je, když mi blízcí v horším období dávají dost prostoru pro mě samotnou a dodají mi pocit, že pokud bude nejhůř, jsou tu pro mě a mohou mi pomoci. Občas “jen” být vyslechnuta je víc než kterákoliv rada.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Se svou nemocí jsem se začala pořádně léčit až tento rok, kdy mě naprosto přerostla. Od dětství si s sebou nesu traumatické zážitky. První příznaky deprese jsem u sebe začala pozorovat v osmé třídě, to jsem také začala navštěvovat terapeutku. Panické záchvaty se objevily v průběhu deváté třídy. Do dneška si pamatuji, jak jsem na brigádě dostala strašný záchvat, dusila jsem se. Každý mě přesvědčoval, že se jedná o epileptické záchvaty a mám se nechat vyšetřit. Lékař mi na můj stav řekl, že příliš přemýšlím, a poslal mě domů.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Jako spouštěč pro mě obvykle bývá stres, neustálý pohyb mezi lidmi a žádný prostor pro soukromí na odpočinek či práci. 

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Začala jsem brát antidepresiva a léky na uklidnění. Bála jsem se brát léky, ale došlo mi, že bez nich nemám sílu řešit svoje strachy. 

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Dostala jsem se v těch stavech do situací, kdy jsem byla naprosto vzdálená sama od sebe a vyděšená z obyčejné jízdy metrem nebo z toho, že bych vyšla před dům. Všechno mě děsilo. Měla jsem pocit, že zemřu. Dlouho trvající boj se sebou samou ze mě udělal cizince, který se musel všechno, co se týká komunikace s lidmi, učit znovu. 

Jeden z nejhorších zážitků byly nekončící záchvaty paniky, kvůli kterým mi v noci v RIAPSu píchli injekci na uklidnění. Dodneška jsem všem lidem z tohoto zařízení vděčná za to, co dělají pro všechny, kteří hledají pomoc. Mně už dvakrát zachránili život. 

Dostala jsem se v těch stavech do situací, kdy jsem byla naprosto vzdálená sama od sebe a vyděšená z obyčejné jízdy metrem nebo z toho, že bych vyšla před dům.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?

Kvůli zhoršení stavu jsem vyhledala skvělého psychiatra, který si dokázal získat moji důvěru a vypomoci mi v cestě za uzdravením.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Pomáhají mi maličkosti, například hodně pracuji na tom, abych nedávala příliš energie do věcí a lidí, u kterých nemám nějakou zpětnou vazbu. 

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže?

Sama si dost musím určovat, kdy je čas na odpočinek. Pokud chci prospat celý den, prospím ho. 

Musela jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Naučila jsem se nevyčítat si odpočinek a nenazývat ho selháním. Pokud cítím, že se někde dusím, jdu se projít. Párkrát jsem odešla i pryč z výuky kvůli záchvatům úzkosti. 

Naučila jsem se nevyčítat si odpočinek a nenazývat ho selháním.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí / kamarádi, když si procházíš horším obdobím? 

Nejlepší pro mě je, když mi blízcí v horším období dávají dost prostoru pro mě samotnou a dodají mi pocit, že pokud bude nejhůř, jsou tu pro mě a mohou mi pomoci. Občas “jen” být vyslechnuta je víc než kterákoliv rada. 

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Duševní nemoc mi vzala hodně sebekontrolu a ztížila mi vykonávání běžných činností. Co mi dala? Rozhodně hodně prostoru pro sebepoznání a sebepéči. Postavila jsem díky tomu svoji spokojenost na první místo. Díky mému příteli, který mě drží v těch nejhorších situacích a rozpadech společně s mojí rodinou vím, že na to nejsem sama.

Co ti dělá v životě největší radost?

Radost mi dělá dívat se na paprsky slunce dopadající na chodník, pohled na mého psa běžícího po louce, kreslení i psaní.  

Je něco, co bys chtěla, aby lidé o tvojí nemoci věděli?

Chci, aby si lidé uvědomili rozdíl mezi depkou a depresí. Deprese není smutek, je to propad. Nepodceňujte psychické nemoci. My lidi s panickou poruchou i depresí denně vnitřně umíráme a dáváme hodně síly do toho, abychom vypadali v pohodě. 

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?

Všem lidem, kteří si procházejí špatným obdobím nebo propadem chci vzkázat, že ten boj za to stojí. Může to být jakkoliv těžké a nesnesitelné, ale nezapomeňme, že na to nejsme sami. Nebojte se odpočívat a dělat co vás baví, je to pro vaše duševní zdraví. Buďte důležití pro sebe samotné. 

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 18 let a studuji cestovní ruch na střední škole.

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

Léčím se středně těžkou depresí, panickou poruchou a mentální bulimií.

Pozn. Nevypusť Duši:

Deprese je doprovázena prožíváním pocitů viny, beznaděje, ztrátou zájmů a smyslu života, a také zhoršením sebehodnocení a sebedůvěry. Patří mezi afektivní poruchy (poruchy nálady). Mezi typické příznaky patří oslabení vůle, snížení celkové energie a aktivity, snížení schopnosti koncentrace, a narušení spánku a chuti k jídlu.

Panická porucha je charakterizována náhlými epizodami intenzivního strachu až hrůzy, které se objevují bez zjevné vnější příčiny. Během panického záchvatu, který obvykle trvá několik minut, prožívá postižený člověk silnou úzkost s celou řadou tělesných příznaků. 

Pro mentální bulimii jsou typické příznaky obdobné mentální anorexii – tedy snaha držet dietu a hubnout, nespokojenost se sebou, s vlastním tělem, strach z přibírání. Tvrdý dietní režim je však narušován stále častějšími záchvaty přejídání, kdy dochází nejprve vlivem podvýživy a omezení řady jídel k nekontrolovatelnému vlčímu hladu. Vyvolávané zvracení s sebou přináší psychickou i fyzickou úlevu od množství snědeného jídla, ale vede k silným pocitům viny, depresi a následně k dalšímu a dalšímu přejídání. Za problémy s poruchou příjmu potravy obvykle stojí celá řada individuálních psychologických problémů. Léčba často bývá zdlouhavá, ale její účinnost se zvyšuje vytvořením sítě odborníků, kam obvykle patří psychoterapeut, nutriční terapeut, psychiatr, praktický lékař a další specialisté z řad lékařů.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Bylo mi 12 když se poprvé objevily moje problémy. Začala jsem mnohem víc přemýšlet, byla jsem neustále unavená, nic mě nebavilo, ztratila jsem chuť k jídlu. Často jsem měla úzkosti, které jsem se snažila řešit sebepoškozováním, což celou situaci jen zhoršovalo. Nic mi nedávalo smysl, nechápala jsem, že už nedokážu cítit to co dřív. Problémy s jídlem přišly později při snaze tyto stavy kontrolovat.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Nemyslím, že by byla konkrétní věc, kvůli které to začalo. Nejspíš se mi jen na začátku dospívání začaly bouřit hormony. Fakt nevím.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

S těmito problémy se těchto zážitků nahromadí dost. Ale asi to úplně nejhorší mě potkalo hned na začátku. Vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje, proč je mi najednou tak zle, bála jsem se chodit ven a musela jsem odjet s rodinou na 3 týdny do Ameriky. Nikdo v té době o mých problémech nevěděl, protože já sama jsem vůbec netušila, že bych mohla trpět duševním onemocněním. Ani jsem nevěděla, že něco jako deprese nebo panická ataka existuje. A najednou jsem se ocitla ve svém zoufalém stavu na opačné straně zeměkoule, s rodinou, která o mých potížích nevěděla, a se svojí pratetou, kterou jsem skoro neznala a která mi celé tři týdny předhazovala, co všechno dělám já a moje rodina špatně. Zní to jako nesmysl. Pro všechny by bylo asi zajímavější kdybych popisovala svůj dramatický pokus o sebevraždu. Ale tohle bylo horší. Byla jsem ještě malé dítě a byla jsem strašně vystrašená.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Je několik věcí co mi hodně pomohlo. Chodila jsem ke skvělému psychologovi, který mě přivedl k mindfulness. To bylo přesně to co jsem potřebovala a stále potřebuju. Pořád se učím příjímat věci tak jak jsou. Už nejedu na výkon a necpu si do hlavy, že se musím uzdravit a změnit celý svůj život. Pomaličku pracuju s tím, co mám, a funguje to. S bulimií mi hodně pomohla hospitalizace na psychoterapeutickém oddělení a skupinové terapie. Uvědomila jsem si, že jsem si hlídáním jídla hledala pocit bezpečí. Teď si tu „jistotu“, kterou potřebuju, snažím najít jinde. Taky už tolik nehodnotím věci a nesnažím se dělat jen ty „správné“. Dělám věci tak, jak je cítím. Taky mi pomáhá pomáhat lidem, mluvit s nimi o duševním zdraví a nezdraví. Napomáhat destigmatizaci a nabídnout trošku jiný pohled.

Kvůli depresím jsem se nedokázala ve škole soustředit, protože jsem byla pořád hodně unavená a usínala v hodinách. Někdy mi bylo tak zle, že jsem ráno nedokázala vylézt z postele.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? Musel jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Můj život se změnil kompletně. Jsem obklopená jen lidmi, kteří mi rozumí. Ať už mají stejné potíže nebo jsou otevření k tomu, abych jim všechno vysvětlila a oni to přijmou. Zároveň kvůli mému občasnému impulzivnímu sebedestruktivnímu chování o mě mají moji blízcí velký strach a trávím spoustu času v nemocnici. Tento rok jsem byla v nemocnici dohromady více času než doma, což by se dít nemělo. Taky jsem musela kvůli panickým atakám ukončit denní studium a začít studovat dálkově. Nejsem schopná ani chodit na brigádu. Jsem ze všeho nervózní. Psychické nemoci mohou být hodně omezující. Momentálně nejsem schopná žít „normální“ život osmnáctileté holky.

Jak se onemocnění projevovalo/projevuje ve tvém životě?

Můj život to hodně ovlivňuje. Kvůli depresím jsem se nedokázala ve škole soustředit, protože jsem byla pořád hodně unavená a usínala v hodinách. Někdy mi bylo tak zle, že jsem ráno nedokázala vylézt z postele. V tomhle stavu jsem školu pořád zvládala, ale bylo to na hranici. Pak se ale začaly ozývat panické ataky a já ve škole nezvládla být déle než 2-3 hodiny. Postupně jsem tam přestala chodit úplně. S brigádou to bylo stejné. Opravdu jsem se snažila, ale jakmile jsem tam přišla, musela jsem hned utéct. Začala jsem tedy studovat dálkově, ale mám strach, co bude dál. Bojím se, že s tímto nebudu schopná pracovat. Podobné věci se objevují ve všech mých oblastech života. Nemůžu jít s kamarádkou na oběd, protože nezvládnu jíst na veřejnosti. Častokrát jsem se po cestě otočila a jela zpátky domů, protože jsem si připadala obrovská a nedokázala jsem být mezi lidmi. Dovolená je pro mě noční můra plná strachu. Děsí mě nové prostředí, nemám se kam schovat, kam utéct a taky se pořád jen jí a ještě k tomu na veřejnosti.Koupaliště nepřipadají v úvahu. Jsou období, kdy jsem schopná zvracet třeba třikrát denně a neřešit nic jiného. S tím souvisí i fyzické problémy. Nejsem v podváze, ale pořád mám problémy s trávením, mám nízký tlak, takže je mi často na omdlení, často mívám bolesti v celém těle a křeče v žaludku po každém jídle. Mám taky narušenou zubní sklovinu ze žaludečních šťáv. A to nemluvím o tom, o kolik příležitostí jsem přišla kvůli tomu, že jsem se na to necítila nebo jsem byla zrovna hospitalizovaná. Mít za sebou v osmnácti letech 6 hospitalizací v psychiatrických zařízeních není zrovna to, co bych od dospívání očekávala.

Jasně, škola je otrava, ale přála bych si jednou se vzbudit otrávená, že musím do školy, ale taky s trochou nadšení z toho, co mi přinese další den. Dostat špatnou známku ve škole a ignorovat to, protože jsem zamilovaná. Tohle jsem v krátkých lepších obdobích zažila, ale teď je to daleko ode mě.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Co mi moje obtíže vzaly jsem už trochu naťukla. Momentálně nejsem schopná žít běžný život a někdy bych si to tak moc přála. Jasně, škola je otrava, ale přála bych si jednou se vzbudit otrávená, že musím do školy, ale taky s trochou nadšení z toho, co mi přinese další den. Dostat špatnou známku ve škole a ignorovat to, protože jsem zamilovaná. Tohle jsem v krátkých lepších obdobích zažila, ale teď je to daleko ode mě. Řeším jiné věci než moji vrstevníci a než většina lidí. To mě hodně vzdaluje od společnosti.

Na druhou stranu se mi díky nemoci dostalo jiné příležitosti. V terapii se hodně věnuju svým pocitům a sama sobě. Nemyslím si, že kdybych byla zcela zdravá, šla bych takhle do hloubky. Bylo by mi jedno co a proč cítím. Nebo to tak dřív alespoň bylo. Taky se neříká jen tak „V nouzi poznáš přítele.“ Mám teď v životě jen lidi, kteří mě mají rádi takovou jaká jsem, i když je to se mnou někdy těžké.

Co ti dělá v životě největší radost?

Když můžu někomu pomoct. To vždycky nejvíc zahřeje u srdce.

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?

Odpusťte sami sobě. Nepřestávejte se poznávat a nelekněte se toho, co v sobě najdete. Buďte k sobě laskaví a naučte se být sami sobě oporou.

Zdroje:

Praško, J., Buliková, B., Sigmundová, Z. (2010). Depresivní porucha a jak ji překonat. Praha: Galén.

Praško, J., Prašková, H., Vašková, K., Vyskočilová, J. (2012). Panická porucha a jak jí zvládat. Praha: Galén.

Švédová, J.: Svépomocný manuál aneb Jak si mohu sám/sama pomoci. Vydalo Občanské sdružení Anabell v roce 2012.

Jmenuji se Anna, je mi 20 let, studuji vysokou školu v Praze a trpím depresivní poruchou.

Pozn. Nevypusť Duši: Depresivní porucha patří mezi afektivní poruchy (poruchy nálady). Může probíhat v lehké, středně těžké nebo těžké formě. Mezi typické příznaky patří dlouhodobé zhoršení nálady, snížení energie, snížení celkové aktivity a schopnosti koncentrace. Bývá narušen také spánek a chuť k jídlu. Deprese je doprovázena prožíváním pocitů viny a beznaděje, ztrátou zájmů a zhoršením sebehodnocení a sebedůvěry. Vede k pocitům ztráty smyslu života. Deprese není vůlí ovlivnitelná, ale u většiny lidí je dobře léčitelná. U mírné deprese může dostatečně pomoci samotná psychoterapie. Od středně težké deprese jsou však potřebné léky a optimální je kombinace antidepresiv a psychoterapie.

První obtíže se u mě objevily, když mi bylo 13 let. Nebyl žádný zjevný spouštěč, žádná tragická událost. Přišlo to bez varování. V té době jsem vůbec netušila, co je to deprese, a rozhodně jsem si nemyslela, že by ji snad mohly „dostat“ děti. Měla jsem pocit, že mám v hrudi zaražený nůž, který se noří hlouběji a hlouběji. Mezi lidmi mi bylo zle, o samotě jsem propukala v pláč. Všechno bylo hrozně těžké, soustředit se vyžadovalo nadlidské úsilí. Myslela jsem si, že je se mnou něco špatně, že já jsem špatná. Měla jsem všechny předpoklady být šťastná, ale nešlo to. Snažila jsem se to tajit, protože jsem myslela, že je to moje chyba.

Potom jsem se začala sebepoškozovat. Dnes si už nejsem schopná vzpomenout, jak jsem k tomu přišla, ale zjistila jsem, že to „pomáhá“. Když jsem se pořezala, všechny ty nepříjemné vnitřní pocity se zhmotnily ve fyzickou bolest a s tou už jsem se uměla vypořádat. Nejspíš to bude znít hrozně, ale já jsem si opravdu myslela, že jsem našla „lék“. Na jednu stranu jsem věděla, že je to vážně špatné, na druhou stranu jsem si myslela, že mě to „léčí“.

Po nějaké době to však pomáhat přestalo. Potřebovala jsem si ubližovat častěji a častěji, abych zahnala svoje démony. A pak se to provalilo. Přišli na to ve škole a řekli to rodičům. Moc ráda bych řekla, že mi rodiče v této fázi pomohli, ale bohužel nemohu. Byli naštvaní, křičeli na mě a donutili mě slíbit, že s tím přestanu. To bylo vše. Já jsem však nepřestala, jen jsem to lépe schovávala.

Myslím, že někdy kolem mých čtrnáctých narozenin přišly první myšlenky na sebevraždu.

Když se dnes ohlédnu, dochází mi, že moji rodiče byli vyděšení, moc se o mě báli a netušili, co se mi děje v hlavě. Já sama jsem také netušila, co se se mnou děje, a nebyla jsem vůbec schopná o tom mluvit. Brala jsem to jako svoji chybu. Jsem si ale jistá, že kdybych dnes o komkoliv zjistila, že si ubližuje, hned bych ho vzala k psychologovi, pro jistotu. A všem bych doporučila to samé.

Myslím, že někdy kolem mých čtrnáctých narozenin přišly první myšlenky na sebevraždu. Přišla jsem si jako nejhorší člověk na světě, který všem kolem sebe ubližuje a bez kterého bude svět lepším místem. Někteří lidé, kteří věděli o mém „extempore“, mi pak dali jasně najevo, že jsem takříkajíc nevděčný parchant, který si neváží toho, co má, a vymýšlí si blbosti. Hodně jsem se pak uzavřela do sebe. Myslela jsem, že jsem úplně sama.

Pak můj táta zjistil, že se stále tajně sebepoškozuji. Tentokrát už ale zareagoval úžasně. Objal mě a řekl, že to bude dobré, a objednal mě k dětskému psychologovi. Tam jsme pak zjistili, že trpím depresivní poruchou. Dostala jsem prášky a bylo. Kontrola za rok nebo při zhoršení. Všichni si mysleli, že je to vyřízené.

Všechno se to zvrtlo zhruba měsíc před mými sedmnáctými narozeninami. Měla jsem dobré období, prožívala první lásku a pak … Začala jsem mít noční můry, kvůli kterým jsem nechtěla vůbec spát. Přestala jsem jíst, neustále jsem byla strašně unavená a vystresovaná. Jela jsem na autopilota a mlela z posledního.

Pak jsem se „složila“ ve škole, ale to mě nejspíš zachránilo. Tři úžasné učitelky z naší školy mi zachránili život. Promluvily si se mnou, pomohly mi vše vysvětlit rodičům i nám poradily, jak najít psychologa a psychiatra, za kterými bych mohla docházet. Všechno vypadalo, že se obrátí k lepšímu. Bohužel se tak nestalo.

Na klinice jsem strávila 5 týdnů, 1 den a 5 hodin. V den, kdy mě pouštěli, jsem si to napsala na ruku. Psychárna (jak byla klinika označována mladými obyvateli) bylo zvláštní místo. Přestože se velmi snaží tvořit příjemné prostředí, stále jste tam zavření. Nechtěla bych tam skončit znova, avšak jsem nesmírně vděčná, že jsem tam byla. Získala jsem tam nadhled a přátele na celý život. Naučila jsem se tam bez obalu o svých problémech mluvit a nic nezatajovat. Pochopila jsem, že jsem nemocná, ne špatná a že nemoc prostě nemusí mít žádný důvod. Už se nestydím za to, že trpím depresí, protože mi tam došlo, že ke studu nemám žádný důvod.

I po třech letech od hospitalizace stále beru léky a chodím k psychiatrovi. Vnímám to jako součást života. Někdo bere léky na tlak, já je beru na hlavu. Hodně mi pomohlo se svěřit. Můj přítel zná celý můj příběh včetně všech detailů a stále je se mnou. Je obrovská úleva vědět, že své problémy můžete s někým sdílet. Spadne vám pak obrovský kámen ze srdce.

Netvrdím, že také nemám horší období, ale v tu chvíli jsou tu pro mě moji blízcí. Vlídné slovo a objetí jsou v takové chvíli nenahraditelné. Lidé, kteří to nebyli schopni pochopit, z mého života zmizeli. Řeči o tom, že každý je někdy smutný a vědu z toho nedělá, nebo že byste se měli sebrat, protože nemáte žádný důvod smutnit, vám rozhodně nepomohou. Rozloučit se s těmito lidmi byl jen jeden z kroků, které jsem na své cestě učinila. Zdraví a duševní pohoda je u mě na prvním místě. Pokud zjistím, že mi něco dlouhodobě nesvědčí, tak s tím přestanu, i když to může být obtížné. Dříve bych si připadala, že jsem zbabělec, který se vzdává. Už nemám potřebu si něco dokazovat a ničit si kvůli tomu zdraví.

Řeči o tom, že každý je někdy smutný a vědu z toho nedělá, nebo že byste se měli sebrat, protože nemáte žádný důvod smutnit, vám rozhodně nepomohou.

Přestože mi deprese vzala část mého dětství, dala mi mnoho zkušeností. Bez nich bych nebyla člověkem, kterým jsem teď a neznala ty lidi, které teď znám. Přestože moje cesta není úplně jednoduchá, po jiné bych jít nechtěla. A pokud i vy trpíte depresí, tak vám dám jednu radu, mluvte o tom. A všem ostatním bych jen chtěla říct, že když bolest není na venek vidět, neznamená to, že neexistuje.

Zdroje:

Praško, J., Buliková, B., Sigmundová, Z. (2010). Depresivní porucha a jak ji překonat. Praha: Galén. ISBN 978-80-7262-656-4.

http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 32 a do srpna roku 2018 jsem pracovala jako asistent pedagoga. 7 let jsem asistovala chlapci s Aspergerovým syndromem od jeho 7. třídy ZŠ až k maturitě, kterou úspěšně zvládl a dostal se na VŠ. Hodně mě toho naučil a já jsem hrdá, že jsem ho mohla doprovázet. Nyní se začínám realizovat v různých projektech ohledně destigmatizace duševních onemocnění – Blázníš? No A!, Nejsempsychopat.cz, kdy jsme na Pražské vysoké škole psychosociálních studií v březnu představili studentům náš peer program, v rámci kterého budeme sdílet své příběhy a bude prostor také na diskusi a dotazy. V květnu mě čeká spolulektorování kurzu Práce s klientem s hraniční poruchou osobnosti. Udělala jsem si rovněž kurz pro peer konzultanty a mým snem je být peer, a to nejlépe jako součást multidisciplinárního týmu.

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

Má hlavní diagnóza je hraniční porucha osobnosti, kterou ale doprovází i depresivní, úzkostná a somatoformní algická porucha. Dříve také porucha příjmu potravy a sebepoškozování.

Pozn. Nevypusť duši: Poruchy osobnosti představují soubor odchylek od běžného způsobu chování, myšlení a vnitřního prožívání. Nejedná se přitom pouze o zvýraznění určitého rysu osobnosti, tzv. akcentovanou osobnost. V případě poruch osobnosti se již jedná o zaběhnuté vzorce chování, myšlení a prožívání, které pronikají do většiny oblastí osobního a sociálního fungování a mohou lidem s poruchou osobnosti znemožňovat žít normální život. Své potíže pak lidé s poruchou osobnosti často řeší sebepoškozováním či pokusy o sebevraždu. Hraniční porucha osobnosti (HPO) není nemocí v pravém slova smyslu. Jde o určitý povahový typ člověka, který je charakterizován častými změnami nálad a postojů, což se také projevuje nestabilitou ve vztazích, a tendencí jednat impulzivně bez uvážení důsledků. Lidé s HPO si nejsou jisti druhými lidmi, ale zároveň potřebují jejich přijetí a bojí se odmítnutí, vytvářejí buď závislé a těsné svazky, nebo se naopak chovají distancovaně a chladně. V klasifikaci MKN-10 se setkáváme s označením “emočně nestabilní porucha osobnosti” a rozlišujeme mezi impulzivním a hraničním typem. V klasifikaci DSM-5 (2013) takové rozlišení není.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Poprvé jsem začala mít problémy s poruchou příjmu potravy v 16 letech a v 17 se u mě poprvé objevilo sebepoškozovaní. Ale přímo hraniční poruchu osobnosti mi diagnostikovali, když mi bylo 18.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Máma má bipolární poruchu, nic doma nebylo nikdy jisté a stabilní.

Pozn. Nevypusť duši: Bipolární porucha je onemocnění, během kterého dochází k určitým periodickým změnám nálady v tzv. cyklech. Během této poruchy prochází postižená osoba obdobím nadměrně zlepšené nálady (mánie), obdobím deprese a obdobím, kdy je nálada normální. Existují čtyři různé druhy epizod, které se při bipolární afektivní poruše objevují. Podle typu a intenzity příznaků mluvíme o epizodách manických, hypomanických (mírnější forma), depresivních nebo smíšených.

Nikdy jsem nevěděla, jaká máma mi přijde domů z práce. Zda hodná maminka, anebo nevyzpytatelná řvoucí matka, která jeden den fungovala a pak byla schopná být týden zavřená v ložnici. Podobně nejisté prostředí bylo na ZŠ, kde jsem 8 let zažívala psychickou šikanu. Nikdy jsem nevěděla, kdy a v jaké podobě přijde ponížení, ty nejhrubší nadávky, které čeština zná, opovržení, nebo výsměch. Podle ostatních dětí jsem byla celá špatná, životní omyl, který nic nikdy nedokáže. Poprvé jsem se ohledně šikany a nadávání ostatních svěřila, nebo lépe, jsem se o ní v náznaku zmínila doma, až na konci 8.třídy. To už jsem ale o sobě uvažovala přesně tak, jak mě děti naučily – že jsem nula, špína, nikdy nic nedokážu jsem k ničemu a nikdo o mě nestojí, jsem vadná…

Poprvé jsem napsala na linku důvěry, a poté jsem narazila na Anabell, kde jsem si vyhledala svépomocnou skupinu. Díky velké podpoře paní, která tu skupinu vedla, jsem se poprvé dostala k psycholožce.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?

Bylo to v 17 letech. Cítila jsem, že se se mnou něco děje, a není mi v tom dobře. Poprvé jsem napsala na linku důvěry, a poté jsem narazila na Anabell, kde jsem si vyhledala svépomocnou skupinu. Díky velké podpoře paní, která tu skupinu vedla, jsem se poprvé dostala k psycholožce. Ačkoli jsem byla ještě neplnoletá, nebyla jsem pod tlakem, že o tom nutně musím říct rodičům, do 18. narozenin už mi zbývaly jen dva měsíce. Psychiatra jsem si ale našla pak až v 18 letech, a to se už i doma dozvěděli o mých problémech.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Beru ještě dva psychiatrické léky, ale v nízkých dávkách. Už se je ale pomalu snažím vysadit. Nikdy jsem neměla pocit, že mi léky pomáhají, přesto věřím, že v těžkých obdobích mohly třeba za to, že jsem se nepropadla na úplné dno.

Na terapie chodím neustále, tedy od mých 17 let. V minulosti jsem nevěděla, co od toho čekat, co mi sedí, jaký terapeut mi vyhovuje, či jak to potřebuji, aby mi v tom bylo dobře a někam jsem se posouvala.

Časem vykrystalizovala jasná představa, co od terapie potřebuji, a jaký nárok má podle mě terapeut splňovat, aby mi „stačil“ , a abych mu byla schopná věřit. Aktuálně jsem v DBT terapii, kterou nabízí DBT centrum v Praze.

Pozn. Nevypusť duši: Dialekticko-Behaviorální Terapie (DBT) představuje specifickou kognitivní terapii vyvinutou zejména pro léčbu lidí s poruchou osobnosti. DBT metoda se zaměřuje na nácvik dovedností v oblastech, které jsou pro lidi s poruchou osobnosti problema­tické: všímavost, koncentrace a schopnost být “tady a teď”, efektivita v mezilidských vztazích, regulování vlastních emocí, stresová tolerance a zvládání krizových situací. Terapie je realizována formou strukturovaných individuálních a skupinových setkání, jež jsou zaměřeny na postupný nácvik dovedností a jejich používání v běžném životě.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Nejhorší bylo dvojí závažně sebepoškození, kdy poprvé jsem skončila na JIP a podruhé na plastické chirurgii v Palermu, kde mi dělali rekonstrukci části hřbetu ruky po těžkém sebepoškození. A pak taky otřesný byl zážitek na tzv. neklidu v PL Bohnice.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Velká podpora od mé třídní profesorky na SŠ, když se poprvé projevily psychické obtíže a také podpora od mé šéfové a jedné kolegyně v mé první práci v 19 letech. Dále pak zásadní krok – když jsem se v 19 letech odstěhovala do 300 km vzdáleného městečka abych se postavila na vlastní nohy. Cítila jsem, že je potřeba abych nebyla doma, kde to bylo hodně náročné. Navíc jsem tak mohla pocítit, že jsem schopná a kompetentní se o sebe postarat. Poté mi pomohla i dvouletá zkušenost v cizině – v Itálii – kde jsem byla rovněž z důvodu, abych změnila prostředí a psychicky se mi trochu ulevilo a já se zkusila nadechnout. Začátky byly těžké, ale já se naučila jazyk, který jsem neznala, a opět jsem si potvrdila, že nejsem žádná nula. Co zásadně ovlivnilo můj další vývoj bylo, že jsem si našla před 12 lety psychiatričku a psychoterapeutku v jedné osobě věnující se poruchám osobnosti, která mi poprvé dala pocítit, že o můj život má cenu bojovat a že pokud já budu chtít, ona tu bude pro mě. Dosud k ní docházím a díky našemu terapeutickému vztahu a důvěře jsem ušla nesmírný kus cesty.

Největší zlom a pomoc ale přišla, když jsem se po 7. hospitalizaci v mých 23 letech dozvěděla, že existuje terapeutická komunita Kaleidoskop přímo pro lidi s poruchou osobnosti. Já už neměla co ztratit, nechtěla jsem žít, nenáviděla jsem sebe i celý svůj život, a ač jsem dělala co jsem uměla, stále mi nebylo lépe. Odmítala jsem, aby můj životní styl bylo přežívat od jedné hospitalizaci k druhé…a tak jsem v dubnu 2010 nastoupila na 18 měsíční pobyt do Kaleidoskopu a začaly se dít zázraky!

Po absolvování komunity jsem si našla práci, bydlení, koníčky. Dokázala jsem pomalu začít věřit lidem a hledat si postupně kamarády. Také vztahy doma se více urovnaly, a já znovu měla chuť být na tomto světě i přes všechny pády, bolesti a propady.

Aktuálně mi nejvíce pomáhá DBT terapie, setkávání se s přáteli a to, že jsem našla hnací motor, proč má cenu na světě být a co chci dělat! Objevení vlastní sebehodnoty má pro mě nesmírnou cenu, stejně jako to, že jsem to já, kdo má kontrolu nad tím, co se se mnou děje, a že vím, proč se to děje. Dokážu pracovat se svými emocemi, pocity, korigovat svou impulsivitu, napětí…zkrátka jsem to já, kdo drží kormidlo ve svém životě a díky terapii se v tom mohu stále zlepšovat. Také mi velmi pomáhá režim, práce, předvídatelnost toho, co bude…

Aktuálně mi nejvíce pomáhá DBT terapie, setkávání se s přáteli a to, že jsem našla hnací motor, proč má cenu na světě být a co chci dělat! Objevení vlastní sebehodnoty má pro mě nesmírnou cenu, stejně jako to, že jsem to já, kdo má kontrolu nad tím, co se se mnou děje, a že vím, proč se to děje.

Co ti dělá v životě největší radost?

Mám ráda dobrodružství, sport, dělání radosti druhým a velmi mě potěší ocenění od druhých. Je to něco, co jsem v životě moc nezažívala, a tak je to jako dárek tohle slyšet!

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Někdy mi pomůže, když mě nechají na chvíli v klidu, nic po mně nikdo nechce a já se můžu na chvíli rozložit, abych se mohla dát zase dohromady. Hlavně mi nepomáhá, když okolí znevažuje to, jak se cítím a říká třeba, že není důvod, abych byla smutná; či se cítila zle.

Jindy mi naopak pomůže, když mi někdo nabídne, zda třeba nechci něco podniknout, a díky tomu často přijdu na jiné myšlenky… Taky mi pomáhá, když mohu někomu říci, co se děje a když mě nikdo za mé myšlenky neodsoudí.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Vzaly mi období dospívaní a puberty, kamarády, první lásky a vztahy, možnost studia na VŠ… Kvůli tomu se vše učím zpětně. Důvěřovat lidem, hledat si to, co mě baví, sebevědomí a pocit vlastní sebehodnoty, hledat si kamarády a možná se mi časem podaří najít v sobě i touhu po partnerském vztahu.

Daly mi zjistit, že lidi s duševní nemocí jsou jako všichni ostatní a někdy daleko více „lidi“ než ti bez diagnózy. Mohla jsem poznat cizí zemi, naučit se jazyk, poznat nové lidi, od kterých nezištně přišla pomoc. Daly mi také sílu bojovat o svůj život do posledních sil a věřit, že zase bude lépe, byť situace vypadá zcela beznadějně. Daly mi schopnost empatie a porozumění, zvláště těm lidem, kteří si procházejí něčím podobným.

Je něco, co bys chtěl, aby lidé o tvé nemoci věděli?

Nejsme všichni s HPO manipulátoři a ani tak nesnesitelní pacienti, jak se o nás píše.

Sebepoškozovaní je projevem naprostého zoufalství, neboť vnitřní psychická bolest je tak nesnesitelná, že cokoli jiného přináší nesmírnou úlevu. Buďte s námi, prosím, trpěliví, nenechte se hned vytočit, když vás zraníme nebo když prožíváme nekontrolovatelné emoce. Nevzdávejte to s námi! Nechceme ublížit sobě a ani druhým, ale třeba jen zatím nemáme nástroje, abychom to udělali jinak. Potřebujeme získat pocit bezpečí, neboť kolem nás a v nás je tolik hrůzy, zmatku a bolesti. Dejte nám šanci!

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?

Nikdy se nevzdávej! Tvůj život i ty sám jsi velmi cenný. I když jsi už nesmírně vyčerpaný z nekonečného boje a proher, tak nikdy nevíš, jak málo stačí, aby tvůj život měl zase barvy a nebyla to jen černá a bílá!

Zdroje:

Grambal, A., Praško, J., & Kasalová, P. (2017). Hraniční porucha osobnosti a její léčba. Praha: Grada Publishing

http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/poruchy-osobnosti/

http://www.kaleidoskop-os.cz/

http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/poruchy-nalady/bipolarni-porucha/

http://www.kaleidoskop-os.cz/dialekticko-behaivioralni-terapie-v-peci-o-psychiatricky-nemocne-s-poruchou-osobnosti/

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 25 let a věnuji se online marketingu, převážně copywritingu (psaní textů). Taky pořádám vzdělávací přednášky v jedné neziskovce u nás ve městě.

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

S panickou / úzkostnou poruchou.

Pozn. Nevypusť duši:

Panická porucha je charakterizována náhlými epizodami intenzivního strachu až hrůzy, které se objevují bez zjevné vnější příčiny. Intenzivní úzkost, panický záchvat, obvykle trvá několik minut, ale někdy se může vracet ve „vlnách“ i po dobu dvou hodin. Během panického záchvatu samotného postižený prožívá celou řadu příznaků. Náhlý začátek a vysoká intenzita tělesných symptomů vyděsí nositele natolik, že je často přesvědčen, že musí mít velmi vážnou tělesnou nebo duševní chorobu (například selhává mu srdce, má infarkt, zešílel, apod.). Má pocit, že s tím nemůže nic dělat a cítí se proti záchvatu bezmocný. Výrazné tělesné přízna­ky mají vliv na následné chování: člověk má snahu ze situace utéci, nebo co nejrychleji vyhledat pomoc a bezpečí (telefonické volání lékařské záchranné služby). Později se vyhýbá místům, kde paniku prožil, nebo má strach, že by se mohla znovu objevit.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

To si pamatuji dodnes. Asi první zkušenost (tehdy jsem ještě nevěděl, co to je) jsem měl v 9. třídě na základce jsem seděl na hodině němčiny, najednou mi začalo hrozně rychle bušit srdce, začal mě polívat studený pot a byl jsem celkově dezorientovaný. Zeptal jsem se, jestli můžu na záchod, učitelka mě pustila, ale na záchod už jsem nedošel. Sotva jsem došel na konec chodby k paní sekretářce, ta mě položila na gauč a zavolala záchranku.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Nevzpomínám si, i proto mě to kompletně zaskočilo. Myslel jsem si, že umřu. Byl jsem vždycky za třídního šaška, člověka, který má nadhled, není nikdy smutný, prostě navenek absolutní flegmatik. S postupem času, kdy se panické ataky čas od času přicházely, to už na střední a vysoké škole, jsem nějaké spouštěče. Respektive chování a nějaké situace, které příchod ataky asi podporovali (nedostatek spánku, kocovina, neznámé prostředí daleko od civilizace aj.). Fakt je ten, že panická porucha (a je tomu tak i u mě) je specifická tím, že ataka přichází z ničeho nic, bez varování. U mě klidně když doma koukám na film.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Fůha, troufám si říct, že jsem si zažil své. V Česku jsem asi 2x skončil v sanitce, samozřejmě mě odvezli, udělali EKG, EEG, rentgeny a tak dále a tak dále. Nic. Zdravý jako řípa. S tím se asi pojí i můj nejhorší zážitek. Vlastně dva.Rád cestuju, byl jsem celkem 8 měsíců v USA, z toho čtyři na Aljašce. Jeden nic moc zážitek byl právě na Aljašce, kdy jsem byl asi 250 km od nejbližšího města a ataky jsem měl každý den. Musel jsem se nějak dostat k doktorovi, bál jsem si, že tentokrát už je to něco vážnějšího. Řešit tohle v USA nebylo moc příjemný. Ale suverénně nejhorší zážitek mám z fotbalového turnaje na vějšce, když jsme byli v Holandsku. Seděl jsem na lavičce (den předtím párty) a najednou se mi hrozně rozbušilo srdce, zpočátku to kamarádi brali jako srandu, ale já to vůbec nedával. Odvezli mě na křesílku do stanu k záchranářům, ty mě položili, motala se mi hlava, brněli mě ruce, záchranářka mě držela za ruku. Já jí pořád opakoval, že nechci umřít a omdlít. Druhý záchranář už vybaloval defibrilátor, kdyby „náhodou“. Nakonec pro mě přijela záchranka, už cestou do nemocnice mi bylo líp, ale pamatuju si dodnes, jak jsem jel záchrankou a psal SMSku domů přítelkyni a u toho mi tekly slzy, bál jsem se, že umřu. už jsem toho měl prostě dost. (PS: tohle bylo asi 2 měsíce před odletem na tu Aljašku, což tomu taky nepřidalo).

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?

Asi až po 6-7 letech, to mi bylo 21. Po návratu z Aljašky, kde se to rozjelo naplno. Do té doby jsem pravidelně obíhal kardiology a jiné oddělení, protože jsem byl přesvědčený (a oni zpočátku také), že trpím nějakou srdeční dysfunkcí / arytmií. Ataky jsem dostával sporadicky, někdy párkrát do měsíce, někdy jednou za čtvrt roku, pokaždé odezněly. Dokonce jsem zpočátku i mylně bral betablokátory (léky na zpomalení tepu), i když v srdci problém nebyl. V těch 21 jsem se poprvé dostal do rukou psychiatra, který mi dal léky, ale nijak dál to neřešil. Proto jsem doktora vyměnil za psychiatričku a terapeutku a od té doby jsme hodně pokročili.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Beru 100mg Zoloft, 1x denně. Ten beru asi 2 roky, od té doby co jsem u své nové psychiatričky. Předtím necelý rok Arketis. Na terapii chodím 1x měsíčně k mé psychiatričce. Moc mi to pomohlo, zpočátku se mi zdála „tvrdší“ a kladla na mě relativně nároky, ať se na schůzku připravím co chci řešit a tak dále. Teď vidím, že to, že mě úplně nelitovala a nebabrali jsme se v diagnozách a radši se zaměřili na to, že se z toho můžu dostat, byla od ní hrozně dobrá volba.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Kdybych řekl, že mi značně nepomohly léky, lhal bych. Pak taky to, že jsem se po 5 letech na VŠ rozhodl odejít, protože jsem nedokázal pořádně fungovat, byl jsem furt nemocný a psychicky jsem na tom byl špatně. To bylo hodně těžké rozhodnutí, ale ta úleva potom. Neměnil bych. Pak mi taky extrémně pomohli terapie, ale chvíli to trvalo. Dodnes si pamatuju, když jsem se doktorce otevíral a řešili jsme témata, které s onemocněním zdánlivě nesouvisí, jak jsem se v křesle potil, protože tělo i mysl zkrátka pracovalo. Pak mi hodně pomohla abstinence, alkohol (nejen) na léky fakt ne-e. Zjistil jsem, že když jsem alkohol pil, druhý den jsem byl 5x víc nepoužitelný než moje okolí. Navíc tendence k atakám byla mnohem vyšší. Teď si občas dám, ale dřív jsem byl party člověk, dnes vím, že mi to za to nestojí a spíš v tom sleduji pozitiva, než negativa. A samozřejmě v různých oblastech menší či větší změna životního stylu – být víc venku, nepít alkohol, zkusit se víc hýbat a tak dále.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? Musel jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Změnil se hrozně moc, jednu dobu už jsem byl strašně frustrovaný, po každé atace jsem brečel, protože jsem se cítil bezmocný, že ať udělám co udělám, není proti tomu obrany. To do mého života zaneslo bohužel vysokou míry obav, úzkostí a strachu. Než jsem se začal léčit, po návratu z Aljašky jsem nemohl jít ani na procházku se psem, hned se mi dělalo špatně. Nejlíp mi bylo doma v posteli, v komfortním prostředí. To, že bych někam odcestoval třeba, nepřipadalo v úvahu. Běžné věci, které si lidi kolem mě užívali, jsem si užívat nedokázal, protože se mi na veřejnosti furt ataky vraceli, nejvíc v klidu jsem byl večer doma. Život se mi změnil v tom, že nad tím mnohem víc přemýšlím, víc si dávám pozor na to, co své mysli a tělu dělám. Když se ohlédnu zpátky třeba 2 roky, hrozně si vážím toho, že dnes můžu jít na čundr s přítelkyní a psem a přespat někde ve stanu a relativně si to užít, bez ataky. To by dřív nešlo, noční můra.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Nezlehčovat to. Většina mých kamarádů to onemocnění moc nechápe, ale nedávám jim to za zlý. Děláme si z toho občas srandu, i já to zlehčuji. Ale nejvíc, co asi mohou udělat, je pochopit to, nezlehčovat ten stav, brát ho vážně, protože člověk v atace, který má tep 180 / minutu si fakt myslí, že umírá a neví, co má dělat a nedokáže s tím nic udělat. Pak mi vždy hodně pomohla blízkost blízké osoby během ataky, i třeba na telefonu. Prostě pocit, že v tom nejste sami, za půl hodiny je většinou po všem.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Hodně daly, hodně vzaly. Bohužel mi do jisté míry a v jistých momentech vzali radost ze života. Teď to nemyslím tak, že by mě život nebavil. Ale předtím jsem byl pro každou srandu, když se hledal někdo, kdo udělá něco bláznivého, někde se opije nebo tak, byl jsem to já. Teď už to tak nemám, často mám prostě rád svůj klid, protože vím, že mi pak bude líp a už si ataku každý druhý den zažívat nechci. Někdy se mi do věcí prostě nechce, nebo se mi nechce třeba na výlet, když je venku hezky a každýmu se hrozně chce. To je asi pozůstatek toho, že dřív se mé tělo a hlava venku prostě cítila ohrožená a přišla ataka. Teď už funguji, ale prostě (bohužel) vím, že jsem si některé třeba společenské události užíval víc, teď je nepotřebuji a jsou mi nějak jedno. Bavím se na nich, ale kdybych na nich nebyl, nic se neděje –  jedu teď takový víc slow life. No ale taky mi toho spoustu daly, životní nadhled a zkušenosti. I když mě na dlouhou dobu panická porucha dost oslabila, nakonec mě to zocelilo. Když by teď ataka přišla, už se z ní nepoložím. Spoustu jsem si toho o duši, mozku a psychice nastudoval, vím, jak o sebe lépe pečovat. Vím, že chci žít prostě víc v klidu a jednodušeji.

Co ti dělá v životě největší radost?

Taková ta klasika. Přítelkyně, pes, kamarádi, muzika, cestování, (teď už zase jo) hraní na kytaru. Radost mi dělá dobrý jídlo, bohužel i sladkosti. Když někomu udělám radost, někomu pomůžu nebo udělám i malinkatý dobrý skutek. Radost mám, když se něco povede a někdo mě pochválí. A baví mě také pořádat u nás v Havlíčkově Brodě přednášky, když přijdou lidi a potom i jeden člověk poděkuje, že se mu to líbilo, to mám fakt radost. Jo a taky rád jezdím na koncerty a festivaly(tomu jsem se jistou dobu také vyhýbal).

Co bys vzkázal lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?

I když si říkáte, že vás se duševní onemocnění vůbec netýká, že to není možný a že vaše příčiny jsou čistě fyzický a psychicky jste v pohodě – zkuste si připustit, že možná vaše problémy mohou mít kořeny v hlavě a v podvědomí, aniž byste si to uvědomovali. A důvěřujte doktorům, pokud vám X odborníků řekne, že to možná může být psychické, něco na tom možná bude. Vždycky je dobré vyloučit vážnější příčiny, ale je taky dobré si připustit, že to může být „jen“ vaše hlava.

Je něco, co bys chtěl, aby lidé o tvé nemoci věděli?

Ano ano, asi jako každý člověk s panickou poruchou. Ty lidi si to nevymýšlí a ataky si sami od sebe pro srandu králíkům nepřivolávají. Ani bych nespočítal, kolikrát mi i moje nejbližší okolí říkalo věty typu „ty si to moc bereš“ a „tak na to furt nemysli, se jdi projít do lesa, to přestane“ a „dojdi na jógu, to prej pomáhá“ a tak dále a tak dále. Zkrátka to brát vážně, pochopit to, věřte, že ti, co tím trpí, jsou mnohem více nešťastní a zoufalí, než vy. Neví, co se s nimi děje a mnohdy by jen rádi normálně fungovali. Panická porucha je čistě podvědomá věc, váš mozek se přepne do obranného módu Fight or Flight, jako kdyby mu hrozilo nebezpečí, třeba souboj s tygrem. Vy přitom ale můžete být ve škole, v práci, na obědě, doma nebo venku a žádné reálné nebezpečí tam není. A pak už bojujete jen sami se sebou a i kdybyste se rozkrájeli, tak svoji amygdalu nepřeperete, adrenalin už se vyplavil, tep stoupnul, tlak taky a teď to chce jen čekat a nepřidávat tomu.

Zdroj: http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/neuroticke-poruchy/panicka-porucha/

Praško, J., Prašková, H., Vašková, K., Vyskočilová, J. (2012). Panická porucha a jak jí zvládat. Praha: Galén.

Důvodů, proč tohle konečně píšu, může být spousta, ale tenhle text nebude o nich. Můžu to zkusit zjednodušit třeba tím, že jsem si řekla, že když je zítra ten Den duševního zdraví, zkusím ho oslavit tím, že to konečně hodím na papír. A co je to „to“?

To, je úzkost a deprese, co se mnou už pár let žijí. Nevím, jestli se někdy dostanu tak daleko, abych je nazývala kamarádkami, ale rozhodně to je někdo, s kým se dá naučit žít. Když má člověk lepší dny, zapomene na to, že mu jsou vlastně v patách. Zároveň ale moc dobře ví, že nikdy nejsou úplně z dohledu.

Není lehké o tom ani psát, protože úzkost, navíc takhle vystupňovaná, má kouzelnou vlastnost, že když na ni začnete myslet, dokážete ji i znovu prožívat.

Chtěla jsem psát hlavně o tom, jak se to celé objevilo, jak se to vrací, a jak si myslím, že je důležitý, abychom o sebe všichni pečovali. Tím myslím, abychom se naučili pečovat sami o sebe. Dokázat v sobě pozorovat ty signály, že úzkost nebo deprese (nebo obě naráz že jo) rostou, a že to teď bude stát trochu sil, které bohužel budeš muset ubrat někde jinde v životě. Vybavit si ten začátek všeho je pro mě celkem jednoduchý. Od čtrnácti mám cukrovku. Prošla jsem si různými fázemi, včetně té, kdy jsem 4 roky byla schopná dělat jakože prakticky neexistuje. Kromě dávkování inzulínu jsem si žila dost normálním, nezřízeným životem člověka, co se právě odstěhoval z domova a teď si dohání pubertu. Celý tohle běsnění bylo ale (naštěstí?) ukončený první panickou atakou. Teď už si jen matně dokážu vybavit, jak jsem si zvládala 4 měsíce v kuse nezměřit cukr, dávkovat si inzulín, jak mě napadlo, plus se do toho nekoordinovaně opíjet a zvládat spát tak 3 h denně.

Naše první seznámení, mě a ataky, bylo nepříjemné. Není lehké o tom ani psát, protože úzkost, navíc takhle vystupňovaná, má kouzelnou vlastnost, že když na ni začnete myslet, dokážete ji i znovu prožívat. Ty pocity na zvracení, kdy z vás nic nejde, to temno v hlavě, točení hlavy a šílený, ochromující strach. Je to první pořádný, osobní, seznámení se smrtí. S takovou malou smrtí. To bylo poprvé, to jsem ještě nevěděla, co to bylo, i když tušit jsem mohla. Lékařka z přivolané záchranné služby mi přátelsky poradila, ať příště dýchám do papírového pytlíku a nevyšiluju. Nějaké indicie tam teda byly. Druhé seznámení bylo zasazené do prostředí kulturního klubu (řekněme klidně hospody), což mě už rovnou zařadilo u lékařů přivolané záchranky do kolonky „vožralá jak žok“. Po cestě jsem se jim snažila vysvětlit, že už několik měsíců nepiju, drogy jsem nebrala, a že teda, co se mi to prosím vás děje, proč se ten svět tak točí? Neřekli. Noc na pohotovosti byla dlouhá, leč ukončená nějakou zázračnou věcí (lexaurin), co mi páni doktoři vpustili do žíly a pak mě poslali domů se vyspat. Po ránu jsem si matně vybavovala, že se zprávou mám jít za svou neuroložkou, kterou jsem v té době kvůli potížím se zády navštěvovala. A ta mi to teda celé přeložila do normálního jazyka. Měla jsem panickou ataku a vypadá to, že to celé trvá už trochu dlouho. Aby mi teď mohli pomoct to zvládnout a uchopit za správný konec, odejdu domů s receptem na „štěstí“ a doporučením vyhledat psychiatra a pravidelně k němu docházet. Tak jo.

Když občas čtu o lidech, co o svých duševních trablech nemohli říct ani nejbližším, dochází mi, jak hrozně velký jsem měla štěstí a výhodu do začátku.

Teď přichází chvíle na to říct, v jakým skvělým žiju prostředí. Ať už přátel, tak rodiny. Když občas čtu o lidech, co o svých duševních trablech nemohli říct ani nejbližším, dochází mi, jak hrozně velký jsem měla štěstí a výhodu do začátku. Říct to problém nebyl, být přijatá taky ne, ale žít s tím? To už tak lehký není. A to jak pro mě, tak pro ty blízké. K úzkostem se totiž nějak přirozeně přidala deprese a ta má takovou zajímavou vlastnost, že si dokáže vybírat lidi, se kterými je schopná žít, a se kterými ne. A ty dokáže celkem spolehlivě odehnat. Neříkám, že se to děje úplně mimo mě, ale zároveň vím, že kdyby nebyla, asi by bylo snazší v některých vztazích vytrvat. Je-li to špatně či dobře je otázka asi do úplně jiného textu.

Když to bylo nejhorší, byly to léky. Teď jsem už dva roky bez nich, jsem na to hrdá, ale zároveň pokorná, protože vím, že tohle období rozhodně nemusí trvat do nekonečna. Mám teď ale výhodu, protože vím, že je něco po čem se dá sáhnout a taky vím, že se za to nemusím stydět, protože to opravdu nemusím, nikdo nemusí. V těch chvílích, kdy to není tak hrozný mi pomáhá, že vím, co se mi děje. Vím, jaký to bude mít průběh, a že to skončí. Dokážu taky odhadnout, že už to přichází, a ubrat, abych měla dost sil to ustát. Pomáhá mi spát, bez legrace. Když je to blbý, tak i těch doporučených 8h je totiž málo. Spánek se ti odvděčí. Je hezký mít někoho, s kým o tom můžeš mluvit, a když je to někdo, kdo to zažil, o to líp. A když to zažil, a je to tvoje nejlepší kámoška, vydá to někdy za všechny terapie. Terapie taky dobrý, já si dala KBT, ráda na to vzpomínám a občas zvládnu i něco použít v praxi. Píšu, až jednou ty deníky někdo najde, doufám, že už tady nebudu. Taky čtu. A chodím, bezcílně. A hlavně se snažím mít se ráda. Protože když se má člověk rád, tak se taky poslouchá. A ona si ta duše dokáže říct, co jí zrovna teď vlastně nejvíc pomůže.

Bylo by hezký to celý zakončit tím, že řeknu, co mi pomáhá a třeba to pomůže někomu dalšímu. Takhle to ale nefunguje. Sama se stále snažím přijít na to, co to celý dělá snesitelnější a žádný ucelený koncept nemám.

Sílu ^^

Jitka, 29 let

Gabriele Koukalové je 28 let, má za sebou špičkovou kariéru ve vrcholovém sportu, olympijské medaile, je vdaná a vydala knihu. Mohlo by to vypadat jako dokonalý život. Takový, jaký by si mnozí z nás přáli. Ani jí se ale nevyhnuly duševní obtíže. A právě o těch se rozhodla mluvit veřejně, nejen ve své knize, ale i v rozhovoru s námi.

Máš pocit, že tvoje povolání, tedy dráha profesionální sportovkyně, mělo něco společného s tvými duševními obtížemi?

Myslím, že částečně ano. Na jednu stranu je to prostředí, z kterého, když se daří, si člověk odnese spoustu pozitivních zážitků. Na druhou stranu je za cenu toho úspěchu často schopen a ochoten čelit obrovskému tlaku, který je na vrcholové sportovce dlouhodobě vyvíjen. Já jsem měla pocit, že všechno vždycky lehce a hravě zvládnu, že jsem až nesmrtelná. Brala jsem léta na lehkou váhu úzkosti a nepříliš pohodové psychické stavy, až se to potom najednou začalo skládat do takového stavu, kdy jsem se cítila v koncích a vůbec jsem nevěděla, co s tím mám dělat.

Rozbrečela jsem se a nevěděla jsem proč. Během vyučování se mi udělalo tak vnitřně nedobře, že jsem musela odejít na záchod a rozdýchat se.

Ty ses ale s duševními obtížemi setkala už dříve. V kolika letech se u tebe poprvé projevily?

První úzkosti a změny nálad se u mě projevily dost brzo. Bylo mi asi třináct nebo čtrnáct, když jsem byla poprvé u rodinného psychologa. Možná to mělo na svědomí to, že mi šly pomaleji věci ve škole, připadala jsem si jiná než ostatní děti. Měla jsem úzkostné stavy. Rozbrečela jsem se a nevěděla jsem proč. Během vyučování se mi udělalo tak vnitřně nedobře, že jsem musela odejít na záchod a rozdýchat se. Ve vyhledání pomoci mě tenkrát podpořila mamka, která to nebrala na lehkou váhu. Několik měsíců jsem intenzivně docházela na psychoterapii, občas už jsem měla pocit, že jsem úplně v pořádku. Úzkosti a depresivní nálady na mě přicházely ve vlnách a někdy jsem byla i několik měsíců úplně v pohodě. Táhne se to se mnou celou dobu. Takové ty nejdrastičtější změny ale začaly až po několika letech ve vrcholovém sportu, když jsem se pohybovala ve světové špičce. První tři roky jsem to relativně zvládala, ale ty další tři už byly špatné. Myslím, že tak kolem mých čtyřiadvaceti to začalo být hodně drsné. Tehdy už jsem přemýšlela, jestli to vůbec ještě mám šanci zvládnout.

Jak to vypadalo potom? Začala ses léčit?

Zažívala jsem stavy, kdy jsem nechápala, proč jsem na světě. Někdy jsem vůbec nemohla vstát z postele a cokoli dělat, nemohla jsem trénovat. Když mě kdykoli cokoli fyzicky bolelo, neprožívala jsem nikdy tak strašnou bolest jako při tomto.

Do té doby jsem využívala pomoci psychologů a psychoterapeutů, ale když mi bylo těch 24, doporučili mi dlouhodobější farmakologickou léčbu. Dostala jsem antidepresiva a stabilizátory nálady, protože ty výkyvy už výrazně ovlivňovaly můj život. Zažívala jsem stavy, kdy jsem nechápala, proč jsem na světě, měla jsem pocit, že nemám žádný cíl. Někdy jsem vůbec nemohla vstát z postele a cokoli dělat, nemohla jsem trénovat. Byly to hrozné stavy. Když má člověk nějaké fyzické zranění, nebo aspoň když mě kdykoli cokoli fyzicky bolelo, neprožívala jsem nikdy tak strašnou bolest jako při tomto. Zažívala jsem i poruchy spánku, často jsem několik nocí vůbec nemohla spát, takže jsem byla extrémně unavená. Brala jsem i léky na spaní. Když mi lékaři řekli, že mám psychiatrickou diagnózu, nejdřív jsem se za to strašně styděla.

Co na to řeklo tvoje okolí, tvoji blízcí?

Řekla jsem to dvěma kamarádkám, až pak mámě a taky partnerovi. Kamarádky se mi snažily vyjádřit podporu. Byly hodné, že se se mnou o tom všem vůbec bavily. Měla pocit, že je pro ně hodně těžké mi porozumět. Podle mě člověk, který si to nikdy nezažije, úplně neví, jak si to představit. U blízkých lidí, kterým jsem se svěřila, jsem se nesetkala s odsouzením ani s odmítnutím. Když jsem se svěřovala mámě, bylo to pro mě o dost těžší a důležitější, než když jsem to říkala kamarádkám. Jí jsem se totiž nikdy před tím zase tolik nesvěřovala, aby se o mě nebála a netrápila se. Bylo to hodně těžké, ale strašně se mi ulevilo, když jsem jí to řekla.

Deprese a úzkosti nejsou tím jediným, čím sis prošla. Zhruba deset let ses potýkala s poruchou příjmu potravy. Jak to začalo?

Ve věku okolo šestnácti let jsem se dostala do výběru holek, které byly v biatlonovém juniorském družstvu. Vedl ho trenér, který mě, co se týče váhy, ponižoval a okřikoval. Třeba když jsem si po obědě chtěla dát něco sladkého. Jednou to vyvrcholilo tím, že mi hodil jídlo do záchodu a postavil nás s kamarádkou před zrcadlo a říkal nám, jak jsme tlusté. Bohužel jsem v té době neměla sílu něčemu takovému čelit a začala jsem tomu věřit. Později jsem si všimla, že čím víc jsem se trápila kvůli jídlu, tím víc se zhoršovaly i moje psychické stavy. Do doby, co jsem jedla normálně, to ještě nebyly ty typické deprese. Ty nejhorší přišly až za pár let, když se moje potíže s jídlem prohlubovaly. Po fyzické stránce jsem si ale připadala neporazitelná.

Trenér mi hodil jídlo do záchodu a postavil nás s kamarádkou před zrcadlo a říkal nám, jak jsme tlusté. Takhle začínala moje porucha příjmu potravy.

Jak se tvoje potíže s jídlem projevovaly? Hladověla jsi?

Nebylo to tak, že bych nejedla vůbec. Snažila jsem se držet na ideální váze, ne nekontrolovaně hubnout. Asi od šestnácti let to pomalinku začínalo, nejprve neskutečným množstvím různých diet a výkyvů váhy. Chodili jsme jako profesionální sportovci na různé funkční testy, kde nás vážili, měřili a porovnávali náš fyzický výkon. Z tohoto měření potom vyjdou čísla, která popisují množství svalové hmoty a tuku v těle a zároveň se určí „ideální váha“. Takže jsem hned viděla, kolik bych měla zhubnout, abych byla ten „vysněný typ“, jako na papíře. A pro to jsem dělala maximum. Musela jsem vždycky jíst tak, abych vydržela tréninky a úplně neodpadla, ale večeře už nepřicházely v úvahu. Omezovala jsem se hodně. Když to porovnám s tím, co jím teď, a to už profesionálně nesportuji, nechápu, jak jsem to mohla vydržet. V týmu byly holky, které taky jedly strašně málo a vydržely to. To pro mě byl takový motor. Když to daly ony, dám to taky.

Uvědomila jsem si, že jednou budu chtít s Petrem mít rodinu, a došlo mi, že ty moje problémy by to celé mohly výrazně negativně ovlivnit.

S poruchou příjmu potravy ses potýkala 10 let. Co byl ten impuls pro to, začít s tím něco dělat?

Když jsem se seznámila se svým manželem a začaly se mnou cloumat hormony. V té době jsem najednou ve sportu už neviděla takový potenciál jako dřív, začala jsem si uvědomovat, že potom bude nějaký život, který je vlastně daleko důležitější než ten sportovní. Uvědomila jsem si, že jednou budu chtít s Petrem mít rodinu, a došlo mi, že ty moje problémy by to celé mohly výrazně negativně ovlivnit.

Jaká byla tvoje cesta k úzdravě? Jaké kroky jsi podnikla?

Rok po olympiádě, když jsem zase začala jíst normálně, byl pro mě velmi problematický. Přibrala jsem skoro 11 kilo. Jedla jsem zdravě a dietně, ale moje tělo mělo deficit, takže jsem velmi rychle nabrala. Během léta jsem zhubla pět kilo, ale věděla jsem, že pořád nejsem tam, kde bych měla. Problémy s jídlem se začaly vracet. Stále spolupracuji s Richardem a teď už je to více než rok, co jsem, co se poruchy příjmu potravy týče, v pořádku. Psychické stavy a duševní pohoda se mi výrazně zlepšily po odchodu od týmu a odpočinku od vrcholového sportu, ale stále ještě občas docházím na psychoterapii kvůli depresivním stavům a postupně vysazuji antidepresiva.

Jaký máš nejhorší zážitek, co se týče tvého duševního onemocnění?

Kvůli bulimii a s ním spojenému častému zvracení jsem postupně ztratila dávicí reflex a pomáhala jsem si lžičkou. Jednou mi nějak vyklouzla, spadla mi do krku. Nakonec jsem ji spolkla a musela do nemocnice. V té době už jsem spolupracovala s Ríšou a uvědomovala jsem si, že to není v pořádku, že jsem selhala. Byl to pro mě strašně potupný zážitek. Nevěděla jsem, co říct lékaři, něco jsem si tenkrát vymyslela, ale jemu to muselo být určitě hned jasné.

Naučila jsem se znovu mít ráda jídlo. Nahlížela jsem na něj v těch nejhorších chvílích jako na nějaký jed.

Co ti nejvíc pomohlo na celé cestě k úzdravě?

Především to, že se mi postupně otevřely oči a začala jsem se mít ráda. Nějaké nastavení sebelásky. Měla jsem pocit, že jsem se nesnášela a neuměla jsem se přijmout taková, jaká jsem. Celá moje léčba jde skrz sebepřijetí a sebelásku. Pak taky to, že jsem se znovu naučila mít ráda jídlo. Nahlížela jsem na něj v těch nejhorších chvílích jako na nějaký jed. Po spolupráci s odborníky a léčbě se také začaly snižovat výkyvy nálad, což mi hodně pomohlo. Žiju díky tomu daleko kvalitnější život. Zároveň mi v poslední době ubývá stresu a cítím se daleko lépe, více v duševní rovnováze.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí, tvoji nejbližší, když si procházíš nějakým těžším obdobím?

Jednoznačně mi pomůže, když se s nimi můžu bavit o věcech, které mě trápí a také když cítím, že tam pro mě jsou, a že mě mají rádi. To je úplně nejvíc.

Co ti duševní obtíže vzaly a co ti naopak daly?

Jsou součástí mého života. Teď se na tom všem snažím vidět spíše ty pozitivní věci a ani nějak neuvažuji nad tím, že by mi něco vyloženě vzaly. Naučily mě mít se ráda a dívat se na život z trochu jiného pohledu. Je to těžké vysvětlit, protože s tím vším ještě trochu bojuju. Vím, že mám problém, které není jednoduché překonat. Taky se mi o tom ještě úplně dobře nemluví. Dokážu si ale určitě víc užít dny, které jsou dobré.

Co ti teď dělá v životě největší radost?

Chvíle s rodinou. Taková ta pohoda a zážitky, které jsem dosud v životě nemohla zažívat, protože jsem byla extrémně vytížená. V poslední době jsem začala dělat i jiné sporty, začala jsem chodit na salsu, která mě hrozně baví. Muzika a pohyb pro mě může být lék na úzkosti – kolikrát se mi díky tomu podařily úplně překonat.

Muzika a pohyb pro mě může být lék na úzkosti – kolikrát se mi díky tomu podařily úplně překonat.

Takže jsi na sport jako takový úplně nezanevřela? Dokáže ti ještě dělat radost?

Rozhodně! Akorát jsou to trochu jiné druhy sportu a nedělám je profesionálně. Hrozně mě baví to vědomí, že se teď nemusím snažit být ve všem nejlepší. Učím se, že všechny věci nemusí být vždy úplně dokonalé. Nemusím jít ven kvůli tomu, abych uběhla nejvíc kilometrů nebo se s někým poměřovala ve výkonnosti. Stačí mi, že si užiju tu chvíli, tu radost z pohybu.

Sportovat a stravovat se dá i daleko lepšími a zdravějšími způsoby. Trápit se fyzicky i psychicky není ta správná cesta.

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné věci, které trápily tebe? Třeba holkám a klukům, kteří hodně sportují a trápí je úzkosti nebo poruchy příjmu potravy?

Že sportovat a stravovat se dá i daleko lepšími a zdravějšími způsoby, a že trápit se fyzicky i psychicky není ta správná cesta. Pokud takový problém mají, ať neváhají a jdou se poradit s odborníkem. Pokud se ale bojí jít za odborníkem, ať to řeknout alespoň někomu blízkému. Ať o tom začnou mluvit a přemýšlet o tom. To je začátek a další kroky spolu s případnou léčbou přijdou brzy. Dá se žít šťastně a s krásnou postavou, i když člověk jí normálně. A duševní zdraví je nedílná součást kvalitního života.

Jaké pro tebe bylo, když jsi o svých duševních obtížích začala mluvit veřejně?

Je to pro mě dost čerstvé. Vzhledem k tomu, co jsem si za poslední roky prožila, čekala jsem, že se při rozhovorech setkám s větší empatií, možná s větším pochopením. Bylo pro mě velmi těžké to všechno říct a nechápu, jak si některá média a lidé mohou myslet, že jsem si to celé vymyslela. Je mi takových lidí vlastně líto. K otevřené zpovědi mě hnala víra, že tím můžu pomoci dalším lidem, kteří si procházejí něčím podobným. Spousta lidí mě za to odsoudilo, ale asi se tím i trochu vyčistí vzduch a člověk pozná, kdo jsou opravdoví přátelé a kdo za vámi stojí jen, když se vám daří.

K otevřené zpovědi mě hnala víra, že tím můžu pomoci dalším lidem, kteří si procházejí něčím podobným.

Ondřeji, kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?
Je mi 31 a momentálně pracuji jako knihovník na Vysoké škole báňské v Ostravě.

S jakým duševním onemocněním se léčíš?
S cyklotymií, poruchou nálady.

Pozn. Nevypusť duši: Cyklotymie patří mezi poruchy nálady, stejně jako například deprese nebo bipolární afektivní porucha. Cyklotymie je trvalá porucha nálady, trvalá proto, že její příznaky musí být přítomny alespoň dva roky. Je pro ni charakteristické kolísání (cyklování) nálady, od depresivní k hypomanické (výrazně povznesená nálada). Od bipolární afektivní poruchy se liší obvykle vyšší četností kolísání a tím, že propady nálady nejsou natolik výrazné, aby splnil kritéria deprese, a ve fázi povznesené nálady není změna tak výrazná, aby mohla být diagnostikována mánie. Ve fázi pokleslé nálady jsou typické problémy se spánkem, pokles energie, problém se soustředěním, pesimistický výhled do budoucna apod. Ve fázi nadnesené nálady bývají kromě zvýšené energie a snížené potřeby spánky přítomny i zvýšená sebedůvěra, přehnaný optimismus a další.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?
Bylo to asi před deseti lety, když mi bylo kolem dvaceti. Bylo to jako střídavé počasí – dnes už vím, že to bylo střídání manické a depresivní fáze – tehdy bych to tak nenazval.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?
Ano, byla to úmrtí několika členů rodiny, pak obtíže v práci, pak výhřez ploténky a otcova druhá mozková mrtvice. Pak už to jelo jedno za druhým…

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?
Ztrátu vědomí a zástavu dechu. A pak dva nedokonané pokusy o sebevraždu.

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?
K odborné pomoci jsem se poprvé dostal před třicátými narozeninami poté, co se jeden z ataků projevil zástavou dechu a epileptickým záchvatem. Do té doby měl člověk pocit, že je to součástí jeho povahy. Poté jsem ale začal tušit, že situaci nemám ve svých rukou, a že jde o něco závažnějšího.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?
Léky beru pravidelně už druhým rokem a stejně tak chodím na psychoterapii.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?
Nejdůležitější je pro mě asi režim, pracovní prostředí, které mě nutí zůstávat ve střehu.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? Musel jsi učinit nějakou zásadní změnu?
Zásadně jsem omezil alkohol, začlenil pravidelné procházky, více odpočívám a škrtám v naditém diáři. Říkám častěji „ne“, vybírám si, co chci skutečně dělat a co ne. Ve vztazích mám jistotu toho, že tu lidé jsou pro mě, ti nejbližší, že i když jsem jim dal možnost jít, nezalekli se a zůstali.
Jak na tvoje duševní obtíže reagovalo tvoje okolí, tvoji blízcí, rodina?
Spousta známých se stáhla, odcizili se, přestali se mnou komunikovat, odsunuli mě na vedlejší kolej. Ale pár jich také zůstalo. Rodina se to snažila pochopit, nesoudit, začít pracovat s tím, co ví.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?
Nesoudit, být se mnou a ubezpečit mě, že jsou tu pro mě, i když jsem „jiný“.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?
Vzaly mi ty, kteří se pod záminkou vytratili z mého života a také „běžný“ život. Daly mi barevný ohňostroj v podobě neobyčejného života, tvůrčí činnosti a skvělé skupiny těch, kteří mě chápou a neodsuzují.

Co ti dělá v životě největší radost?
Radost mé ženy z toho, že dělám pokroky a že jsem se nevzdal.

Co bys vzkázal lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?
Otevřete oči, otevřete hlavu. I když prší, kolem je vždy alespoň jeden člověk, který vám podává deštník. Neodmítejte ho, tohle je váš přítel.

Je něco, co bys chtěl, aby lidé o tvé nemoci věděli?
Psychická bolest má až fyzickou podstatu projevu. Skutečně bolí. Není to bebíčko ufňukánků, je to trauma a plamen, který dokáže člověka dohnat až na okraj síly, kdy zůstane ležet v posteli s psychosomatickou obtíží a nepohne se. Tohle mám, díky Bohu, za sebou. Neodsuzujte mě jen proto, že vy nevíte, jak na mě reagovat. Nejsem cizí tvor, jsem jen senzitivnější, než vy.