V Nevypusť duši věříme, že o duševním zdraví je potřeba mluvit otevřeně a bez předsudků.

Mladá generace dětí a dospívajících je v tématu duševním zdraví bezpochyby otevřenější, než její starší kolegové a kolegyně; ale i přes svou otevřenost a snahu komunikovat se svým (primárně dospělým) okolím o těžkostech či duševních obtížích, když je potkají, často naráží na neprostoupitelnou bariéru. Řečeno jednoduše: dospělí je často zkrátka neslyší nebo neví, kam je odkázat, jak jim pomoci a jakou podporu děti a mladí potřebují. A když už seberou odvahu se do těžkých témat pustit, často jim ruce svazují obavy ze selhání nebo hůř – prohloubení obtíží, které mladí pojmenovávají.

Mladí le potřebují, aby jim v případě, že se u nich začnou objevovat duševní obtíže, jejich nebjbližší okolí naslouchalo, ptalo se a dokázalo jim poskytnout podporu. A právě na snížení této bariéry se zaměřil náš inovační projekt podpořený Evropským sociálním fondem (ESF), který jsme nazvali „Není to jakoby úplně v pohodě…” a díky kterému můžeme nyní uvést do světa zbrusu nová řešení v péči o dětské duševní zdraví.

Pokulhávající porozumění: na co se projekt zaměřoval?

Projekt se zaměřoval na mladé lidi, kteří čelí duševním obtížím, a na dospělé v jejich okolí, kteří mohou hrát klíčovou roli v poskytování podpory. Z našeho posledního výzkumu vyplývá, že ačkoliv je velký zájem o informace a podporu v oblasti duševního zdraví, komunikace a porozumění mezi generacemi často pokulhává. Na to jsme se v projektu zaměřili a za pomoci designových metod navrhli několik řešení, která tuto bariéru snižují.

Kartičky a průvodce: nová inovativní řešení pro děti i dospělé

S podporou ESF a odborného boardu jsme vyvinuli sadu kartiček „5+2 kroků v podpůrném rozhovoru“, které pomáhají dospělým otevřít citlivý hovor s dětmi a mladými, když nejsou v pohodě. Obsahuje také tzv. Místa strachu, tedy kartičky k náročným tématům, která mohou vzbuzovat obavy. Kartičky doplňuje online průvodce podpůrným rozhovorem a podpůrnou sítí v oblasti duševního zdraví. Rozcestník pomoci na našem webu jsme doplnili o 750 kontaktů na služby, které nabízejí pomoc a podporu a nechali jsme si od Frank Bold Advokáti vypracovat právní stanovisko uvádějící na pravou míru to, kdy a kde mohou mladí pod 18 let vyhledat odbornou pomoc bez přítomnosti zákonných zástupců. Závěrem jsme napsali e-book, který pomáhá organizování lokálních síťovacích setkání, které propojují dospělé ve snaze inspirovat a podpořit se v péči o dětské duševní zdraví. 

Tyto nástroje jsou navrženy tak, aby podporovaly empatii, porozumění a efektivní komunikaci mezi dětmi a dospělými. Jsou k dispozici pro každého, kdo se chce dozvědět více o tom, jak podpořit mladé lidi v jejich duševní pohodě a pracovat na světě, ve kterém se mladí nebojí říct si o pomoc. 

Věříme, že nová řešení představují důležitý krok k lepšímu pochopení a řešení duševních obtíží mezi mladými. Ta nejenže ukazují naši neustálou snahu o inovace ve službách duševního zdraví, ale také ztělesňují společenskou změnu, kterou chceme vidět – svět, kde je o duševním zdraví možné mluvit otevřeně, bez strachu a stigmatu. Děkujeme, že nás v tom podporujete. 💜

Stejně jako dospělí se i děti mohou potýkat s duševními obtížemi. Rozdíl je v tom, jak se tyto obtíže projevují navenek. 

Vývoj každého dítěte je doprovázen spoustou změn. Může být těžké rozeznat, kdy jsou tyto projevy běžnou reakcí na situaci, a kdy znamenají závažné obtíže, které si zasluhují větší pozornost. To je jedním z hlavních důvodů, proč spousta dětí zůstává na své problémy sama a bez pomoci, kterou by potřebovaly.

Kromě neznalosti toho, co jednotlivé projevy mohou signalizovat, kolem duševního zdraví dětí panuje velké stigma. Strach, předsudky, nebo pocity viny mohou rodiče odrazovat od konzultace s odborníky, pokud u svých dětí zaregistrují změny v běžném chování.

Abyste mohli dětem pomoci najít cestu ven, pokud se v tom začnou ztrácet, je třeba do tématu psychických obtíží u dětí proniknout hlouběji. Naučte se u svého dítěte rozeznávat varovné signály, abyste mu mohli nabídnout včasnou podporu.

Malá změna nemusí znamenat nic vážného. Pokud ovšem zjistíte, že příznaků nepohody je více, neberte to na lehkou váhu, zbytečně nečekejte a začněte nabízet podporu ve formě rozhovoru nebo konzultace s odborníky, kteří vás podpoří v prvních krocích na vaší cestě.

Zpozorněte, pokud u svého dítěte zaznamenáte následující projevy:

👉 Stěžuje si na oblíbený kroužek, odmítá tam chodit, říká, že ho to nebaví, že mu to nic nedává, že se z ničeho neraduje. Je těžké ho něčím nadchnout, do aktivit se nehrne, spíše ho musíte nutit a pokud aktivity přímo neiniciujete, samo je nevyhledává.

👉 Ze školy máte zpětnou vazbu, že se dítěti zhoršuje prospěch, stěžuje si, že se mu na učivo hůř soustředí, má obtíže zapamatovat si informace, nezvládá studijní nároky, ačkoliv mu dříve nedělaly potíže.

👉 Změny vzhledu jsou časté a výrazné, mohou se projevit nošením nezvykle odlišného oblečení, nápadného make-upu, experimentů se zdobením kůže, tetováním, piercingy nebo barvením vlasů.

👉 Přibývá kázeňských potíží – nosí ze školy domů poznámky, dostává se do konfliktů a střetů s vrstevníky a autoritami. Toto chování není jednorázové, spíše se stává pravidlem.

👉 U dítěte pozorujete změny v životním stylu týkající se spánku a stravování. Může trpět nechutenstvím nebo se naopak přejídat, může mít obtíže s usínáním, časně se probouzí nebo trpí nočními můrami, budí se vyčerpané a jeho spánek není pravidelný.

👉 Intenzivně prožívá různé emoce, rychle se rozčílí, chová se impulzivně, trpí pocity smutku a beznaděje, dlouhodobě prožívá vztek vůči různým lidem v blízkém okolí, nadměrně se bojí a má intenzivní strach a úzkost i v situacích, které jsou pro vrstevníky zvladatelné.

👉 Bývá často nemocné, stěžuje si na bolesti hlavy, břicha nebo jiných částí těla, zdánlivě bez příčiny, v zátěžových obdobích se to může projevovat více.

👉 Vytváří si a provádí různé rituály v sebeobslužných činnostech, zejména v oblasti hygieny, uklízení, nebo provádí různé nesmyslné úkony, které zdůvodňuje pocitem klidu, jistotou, bezpečím.

👉 V sociálních kontaktech se dítě nebo dospívající necítí dobře, snaží se kontaktům vyhýbat. Dítě nevyhledává seznamování s novými lidmi, mluvení před větší skupinou lidí mu dělá obtíže. V kontaktu je nervózní, stažené, nejisté, s patrnými projevy nervozity jako je třes rukou, okusování nehtů, pocení, nápadné zrudnutí v obličeji, uhýbání pohledem, nebo naopak vtipkuje, používá vulgarismy, snaží se být středem pozornosti aa snaží se dávat najevo dominanci řečí těla, například hlasitým projevem.

Situaci rozhodně nepodceňujte. Pokud se u dítěte objeví následující závažné signály, neprodleně vyhledejte odbornou pomoc:

🚩 Slyšíte, jak si vaše dítě stěžuje, že je všem na obtíž, že nikoho nezajímá, že je stejně všem ukradené, co si myslí a jak se cítí.

🚩 Máte podezření nebo jste zjistili, že dítě jeví známky sebepoškozování a záměrně si opakovaně ubližuje, zejména pokud prožívá emočně vypjaté situace, rány se snaží zakrývat, maskovat, vyhýbá se mluvení o tom, co se děje, vymlouvá se.

🚩 Sebevražedné myšlenky, kterými dává dítě najevo, že se zabývá tím, že by bez něj bylo všem líp, že věci nemají smysl, že není cesta, jak řešit problémy, že na něm nikomu nezáleží. Může usilovat o vtipkování, v řeči se může projevovat cynismus. V jeho kreativních projevech, tvorbě, skládání básní, písní, psaní textů nebo malování se mohou objevovat témata smrti, konce, obsah může být morbidní nebo agresivní. Buďte ostražití, pokud vypadá, že se mu najednou uleví a všechno se zdá být v pořádku, to může být past.

3 důležité vzkazy na závěr 💜

1️⃣ Jako rodič máte zodpovědnost poskytnout dítěti potřebnou pomoc a eliminovat riziko ublížení na zdraví, nebo na životě dítěte nebo jeho blízkých.

2️⃣ S dítětem opakovaně mluvte a nenechte se odradit ani v situaci, že pomoc odmítá.

3️⃣ Neřešte situaci na vlastní pěst, respektujte navrženou léčbu a postupujte v souladu s doporučením odborníků. Doplňujte si další informace o psychických obtížích a v případě užívání medikace ji svévolně nevysazujte.

Kolik je ti let a jaké je tvé současné povolání?

Je mi 31 a pracovně se pohybuji v prostředí kulturních a neziskových organizací jako komunikační manažerka. Věnuji se brandu, práci s obsahem i PR. Je to hodně komplexní práce. Momentálně si zpracovávám i témata pro svou volnou nohu.

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

Mám diagnostikovanou těžkou depresi. 

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

To je velmi těžké říct. Jak říká moje paní doktorka: „deprese není zlomená noha“, která se zlomí a vy za poměrně krátkou dobu víte, že ji máte zlomenou. U mě je navíc ve hře možnost, že se jedná o dědičně danou nebo vnitřními změnami v chemii mozku způsobenou depresi.

Když jsme se s paní doktorkou snažily vystopovat, kam až v mé životní historii sahají příznaky deprese, došly jsme až někam do roku 2015, kdy už jsem měla prokazatelné příznaky. Ale celé to možná běželo ještě déle. A to pro mě samotnou na tom všem bylo nejvíc šokující – jak dlouho a plíživě se u mě deprese rozvíjela. Postupně se mi přidávaly další a další příznaky a já jsem to všechno brala jakou součást mé osobnosti, mé povahy (která je trochu komplikovanější, přiznávám). Neustále jsem si říkala: mám špatné období, udělám tohle, stane se tamto a už to bude lepší. Jenže nebylo, což jsem ve své náročnosti k sobě brala jako svoje osobní selhání. Nenapadlo mě, že jsem nemocná. Celý ty roky jsem si myslela, že tak jako já se cítí všichni ostatní, jen to nějak lépe zvládají. 

DEPRESE
Deprese je charakterizována hlubokým pocitem smutku, ztrátou zájmu a radosti a sníženou energií a chutí do života. Jedná se o duševní onemocnění ovlivňující to, jak se cítíme, jak přemýšlíme i jak se chováme. Lidé s depresí mají dlouhodobě špatnou náladu, trpí úzkostí, stahují se do izolace a nezřídka trpí i tělesnými příznaky (nechuť k jídlu, poruchy spánku, únava). Deprese není vůlí ovlivnitelná, ale u většiny lidí je dobře léčitelná. U mírné deprese může dostatečně pomoci samotná psychoterapie. Od středně težké deprese jsou však potřebné léky a optimální je kombinace antidepresiv a psychoterapie, díky kterým je snazší nalézt naději, úlevu, obnovit svou kvalitu života a zotavit se.

Na jaře 2021 se mi k tomu všemu přidaly zdravotní problémy. Začalo to tím, že jsem zkolabovala. Následně jsem řešila problémy s tlakem, srdečním tepem, zažívací problémy… Chodila jsem z jednoho vyšetření na druhé a nikde mi nebyli schopni říct příčinu a co se děje. Až krátce potom, co jsem měla diagnostikovanou depresi, jsem se dozvěděla, že právě zažívací problémy nebo problémy se srdečním tepem jsou nejčastější tělesné příznaky deprese. Potom, co jsem začala brát antidepresiva, všechny tyto obtíže ustaly. Chci tím vším říct, že je strašně těžké, všechny ty psychické a tělesné příznaky správně identifikovat a sám sobě říct: tohle už není v pořádku, musím vyhledat odbornou pomoc. Klíčovou roli, jako i v mém případě, hraje okolí. A právě proto si myslím, že je nesmírně důležité mluvit o příznacích deprese a duševním zdraví celkově. 

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Osobně si to nemyslím. Rozhodně si nenesu žádné vědomé trauma. Jsem citlivá a věci/vztahy, na kterých mi záleží, prožívám asi více než by bylo zdrávo. Ale nemyslím si, že by to mohl být spouštěč deprese. Sama se přikláním spíše k variantě genetické predispozice nebo vnitřní změně, kterou nelze ovlivnit. 

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Celý první půl roku 2022 a zejména jaro, kdy už jsem byla v těžké depresi, byl pro mě strašně těžkým obdobím. To, že jsem se dostala do fáze, kdy už jsem takřka nebyla schopna sama fungovat a postarat se o základní věci, o sebe, je něco, co si v sobě nesu dodnes. Když jsem mluvila o tom, že pro mě bylo šokující, jak dlouho u mě nemoc běžela ještě před diagnózou, tak ruku v ruce s tím jde šíře příznaků deprese – které nejsou jen psychické, ale i kognitivní a fyzické. To, co jsem prožívala v této fázi, byla naprostá rezignace na život. Byla jsem nepopsatelně unavená, zapomínala jsem, mozek mi nefungoval, jak jsem byla zvyklá, dny se mi rozpadaly, nebyla jsem schopná sebemenší organizace, a nakonec už ani té nejelementárnější.  Ta naprostá bezmoc a nemohoucnost ovládnout vlastní tělo – to byl nejhorší zážitek. 

Pamatuji si na moment z loňského června, který to dobře popisuje. Bylo pondělní ráno, teda spíše už dopoledne, seděla jsem doma v županu, koukala jsem do zdi a po tváři mi tekly slzy. Nebyla jsem naprosto schopná se zvednout, nějak se zorganizovat. Jen jsem seděla, koukala do blba a bylo mi strašně, bolelo mě i dýchat. Měla jsem pocit, že vážím nejméně 150 kilo a svět ještě v ten den končí. 

Kdy jsi vyhledal*a pomoc odborníka?

Pozdě. Bohužel. Jak vyplývá z názvu mé diagnózy a jak jsem popsala výše, už jsem byla ve velmi špatném stavu. Myslím, že jsem byla kousek od úplného kolapsu. Ale měla jsem štěstí v neštěstí. Mám skvělou paní doktorku, ke které mě nasměrovala má tehdejší terapeutka, neméně skvělá. 

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Beru dvoje antidepresiva, chodím na pravidelné měsíční kontroly na psychiatrii a momentálně se vracím zpět do terapie. 

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Na začátku mi moc pomohla paní doktorka, která je člověk na svém místě a mimořádně empatická dáma k tomu.  A já myslím, že empatie léčí. Vyslechla mě, podpořila a zkrátka věděla, o čem mluvím. Hned na prvním setkání mi řekla několik osobních vět, které mi dodaly sílu. Pomohlo mi i to, že mi později vysvětlila, jak deprese funguje a co se reálně v mém těle děje. Že deprese je vlastně rozpad vnitřních biorytmů. To byl moment, kdy se mi začalo všechno spojovat, najednou do sebe všechno z předchozích let i posledních měsíců zapadalo. Asi to zní zvláštně, ale v ten moment se mi hodně ulevilo a těšila jsem se až mi zaberou antidepresiva a znovu se nadechnu. 

Pomohla mi i bezmezná podpora mých rodičů, rodiny, přátel a kolegů v týmu, kteří mi umožnili odejít na neschopenku, i když jsem v té době byla ve zkušební době. Toho všeho jsem si nesmírně vážila a vážím. Měla jsem ideální podmínky k zotavení a na půl roku jsem se odpojila od světa. 

A pomohla mi i nějaká moje vnitřní síla. To, že vím, kam chci v životě jít a čemu věřím a že jsem se hned na začátku rozhodla, že to nevzdám. Vize toho, že se mi uleví a můj život bude lehčí, pro mě byla velkou motivací. Můj osobní symbol je symbol Fénixe – vstát z popela. A přesně to se, myslím, stalo. 

A pomohla mi i nějaká moje vnitřní síla. To, že vím, kam chci v životě jít a čemu věřím a že jsem se hned na začátku rozhodla, že to nevzdám. Vize toho, že se mi uleví a můj život bude lehčí, pro mě byla velkou motivací. Můj osobní symbol je symbol Fénixe – vstát z popela. A přesně to se, myslím, stalo. 

Když přijde depresivní příhoda teď, už vím, co to obnáší. Hlavně, že nemá cenu jít hlavou proti zdi. Všechno zruším, zatáhnu závěsy a prostě si to odžiju. Je strašně důležité tu nemoc a vše, co přináší, prostě „jen“ přijmout. 

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže?

Jestli se ptáte na to, zda se mi otočil život vzhůru nohama, tak ano, otočil. Žít s depresí je rozhodně jiné než žít bez ní. 

Jsou věci, které jsou dané. Jako to, že ráno mi je nejhůř a celé dopoledne moc nefunguji. „Naskočí“ mi to až později, navečer se mi obvykle uleví a je mi lépe. Energie, a to, co mi umožní, je hodně specifické a jiné a ještě pořád se s tím učím nakládat, ale moje dny fungují jinak. Velký vliv má na mě i počasí, například začátek jara, březen/duben bývá pro lidi s depresí hodně náročné období. A pak je zde celá řada faktorů, které ovlivňují každodenní život. Ty si sama ještě hodně ohmatávám a zjišťuju, jak s nimi pracovat a co mi dělá dobře. 

Musela jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Dát se na první místo. Naprosto bezvýhradně, bez toho se to zvládnout nedá. Potom jsem změnila stravu, výrazně jsem omezila lepek a cukry. A alkohol taky není úplně ideální.

Buďte k sobě všímaví a nesrovnávejte své síly s druhými. Každý máme svoji cestu. Pokud vám není dobře déle než několik týdnu, kvalita vašeho života prokazatelně klesá a cítíte těžkost, vyhledejte raději odbornou pomoc.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Moji přátelé jsou skvělí a zralí lidé, často vzdělaní v příbuzných oborech psychologie, takže mi byli po celou dobu skvělou oporou i informačním zázemím. Vděčím jim za hodně. 

Ale kdybych to měla z obecnit a napsat, co mi od nich pomáhalo, tak to bylo bezvýhradné přijetí a podpora. Věřili mi, a to i ve dnech, kdy já jsem nevěřila vůbec ničemu. Určitě jsem od nich neslýchala bagatelizující věty typu: „Běž na procházku, to ti pomůže“ nebo „Nesmíš si to tak brát, jsi ještě moc mladá“ a pak moje nejoblíbenější „A co se jako stalo?“.  To opravdu prosím vás nikomu neříkejte, zvlášť někomu, kdo je nemocný. Naopak pomáhá respekt a na dotyčného netlačit. A pak to jsou samozřejmě i čistě praktické věci, jako dojít na nákup, uvařit. To pomůže moc. 

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Pravděpodobně mi vzaly pár let života, které už nezískám zpátky. Rozhodně jejich kvalitu. A asi ovlivnily i nějaké věci v mém osobním životě – když jste v depresi, tak vztahy a komunikace úplně nefungují. Byly situace, které mě i zpětně mrzí, jak se staly. 

A co mi daly? Myslím, že jsem se naučila víc být v přítomnosti a tolik neplánovat. Nikdy totiž nevím, kolik energie budu mít druhý den nebo jak mi bude. I když s léky se tyto propady minimalizovaly. 

Co ti dělá v životě největší radost?

Nevím, jestli přímo radost. Pro nás, co se žijeme s depresí, je to hlavně pocitově spíš taková neradost. Já si upřímně nepamatuji, kdy jsem naposledy zažila upřímný pocit radosti. Ale je celá řada věcí, které mě těší a které mám ráda. 

Chvíle s přáteli, ranní hrnek kafe, les, moře, kvalitní gastronomie, sarkasmus, Johnny Mitchell, grafický a interiérový design a momenty, kdy potkám někoho, kdo stejně jako já vyznává lehkou ironii a můžeme si společně ironicky zažertovat. Nebo mlčet. To mám ráda moc a těchto věcí, které mě naplňují,  je nekonečně. A je pravda, že když není dobře, tak se těmito věcmi zdrojuji.  

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?

Buďte k sobě všímaví a nesrovnávejte své síly s druhými. Každý máme svoji cestu. Pokud vám není dobře déle než několik týdnu, kvalita vašeho života prokazatelně klesá a cítíte těžkost, vyhledejte raději odbornou pomoc. Čím dříve se k ní dostanete, tím lepší může mít léčba efekt. Antidepresiva vám pomůžou, nemusíte se jich bát. Všechno bude dobrý! 

Je něco, co bys chtěla, aby lidé o tvojí nemoci věděli?

Ano, asi ano. Nemusí to být zrovna o té mé, ale z celého srdce bych si přála, aby společnost byla k sobě ohleduplnější a byla ohleduplnější i k lidem s duševním onemocněním. Často postrádám z mého pohledu úplně obyčejné věci, jako je respekt – respekt k druhým lidem, k jejich životnímu příběhu, stejně tak empatii, všímavost. 

Přála bych si, aby slova „deprese“ a „depka“ zmizela z veřejného slovníku, pokud jimi popisujeme naši špatnou náladu, frustraci, cokoliv podobného. Žádnou jinou nemoc takto nebagatelizujeme, tak proč právě depresi? Deprese není špatná nálada, deprese je nemoc. Je to ten nejtemnější les. 

I přesto se s ní dá žít plnohodnotný život, možná trochu pomalejší, ale i tak odžitý až do morku kosti. Často stačí jen trocha respektu, empatie, všímavosti… 

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy.

Nejsi v tom sám*a!

Nepodařilo se ti dostat se na vybranou školu? Je přirozené, že cítíš například vztek, bezmoc, zklamání, nebo obavu z toho, jak to všechno nakonec dopadne. Nezapomínej, že na žádné ze svých pocitů nejsi sám*a. Vždy jsou tu dospělí, na které se můžeš obrátit, tví spolužáci a spolužačky, kteří prochází podobným obdobím a také odborníci*ce, kteří tě vždy vyslechnou. My pro tebe máme pět tipů na to, jak se v nepříjemné situaci zorientovat.

Co můžu dělat, když jsem se nedostal*a na vybranou školu?

1. Prožívat mix různých emocí je přirozené – hledej způsob, jak je ventilovat.

Můžeš zažívat nepříjemné pocity, protože jsi se opravdu snažil*a a najednou před sebou nemáš plán na nejbližší období a možná si i přestáváš věřit. Je normální, že v takové situaci cítíš zklamání, strach, bezmoc, pocit viny nebo i vztek. Samotných emocí není třeba se bát a určitě se jim nesnaž vyhýbat nebo je vytěsňovat. Mluv o nich s přáteli, s rodinou, zapiš si je do deníku, tvoř, poslouchej hudbu nebo dělej cokoliv dalšího, co tě baví.

2. Uvědom si, že ve stejné situaci se ocitlo hodně mladých lidí a že v tom nejsi sám*a.

Možná, že se ti právě teď poprvé v životě stalo, že výsledek tvého úsilí nebyl závislý na tom, kolik práce jsi do toho vložil*a. A vůbec ti to nepřipadá fér. To je velice nepříjemné, ale neúspěchům se v životě zkrátka nelze vyhnout. Ber to takto: podobné situace se stávat budou a ty se skrze ně můžeš postupně učit je lépe zvládat. Tím pádem tě přístě už tolik nezaskočí a budeš lépe vědět, co a jak.

3. Zorientuj se v situaci a zkus zachovat klid.

S pomocí dospělých zjišťuj informace, kam se můžete obrátit. Udělejte si přehled v tom, jaké další školy můžete obvolat a jaké kroky můžete podniknout, aby vás situace zasáhla co nejméně. Uvažuj také o tom, jaké jsou tvé silné stránky a kde bys je mohl*a uplatnit.

4. Udělej si nový plán na nejbližší období.

Místo výčitek a hledání viníků a míst, kde se stala chyba, se soustřeď na to, co budeš dělat odpoledne, večer, zítra. Orientuj se na krátkodobé cíle, plánuj svůj volný čas. Pokud bys zpětně něco chtěl*a udělat jinak, v duchu si to poznamenej a při další příležitosti se snaž tuto zkušenost co nejlépe uplatnit.

Okénko pro rodiče: Zkuste situaci vzít takovou jaká je, nedělejte z toho drama, pro výčitky nebo moralizování to není vhodný čas. Pro mladého člověka je to možná poprvé, co se ve svém životě potkal s neúspěchem. Samozřejmě, že vás to taky mrzí, protože vám záleží na jeho*její budoucnosti. Opečujte nejdřív sami sebe a pak vyzkoušejte dodat podporu.

5. Udělej si nový plán na nejbližší období.

Svěř se se svými pocity dospělým, kterým důvěřuješ. Pokud cítíš, že to nestačí, není ostuda vyhledat odbornou pomoc. Zavolej na Linku bezpečí, využij chat, nebo požádej o pomoc s vyhledáním psychologické pomoci ve tvém okolí (škola, zdravotnické zařízení, nebo soukromí*é terapeuti*ky).

Kontakty

Děti a dospívající

Linka bezpečí 116 111 – anonymně, zdarma, nonstop, pro děti, mládež a studující

Dětské krizové centrum – 241 484 149 nebo 777 715 215 

Dospělí – rodiče a učitelé

Linka pro rodinu a školu– 116 000 anonymně, zdarma, nonstop

Rodičovská linka – 606 021 021

Národní registr poskytovatelů zdravotních služeb

Česká asociace pro psychoterapii – adresář psychoterapeutů

Kromě výše zmíněných kontaktů a služeb si můžete do mobilu stáhnout Aplikaci Nepanikař.

Nejčastější mýty a otázky, na které lidé chtějí znát odpověď

Je to fenomén, který se týká pouze dětí a mladých lidí?

Ne, sebepoškozování se může vyskytnout v kterémkoli věku. Nejčastěji se ale objevuje právě mezi dospívajícími a mladými dospělými, zkušenost s ním má až 17 % z nich. Čísla ale mohou být vyšší, protože sebepoškozování často provází stud se s obtížemi svěřit. Bránit mohou i předsudky společnosti vedoucí k bohužel stále rozšířenému přesvědčení, že lidé se sebepoškozují, aby získali pozornost, nebo protože chtějí být “zajímaví” a je to trend.

Proč se k tomu někdo uchýlí?

Sebepoškozování je nejčastěji důsledkem silných emocí. Jejich vlivem je zabarveno myšlení a ovlivněn způsob, jakým na ně dotyčný*á reaguje. V některých případech se jedná o formu sebetrestání nebo reakci na traumatickou událost. Dalším důvodem může být stav, kdy dotyčný*á naopak “necítí nic” a sebepoškození slouží k navození pocitu, že “alespoň něco cítí” (emoce, fyzickou bolest).

Jak moc je sebepoškozování nebezpečné? Jaké riziko hrozí?

Sebepoškozování se může stát strategií, jak zvládat stresové situace. Ta však není dlouhodobě udržitelná a hrozí u ní riziko vzniku závislosti. Lidé se zkušeností se sebepoškozováním zmiňují, že jim pomáhá k fyzickému i psychickému uvolnění, na které se se však může (a obvykle se tomu tak děje) vytvořit návyk. Je tedy důležité jednání nezlehčovat a řešit ho již v počátcích. Sebepoškozování nemusí být známkou toho, že si dotyčný chce sáhnout na život, ale některé způsoby mohou být i život ohrožující.

Musí se sebepoškozování nahlásit?

Samotného sebepoškozování se netýká ohlašovací povinnost, týkají se jí problémy, které může sebepoškozování doprovázet. Ohlašovací povinnost se váže např. k šikaně, sexuálnímu zneužívání, týrání. Je však vhodné sebepoškozování řešit se zákonnými zástupci a motivovat je společně s dítětem k vyhledání odborné pomoci. Pokud hrozí bezprostřední riziko ublížení na zdraví nebo na životě, volejte 155.

Co má být cílem intervence ze strany vyučující*ho a proč se o to má zajímat?

Role vyučující*ho není zařídit, aby se sebepoškozování dál neopakovalo a situaci vyřešit, ale podat pomocnou ruku v hranicích svých kompetencí a možností. Pro dotyčného*ou je často náročné o svých obtížích mluvit a je dobré se na takový rozhovor předem připravit. Pokud se na rozhovor necítíte, můžete se obrátit na školní poradenské pracoviště (metodik*čka prevence, výchovný*á poradce*kyně a školní psycholog*žka) a požádat o pomoc.

I pokud je cílem získání pozornosti okolí, jde o volání o pomoc, kdy dotyčný*á nezná či nemá jinou možnost, jak si o ni říct. Nikdy by tedy nemělo být bráno na lehkou váhu.

7 kroků jak postupovat, když chcete ve škole řešit sebepoškozování

1. Pokuste se zachovat klid.

Obvykle se takovou informaci dozvíte z druhé ruky, ale dítě se může svěřit i samo. Je důležité nedělat hned ukvapené závěry a snažit se přistupovat k celé situaci racionálně.

Je přirozené zažívat silné emoce jako je strach nebo vztek či mít potřebu ihned situaci vyřešit. Věnujte pozornost vlastnímu prožívání a vyhněte se vyhrožování, trestům, citovému vydírání, moralizování, apod. Pokud dítě s vámi o tom mluví, znamená to, že k vám cítí důvěru. Pokud dotyčné*mu vynadáte nebo budete příliš tlačit, bude o to těžší si vybudovat vzájemnou důvěru a porozumění, které jsou pro řešení duševních obtíží klíčové. 

Může vás to zatěžovat do takové míry, že si možná i říkáte, že by bylo lepší o některých věcech nevědět. Samozřejmě, je to náročné, takový postoj ovšem není dlouhodobě prospěšný.

Je vždy užitečnější, když se o sebepoškozování dozvíte. Díky tomu se můžete rozhodnout, zda podáte pomocnou ruku vy, nebo najdete jiného dospělého, ke kterému má dítě důvěru, aby se situací zabýval, než aby takové chování přetrvávalo ve skrytosti bez vašeho vědomí.

Můžete doporučit, aby vyzkoušel*a aplikaci Nepanikař.

2. Zajímejte se.

Při podezření na sebepoškozování se pokuste zmapovat informace a navázat starostlivý rozhovor. Základní přístup v podpůrném rozhovoru přibližuje naše infografika “Manuál pro vyučující”.

Nemusíte hned řešit samotné sebepoškozování. Zajímejte se, jak se dítěti celkově daří. Začít můžete např.: “Zdá se mi, že jsi už delší dobu nějaký smutný*á, děje se něco?”

V informování směrem vůči dalším žákům*yním a rodičům buďte diskrétní, vyhněte se náznakům a situaci neřešte před celou třídou. Je to citlivá záležitost, která by se měla rozebrat transparentně a v bezpečné atmosféře.

3. Oceňte ho*jí, když se vám svěří.

Můžete říct “Děkuji ti za důvěru, je skvělé, že se snažíš v tak náročné situaci vyhledat pomoc.” nebo “Vážím si toho, že mi to říkáš.”

Pokud vás to nevysiluje, pomoc v rámci svých možností nabízejte opakovaně. Může jít o podpůrný rozhovor, nebo citlivé zajímání se o to, jak se dítě cítí, co má nového a jak se mu průběžně daří. 

4. Zaměřte se na jiné způsoby, jak může zpracovat silné emoce.

Sebepoškozování je symptom, který souvisí se zpracováváním emocí, nikdy se nevyskytuje izolovaně. Situace si proto vyžaduje komplexní řešení, ideálně s pomocí odborníků*ic.

Všechny praktické doporučení a postupy představují spíše rychlou pomoc, jak dítěti nabídnout alternativy. Společně se pokuste zamyslet nad situacemi, které vyvolávají potřebu ublížit si a vymyslete další způsoby, jak mohou energii využít a neobracet ji proti sobě, nebo nabídněte tyto tipy, které lidem obvykle pomáhají zpracovat silné emoce.

Co zkusit místo sebepoškozování?

Zaměření na smysly a co jimi tady a teď vnímám:

podívat se na oblíbené ilustrace
pozorovat zapálenou svíčku
vytvořit si album s hudbou pro tyto případy a pustit si ho
vařit skořici, upéct sušenky, udělat si popcorn
vychutnat si mátový bonbon, žvýkat žvýkačky
dát si horkou vanu nebo sprchu
mazlit se se psem nebo kočkou
dát si krém na celé tělo
dát si na čelo studený obklad
někoho obejmout

Zaměření na smysly a co jimi tady a teď vnímám:

sport, při kterém se vybiješ
mačkat kostku ledu dokud neroztaje (nebo ji mít v ústech)
bouchat do polštáře
poslouchat hlasitou hudbu
tlačit dlaněmi proti zdi silou celého těla

Zklidnění/rozptýlení:

překřížit si ruce a poklepávat prsty po pažích
napočítat do tisíce
jít na veřejné místo, pryč od možnosti sebepoškodit se
věnovat se kreativní činnosti
vypovídat se či zavolat  blízkému, jít ven s přáteli
uklízet

Dítěti, které se vám svěří s nutkáním se sebepoškodit, můžete například předat následující postup vycházející z technik tzv. dialektické behaviorální terapie (DBT) vytvořené Marshou Linehanovou, zaměřených na regulaci emocí.

5. Neřešte situaci za jeho*jejími zády.

Když se vám dítě svěří, že se sebepoškozuje, kontaktujte zákonné zástupce. Vždy se ale předem domluvte s dítětem na postupu, jinak riskujete ztrátu důvěry. Situace může být velmi náročná, když dítě trvá na tom, že se o tom rodiče nesmí dozvědět. Buďte trpěliví, vyjádřete pochopení, můžete říct, že rozumíte tomu, že má strach. Citlivě tuto možnost nabízejte opakovaně a společně proberte, v čem by to mohlo být prospěšné. Je vhodné zmínit, že se k pomoci pravděpodobně dostane snáz, pokud se s tím svěří důvěryhodné dospělé osobě v rodině.

Doporučte další odbornou péči (psychiatrická či psychologická ambulance, krizové centrum). Vysvětlete, že se s tím potýká množství mladých lidí a že pomoc mohou nalézt u odborníků, kteří se tím zabývají. Aby dotyčný nabral odvahu řešit svou situaci, popište, jak taková služba vypadá a co od něj může očekávat. Pokud si nejste jistí, jejich popis najdete v naší sérii článků Systém péče o duševní zdraví v ČR.

Předejte kontakt na Linku bezpečí 116 111, sdělte, že není jen pro malé děti, ale pro všechny mladé lidi do 26 let a zdůrazněte, že mají i chat, kam se dá psát.

Můžete doporučit, aby vyzkoušel*a aplikaci Nepanikař.

6. Nezůstávejte na to sami.

Vaším úkolem není vyřešit celou situaci, i když chcete dotyčnému pomoct.

Nestyďte se vyhledat oporu i pro sebe. Obraťte se na pracovníky ze školního poradenského pracoviště nebo na Linku pro rodinu a školu 116 000, (funguje nonstop, zdarma a je anonymní), kde vám mohou poradit, jak postupovat.

7. Nezapomínejte na sebe.

Sebepoškozování je často projevem dlouhodobých obtíží a můžete cítit bezmoc,  pokud se dozvíte, že i po vaši intervenci a předání praktických tipů a kontaktů toto chování nadále přetrvává. Pokud jste sami vyčerpaní a přehlcení, je obtížné být tu jako opora a pomoc pro druhé. 

Pokud máte možnost, využijte supervizi a intervizi. 

V případě nouze se nebojte obrátit na odborníky a zkusit konzultaci u psychologů*žek nebo zavolejte na Linku první psychické pomoci 116 123, funguje nonstop, je zdarma a anonymní. 

Něco navíc

Další kontakty naleznete zde v našem rozcestníku služeb. Užitečné články zaměřené na podporu psychické pohody ve třídě a prevenci syndromu vyhoření najdete zde. Infografiky, které si můžete pověsit do třídy na nástěnku, nebo do kabinetu, najdete zde.

Zdroje

Gillies D, Christou MA, Dixon AC, Featherston OJ, Rapti I, Garcia-Anguita A, Villasis-Keever M, Reebye P, Christou E, Al Kabir N, Christou PA. Prevalence and Characteristics of Self-Harm in Adolescents: Meta-Analyses of Community-Based Studies 1990-2015. J Am Acad Child Adolesc Psychiatry. 2018 Oct;57(10):733-741. doi: 10.1016/j.jaac.2018.06.018. Epub 2018 Aug 21. PMID: 30274648.

PLATZNEROVÁ, Andrea. Sebepoškozování: aktuální přehled diagnostiky, prevence a léčby. Praha: Galén, c2009. ISBN 978-80-7262-606-9.

STOP Skill – Dialectical Behavior Therapy (DBT) Tools. Home – Dialectical Behavior Therapy (DBT) Tools [online]. Copyright © Copyright DBT.tools. Dostupné z: https://dbt.tools/emotional_regulation/stop.php

Příručka pro blízké osob, které se sebepoškozují, Oxford University: https://www.oxfordhealth.nhs.uk/wp-content/uploads/2016/09/copy_of_coping-with-self-harm-brochure_final_copyright.pdf 

Válečný konflikt na Ukrajině má dopad na psychiku všech z nás. Jde o závažný zásah do našich životů, protože musíme čelit situaci, na kterou nejsme připraveni. Vytvořili jsme proto tento materiál, který může být užitečný pro ty, kdo potřebují pomoc a utíkají před válkou a také pro ty, kteří pomoc sami nabízejí. Najdete v něm praktické informace, co můžete pro své duševní zdraví v této mimořádné situaci udělat, jak podpořit děti nebo ty, kdo truchlí, ale také, kam se můžete sami obrátit pro odbornou pomoc.

Воєнний конфлікт в Україні впливає на психіку кожного з нас, адже йдеться про серйозне втручання до нашого життя коли ми вимушено зустрічаємося з ситуацією, до якої ми абсолютно не підготовлені. Саме тому ми створили цей матеріал, який може бути корисним для тих, хто потребує допомоги, тікаючи від війни; а також для тих, хто сам допомагає. Тут ви знайдете корисну інформацію щодо того, як ви можете подбати про своє душевне здоров’я в цій надзвичайній ситуації; як підтримати дітей або тих, хто переживає горе; а також вказівки щодо того, куди ви можете звернутися за професійною допомогою.

Dokument dáváme volně k užití. Budeme rádi, pokud se dostane ke všem, komu může skutečně pomoci.

Děkujeme za jeho šíření. 

STÁHNOUT / DOWNLOAD

Jak poznat, že vaše dítě prožívá psychické obtíže?

Jako rodiče jste v jistém smyslu největšími odborníky na své děti – znáte je nejlépe, víte, jak se od narození vyvíjely, co je pro ně normální chování a co u nich můžete považovat za neobvyklé či zvláštní. Někdy je ale i pro samotného rodiče těžké zaznamenat, že se jeho dítě najednou chová jinak a něco se s ním děje, případně si připustit, pokud si toho všimne někdo jiný z vašeho okolí.

Pokud si uvědomíte, že vaše dítě prožívá psychické problémy, můžete cítit vinu a vztek, že jste to nezaznamenali dřív. Může vás také zaplavit bezmoc a máte o své dítě strach. Tyto pocity jsou přirozené. Zkuste se místo obviňování a výčitek zaměřit na to, jak můžete své dítě podpořit.

Každé dítě je individuální a to, co je norma u jednoho, může být naopak neobvyklé u jiného. Je potřeba vnímat souvislosti, v jakých dítě známe a jak se chovalo předtím. Existují určité signály, které lze považovat za varovné.

1.Výrazné změny chování

Dítě je k nepoznání, působí “divně”. Např. spíše klidné dítě je najednou neposedné, nezvykle aktivní, nevydrží v klidu, střídá aktivity. Aktivní dítě naopak ztrácí zájem o koníčky a oblíbené aktivity, přestává se scházet s kamarády a uchyluje se k pasivním způsobům trávení času.

2.Výrazné změny ve školní docházce a prospěchu

Může jít o náhlé zhoršení známek, problémy se soustředěním, zapamatováním nového učiva, potíže s udržením pozornosti, konflikty s konkrétními učiteli. Dítě častěji nosí domů poznámky a má problémy s kázeňskými přestupky.

3.Velké výkyvy nálad netypické pro něj i jeho vrstevníky

V pubertě jsou výkyvy nálad typické, ale nesmí během nich docházet k sebedestrukci či agresivitě. Zbystřete, pokud se u dítěte nebo mladistvého projevuje nápadný smutek, plačtivost nebo časté výbuchy vzteku, kdy má potíže se ovládat. Může jít o nekontrolovatelné a nečekané reakce, kdy je pro něj těžké se uklidnit, či kdy dokonce ubližuje sobě nebo ostatním.

4.Uzavírání se do sebe, problémy ve vztazích

Potíže se mohou objevit v kontaktu s vrstevníky i s dospělými, doma i ve škole. Může se objevit agresivita, nebo je pro dítě těžké pochopit sociální situace, necítí se oblíbené, přestává komunikovat a straní se kolektivu. Pokud máte podezření na šikanu v kolektivu, začněte situaci řešit. Více informací najdete v článku Šikana ve škole.

5.Výrazný strach netypický pro dítě

U dítěte jsou přítomné obavy a přílišné starosti, které mohou vyústit do úzkostí. Může jít o nepřiměřený strach z určité věci, kdy se dítě opakovaně vyhýbá konkrétní činnosti, předmětu ve škole (tělocvik), osobě nebo situaci. Nejedná se však o strach typický pro děti v určitém věku – např. ze tmy nebo z čertů. Může si také stěžovat na fyzické projevy úzkostí, mít zhoršené usínání nebo zcela odmítá o některých tématech mluvit.

6.Ztráta zájmu o oblíbené činnosti

Dítě může postrádat smysl u oblíbených aktivit, koníčků a činností, které mu dříve přinášeli radost. Přestává se věnovat sportovním nebo tvořivým činnostem, do aktivit se musí nutit a netěší se na ně.

7.Problémy s jídlem

Všimli jste si v poslední době zvýšené, nebo naopak snížené konzumaci a odmítání jídla? Objevuje se u vašeho dítěte častá nevolnost po jídle, odmítání společného jídla, stěžuje si na bolesti žaludku? Pokud se u dítěte objeví problémy související se stravováním, můžete se obrátit na pediatra, který doporučí vyšetření u dalších specialistů.

8.Problémy se spánkem

Mezi časté potíže patří nespavost, noční můry a děsy, dlouhé usínání a časté probouzení, náměsíčnost.

9.Sebepoškozování

Děti a mladí lidé se uchylují k sebepoškozování ve chvílích, které jsou pro ně náročné a kdy nemají jiný způsob, jak si ulevit od negativních emocí a problémů. Pokud se dítě sebepoškozuje, může vás to velmi vyděsit, můžete cítit vztek nebo bezmoc. Nemusí to znamenat, že si chce sáhnout na život. Je potřeba s ním vést klidný rozhovor a hledat bezpečnější způsoby, jak si ulevit od tíživých pocitů, např. bouchat do polštáře, psát si deník, křičet, zkoušet dechová cvičení nebo kontaktovat blízkou osobu a svěřit se jí. Situaci je potřeba řešit s odborníkem a nezůstávat na to sami. Důležité informace jsme pro vás shrnuli v článku Sebepoškozování.

10. Pocity méněcennosti a vyjádření, že je druhým na obtíž

Měli byste zbystřit pozornost, pokud dítě často mluví o tom, že je hloupé, že všechno kazí, že je druhým na obtíž, nebo že by to tady bylo lepší bez něj. Pokud máte podezření, že by se dítě mohlo zabývat myšlenkami na sebevraždu, přečtěte si náš článek Prevence sebevražd u dětí a mladistvých.

Každý problém má své místo a zaslouží si řešení.
Vyhledat odbornou pomoc pro dítě nebo i pro sebe není ostuda.

Kdy a kde vyhledat odbornou pomoc?

Někdy můžete mít pochybnosti, jak moc jsou potíže vašeho dítěte vážné a nechcete se unáhlit. Pokud si nejste jistí, že se s vaším dítětem něco děje, konzultujte situaci s odborníkem. Problémy se mohou řešit hned, když se objeví, nemusíte čekat do poslední chvíle. Můžete se svěřit, konzultovat, probrat možnosti, hledat kroky, jak dál. Odborník nezná vaše dítě tak dobře jako vy, ale má velkou výhodu nezaujatosti a objektivního pohledu a také odborných znalostí, díky kterým může dítěti pomoct.

Může pro vás být obtížné si představit, co všechno může vaše dítě trápit. Vaše role spočívá v tom uznat, že se něco děje a podpořit dítě v řešení.

Pokud se rozhodnete vyhledat odbornou pomoc pro nezletilého, bude k zahájení péče potřeba podepsat informovaný souhlas zákonného zástupce. Obvykle je to rodič, ale může to být i jiná pečující osoba. Je třeba počítat s tím, že čekací lhůty u odborníků, kteří se zabývají dětským duševním zdravím, bývají dlouhé. Nenechte se tím odradit. Pokud potřebujete okamžitou pomoc, kontakty na krizové linky pro dospělé i pro děti najdete na konci článku.

Nejčastější mýty a obavy rodičů, které brání ve vyhledání odborné pomoci

• Mému dítěti se to stát nemůže

Duševní zdraví dospělých i dětí je ovlivněno genetickou predispozicí ale také okolím, společenskou situací, vztahy a životním stylem. Data, která máme k dispozici, jednoznačně poukazují na to, že v souvislosti s pandemií riziko rozvoje psychických obtíží stouplo. A je možné předpokládat, že situace s válkou na Ukrajině se na kvalitě našeho psychického zdraví také podepíše.

20 % dětí a mladých lidí ve věku 13-18 let trpí nějakou formou psychických obtíží.

Děti a mladí lidé jsou velmi zranitelná skupina z hlediska rozvoje psychických obtíží a zavíráním očí před tím, že mohou samy trpět, jim bohužel nepomůžeme. Může být náročné připustit si, že duševními obtížemi prochází vaše dítě. Je ale důležité myslet na to, že včasná intervence je v jeho zájmu a může zabránit rozvoji chronických potíží.

• Je to jenom puberta a musíme to vydržet

Vaše dítě může procházet složitým obdobím, protože dospívání s sebou nese množství fyzických a psychických změn. O duševní onemocnění se může jednat, pokud dlouhodobě přetrvává zhoršená nálada, která se nemění, a pokud dochází k narušení vztahů a zasahuje to závažným způsobem do studia, práce či dalších běžných denních činností a koníčků.

Myslete i na vlastní potřeby. Sdílejte s jinými rodiči, jak takové situace zvládají a najděte si čas pro sebe.

Projevy agrese, mlčení, cynické komentáře, to všechno může být pro rodiče, který o dítě celý život pečuje, velmi zraňující. Je to přirozená fáze, kdy se z dítěte stává mladý člověk, který mimo jiné začíná vnímat nedostatky rodičů a má silnou potřebu se vůči nim vymezovat. Na konci článku najdete spoustu odkazů a inspirace, jak komunikovat s mladistvými a zvládat rizikové situace.

• K psychologovi chodí jenom lidé se závažnými problémy. Moje dítě není blázen.

K psychologovi chodí děti, které mají potíže se začleňováním mezi vrstevníky, s navazováním prvních intimních vztahů, které řeší konflikty s rodiči a se sourozenci, hledají smysl života, trápí je nespavost, nechutenství, noční můry, mají potíže se soustředěním, školní docházkou a zhoršeným prospěchem apod. Může se jednat o nejrůznější dětská trápení a bolístky, ale i o výrazné výkyvy nálad, depresivní myšlenky, úzkosti, panické ataky a celé spektrum duševních onemocnění.

V bezpečném prostředí se mohou děti psychologovi svěřit se vším, co je trápí. Trénují, jak se bránit před šikanou, objevují vlastní silné stránky, zamýšlí se nad hodnotami. Učí se, jak o sebe pečovat a jak zvládat stres.

Aby psychoterapie fungovala, je důvěra dítěte vůči osobě psychologa klíčová. Myslete také na to, že dítě přebírá vaše názory. Výroky typu “naše dítě psychologa nepotřebuje, není přece blázen” mohou vést k pocitům studu, úzkosti a méněcennosti, pokud by se vám chtělo svěřit s tím, co ho trápí, a bránit mu v požádání o pomoc.

• Co si o nás bude myslet zbytek rodiny a učitelé ve škole?

Uvědomte si, že si vaše dítě zaslouží pomoc a má právo na to, aby se jeho potíže řešily. Je přirozené mít strach nebo obavu z reakcí okolí, ale nemělo by to bránit ve vyhledání pomoci. Nemůžete ovlivnit reakce vašeho okolí, můžete však přispět k tomu, aby na okolnosti reagovalo vstřícně. Hledejte ověřené a věrohodné informace o psychických obtížích vašeho dítěte, komunikujte s odborníky a postupujte společně v tom, jak informovat okolí.

Je na vás, kolik informací svému okolí sdělíte.
Na všem se můžete domluvit společně s dítětem.

• Léky mému dítěti změní osobnost

Některé druhy psychických obtíží si vyžadují farmakologickou léčbu. Léky, které se předepisují, jsou šetrné a mohou pomoci zejména, když dítě trpí depresivními či sebevražednými myšlenkami, prožívá velké úzkosti, nebo má potíže se soustředěním. Případné obavy ohledně nežádoucích účinků můžete konzultovat s psychiatrem. Účinnost léků nelze očekávat okamžitě, je potřeba počkat několik týdnů (obvykle 4 až 6), aby bylo možné pozorovat první změny.

Dodržujte doporučení lékaře, případné obavy a nežádoucí účinky konzultujte s psychiatrem a nevysazujte léky svévolně. Zhoršujete tím riziko návratu potíží.

Jak podpořit dítě v řešení duševních obtíží

1.Vyslechněte a opakovaně nabízejte prostor pro rozhovor

Cílem je ukázat naši přítomnost a budovat důvěru s dítětem. Není vhodné se dítěte ptát, proč se cítí tak, jak se cítí. Často to ani nemusí vědět. Společně můžete přijít na to, v čem spočívá příčina obtíží, ale není to nezbytné.

Rozhovor může probíhat i u jiných činností, při společné práci v domácnosti, na kole, při venčení domácího mazlíčka apod. Může být užitečné domluvit si pravidelný společný čas v týdnu, kdy si budete v bezpečném prostředí a soukromí povídat o tom, co je nového, koho co potěšilo, nebo koho co trápí. Můžete společně vyplnit Osobní krizový plán, inspirovat se jednotlivými otázkami, nebo pracovní list vytisknout a dítěti předat.

Dítě potřebuje cítit podporu a možnost přijít za vámi, pokud bude samo chtít. Prostor na rozhovor nabízejte opakovaně, i když ho dítě aktivně nevyužívá.

Je normální, že děti s přechodem do puberty tíhnou k jiné osobě, které se svěřují. Pokud se dítě svěří jiné osobě, může vás to zraňovat, je to ale lepší, než kdyby na své potíže zůstalo samo.

2. Respektujte jeho/její prožívání

Nemusíte rozumět tomu, co přesně se vašemu dítěti děje, můžete mu ale říct, že věříte tomu, co vám říká a tomu, co cítí.

Z čeho může mít vaše dítě obavu

“Nechci rodičům přidělávat další starosti.”
“Bojím se, že mě nepochopí.”
“Moje rodiče nevěří na duševní onemocnění.”
“U nás se o těhle věcech moc nemluví.”
“Nevím, jak bych jim to řekl/a.”
“Nevím, kdy jim to mám říct.”
“Bojím se, že bude máma smutná.”

3. Vytvářejte příležitosti pro zapojení v kolektivu vrstevníků

Umožnit dítěti být aktivní v různých kroužcích a volnočasových aktivitách pomáhá rozvíjet jeho sociální dovednosti – spolupracovat, domluvit se, najít kompromis, naslouchat druhým, zdravě se prosadit nebo řešit konflikty. Je třeba mít realistická očekávání od časových možností a kapacit dítěte. Přemíra aktivit může vést k přesycení a dlouhodobým pocitům vyčerpání. Můžeme dítě citlivě motivovat v překonávání překážek, ale není vhodné dítě do aktivity tlačit, pokud ji odmítá.

4. Nabídněte odbornou pomoc

Je důležité dítě ujistit, že vyhledání odborné pomoci není známkou osobního selhání a nabídnout mu pomocnou ruku ve vyhledání kontaktů. Předejte svým dětem kontakt na Linku bezpečí 116 111. Není to selhání komunikace v rodině, je to prevence a možnost, jak dítěti pomoci, když se nebude cítit na komunikaci s blízkou osobou a bude to potřebovat.

5. Spolupracujte s odborníky

Komunikujte s odborníkem, který poskytuje péči vašemu dítěti, dodržujte jeho doporučení. Pokud je to potřeba, obvykle je při terapeutické práci s dítětem do procesu v různé míře zapojený rodič nebo nejbližší okolí. Spolupracujte na zadaných úkolech a motivujte dítě v léčbě. Někdy i jednorázová konzultace může významně ovlivnit další průběh situace doma, změna ale obvykle nenastaneihned a výsledky potřebují čas. Buďte trpěliví. U medikace se efekt obvykle začne dostavovat po několika týdnech.

Je důležité, aby dítě chápalo, že je to pomoc pro něj. Nemusí vědět jak, ale potřebuje rozumět tomu, že se mu odborník ve spolupráci s rodiči snaží pomoct. Výsledek terapie závisí také na podpoře ze strany rodičů.

Komunikujte s pediatrem svého dítěte a proberte s ním jakoukoliv výraznou změnu ve spánkovém, stravovacím režimu, míře aktivity či dalších somatických obtíží. Pokud je dítě nebo mladistvý v péči psychiatra, informujte ho o změnách.

6. Spolupracujte s učiteli

V rámci školy funguje školní poradenské pracoviště, kde působí metodik prevence, výchovný poradce, někdy školní psycholog či speciální pedagog. Pokud má dítě  k někomu z nich důvěru, může dotyčná osoba také poskytnout podporu, nebo pomůže s nasměrováním na další odborné kontakty a služby v okolí. Důvěryhodnou osobou může být i třídní učitel/ka nebo vychovatel/ka v družině.

Pokud je to možné a máte zkušenost s tím, že mají učitelé ve škole k dětem vstřícný přístup, je vhodné komunikovat s nimi. Není třeba sdělovat konkrétně, co se s dítětem děje, ale můžete zmínit, že si nyní prochází náročnějším obdobím a potřebuje více podpory a odborné pomoci a že s ním k odborníkovi docházíte a na celé situaci pracujete. Zvlášť pro třídního učitele to může být důležitá informace. Vzhledem k tomu, že se duševní obtíže dítěte mohou promítat i do školního prostředí, předejdete tím možným nedorozuměním spojeným např. s častější absencí, zhoršeným prospěchem či nepřipraveností do školy.

Kontakty

Děti a dospívající

Linka bezpečí 116 111 – anonymně, zdarma, nonstop, pro děti, mládež a studující

Dětské krizové centrum – 241 484 149 nebo 777 715 215 

Dospělí – rodiče a učitelé

 Linka pro rodinu a školu– 116 000 anonymně, zdarma, nonstop

Rodičovská linka – 606 021 021

Národní registr poskytovatelů zdravotních služeb

Česká asociace pro psychoterapii – adresář psychoterapeutů

Kromě výše zmíněných kontaktů a služeb si můžete do mobilu stáhnout Aplikaci Nepanikař

Pokud vás na toto téma zajímá víc informací, užitečné a přehledné informace najdete zde: 

Opatruj se

Centrum Locika

Velký rozcestník kontaktů v oblasti duševního zdraví najdete na našem webu:

www.nevypustdusi.cz/kde-hledat-pomoc

Materiály z dílny Nevypusť duši – články a videa můžete přeposlat i dítěti, nebo mladistvému, který potřebuje pomoc.

Jak si mám říct o pomoc, když mi ještě nebylo 18 – podpora mladých lidí, aby se nebáli vyhledat pomoc

Jak reagovat, když se ti někdo svěří – článek plný praktických tipů pro mladé lidi, kteří chtějí podpořit své kamarády

Osobní krizový plán – pomůcka pro rozhovor o zvládání

Sebepoškozování – praktické tipy, co zkusit namísto toho a kontakty

První pomoc při úzkosti v nouzovém stavu

Prevence sebevražd u dětí a mladistvých – článek plný praktických tipů, jak vést citlivý rozhovor a kam se obrátit

Podpora psychické odolnosti u dětí – článek pro rodiče a dospělé, kteří chtějí podpořit 

Třída jako bezpečné místo pro všechny – článek pro učitelé, kterým záleží na duševním zdraví jejich žáků

Zdroje:

https://sancedetem.cz/i-deti-mohou-mit-vazne-psychicke-problemy-jak-je-poznat 

Opakovaně můžeme vidět, že tak jako při nástupu pandemie a po přírodní katastrofě na Moravě, se ve společnosti zvedla ohromná vlna solidarity i v návaznosti na situaci na Ukrajině. Všichni kolem pomáhají, zapojuje se naše rodina, kamarádi, sousedé, celá komunita. Nepochybujeme o tom, že pomáhání druhým má smysl a jako jednotlivci a společnost tak vyjadřujeme naši spoluúčast a to, že nejsme lhostejní vůči utrpení jiných lidí.

Každý z nás má jinou míru psychické odolnosti a s událostmi se vypořádává svým vlastním způsobem.

Každý ale na takovou mimořádnou událost reaguje odlišně. Zažívá různé emoce, vyrovnává se s nimi svým způsobem a potřebuje na to jiné množství času. Někdo situaci zpracuje dříve, jiný později, někdo potřebuje klid a ústraní, aby si uspořádal myšlenky a dal průchod svým emocím, další chce být naopak aktivní a v centru dění.

Konáním konkrétních skutků poukazujeme také na naše hodnoty, za které jsme ochotni se postavit. Vyjadřujeme nesouhlas s válečným konfliktem a víme, že tím, jak se zachováme nyní, ovlivňujeme svět, v jakém chceme žít a v jakém budou vyrůstat naše děti.

Dobrovolnické aktivity pomáhají nejen druhým, ale i nám samotným.

Poskytování pomoci je zároveň způsob, který nám všem pomáhá situaci zvládnout a ukotvit se v době, která s sebou přináší jistou míru nejistoty. Místo neustálého přemýšlení a zabývání se katastrofickými scénáři se tak věnujeme něčemu, co dává v danou chvíli smysl našemu životu.

Může se ale stát, že nemáme na nic sílu a chceme alespoň na chvíli před tím vším, co se děje, zavřít oči a nevylézt z postele, kde je bezpečí. Někdy propadáme beznaději, a máme tendence se stranit a izolovat od okolí.

U některých z nás se mohou objevit pocity viny z toho, že v tuto chvíli neděláme dost. Velká vlna solidarity viditelná v blízkém okolí, širší společnosti i médiích, na nás pak může působit jako tlak. Je přirozené, že se takové pocity mohou objevit. V náročných situacích je však důležité postupovat s ohledem na své vlastní psychické i fyzické síly.

Míra ochoty pomoci, forma jakou to uděláme i načasování, je pouze na nás.

Můžeme nabídnout pomoc, ale nemusíme všechno udělat hned.

Každý v takových situacích nakládá se svým časem jinak a je důležité si své síly pro pomoc rozložit, abychom je nevyčerpali během prvních dnů. Určitou formu pomoci je bezesporu potřeba poskytnout okamžitě (např. dobrovolnická a humanitární pomoc na hranicích). Existují ale i jiné její podoby, které budou třeba v průběhu dalších týdnů a měsíců – např. dlouhodobá finanční a administrativní podpora nebo pomoc lidem, kteří utíkají před válkou, se zapojením do společnosti.

Je v pořádku, pokud někdo z jakýchkoliv důvodů nepřispěl na žádnou sbírku. Jistě bude mít možnost zapojit se do pomoci i později, nebo jinak. Zároveň  je přirozené, že se v některých způsobech pomoci nemusíme cítit jistě a necítíme se například na účast na demonstraci. Záleží na každém z nás, zda a jakým způsobem se chceme do pomoci zapojit.

Možností pomoci je mnoho, můžeme udělat to, co je nám blízké a v čem se cítíme jistí.

Někdo rád nabídne materiální pomoc, odvoz, přispěje na sbírku finančně, nebo přinese oblečení či nakoupí potraviny. Další se může zúčastnit demonstrace či dobrovolně nabídnout své služby nad rámec svých běžných pracovních povinností – pomáhající profese, IT specialisté nebo učitelé, kteří ve třídách vedou hodiny zaměřené na práci s informacemi či mluví s dětmi o vztazích v kolektivu, respektu a toleranci vůči dětem z jiných zemí. Být oporou svým blízkým a vyslechnout jejich obavy je také forma pomoci.

Děkujeme všem, kteří se jakýmkoliv způsobem rozhodli pomáhat. Stejně tak ale respektujeme ty, kteří nemohou, nebo se necítí na to, se do pomoci více zapojit. Každý se teprve vyrovnáváme s nečekanou situací, která nás vytrhla z každodenní rutiny.

Nezapomínejme na své duševní zdraví

Ani v takto náročné době nezapomínejte na své duševní zdraví. Abychom byli schopni pomáhat druhým, musíme nejprve “nasadit kyslíkovou masku” sobě.

Nemusíme mít špatný pocit či výčitky, že se dál věnujeme oblíbeným činnostem, u kterých je nám dobře. Načerpat síly je potřeba.

Chodit do kina, sportovat, zajít si do kavárny nebo restaurace a věnovat se svým koníčkům. Odpočinek a načerpání fyzických i psychických sil potřebuje každý, a to i v takto mimořádné situaci, zvláště pak, pokud se rozhodne pomáhat.

Je třeba myslet i na čas, který věnujeme přijímání zpráv.

Je zřejmé, že současná situace je pro nás zcela novou zkušeností, která nás může zneklidňovat a my můžeme pociťovat strach a obavy. Snažíme se být ve spojení s okolním světem. Večer před usnutím a těsně po probuzení spousta z nás pročítá sociální sítě a aktualizuje informace ze zpravodajství. Tento čas  je ale vhodné limitovat.

Podívejte se na naše video o tom, jak přistupovat k velkému množství zpráv a alespoň na chvíli se odpojit od obrazovky.

Pokud cítíte, že je toho na vás moc, vyhledejte odbornou pomoc. To, že nejste přímo zasaženi situací na Ukrajině neznamená, že vás nemůže ovlivnit.

Svěřit se se vším, co vás trápí, můžete zde:

• Linka první psychické pomoci (pro dospělé od 18 let): 116 123
• Linka bezpečí (pro děti, mládež a studující do 26 let): 116 111
• Linka důvěry pro seniory – Senior telefon: 800 157 157
• Sociální klinika – 3 online konzultace nebo krátkodobá psychoterapie
• Terapeutická linka Sluchátko – 3 hovory s terapeutem zdarma
• Adresář psychologické pomoci v ČR pro občany

Rozepsané kontakty z rozcestníku

Celý rozcestník s funkčními odkazy ke stažení v PDF najdete na tomto odkazu  

JSEM DOSPĚLÝ A POTŘEBUJI O VÁLCE MLUVIT S DÍTĚTEM:

JSEM UČITEL

• Linka pro rodinu a školu: 116 000 (nonstop, zdarma a anonymně)
• infografiky a materiály ke stažení – bit.ly/volne_ke_stazeni
• krizová setkání a supervize pro učitele a asistenty pořádané Člověkem v tísni – bit.ly/prehled_terminu
• Příručka pro školy v době katastrofické události od NUDZ a MŠMT: bit.ly/prirucka_pro_skoly

SLUŽBY PRO RUSKÉ A UKRAJINSKÉ OBČANY

• odborná pomoc v mateřském jazyce – bit.ly/cpng_ukraine
• psychiatrická a psychologická pomoc NUDZ – objednání na e-mailu: ambulance@nudz.cz nebo tel. +420 283 088 139
• terapie zdarma od Terapie.cz – bit.ly/therapies_for_free
• krizová linka v Jihomoravském kraji – více informací: bit.ly/south_moravian_region

JAK KRIZI ZVLÁDNOUT CO NEJLÉPE

• web opatruj.se
• instagramové profily: @kpsychologovi   @neveshlavu   @icarecz   @eliska.remesova

__________________

další odkazy

• Psychologická pomoc Ukrajině od České psychologické aliance pro globální změny
• Asistenční infolinka Charita
• Duševní zdraví a pohoda / психическое здоровье и благополучие
• Karlova Univerzita (Pomoc studentům a jejich blízkým)
• aplikace Nepanikař –  poskytuje zdarma rychlou první psychologickou pomoc. Obsahuje moduly: deprese, úzkost/panika, sebepoškozování, myšlenky na sebevraždu, moje záznamy, poruchy příjmu potravy a kontakty na odbornou pomoc.

___________

Materiály z dílny Nevypusť duši, které vám mohou pomoci zvládat současnou situaci

• Teenagerům v nouzovém stavu
• První pomoc při úzkosti v nouzovém stavu
• Dechová cvičení – tipy, jak zvládnout panickou ataku a jak rozdýchat úzkost
• Relaxační techniky – včetně návodů a dalších odkazů
• Třída jako bezpečné místo pro všechny – tipy pro učitele, jak pracovat na dobrém klimatu ve třídě a podpořit duševní zdraví dětí
• Tipy pro rodiče a učitele – co vyzkoušet s dětmi, když jim není dobře
• Naše videa – relaxace, dechová cvičení, psychohygiena, úzkosti u dětí a další

Všichni si v životě procházíme situacemi, ve kterých si nevíme rady. Zaručené způsoby, jak situaci řešit, nefungují, dobře míněné rady okolí nepomáhají, je toho na nás moc a jsme uvězněni ve vlastních myšlenkách a pocitech. Někdy nemusí jít přímo o nás, můžeme mít strach o svého blízkého, kterému bychom chtěli pomoci, ale nevíme jak. Přesně pro takové chvíle jsou zde linky důvěry (krizové linky), na které můžeme volat, a svěřit se s čímkoliv, co nás trápí, tíží, s čím si nevíme rady. Na některé z nich se můžeme obrátit i o půlnoci, včetně víkendů a svátků, z kteréhokoliv místa. Možná nejdříve potřebujeme někoho, kdo nás nebude soudit a bude nám naslouchat s pochopením. Poté s jeho pomocí můžeme objevovat nové úhly pohledu či naplánovat konkrétní kroky, co je potřeba v těžké situaci udělat nejdříve. Z rozhovoru může také vyplynout, že by pro nás byla vhodná další služba, na kterou nám mohou dát kontakt a srozumitelně vysvětlit, co od toho očekávat.

Zvednout telefon a vytočit číslo na některou z krizových linek není ostuda. Může to být bezpečný prostor, kde najdete podporu a vyslechnutí v tom, co vás tíží, nebo první krok k vyhledání dostupné pomoci a začátek nové cesty.

 

Zdaleka v tom nejste sami. Podle České asociace pracovišť linek důvěry se v ČR uskuteční 400 000 kontaktů ročně.

Kdo na druhé straně zvedá telefon? 

Konzultanti na linkách jsou profesionálové se specializací na krizovou telefonickou intervenci a průběžně pracují dál na svém vzdělávání. Jsou zvyklí naslouchat, nesoudit a nehodnotit a bezpečně provázet v těžkých situacích, které život přinese. S veškerými informacemi nakládají citlivě a ctí anonymitu klientů. Jsou však situace, kdy potřebuje konzultant znát více informací, např. při ohrožení zdraví a života volajícího a může díky tomu kontaktovat záchranné složky, které mohou přijet na místo.

Na linky důvěry se dá volat i opakovaně, ale pokaždé to zvedne jiný odborník, který je zrovna ve službě. Čas strávený hovorem na lince, nebo psaním do chatu může být časově omezený, na tyto limity vás konzultant upozorní předem. Protože se jedná o krizovou intervenci, odborníci vás budou provázet v čase nezbytném pro zvládnutí akutní krize. Pro návaznou dlouhodobou péči bude vhodné vyhledat jiný typ služby, např. psychoterapeuta a/nebo psychiatra.

Celostátní krizové linky

Krizové linky jsou důležitým pilířem v rámci péče o duševní zdraví české populace. Z hlediska rovného přístupu totiž představují nejvíce dostupný typ služby, který pokrývá celou republiku a často představuje nejlépe dostupnou službu v konkrétním regionu, kde je podpůrná síť odborné péče nedostačující.

Níže jsou kontakty na největší krizové linky s celostátní působností, které jsou dostupné nonstop, anonymně a zdarma. Nenechte se odradit tím, pokud se vám nepodaří ihned dovolat. Na tyto linky se obrací mnoho volajících a v některých případech tak mohou být všichni konzultanti obsazení, proto je potřeba zkoušet vytočit číslo opakovaně.

TIP: Pro ty, kdo si neumí představit, že by o svých potížích nahlas mluvili, je zde možnost využít chat nebo e-mail. Odpověď na váš poradenský e-mail nepřijde obratem, může to trvat několik dní. Provozní doby chatových poraden najdete na webu jednotlivých linek.

Krizové linky s celostátní působností, které jsou dostupné nonstop, anonymně a zdarma.

TIP PRO UČITELE: Mějte číslo na Linku bezpečí viditelně pověšené na nástěnce ve třídě a číslo na Linku pro rodinu a školu ve sborovně, nebo na nástěnce v kabinetu.

Zjistila jsem, že žáci v 6. třídě neznají číslo na Linku bezpečí. Zaměřili jsme na to třídnickou hodinu a číslo si vyvěsili na nástěnku, aby všichni věděli, kam se mohou obrátit, pokud budou potřebovat pomoc. (učitelka ZŠ, 59 let)

Jaký je rozdíl mezi celostátními a regionálními krizovými linkami?

Vedle výše uvedených celostátních linek, které jsou dostupné zdarma a nonstop, existují v ČR i celostátní linky, které mají částečně omezenou provozní dobu a volání na ně vás může stát jako běžný hovor podle vašeho tarifu. Jedná se například o Rodičovskou linku (606 021 021), která je určená pro dospělé, kteří mají starost o děti.

U regionálních linek můžete narazit na omezenou provozní dobu, výhodou však může být znalost a přímá propojenost služeb v daném regionu. Část linek je k dispozici zdarma, u některých dalších je hovor na linku zpoplatněn dle běžného tarifu operátora. Takovou linkou je například Linka naděje Brno (547 212 333).

Přehled dalších linek najdete na stránkách České asociace pracovníků Linek důvěry.

Specializované linky

Kromě toho existují i linky zaměřené na konkrétní formu psychických obtíží, na kterých vám zvedne telefon pracovník, který je odborníkem v dané oblasti a orientuje se v problematice. Obracet se na ně mohou osoby v krizi nebo jejich blízcí, ale nabízí zde také poradenství a další informace o službách.

Linka důvěry dětského krizového centra +420 241 484 149, +420 777 715 215 – pomoc obětem šikany, domácího násilí, zneužívání, týrání

Linka Anabell 774 467 293 – pro osoby s poruchou příjmu potravy nebo jejich blízké

ProFem 777 012 555 – infolinka pro oběti sexuálního násilí

Nejčastější mýty o linkách důvěry:

“Ještě na tom nejsem tak zle, abych musel volat na linku.”

“Nechci blokovat linku někomu, kdo to potřebuje víc než já.”

“Nevím, jak začít. Bojím se, že nenajdu správná slova, nebo budu brečet.”

“Stydím se mluvit o svých problémech s někým cizím, koho ani nevidím.”

Mezi nejčastější důvody, proč se lidé bojí nebo stydí zavolat na linku, patří strach, předsudky a mýty. Pokud jste na své trápení sami a potřebujete pomoc, nezáleží na tom, co vás tíží. Žádný problém není zanedbatelný a naopak, konzultanti na linkách jsou vyškoleni v tom, jak své klienty provázet v nejrůznějších situacích. Nikdo se vám nebude smát, ani se pohoršovat nad tím, co zažíváte. Nebojte se zavolat. 

Na linku důvěry se můžeme obrátit, pokud se nacházíme v zátěžové situaci my, nebo naši blízcí, ať už se jedná o rodinného příslušníka, kolegu, či dítě, o které máme starost. Není ostudou obrátit se na specializovanou linku ani v případech, kdy pomoc a podporu hledá odborník.

„V situaci, kdy jsem si nevěděla rady, jak postupovat v situaci s ohroženým dítětem, se kterým nebyla v tu chvíli možná osobní schůzka, jsem zavolala na Linku pro rodinu a školu, kde jsem se setkala s velmi vstřícným a profesionálním přístupem. Díky tomu jsem si ujasnila, jak naložit s informacemi, jaké kroky podniknout a nic jsem nepodcenila.“  (psycholožka, 28 let)

Jako každý jiný typ služby i linky mohou mít své limity. Pokud konzultace na lince nesplnila vaše očekávání a přinesla spíše zklamání, zkuste to nevzdávat. Vyzkoušejte volat opakovaně, třeba budete mít lepší zkušenost s jiným konzultantem, nebo vytočte číslo na jinou linku.

Kdo linky důvěry financuje?

V České republice existuje v současnosti systém linek důvěry, který vznikl z iniciativy neziskového sektoru. Jejich dostupnost a provoz je vázán na financování, které spadá pod Ministerstvo práce a sociálních věcí a financování z jednotlivých krajů, měst a obcí.

Z dostupných statistik je zřejmé, že linky jsou dlouhodobě podfinancované a hrozí jim nejistota ohledně finančních prostředků do dalších let. Také práce na lince je podmíněna specializací – výcvikem v telefonické krizové intervenci, který si uchazeči hradí z vlastních nákladů. Aby linky mohly fungovat v dostatečném provozu, část z jejich financování si zabezpečují prostřednictvím vlastních aktivit nebo s pomocí dárců.

Pokud Vás zajímá, jak může probíhat hovor na krizové lince, přečtěte si náš článek >>>> Krizová intervence je pro všechny. 

Pokud chceme, aby škola byla místem, kde je žákům umožněno nejen získávat užitečné informace a dovednosti, ale také rozvíjet se v oblasti fyzického, sociálního a psychického fungování, potřebujeme klást důraz na wellbeing žáků. Začíná se o něm mluvit čím dál více a to je jedině dobře, protože nejnovější výzkumy potvrzují, že téma wellbeingu je úzce propojeno s tím, jak vnímají žáci a učitelé prostředí školy, zda tam vládne uvolněná atmosféra a zda je to prostor, ve kterém se všichni mohou cítit bezpečně, svobodně se vyjadřovat ohledně svých názorů a potřeb a vnímat jasné hranice.

Wellbeing je stav, ve kterém můžeme v podporujícím a podnětném prostředí plně rozvíjet svůj fyzický, kognitivní, emocionální, sociální a duchovní potenciál a žít spolu s ostatními plnohodnotný a spokojený život.

Má smysl zabývat se jím dlouhodobě a pravidelně, proto může být začátek školního roku ideální příležitostí, jak udělat další krůčky na cestě k tomu, aby vám s žáky bylo ve třídě dobře. Učitelům přinášíme několik tipů, jak pomoci svým žákům, aby pro ně třída byla zázemím, kde se mohou svobodně rozvíjet.

Dlouhodobá podpora

Vytvářejte si ve třídě zázemí, kde se společně s žáky budete cítit bezpečně. Zařaďte do života třídy pravidelné aktivity zaměřené na mindfulness, zkoušejte krátká dechová cvičení, založte si plechovku vděčnosti, kam mohou žáci házet, za co jsou vděční, co jim udělalo radost.

Řízená imaginace na obláčku

Pohodlně se usaďte, komu je to příjemné, může zavřít oči.
Představte si, že se vznášíte na lehkém obláčku.
Můžete cítit, jak je měkký.
Vaše ramena, paže, záda se uvolňují…
Teď jste úplně uvolnění, a tak se může obláček vznášet nad zemí a vzít vás kamkoliv chcete.
Můžete vyletět velmi vysoko, nebo zůstat těsně nad zemí.
Můžete letět na své bezpečné místo.
Jak to tam vypadá? Dá se tam dělat něco pěkného, klidného, nebo dokonce zábavného?
Ještě chvíli si to tam užívejte…
A nyní je čas vrátit se zpátky do svého dne.
Vraťte se s obláčkem pomalu zpátky.
Představujte si, jak klidně přistává.
Zahýbejte prsty na nohou a na rukou.
Pomalu otevřete oči a protáhněte se.

Dechové cvičení 1, 2, 3

Pohodlně se usaďte, tak, aby se vám dobře dýchalo.
Zavřete oči.
Pomalu se nadechněte a v duchu počítejte jedna… dva… tři.
Zadržte dech na jedna… dva… tři.
Pomalu vydechněte na jedna…dva…tři.

Zopakujeme ještě 2x.

Deník vděčnosti

Každý žák si zavede vlastní deník, kam si v průběhu školního roku pravidelně zapisuje seznam věcí, za které je v ten den/týden/měsíc vděčný.

Tipy:

• Zaveďte společné psaní deníku na začátku nebo na konci třídnické hodiny, nebo na začátku/ na konci týdne.
• Podpořte své žáky v tom, že pokud cítí vděčnost vůči konkrétní osobě, mohou pro druhého něco vyrobit, říct mu to a poděkovat, dát kompliment, nebo si s ním zavolat a naplánovat setkání.

Duhová procházka

Vezměte děti ven na krátkou všímavou procházku do parku, nebo na školní dvůr. Po celou dobu zadávejte konkrétní barvy, které žáci mají hledat na objektech kolem sebe. Umožňuje jim to rozvíjet koncentraci a vnímat, co se děje tady a teď.

Učitel si může všimnout, že některé dítě ve třídě působí osaměle, nebo může zaregistrovat výrazné změny v jeho chování, vzhledu, nebo v komunikaci. Důvody, proč se žák najednou chová jinak, mohou být různé – chybějící sociální dovednosti nebo nezralost, kdy dítě nezná způsob, jak se spřátelit a udržet si kamarády. Spousta žáků může prožívat velkou míru úzkosti v situacích, které na první pohled mohou působit zábavně, jako jsou školní výlety, narozeninové oslavy nebo sportovní dny. Mohou se u nich objevit myšlenky na to, co si o nich druzí budou myslet.

Budou mě soudit a pomlouvat…

Jsem divný/á a nezapadám…

Jsem trapný/á…

S nikým si tady nerozumím…

Velký kolektiv může způsobovat, že se žák v průběhu výuky cítí zahlcen množstvím podnětů, které brání jeho soustředění. Za izolováním dítěte od kolektivu mohou stát psychické potíže nebo duševní onemocnění – deprese, úzkosti, poruchy příjmu potravy. Může si procházet těžkým obdobím v životě, prožívat rozvod, nemoc nebo úmrtí v rodině, řešit konflikty se sourozenci a vztahové krize s vrstevníky. Pod vlivem sociálních médií se může dítě srovnávat se svými vrstevníky, může být nespokojené se svým životem, vzhledem, trávením volného času. To všechno může vést k pocitům méněcennosti a deprese. Mladí lidé, kteří zatím získávají a rozvíjejí vlastní strategie, jak zvládat těžké situace, jsou rizikovou skupinou ohroženou závislostmi, nebo své potíže mohou řešit sebepoškozováním. Pro učitele někdy může být velmi náročné zaregistrovat ve velkém kolektivu změnu u jednotlivce. Tyto situace nebývají jednoduché a mnohdy kladou nároky na psychiku samotného učitele.

Pokud máte starost o dítě, můžete pro něj udělat následující:

Naplánujte konkrétní kroky

Pokud z rozhovoru zjistíte, co se děje, můžete dětem pomáhat s rozvíjením sociálních dovedností přes malé krůčky. Zadávejte pravidelně práci v malých skupinách, experimentujte s hraním rolí. Rozvíjejte v dětech empatii tím, že je necháte hledat vysvětlení, co může druhé vést ke konkrétnímu způsobu chování. Využívejte příklady z příběhů, filmů, pohádek, z reálného života.

Pokud z rozhovoru vyplyne, že se jedná o psychické potíže, může být užitečné předat dítěti kontakt na Linku bezpečí 116 111, a podpořit ho ve vyhledání odborné pomoci. Nechte dostatečný prostor pro kladení otázek. Vysvětlete mu, jak pracuje psycholog a ujistěte dítě, že není ostuda svěřit se a řešit potíže s odborníkem.

Nejste na to sami

Učitel se může někdy dostat do situace, že se sám cítí bezradně. Může se objevit nepochopení ze strany zákonných zástupců, kdy se spolupráce nedaří, můžete cítit, že nemáte dostatek času věnovat se všem žákům individuálně v takové míře, jakou potřebují, může narazit na nedostatek psychologické péče ve svém kraji. Pokud máte starost o dítě, které může trpět psychickými obtížemi, možná sami prožíváte obavy, strach, bezmoc či frustraci. Nemusíte na to zůstávat sami. Podpořte se navzájem s kolegy, nebo hledejte pomoc u odborníků.

Linka pro rodinu a školu 116 000

Rodičovská linka 606 021 021

Proces adaptace u každého probíhá individuálně, a proto může chvíli trvat, než si vše sedne. Stojí za to zaměřit se na vztahy a s hodnocením školního výkonu chvíli počkat. Pokud vás zajímají další tipy, jak dětem usnadnit začátek školního roku, hledejte inspiraci v našem článku Jak podpořit žáky při návratu do školy po Covid-19.

Zdroje: 

Ager, K. , Albrecht, N. & Cohen, P. (2015). Mindfulness in Schools Research Project: Exploring Students’ Perspectives of Mindfulness—What are students’ perspectives of learning mindfulness practices at school?. Psychology, 6, 896-914. doi: 10.4236/psych.2015.67088.

Sarah Hall (2010) Supporting mental health and wellbeing at a whole-school level: listening to and acting upon children’s views, Emotional and Behavioural Difficulties, 15:4, 323-339, DOI: 10.1080/13632752.2010.523234

https://www.annafreud.org/media/12990/naht-coronavirus-wellbeing-proof-4-1.pdf

https://childmind.org/article/how-to-help-kids-who-are-lonely/

https://education.qld.gov.au/curriculums/learningfromhome/wellbeing-activities-booklet.pdf

https://skav.cz/wp-content/uploads/2021/04/Wellbeing_Rozsirena_definice_brezen_2021_A4-2-1.pdf