Na desátého října připadá Světový den duševního zdraví. Jak preventivně pečovat o svou duši?

Duševní zdraví není černobílé. Ačkoliv ho máme všichni, bohužel se jím často začneme vážně zabývat až ve chvíli, kdy se úzkosti, deprese, nespavost nebo výbuchy nálad stanou součástí našeho života a závažně narušují jeho kvalitu. Tématem Světovou zdravotnickou organizací vyhlašovaným Světovým dnem duševního zdraví se letos stala globální prioritizace duševního zdraví a pohody.

Jak preventivně pečovat o duševní zdraví

Pokud cítíme, že problém zasahuje do našich vztahů a ztěžuje nám práci nebo studium, trpíme zhoršením spánku nebo zažíváme například výkyvy nálad, na které nejsme zvyklí, je možná ta pravá chvíle svěřit se do rukou odborníka a hledat řešení s jeho pomocí. Z našeho průzkumu, který jsme realizovali ve spolupráci s T-Mobile vyplývá, že jako první krok by vyhledání odborníka volila pouze ⅓ respondentů. Mnohem populárnější strategií je vyhledávání informací na internetu či snaha se svépomocí poradit u svých blízkých. 

Nedostatečná informovanost, nedůvěra či stigmatizace potřebných služeb často vede k odkládání vyhledávání příslušné péče a ve chvíli, kdy odborníka nezbytně potřebujeme, často zjišťujeme, že čekací lhůty mohou být otázkou několika měsíců. Z průzkumu přitom vyplývá, že téměř polovina české populace je přesvědčena o dostatku odborníků. Nedostatek dostupnosti péče nás může ve chvíli, kdy jsme na ni odkázání, nepříjemně zaskočit.

O výsledcích výzkumu ve spolupráci s T-Mobile si více přečtěte zde.

Kromě odbornic a odborníků z oblasti psychiatrie, kteří často řeší závažné duševní obtíže, existují i další formy služeb, na které je možné se v případě potřeby obrátit. O duševní zdraví se dá pečovat od útlého věku. Jedná se například o růstové skupiny, nízkoprahové kluby, školní poradenská pracoviště či jiná specializovaná centra, která nabídkou svých služeb pokrývají různorodé spektrum psychických obtíží. Mohou přispět k lepšímu zvládání vztahů, řešení konfliktů v rodině, nebo také v ulehčení od potíží se školní docházkou a studijními obtížemi.

Víte, k čemu slouží krizová centra a kdy se na ně obrátit?

Pečujte o duši svou i o duši svých blízkých

Významnou roli v péči o duševní zdraví hrajeme všichni – jak pro sebe, tak pro druhé. Duševní pohodu můžeme aktivně podpořit u našich partnerů a partnerek, kolegyň a kolegů v práci, přátel a známých, zkrátka u kohokoliv, na kom nám záleží. Duševní pohodu dětí mohou zase významně podpořit všímaví rodiče, vyučující, vedoucí kroužků nebo prarodiče. Buďme vůči svému okolí všímaví, řešme potíže včas a starejme se o svou duši tak, jak si to zaslouží.

Více o duševním zdraví dětí si přečtete zde.

Kam se obrátit?

Dlouhodobě mapujeme systém péče o duševní zdraví a připravujeme pro vás komplexní rozcestník služeb.

Ten naleznete zde.

Jak poznat, že vaše dítě prožívá psychické obtíže?

Jako rodiče jste v jistém smyslu největšími odborníky na své děti – znáte je nejlépe, víte, jak se od narození vyvíjely, co je pro ně normální chování a co u nich můžete považovat za neobvyklé či zvláštní. Někdy je ale i pro samotného rodiče těžké zaznamenat, že se jeho dítě najednou chová jinak a něco se s ním děje, případně si připustit, pokud si toho všimne někdo jiný z vašeho okolí.

Pokud si uvědomíte, že vaše dítě prožívá psychické problémy, můžete cítit vinu a vztek, že jste to nezaznamenali dřív. Může vás také zaplavit bezmoc a máte o své dítě strach. Tyto pocity jsou přirozené. Zkuste se místo obviňování a výčitek zaměřit na to, jak můžete své dítě podpořit.

Každé dítě je individuální a to, co je norma u jednoho, může být naopak neobvyklé u jiného. Je potřeba vnímat souvislosti, v jakých dítě známe a jak se chovalo předtím. Existují určité signály, které lze považovat za varovné.

1.Výrazné změny chování

Dítě je k nepoznání, působí “divně”. Např. spíše klidné dítě je najednou neposedné, nezvykle aktivní, nevydrží v klidu, střídá aktivity. Aktivní dítě naopak ztrácí zájem o koníčky a oblíbené aktivity, přestává se scházet s kamarády a uchyluje se k pasivním způsobům trávení času.

2.Výrazné změny ve školní docházce a prospěchu

Může jít o náhlé zhoršení známek, problémy se soustředěním, zapamatováním nového učiva, potíže s udržením pozornosti, konflikty s konkrétními učiteli. Dítě častěji nosí domů poznámky a má problémy s kázeňskými přestupky.

3.Velké výkyvy nálad netypické pro něj i jeho vrstevníky

V pubertě jsou výkyvy nálad typické, ale nesmí během nich docházet k sebedestrukci či agresivitě. Zbystřete, pokud se u dítěte nebo mladistvého projevuje nápadný smutek, plačtivost nebo časté výbuchy vzteku, kdy má potíže se ovládat. Může jít o nekontrolovatelné a nečekané reakce, kdy je pro něj těžké se uklidnit, či kdy dokonce ubližuje sobě nebo ostatním.

4.Uzavírání se do sebe, problémy ve vztazích

Potíže se mohou objevit v kontaktu s vrstevníky i s dospělými, doma i ve škole. Může se objevit agresivita, nebo je pro dítě těžké pochopit sociální situace, necítí se oblíbené, přestává komunikovat a straní se kolektivu. Pokud máte podezření na šikanu v kolektivu, začněte situaci řešit. Více informací najdete v článku Šikana ve škole.

5.Výrazný strach netypický pro dítě

U dítěte jsou přítomné obavy a přílišné starosti, které mohou vyústit do úzkostí. Může jít o nepřiměřený strach z určité věci, kdy se dítě opakovaně vyhýbá konkrétní činnosti, předmětu ve škole (tělocvik), osobě nebo situaci. Nejedná se však o strach typický pro děti v určitém věku – např. ze tmy nebo z čertů. Může si také stěžovat na fyzické projevy úzkostí, mít zhoršené usínání nebo zcela odmítá o některých tématech mluvit.

6.Ztráta zájmu o oblíbené činnosti

Dítě může postrádat smysl u oblíbených aktivit, koníčků a činností, které mu dříve přinášeli radost. Přestává se věnovat sportovním nebo tvořivým činnostem, do aktivit se musí nutit a netěší se na ně.

7.Problémy s jídlem

Všimli jste si v poslední době zvýšené, nebo naopak snížené konzumaci a odmítání jídla? Objevuje se u vašeho dítěte častá nevolnost po jídle, odmítání společného jídla, stěžuje si na bolesti žaludku? Pokud se u dítěte objeví problémy související se stravováním, můžete se obrátit na pediatra, který doporučí vyšetření u dalších specialistů.

8.Problémy se spánkem

Mezi časté potíže patří nespavost, noční můry a děsy, dlouhé usínání a časté probouzení, náměsíčnost.

9.Sebepoškozování

Děti a mladí lidé se uchylují k sebepoškozování ve chvílích, které jsou pro ně náročné a kdy nemají jiný způsob, jak si ulevit od negativních emocí a problémů. Pokud se dítě sebepoškozuje, může vás to velmi vyděsit, můžete cítit vztek nebo bezmoc. Nemusí to znamenat, že si chce sáhnout na život. Je potřeba s ním vést klidný rozhovor a hledat bezpečnější způsoby, jak si ulevit od tíživých pocitů, např. bouchat do polštáře, psát si deník, křičet, zkoušet dechová cvičení nebo kontaktovat blízkou osobu a svěřit se jí. Situaci je potřeba řešit s odborníkem a nezůstávat na to sami. Důležité informace jsme pro vás shrnuli v článku Sebepoškozování.

10. Pocity méněcennosti a vyjádření, že je druhým na obtíž

Měli byste zbystřit pozornost, pokud dítě často mluví o tom, že je hloupé, že všechno kazí, že je druhým na obtíž, nebo že by to tady bylo lepší bez něj. Pokud máte podezření, že by se dítě mohlo zabývat myšlenkami na sebevraždu, přečtěte si náš článek Prevence sebevražd u dětí a mladistvých.

Každý problém má své místo a zaslouží si řešení.
Vyhledat odbornou pomoc pro dítě nebo i pro sebe není ostuda.

Kdy a kde vyhledat odbornou pomoc?

Někdy můžete mít pochybnosti, jak moc jsou potíže vašeho dítěte vážné a nechcete se unáhlit. Pokud si nejste jistí, že se s vaším dítětem něco děje, konzultujte situaci s odborníkem. Problémy se mohou řešit hned, když se objeví, nemusíte čekat do poslední chvíle. Můžete se svěřit, konzultovat, probrat možnosti, hledat kroky, jak dál. Odborník nezná vaše dítě tak dobře jako vy, ale má velkou výhodu nezaujatosti a objektivního pohledu a také odborných znalostí, díky kterým může dítěti pomoct.

Může pro vás být obtížné si představit, co všechno může vaše dítě trápit. Vaše role spočívá v tom uznat, že se něco děje a podpořit dítě v řešení.

Pokud se rozhodnete vyhledat odbornou pomoc pro nezletilého, bude k zahájení péče potřeba podepsat informovaný souhlas zákonného zástupce. Obvykle je to rodič, ale může to být i jiná pečující osoba. Je třeba počítat s tím, že čekací lhůty u odborníků, kteří se zabývají dětským duševním zdravím, bývají dlouhé. Nenechte se tím odradit. Pokud potřebujete okamžitou pomoc, kontakty na krizové linky pro dospělé i pro děti najdete na konci článku.

Nejčastější mýty a obavy rodičů, které brání ve vyhledání odborné pomoci

• Mému dítěti se to stát nemůže

Duševní zdraví dospělých i dětí je ovlivněno genetickou predispozicí ale také okolím, společenskou situací, vztahy a životním stylem. Data, která máme k dispozici, jednoznačně poukazují na to, že v souvislosti s pandemií riziko rozvoje psychických obtíží stouplo. A je možné předpokládat, že situace s válkou na Ukrajině se na kvalitě našeho psychického zdraví také podepíše.

20 % dětí a mladých lidí ve věku 13-18 let trpí nějakou formou psychických obtíží.

Děti a mladí lidé jsou velmi zranitelná skupina z hlediska rozvoje psychických obtíží a zavíráním očí před tím, že mohou samy trpět, jim bohužel nepomůžeme. Může být náročné připustit si, že duševními obtížemi prochází vaše dítě. Je ale důležité myslet na to, že včasná intervence je v jeho zájmu a může zabránit rozvoji chronických potíží.

• Je to jenom puberta a musíme to vydržet

Vaše dítě může procházet složitým obdobím, protože dospívání s sebou nese množství fyzických a psychických změn. O duševní onemocnění se může jednat, pokud dlouhodobě přetrvává zhoršená nálada, která se nemění, a pokud dochází k narušení vztahů a zasahuje to závažným způsobem do studia, práce či dalších běžných denních činností a koníčků.

Myslete i na vlastní potřeby. Sdílejte s jinými rodiči, jak takové situace zvládají a najděte si čas pro sebe.

Projevy agrese, mlčení, cynické komentáře, to všechno může být pro rodiče, který o dítě celý život pečuje, velmi zraňující. Je to přirozená fáze, kdy se z dítěte stává mladý člověk, který mimo jiné začíná vnímat nedostatky rodičů a má silnou potřebu se vůči nim vymezovat. Na konci článku najdete spoustu odkazů a inspirace, jak komunikovat s mladistvými a zvládat rizikové situace.

• K psychologovi chodí jenom lidé se závažnými problémy. Moje dítě není blázen.

K psychologovi chodí děti, které mají potíže se začleňováním mezi vrstevníky, s navazováním prvních intimních vztahů, které řeší konflikty s rodiči a se sourozenci, hledají smysl života, trápí je nespavost, nechutenství, noční můry, mají potíže se soustředěním, školní docházkou a zhoršeným prospěchem apod. Může se jednat o nejrůznější dětská trápení a bolístky, ale i o výrazné výkyvy nálad, depresivní myšlenky, úzkosti, panické ataky a celé spektrum duševních onemocnění.

V bezpečném prostředí se mohou děti psychologovi svěřit se vším, co je trápí. Trénují, jak se bránit před šikanou, objevují vlastní silné stránky, zamýšlí se nad hodnotami. Učí se, jak o sebe pečovat a jak zvládat stres.

Aby psychoterapie fungovala, je důvěra dítěte vůči osobě psychologa klíčová. Myslete také na to, že dítě přebírá vaše názory. Výroky typu “naše dítě psychologa nepotřebuje, není přece blázen” mohou vést k pocitům studu, úzkosti a méněcennosti, pokud by se vám chtělo svěřit s tím, co ho trápí, a bránit mu v požádání o pomoc.

• Co si o nás bude myslet zbytek rodiny a učitelé ve škole?

Uvědomte si, že si vaše dítě zaslouží pomoc a má právo na to, aby se jeho potíže řešily. Je přirozené mít strach nebo obavu z reakcí okolí, ale nemělo by to bránit ve vyhledání pomoci. Nemůžete ovlivnit reakce vašeho okolí, můžete však přispět k tomu, aby na okolnosti reagovalo vstřícně. Hledejte ověřené a věrohodné informace o psychických obtížích vašeho dítěte, komunikujte s odborníky a postupujte společně v tom, jak informovat okolí.

Je na vás, kolik informací svému okolí sdělíte.
Na všem se můžete domluvit společně s dítětem.

• Léky mému dítěti změní osobnost

Některé druhy psychických obtíží si vyžadují farmakologickou léčbu. Léky, které se předepisují, jsou šetrné a mohou pomoci zejména, když dítě trpí depresivními či sebevražednými myšlenkami, prožívá velké úzkosti, nebo má potíže se soustředěním. Případné obavy ohledně nežádoucích účinků můžete konzultovat s psychiatrem. Účinnost léků nelze očekávat okamžitě, je potřeba počkat několik týdnů (obvykle 4 až 6), aby bylo možné pozorovat první změny.

Dodržujte doporučení lékaře, případné obavy a nežádoucí účinky konzultujte s psychiatrem a nevysazujte léky svévolně. Zhoršujete tím riziko návratu potíží.

Jak podpořit dítě v řešení duševních obtíží

1.Vyslechněte a opakovaně nabízejte prostor pro rozhovor

Cílem je ukázat naši přítomnost a budovat důvěru s dítětem. Není vhodné se dítěte ptát, proč se cítí tak, jak se cítí. Často to ani nemusí vědět. Společně můžete přijít na to, v čem spočívá příčina obtíží, ale není to nezbytné.

Rozhovor může probíhat i u jiných činností, při společné práci v domácnosti, na kole, při venčení domácího mazlíčka apod. Může být užitečné domluvit si pravidelný společný čas v týdnu, kdy si budete v bezpečném prostředí a soukromí povídat o tom, co je nového, koho co potěšilo, nebo koho co trápí. Můžete společně vyplnit Osobní krizový plán, inspirovat se jednotlivými otázkami, nebo pracovní list vytisknout a dítěti předat.

Dítě potřebuje cítit podporu a možnost přijít za vámi, pokud bude samo chtít. Prostor na rozhovor nabízejte opakovaně, i když ho dítě aktivně nevyužívá.

Je normální, že děti s přechodem do puberty tíhnou k jiné osobě, které se svěřují. Pokud se dítě svěří jiné osobě, může vás to zraňovat, je to ale lepší, než kdyby na své potíže zůstalo samo.

2. Respektujte jeho/její prožívání

Nemusíte rozumět tomu, co přesně se vašemu dítěti děje, můžete mu ale říct, že věříte tomu, co vám říká a tomu, co cítí.

Z čeho může mít vaše dítě obavu

“Nechci rodičům přidělávat další starosti.”
“Bojím se, že mě nepochopí.”
“Moje rodiče nevěří na duševní onemocnění.”
“U nás se o těhle věcech moc nemluví.”
“Nevím, jak bych jim to řekl/a.”
“Nevím, kdy jim to mám říct.”
“Bojím se, že bude máma smutná.”

3. Vytvářejte příležitosti pro zapojení v kolektivu vrstevníků

Umožnit dítěti být aktivní v různých kroužcích a volnočasových aktivitách pomáhá rozvíjet jeho sociální dovednosti – spolupracovat, domluvit se, najít kompromis, naslouchat druhým, zdravě se prosadit nebo řešit konflikty. Je třeba mít realistická očekávání od časových možností a kapacit dítěte. Přemíra aktivit může vést k přesycení a dlouhodobým pocitům vyčerpání. Můžeme dítě citlivě motivovat v překonávání překážek, ale není vhodné dítě do aktivity tlačit, pokud ji odmítá.

4. Nabídněte odbornou pomoc

Je důležité dítě ujistit, že vyhledání odborné pomoci není známkou osobního selhání a nabídnout mu pomocnou ruku ve vyhledání kontaktů. Předejte svým dětem kontakt na Linku bezpečí 116 111. Není to selhání komunikace v rodině, je to prevence a možnost, jak dítěti pomoci, když se nebude cítit na komunikaci s blízkou osobou a bude to potřebovat.

5. Spolupracujte s odborníky

Komunikujte s odborníkem, který poskytuje péči vašemu dítěti, dodržujte jeho doporučení. Pokud je to potřeba, obvykle je při terapeutické práci s dítětem do procesu v různé míře zapojený rodič nebo nejbližší okolí. Spolupracujte na zadaných úkolech a motivujte dítě v léčbě. Někdy i jednorázová konzultace může významně ovlivnit další průběh situace doma, změna ale obvykle nenastaneihned a výsledky potřebují čas. Buďte trpěliví. U medikace se efekt obvykle začne dostavovat po několika týdnech.

Je důležité, aby dítě chápalo, že je to pomoc pro něj. Nemusí vědět jak, ale potřebuje rozumět tomu, že se mu odborník ve spolupráci s rodiči snaží pomoct. Výsledek terapie závisí také na podpoře ze strany rodičů.

Komunikujte s pediatrem svého dítěte a proberte s ním jakoukoliv výraznou změnu ve spánkovém, stravovacím režimu, míře aktivity či dalších somatických obtíží. Pokud je dítě nebo mladistvý v péči psychiatra, informujte ho o změnách.

6. Spolupracujte s učiteli

V rámci školy funguje školní poradenské pracoviště, kde působí metodik prevence, výchovný poradce, někdy školní psycholog či speciální pedagog. Pokud má dítě  k někomu z nich důvěru, může dotyčná osoba také poskytnout podporu, nebo pomůže s nasměrováním na další odborné kontakty a služby v okolí. Důvěryhodnou osobou může být i třídní učitel/ka nebo vychovatel/ka v družině.

Pokud je to možné a máte zkušenost s tím, že mají učitelé ve škole k dětem vstřícný přístup, je vhodné komunikovat s nimi. Není třeba sdělovat konkrétně, co se s dítětem děje, ale můžete zmínit, že si nyní prochází náročnějším obdobím a potřebuje více podpory a odborné pomoci a že s ním k odborníkovi docházíte a na celé situaci pracujete. Zvlášť pro třídního učitele to může být důležitá informace. Vzhledem k tomu, že se duševní obtíže dítěte mohou promítat i do školního prostředí, předejdete tím možným nedorozuměním spojeným např. s častější absencí, zhoršeným prospěchem či nepřipraveností do školy.

Kontakty

Děti a dospívající

Linka bezpečí 116 111 – anonymně, zdarma, nonstop, pro děti, mládež a studující

Dětské krizové centrum – 241 484 149 nebo 777 715 215 

Dospělí – rodiče a učitelé

 Linka pro rodinu a školu– 116 000 anonymně, zdarma, nonstop

Rodičovská linka – 606 021 021

Národní registr poskytovatelů zdravotních služeb

Česká asociace pro psychoterapii – adresář psychoterapeutů

Kromě výše zmíněných kontaktů a služeb si můžete do mobilu stáhnout Aplikaci Nepanikař

Pokud vás na toto téma zajímá víc informací, užitečné a přehledné informace najdete zde: 

Opatruj se

Centrum Locika

Velký rozcestník kontaktů v oblasti duševního zdraví najdete na našem webu:

www.nevypustdusi.cz/kde-hledat-pomoc

Materiály z dílny Nevypusť duši – články a videa můžete přeposlat i dítěti, nebo mladistvému, který potřebuje pomoc.

Jak si mám říct o pomoc, když mi ještě nebylo 18 – podpora mladých lidí, aby se nebáli vyhledat pomoc

Jak reagovat, když se ti někdo svěří – článek plný praktických tipů pro mladé lidi, kteří chtějí podpořit své kamarády

Osobní krizový plán – pomůcka pro rozhovor o zvládání

Sebepoškozování – praktické tipy, co zkusit namísto toho a kontakty

První pomoc při úzkosti v nouzovém stavu

Prevence sebevražd u dětí a mladistvých – článek plný praktických tipů, jak vést citlivý rozhovor a kam se obrátit

Podpora psychické odolnosti u dětí – článek pro rodiče a dospělé, kteří chtějí podpořit 

Třída jako bezpečné místo pro všechny – článek pro učitelé, kterým záleží na duševním zdraví jejich žáků

Zdroje:

https://sancedetem.cz/i-deti-mohou-mit-vazne-psychicke-problemy-jak-je-poznat 

Opakovaně můžeme vidět, že tak jako při nástupu pandemie a po přírodní katastrofě na Moravě, se ve společnosti zvedla ohromná vlna solidarity i v návaznosti na situaci na Ukrajině. Všichni kolem pomáhají, zapojuje se naše rodina, kamarádi, sousedé, celá komunita. Nepochybujeme o tom, že pomáhání druhým má smysl a jako jednotlivci a společnost tak vyjadřujeme naši spoluúčast a to, že nejsme lhostejní vůči utrpení jiných lidí.

Každý z nás má jinou míru psychické odolnosti a s událostmi se vypořádává svým vlastním způsobem.

Každý ale na takovou mimořádnou událost reaguje odlišně. Zažívá různé emoce, vyrovnává se s nimi svým způsobem a potřebuje na to jiné množství času. Někdo situaci zpracuje dříve, jiný později, někdo potřebuje klid a ústraní, aby si uspořádal myšlenky a dal průchod svým emocím, další chce být naopak aktivní a v centru dění.

Konáním konkrétních skutků poukazujeme také na naše hodnoty, za které jsme ochotni se postavit. Vyjadřujeme nesouhlas s válečným konfliktem a víme, že tím, jak se zachováme nyní, ovlivňujeme svět, v jakém chceme žít a v jakém budou vyrůstat naše děti.

Dobrovolnické aktivity pomáhají nejen druhým, ale i nám samotným.

Poskytování pomoci je zároveň způsob, který nám všem pomáhá situaci zvládnout a ukotvit se v době, která s sebou přináší jistou míru nejistoty. Místo neustálého přemýšlení a zabývání se katastrofickými scénáři se tak věnujeme něčemu, co dává v danou chvíli smysl našemu životu.

Může se ale stát, že nemáme na nic sílu a chceme alespoň na chvíli před tím vším, co se děje, zavřít oči a nevylézt z postele, kde je bezpečí. Někdy propadáme beznaději, a máme tendence se stranit a izolovat od okolí.

U některých z nás se mohou objevit pocity viny z toho, že v tuto chvíli neděláme dost. Velká vlna solidarity viditelná v blízkém okolí, širší společnosti i médiích, na nás pak může působit jako tlak. Je přirozené, že se takové pocity mohou objevit. V náročných situacích je však důležité postupovat s ohledem na své vlastní psychické i fyzické síly.

Míra ochoty pomoci, forma jakou to uděláme i načasování, je pouze na nás.

Můžeme nabídnout pomoc, ale nemusíme všechno udělat hned.

Každý v takových situacích nakládá se svým časem jinak a je důležité si své síly pro pomoc rozložit, abychom je nevyčerpali během prvních dnů. Určitou formu pomoci je bezesporu potřeba poskytnout okamžitě (např. dobrovolnická a humanitární pomoc na hranicích). Existují ale i jiné její podoby, které budou třeba v průběhu dalších týdnů a měsíců – např. dlouhodobá finanční a administrativní podpora nebo pomoc lidem, kteří utíkají před válkou, se zapojením do společnosti.

Je v pořádku, pokud někdo z jakýchkoliv důvodů nepřispěl na žádnou sbírku. Jistě bude mít možnost zapojit se do pomoci i později, nebo jinak. Zároveň  je přirozené, že se v některých způsobech pomoci nemusíme cítit jistě a necítíme se například na účast na demonstraci. Záleží na každém z nás, zda a jakým způsobem se chceme do pomoci zapojit.

Možností pomoci je mnoho, můžeme udělat to, co je nám blízké a v čem se cítíme jistí.

Někdo rád nabídne materiální pomoc, odvoz, přispěje na sbírku finančně, nebo přinese oblečení či nakoupí potraviny. Další se může zúčastnit demonstrace či dobrovolně nabídnout své služby nad rámec svých běžných pracovních povinností – pomáhající profese, IT specialisté nebo učitelé, kteří ve třídách vedou hodiny zaměřené na práci s informacemi či mluví s dětmi o vztazích v kolektivu, respektu a toleranci vůči dětem z jiných zemí. Být oporou svým blízkým a vyslechnout jejich obavy je také forma pomoci.

Děkujeme všem, kteří se jakýmkoliv způsobem rozhodli pomáhat. Stejně tak ale respektujeme ty, kteří nemohou, nebo se necítí na to, se do pomoci více zapojit. Každý se teprve vyrovnáváme s nečekanou situací, která nás vytrhla z každodenní rutiny.

Nezapomínejme na své duševní zdraví

Ani v takto náročné době nezapomínejte na své duševní zdraví. Abychom byli schopni pomáhat druhým, musíme nejprve “nasadit kyslíkovou masku” sobě.

Nemusíme mít špatný pocit či výčitky, že se dál věnujeme oblíbeným činnostem, u kterých je nám dobře. Načerpat síly je potřeba.

Chodit do kina, sportovat, zajít si do kavárny nebo restaurace a věnovat se svým koníčkům. Odpočinek a načerpání fyzických i psychických sil potřebuje každý, a to i v takto mimořádné situaci, zvláště pak, pokud se rozhodne pomáhat.

Je třeba myslet i na čas, který věnujeme přijímání zpráv.

Je zřejmé, že současná situace je pro nás zcela novou zkušeností, která nás může zneklidňovat a my můžeme pociťovat strach a obavy. Snažíme se být ve spojení s okolním světem. Večer před usnutím a těsně po probuzení spousta z nás pročítá sociální sítě a aktualizuje informace ze zpravodajství. Tento čas  je ale vhodné limitovat.

Podívejte se na naše video o tom, jak přistupovat k velkému množství zpráv a alespoň na chvíli se odpojit od obrazovky.

Pokud cítíte, že je toho na vás moc, vyhledejte odbornou pomoc. To, že nejste přímo zasaženi situací na Ukrajině neznamená, že vás nemůže ovlivnit.

Svěřit se se vším, co vás trápí, můžete zde:

• Linka první psychické pomoci (pro dospělé od 18 let): 116 123
• Linka bezpečí (pro děti, mládež a studující do 26 let): 116 111
• Linka důvěry pro seniory – Senior telefon: 800 157 157
• Sociální klinika – 3 online konzultace nebo krátkodobá psychoterapie
• Terapeutická linka Sluchátko – 3 hovory s terapeutem zdarma
• Adresář psychologické pomoci v ČR pro občany

Rozepsané kontakty z rozcestníku

Celý rozcestník s funkčními odkazy ke stažení v PDF najdete na tomto odkazu  

JSEM DOSPĚLÝ A POTŘEBUJI O VÁLCE MLUVIT S DÍTĚTEM:

JSEM UČITEL

• Linka pro rodinu a školu: 116 000 (nonstop, zdarma a anonymně)
• infografiky a materiály ke stažení – bit.ly/volne_ke_stazeni
• krizová setkání a supervize pro učitele a asistenty pořádané Člověkem v tísni – bit.ly/prehled_terminu
• Příručka pro školy v době katastrofické události od NUDZ a MŠMT: bit.ly/prirucka_pro_skoly

SLUŽBY PRO RUSKÉ A UKRAJINSKÉ OBČANY

• odborná pomoc v mateřském jazyce – bit.ly/cpng_ukraine
• psychiatrická a psychologická pomoc NUDZ – objednání na e-mailu: ambulance@nudz.cz nebo tel. +420 283 088 139
• terapie zdarma od Terapie.cz – bit.ly/therapies_for_free
• krizová linka v Jihomoravském kraji – více informací: bit.ly/south_moravian_region

JAK KRIZI ZVLÁDNOUT CO NEJLÉPE

• web opatruj.se
• instagramové profily: @kpsychologovi   @neveshlavu   @icarecz   @eliska.remesova

__________________

další odkazy

• Psychologická pomoc Ukrajině od České psychologické aliance pro globální změny
• Asistenční infolinka Charita
• Duševní zdraví a pohoda / психическое здоровье и благополучие
• Karlova Univerzita (Pomoc studentům a jejich blízkým)
• aplikace Nepanikař –  poskytuje zdarma rychlou první psychologickou pomoc. Obsahuje moduly: deprese, úzkost/panika, sebepoškozování, myšlenky na sebevraždu, moje záznamy, poruchy příjmu potravy a kontakty na odbornou pomoc.

___________

Materiály z dílny Nevypusť duši, které vám mohou pomoci zvládat současnou situaci

• Teenagerům v nouzovém stavu
• První pomoc při úzkosti v nouzovém stavu
• Dechová cvičení – tipy, jak zvládnout panickou ataku a jak rozdýchat úzkost
• Relaxační techniky – včetně návodů a dalších odkazů
• Třída jako bezpečné místo pro všechny – tipy pro učitele, jak pracovat na dobrém klimatu ve třídě a podpořit duševní zdraví dětí
• Tipy pro rodiče a učitele – co vyzkoušet s dětmi, když jim není dobře
• Naše videa – relaxace, dechová cvičení, psychohygiena, úzkosti u dětí a další

Kolik je ti let a kde pracuješ?   

Je mi 22 let a momentálně pracuji jako vychovatelka ve školní družině.

S čím se léčíš? 

Léčím se s hraniční poruchou osobnosti. 

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily? 

Psychické problémy se u mě objevily, když mi bylo 15 let. Tehdy mě čekaly přijímací zkoušky na gymnázium a doma to také nebylo úplně jednoduché. Prostě toho bylo moc a všechen ten stres se začal projevovat úzkostmi a potřebou neustálého kontrolování věcí a mytí si rukou.

Naprosto přesně si pamatuji celý ten kolotoč: zkontrolovat peněženku nebo klíče, následně si umýt ruce. A takto klidně desetkrát za sebou.

Abych řekla pravdu, bylo to hlavně kvůli strachu o rodinu, tehdy byly totiž mé nejmladší sestře pouze tři roky a já jsem se neskutečně bála, že jí svou neopatrností ublížím. Tou dobou mi byla psycholožkou diagnostikována mírná verze OCD, bez doporučení navštívit psychiatra. Docházela jsem poté k jiné psycholožce, která nakonec usoudila, že se nejedná o OCD, ale o reakci na vysokou míru stresu.

Po nástupu na střední školu se vše změnilo. Našla jsem si nové kamarády a mé návštěvy psychologa byly stále méně častější. Pak ale přišel maturitní ročník a nástup na univerzitu. Během prvního zkouškového období nastal zlom, hlavou mi začaly probíhat sebepoškozující a sebevražedné myšlenky. Tou dobou jsem se opět svěřila do rukou psycholožky, ale ta tomu nevěnovala pozornost, poradila mi nějaké volně dostupné medikamenty a poslala mě domů. V té chvíli jsem si neuvědomovala, že tohle není normální stav a pro léky jsem si ani nedošla.

Pozn. Nevypusť duši

Obsedantně kompulzivní porucha (OCD)

OCD se řadí mezi neurotické poruchy. Neurotické poruchy jsou různorodou skupinou psychických poruch, u kterých bývá v popředí úzkost, strach a jejich tělesný doprovod. Obsese jsou nutkavé nápady, myšlenky, představy nebo impulzy, které se znovu a znovu stereotypně vracejí do mysli. Člověk je pociťuje jako cizí, neodpovídající jeho skutečným zájmům a přáním. Uvědomuje si, že jsou to jen nápady a že nic takového se pravděpodobně nestane, ale sám fakt, že ho to napadlo, ho silně znejišťuje. Nejraději by obsese potlačil, ale čím je více potlačuje, tím více se objevují. Jsou pro něj ohrožující a rychle zvyšují napětí (většinou přes nepříjemné emoční stavy jako je úzkost nebo zlost), což vede k potřebě je neutralizovat. K neutralizaci (snížení napětí) slouží pak rituály – kompulze. Mohou to být opakující se projevy v chování (například opakované kontroly uzavření dveří, kohoutku, nadměrné umývání rukou) nebo myšlenky (například počítání, modlení se). OCD se léčí jak léky, tak psychoterapií.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?   

Věřím, že to, co se stalo následně, mělo co dělat také s covidem a lockdownem.

Kvůli uzavření VŠ jsem se vrátila domů a v mysli se mi začaly objevovat velmi konkrétní myšlenky na sebepoškození a sebevraždu. Tou dobou jsem se začala řezat.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?   

Abych byla upřímná, asi bych to sama nedokázala. Ale naštěstí si nás se sestrou večer posadila mamka na gauč a začala na nás tlačit, protože tou dobou vyplynulo na povrch také sestřino psychické onemocnění. Mamka chtěla, abychom jí prozradily, co se děje, a v tu chvíli jsem to už nevydržela a všechno jsem jí vyklopila. Druhý den jsem okamžitě znovu zamířila za psycholožkou, která po našem rozhovoru usoudila, že jsem upadla do deprese a dále doporučila návštěvu psychiatra. Jenomže já už jsem v tu chvíli věděla, že jakmile přijedu domů, znovu si ublížím. Celou cestu vlakem jsem přemýšlela jen o tom. Ale i tento záměr byl odhalen, takže mě rodiče naložili do auta a odvezli do psychiatrické nemocnice v Bohnicích, kde mě chtěli na pár dní umístit do Krizového centra. To bylo ale kvůli covidu zavřené, takže mě dovedli přímo na centrální příjem pacientů.

Co je tvá nejhorší zkušenost?

Určitě můj příjem. Zastavila jsem se ve dveřích a řekla jsem, že dál nejdu, takže mě tam museli dostrkat. Do ordinace jsem vstoupila s mamkou. Paní doktorka si nás posadila ke stolu a začala mi pokládat otázky, na které jsem pravdivě odpovídala. Nakonec jsem jí popsala i své myšlenky na sebevraždu. Na to mi odpověděla, že se dnes určitě domů nevrátím a dala mi dvě možnosti: buď se nechám hospitalizovat dobrovolně, nebo kontaktuje soud a pak půjde o nedobrovolnou hospitalizaci.

Podepsala jsem papír o tom, že se nechávám hospitalizovat ze své vlastní vůle a bylo to to nejtěžší, ale zároveň to nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala.

A zpětně bych tímto chtěla té paní doktorce a mým rodičům MOC poděkovat za jejich duchapřítomnost, jelikož jsem si jistá, že bych postupem času k té sebevraždě opravdu došla.

Bereš léky? 

Ano, pravidelně docházím jak na psychiatrii, tak terapii. 

Co ti pomáhá? 

Musím říci, že mám opravdu úžasnou rodinu, která mě za každých okolností podrží a ve chvíli, kdy mi není nejlépe, mi poskytnou to nejvřelejší objetí. Jsem vášnivý čtenář, takže mi často pomáhá literatura. No a také bych ráda zmínila svého zvířecího kamaráda – králíka Smíška. Pořídila jsem si ho na základě zkušenosti z Bohnic, kde jsem zjistila, že mi kontakt se zvířetem pomáhá při překonávání úzkostí. A proč se jmenuje Smíšek? Vysvětlení je jednoduché – jsem velkou fanynkou Pána prstenů, kde se vyskytuje hobit s přezdívkou Smíšek. A také jsem usoudila, že je to úžasně veselé jméno. A mám vlastně ještě jednu novinku, pořídila jsem si tetování mého oblíbeného fantastického zvířete – draka. Důvodem je to, že jsem jako mladší často trpěla na noční děsy. Přišla jsem ale na to, že mi neskutečně pomáhá představa, že ležím na zemi a kolem mě je obtočený obrovský drak, který mě stráží, no a od té doby jsem tohoto tvora začala vnímat jako svého ochránce.

Jak se ti změnil život? 

O 180 stupňů. Všechno to začalo tou hospitalizací, to jsem ještě stále měla v hlavě myšlenku, že MUSÍM dokončit semestr. Že MUSÍM získat titul. Ale pak se stalo něco úžasného. Pamatuji si, že jsem se zrovna vracela z dílen na oddělení a najednou mě napadla myšlenka, že žiju. Že prostě ŽIJU! A že k tomu žití přeci nepotřebuji mít titul, že stačí, když budu šťastná. A to se mi podařilo. Zanechala jsem studia a začala pracovat ve školní družině. Teď pracuji na zkrácený úvazek a k tomu studuji VOŠ a jsem naprosto spokojená.

Co ti tvé obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Tohle je těžká otázka, protože aktuálně nejsem schopná vzpomenout si na negativa. A vlastně si na ně ani vzpomínat nechci, protože jsem se rozhodla, že budu na věci pohlížet z pozitivní strany. Takže vám sdělím pouze to, co mi to přineslo.

Získala jsem úplně odlišný pohled na sebe sama, přijímám se teď taková, jaká jsem, a netrestám se za své chyby.

Rozhodla jsem se, že už nechci dělat věci, které jsou mi proti srsti, že chci dělat jen věci, které mě naplňují. No a v neposlední řadě nás to určitě stmelilo jako rodinu.

Co ti dělá v životě největší radost?   

Rodina, knihy a práce. 

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?   

Mít sebevražedné myšlenky není normální. Ubližovat si není normální. Vyhledej pomoc. Věř mi, tvůj život stojí za to. Chápu, že je velmi těžké se s takovým problémem svěřit, že se třeba stydíš. Důležité je ale vědět, že se nemáš za co stydět. Styděl by ses jít na pohotovost kvůli zraněné noze? Ne? Tak proč se bojíš jít za psychiatrem se zraněnou myslí? Věřím, že sebereš veškerou svou odvahu a půjdeš do toho. Zvládneš to!

Pamatuji si jednu situaci, kdy jsme se ještě na uzavřeném oddělení s holkama bavily o tom, zda sdílet s okolím to, že jsme si prošly tímto druhem léčby. A jedna slečna, která tam byla už poněkolikáté, řekla: “Jo. A většinou to říkám hodně nahlas, protože když se ke mě někdo kvůli tomu otočí zády, poznám tak, kdo mi stojí za to, abych se s ním bavila.” A tohle je něco, co mě bude provázet celým mým životem.

Nicméně bych tu ale měla také jednu věc, kterou bych chtěla vzkázat VŠEM bez ohledu na to, zda trpíte, nebo netrpíte duševní poruchou: NIKDY neposuzujte životní příběh někoho jiného. Nikdo nemá právo říkat vám, že váš problém je banálnější než ten jeho.

Pozn. Nevypusť duši:

Poruchy osobnosti představují soubor odchylek od běžného způsobu chování, myšlení a vnitřního prožívání. Nejedná se přitom pouze o zvýraznění určitého rysu osobnosti, tzv. akcentovanou osobnost. V případě poruch osobnosti se již jedná o zaběhnuté vzorce chování, myšlení a prožívání, které pronikají do většiny oblastí osobního a sociálního fungování a mohou lidem s poruchou osobnosti znemožňovat žít normální život. Své potíže pak lidé s poruchou osobnosti často řeší sebepoškozováním či pokusy o sebevraždu. Hraniční porucha osobnosti (HPO) není nemocí v pravém slova smyslu. Jde o určitý povahový typ člověka, který je charakterizován častými změnami nálad a postojů, což se také projevuje nestabilitou ve vztazích a tendencí jednat impulzivně bez uvážení důsledků. Lidé s HPO si nejsou jisti druhými lidmi, ale zároveň potřebují jejich přijetí a bojí se odmítnutí, vytvářejí buď závislé a těsné svazky, nebo se naopak chovají distancovaně a chladně.

Zdroje:

Grambal, A., Praško, J., & Kasalová, P. (2017). Hraniční porucha osobnosti a její léčba. Praha: Grada Publishing

http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/poruchy-osobnosti/

http://www.kaleidoskop-os.cz/

Všichni si v životě procházíme situacemi, ve kterých si nevíme rady. Zaručené způsoby, jak situaci řešit, nefungují, dobře míněné rady okolí nepomáhají, je toho na nás moc a jsme uvězněni ve vlastních myšlenkách a pocitech. Někdy nemusí jít přímo o nás, můžeme mít strach o svého blízkého, kterému bychom chtěli pomoci, ale nevíme jak. Přesně pro takové chvíle jsou zde linky důvěry (krizové linky), na které můžeme volat, a svěřit se s čímkoliv, co nás trápí, tíží, s čím si nevíme rady. Na některé z nich se můžeme obrátit i o půlnoci, včetně víkendů a svátků, z kteréhokoliv místa. Možná nejdříve potřebujeme někoho, kdo nás nebude soudit a bude nám naslouchat s pochopením. Poté s jeho pomocí můžeme objevovat nové úhly pohledu či naplánovat konkrétní kroky, co je potřeba v těžké situaci udělat nejdříve. Z rozhovoru může také vyplynout, že by pro nás byla vhodná další služba, na kterou nám mohou dát kontakt a srozumitelně vysvětlit, co od toho očekávat.

Zvednout telefon a vytočit číslo na některou z krizových linek není ostuda. Může to být bezpečný prostor, kde najdete podporu a vyslechnutí v tom, co vás tíží, nebo první krok k vyhledání dostupné pomoci a začátek nové cesty.

Zdaleka v tom nejste sami. Podle České asociace pracovišť linek důvěry se v ČR uskuteční 400 000 kontaktů ročně.

Kdo na druhé straně zvedá telefon? 

Konzultanti na linkách jsou profesionálové se specializací na krizovou telefonickou intervenci a průběžně pracují dál na svém vzdělávání. Jsou zvyklí naslouchat, nesoudit a nehodnotit a bezpečně provázet v těžkých situacích, které život přinese. S veškerými informacemi nakládají citlivě a ctí anonymitu klientů. Jsou však situace, kdy potřebuje konzultant znát více informací, např. při ohrožení zdraví a života volajícího a může díky tomu kontaktovat záchranné složky, které mohou přijet na místo.

Na linky důvěry se dá volat i opakovaně, ale pokaždé to zvedne jiný odborník, který je zrovna ve službě. Čas strávený hovorem na lince, nebo psaním do chatu může být časově omezený, na tyto limity vás konzultant upozorní předem. Protože se jedná o krizovou intervenci, odborníci vás budou provázet v čase nezbytném pro zvládnutí akutní krize. Pro návaznou dlouhodobou péči bude vhodné vyhledat jiný typ služby, např. psychoterapeuta a/nebo psychiatra.

Celostátní krizové linky

Krizové linky jsou důležitým pilířem v rámci péče o duševní zdraví české populace. Z hlediska rovného přístupu totiž představují nejvíce dostupný typ služby, který pokrývá celou republiku a často představuje nejlépe dostupnou službu v konkrétním regionu, kde je podpůrná síť odborné péče nedostačující.

Níže jsou kontakty na největší krizové linky s celostátní působností, které jsou dostupné nonstop, anonymně a zdarma. Nenechte se odradit tím, pokud se vám nepodaří ihned dovolat. Na tyto linky se obrací mnoho volajících a v některých případech tak mohou být všichni konzultanti obsazení, proto je potřeba zkoušet vytočit číslo opakovaně.

TIP: Pro ty, kdo si neumí představit, že by o svých potížích nahlas mluvili, je zde možnost využít chat nebo e-mail. Odpověď na váš poradenský e-mail nepřijde obratem, může to trvat několik dní. Provozní doby chatových poraden najdete na webu jednotlivých linek.

Krizové linky s celostátní působností, které jsou dostupné nonstop, anonymně a zdarma.

TIP PRO UČITELE: Mějte číslo na Linku bezpečí viditelně pověšené na nástěnce ve třídě a číslo na Linku pro rodinu a školu ve sborovně, nebo na nástěnce v kabinetu.

Zjistila jsem, že žáci v 6. třídě neznají číslo na Linku bezpečí. Zaměřili jsme na to třídnickou hodinu a číslo si vyvěsili na nástěnku, aby všichni věděli, kam se mohou obrátit, pokud budou potřebovat pomoc. (učitelka ZŠ, 59 let)

Jaký je rozdíl mezi celostátními a regionálními krizovými linkami?

Vedle výše uvedených celostátních linek, které jsou dostupné zdarma a nonstop, existují v ČR i celostátní linky, které mají částečně omezenou provozní dobu a volání na ně vás může stát jako běžný hovor podle vašeho tarifu. Jedná se například o Rodičovskou linku (606 021 021), která je určená pro dospělé, kteří mají starost o děti.

U regionálních linek můžete narazit na omezenou provozní dobu, výhodou však může být znalost a přímá propojenost služeb v daném regionu. Část linek je k dispozici zdarma, u některých dalších je hovor na linku zpoplatněn dle běžného tarifu operátora. Takovou linkou je například Linka naděje Brno (547 212 333).

Přehled dalších linek najdete na stránkách České asociace pracovníků Linek důvěry.

Specializované linky

Kromě toho existují i linky zaměřené na konkrétní formu psychických obtíží, na kterých vám zvedne telefon pracovník, který je odborníkem v dané oblasti a orientuje se v problematice. Obracet se na ně mohou osoby v krizi nebo jejich blízcí, ale nabízí zde také poradenství a další informace o službách.

Linka důvěry dětského krizového centra +420 241 484 149, +420 777 715 215 – pomoc obětem šikany, domácího násilí, zneužívání, týrání

Linka Anabell 774 467 293 – pro osoby s poruchou příjmu potravy nebo jejich blízké

ProFem 777 012 555 – infolinka pro oběti sexuálního násilí

Nejčastější mýty o linkách důvěry:

“Ještě na tom nejsem tak zle, abych musel volat na linku.”

“Nechci blokovat linku někomu, kdo to potřebuje víc než já.”

“Nevím, jak začít. Bojím se, že nenajdu správná slova, nebo budu brečet.”

“Stydím se mluvit o svých problémech s někým cizím, koho ani nevidím.”

Mezi nejčastější důvody, proč se lidé bojí nebo stydí zavolat na linku, patří strach, předsudky a mýty. Pokud jste na své trápení sami a potřebujete pomoc, nezáleží na tom, co vás tíží. Žádný problém není zanedbatelný a naopak, konzultanti na linkách jsou vyškoleni v tom, jak své klienty provázet v nejrůznějších situacích. Nikdo se vám nebude smát, ani se pohoršovat nad tím, co zažíváte. Nebojte se zavolat. 

Na linku důvěry se můžeme obrátit, pokud se nacházíme v zátěžové situaci my, nebo naši blízcí, ať už se jedná o rodinného příslušníka, kolegu, či dítě, o které máme starost. Není ostudou obrátit se na specializovanou linku ani v případech, kdy pomoc a podporu hledá odborník.

„V situaci, kdy jsem si nevěděla rady, jak postupovat v situaci s ohroženým dítětem, se kterým nebyla v tu chvíli možná osobní schůzka, jsem zavolala na Linku pro rodinu a školu, kde jsem se setkala s velmi vstřícným a profesionálním přístupem. Díky tomu jsem si ujasnila, jak naložit s informacemi, jaké kroky podniknout a nic jsem nepodcenila.“  (psycholožka, 28 let)

Jako každý jiný typ služby i linky mohou mít své limity. Pokud konzultace na lince nesplnila vaše očekávání a přinesla spíše zklamání, zkuste to nevzdávat. Vyzkoušejte volat opakovaně, třeba budete mít lepší zkušenost s jiným konzultantem, nebo vytočte číslo na jinou linku.

Kdo linky důvěry financuje?

V České republice existuje v současnosti systém linek důvěry, který vznikl z iniciativy neziskového sektoru. Jejich dostupnost a provoz je vázán na financování, které spadá pod Ministerstvo práce a sociálních věcí a financování z jednotlivých krajů, měst a obcí.

Z dostupných statistik je zřejmé, že linky jsou dlouhodobě podfinancované a hrozí jim nejistota ohledně finančních prostředků do dalších let. Také práce na lince je podmíněna specializací – výcvikem v telefonické krizové intervenci, který si uchazeči hradí z vlastních nákladů. Aby linky mohly fungovat v dostatečném provozu, část z jejich financování si zabezpečují prostřednictvím vlastních aktivit nebo s pomocí dárců.

Pokud Vás zajímá, jak může probíhat hovor na krizové lince, přečtěte si náš článek >>>> Krizová intervence je pro všechny. 

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?   

Je mi 32 let, vystřídal jsem několik různých, někdy i dost zajímavých zaměstnání. Největší potěšení ze zaměstnání jsem nalezl v „rodinné“ firmě, kde pracuji na pozici odborného prodejce čerpadel a obchodního zástupce. Doufám, že tam vše bude pokračovat tak dobře jako doposud.

S jakým duševním onemocněním se léčíš? 

Už šestým rokem se léčím, nebo spíše někdy i bojuji, s rekurentní depresivně úzkostnou poruchou.

Pozn. Nevypusť duši:
U smíšené úzkostně depresivní poruchy se mísí příznaky úzkosti s příznaky deprese, nicméně příznaků deprese ani příznaků úzkosti není tolik, aby zdůvodňovaly diagnózu depresivní poruchy či některé z úzkostných poruch. Typická je trvalá nebo vracející se špatná nálada, obtížné soustředění nebo pocit „prázdna v hlavě“, obtíže s usínáním nebo udržením spánku, neklidný spánek, pocit únavy, nedostatku energie, podrážděnost, nadměrná ostražitost, tendence k plačtivosti po nepatrných podnětech, pesimistická očekávání do budoucna, očekávání horšího, nízké sebevědomí nebo pocity méněcennosti.

Účinnou metodou léčby jsou farmakoterapie a psychoterapie

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily? 

Kdy se u mě problémy poprvé projevily, přesně nevím. Možná už v dětství, nebo v dospívání, v pubertě jsem měl menší výkyvy nálad každou chvilku. Nevím, jestli se to dá přiřadit právě tomuto onemocnění, protože všechny tyto stavy jsem bral automaticky, že se mi prostě dějí. Nepřikládal jsem jim tehdy nějakou určitou podstatu. Největší problém, právě asi z důvodu neléčení již dříve, se projevil kolem 25. roku. Pocity úzkosti, deprese a obsese začaly přicházet čím dál častěji. V těchto časech jsem si začal poprvé uvědomovat, že se se mnou asi něco děje. Když jsem si jednoho dne přečetl článek, který byl právě věnován depresivně úzkostné poruše a já se viděl úplně v celém obsahu, kontaktoval jsem psychiatra, který ihned odhalil můj problém a začal s léčbou. Přišel jsem již v čase, kdy byla celá nemoc plně rozjeta.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?   

Nějak si ani neuvědomuji, jestli u mě k nějakým spouštěčům dochází. Můj problém je spíše celkově rozsáhlý tím, že stále přetrvává. Nejvíce problémů se rozběhlo právě kolem mého 25. roku. Nefungující vztah, kde jsem pociťoval lhostejnost k mé osobě a k mým problémům, žádný respekt a navíc finanční potíže.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou? 

Nejhorších zážitků mám několik. První z nejhorších zážitků bylo předávkování se uklidňujícími léky. Když už jsem cítil, že je situace nesnesitelná a potřeboval jsem „vypnout“ a utéct od toho nesnesitelného stavu a schovat se, tak jsem začal zvyšovat dávky léků do velkých rozměrů.

Účinná dávka v léku byla velmi vysoká a já byl schopný vzít hodně tablet najednou. V tu chvíli jsem byl „mimo“, ale bez té vnitřní nesnesitelné bolesti. Tyto stavy byly v tu chvíli pro mě příjemné, ale když se na to s odstupem času ohlédnu, byl to jeden z nejhorších zážitků.

Když už byla situace neúnosná, právě z důvodu předávkovávání, tak jsem se v jednom ze svých stavů pokusil o sebevraždu. Dnes už děkuji tomu, že jsem byl v pravou chvíli zachráněn rodiči. Ovšem po tomto mém incidentu bylo zjištěno, že se u mě vypěstovala silná závislost na některé léky.

Po mém pokusu o sebevraždu a spíše z větší části právě mé závislosti, jsem se nechal hospitalizovat do léčebného zařízení. V mém velmi těžkém stavu jsem si připadal, že jsem padl na úplné dno. Ta doba s těmito myšlenkami byla dost neúnosná a na začátku hospitalizace jsem opravdu myslel, že jsem na svém konci. Těžko se dá popsat ten pocit úplné bezmoci. Člověk, který si tím neprošel, tou tehdejší vnitřní bolestí, to stěží dokáže pochopit.

Posledním takovým zážitkem bylo, když se u mě projevila panická ataka. Byl jsem zrovna v práci, prodejna byla otevřená a mě postihla dost silná ataka. Nebyl jsem v tu chvíli schopný ničeho, měl jsem zrychlené dýchání, třes a brnění v rukou a v ústech. Jediné, co jsem mohl, bylo odejít do skladu hned vedle obchodu, tam jsem si sedl na zem a po chvilce jsem omdlel. Nevím, po jaké době jsem se probudil, ale ta představa otevřeného obchodu a já v atace ve skladu je děsná. Snad naštěstí nikdo zrovna nepřišel.

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?   

Pomoc odborníka jsem vyhledal kolem mého 25. roku. Určitě jsem měl přijít dřív, ale ten stud a strach mi to nedovolil.

Bereš léky nebo chodíš na terapie? 

Za celou dobu od začátku léčení jsem vystřídal mnoho druhů léků, abychom s lékařem přišli na to, které budou nejlepší. Nyní beru 3 druhy léků, z nichž nejspíše 2 budu brát dlouhodobě. Terapii jsem zkusil 3x, nevím tedy jestli to bylo zapříčiněno mou nemocí, že jsem si všechno moc bral, ale nesedlo mi to. Nesedl mi vždy terapeut a jeho přístup k mému onemocnění. V současné době přemýšlím, že to s terapií znovu zkusím a vybírám vhodného terapeuta.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá? 

V té nejtěžší fázi mi pomohl právě asi pobyt v léčebně. Tam se mi asi poprvé otevřely oči a začal jsem svůj problém řešit sám v sobě a sám si pomáhat. Měl jsem velkou oporu v bratrovi a v rodičích, což byla pro mě ohromná pomoc, že na to nejsem sám.

Velká pomoc je i v lécích, je to taková hodně důležitá berlička, která člověku pomůže trochu normálně fungovat a tím se i zaměřit na svůj problém a začít ho řešit.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? 

Dříve jsem býval velký bavič. Na školách jsem byl třídní šašek a celkově veselý člověk. Od projevení prvních potíží a začátku léčby už bohužel takový nejsem. Nemyslím si, že by to bylo zapříčiněno léky, ale spíše celkovým problémem s onemocněním. Ovšem snažím se opět dostat do toho rozpoložení a věřím, že se to časem podaří.

Musel jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Musel jsem úplně změnit přístup k životu, hlavně přístup k mému onemocnění. Přiznat si to samotné onemocnění, nestydět se za něj a pracovat s ním. Správně užívat léky a neukončovat si sám léčbu. Přiznat si, že mám problém a uvědomit si ho a učit se ním pracovat.

 Co pro tebe může udělat tvoje okolí, když si procházíš horším obdobím?   

Důležitá je asi opora. Ale nejdůležitější je celý problém nezlehčovat.

Několikrát jsem slýchával ty fráze, vzchop se, to přejde, chovej se jako chlap, to nic, to přejde. Tohle zlehčování problému nijak nepomůže a ani nedostane člověka z té těžší fáze. Nejdůležitější je pochopení.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Vzaly mi určitě veselou chuť do života, úspěšné prožívání a fungování ve vztahu. Vzaly mi v těžším období ten pocit sebe sama, jakoby moji totožnost. Naopak mi ale daly při léčbě poznání sebe sama, poznání fungování mojí mysli. Daly mi velkou jistotu v pomoci mojí rodiny, hlavně mého bratra, který se mi snaží i přes své starosti pomáhat, motivovat mě a být nablízku. Daly mi širší pohled na svět, ve kterém je mnoho takto nemocných lidí a na celkovou problematiku tohoto onemocnění a bohužel i poznání, jaké je v naší zemi velké tabu, co se týče duševních onemocnění.

Co ti dělá v životě největší radost?   

Zatím nedokážu posoudit, co by byla úplně největší radost v mém životě, ale určitě několik malých radostí je. Moje radost je moje zaměstnání, což mnoho lidí asi nemá 🙂 . Hraji v kapele, takže velkou radost mi dělá setkání s přáteli, hraní a zábava spojená s tím. Nemůžu opomenout mé malé úžasné synovce. Doufám, že těch radostí v životě bude víc a budou i ty největší.

Je něco, co bys chtěl, aby lidé o tvojí nemoci věděli? 

Rekurentní depresivně úzkostná porucha je taková, že se stále vrací. Je důležité si uvědomit, že depresivní onemocnění může být v mnoha případech i smrtelné. Nikdy nepodceňujte problémy, starosti, obavy a bolesti ostatních nebo i své vlastní. V mém případě je moje nemoc sice plně nevyléčitelná, ale když člověk chce, dá se s tím pracovat a žít normálním, aktivním a alespoň trochu veselým životem.

Co bys vzkázal lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?   

Určitě bych nejvíc asi doporučil, aby se nestyděli za své onemocnění. Neodkládejte návštěvu psychiatra, dbejte na dodržování léčby. Nikdy si nevysazujte léky a snažte se vydržet.

Při nějakém prvotním náznaku svých problému si je určitě nenechávejte pro sebe. Sdělte svůj problém, své starosti, své bolesti těm nejbližším, které máte. Nebojte se říct o pomoc. Nebuďte s tím sami. Všechno se dá vždy řešit. Důležité je se nestydět… A hlavně, přeji vám všem hodně sil!

Zdroje: 

https://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/neuroticke-poruchy/smisena-uzkostne-depresivni-porucha/

https://www.reformapsychiatrie.cz/sites/default/files/2021-06/Prirucka_jazyka_zotaveni.pdf

Všichni potřebujeme mít v životě přátele, na které se můžeme spolehnout, se kterými se můžeme potkávat, zažívat dobrodružství, sbírat zážitky, kterým si můžeme postěžovat, když něco nejde podle představ nebo se společně zasmát tomu, co se nepovedlo. Někdy ale v životě nastávají období, kdy potřebujeme, aby nás ten druhý podržel, nebo vnímáme, že by takovou pomoc potřeboval od nás.

Co dělat v případech, kdy je ten, kdo si prochází těžkým obdobím, náš kamarád?

Může se jednat o náročné období, krizi nebo o dlouhodobé varovné signály toho, že se jedná o něco vážného (pokud si nejsi jistý, zda by nemohlo jít o projevy duševního onemocnění, podívej se na náš  článek).

Možná cítíš, že právě teď může být vhodná chvíle nabídnout pomoc. Pokud se cítíš nejistě, je to přirozené. Je to citlivé téma a záleží Ti na vašem vztahu, tak bys nerad/a něco pokazil/a. Zároveň nechceš dělat, že sis ničeho nevšiml/a, a tak sbíráš odvahu začít. Rozumíme tomu, a tak jsme sepsali pár tipů, kterými se můžeš inspirovat, pokud budeš cítit, že by to mohlo pomoci.

 

Nebojme se oslovit toho, na kom nám záleží, pokud máme obavu, že může prožívat psychické problémy. Nevadí, že někdy nevíme přesně, co říct – náš zájem, pozornost a naše blízkost, kterou nabízíme, je mnohem důležitější.

Větší chybou, než říct něco špatně, je ignorovat a přehlížet, co se děje. Můžeme navrhnout a společně probrat možnosti odborné pomoci a respektovat, pokud se blízký rozhodne ji nevyužít. Výjimkou je ohrožení života. Pokud se Ti někdo z Tvého okolí svěří, že má myšlenky na sebepoškozování, nebo sebevraždu, je potřeba co nejdříve vyhledat odbornou pomoc, aby na vše, co ho tíží, nezůstával sám.

Nejdůležitější je naslouchat

Představ si situaci, kdy ses naposledy někomu s něčím svěřil. Možná si přesně nepamatuješ, co Ti k tomu řekl/a, ale víš, jak ses u toho cítil/a. Možná máš zkušenost s tím, že někdy ani nepotřebuješ, aby Ti ten druhý radil, co máš dělat, ale jsi rád, že to vůbec můžeš říct někomu, kdo Tě vyslechne.

Proto není důležité, co přesně říkáš, ale jak to říkáš. Je důležité a velmi cenné, že nabídneš svůj čas a svoji pozornost, aby s Tebou Tvůj blízký sdílel, co ho trápí.

 

Někdy pouze být vedle toho druhého ve chvílích, kdy to potřebuje, je nejvíc.

Je přirozené, že zřejmě nebudeš mlčet po celou dobu, a tak se hodí vědět, jak citlivě reagovat. Budeš-li chtít, můžeš se inspirovat naší infografikou.

Vytvářej prostor, kde může druhý v bezpečí mluvit. Je skvělé, pokud Tě napadají možná řešení situace, ale zkus si je nechat pro sebe, dokud se druhý sám nezeptá na radu. I dobře míněná nevyžádaná rada může někdy ublížit, protože to, co se nám může jevit jako snadná věc, např. “Jdi se proběhnout” pro toho druhého může být zraňující, protože takové věci několikrát zkoušel a zjistil, že mu to nepomáhá. Každý z nás je jedinečný, problémy neřešíme všichni stejně. Věty jako “Všichni si něco řeší…” “Znám někoho, kdo to má ještě horší…” “Nemáš si na co stěžovat…” “Hoď to za hlavu!” mohou velmi ublížit. Pokud se s tím blízký potřebuje svěřit, nebude to maličkost.

Pokud to půjde, zkus mít pochopení a trpělivost v momentech, kdy Tvůj blízký nenalézá správná slova. Pro něj to také není snadné. Možná potřeboval nabrat odvahu, aby se s tím vším někomu svěřil. Možná sám/a víš, jak je těžké mluvit o svých problémech. Můžeš se cítit v rozpacích, pokud se rozpláče. Pro někoho je příjemné druhého obejmout, někdo se v tom nemusí cítit pohodlně. Můžeš říct, že je Ti to moc líto.

Nemusíš se do ničeho nutit, udělej v takové chvíli to, co je pro tebe přirozené.

Možná Tě něco z toho, co vyslechneš, velmi zaskočí. Neboj se přiznat, že Tě něco překvapilo, nebo že nevíš, jak zareagovat. Je v pořádku, že budeš mít na věci jiný názor. Pokud to půjde, zkus respektovat, že ten druhý to může vidět jinak. Není potřeba věci zbytečně přehánět, upozorňovat na rizika, ale možná budeš mít o blízkého strach. Pokud se dozvíš závažné informace, nebo budeš mít starost o toho, na kom ti záleží, můžeš se poradit na Lince bezpečí 116 111. Můžeš svého blízkého podpořit v tom, že požádat o pomoc není známkou slabosti, může to být začátek řešení problémů. Zeptej se, jestli si o tom nechce promluvit také s někým jiným, např. s odborníkem.

Každý z nás má odlišné zkušenosti, odlišné zázemí a jiný okruh blízkých – je v pořádku neříkat všechno, pokud nemáme důvěru v blízkou osobu, ale můžeme se obrátit na odborníka, který nás nebude soudit, nebude nás hodnotit a je zvyklý takové problémy řešit – můžeme to zkusit např. anonymně na některé z linek důvěry. Pokud je těžké hovořit nahlas o tom, co nás trápí, můžeme zkusit e-mail nebo chatové poradenství.

Psychologa můžeš vyhledat také pro sebe, pokud Tě situace s Tvým blízkým velmi trápí a zatěžuje a nemůžeš na to přestat myslet.

Na závěr ještě několik slov pro Tebe. Je úžasné, že tady chceš být pro toho, na kom Ti záleží. Musí být super Tě mít za kamaráda. Zkus být laskavý také sám k sobě a vnímej, co se v tobě odehrává. Na to, abys mohl/a pomáhat druhým, opečuj také sebe, abys měl/a dostatek zdrojů, ze kterých můžeš čerpat. Všichni máme právo postarat se také o sebe. Nemusíš mít výčitky svědomí, pokud se zrovna teď necítíš na to, abys někomu pomáhal. Není to sobectví, je to cesta, jak se k sobě (a druhým) více přiblížit.

Pokud hledáš pomoc pro sebe, nebo pro někoho blízkého, obrátit se můžeš na tyto služby a kontakty:

• Linka bezpečí – 116 111, nonstop, lze využít také chat nebo mail
• Centrum pro zneužívané a týrané děti SPONDEA – 541 235 511 nonstop, 608 118 088
• Dětské krizové centrum – nonstop 241 484 149 nebo 777 715 215 a pro ohrožující zážitky v kyberprostoru:  778 510 510 
• IPčko (slovenská chatová poradna pro mladé lidi)

Zdroj:

https://childmind.org/article/support-friend-with-mental-health-challenges/

Pokud jsi žák/yně či student/ka, přechod z distanční výuky na prezenční může být další velkou změnou, se kterou se v životě potýkáš. Možná jsi do toho řešil/a přijímačky na střední školu, čekají Tě různé zkoušky, k tomu se přidružily problémy u vás doma. Každý má za sebou individuální zkušenost v jiném prostředí, možná to poslední dobou bylo těžké, přibylo konfliktů a hádek, ubylo možností trávení volného času a setkávání se s okolím a únava dolehla na všechny členy domácnosti. Někomu naopak vyhovovalo nastavit si svůj pravidelný režim a nemuset cestovat. Mohli jsme zažít střídání nálady v různých obdobích.

Obavy z návratu, z návalu učiva, ze začlenění do kolektivu nebo ze změny životního stylu má spousta žáků. Na povrch mohou vyplouvat problémy, které se hromadily v průběhu celého období ovlivněného covidem, mohou se objevit potíže se spánkem, výrazné změny nálad, úzkostné stavy či podrážděnost, neochota stýkat se s lidmi, plačtivost, zhoršení prospěchu, intenzivní přetrvávající stres nebo může na někoho doléhat nesmyslnost či nejistota, která plyne z neustálých změn.

Právě teď může být ta správná chvíle, kdy si říct o pomoc.

Možností je více. Někdy to chce velkou dávku odvahy, prolomit mlčení a začít hovořit o tom, co nás tíží. Pokud je nablízku dospělá osoba, které se dá důveřovat, dá se na cestu k pomoci vykročit snadněji.

Dospívání je náročné. Můžeš být ve stresu kvůli škole, problémům v rodině, musíš dělat důležitá rozhodnutí např. o tom, kam chceš jít dál studovat. Možná cítíš různé tlaky, které na Tebe okolí klade.

Chceme Ti říct, že…

• • Nemít stále dobrou náladu je přirozené a je to v pořádku.
  • Pokud Tě trápí nějaký duševní problém, rozhodně v tom nejsi sám/a. Každý pátý mladý člověk mezi 13 a 18 lety se potýká s nějakou formou duševních obtíží. Nemusí to znamenat, že mu bylo diagnostikováno duševní onemocnění, ale mohou se u něj vyskytovat vážné obtíže, které mu znemožňují kvalitně studovat, plnohodnotně navazovat vztahy nebo řešit každodenní věci.
  • Duševní obtíže jsou reálná věc, ale mají řešení. Jsou skutečné a mohou být velmi bolestivé, naštěstí se dají řešit. Hledat pomoc můžeš u svých rodičů anebo dalších blízkých dospělých či kamarádů, kterým důvěřuješ, ale můžeš se obrátit také na odbornou pomoc. Duševními obtížemi se zabývá psycholog a psychiatr, ale i další odborníci.
  • Pokud se dlouhodobě cítíš hůř, než je u Tebe obvyklé, požádej o pomoc.
  • Vyhledat pomoc není žádná ostuda. Naopak je to velmi důležité  a je to znakem síly a odvahy. Každý si zaslouží, aby ho vyslechl někdo, kdo ho nebude soudit a s kým může sdílet vše, co ho trápí, aby na své problémy nezůstal sám. 

Do jaké míry jde o pubertu a  jak ji rozlišit od problému?

V naší společnosti se často psychické obtíže dospívajících svádí na pubertu. Faktem je, že 20 % mladých lidí mezi 13. a 18. rokem života se potýká s nějakou formou psychických obtíží.

• Prožívat intenzivní emoce je normální. O duševní onemocnění se může jednat, pokud dlouhodobě přetrvává zhoršená nálada, která se nemění, a pokud dochází k narušení vztahů a zasahuje to závažným způsobem do studia, práce či dalších běžných denních činností a koníčků.
• Mezi další varovné signály patří: výrazné změny nálad, podrážděnost, plačtivost, změna v sociálních vztazích (izolace), může jít také o náhlé zhoršení školního prospěchu, nesoustředěnost, ztrátu motivace, mohou se objevit změny v životním stylu – potíže se spánkem, nechutenství nebo naopak nadměrné přejídání

Naše duševní zdraví není ovlivněno pouze genetickou predispozicí, ale také okolím, v jakém se nacházíme, a životním stylem. Pokud se u Tebe v rodině vyskytuje predispozice k duševním obtížím, např. někdo z blízkých trpí depresí, může, ale nemusí se to u Tebe projevit. Do velké míry tomu můžeme předcházet tím, že budeme pečovat o své tělo a o svou psychiku. 

Možná budeš potřebovat pomoc svého okolí, nebo pomoc odborníků, pokud se u tebe tyto potíže objevují.

Kdy je čas vyhledat odborníka?

Může se stát, že si u sebe zaznamenal výrazné změny nálady (jsi více náladový, častěji pláčeš), nedokážeš se radovat ze života jako předtím, chybí Ti chuť žít  a nebaví Tě koníčky, které Tě bavily dřív. Zhoršil se Ti spánek (spíš málo, nebo nadměrně), máš nechuť k jídlu, nebo se naopak více přejídáš, necítíš se dobře mezi lidmi a v takových situacích prožíváš úzkost a velký stres. Možná Tě obtěžují vlastní myšlenky a máš často pocit, že nad nimi nemáš žádnou kontrolu. Nevíš, jaké to je, mít doma klidné a bezpečné prostředí, nebo jsi možná dokonce svědkem či obětí domácího násilí. Možná nezvládáš školu a horší se Ti známky. Můžeš být nespokojený se svým tělem, nadměrně se zabývat cvičením, držet přísné diety, nebo se neustále zabývat jídlem. Možná se u Tebe objevují depresivní stavy, kdy se cítíš smutně a beznadějně, nebo máš pocit, že necítíš nic, proto častěji zapíjíš své problémy alkoholem, nebo vyhledáváš drogy.

Říkají Ti, že to je puberta, a že se z toho vyspíš, ale ty víš, že spánek nepomáhá a i když jsi vyzkoušel všechno, není Ti líp.

Je v pořádku hledat pomoc, pokud těžce neseš problémy ve vztazích, nebo procházíš těžkým rozchodem, pokud prožíváš zmatek ohledně sexuální orientace a dostáváš se kvůli tomu do nepříjemných situací, máš potíže v kolektivu, nerozumíš si se spolužáky nebo zažíváš šikanu. Závažným projevem jsou myšlenky na sebevraždu, nebo tendence ublížit sobě či jiným – to je rozhodně signál, že bys s tím neměl zůstávat sám. A také kdykoliv, pokud si s něčím nevíš rady, trápí Tě spousta věcí a rád bys měl vedle sebe někoho, kdo by Tě vyslechl a nesoudil.

Psychologa můžeš navštívit i tehdy, pokud je někdo v Tvém okolí duševně nebo jakkoliv jinak vážně nemocný, nebo máš o někoho starost a na Tebe je to příliš velká zátěž, už si nevíš rady nebo Tě to dlouhodobě vyčerpává.

Co dělat, pokud máš pocit, že už nejsi schopný/á zvládnout své problémy a pocity?

V tom případě je dobré svěřit se někomu, komu důvěřuješ a popsat mu, co Tě tíží. Můžete si najít klidné místo, kde se cítíš v bezpečí, sednout si spolu, nebo se procházet a postupně probrat všechno, co potřebuješ. V určitých situacích je lepší vyhledat a navštívit odborníka osobně.

Chci zkusit péči u odborníka

Kdo se mi bude věnovat?

Duševnímu zdraví se věnuje psycholog (léčí rozhovorem a dělá diagnostiku), nebo psychiatr (ten může navíc předepisovat i léky – je to lékař s vystudovanou medicínou a atestací z psychiatrie). Psychoterapeut je psycholog, psychiatr, nebo jiný odborník z pomáhající profese, pokud projde dlouhodobým terapeutickým výcvikem.

Kde vyhledat psychologa?

1. u vás na škole, pokud tam působí (pokud studuješ na VŠ, zkus se obrátit na poradenské centrum, více informací najdeš v našem článku)
2. v krizovém centru
3. přes databázi psychoterapeutů
4. přes doporučení praktického lékaře

Tvůj blízký Ti může pomoct s vyhledáním odborníka, nebo Tě může doprovodit na první sezení.

Pokud Ti je méně než 18 let, budeš potřebovat informovaný souhlas zákonného zástupce, odborník Ti jistě vše ochotně vysvětlí.

Co možná nevíš o psychologické péči

U některých psychologů hradí návštěvy zdravotní pojišťovna, takže v těchto případech nemusíš platit nic. Existují však psychologové, kteří u pojišťoven zaregistrovaní nejsou a fungují takříkajíc “sami na sebe”. V těchto případech musíš za každou návštěvu uhradit určitý poplatek, který se pohybuje v řádu stokorun. Proto je dobré si předem zjistit, kteří psychologové v tvém okolí nabízí služby hrazené Tvou zdravotní pojišťovnou a kteří ne. 

Existuje rozdíl v kvalitě psychologického poradenství poskytovaného zdarma a placeného?

Obecně se to říct rozhodně nedá, jelikož v obou případech existují kvalitní i méně kvalitní odborníci. Může být pro Tebe těžké svěřit se někomu, komu nedůvěřuješ a není Ti sympatický. Stává se, že Ti konkrétní psycholog nemusí z nějakého důvodu vyhovovat.

Každému vyhovuje osobnostně trochu někdo jiný, a proto se může někomu zdát určitý odborník nesympatický a naopak někomu může plně vyhovovat. Máš právo na to, vybrat si takového odborníka, kterému budeš důvěřovat a kterému se rád svěříš.

Pokud si to uvědomíš, měl/a bys začít hledat někoho jiného. Hledání za to ale stojí, protože vhodný člověk Ti může velmi pomoci. V případě, že máš strach danému odborníkovi říct, že Ti nevyhovuje, neboj se. Pokud se jedná o profesionála, pochopí to a neurazí se, protože si uvědomuje, že jeho metody nevyhovují každému a nedokáže pomoct všem.

Jak popsat svým blízkým, čím procházím?

Je těžké dát univerzální radu, protože každý vyrůstá v jiném prostředí, a nachází se v jiné situaci. Někdo může mít podporující rodinu, kde spolu všichni komunikují o všem, někdo jiný doma nemusí cítit bezpečné prostředí a nedokáže si ani představit říct, co se mu děje. Je ale jisté, že hovořit o tom, co nás trápí, může být velmi náročné v obou případech.

Máme pro Tebe tipy, jak celou situaci zvládnout o něco lépe. 

1. Na vyhledání pomoci není nic špatného. Pokud si o pomoc řekneš, můžeš cestu urychlit, a to za to stojí.
2. Myšlenky si můžeš nejdříve sepsat sám/a pro sebe, aby se Ti lépe formulovaly.
3. Najdi vhodný čas a místo, kde můžeš hovořit v soukromí tak, jak Ti to je co nejpříjemnější (bez sourozenců, u sebe v pokoji, nebo někde venku při klidné odpočinkové aktivitě).
4. Začni tím, že popíšeš, co se Ti poslední dobou děje, např. “Je pro mě těžké zapojovat se do výuky. Moc se snažím, ale nejde to, cítím se špatně, prožívám velký stres a chodit do školy je pro mě každý den těžší. Stál/a bych o to promluvit si s někým, kdo by mi mohl pomoci.”
5. Možná bude potřeba to rodičům říkat opakovaně. Může se stát, že ve snaze podpořit Tě, Ti rodiče začnou dávat rady, jak na to, nebo Ti řeknou něco ve smyslu, že je to možná jen období, které určitě přejde. Na to jim můžeš říct, že jsi si jistý, že situace je vážnější, než se může zdát.

Pokud máš ve svém okolí alespoň jednu blízkou osobu, nemusíš na to být sám. Promluv  si s ním o tom, jaká slova zvolit, jaký další postup – může to být učitel, prarodič, vedoucí kroužku, rodinný známý, školní psycholog, kamarád, nebo jakákoliv osoba, které důvěřuješ. 

Někomu může pomoct dát rodičům knížku/odbornou literaturu/článek, kde se tato problematika popisuje. Můžeš se obrátit např. na Linku bezpečí, nebo na chatovou poradnu IPčko, a poradit se, jak o svých potížích hovořit s blízkými.

Na Linku bezpečí 116 111 můžeš zatelefonovat, nebo využít chat a e-mail. Tato služba je anonymní, zdarma a nonstop. Nemusíš říkat své jméno, a můžeš se svěřit s tím, co tě trápí. Konzultanti na lince jsou zvyklí naslouchat, nebudou tě soudit, a můžete společně hledat řešení. Může se stát, že se napoprvé nedovoláš, protože v tu chvíli je pomoc poskytována někomu jinému, kdo se dovolal před tebou, ale nevzdávej to, zkoušej to po chvíli znova. Pokud tě zajímá, jak to na krizových linkách funguje, můžeš si přečíst článek o Krizové intervenci. 

Kontakty, které by se ti mohly hodit:

Linka bezpečí 116 111 (zdarma, nonstop) je určena dětem a mladým lidem do 26 let.

Centrum pro zneužívané a týrané děti SPONDEA 541 235 511 nebo 608 118 088

IPčko https://ipcko.sk/chatova-poradna/

Další možnosti odborné pomoci najdeš zde.

Články, které by se ti mohly hodit: 

Manuál pro blízké

Osobní krizový plán

Zdroje: https://childmind.org/article/how-to-talk-to-your-parents-about-getting-help-if-you-think-you-need-it

Myšlenky na sebevraždu mohou potkat kohokoliv během života. I děti mohou trpět nejrůznějšími psychickými obtížemi a stejně jako u dospělých se i u nich mohou v určitém období života vyskytovat myšlenky na to, že by bylo možná lepší nebýt. Důvody mohou být různé. Šikana ve škole, konflikt v rodině, ztráta blízké osoby, potíže se školním prospěchem, týrání či zneužívání, nejistota v oblasti sexuální orientace, ale i osamělost a pocit nepochopení ze strany okolí mohou sehrávat roli. Když se díváme na dítě v našem okolí, někdy pro nás může být těžké představit si, jaká všechna trápení a potíže si může v sobě nést a jako dospělí můžeme situaci nevědomě zlehčovat tím, že má jednoduše “špatný den” nebo se “cítí hůř”. Přitom pro někoho, koho takové myšlenky napadají, je důležité, aby se měl na koho obrátit a ten mu v určité chvíli pomohl, třeba i tím, že vyslechne, co ho tak velmi tíží. 

Pokud se budeme zajímat o podrobnosti a nabídneme svůj upřímný zájem a čas pro citlivý podpůrný rozhovor, můžeme snížit riziko a pomoci dětem a mladým lidem posílit jejich psychickou odolnost.

Varovné signály u dítěte nebo mladého člověka

Verbální/písemné vyjádření

• • hovoří o tom, že je všem jen na přítěž, že by nikomu nechyběl/a, nebo že nemá pro co žít
  • také může prohlašovat věty jako „kéž bych se nikdy nenarodil/a“ nebo „kéž bych umřel/a“ apod.
  • sděluje, že si připadá jako v pasti, ze které není úniku 
  • píše básně, písně nebo dopisy na téma smrti a odloučení 
  • loučí se se svými blízkými a přáteli stylem, jako by se už nikdy neměli vidět

Tvrzení, že lidé, kteří o sebevraždě mluví, ji nakonec nespáchají, není pravdivé.

Změny v chování a náladě

• • chování může být celkově podrážděné, agresivní nebo úzkostné
  • může také působit velmi pasivně, vyčerpaně
  • časté jsou také výrazné změny nebo extrémní výkyvy nálad
  • stažení se ze společenského života a snaha být často o samotě
  • zároveň se může přestat zajímat o své koníčky
  • v úvahách o smrti tráví nadměrné množství času
  • u starších dětí a teenagerů může docházet k užívání a nadužívání alkoholu nebo drog
  • změny rutiny, týká se to například spánku a stravování, takže mohou spát nezvykle mnoho nebo naopak velmi málo a to samé platí pro jídlo
  • mohou vyhledávat způsoby a prostředky, jak sebevraždu vykonat (online vyhledávání informací, hromadění léků apod.)

Jak navázat kontakt, pokud může hrozit riziko sebevraždy

Pokud se dítě nebo teenager projevuje způsobem, který naznačuje, že se nachází v krizi a může dojít k ohrožení života, nepokoušejte se situaci řešit sami a ihned vyhledejte pomoc – kontaktujte odborníky (záchrannou službu, psychiatrickou ambulanci, krizové centrum). Nenechávejte jej o samotě a odstraňte všechny potencionálně nebezpečné předměty.

Pokud chceme s mladým člověkem, u kterého se objevují suicidální myšlenky nebo myšlenky na sebepoškozování, navázat kontakt a podpořit ho ve vyhledání pomoci, můžeme nabídnout, že jsme tady pro něj a zkusit naslouchat. Je potřeba se držet několika zásad, abychom pomohli vytvořit bezpečnou atmosféru pro sdílení.

Jedním z důvodů, proč se o tomto tématu bojíme mluvit, je strach, že tím právě upozorníme na tuto možnost nebo samotný akt vyprovokujeme. Studie ale naznačují, že tomu tak není a pokud chceme riziko snížit, je důležité o sebevraždách mluvit nebo se na to přímo někoho zeptat. Začít a vést takový rozhovor není nic lehkého a chce velkou dávku odvahy se do něho pustit. 

Vždy je lepší poradit se s odborníkem, určité možnosti pomoci a podpory má také rodič, učitel nebo kdokoliv dospělý, komu záleží na dítěti a má o něj starost.

• • Buďte pozorní k varovným signálům – pokud usuzujete, že se něco děje, je čas si s danou osobou promluvit.

• • Vyjádřete svou vlastní autentickou formou vaše obavy a pocity, například: „V poslední době mám pocit, že se s tebou něco děje, nechceš si o tom promluvit?“ nebo „V poslední době se mi zdáš hodně podrážděný/úzkostný/naštvaný a trochu se obávám, že by sis mohl chtít ublížit.“

• • Ptejte se s citem, ale přímo, např.: „Nepřemýšlíš někdy nad tím, že by ses na to prostě vykašlal?“, „Přemýšlíš někdy o tom, že by sis ublížil/a?“, „Už jsi si někdy ubližoval/a anebo pokusil/a o sebevraždu?“ nebo „Přemýšlela jsi o tom, jak konkrétně to udělat?“

• • Respektujte jejich pocity. Nedramatizujte a nezlehčujte je. Myslete na to, že co je v pořádku pro nás samotné, nemusí být v pořádku pro někoho jiného.

• • Naslouchejte a rozhodně nevytvářejte pocit viny.

• • Vyhněte se větám typu „Víš, jaké máš v životě štěstí, že…“, „Máš všechno, co k životu můžeš chtít“ nebo “Lidé se mají mnohem hůř než ty…“

• • Dle svých možností nabídněte pomoc a podporu (rozhovor, společnou aktivitu, další kroky, společné vyplnění Osobního krizového plánu), neslibujte ale vyřešení jejich situace a myslete na to, že nemůžete zastoupit odborníka.

• • Vysvětlete, jak může fungovat odborná pomoc a podpořte osobu ve vyhledání odborné pomoci (anonymní linky, obvodní lékař, psychiatr, psycholog…) Tuto podporu vyjádřete bez odsuzování typu „Ty opravdu potřebuješ psychiatra!“. Místo toho zkuste „Přemýšlel/a jsi o tom, že bys zkusil/a jít psychologovi? Můžu ti pomoct najít nějaké kontakty, kdybys chtěl/a“.

Pokud se dítě nebo teenager projevuje způsobem, který naznačuje, že se nachází v krizi a může dojít k ohrožení života, nepokoušejte se situaci řešit sami a ihned vyhledejte pomoc.

Zjištění, že někdo z vašich blízkých přemýšlí nad sebevraždou, vás může velmi znepokojit. Můžete být smutní a naštvaní, můžete cítit vinu nebo bezmoc. Tato situace může být velmi vyčerpávající pro něj i pro vás. 

Pokud byste začali křičet a vyčítat mu to, pravděpodobně se ještě více uzavře a nebude už o tom chtít mluvit. To ale neznamená, že o tom dál nepřemýšlí. Lepší je pokusit se o přijetí a pokud se vám někdo svěří, nezastrašit ho a myslet na to, že tím, že se svěřil a je ochotný o tom mluvit, vytvořil prostor pro řešení.

Pokud cítíte, že vás obava o dítě, žáka nebo blízkého zatěžuje a nevíte si s tím rady, je správné vyhledat odbornou pomoc i pro sebe.

Kdo potřebuje naši pozornost

V současné době počty lidí potýkajících se s mentálními obtížemi narůstají a ze šetření Národního ústavu duševního zdraví vyplývá, že v průběhu vyhlášení nouzového stavu  v důsledku pandemie došlo k trojnásobnému zvýšení případů osob, které splňují diagnostická kritéria pro některé z duševních onemocnění i riziko sebevraždy. Co se týče dětí, zatím nemáme dostatečně kvalitní data, ale z různých zdrojů můžeme usoudit, že tato situace  negativně ovlivňuje i duševní zdraví dětí. Například Linka bezpečí uvádí 21% nárůst sebevražedných tendencí u svých klientů za období COVIDu. 

Dospělí, blízcí, pečující nebo odborníci by měli věnovat více pozornosti zejména dětem, které jsou ohrožené z hlediska závažných stresových nebo traumatických událostí. 

Mezi situace, které jsou z tohoto hlediska rizikové a mohou vést k pocitům beznaděje a myšlenkám na sebevraždu, patří například:

• • rozpad rodiny
  • nestabilní rodinné zázemí
  • sexuální zneužívání
  • zanedbávání
  • fyzické či psychické týrání
  • změna prostředí a vyčlenění z kolektivu
  • šikana a kyberšikana
  • finanční a existenční ohrožení rodiny
  • hraní her s ústřední tematikou smrti a sebevraždy
  • necitlivé informování o sebevraždě v médiích

* Pokud pracujete v médiích nebo jakkoliv informujete o duševním zdraví, doporučujeme držet se manuálu pro novináře, který zpracoval Národní ústav duševního zdraví: Media Guide

Ohroženou skupinou jsou děti a mladí lidé s nízkou úrovní sociálních dovedností, kteří mají potíže s navazováním a udržováním vztahů, objevují se u nich časté kázeňské přestupky a dostávají se často do konfliktu s autoritami nebo s vrstevníky. Je také potřeba citlivě vnímat psychickou pohodu či nepohodu dětí a adolescentů, kteří procházejí duševním onemocněním nebo mají duševní onemocnění v rodinné anamnéze a v okruhu rodiny nebo blízkých přátel a známých sebevraždu nebo pokus o ní. Dále těch, kteří překonali závažnou ztrátu milované osoby nebo prožívají potíže a nejistotu v oblasti sexuální orientace a identity. 

U dětí a mladých lidí může být těžké podchytit léčbu duševního onemocnění, protože projevy nemusí být zcela viditelné. Sebevražda není vždy spojována s duševním onemocněním. Odhaduje se, že 60-90 procent dospělých osob s dokonanou sebevraždou v čase smrti trpělo duševním onemocněním, u mnohých z nich nebylo diagnostikováno a nebylo adekvátně léčeno. Obzvlášť rizikovou kombinací je užívání návykových látek u osob s bipolární poruchou, emočně nestabilní poruchou osobnosti a depresí a předpokládá se, že u adolescentů a mladých lidí je toto riziko ještě vyšší.

Co může udělat každý z nás pro zmírnění rizika?

Svou roli v prevenci sehrává nejen rodina, ale také škola, okruh blízkých a známých osob a také celá společnost. Může být nesmírně těžké všimnout si náznaků toho, že dítě prochází vážnými psychickými obtížemi, ale vzájemná komunikace rodiny, školy, resp. odborníků, a vytvoření sítě podpory, má velký potenciál v pomoci pro konkrétní dítě. Již brzy vám v dalším článku představíme další způsoby, jak mohou rodiče, učitelé nebo jiné dospělé osoby posilovat psychickou odolnost dětí.

V první řadě se můžeme starat o svou psychickou pohodu, být všímaví ke svému okolí, sdílet zdroje zaměřené na prevenci duševních potíží a onemocnění, např. Opatruj se a další články a infografiky od Nevypusť duši. Další možností může být také finanční podpora některé z linek důvěry, aby se k pomoci dostalo více dětí, mladých lidí i dospělých.

Kdy a kde vyhledat pomoc

Je důležité o tom s někým mluvit, nebýt na to sám a nesnažit se to zvládnout bez pomoci – navštivte psychologa, psychiatra nebo psychoterapeuta. Odborníci jsou zvyklí tyto problémy řešit, ať už se to týká vás, vašeho dítěte, nebo vašich blízkých.

• • Na některou z linek důvěry se můžete obrátit i ve chvílích, kdy nejste v bezprostředním ohrožení, ale tyto myšlenky vás znepokojují a rádi byste si o nich promluvili s někým, kdo vás vyslechne a nebude vás soudit.
  • Vyplňte si spolu krizový plán, ke kterému se může dítě nebo teenager vrátit, když mu nebude dobře. Vyplňte si jeden také pro sebe.

Osobní krizový plán od Nevypusť duši ke stažení a vyplnění ZDE

Přehled dalších kontaktů, kam se můžete v případě potřeby obrátit pro pomoc: 

Děti

Centrum pro zneužívané a týrané děti SPONDEA – 541 235 511 nonstop, 608 118 088

Dětské krizové centrum – 241 484 149 nebo 777 715 215

Dospělí – rodiče a učitelé

Linka pro rodinu a školu– 116 000 nonstop

Rodičovská linka – 606 021 021

Pražská linka důvěry – Tel.: 222 580 697 nonstop

Linka důvěry Centra krizové intervence PN Bohnice – Tel.: 284 016 666 nonstop

Linka naděje Brno – Tel.: 547 212 333 nonstop

Linka důvěry Ostrava – Tel.: 737 267 939, 596 618 908 nonstop

Modrá linka – 549 241 010 (pevná linka), 608 902 410 (mobil) od 9.00-21.00, chat

Terapeutická linka Sluchátko 212 812 540

Krizové centrum RIAPS Praha

Centrum krizové intervence PN v Bohnicích

Krizové centrum Psychiatrické kliniky FN Brno

Krizové centrum Ostrava, o.s.

Kromě výše zmíněných kontaktů a služeb si můžete do mobilu stáhnout Aplikaci Nepanikař

Pokud vás na toto téma zajímá víc informací, užitečné a přehledné informace najdete zde: 

Opatruj se

Centrum Locika

Podcast Linky bezpečí

Zdroje

https://www.nudz.cz/files/pdf/tz-2020-09-08.pdf 

http://centrumlocika.cz/koronavirus

https://www.linkabezpeci.cz/poradna/smutek,-depka,-vztek,-strach,-nejistota,-sebeposko/nechci-tady-byt/

https://narovinu.org/sebevrazdy-info/#myslenky

https://www.opatruj.se/fileadmin/user_upload/14bodu.pdf 

https://www.opatruj.se/fileadmin/user_upload/pdf/mental-health/priznaky_sebevrazdy.png 

http://www.icctc.org/August2013/PMM%20Handouts/Youth%20Suicide%20Prevention%20Toolkit.pdf

https://www.suicidecallbackservice.org.au/resource/discussing-suicide-how-to-talk-to-somebody-about-suicide/ 

https://www.who.int/docs/default-source/mental-health/depression/life-worth-living-03-handouts-depression.pdf?sfvrsn=a4fb25b5_2

https://afsp.org/risk-factors-and-warning-signs#suicide-risk-factors 

https://www.bbc.com/future/article/20140112-is-it-bad-to-talk-about-suicide

https://jamanetwork.com/journals/jama/fullarticle/200641

https://www.nimh.nih.gov/health/publications/suicide-faq/index.shtml

https://www.mayoclinic.org/diseases-conditions/suicide/in-depth/suicide/art-20048230

https://www.mayoclinic.org/diseases-conditions/suicide/in-depth/suicide/art-20048230 https://narovinu.org/sebevrazdy-info/#myslenky

https://www.mayoclinic.org/diseases-conditions/suicide/symptoms-causes/syc-20378048 

https://www.healthline.com/health/mental-health/how-to-help-a-suicidal-friend#if-theyre-thinking-about-it

https://afsp.org/risk-factors-and-warning-signs

https://suicidepreventionlifeline.org/how-we-can-all-prevent-suicide/

https://www.facebook.com/Linkabezpeci/photos/a.149095939370/10159038872899371/

Všichni se nyní můžeme ocitnout v situacích, kdy prožíváme strach o sebe a své blízké, bezmoc, frustraci z přetrvávající rutiny. Celkově můžeme říct, že prožíváme velkou míru stresu, která nás dokáže zcela paralyzovat. Někdy naše tělo velí útok, napínáme zbytky sil na to, abychom se s hrozbou vypořádali, jindy se jako nejlepší strategie jeví schovat se do bezpečí a přečkat hrozbu. 

Nacházíme se v období, kdy jedna změna střídá druhou a může být těžké vyznat se v tom, co se děje, ale také vyznat se sám v sobě.

Nemůžeme mít pod kontrolou vývoj epidemie, kroky vlády a často ani ekonomickou situaci. Také nemáme pod kontrolou své emoce, protože úzkost a strach mohou být velmi silné. Nemůžeme mít pod kontrolou dokonce ani všechny své myšlenky, a máme zkušenost s tím, že zabývání se věcmi, které nás frustrují a přivádí do zoufalství, nám vůbec nepomáhá. Proto má větší smysl zaměřit se na to, co máme pod kontrolou – a to je naše reakce, náš konkrétní způsob chování. 

Pokud v náročných situacích trénujeme dovednost zastavit se a dokážeme zaměřit pozornost kromě myšlenek, které se nám víří hlavou, také na pocity, smysly a tělesné vjemy, jsme lépe připraveni rozhodnout se pro další krok a dělat to, na čem nám záleží.

Můžeme trénovat dovednost uvědomit si, kde se nacházíme. Můžeme zkusit pojmenovat to, co se v nás děje. Můžeme přesměrovat plnou pozornost k tomu, co děláme.

Není dobré vyhýbat nepříjemným pocitům a odvádět pozornost od všeho, co se odehrává v našich myšlenkách a v našem těle. Potlačování všeho nepříjemného obvykle nepřináší dlouhodobou úlevu.

Krátké cvičení pro ukotvení při akutním stresu

1. Zkoumejte své myšlenky a pocity

• zaujměte přístup jako zvědavý vědec, který pouze pozoruje, co se děje
• pojmenujte to, čeho si všimnete “Prožívám pocit smutku…”, “Pozoruji úzkost…”, “Moje mysl se zabývá obavami…”

2.  Vraťte se zpět ke svému tělu

• položte chodidla na zem
• napřimte záda, nebo se opřete o opěradlo
• pomalu dýchejte

3. Ponořte se plně do toho, co děláte – zapojte všechny smysly

• zaměřte svou pozornost na to, co můžete vidět, slyšet, cítit, nahmatat
• pozorujte okolí

Další tipy na relaxační techniky najdete v našem článku Dechová cvičení.

Konkrétní postup při práci s úzkostí jsme rozepsali v článku První pomoc proti úzkosti v nouzovém stavu.

Pokud cítíte, že se nacházíte v situaci, která je nad vaše síly, obraťte se na odborníky. 

• Linka první psychické pomoci 116 123, anonymně, zdarma, nonstop (dospělí)

• Linka bezpečí 116 111, anonymně, zdarma, nonstop (děti a studenti do 26 let)

Zdroj:

Harris, R. (2020) FACE COVID [ebook].