Kolik je ti let a jaké je tvé současné povolání?

Je mi 27 let a pracuji jako lékařka na neurologickém oddělení.

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

Léčím se s bipolární afektivní poruchou.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Poprvé jsem onemocněla v 16 letech. První fáze byla depresivní a trvala asi tři čtvrtě roku. Nebyla to jen smutná nálada, bylo to jako by mi v těle vyhasla veškerá síla. Mé pocity beznaděje byly tak intenzivní, že jsem nechtěla být na světě. Vůbec jsem neměla radost ze života. Pořád jsem chtěla spát, protože jen ve spánku jsem si odpočinula od té nesnesitelné prázdnoty, která mě pohltila, mou mysl i duši.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Před propuknutím onemocnění jsem zažila velký psychický otřes poté, co mi po sobě umřely dvě blízké osoby. Myslím však, že je více faktorů, které onemocnění spustily, byl to mimo jiné stres z nástupu na gymnázium, roli může hrát také genetická predispozice.

BIPOLÁRNÍ AFEKTIVNÍ PORUCHA

Bipolární afektivní porucha (BAP) je onemocnění, během kterého dochází k periodickým změnám nálady v tzv. cyklech. Během této poruchy prochází člověk obdobím nadměrně zlepšené (manické) nálady, obdobím deprese a obdobím, kdy je nálada v normě. U každého je průběh onemocnění individuální a během života se může lišit a dosahovat různé intenzity. Jedná se o dlouhodobé onemocnění, které se nejefektivněji řeší kombinací psychoterapie a farmakologie. S jejich pomocí lze i s bipolární poruchou žít kvalitní život.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Při mánii byl nejhorší rozvoj paranoidního bludu, kdy jsem si myslela, že mě zabije spolužák. Když jsem pochopila, že jsem mimo realitu a vše se odehrává v mé hlavě, bylo toto prozření děsivé. Na doporučení mého psychiatra jsem poté byla hospitalizovaná v psychiatrické nemocnici. 

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka*ice?

Již při první atace deprese mě rodiče zavedli k psychiatričce. Tenkrát diagnostika bipolární afektivní poruchy nebyla možná. Projevovala jsem se pouze depresivně. Poté, co u mě propukla mánie a hypománie, jsem dostala správnou diagnózu.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Ano, užívám stabilizátor nálady, antidepresivum a antipsychotikum. Psychoterapie mi nesmírně pomáhá. Chodím na ní pravidelně již několik let, stejně tak mám pravidelné kontroly u svého psychiatra.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Je obtížné vybrat jednu věc. Myslím, že velmi pomohla psychoterapie se správným nastavením psychofarmakologické léčby. Bez podpory rodiny a mého manžela bych s nemocí sama bojovala těžko. Pro mě je zásadní pravidelný dostatečný spánek a pobyt v přírodě.

Stabilizátory nálady, antipsychotika a antidepresiva jsou tři různé skupiny léků používaných v psychiatrii:

Stabilizátory nálady pomáhají udržovat stabilní náladový stav pacienta*ky tím, že regulují hladiny neurotransmiterů v mozku. Jsou často používány k léčbě bipolární afektivní poruchy.

Antipsychotika působí na receptory neurotransmiterů, které jsou spojeny s regulací psychotických symptomů. Tyto léky jsou často používány k léčbě psychotických poruch, jako je schizofrenie, a také mohou být používány k léčbě bipolární poruchy.

Antidepresiva díky svému mechanismu pomáhají zvyšovat hladiny neurotransmiterů v mozkových synapsích, díky čemuž pomáhají zlepšovat náladu a snižovat symptomy deprese aa úzkostných poruch. Jsou předepisovány k léčbě depresivních poruch a někdy jsou také používány k léčbě úzkostných poruch, obsedantně-kompulzivní poruchy a dalších podobných obtíží.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže?

V depresi jsem  pesimistická, ztrácím naději, že zase bude líp. Nejraději celé dny ležím v posteli. Nemám energii vůbec na nic. Učení na zkoušky mne počas deprese hodně vyčerpávalo. Zároveň se přidaly úzkosti, jak vše zvládnu a co budu dělat, když medicínu nedokončím. V mánii naopak nepotřebuji skoro spát, mám strašně moc nápadů, přeskakuji od jedné činnosti k druhé, jsem roztěkaná, podrážděná a někdy hádavá. Mám tak dobrou náladu, že se musím pořád usmívat. Život se mi tedy mění podle fáze onemocnění. 

Musela jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Ano, musela jsem přestat sloužit noční služby v nemocnici, protože mi můj stav zhoršovaly. Dostatečný a pravidelný spánek je v prevenci relapsu nemoci velmi důležitý. Dlouhodobý stres během zkouškového období na vysoké škole způsoboval, že se projevy nemoci objevovaly znovu. Až po nějakém čase jsem si uvědomila, že když se budu pouze učit a nebudu o sebe pečovat a dodržovat základy psychohygieny, nemoc dá o sobě opět vědět. Musela jsem tedy zvolnit, trávit více času v přírodě, nemít na sebe tak velké nároky a více odpočívat. 

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Být tady pro mne, obejmout mě, nedávat nevyžádané rady, naslouchat, jak se cítím. Nenutit mne během deprese do aktivit. Když u mne propukne mánie, upozornit mne co nejdříve na změny v mém chování. Já si většinou zhoršení neuvědomím. Proto je důležité mě přimět ke kontrole u mého psychiatra, aby mi mohla být upravena léčba. 

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Bipolární  porucha mi komplikuje život, ale naštěstí žádná deprese netrvá věčně. Mánie zatěžuje zejména moje nejbližší, protože jsem vznětlivější a je nutné mě přesvědčit, že se mi nemoc vrátila a není to jen dobrá nálada. Díky maniodepresi jsem velmi vděčná za období, kdy se cítím dobře bez projevu poruchy. Myslím, že jsem díky ní vice empatická k pacientům, kteří mají psychické problémy. 

Co ti dělá v životě největší radost?

Mým největším štěstím je můj muž, který se mnou prožil těžké období, deprese i mánie a jehož podpory si nesmírně cením. Radost mi dělá třeba obyčejná procházka v lese. 

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?

Nechte si pomoci, bojovat sám s BAP je strašně těžké. V případě, že se nasadí medikace, ji užívejte podle doporučení. Upravujte dávkování jen po poradě s lékařem. 

Je něco, co bys chtěla, aby lidé o tvojí nemoci věděli?

Že úsudek v mánii může být zhoršený. 

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy.

Kolik je ti let a jaké je tvé současné povolání?

Je mi 31 a pracovně se pohybuji v prostředí kulturních a neziskových organizací jako komunikační manažerka. Věnuji se brandu, práci s obsahem i PR. Je to hodně komplexní práce. Momentálně si zpracovávám i témata pro svou volnou nohu.

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

Mám diagnostikovanou těžkou depresi. 

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

To je velmi těžké říct. Jak říká moje paní doktorka: „deprese není zlomená noha“, která se zlomí a vy za poměrně krátkou dobu víte, že ji máte zlomenou. U mě je navíc ve hře možnost, že se jedná o dědičně danou nebo vnitřními změnami v chemii mozku způsobenou depresi.

Když jsme se s paní doktorkou snažily vystopovat, kam až v mé životní historii sahají příznaky deprese, došly jsme až někam do roku 2015, kdy už jsem měla prokazatelné příznaky. Ale celé to možná běželo ještě déle. A to pro mě samotnou na tom všem bylo nejvíc šokující – jak dlouho a plíživě se u mě deprese rozvíjela. Postupně se mi přidávaly další a další příznaky a já jsem to všechno brala jakou součást mé osobnosti, mé povahy (která je trochu komplikovanější, přiznávám). Neustále jsem si říkala: mám špatné období, udělám tohle, stane se tamto a už to bude lepší. Jenže nebylo, což jsem ve své náročnosti k sobě brala jako svoje osobní selhání. Nenapadlo mě, že jsem nemocná. Celý ty roky jsem si myslela, že tak jako já se cítí všichni ostatní, jen to nějak lépe zvládají. 

DEPRESE
Deprese je charakterizována hlubokým pocitem smutku, ztrátou zájmu a radosti a sníženou energií a chutí do života. Jedná se o duševní onemocnění ovlivňující to, jak se cítíme, jak přemýšlíme i jak se chováme. Lidé s depresí mají dlouhodobě špatnou náladu, trpí úzkostí, stahují se do izolace a nezřídka trpí i tělesnými příznaky (nechuť k jídlu, poruchy spánku, únava). Deprese není vůlí ovlivnitelná, ale u většiny lidí je dobře léčitelná. U mírné deprese může dostatečně pomoci samotná psychoterapie. Od středně težké deprese jsou však potřebné léky a optimální je kombinace antidepresiv a psychoterapie, díky kterým je snazší nalézt naději, úlevu, obnovit svou kvalitu života a zotavit se.

Na jaře 2021 se mi k tomu všemu přidaly zdravotní problémy. Začalo to tím, že jsem zkolabovala. Následně jsem řešila problémy s tlakem, srdečním tepem, zažívací problémy… Chodila jsem z jednoho vyšetření na druhé a nikde mi nebyli schopni říct příčinu a co se děje. Až krátce potom, co jsem měla diagnostikovanou depresi, jsem se dozvěděla, že právě zažívací problémy nebo problémy se srdečním tepem jsou nejčastější tělesné příznaky deprese. Potom, co jsem začala brát antidepresiva, všechny tyto obtíže ustaly. Chci tím vším říct, že je strašně těžké, všechny ty psychické a tělesné příznaky správně identifikovat a sám sobě říct: tohle už není v pořádku, musím vyhledat odbornou pomoc. Klíčovou roli, jako i v mém případě, hraje okolí. A právě proto si myslím, že je nesmírně důležité mluvit o příznacích deprese a duševním zdraví celkově. 

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Osobně si to nemyslím. Rozhodně si nenesu žádné vědomé trauma. Jsem citlivá a věci/vztahy, na kterých mi záleží, prožívám asi více než by bylo zdrávo. Ale nemyslím si, že by to mohl být spouštěč deprese. Sama se přikláním spíše k variantě genetické predispozice nebo vnitřní změně, kterou nelze ovlivnit. 

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Celý první půl roku 2022 a zejména jaro, kdy už jsem byla v těžké depresi, byl pro mě strašně těžkým obdobím. To, že jsem se dostala do fáze, kdy už jsem takřka nebyla schopna sama fungovat a postarat se o základní věci, o sebe, je něco, co si v sobě nesu dodnes. Když jsem mluvila o tom, že pro mě bylo šokující, jak dlouho u mě nemoc běžela ještě před diagnózou, tak ruku v ruce s tím jde šíře příznaků deprese – které nejsou jen psychické, ale i kognitivní a fyzické. To, co jsem prožívala v této fázi, byla naprostá rezignace na život. Byla jsem nepopsatelně unavená, zapomínala jsem, mozek mi nefungoval, jak jsem byla zvyklá, dny se mi rozpadaly, nebyla jsem schopná sebemenší organizace, a nakonec už ani té nejelementárnější.  Ta naprostá bezmoc a nemohoucnost ovládnout vlastní tělo – to byl nejhorší zážitek. 

Pamatuji si na moment z loňského června, který to dobře popisuje. Bylo pondělní ráno, teda spíše už dopoledne, seděla jsem doma v županu, koukala jsem do zdi a po tváři mi tekly slzy. Nebyla jsem naprosto schopná se zvednout, nějak se zorganizovat. Jen jsem seděla, koukala do blba a bylo mi strašně, bolelo mě i dýchat. Měla jsem pocit, že vážím nejméně 150 kilo a svět ještě v ten den končí. 

Kdy jsi vyhledal*a pomoc odborníka?

Pozdě. Bohužel. Jak vyplývá z názvu mé diagnózy a jak jsem popsala výše, už jsem byla ve velmi špatném stavu. Myslím, že jsem byla kousek od úplného kolapsu. Ale měla jsem štěstí v neštěstí. Mám skvělou paní doktorku, ke které mě nasměrovala má tehdejší terapeutka, neméně skvělá. 

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Beru dvoje antidepresiva, chodím na pravidelné měsíční kontroly na psychiatrii a momentálně se vracím zpět do terapie. 

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Na začátku mi moc pomohla paní doktorka, která je člověk na svém místě a mimořádně empatická dáma k tomu.  A já myslím, že empatie léčí. Vyslechla mě, podpořila a zkrátka věděla, o čem mluvím. Hned na prvním setkání mi řekla několik osobních vět, které mi dodaly sílu. Pomohlo mi i to, že mi později vysvětlila, jak deprese funguje a co se reálně v mém těle děje. Že deprese je vlastně rozpad vnitřních biorytmů. To byl moment, kdy se mi začalo všechno spojovat, najednou do sebe všechno z předchozích let i posledních měsíců zapadalo. Asi to zní zvláštně, ale v ten moment se mi hodně ulevilo a těšila jsem se až mi zaberou antidepresiva a znovu se nadechnu. 

Pomohla mi i bezmezná podpora mých rodičů, rodiny, přátel a kolegů v týmu, kteří mi umožnili odejít na neschopenku, i když jsem v té době byla ve zkušební době. Toho všeho jsem si nesmírně vážila a vážím. Měla jsem ideální podmínky k zotavení a na půl roku jsem se odpojila od světa. 

A pomohla mi i nějaká moje vnitřní síla. To, že vím, kam chci v životě jít a čemu věřím a že jsem se hned na začátku rozhodla, že to nevzdám. Vize toho, že se mi uleví a můj život bude lehčí, pro mě byla velkou motivací. Můj osobní symbol je symbol Fénixe – vstát z popela. A přesně to se, myslím, stalo. 

A pomohla mi i nějaká moje vnitřní síla. To, že vím, kam chci v životě jít a čemu věřím a že jsem se hned na začátku rozhodla, že to nevzdám. Vize toho, že se mi uleví a můj život bude lehčí, pro mě byla velkou motivací. Můj osobní symbol je symbol Fénixe – vstát z popela. A přesně to se, myslím, stalo. 

Když přijde depresivní příhoda teď, už vím, co to obnáší. Hlavně, že nemá cenu jít hlavou proti zdi. Všechno zruším, zatáhnu závěsy a prostě si to odžiju. Je strašně důležité tu nemoc a vše, co přináší, prostě „jen“ přijmout. 

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže?

Jestli se ptáte na to, zda se mi otočil život vzhůru nohama, tak ano, otočil. Žít s depresí je rozhodně jiné než žít bez ní. 

Jsou věci, které jsou dané. Jako to, že ráno mi je nejhůř a celé dopoledne moc nefunguji. „Naskočí“ mi to až později, navečer se mi obvykle uleví a je mi lépe. Energie, a to, co mi umožní, je hodně specifické a jiné a ještě pořád se s tím učím nakládat, ale moje dny fungují jinak. Velký vliv má na mě i počasí, například začátek jara, březen/duben bývá pro lidi s depresí hodně náročné období. A pak je zde celá řada faktorů, které ovlivňují každodenní život. Ty si sama ještě hodně ohmatávám a zjišťuju, jak s nimi pracovat a co mi dělá dobře. 

Musela jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Dát se na první místo. Naprosto bezvýhradně, bez toho se to zvládnout nedá. Potom jsem změnila stravu, výrazně jsem omezila lepek a cukry. A alkohol taky není úplně ideální.

Buďte k sobě všímaví a nesrovnávejte své síly s druhými. Každý máme svoji cestu. Pokud vám není dobře déle než několik týdnu, kvalita vašeho života prokazatelně klesá a cítíte těžkost, vyhledejte raději odbornou pomoc.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Moji přátelé jsou skvělí a zralí lidé, často vzdělaní v příbuzných oborech psychologie, takže mi byli po celou dobu skvělou oporou i informačním zázemím. Vděčím jim za hodně. 

Ale kdybych to měla z obecnit a napsat, co mi od nich pomáhalo, tak to bylo bezvýhradné přijetí a podpora. Věřili mi, a to i ve dnech, kdy já jsem nevěřila vůbec ničemu. Určitě jsem od nich neslýchala bagatelizující věty typu: „Běž na procházku, to ti pomůže“ nebo „Nesmíš si to tak brát, jsi ještě moc mladá“ a pak moje nejoblíbenější „A co se jako stalo?“.  To opravdu prosím vás nikomu neříkejte, zvlášť někomu, kdo je nemocný. Naopak pomáhá respekt a na dotyčného netlačit. A pak to jsou samozřejmě i čistě praktické věci, jako dojít na nákup, uvařit. To pomůže moc. 

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Pravděpodobně mi vzaly pár let života, které už nezískám zpátky. Rozhodně jejich kvalitu. A asi ovlivnily i nějaké věci v mém osobním životě – když jste v depresi, tak vztahy a komunikace úplně nefungují. Byly situace, které mě i zpětně mrzí, jak se staly. 

A co mi daly? Myslím, že jsem se naučila víc být v přítomnosti a tolik neplánovat. Nikdy totiž nevím, kolik energie budu mít druhý den nebo jak mi bude. I když s léky se tyto propady minimalizovaly. 

Co ti dělá v životě největší radost?

Nevím, jestli přímo radost. Pro nás, co se žijeme s depresí, je to hlavně pocitově spíš taková neradost. Já si upřímně nepamatuji, kdy jsem naposledy zažila upřímný pocit radosti. Ale je celá řada věcí, které mě těší a které mám ráda. 

Chvíle s přáteli, ranní hrnek kafe, les, moře, kvalitní gastronomie, sarkasmus, Johnny Mitchell, grafický a interiérový design a momenty, kdy potkám někoho, kdo stejně jako já vyznává lehkou ironii a můžeme si společně ironicky zažertovat. Nebo mlčet. To mám ráda moc a těchto věcí, které mě naplňují,  je nekonečně. A je pravda, že když není dobře, tak se těmito věcmi zdrojuji.  

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?

Buďte k sobě všímaví a nesrovnávejte své síly s druhými. Každý máme svoji cestu. Pokud vám není dobře déle než několik týdnu, kvalita vašeho života prokazatelně klesá a cítíte těžkost, vyhledejte raději odbornou pomoc. Čím dříve se k ní dostanete, tím lepší může mít léčba efekt. Antidepresiva vám pomůžou, nemusíte se jich bát. Všechno bude dobrý! 

Je něco, co bys chtěla, aby lidé o tvojí nemoci věděli?

Ano, asi ano. Nemusí to být zrovna o té mé, ale z celého srdce bych si přála, aby společnost byla k sobě ohleduplnější a byla ohleduplnější i k lidem s duševním onemocněním. Často postrádám z mého pohledu úplně obyčejné věci, jako je respekt – respekt k druhým lidem, k jejich životnímu příběhu, stejně tak empatii, všímavost. 

Přála bych si, aby slova „deprese“ a „depka“ zmizela z veřejného slovníku, pokud jimi popisujeme naši špatnou náladu, frustraci, cokoliv podobného. Žádnou jinou nemoc takto nebagatelizujeme, tak proč právě depresi? Deprese není špatná nálada, deprese je nemoc. Je to ten nejtemnější les. 

I přesto se s ní dá žít plnohodnotný život, možná trochu pomalejší, ale i tak odžitý až do morku kosti. Často stačí jen trocha respektu, empatie, všímavosti… 

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy.

Kolik je ti let a kde pracuješ?   

Je mi 22 let a momentálně pracuji jako vychovatelka ve školní družině.

S čím se léčíš? 

Léčím se s hraniční poruchou osobnosti. 

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily? 

Psychické problémy se u mě objevily, když mi bylo 15 let. Tehdy mě čekaly přijímací zkoušky na gymnázium a doma to také nebylo úplně jednoduché. Prostě toho bylo moc a všechen ten stres se začal projevovat úzkostmi a potřebou neustálého kontrolování věcí a mytí si rukou.

Naprosto přesně si pamatuji celý ten kolotoč: zkontrolovat peněženku nebo klíče, následně si umýt ruce. A takto klidně desetkrát za sebou.

Abych řekla pravdu, bylo to hlavně kvůli strachu o rodinu, tehdy byly totiž mé nejmladší sestře pouze tři roky a já jsem se neskutečně bála, že jí svou neopatrností ublížím. Tou dobou mi byla psycholožkou diagnostikována mírná verze OCD, bez doporučení navštívit psychiatra. Docházela jsem poté k jiné psycholožce, která nakonec usoudila, že se nejedná o OCD, ale o reakci na vysokou míru stresu.

Po nástupu na střední školu se vše změnilo. Našla jsem si nové kamarády a mé návštěvy psychologa byly stále méně častější. Pak ale přišel maturitní ročník a nástup na univerzitu. Během prvního zkouškového období nastal zlom, hlavou mi začaly probíhat sebepoškozující a sebevražedné myšlenky. Tou dobou jsem se opět svěřila do rukou psycholožky, ale ta tomu nevěnovala pozornost, poradila mi nějaké volně dostupné medikamenty a poslala mě domů. V té chvíli jsem si neuvědomovala, že tohle není normální stav a pro léky jsem si ani nedošla.

Pozn. Nevypusť duši

Obsedantně kompulzivní porucha (OCD)

OCD se řadí mezi neurotické poruchy. Neurotické poruchy jsou různorodou skupinou psychických poruch, u kterých bývá v popředí úzkost, strach a jejich tělesný doprovod. Obsese jsou nutkavé nápady, myšlenky, představy nebo impulzy, které se znovu a znovu stereotypně vracejí do mysli. Člověk je pociťuje jako cizí, neodpovídající jeho skutečným zájmům a přáním. Uvědomuje si, že jsou to jen nápady a že nic takového se pravděpodobně nestane, ale sám fakt, že ho to napadlo, ho silně znejišťuje. Nejraději by obsese potlačil, ale čím je více potlačuje, tím více se objevují. Jsou pro něj ohrožující a rychle zvyšují napětí (většinou přes nepříjemné emoční stavy jako je úzkost nebo zlost), což vede k potřebě je neutralizovat. K neutralizaci (snížení napětí) slouží pak rituály – kompulze. Mohou to být opakující se projevy v chování (například opakované kontroly uzavření dveří, kohoutku, nadměrné umývání rukou) nebo myšlenky (například počítání, modlení se). OCD se léčí jak léky, tak psychoterapií.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?   

Věřím, že to, co se stalo následně, mělo co dělat také s covidem a lockdownem.

Kvůli uzavření VŠ jsem se vrátila domů a v mysli se mi začaly objevovat velmi konkrétní myšlenky na sebepoškození a sebevraždu. Tou dobou jsem se začala řezat.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?   

Abych byla upřímná, asi bych to sama nedokázala. Ale naštěstí si nás se sestrou večer posadila mamka na gauč a začala na nás tlačit, protože tou dobou vyplynulo na povrch také sestřino psychické onemocnění. Mamka chtěla, abychom jí prozradily, co se děje, a v tu chvíli jsem to už nevydržela a všechno jsem jí vyklopila. Druhý den jsem okamžitě znovu zamířila za psycholožkou, která po našem rozhovoru usoudila, že jsem upadla do deprese a dále doporučila návštěvu psychiatra. Jenomže já už jsem v tu chvíli věděla, že jakmile přijedu domů, znovu si ublížím. Celou cestu vlakem jsem přemýšlela jen o tom. Ale i tento záměr byl odhalen, takže mě rodiče naložili do auta a odvezli do psychiatrické nemocnice v Bohnicích, kde mě chtěli na pár dní umístit do Krizového centra. To bylo ale kvůli covidu zavřené, takže mě dovedli přímo na centrální příjem pacientů.

Co je tvá nejhorší zkušenost?

Určitě můj příjem. Zastavila jsem se ve dveřích a řekla jsem, že dál nejdu, takže mě tam museli dostrkat. Do ordinace jsem vstoupila s mamkou. Paní doktorka si nás posadila ke stolu a začala mi pokládat otázky, na které jsem pravdivě odpovídala. Nakonec jsem jí popsala i své myšlenky na sebevraždu. Na to mi odpověděla, že se dnes určitě domů nevrátím a dala mi dvě možnosti: buď se nechám hospitalizovat dobrovolně, nebo kontaktuje soud a pak půjde o nedobrovolnou hospitalizaci.

Podepsala jsem papír o tom, že se nechávám hospitalizovat ze své vlastní vůle a bylo to to nejtěžší, ale zároveň to nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala.

A zpětně bych tímto chtěla té paní doktorce a mým rodičům MOC poděkovat za jejich duchapřítomnost, jelikož jsem si jistá, že bych postupem času k té sebevraždě opravdu došla.

Bereš léky? 

Ano, pravidelně docházím jak na psychiatrii, tak terapii. 

Co ti pomáhá? 

Musím říci, že mám opravdu úžasnou rodinu, která mě za každých okolností podrží a ve chvíli, kdy mi není nejlépe, mi poskytnou to nejvřelejší objetí. Jsem vášnivý čtenář, takže mi často pomáhá literatura. No a také bych ráda zmínila svého zvířecího kamaráda – králíka Smíška. Pořídila jsem si ho na základě zkušenosti z Bohnic, kde jsem zjistila, že mi kontakt se zvířetem pomáhá při překonávání úzkostí. A proč se jmenuje Smíšek? Vysvětlení je jednoduché – jsem velkou fanynkou Pána prstenů, kde se vyskytuje hobit s přezdívkou Smíšek. A také jsem usoudila, že je to úžasně veselé jméno. A mám vlastně ještě jednu novinku, pořídila jsem si tetování mého oblíbeného fantastického zvířete – draka. Důvodem je to, že jsem jako mladší často trpěla na noční děsy. Přišla jsem ale na to, že mi neskutečně pomáhá představa, že ležím na zemi a kolem mě je obtočený obrovský drak, který mě stráží, no a od té doby jsem tohoto tvora začala vnímat jako svého ochránce.

Jak se ti změnil život? 

O 180 stupňů. Všechno to začalo tou hospitalizací, to jsem ještě stále měla v hlavě myšlenku, že MUSÍM dokončit semestr. Že MUSÍM získat titul. Ale pak se stalo něco úžasného. Pamatuji si, že jsem se zrovna vracela z dílen na oddělení a najednou mě napadla myšlenka, že žiju. Že prostě ŽIJU! A že k tomu žití přeci nepotřebuji mít titul, že stačí, když budu šťastná. A to se mi podařilo. Zanechala jsem studia a začala pracovat ve školní družině. Teď pracuji na zkrácený úvazek a k tomu studuji VOŠ a jsem naprosto spokojená.

Co ti tvé obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Tohle je těžká otázka, protože aktuálně nejsem schopná vzpomenout si na negativa. A vlastně si na ně ani vzpomínat nechci, protože jsem se rozhodla, že budu na věci pohlížet z pozitivní strany. Takže vám sdělím pouze to, co mi to přineslo.

Získala jsem úplně odlišný pohled na sebe sama, přijímám se teď taková, jaká jsem, a netrestám se za své chyby.

Rozhodla jsem se, že už nechci dělat věci, které jsou mi proti srsti, že chci dělat jen věci, které mě naplňují. No a v neposlední řadě nás to určitě stmelilo jako rodinu.

Co ti dělá v životě největší radost?   

Rodina, knihy a práce. 

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?   

Mít sebevražedné myšlenky není normální. Ubližovat si není normální. Vyhledej pomoc. Věř mi, tvůj život stojí za to. Chápu, že je velmi těžké se s takovým problémem svěřit, že se třeba stydíš. Důležité je ale vědět, že se nemáš za co stydět. Styděl by ses jít na pohotovost kvůli zraněné noze? Ne? Tak proč se bojíš jít za psychiatrem se zraněnou myslí? Věřím, že sebereš veškerou svou odvahu a půjdeš do toho. Zvládneš to!

Pamatuji si jednu situaci, kdy jsme se ještě na uzavřeném oddělení s holkama bavily o tom, zda sdílet s okolím to, že jsme si prošly tímto druhem léčby. A jedna slečna, která tam byla už poněkolikáté, řekla: “Jo. A většinou to říkám hodně nahlas, protože když se ke mě někdo kvůli tomu otočí zády, poznám tak, kdo mi stojí za to, abych se s ním bavila.” A tohle je něco, co mě bude provázet celým mým životem.

Nicméně bych tu ale měla také jednu věc, kterou bych chtěla vzkázat VŠEM bez ohledu na to, zda trpíte, nebo netrpíte duševní poruchou: NIKDY neposuzujte životní příběh někoho jiného. Nikdo nemá právo říkat vám, že váš problém je banálnější než ten jeho.

Pozn. Nevypusť duši:

Poruchy osobnosti představují soubor odchylek od běžného způsobu chování, myšlení a vnitřního prožívání. Nejedná se přitom pouze o zvýraznění určitého rysu osobnosti, tzv. akcentovanou osobnost. V případě poruch osobnosti se již jedná o zaběhnuté vzorce chování, myšlení a prožívání, které pronikají do většiny oblastí osobního a sociálního fungování a mohou lidem s poruchou osobnosti znemožňovat žít normální život. Své potíže pak lidé s poruchou osobnosti často řeší sebepoškozováním či pokusy o sebevraždu. Hraniční porucha osobnosti (HPO) není nemocí v pravém slova smyslu. Jde o určitý povahový typ člověka, který je charakterizován častými změnami nálad a postojů, což se také projevuje nestabilitou ve vztazích a tendencí jednat impulzivně bez uvážení důsledků. Lidé s HPO si nejsou jisti druhými lidmi, ale zároveň potřebují jejich přijetí a bojí se odmítnutí, vytvářejí buď závislé a těsné svazky, nebo se naopak chovají distancovaně a chladně.

Zdroje:

Grambal, A., Praško, J., & Kasalová, P. (2017). Hraniční porucha osobnosti a její léčba. Praha: Grada Publishing

http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/poruchy-osobnosti/

http://www.kaleidoskop-os.cz/

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?   

Je mi 32 let, vystřídal jsem několik různých, někdy i dost zajímavých zaměstnání. Největší potěšení ze zaměstnání jsem nalezl v „rodinné“ firmě, kde pracuji na pozici odborného prodejce čerpadel a obchodního zástupce. Doufám, že tam vše bude pokračovat tak dobře jako doposud.

S jakým duševním onemocněním se léčíš? 

Už šestým rokem se léčím, nebo spíše někdy i bojuji, s rekurentní depresivně úzkostnou poruchou.

Pozn. Nevypusť duši:
U smíšené úzkostně depresivní poruchy se mísí příznaky úzkosti s příznaky deprese, nicméně příznaků deprese ani příznaků úzkosti není tolik, aby zdůvodňovaly diagnózu depresivní poruchy či některé z úzkostných poruch. Typická je trvalá nebo vracející se špatná nálada, obtížné soustředění nebo pocit „prázdna v hlavě“, obtíže s usínáním nebo udržením spánku, neklidný spánek, pocit únavy, nedostatku energie, podrážděnost, nadměrná ostražitost, tendence k plačtivosti po nepatrných podnětech, pesimistická očekávání do budoucna, očekávání horšího, nízké sebevědomí nebo pocity méněcennosti.

Účinnou metodou léčby jsou farmakoterapie a psychoterapie

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily? 

Kdy se u mě problémy poprvé projevily, přesně nevím. Možná už v dětství, nebo v dospívání, v pubertě jsem měl menší výkyvy nálad každou chvilku. Nevím, jestli se to dá přiřadit právě tomuto onemocnění, protože všechny tyto stavy jsem bral automaticky, že se mi prostě dějí. Nepřikládal jsem jim tehdy nějakou určitou podstatu. Největší problém, právě asi z důvodu neléčení již dříve, se projevil kolem 25. roku. Pocity úzkosti, deprese a obsese začaly přicházet čím dál častěji. V těchto časech jsem si začal poprvé uvědomovat, že se se mnou asi něco děje. Když jsem si jednoho dne přečetl článek, který byl právě věnován depresivně úzkostné poruše a já se viděl úplně v celém obsahu, kontaktoval jsem psychiatra, který ihned odhalil můj problém a začal s léčbou. Přišel jsem již v čase, kdy byla celá nemoc plně rozjeta.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?   

Nějak si ani neuvědomuji, jestli u mě k nějakým spouštěčům dochází. Můj problém je spíše celkově rozsáhlý tím, že stále přetrvává. Nejvíce problémů se rozběhlo právě kolem mého 25. roku. Nefungující vztah, kde jsem pociťoval lhostejnost k mé osobě a k mým problémům, žádný respekt a navíc finanční potíže.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou? 

Nejhorších zážitků mám několik. První z nejhorších zážitků bylo předávkování se uklidňujícími léky. Když už jsem cítil, že je situace nesnesitelná a potřeboval jsem „vypnout“ a utéct od toho nesnesitelného stavu a schovat se, tak jsem začal zvyšovat dávky léků do velkých rozměrů.

Účinná dávka v léku byla velmi vysoká a já byl schopný vzít hodně tablet najednou. V tu chvíli jsem byl „mimo“, ale bez té vnitřní nesnesitelné bolesti. Tyto stavy byly v tu chvíli pro mě příjemné, ale když se na to s odstupem času ohlédnu, byl to jeden z nejhorších zážitků.

Když už byla situace neúnosná, právě z důvodu předávkovávání, tak jsem se v jednom ze svých stavů pokusil o sebevraždu. Dnes už děkuji tomu, že jsem byl v pravou chvíli zachráněn rodiči. Ovšem po tomto mém incidentu bylo zjištěno, že se u mě vypěstovala silná závislost na některé léky.

Po mém pokusu o sebevraždu a spíše z větší části právě mé závislosti, jsem se nechal hospitalizovat do léčebného zařízení. V mém velmi těžkém stavu jsem si připadal, že jsem padl na úplné dno. Ta doba s těmito myšlenkami byla dost neúnosná a na začátku hospitalizace jsem opravdu myslel, že jsem na svém konci. Těžko se dá popsat ten pocit úplné bezmoci. Člověk, který si tím neprošel, tou tehdejší vnitřní bolestí, to stěží dokáže pochopit.

Posledním takovým zážitkem bylo, když se u mě projevila panická ataka. Byl jsem zrovna v práci, prodejna byla otevřená a mě postihla dost silná ataka. Nebyl jsem v tu chvíli schopný ničeho, měl jsem zrychlené dýchání, třes a brnění v rukou a v ústech. Jediné, co jsem mohl, bylo odejít do skladu hned vedle obchodu, tam jsem si sedl na zem a po chvilce jsem omdlel. Nevím, po jaké době jsem se probudil, ale ta představa otevřeného obchodu a já v atace ve skladu je děsná. Snad naštěstí nikdo zrovna nepřišel.

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?   

Pomoc odborníka jsem vyhledal kolem mého 25. roku. Určitě jsem měl přijít dřív, ale ten stud a strach mi to nedovolil.

Bereš léky nebo chodíš na terapie? 

Za celou dobu od začátku léčení jsem vystřídal mnoho druhů léků, abychom s lékařem přišli na to, které budou nejlepší. Nyní beru 3 druhy léků, z nichž nejspíše 2 budu brát dlouhodobě. Terapii jsem zkusil 3x, nevím tedy jestli to bylo zapříčiněno mou nemocí, že jsem si všechno moc bral, ale nesedlo mi to. Nesedl mi vždy terapeut a jeho přístup k mému onemocnění. V současné době přemýšlím, že to s terapií znovu zkusím a vybírám vhodného terapeuta.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá? 

V té nejtěžší fázi mi pomohl právě asi pobyt v léčebně. Tam se mi asi poprvé otevřely oči a začal jsem svůj problém řešit sám v sobě a sám si pomáhat. Měl jsem velkou oporu v bratrovi a v rodičích, což byla pro mě ohromná pomoc, že na to nejsem sám.

Velká pomoc je i v lécích, je to taková hodně důležitá berlička, která člověku pomůže trochu normálně fungovat a tím se i zaměřit na svůj problém a začít ho řešit.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? 

Dříve jsem býval velký bavič. Na školách jsem byl třídní šašek a celkově veselý člověk. Od projevení prvních potíží a začátku léčby už bohužel takový nejsem. Nemyslím si, že by to bylo zapříčiněno léky, ale spíše celkovým problémem s onemocněním. Ovšem snažím se opět dostat do toho rozpoložení a věřím, že se to časem podaří.

Musel jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Musel jsem úplně změnit přístup k životu, hlavně přístup k mému onemocnění. Přiznat si to samotné onemocnění, nestydět se za něj a pracovat s ním. Správně užívat léky a neukončovat si sám léčbu. Přiznat si, že mám problém a uvědomit si ho a učit se ním pracovat.

 Co pro tebe může udělat tvoje okolí, když si procházíš horším obdobím?   

Důležitá je asi opora. Ale nejdůležitější je celý problém nezlehčovat.

Několikrát jsem slýchával ty fráze, vzchop se, to přejde, chovej se jako chlap, to nic, to přejde. Tohle zlehčování problému nijak nepomůže a ani nedostane člověka z té těžší fáze. Nejdůležitější je pochopení.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Vzaly mi určitě veselou chuť do života, úspěšné prožívání a fungování ve vztahu. Vzaly mi v těžším období ten pocit sebe sama, jakoby moji totožnost. Naopak mi ale daly při léčbě poznání sebe sama, poznání fungování mojí mysli. Daly mi velkou jistotu v pomoci mojí rodiny, hlavně mého bratra, který se mi snaží i přes své starosti pomáhat, motivovat mě a být nablízku. Daly mi širší pohled na svět, ve kterém je mnoho takto nemocných lidí a na celkovou problematiku tohoto onemocnění a bohužel i poznání, jaké je v naší zemi velké tabu, co se týče duševních onemocnění.

Co ti dělá v životě největší radost?   

Zatím nedokážu posoudit, co by byla úplně největší radost v mém životě, ale určitě několik malých radostí je. Moje radost je moje zaměstnání, což mnoho lidí asi nemá 🙂 . Hraji v kapele, takže velkou radost mi dělá setkání s přáteli, hraní a zábava spojená s tím. Nemůžu opomenout mé malé úžasné synovce. Doufám, že těch radostí v životě bude víc a budou i ty největší.

Je něco, co bys chtěl, aby lidé o tvojí nemoci věděli? 

Rekurentní depresivně úzkostná porucha je taková, že se stále vrací. Je důležité si uvědomit, že depresivní onemocnění může být v mnoha případech i smrtelné. Nikdy nepodceňujte problémy, starosti, obavy a bolesti ostatních nebo i své vlastní. V mém případě je moje nemoc sice plně nevyléčitelná, ale když člověk chce, dá se s tím pracovat a žít normálním, aktivním a alespoň trochu veselým životem.

Co bys vzkázal lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?   

Určitě bych nejvíc asi doporučil, aby se nestyděli za své onemocnění. Neodkládejte návštěvu psychiatra, dbejte na dodržování léčby. Nikdy si nevysazujte léky a snažte se vydržet.

Při nějakém prvotním náznaku svých problému si je určitě nenechávejte pro sebe. Sdělte svůj problém, své starosti, své bolesti těm nejbližším, které máte. Nebojte se říct o pomoc. Nebuďte s tím sami. Všechno se dá vždy řešit. Důležité je se nestydět… A hlavně, přeji vám všem hodně sil!

Zdroje: 

https://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/neuroticke-poruchy/smisena-uzkostne-depresivni-porucha/

https://www.reformapsychiatrie.cz/sites/default/files/2021-06/Prirucka_jazyka_zotaveni.pdf

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?   

Je mi 22 let a v současné době pracuji na pražské prodejně designové obuvi a zároveň studuji magisterský program na FSV UK.

S jakým duševním onemocněním se léčíš? 

Léčím se s úzkostnou poruchou.

Pozn. Nevypusť duši: Úzkostné poruchy poruchy by se daly zjednodušeně definovat jako různé kombinace tělesných a psychických projevů úzkosti, které nejsou vyvolány žádným reálným nebezpečím. Intenzita příznaků může být různá. Může se projevit jen mírnou nepohodou nebo nervozitou, na druhé straně stavem hrůzy a paniky. Úzkost může „volně plynout“ bez omezení na zvláštní okolnosti, nebo se projevit v záchvatech.

Pokud se objeví náhle a bez zjevné příčiny, mluvíme o spontánní úzkosti, případně spontánním záchvatu paniky. Pokud se týká konkrétních situací, kterých se běžně lidé nebojí, jde o fobii. Pokud se rozvine při očekávání ohrožující situace, mluvíme o anticipační úzkosti.

Bylo mi tehdy zhruba 16 let, chodila jsem na gymnázium a při hodině fyziky jsem z ničeho nic začala špatně vidět, cítila jsem silný tlak na srdci, křeče v břiše a nemohla jsem dýchat. Měla jsem pocit, že tohle je konec a umřu.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily? 

Je možné, že se mé psychické problémy projevovaly už dříve, ale takovým hlavním momentem, na který si vzpomínám, je můj první panický záchvat. Bylo mi tehdy zhruba 16 let, chodila jsem na gymnázium a při hodině fyziky jsem z ničeho nic začala špatně vidět, cítila jsem silný tlak na srdci, křeče v břiše a nemohla jsem dýchat. Měla jsem pocit, že tohle je konec a umřu. Skončilo to tak, že jsem si musela lehnout na zem, kde jsem se několik minut klepala než pro mě přijela záchranka a odvezla mě do nemocnice, kde mi udělali patřičná vyšetření a řekli mi, že mám nedostatek hořčíku v krvi a jinak mi nic není. Dalších několik let jsem žila s tím, že mám nedostatek hořčíku a moje problémy jsou zcela fyzické. Záchvaty jsem měla ale několikrát týdně, hlavně ve stresových situacích. 

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?   

Ano, podle mě určitě. Myslím, že jsem odjakživa velmi citlivý a empatický člověk a všechno tak nějak více prožívám. Na základní škole jsem vždy zvládala všechny předměty, stíhala se vídat s kamarády a navštěvovat kroužky. Na gymnáziu se to změnilo. Najednou jsem se ocitla v novém kolektivu, ve kterém jsem se většinu času necítila dobře, nátlak učitelů byl obrovský, a jelikož jsem se v té době začala intenzivně věnovat hudbě, učivo bylo nezvladatelné. V roce 2015 jsem se dostala do projektu Aquababes a přešla jsem ve škole na individuální studijní plán. Můj den byl takový, že jsem brzy ráno jela na taneční trénink, poté do školy napsat si test, na který jsem neměla čas se učit, hned poté jsem se vracela do centra, kde jsme většinou měly s holkama nějakou zkoušku kostýmů nebo další trénink a když jsem přijela domů, šla jsem ještě do fitness centra, abych byla se sebou spokojená, protože mi bylo v projektu řečeno, že televize rozšiřuje.

O žádné úzkostné poruše jsem nevěděla, myslela jsem si, že prostě taková jsem a že taková vždycky budu. Nebudu moct spát, budu se několikrát týdně klepat, moje myšlenky a nesmyslné scénáře v hlavě mě nenechají být a budu se stále strachem potit.

Předměty jsem nezvládala a kamarádi mě postupně opouštěli, jelikož jsem na ně neměla čas. Spolužáci si ze mě dělali srandu a někteří učitelé na mě byli ještě přísnější než na mé spolužáky. Má třídní učitelka si mě několikrát pozvala do kabinetu, kde mě zesměšňovala, shazovala a tvrdila mi, že na tuto školu nemám a že ať raději odejdu nebo mě vyhodí.  Nátlak byl obrovský. Bylo mi jen 16 let a chtěla jsem dělat to, co miluju. V té době se začalo projevovat moje duševní onemocnění, ale to jsem ještě nevěděla, že nějaké duševní onemocnění mám a psychické nemoci byly velké tabu. O žádné úzkostné poruše jsem nevěděla, myslela jsem si, že prostě taková jsem a že taková vždycky budu. Nebudu moct spát, budu se několikrát týdně klepat, moje myšlenky a nesmyslné scénáře v hlavě mě nenechají být a budu se stále strachem potit. Postupem času jsem začala poznávat lidi, kteří mi řekli, že mají úzkostnou poruchu nebo jiné duševní onemocnění a já se o to začala zajímat. Zjistila jsem, že mám všechny příznaky úzkostné poruchy a že mé záchvaty z nedostatku hořčíku jsou vlastně panické záchvaty.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou? 

Špatných zážitků mám nespočet, ale asi ty nejhorší byly ještě z doby, kdy jsem nevěděla, že to, čím trpím, je úzkostná porucha. Před několika lety mi odumřela půlka obličeje, byla jsem u doktora a řekl mi, že je vše v pořádku. Zjistila jsem, že v noci intenzivně skřípu zubama a ráno mě bolí celá ústa. Šla jsem k zubní lékařce, která mi udělala dlahu proti bruxismu. Tento chránič mi měl vydržet dva roky, po měsíci používání jsem se vzbudila s rozkousaným plastem v puse a doktorka nechápala, jak se to mohlo stát. Ten nejhorší a nejdůležitější zážitek se stal v lednu roku 2019 těsně před začátkem mojí léčby. Pracovala jsem tehdy v kavárně, kde jsem začala mít strašně bolestivé křeče v břiše, nedalo se to vydržet a já jela na pohotovost. V nemocnici si mě nechali několik dní a nic neobjevili. V té chvíli jsem si řekla, že už stačilo. Mé onemocnění mě omezovalo více než dost a já se začala bát o své fyzické zdraví. Všichni doktoři mi postupně začali říkat, že všechno, čím trpím, je ze stresu. Já si však neuvědomovala, že nějaký stres mám. V té době byl již zaryt hluboko uvnitř. Pamatuju si na slova ve své hlavě: „Jestli s tím teď nezačnu něco dělat, tak mě to jednou zabije”.

Pamatuji si, jak jsem stála v čekárně, opět ze mě tekl pot a klepala jsem se, ale když jsem odcházela z ordinace, tak jsem cítila obrovskou úlevu.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?   

Pomoc odborníka jsem vyhledala v květnu roku 2019. Začala jsem chodit ambulantně psychiatrii. Pamatuji si, jak jsem stála v čekárně, opět ze mě tekl pot a klepala jsem se, ale když jsem odcházela z ordinace, tak jsem cítila obrovskou úlevu. Následně jsem navštívila kliniku Eset, kde se pan doktor velmi divil, že jsem přišla až po šesti letech příznaků.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii? 

Aktuálně jsem ve fázi vysazování antidepresiv, která jsem brala rok a půl. Užívám nejnižší dávku a cítím se dobře. Měla jsem pocit, že to již zvládnu bez nich. Na terapii nechodím.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá? 

Každý den se doma věnuji józe a dechovým cvičením. Pomáhají mi také jiné sporty, má nejmilejší hudba, mazlení s mojí kočkou Máňou…a ledové sprchy!

Moje psychické a fyzické zdraví se stalo v mém životě číslem jedna.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? 

Změnil se hodně, ale nemůžu říct, že k horšímu. Naučila jsem se vážit si maličkostí a dát sama sebe na první místo. Moje psychické a fyzické zdraví se stalo v mém životě číslem jedna. Dělám jen to, co chci a do ničeho se nenutím. Nejsem na sebe tak přísná. Mám své mantinely. Vážím si sama sebe. Scházím se pouze s lidmi, kteří můj život naplňují a neberou mi energii. Za posledních let jsem si uvědomila mnohé a to právě díky úzkostné poruše.

 Co pro tebe může udělat tvoje okolí / kamarádi, když si procházíš horším obdobím?   

Snad jen být tady pro mě a zároveň mi dát prostor. Myslím si, že je v těžkém období nejhorší právě nátlak, který na vás okolí často vytváří. Mnohokrát nerozumí tomu, že to není jen špatná nálada, ale mnohem víc. Moji přátelé jsou však skvělí a už ví, jaká jsem, a co na mě zabírá…třeba když mě vezmou na kafe nebo se mnou jdou cvičit.

Lidé mě častokrát vidí jako tu bláznivou holku, co je velmi pozitivní, stále se setkává s lidmi, vystupuje na veřejnosti, sportuje a je šťastná. A to já jsem, ale za mým úsměvem se skrývá spoustu ran z minulosti, na kterých neustále pracuji.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Duševní obtíže mi před několika měsíci vzaly jednoho z mých nejbližších přátel, který spáchal sebevraždu. To byla opravdu jedna z nejtěžších chvil v mém životě a zároveň další spouštěč. Tentokrát toho, abych o svých problémech začala mluvit a ukázala lidem, že v tom nejsou sami. Lidé mě častokrát vidí jako tu bláznivou holku, co je velmi pozitivní, stále se setkává s lidmi, vystupuje na veřejnosti, sportuje a je šťastná. A to já jsem, ale za mým úsměvem se skrývá spoustu ran z minulosti, na kterých neustále pracuji. Je to každodenní boj a tím se dostávám k tomu, co mi duševní obtíže daly. Obrovskou sílu a bojovnost. Já už svou minulost nezměním, ale můžu změnit něčí přítomnost a taky tu svou. Protože si všichni zasloužíme být šťastní bez ohledu na to, čím vším jsme si prošli.

Co ti dělá v životě největší radost?   

Vše, co mi pomáhá, a k tomu moje rodina a přátelé. Dělat radost ostatním je pro mě jedna z největších radostí. Velkou radostí je pro mě také moje hudba a lidi, co ji poslouchají a píší mi, že v nich něco vyvolává.

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?   

Držte se. Mluvte o svých problémech a pocitech. Vyhledejte pomoc odborníka, nemáte se za co stydět. Je nás spousta takových, co prožívají to, co vy. Nikdy v tom nejste sami a vždy je tady někdo, kdo vás má rád. A věřte, že to bude lepší, protože bude. Jsem toho důkazem.

Je něco, co bys chtěla, aby lidé o tvojí nemoci věděli? 

Úzkostnou poruchu nebo jiné duševní onemocnění má spoustu lidí ve vašem okolí a ani o tom nemusíte vědět. Snažte se tedy být ke všem tolerantní a milí, nikdy nevíte, čím si ten druhý zrovna prochází.

Zdroj:
http://www.cmhcd.cz/Stopstigma/O-dusevnich-nemocech/Neuroticke-poruchy/Neuroticke-poruchy/

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 32 let a nyní studuji psychologii na Masarykově univerzitě v Brně, působím jako lektor v Nevypusť duši a k tomu nyní hledám další pracovní uplatnění.

S jakým duševním onemocněním máš zkušenost?

Přibližně 20 let jsem žil se sociální fobií, kterou jsem překonal. Aktuálně se léčím s depresí.

Pozn. Nevypusť duši: 

Sociální fobie patří mezi úzkostné poruchy. Pro sociální fobii je typické, že se objevuje v mezilidských situacích, kde člověk prožívá vysokou míru strachu a sociální úzkosti. Vystaví-li se sociálním situacím, objeví se příznaky, např. obavy z toho, co si o něm budou myslet druzí (“jsem nudný, nezajímavý”), obavy z vlastní reakce na situaci (“zčervenám a ztrapním se”), nebo z důsledků, které by takové selhání mohlo přivést (“lidé mě budou pomlouvat, budou se mi posmívat”).

Pro léčbu sociální fobie se využívají léky, ale také psychoterapie zaměřená na nácvik sociálních či relaxačních dovedností a práce s myšlenkami. 

Navazování vztahů bylo pro mě problematické. Toužil jsem po sociálním kontaktu a zároveň se ho bál a snažil se mu vyhýbat. 

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Nevím to přesně, ale vzpomínám si, že některé projevy se začali objevovat už v 6 letech. Postupně se to vyvíjelo a zhoršovalo. Problémem pro mě byly všechny sociální situace, i jen v nich být, natož aktivně něco říkat. Zažíval jsem úzkost a v hlavě si pořád vše dokola přehrával. Byl jsem si nejistý čímkoliv, co jsem dělal, měl jsem velmi nízké sebevědomí a neměl jsem se rád. Navazování vztahů bylo pro mě problematické. Toužil jsem po sociálním kontaktu a zároveň se ho bál a snažil se mu vyhýbat. Neustále jsem si něco vyčítal.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Nebyl tam žádný jeden spouštěč, spíše souhra více faktorů, které přicházely v průběhu času. Velký vliv na vznik mého onemocnění měla šikana, kterou jsem zažíval na 1. stupni základní školy. Samotný průběh sociální fobie pak vedl k tomu, že jsem se tolik nedostával do sociálních situací, snažil se jim vyhnout a utíkal jsem z nich. Když už jsem v nějaké byl, často jsem ji ve vlastních očích nezvládl. Tím se mé problémy posilovaly a já žil v začarovaném kruhu úzkosti a samoty.

Bylo to se mnou pořád, kdykoli jsem byl ve společnosti dalších lidí,, a nebylo z toho útěku. Nejhorší na tom byla všudypřítomná samota.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Nedokážu jmenovat jeden konkrétní zážitek, který by vyčníval nad ostatní. Bylo to spíše těch tisíce drobných negativních zážitků, se kterými jsem se potýkal neustále. Bylo to se mnou pořád, kdykoli jsem byl ve společnosti dalších lidí, a nebylo z toho útěku. Nejhorší na tom byla všudypřítomná samota. Bez přátel, bez partnerského vztahu, bez nikoho, kdo by mi rozuměl.

Nedokázal jsem si ani představit, co bych případnému psychologovi říkal nebo jak bych se objednal.

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?

Až o mnoho let později. Dlouhé roky jsem si svoje problémy pořádně neuvědomoval a spíše je bral jako svoji slabost, kterou musím před ostatními skrývat. A když už jsem dospěl k tomu, že to, co zažívám, není v pořádku a měl bych s tím něco dělat, neměl jsem sílu s tím někam zajít nebo to někomu říci. Nedokázal jsem si ani představit, co bych případnému psychologovi říkal nebo jak bych se objednal. Řešení jsem tedy nechtěně dále odkládal. První vyhledání pomoci tak přišlo až po přibližně 15 letech od prvních příznaků. Tehdy jsem se obrátil na organizaci Lata, ta mi pomohla, abych měl nějaký sociální kontakt a nabídli mi také možnost chodit na psychoterapii.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Mám za sebou několik psychoterapií v průběhu několika let. Vyzkoušel jsem i skupinovou psychoterapii a arteterapii. Vnímám, že mi to pomáhá a rozvíjí mě to. Vidím v tom pro sebe přínos. 

Později, kdy jsem psychoterapii už tolik nepotřeboval, jsem ji nahradil chozením na rozvojovou skupinu a koučováním. Tehdy jsem se tím protloukal bez léků, hlavně z důvodu, že v těch prvních letech jsem se ani nedostal k psychiatrovi. Aktuálně beru léky a v psychoterapii plánuji pokračovat, až se uvolní koronavirová opatření.

Nejvíce mi pomohlo být v komunitě lidí, kteří měli podobné zkušenosti. Potkávali jsme se v rámci svépomocné skupiny.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Nejvíce mi pomohlo být v komunitě lidí, kteří měli podobné zkušenosti. Potkávali jsme se v rámci svépomocné skupiny. Kromě příležitostí, kde jsme mohli sdílet zkušenosti a pocity a měli jsme možnost si trénovat různé situace, to bylo hlavně o partě přátel. Najednou jsem měl blízké vztahy, konečně jsem někam patřil a měl jsem s kým trávit volný čas. Značně mi pomohla psychoterapie a později mi pomohlo mluvit o svých problémech na veřejnosti, například jako lektor Nevypusť duši.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Pomáhá mi blízký sociální kontakt. Takže především mě vytáhnout někam ven, povídat si, něco společně zažít, obejmutí nebo prostě jen spolu být. Ale i něčím motivovat, povzbudit, třeba i vyprovokovat k nějaké aktivitě. A úplně nejvíce konkrétně? Vezměte mě na únikovou hru a úplně ožiju.

Dalo mi to vyšší míru empatie, porozumění a vcítění se do toho, co prožívá někdo jiný. A dalo mi to větší schopnost na sobě pracovat a vymýšlet kreativní způsoby řešení problémů.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Vzaly mi určitě několik let života, mnoho věcí, které jsem neměl možnost ve vhodném věku zažít. Mnoho příležitostí a snů, kterých jsem nedokázal využít a naplnit, radost ze života po mnoho let, potřebný sociální kontakt a vztahy a zároveň i finanční ztráty – jak přímé, tak nepřímé.

Na druhou stranu mi to dalo mnoho skvělých lidí do života, které jsem poznal prostřednictvím řešení svých problémů. Dalo mi to vyšší míru empatie, porozumění a vcítění se do toho, co prožívá někdo jiný. A dalo mi to větší schopnost na sobě pracovat a vymýšlet kreativní způsoby řešení problémů.

Co ti dělá v životě největší radost?

Jsou to momenty s blízkými lidmi, kdy něco hlubšího společně zažíváme. Když se něco daří. Když vidím, že to, co dělám, se někomu líbí, že to má na někoho pozitivní dopad. Když se pustím do něčeho nového a zajímavého.

Být lektorem v Nevypusť duši mi umožňuje mluvit o mých zkušenostech na veřejnosti, a pokud může můj životní příběh pomoci někomu dalšímu, je to skvělé.

Proč ty a Nevypusť duši?

Je pro mě důležité, že překonávám své problémy. Být lektorem v Nevypusť duši mi umožňuje mluvit o tom na veřejnosti, a pokud může můj životní příběh a vlastní zkušenosti pomoci někomu dalšímu, je to skvělé. Navíc je tu mnoho skvělých a inspirativních lidí, se kterými se rád potkávám.

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy pro středoškoláky.

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 24 let a nyní studuji poslední ročník magisterského programu psychologie na PedF UK, působím jako senior lektor v Nevypusť duši a k tomu asistuji chlapci s poruchou autistického spektra a chodím pomáhat jako „teta“ do soukromé školky. 

S jakým duševním onemocněním máš zkušenost?

Za tu dobu, co jsem vždy s menšími přestávkami v péči odborníků, jsem si vyslechla několik diagnóz – nejprve to byla panická porucha, mírná forma sociální fobie, později smíšená úzkostně depresivní porucha… Sama nevnímám jako příliš důležité to nazývat nějak přesně, protože v průběhu mého života se projevy onemocnění měnily, obecně bych tedy řekla, že se léčím s úzkostnou poruchou. 

Zkoušení před tabulí nebo referáty pro mě byly hotová noční můra, ale i takové zdánlivé maličkosti jako jezení před mnoha lidmi, mluvení s ostatními a vůbec třeba cesta přes třídu k umyvadlu a koši, kde je „přeci tolik možností, jak se člověk může znemožnit“ pro mě byly zdrojem úzkosti.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Poprvé se výrazně projevily na osmiletém gymnáziu v kvartě, to mi bylo čtrnáct let. Začala jsem se bát chodit do školy, protože mě děsila představa, že bych se měla jakkoli projevovat před ostatními a ti by mě pozorovali. Zkoušení před tabulí nebo referáty pro mě byly hotová noční můra, ale i takové zdánlivé maličkosti jako jezení před mnoha lidmi, mluvení s ostatními a vůbec třeba cesta přes třídu k umyvadlu a koši, kde je „přeci tolik možností, jak se člověk může znemožnit“ pro mě byly zdrojem úzkosti. K tomu jsem začala zažívat panické záchvaty, při kterých mi bušilo srdce, třásla jsem se, bylo mi nevolno a měla jsem pocit, že nemůžu dýchat, mám sevřený krk, zblázním se anebo zemřu. No a co kdyby mě u toho ještě někdo pozoroval a soudil? Chtěla jsem utéct do bezpečí, kde by mě nikdo neviděl, maximálně tak moji nejbližší, kterým jsem důvěřovala. Připadala jsem si přecitlivělá, trapná a nemožná. Postupně jsem se začala bát všude, kde mohli být lidé, panické záchvaty měla několikrát denně a ve finále úplně přestala chodit ven i do školy. Bála jsem se pak už i toho, kdy přijde další nával paniky.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Nedokážu přesně říct konkrétní událost, která by to spustila. Spíš si myslím, že šlo o nakombinování vrozeného předpokladu pro úzkosti a různých událostí, co jsem do té doby zažila a sešlo se to tak, že z toho vznikla úzkostná porucha.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

V době, kdy moje obtíže začínaly a já jsem ještě netušila, o co by mohlo jít, jsem jeden večer během několikahodinových pocitů úzkosti prolínajících se s panickými záchvaty přestala vidět na jedno oko. Přirozeně jsem zpanikařila ještě víc. Tehdy jsem si opravdu myslela, že se schyluje k mojí poslední hodince.

 

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?

Zhruba půl roku poté, co jsem začala mít poprvé problémy. Bylo to v době, kdy už jsem nemohla chodit ani do školy a úplně se uzavřela doma. Rodiče o mě měli už dlouho starost a já sama jsem souhlasila s tím, že je potřeba to řešit. S jejich pomocí jsem pak vyhledala odbornou psychiatrickou péči.

Myslím si, že jsem se během první léčby poměrně dobře naučila se sebou pracovat, a tak už poznám, kdy potřebuji odbornou podporu.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Obojí, mám to ale v takových vlnách. Jsou období, kdy beru léky a potřebuji psychoterapeutickou péči a kdy ne. Myslím si, že jsem se během první léčby poměrně dobře naučila se sebou pracovat, a tak už poznám, kdy potřebuji odbornou podporu. S mnohými situacemi si již také umím poradit. Mám ale doma vždy svoji „krabičku poslední záchrany“ (léky na úzkost), kdybych akutně potřebovala.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Když na to nejsem sama, když mám někoho, komu se můžu svěřit se svými obavami, strachy, myšlenkami a pocity a on či ona ví, co mi pomáhá, když přijde úzkost. Potom určitá pravidelnost třeba ve formě denních rituálů a péče o svoje fyzické i psychické zdraví, pod které se může schovat spousta věcí – jóga, procházky, zdravá strava, relaxace, kreslení, pěkná knížka nebo film… možností je spousta.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Být tu pro mě, to úplně stačí. Často nemusí ani nic zvláštního dělat, pomůže mi jen jejich přítomnost a ten pocit, že na to nejsem sama. Samozřejmě mi ale také pomáhá, když si s nimi můžu popovídat, obejmout je, zajít někam na procházku nebo na něco dobrého, pustit si pěkný film nebo si třeba dát dobrou kávu.

Myslím si, že ta „přecitlivělost“, jak jsem svoje prožívání často chápala, mi dává zároveň možnost vnímat intenzivněji i ty krásné věci.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Spoustu věcí jsem asi nezkusila a neodvážila jsem se k nim, protože jsem měla příliš velký strach. V době, kdy jsem se nejvíc bála toho, co si o mě budou ostatní myslet a dělalo se mi fyzicky i psychicky špatně v situacích mezi hodně lidmi, jsem pořádně nechodila ani nikam s vrstevníky. Na druhou stranu se mi dostalo odborné pomoci poměrně brzy, a tak si myslím, že jsem pak měla spoustu možností si to vynahradit. No a co mi daly? Myslím si, že ta „přecitlivělost“, jak jsem svoje prožívání často chápala, mi dává zároveň možnost vnímat intenzivněji i ty krásné věci. Dost možná právě proto tak ráda píšu, kreslím, maluju, fotím, zkrátka tvořím.

Co ti dělá v životě největší radost?

Zmiňovaní blízcí lidé, nepotřebuji jich kolem sebe mít hodně, oceňuji mnohem víc blízkost a kvalitu vztahů než jejich kvantitu. No a potom to tvoření, mezi které zařazuji i pečení dortů. A nesmím zapomenout na můj velký koníček, kterým je kvalitní káva a svět kolem ní, hlavně tedy svět kaváren, o kterých občas i píšu na svůj web.

Věřím, že je potřeba o psychickém zdraví s dospívajícími mluvit a ukázat jim možnosti, jak o svou duševní pohodu pečovat a třeba tak předejít rozvoji onemocnění anebo jim předat informace o dostupných odborných službách, na které se mohou obrátit.

Proč ty a Nevypusť duši?

Sama jsem si první výrazné projevy duševního onemocnění zažila ve věku, kdy jsem dospívala a jak vyplývá z výzkumů, nejsem zdaleka jediná. Věřím proto, že je potřeba o tomto tématu s dospívajícími mluvit a ukázat jim možnosti, jak o svou duševní pohodu pečovat a třeba tak předejít rozvoji onemocnění anebo jim předat informace o dostupných odborných službách, na které se mohou obrátit. Zároveň vnímám, že ve společnosti je stále velké stigma spojené s tématem duševního zdraví i nezdraví, a proto je potřeba nebát se o tom otevřeně mluvit. Navíc Nevypusť duši pro mě znamená spoustu skvělých lidí, kteří jsou pro mě často mnohem víc než jen kolegové a kolegyně. 

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy pro středoškoláky.

 

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 21 a v současnosti studuji druhým rokem psychologii na FF UK.

S jakým duševním onemocněním máš zkušenost?

Prošel jsem si terapií s mentální anorexií.

Pozn. Nevypusť duši: Pro mentální anorexii je charakteristické odmítání uchovat si normální tělesnou hmotnost, silný strach z váhového přírůstku a významně narušené vnímání vlastního těla. Mentální anorexie patří mezi nejčastější psychiatrické diagnózy a mezi duševními nemocemi má jednu z nejvyšších úmrtností. Můžeme ji charakterizovat jako úmyslné snižování tělesné hmotnosti. Nemocní neodmítají jídlo proto, že by neměli chuť, ale z  důvodu, že nechtějí jíst. V mnoha případech pak dochází k malnutrici a u nemocného se začínají projevovat zdravotní problémy spojené s poruchou příjmu potravy. (Zdroj: Centrum Anabell)

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Závodně jsem plaval, takže jsem už od malička svoje tělo vnímal asi víc než ostatní. Ve dvanácti (tuším, že to bylo v sekundě na gymplu) jsem ale musel kvůli škole na rok přestat a za tu dobu jsem přibral asi 8 kilo. Když jsem se vrátil, tak už to zkrátka nebylo ono – jednak jsem nestačil svým kamarádům, ale hlavně jsem si za ten rok celkem ujasnil svoje priority. Primárně jsem se chtěl věnovat studiu a plavání jsem bral jako svůj koníček, což se naší trenérce úplně nelíbilo. Zároveň jsem v té době začal zkoušet první (a hodně restriktivní) diety, abych shodil těch 8 kilo, co jsem nabral. 

Ve třinácti jsem začal zkoušet první, hodně restriktivní diety.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Já si myslím, že určitě. Naše trenérka na nás měla vždy vysoké nároky. Je mi jasné, že tam sehrálo roli více faktorů a asi jsem v tomhle ohledu byl i citlivější než ostatní kamarádi z týmu, ale já si to tehdy hodně bral. Zároveň se tam přelo „miluju plavání“ a „musím pryč“, proto jsem vydržel závodně plavat asi až do nějakých patnácti. Každopádně potom, co jsem s plaváním skončil, tak jsem si ty vysoké nároky na sebe zvnitřnil a je pravda, že s tím občas pořád bojuju, ale řekl bych, že s tím už umím mnohem lépe pracovat. Zároveň se mi vždycky vybaví vzpomínka, jak mi na jedněch plaveckých závodech paní, co mi dělala rozhodčí po závodu řekla „takovej šikovnej kluk a takový stehna“ od tý doby jsem doma začal víc mluvit o tom, že bych chtěl zhubnout.

Zároveň se mi vždycky vybaví vzpomínka, jak mi na jedněch plaveckých závodech paní, co mi dělala rozhodčí po závodu řekla „takovej šikovnej kluk a takový stehna“ od tý doby jsem doma začal víc mluvit o tom, že bych chtěl zhubnout.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Asi když mi moje učitelka při zkoušení před celou třídou řekla, že bych se měl pořádně najíst.

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?

Poprvé nějak v sedmnácti, když jsem se o poruchách příjmu potravy (PPP) dozvěděl víc a zároveň už tehdy měla moje mamka nějaké podezření.  Bylo mi však řečeno (psychologem), že PPP trpí jen dívky – že jsem v pubertě, ve vývinu, že je normální, že nemám takový apetit, a že se dívky tvarují a chlapci shazují „dětský“ tuk. Pak asi o rok později v osmnácti (částečně na popud a s podporou rodiny), jsem znovu vyhledal pomoc na psychoterapii.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Léky jsem nebral nikdy a už je to něco málo přes rok, co jsem byl na své poslední psychoterapii.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Nejvíc asi lidi – moji blízcí, kteří mi dodávali pocit, že na to nejsem sám.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

To je těžký. Asi být tu pro mě, ale zároveň respektovat nějaké moje hranice.

Dost jsem se v té době stranil svých kamarádů a celkově společenských akcí, protože jsem se bál, že bych se dostal do situace, kdy bych se musel najíst nebo nějak vymluvit na to, proč si třeba tu pizzu prostě dát nemůžu.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Částečně takovou tu teenagerovskou bezstarostnost a asi i hodně zážitků. Dost jsem se v té době stranil svých kamarádů a celkově společenských akcí, protože jsem se bál, že bych se dostal do situace, kdy bych se musel najíst nebo nějak vymluvit na to, proč si třeba tu pizzu prostě dát nemůžu. A taky právě spoustu dobrýho jídla! Ale snažím se na věci koukat pozitivně (ač to zní jako strašné klišé). Dalo mi to určitý směr v životě – přehodnotil jsem své priority a jdu si za svými cíli. Už taky vím, že je třeba o své duševní zdraví pečovat a případně bych se nebál požádat o pomoc.

Co ti dělá v životě největší radost?

Fuuu, toho je! Moji blízcí, jóga, cvičení, procházky v přírodě, slunečná rána, babí léto, dortíky a dobrý kafe, moje pokojovky, zvířátka a hlavně můj králík Merlot (v galerii mám album roztomilých zvířátek, na který koukám vždycky, když mám špatnou náladu – doporučuji!), italská kuchyně, moře, knihy, umění, interiérový design – je toho fakt spousta! 

Proč ty a Nevypusť duši?

Protože v tom vidím obrovský smysl – jak už psala Maru, kdyby u nás ve třídě řekl někdo nahlas, že je v pořádku, když mi není dobře a měl bych možnost poslechnout si třeba i podobný příběh, hodně by mi to pomohlo a dost věcí usnadnilo. A samozřejmě je krásný mít kolem sebe tolik skvělých lidí! 

Poruchami příjmu potravy se zabývá Centrum Anabell, které nabízí odborné psychologické a nutriční poradenství, včetně terénního poradenství a internetového poradenství, ale také rodinnou terapii, zapojení do svépomocné skupiny a peer konzultace. (Linka Anabell: 774 467 293)

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy pro středoškoláky.

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 28 let a v současné době jsem ředitelka Nevypusť duši.

S jakým duševním onemocněním máš zkušenost?

Léčím se se smíšenou úzkostně depresivní poruchou, dříve i s těžkou depresivní poruchou.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Pokud si to správně pamatuji, první výrazné projevy se ukázaly, když mi bylo 13 let. Byla jsem hodně plačtivá, život mi přestával dávat smysl, často jsem si přála prostě jen celé dny prospat a hodně mě bolela hlava. Zároveň jsem v noci vůbec nemohla spát, takže jsem pak přes den byla hodně unavená. Nedařilo se mi na nic soustředit, měla jsem černé myšlenky a stranila jsem se kamarádů, kteří nerozuměli tomu, proč pořád smutním a brečím.

Byla jsem zdravé dítě z úplné a ekonomicky zabezpečené rodiny, studovala jsem na prestižním gymnáziu se skvělými výsledky, nikdo mi neumřel, nikdo mě nešikanoval a podle všeho jsem prostě měla být šťastná.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Částečně možná ano, byla jsem hodně zaměřená na výkon ve škole a do toho se se mnou rozešel můj první přítel, který mi do té doby byl velkou oporou. Zároveň jsem v pubertě neměla nejlepší vztahy doma a měla jsem pocit, že mi nikdo nevěří a nerozumí. To moje smutky spíš posilovalo. Na druhou stranu už si teď myslím, že spousta těch potíží šla někde zevnitř ze mě, jako by mi prostě správně nefungoval mozek. Na první a možná ani na druhý pohled to ale takhle nepůsobilo. Byla jsem zdravé dítě z úplné a ekonomicky zabezpečené rodiny, studovala jsem na prestižním gymnáziu se skvělými výsledky, nikdo mi neumřel, nikdo mě nešikanoval a podle všeho jsem prostě měla být šťastná.

Když jsem pak odjížděla ze školy s tím, že potřebuji hospitalizaci na psychiatrickém oddělení a náš zeměpisář mi řekl, že s tímto přístupem neodmaturuju, nepomohlo to.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Je jich víc, jeden z těch prvních je asi den, kdy jsem v osmnácti poprvé začala uvažovat o tom, že asi nechci žít. Strašně jsem si přála, aby mě někdo jen objal a řekl mi, že to bude dobrý. Místo toho jsem ležela sama v posteli a myslela na to, jak super by bylo nemuset už nikdy existovat. Když jsem pak odjížděla ze školy s tím, že potřebuji hospitalizaci na psychiatrickém oddělení a náš zeměpisář mi řekl, že s tímto přístupem neodmaturuju, nepomohlo to.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?

Poprvé jsem zašla ke školní psycholožce už ve třinácti, když mě tam poslal učitel z hodiny výtvarky, protože už asi nevěděl, co se mnou. Byl to ten nejhorší zážitek a dosud se divím, že jsem pak ještě někdy chtěla jít k psychologovi. Paní psycholožka srovnávala moje problémy s problémy jiných dětí ze školy včetně toho, že říkala jejich jména. Vyšlo z toho, že si nemám na co stěžovat, a že na mě teď nemá čas. Další školní rok jsme měli nového školního psychologa, ke kterému jsem po určitém váhání nakonec začala chodit a byl to on, kdo mě poprvé poslal i na dětskou psychiatrii a postupně začala moje léčba. 

V maturitním ročníku, když už mi bylo osmnáct, jsem poprvé začala chodit na psychoterapii, začala jsem pravidelně brát léky od psychiatričky a nakonec byla potřeba i dvouměsíční hospitalizace na psychiatrickém oddělení.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Každé ráno a každý večer pravidelně beru léky a jednou týdně chodím na psychoterapii. Léky mi zachránily život, psychoterapie mě drží nad vodou i v těžších chvílích. Tahle kombinace mi momentálně hodně pomáhá a vyhovuje mi.

Když se na to dívám zpětně, dost mi pomohlo i to, že jsem část svého příběhu mohla nespočetněkrát vyprávět na besedách a ve školních třídách.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Určitě mi nejvíce pomohla správně nastavená léčba a její pravidelnost. Pomáhá mi také určitý řád, pravidelný spánek, vztahy s blízkými lidmi a moje práce, ve které vidím velký smysl. Když se na to dívám zpětně, dost mi pomohlo i to, že jsem část svého příběhu mohla nespočetněkrát vyprávět na besedách a ve školních třídách.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Být se mnou. Obejmout mě, něco dobrého mi uvařit, přemluvit mě, abych s nimi šla na krátkou procházku. Mlčet se mnou, mluvit se mnou, někdy mě jen nechat být. Věřit mi, že mi není dobře, ale že se z toho dostanu.

Myslím si, že jsem ve stínu deprese taky dost vyrostla.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

V části života mi pravděpodobně vzaly určitou bezstarostnost, mnoho hodin spánku a asi i radosti. Když se nad tím zamyslím, vzaly mi toho duševní trable mnoho. Přeci jen je to nemoc, s kterou jsem docela dlouho žila bez pomoci. Myslím si, ale že jsem ve stínu deprese taky dost vyrostla. V osmnácti jsem se ocitla na oddělení se čtyřicátníky a padesátníky. Vyslechla jsem si spoustu lidských příběhů, vytrénovala jsem empatii, začala jsem se zamýšlet nad tím, co je pro mě v životě důležité a tříbila jsem si hodnoty. A nakonec mi moje obtíže daly práci, která mi přináší do života smysl.

Co ti dělá v životě největší radost?

Hluboké a opravdové vztahy, kvalitní horká čokoláda nebo kakao, fungující a sehraný tým, Nevypusť duši.

Proč ty a Nevypusť duši?

Protože kdyby u nás ve třídě, když mi bylo 14 nebo 15, někdo nahlas řekl, že je v pořádku zavolat na Linku bezpečí, že se nemusím stydět, když mi není dobře, a že se ode mě spolužáci nemusí odvracet a dokonce mi mohou pomoct, bylo by to pro mě všechno o moc lehčí. Slyšet při vyprávění příběhu, že to někdo má nebo měl podobně, vyzkoušet si mindfulness a pobavit se o psychohygieně, by vlastně byl jen velmi důležitý a příjemný bonus. Prevence a včasná intervence může měnit a dokonce zachraňovat životy a signifikantně zlepšovat kvalitu života.

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy pro středoškoláky.

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?   

Je mi 27 let a pracuji jako učitelka na ZŠ.

S jakým duševním onemocněním se léčíš? 

Úzkostně depresivní porucha.

Pozn. Nevypusť duši: Smíšená úzkostně depresivní porucha mívá chronický průběh a příznaky se vyvíjejí v průběhu týdnů až měsíců. Jsou přítomné příznaky úzkosti a deprese, v žádném období však nedosahují svým počtem, závažností nebo obojím kritérií depresivní poruchy nebo některé z úzkostných poruch. Mezi typické projevy patří obavy do budoucna, kolísání nálady, zvýšené napětí, potíže se soustředěním, pocity podrážděnosti, narušený spánek. Při léčbě bývá úspěšná farmakoterapie a psychoterapie, zejména kognitivně-behaviorální terapie. Cílem psychoterapie je získat kontrolu nad stresujícími podněty, zvládání příznaků, zvýšení sebevědomí a snížení pocitu bezmoci, který s touto poruchou často souvisí.

V mém povolání se prakticky má porucha nijak nepromítá. (…) Naopak, díky terapii jsem se naučila více si sebe vážit, což je hodně důležité, třeba když pracuji s dětmi a vedením školy. 

Působí ti úzkostně depresivní porucha nějaké potíže v povolání učitelky?

V mém povolání se prakticky má porucha nijak nepromítá. Jsem v péči psychiatra, chodím na terapii a v pracovním životě nemám žádné problémy. Naopak, díky terapii jsem se naučila více si sebe vážit, což je hodně důležité, třeba když pracuji s dětmi a vedením školy. Práce ve škole mě nabíjí, samozřejmě je hodně náročná, zejména řešení kázeňských problémů žáků anebo velký hluk, který je nepříjemný. Vždy doma musím relaxovat a být chvíli v klidu a tichu, abych načerpala novou energii.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily? 

Poprvé asi kolem 10. roku. Začala jsem se zejména tělesně vyvíjet, kdy jsem začala růst spíše do šířky, objevovaly se mi první ženské znaky a i psychicky jsem začala vnímat „jinak“. Začala jsem pociťovat hlavně komunikační problémy s mámou, kdy jsme měly absolutně jiný pohled na svět. Já jsem chtěla být nezávislá a zkoušet nové věci a ona chtěla úplný opak – začala se o mě hodně bát a jelikož je sama úzkostná, tak tu úzkost na mě začala jaksi přenášet.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?   

Nedokážu přesně říci. Pamatuji si akorát na dobu v pubertě, kdy jsem se sama sobě absolutně nelíbila, cítila jsem se odmítaná kamarády (jak jsem nikam nesměla chodit) a také kluky, nikomu jsem se nelíbila. A začaly pocity nenávisti vůči sobě – v této době se u mě začaly projevovat sklony k sebepoškozování.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou? 

Nedávno jsem prodělala obrovský psychický propad, kdy se se mnou rozešel partner, se kterým jsem byla téměř 8 let. Nezvládala jsem to a jen díky kamarádům se z toho pomalu dostávám. Měla jsem několikrát i stavy, kdy jsem si chtěla sáhnout na život. Naštěstí to bylo v mé hlavě spíše jako volání o pomoc.

Po několika nezdařených pokusech najít vhodného odborníka jsem se naštěstí někdy během vysoké školy dostala k jedné úžasné paní psycholožce a pak i ke druhé, které o mě perfektně pečují.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?   

Když mi bylo 17, tak jsem vnímala svou situaci jako poměrně vážnou a nestandardní (vůči ostatním, dle mého názoru normálním, kamarádům a vrstevníkům) a snažila jsem se najít odbornou psychologickou pomoc.

Bohužel jsem měla první zkušenost špatnou. Možná jsem také zvolila špatnou službu, kam mě jako nezletilou nechtěli vzít. Nicméně se mě ujala jedna paní psycholožka (na zdravotní pojišťovnu), ale hned druhou konzultaci odvolala s tím, že moje pojišťovna na tento druh pomoci přestala poskytovat peníze. A dala mi kontakt na jinou paní psycholožku. Bohužel s touto paní psycholožkou došlo při telefonickém kontaktu k nějakému nedorozumění a do terapie jsem k ní nenastoupila. Měla jsem i druhou, podobně nešťastnou zkušenost s psychiatrem. Po několika nezdařených pokusech najít vhodného odborníka jsem se naštěstí někdy během vysoké školy dostala k jedné úžasné paní psycholožce a pak i ke druhé, které o mě perfektně pečují.

Strašně se mi ulevilo, když jsem našla takovou odbornou pomoc, kde mě nikdo neodsuzoval a ani nebagatelizoval mé problémy. Terapie v kombinaci s léky je můj hnací motor, díky kterému můžu normálně fungovat.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii? 

Ano, beru léky a chodím na terapii. Beru nízkou dávku antidepresiva, které snižuje úzkost a drží mou náladu v nějaké rozumné normě, abych mohla standardně fungovat. Asi před 3 lety jsem chodila dva roky na terapii, kterou jsme úspěšně zakončili a teď, s příchodem toho rozchodu, jsem u jiné terapeutky, kde řešíme toto téma.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá? 

Strašně se mi ulevilo, když jsem našla takovou odbornou pomoc, kde mě nikdo neodsuzoval a ani nebagatelizoval mé problémy. Terapie v kombinaci s léky je můj hnací motor, díky kterému můžu normálně fungovat. Samozřejmě mi strašně pomáhá i mé okolí, zejména blízcí přátelé, kteří jsou mi vždy k dispozici, ať mě trápí cokoliv. A také rodina, ve které se nyní cítím dospěle a jsem schopná vést s mámou otevřenou komunikaci, kde hledím i na své potřeby. To všechno mě naučila terapie.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? 

Upřímně nevím, celý život, co jsem schopná nějak vnímat sebe a okolí, žiji se svými obtížemi.

 Musela jsi učinit nějakou zásadní změnu?   

Hlavně změny, co se týká nastavení mysli – první změna byla, že jsem si dovolila vyhledat odbornou pomoc. Věděla jsem, celou dobu, že moje myšlení, chování a jednání je hodně ovlivněno mou nemocí a chtěla jsem, aby mi někdo pomohl. Pak ty pozitivní změny šly ráz na ráz – zvýšilo se mi sebeuvědomění, začala jsem se mít více ráda, naučila se prožívat věci beze strachu a stresu, přijímat výzvy, vyjít z komfortní zóny…

 Co pro tebe může udělat tvoje okolí / kamarádi, když si procházíš horším obdobím?   

Stačí, když tu pro mě jsou. Ať už fyzicky nebo třeba přes telefon, sociální sítě… Vím, že se na ně mohu spolehnout, některým opravdu mohu říci všechno, aniž by mě nějak hodnotili. Vždy se mě snaží podpořit a mám v nich také nouzové kontakty, kdybych byla opravdu na dně.

Co ti duševní obtíže vzaly?

Pocit nějaké „normálnosti“, že někam zapadám. Také přinesly hodně slz, probdělých nocích, ošklivých myšlenek…

Vlastně mi duševní obtíže překvapivě daly poměrně dost  – hlavně empatii k druhým lidem.

Co ti naopak daly? 

Vlastně mi překvapivě daly poměrně dost  – hlavně empatii k druhým lidem. I když to zní jako klišé, umím se vcítit do pocitů ostatních lidí, kteří zažívají podobné problémy jako já. Někdy mám pocit, že bez svých obtíží bych nebyla stejná jako jsem, že bych se v životě tolik neposunula a nezapracovala sama na sobě.

Co ti dělá v životě největší radost?   

Vztahy – rodina, nový přítel, přátelé, kterých si nesmírně vážím, a němé duše kolem mě – naši pejsci, které bezpodmínečně miluji. Radost mi dělá i práce, ve které to je náročné, ale dělám to, co mě vždy bavilo – posouvat a ovlivňovat někoho, aby se sám cítil dobře. A samozřejmě i takové maličkosti jako dobré filmy a seriály a detektivní knihy!

Z mé zkušenosti vím, že se dá onemocnění zmírnit tak, aby člověk mohl normálně žít. Více si věřit, být svobodný. Mně k tomu pomohla hlavně terapie. To, že mě někdo bral vážně a pomohl mi naučit se myslet a žít jinak.

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?   

Vím, jak strašně těžké to je, když nemáte rádi své chování, a přece s tím nemůžete nic udělat… ale opak je pravdou. Z mé zkušenosti vím, že se dá onemocnění zmírnit tak, aby člověk mohl normálně žít. Více si věřit, být svobodný. Mě k tomu pomohla hlavně terapie. To, že mě někdo bral vážně a pomohl mi naučit se myslet a žít jinak.

V jednu chvíli, když jsem byla na terapii, jsem si pomyslela, zda tu změnu (k lepšímu) opravdu chci. Nedokázala jsem si totiž představit, že budu jiná, než jsem.

Je něco, co bys chtěla, aby lidé o tvojí nemoci věděli? 

V jednu chvíli, když jsem byla na terapii, jsem si pomyslela, zda tu změnu (k lepšímu) opravdu chci. Nedokázala jsem si totiž představit, že budu jiná, než jsem. Co když už to nebudu JÁ? Ale nebylo tomu tak, že bych byla jiná nebo se necítila sama sebou. Ukázala jsem sobě a světu tu stránku sebe, která zůstávala vlivem nemoci někde schovaná. A jsem strašně spokojená a nikdy bych neměnila zpátky. Držím palce těm, kteří mají třeba podobné pochybnosti a fandím všem, abyste úspěšně ladili svou duši tak, jak ji chcete mít.