Lidé, kteří trpí v dospělosti psychickými obtížemi, často nemyslí na to, že by mohla existovat určitá spojitost jejich aktuálních problémů s dětskou šikanou. Zpravidla je obtížné říci, do jaké míry šikana souvisí se současnými problémy, nicméně podle typického uvažování, prožívání a chování člověka v určitých situacích lze na tuto souvislost usuzovat. Ti, kteří si v minulosti prošli šikanou například na základní nebo střední škole, obvykle předpokládají, že druzí mají tendenci je vyčleňovat, vysmívat se jim, ponižovat je a využívat⁵. 

Psychologické následky šikany se mohou v dětství i dospělosti projevit nejen v oblasti sociálního fungování jako potíže s přizpůsobením se a vysokou mírou prožívání úzkosti v mezilidském kontaktu, ale i na psychosomatické úrovni. U obětí dlouhodobé šikany, která trvala několik let, je zároveň vyšší pravděpodobnost rozvoje deprese a úzkosti během vysokoškolských let.⁶ Prostředím, ve kterém k šikaně dochází, je často právě škola.

V odborné literatuře se uvádí, že většina učitelů nevidí šikanování jako problém, a když ano, tak jsou ochotni pouze přiznat, že se to děje na jiné škole než je ta jejich. Je to ale velký omyl¹. Šikana je skutečně problémem na většině škol, protože šikanování se v různé míře závažnosti vyskytuje všude. Pravdou je, že zmapování situace je obvykle těžké, protože šikana může být velice dlouho skrytá.

Kde to všechno začíná?

Šikana obvykle začíná tím, že se okrajový člen skupiny necítí dobře, protože je neoblíbený a není uznáván. Ostatní ho můžou pomlouvat, dělat si na jeho účet “drobné” legrácky, nebo se s ním nebaví. V zátěžových situacích si žáci ve třídě odreagovávají nepříjemné pocity na vyčleňovaném spolužákovi, což může začít mít projevy fyzické agrese. V určitém období se vytváří úderné jádro – skupina agresorů, kteří začínají spolupracovat a systematicky šikanovat své oběti, hierarchicky slabé spolužáky. V další fázi se šikanování stává normou i pro zbytek skupiny a vzniká tlak, kterému se málokdo dokáže postavit. Ubližování se aktivně zúčastňují i dříve umírnění žáci. V posledním stádiu se kolektiv dělí na dvě podskupiny, kdy jedna skupina vykořisťuje druhou.

Kdy se škádlení mění v šikanu?

Měli bychom myslet na to, že hranice mezi škádlením a šikanovaním je velmi tenká. Pokud žák není schopný škádlení opětovat a bránit se mu, cítí se bezmocně, škádlení stále pokračuje, pak toto chování přerůstá v šikanu a je potřeba ji začít řešit.

Věděli jste, že…

…verbální forma šikany je na našich školách častější než fyzická? 

Neznamená to ale, že je méně závažná, právě naopak. Nemusí být dobře viditelná a je často těžké ji odhalit.

Věděli jste, že…

…obětí šikany se může stát i učitel?

V takovém případě musí škola okamžitě zasáhnout, zamezit dalšímu pokračování a zajistit bezpečí pro pedagoga. Postup je stejný jako u řešení šikany v kolektivu žáků, probíhá získávání informací od svědků, shromážďují se důkazy, až poté se přistupuje k rozhovoru s agresory. Do řešení se musí zapojit vedení školy a spolu s dalšími pedagogy poskytnout pomoc a podporu svému kolegovi. Nelze očekávat, že se šikanou si učitel poradí sám. Obětí šikany se může stát kdokoli, bez ohledu na věk a odborné zkušenosti.

Věděli jste, že…

…nejčastější důvody, proč k šikaně dochází, jsou vzhled, špatné výsledky ve škole, vada řeči? Šikanované může být i dítě, které je velmi chytré.

Z výsledků dotazníkového šetření NNTB vychází, že realita ve školách je bohužel taková, že jak učitelé, tak vedení školy často o problému ví a neřeší ho. Toto téma je tabuizované, ale pravdou je, že riziko šikany hrozí ve všech institucionalizovaných systémech a větších kolektivech. Zapírání problému nebo jeho zlehčování mívá negativní dopad na celkové klima školy.

Jaké jsou nejčastější chyby, kterých se školy dopouští při řešení šikany?

• přehlížení a celkové zlehčování situace
• bagatelizace agresivního chování
• odkazování na to, aby si celou situaci oběť vyřešila sama

Jak může každá škola předcházet vzniku šikany?

V první řadě je potřeba nezapomínat na prevenci. K tomu patří transparentní komunikace školy vůči žákům, rodičům a dalším institucím, které se školou spolupracují. Nastavení konkrétních a srozumitelných pravidel chování a vytvoření sankčního řádu může škole pomoci dát najevo, že agresivní chování nebude nikdy tolerováno. Je také velmi vhodné do preventivních opatření zapojit všechny pracovníky školy.  Pedagogové by měli být proškoleni v tom, jakých signálů si mají u dětí všímat, aby šikana byla ve třídě včas odhalena a zastavena. Díky zapojení nepedagogických pracovníků školy je často možné zabezpečit místa, kde by se šikana teoreticky mohla odehrávat (toalety, odlehlé chodby, šatny, jídelna).

Jak postupovat, pokud máme ve třídě podezření na šikanu?

• Na začátku je vhodné zmapovat celou situaci, vyslechnout si informátory, sbírat informace od svědků a od obětí a odhadnout rozsah a závažnost šikany na škole. 
• Je důležité mít shromážděné podrobné záznamy, důkazy a informace, včetně informací od svědků. U kyberšikany je potřeba zprávy archivovat a nemazat. 
• Je vhodné myslet na to, že komunikace s obětí a agresory má svá speficika. U obětí získáváme citlivým způsobem co nejpodrobnější informace, oceňujeme jejich odvahu, uvedeme na pravou míru, že se nejedná o žalování. Není vhodné na oběť tlačit a naléhat, aby hned uváděla detaily a jména. V žádném případě se nehodí vést tento typ rozhovoru před celou třídou. U obětí je potřeba všímat si varovných signálů a v případě potřeby vyhledat odbornou psychologickou pomoc.
• Účastníky šikany nikdy vzájemně nekonfrontujeme. Rozhovor s obětí a agresorem musí probíhat odděleně (to platí také pokud je agresorů více – hromadný rozhovor obvykle přináší jen žádoucí odpovědi ze strachu z vůdce skupiny). 
• K rozhovoru s agresorem může dojít, až když máme shromážděné dostatečné informace a důkazy. 
• V dalším kroku obvykle probíhají schůzky s rodiči obou účastníků. Doporučuje se vést z každého setkání písemný záznam. 
• Pokud se šikana ve třídě vyskytuje, je vhodné o tom věcně a stručně informovat všechny rodiče na obvyklé třídní schůzce, nebo na mimořádné schůzce, ale není vhodné jmenovat žáky, kterých se to týká. 
• O šikaně v kolektivu musí být vždy informováno vedení školy, dále je do řešení šikany obvykle zapojen třídní učitel, metodik prevence a školní psycholog, pokud se na škole vyskytuje.
• Velmi specifická situace nastává, pokud je agresorem samotný pedagog. Řešení probíhá podle základního postupu pro řešení šikany a udělení sankcí se řídí pracovně-právním vztahem mezi ředitelem školy a pedagogem.

A co dál?

Aby šikana ve třídě nepokračovala, je potřeba vhodnou formou dlouhodobě pracovat s celým kolektivem. To se týká nejen realizace programů na stmelování kolektivu, ale také zabezpečení dozorů ve třídě během přestávek. Škola nemusí zapojit jen metodika prevence, může se také obrátit na jiné odborné organizace zabývající se problematikou primární, selektivní či indikované prevence, které poskytují kvalitní program (měl by být ověřený v rámci procesu certifikace MŠMT). Kompletní seznam pro celou ČR naleznete ZDE.  Obvykle tyto organizace pracují spádově a ne všechny poskytují komplexní nabídku služeb a programů, některé se věnují pouze primární prevenci, atd.  Aktuální informace je potřeba ověřit přímo u nich.

Co dělat, pokud se šikana odehrává mimo školu?

Pokud k šikaně dochází mimo území školy, jsou možnosti školy omezené, protože není možné udělovat kázeňská opatření. Platí to také pro kyberšikanu – pokud se děje během vyučování, může škola udělit kázeňská opatření, pokud se děje mimo vyučování, nemá škola prostředky k jejímu řešení.

To ovšem neznamená, že by škola neměla takové situace řešit alespoň v základních mezích. Obvykle je kyberšikana pouze doplňkem šikany tváří v tvář, je proto vždy potřeba prověřit, jaká je situace mezi žáky. Pokud se podezření potvrdí, škola postupuje podle základních kroků řešení šikany. Ve sporných případech, nebo v situacích, kdy k šikaně dochází mimo areál školy, může škola celou situaci dál pečlivě sledovat, ale také rodičům doporučit, aby se obrátili na Policii ČR, na pracovníky orgánu sociálně-právní ochrany dětí, nebo podali žalobu k soudu.

Nenechat to být

Šikana je na našich školách pomeřně častým javem, o kterém se ale ve většině případů nemluví. Přitom existují způsoby, jak ji efektivně řešit, i když je to mnohdy náročný úkol. V počátečních stádiích je škola většinou schopná situaci řešit samostatně, není na to ale úplně sama. Může se o vhodném postupu poradit s odborným pracovištěm a obrátit se na pedagogicko-psychologickou poradnu, středisko výchovné péče, či jinou odbornou zkušenou organizací. Další možností, jak podpořit své žáky v boji proti šikaně nebo vylučování z kolektivu, je přihlásit školu do projektu Nenech to být, za kterým stojí sami studenti. Společně se Scio a za podpory MŠMT bojují se šikanou, sexuálním obtěžováním, vylučováním z kolektivu a dalšími sociálními problémy na školách. Webová a mobilní aplikace funguje na principu online anonymní schránky důvěry. Pomáhá promluvit mlčící většině a podporuje žáky, ale i samotné učitele, aby ke svému okolí nebyli lhostejní.  Aktuálně je do projektu zapojeno přes 1500 základních a středních škol. Více informací o tom, jak se zapojit, jak napsat upozornění a jak celý projekt funguje, naleznete ZDE.

Obecně platí, že velkému množství situací se dá efektivně předcházet, pokud se ve škole klade důraz na zdravé klima a pěstují se dobré mezilidské vztahy. To umožňuje vytvářet ve třídách tzv. zdravé jádro, díky kterému se daří počáteční projevy šikany zachytit včas a zabránit jejímu propuknutí. Více preventivních tipů, jak mohou samotní učitelé podpořit a rozvíjet pozitivní klima třídy a duševní zdraví svých žáků, přineseme v dalších článcích ze série Duševní zdraví ve škole.

Zdroje: 

1. Blahutková, M., Charvát, M. (2008). Šikana ve škole. School and Health 21, 3/2008, Sociální a zdravotní aspekty výchovy ke zdraví.
2. Metodický pokyn ministryně školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikany ve školách a školských zařízeních (č.j. MSMT-21149/2016).
3. Metodické doporučení k primární prevenci rizikového chování u dětí a mládeže (č.j. MSMT-21291/2010-28)
4. Miovský, M. a kol. (2010). Primární prevence rizikového chování ve školství. Praha: Togga.
5. Sandoval, A., Praško, J., Ocisková, M., Kamarádová, D., Jelenová, D., Látalová,K.  (2014). Šikana v dětství jako predisponující faktor pro psychické problémy v dospělosti. Česká a slovenská psychiatrie; 110(6): 317 -325
6. Smokowski PR, Holland K. (2005). Bullying in school: correlates, consequences, and intervention strategies for school social workers. Children & Schools. 27(2): 101-110
7. https://www.nntb.cz/

Za poskytnutí materiálů k článku děkujeme týmu NNTB a speciálně Tereze Barnatové za zpracování podkladů.

Co je supervize?

Principem supervize je hledání řešení problémů z praxe s nezaujatým odborníkem. Může se týkat práce s problémovým žákem, spolupráce s kolegy, důvěrnosti prostředí ve škole, komunikace s rodiči žáků. Probíhá v bezpečném prostředí, formou rozhovoru – individuálně, nebo ve skupině. Předpokladem k supervizi je ochota k vzájemné důvěře a ochota o problému mluvit a hledat řešení. Nejčastěji se využívá u pomáhajících profesí (zdravotnictví, školství, sociální služby), kde se pracuje se vztahem, který je náročný z hlediska prožívání emocí. Supervize má uplatnění i v dalších oborech. Například pro všechny lektory kurzů a workshopů Nevypusť duši je supervize povinnou součástí jejich práce a nemohou si ji vynachválit.

Kdo je supervizor a jak pracuje?

Supervizorem může být pouze zkušený odborník s VŠ vzděláním humanitního směru/medicíny, který by měl mít minimálně 15 let praxe v pomáhajících profesích a dokončený psychoterapeutický a supervizní výcvik. Je odborníkem zvenčí a není zaměstnancem školy, může proto nabízet nový pohled na situaci. Dodržuje mlčenlivost a řídí se etickým kodexem. Vztah mezi supervizorem a pedagogem je rovnocenný – jde o setkání dvou odborníků z jiných profesí. Nejedná se o “dohled”, jak by to na první pohled mohlo vypadat, podle anglického slova “supervise”, které ve slově “supervize” určitě slyšíte. Na začátku supervize se uzavírá kontrakt mezi supervizorem a zadavatelem (ve školním prostředí je to ředitel školy), ve kterém by měl být zachycen důvod supervize nebo problém k řešení. Kontrakt je možné v průběhu supervize rozšířit, zúžit nebo i změnit. Frekvence setkání by měla plnit svůj účel, optimálně by měla být pravidelná, aby se postupně mohla vytvářet důvěra mezi supervizorem a supervidovaným. Stálost členů ve skupině je klíčovým prvkem v supervizním pokroku. Jde-li o týmovou supervizi, která má být pravidelná a udržující, nejobvyklejší variantou je 1 supervizní setkání za měsíc v rozsahu 1,5 až 3 hodiny. V období nastartování nové změny může být frekvence 1 setkání za 2 týdny a v případě, kdy supervizor není v místě dostupný, to může být 1 setkání za 3 měsíce.

Zkušenosti učitelů se supervizí⁵:

„Mladé kolegyně si uvědomily, že to, čím prochází, postihlo každou z nás.“

„Víte, tak mě napadlo, že to, co se v té třídě děje, nějak souvisí se mnou.“

„Nebýt s tím sama.”

Co je intervize a jak probíhá

Představuje formu supervize, kdy není přítomný supervizor. Intervize je vykonávána v rámci školy někým z pedagogů (může se jednat o jednoho stálého anebo se v roli intervizora střídají). Může být alternativou „klasické“ supervize v případě nedostatku financí či nedostatku podpory pro supervizi ze strany vedení. Důvodem zřízení intervize mohou být například různé problémy na pracovišti (organizační neshody, problémoví žáci, …), ale i prevence syndromu vyhoření. Aby byla intervize efektivní, tým musí postupovat dle určitých zásad.

Protože základem dobré péče o druhé je dobrá péče o sebe sama, supervize a intervize mohou být skvělou možností, jak v bezpečném prostředí reflektovat svou práci, získat nový pohled na situaci a zpětnou vazbu. Jsou také vhodným způsobem, jak systematicky posilovat své profesní kompetence a jak pečovat o své duševní zdraví v pracovním prostředí. Pokud vás téma prevence syndromu vyhoření zajímá, další způsoby jak o sebe pečovat naleznete v článku ZDE.

Užitečné kontakty:

• Pedagogicko-psychologická poradna pro Prahu 1, 2 a 4 – supervize pro učitele, školní psychology & asistenty pedagoga (zdarma)
• Centrum Hladina – supervize pro školní psychology (Praha)
• Asociace supervizorů v pomáhajících profesích (ASuPP) 
• Český institut pro supervizi (ČIS) 
• Českomoravský institut pro supervizi a koučing (ČMISK)
• REMEDIUM Praha, o.p.s. 

Aktualizace článku s ohledem na probíhající distanční výuku v ČR (od 11. 3. 2020)

Literatura:

1. Baštecká, B. (2009). Psychologická encyklopedie: Aplikovaná psychologie. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-470-0.
2. Baštecká,B., Kinkor,M. (2011). Pohled vzdělavatele v oblasti supervize: To zrcadlo je ve skutečnosti okno aneb Na co se díváme a co vidíme, když supervidujeme. Příspěvek prezentovaný na konferenci Moravskoslezského kraje Podpora vzdělávání a supervize, duben 2011, Ostrava.
3. Braun,R., Marková,D., Nováčková,J. (2014). Praktikum školní psychologie. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0176-2.
4. Jeklová, M., Reitmayerová, E. (2007). Interní supervize. Praha: Vzdělávací Institut ochrany dětí.
5. Svobodová, R. Supervize pro učitele jako cesta k řešení náročných situací. Metodický portál: Články [online]. 19. 11. 2013, [cit. 2019-04-14]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/SS/17755/SUPERVIZE-PRO-UCITELE-JAKO-CESTA-K-RESENI-NAROCNYCH-SITUACI.html>. ISSN 1802-4785.
6. Švancar, R. (2007). Supervize není totéž co inspekce. Učitelské noviny [online]. č. 46 [citováno 5. 9. 2019]. Dostupné z WWW: <http://www.ucitelskenoviny.cz/?archiv&clanek=2417&PHPSESSID=0f25f5ca14 0cecb2f5e2a53fa17d088d>.
7. https://asupp.cz/co-je-supervize/
8. http://www.inkluzevpraxi.cz/kategorie-reditel/1118-supervize-ve-skolach-a-jeji-vztah-ke-spolecnemu-vzdelavani
9. https://www.supervize.eu/supervizori/kdo-je-supervizor/
10. https://www.supervize.eu/wp-content/uploads/prirucka_supervize.pdf

Nedávná studie realizována v České republice ukázala následující fakta:

• pro 53,2 % učitelů je jejich práce zdrojem dlouhodobého stresu
• pouze 16 % učitelů uvádí, že na sobě nepociťují projevy syndromu vyhoření
• 15 % učitelů v našich podmínkách se potýká s projevy středně těžké, nebo těžké deprese

Nejnovější data z dalších výzkumů ukazují, že učitel, který se cítí být v pohodě a vnímá sám sebe jako kompetentního k výkonu učitelského povolání, může v pozitivním směru ovlivňovat klima třídy. V důsledku toho má svůj podíl také na duševním zdraví svých žáků, a i proto je důležité toto téma nepodceňovat.

Ukazuje se, že z dlouhodobého hlediska je pro učitele důležité dodržovat zdravý životní styl, kam můžeme zařadit například dostatečný odpočinek, pravidelný spánkový režim, určení jasné hranice mezi prací a volným časem a další preventivní aktivity. 

Syndrom vyhoření vzniká jako reakce organismu na chronický stres, kterému není možné dlouhodobě odolávat. Ve školním prostředí se vyskytuje celá řada situací, které učitele mohou stresovat, proto je učitelství jedna z nejvíce ohrožených profesních skupin s vysokým rizikem syndromu vyhoření. 

Jak se syndrom vyhoření rozvíjí a jak probíhá?

K syndromu vyhoření nedochází ze dne na den, a jeho propuknutí je výsledkem postupných fází, které k němu vedou. Každá fáze je typická změnou postojů a výskytem určitého typu chování. V ideálním případě se dá zabránit tomu, aby se syndrom vyhoření rozvinul naplno, ale je potřebné na sobě zaregistrovat tyto změny včas a co nejrychleji zahájit intervenci, dokud není pozdě.

1. Typický prvotní zápal pro profesi učitele, snaha být nejlepším a odvádět svoji práci nejlépe, jak to jde. 

“Dělám smysluplnou práci, která mě baví a naplňuje!”

2. Postupně učitel přichází o iluze a začíná pociťovat narůstající stres (projevuje se u něj nedostatek rovnováhy mezi nároky na práci a schopnost tyto nároky splnit).

“Nejsem si jistý/á, jestli to dělám dobře… Moje přípravy nefungují tak, jak jsem si myslel/a…”

3. V další fázi se u učitele začínají objevovat pocity úzkosti, tenze, únavy a vyčerpání.

“Nezvládám to. Hlavně aby už byly prázdniny! Ať dělám co, dělám, nemá to s nimi smysl.” 

4. V poslední fázi se snaží učitel uniknout z nepříznivé situace, projevují se u něj změny v postojích a chování – například tendence jednat s žáky a rodiči neosobně a mechanicky. 

“Stejně je to nezajímá, to je marné. Nebudou se učit, ani kdybych se přetrhl. Odučím ještě těch pár let a pak budu mít konečně klid.”

Z výše uvedených fází syndromu vyhoření jste již mohli vycítit, že pro syndrom vyhoření jsou typické jak určité projevy v chování, tak konkrétní postoje. 

Jaké projevy má syndrom vyhoření?

Pokud máte podezření, že se u vás syndrom vyhoření mohl objevit, zkuste si projít následující výroky a říct, zda s nimi souhlasíte nebo ne. 

Pokud na většinu z nich odpovídáte ano, pravděpodobně se potýkáte s varovnými signály.

Jsem rychle unavený/á a špatně spím.

Cítím se vyčerpaný/á a nemám energii.

Nemám sílu a chuť k dalšímu vzdělávání.

Cítím se bezmocně, postrádám smysl.

Učení už mi nedělá takovou radost jako dřív.

Chodím do práce s odporem.

Odkládám práci na později.

Nedokážu se radovat z věcí jako dřív.

Uzavírám se a nevyhledávám kontakt s kolegy.

Cítím, že reaguji cynicky a neochotně jak na své žáky, tak na jejich rodiče.

Rozčílím se snadněji než dříve.

Selhání ve výuce svaluji na své žáky.

Mám pocit, že svou práci neodvádím dobře a nejsem pro ni dost dobrý.

Co můžete zkusit udělat pro to, abyste předešli syndromu vyhoření, ať už na sobě varovné signály pociťujete, či ne? Následující tipy mohou sloužit jako inspirace či podnět k zamyšlení, abyste zjistili, v jaké oblasti svého života vnímáte rezervy.

15 tipů pro učitele, jak předcházet syndromu vyhoření 

1. Nebudu na sebe mít příliš velké nároky. 

Pokud se mi něco nepodaří, nebudu se ihned obviňovat a shazovat, protože neúspěch mohu brát jako podnět ke zlepšení. Mohu se tím poučit a příště si v podobné situaci počínat lépe. Chyby mě mohou posouvat dál.

2. Nebudu nechávat vše na sebe. 

Pokud kolega něco nestihl dokončit, nemusím to být vždy já, kdo to za něj bude řešit. Zvlášť pokud mám dost vlastních pracovních starostí, mohlo by mi to zbytečně přidat nepříjemný stres. 

3. Požádám o pomoc, pokud toho na mě samotného bude moc.

Nemusím se za každou cenu pokoušet vše zvládnout, budu se pak cítit pod tlakem a ve stresu, a to může ve výsledku negativně ovlivnit můj výkon. Naopak pokud mi někdo pomoc nabídne, nebudu se ji bát přijmout. Podobně jako u předešlých bodů, které mluví o tom, že nebudu vše nechávat na sebe a požádám o pomoc, pokud toho na mě bude moc. Umět si říct o pomoc často vyžaduje odvahu a neznamená to, že jsem selhal/a. Nemusím být vždy ten hrdina, který vše zvládne sám.

4. Naučím se rozložit si jednotlivé úkoly v čase. 

Pomůže mi je to pak lépe stihnout a vyhnu se tím situacím, kdy si pár dní před odevzdáním práce či ukončením úkolu beru práci domů, zanedbávám spánek a jsem ve stresu, že se mi nepodaří vše zvládnout. Nebudu si nechávat vše na poslední chvíli.

5. Určím si jasnou hranici mezi prací a odpočinkem.

Díky tomu si uvědomím, kdy mi začínají pracovní povinnosti a mohu se jim naplno věnovat a kdy naopak začíná doba odpočinku, ve které bych měl/a nechat pracovní starosti stranou. Pokusím se nebrat si práci domů. Stanovím si čas, do kterého opustím práci a nebudu v ní zůstavat déle, než je nutné.

6. Zkusím se naučit říkat laskavě NE.

Mohu říct například: „Vážím si toho, že si přišel/šla za mnou, ale teď není v mých silách ti pomoci.“ Ačkoliv mi to může připadat nezdvořilé a mohu se bát, že to druhého urazí, nakonec můžu být mile překvapen, jak si bude mé upřímnosti vážit. Abych nasbíral/a více odvahy, mohu se inspirovat článkem Naučte se říkat “NE”.

7. Zkusím pravidelně odpočívat.

Může to být aktivní odpočinek třeba ve formě oblíbeného sportu nebo dlouhé procházky nebo pasivní odpočinek, při kterém mohu vyzkoušet nějaké relaxační techniky. Každému vyhovuje něco jiného, a proto je důležité si najít takovou formu, která pro mě bude ideální. V době odpočinku se zároveň pokusím na práci nemyslet.

8. Vyzkouším některé techniky mindfulness.

Jsou to techniky, které mi mohou pomoci se soustředěním a zklidněním. Dají se provádět i během dne. Třeba práce s dechem – na chvíli se na klidném místě zastavím a zkusím několik minut zhluboka dýchat a soustředit se na vlastní nádechy a výdechy. Stejně jako u odpočinku, i zde je důležitá pravidelnost. 

Mindfulness (pozn. Nevypusť Duši): Schopnost záměrně věnovat pozornost tomu, co se děje v přítomném okamžiku, a to bez posuzování, hodnocení a očekávání. Pravidelným tréninkem se tato schopnost zlepšuje.  Jednou z technik, která se využívá, je tzv. body scan. Prochází se při něm celé tělo, od hlavy až k patě. Postupně si všímáme pocitů v jednotlivých částech těla a soustředíme se na svůj dech. Myšlenek na minulost a budoucnost si nevšímáme, nacházíme se v přítomném okamžiku.

9. Vyzkouším supervizi.

Supervize může být jednou z možností, jak v bezpečném prostředí reflektovat svou práci, získat nový pohled na situaci a zpětnou vazbu či mi může pomoci zvládat náročné situace a problémy ve škole. Je také vhodným způsobem, jak systematicky posilovat své profesní kompetence, a to může zvýšit mé sebevědomí v roli učitele. Pokud takovou možnost ve škole nemám, zkusím se o tom prozatím pobavit s kolegy.

10. Založím si deník.

Do něj si budu zapisovat své poznatky, pocity, úspěchy anebo plány do budoucna. Může to pro mě být užitečná pomůcka, jak se během náročnějších pracovních dnů poohlédnout za tím, co vše už se mi podařilo nebo jak si urovnat myšlenky a pocity.

11. Budu se snažit udržovat kvalitní mezilidské vztahy.

Skutečně nezáleží na množství, ale na kvalitě udržovaných vztahů. Dobrý přítel mi může být oporou v náročných pracovních i emocionálních situací. Čas strávený s dobrými přáteli ovlivňuje to, jak moc se cítíme v životě šťastni. Inspiraci můžete čerpat například zde.

12. Nebudu si brát práci navíc.

Budu si lépe hlídat vlastní hranice, aby se mi tak často nestávalo, že mě kolegové nebo můj nadřízený zavalí úkoly, které jsou nad rámec pracovní náplně. Pokud daný úkol pro mě není přijatelný, upřímně a slušně dám najevo, že bych rád pomohl/a, ale práce mám dost. Tím se vyhnu dalším konfliktům a nepříjemným situacím, které často vznikají z nedorozumění.

13. Budu se více zajímat o své zdraví, a to jak fyzické, tak duševní.

Pokud se necítím fyzicky dobře, ať už za to může chřipka nebo bolest zad, ovlivňuje to i moji náladu a výkon v práci. Hůře tak zvládám stres a jsem rychleji unavený/á. Naopak pokud mi není dobře psychicky, může to ovlivnit i to, jak se cítím fyzicky, mohu být například unavenější či mě může bolet hlava, a to pak také ovlivní můj výkon. Psychické a fyzické zdraví spolu navzájem souvisí, a tak je důležité o obojí pečovat.

14. Mohu si vytisknout infografiku o syndromu vyhoření u učitelů.

Dám si ji třeba do diáře, abych ji měl/a stále na očích a mohl/a se jí během dne inspirovat.

15. Budu se více zajímat o téma syndromu vyhoření.

Mohu si tak rozšířit znalosti ohledně toho, jak mu mohu předcházet, jak ho poznám anebo objevím nějaké další tipy (třeba i od lidí, kteří s ním mají osobní zkušenost).

Pokud jste na sobě objevil/a, že vám hrozí vysoké riziko syndromu vyhoření, nacházíte se aktuálně v některé z počátečních fázích jeho rozvinutí, nebo u vás syndrom vyhoření již propukl, máte několik možností, jak to řešit. Vyhledání odborné pomoci je v takovém případě zcela namístě, a není důvod se toho obávat. Rozklíčování celé situace, ve které se nacházíte, vám může zlepšit kvalitu života i v dalších oblastech, nejen té profesní. Syndrom vyhoření je postupný proces a nemusí být po delší dobu zaznamenán, není však nezvratným procesem. Pokud máte pocit, že jste se s ním Vy, nebo někdo ve Vašem okolí setkal, je nutné dopřát si dostatek odpočinku a času k načerpání nové energie, abyste mohl/a budovat potřebnou nezdolnost. Velmi důležité je myslet také na to, že několik sezení u psychologa nestačí, pokud člověk neudělá změnu životního stylu, v jakém se nachází. Myslet na prevenci se vyplácí.

K prevenci duševní nepohody učitelů se váže i velké téma supervize a intervize. Pokud byste se chtěli dozvědět více informací a toto téma vás zajímá, sledujte naše další infografiky a články v rámci série Duševní zdraví ve škole. V Nevypusť duši jsme také připravili kurz Duševní zdravovědy pro učitele, který vychází z evidence-based poznatků a úspěšných zahraničních programů pro učitele. Klíčová témata kurzu byla vybrána a dizajnována tak, aby  účastníci kurzu mohli posílit roli učitele v oblasti péče o duševní zdraví dětí a nezapomínali při tom na svou vlastní psychickou pohodu.

Literatura:

1. Holeček, V., Jiřincová, B., Miňhová, J. (2001). Faktory ohrožení osobnosti učitele. In Řehulka, E., & Řehulková, O. (Eds.) Učitelé a zdraví 3 (s. 51-57). Brno: Pavel Křepela.
2. Kebza, V., & Šolcová, I. (2003). Syndrom vyhoření. Praha: Státní zdravotní ústav, 23.
3. Míček, L., Zeman, V. (1992). Učitel a stres. Brno: Masarykova univerzita.
4. Ptáček, R., Vňuková, M., Raboch, J., Smetáčková, I., Harsa, P., Švandová, L. (2018). Syndrom vyhoření a životní styl učitelů českých základních škol. Česká a slovenská psychiatrie, 114(5): 199–204.
5. Řehulka, E., & Řehulková, O. (2001). Učitelky a učitelé. In Řehulka, E., & Řehulková, O. (Eds.) Učitelé a zdraví 3 (s. 143-152). Brno: Pavel Křepela.
6. Urbanovská, E. (2011). Profesní stresory učitelů a syndrom vyhoření. In Řehulka, E. (Ed.) Škola a zdraví 21. Výchova ke zdravotní gramotnosti. (s.309-322). 

Elektronické zdroje:

https://clanky.rvp.cz/clanek/s/Z/21761/SYNDROM-VYHORENI-U-PEDAGOGICKYCH-PRACOVNIKU.html/

https://www.alfabet.cz/pece-o-sebe/syndrom-vyhoreni/syndrom-vyhoreni/

http://www.syndrom-vyhoreni.psychoweb.cz/syndrom-vyhoreni-uvod/prevence-vyhoreni

Na duševní zdraví dětí má vliv celkové klima školy, které vytváří celý školní kolektiv – ředitel, učitelé, další pracovníci školy a také spolužáci. Pokud se jedná o případy, které si vyžadují individuální péči, je možné obrátit se na konkrétní odborníky a zařízení. Proto se další článek ze série Duševní zdraví ve škole týká toho, na jaké odborníky se mohou obracet učitelé, rodiče i samotní žáci.

Každá škola musí ze zákona mít zřízené Školní poradenské pracoviště, kam patří výchovný poradce a metodik prevence. Tento tým je mnohdy posílen o pozici školního psychologa, jehož role ale není ve školách legislativně ukotvená. Školního psychologa tedy bohužel v každé škole nepotkáte.

Co je náplní jednotlivých profesí a s čím se na ně můžete obrátit?

Výchovný poradce

• učitel se speciálním postgraduálním vzděláním
• věnuje se žákům se speciálními vzdělávacími potřebami
• řeší výchovné problémy žáků
• poskytuje kariérové poradenství, pomáhá v profesní orientaci a směřování žáků
• komunikuje s dalšími poradenskými zařízeními (měl by vědět, kam poslat, když nastane problém)

Školní metodik prevence

• učitel se speciálním postgraduálním vzděláním
• věnuje se primární prevenci a řešení sociálně patologických jevů (např. šikana, návykové látky, záškoláctví)
• koordinuje preventivní programy ve třídách anebo je vytváří

Školní psycholog

• absolvent pětiletého VŠ studia oboru psychologie
• poskytuje poradenství, pomáhá řešit výchovné, kázeňské problémy a osobní problémy žáků
• u nezletilých žáků je k zahájení péče potřebný individuální informovaný souhlas zákonného zástupce
• provádí krizovou intervenci a může vést seberozvojové programy pro malé skupiny žáků (podpora koncentrace u dětí s ADHD, nácvik sociálních dovedností)
• poskytuje metodickou pomoc a podporu učitelům při vedení hodin
• nestranně pomáhá v případě nedorozumění či konfliktu zúčastněných stran
• v případě, že prošel sebezkušenostním psychoterapeutickým výcvikem, může poskytovat terapii
• je vázán mlčenlivostí (kromě závažných případů, kdy má ohlašovací povinnost)
• spolupracuje s dalšími odborníky, na které může v případě potřeby odkázat (kliničtí psychologové, pedopsychiatři)

Problematice žáků se speciálními vzdělávacími potřebami se věnují také další odborníci:

Speciální pedagog

• absolvent pětiletého VŠ studia oboru speciální pedagogika
• jeho hlavní náplní je vedení nápravných cvičení s žáky se speciálními vzdělávacími potřebami

Asistent pedagoga

• absolvent kvalifikačního kurzu asistenta pedagoga
• pro vykonávání přímé pedagogické činnosti ve třídě musí mít asistent pedagoga střední vzdělání s maturitou a odpovídající pedagogické vzdělání (SŠ, VOŠ nebo VŠ zaměřenou na pedagogiku)
• pomáhá integraci žáků se speciálními vzdělávacími potřebami
• pomáhá učiteli při výuce, při komunikaci žáka s učitelem
• dětem se speciálními vzdělávacími potřebami pomáhá s přípravou na výuku
• u dětí se zdravotním postižením pomáhá při sebeobsluze

Učitel, výchovný poradce, psycholog, nebo speciální pedagog mohou na škole plnit také funkci koordinátora pro inkluzi. Ten má v náplni práce zajišťovat a vyhodnocovat podpůrná opatření a koordinovat komunikaci mezi jednotlivými aktéry (škola – žák – rodič – školské poradenské zařízení) a zajišťovat veškerou organizaci a administrativu.

Ve škole můžete potkat také osobního asistenta, který ale není zaměstnancem školy a jeho úkolem je pracovat s konkrétním žákem. Pomáhá žákovi při zajištění sebeobslužných činností, osobní hygieně, stravování, doprovází ho do a ze školy a při přesunech na další mimoškolní aktivity.

Školská poradenská zařízení

Kdo v nich pracuje?

Psychologové, speciální pedagogové, sociální pracovníci. Pokud je třeba, mohou za dítětem přijít do školy.

Jak pracují a s čím se na ně můžete obrátit?

Pedagogicko-psychologická poradna

• zaměřuje se na pedagogickou nápravu různých potíží, diagnostiku poruch učení a chování
• pracuje s žáky zpravidla ve věku od 3 do 19 let, podle spádovosti
• mohou se na ně obracet učitelé, i rodiče žáků – podmínkou je souhlas rodičů s vyšetřením dítěte
• do PPP jsou rodiče posíláni s dětmi kvůli přesnější diagnostice obtíží a hlavně pro nastavení podpůrných opatření, které žák potřebuje ke vzdělávání

Speciálně pedagogické centrum

• je zaměřené na pomoc dětem se zdravotním postižením
• jsou rozdělena podle typu postižení (zrakové, sluchové, mentální, tělesné, s vadami řeči, atd.)
• pomáhají s integrací dítěte do běžné školy, provádí diagnostiku a dlouhodobé vedení klientů, vydávají doporučení pro školu na vytvoření individuálního vzdělávacího plánu

Středisko výchovné péče

• zaměřuje se na prevenci a terapii sociálně patologických jevů dětí a mládeže a na poradenství v této oblasti (záškoláctví, šikana, kriminalita, návykové látky)
• provádí psychoterapeutické intervence, individuální, skupinovou i rodinnou psychoterapii, preventivní programy, pedagogickou práci s problémovými jedinci

Kromě školských poradenských zařízení a školních poradenských pracovišť se také o duševní zdraví stará síť dětských psychologů, psychoterapeutů a pedopsychiatrů. U jednotlivých zařízení je většinou potřeba počítat s delší čekací dobou. Určitě se vyplatí počkat a v případě, že se spolupráce nedaří, zkusit třeba navázat kontakt s dalším odborníkem. Nejdůležitější ze všeho je nebát se odbornou pomoc vyhledat a využít všechny dostupné služby, pokud je to potřeba

Zdroje:

VÁGNEROVÁ, Marie. Školní poradenská psychologie pro pedagogy. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1074-4.

http://www.nuv.cz/projekty/rspp/vzdelavani

http://www.asistentpedagoga.cz

http://www.inkluzevpraxi.cz/kategorie-pedagog/1117-koordinator-inkluze-klicovy-clovek

Od učitele se očekává, že bude odborník ve svém oboru, ale také, že bude člověkem, který jemu svěřené žáky směřuje k akceptovaným hodnotám, bude skvělým mediátorem při konfliktech, bude naslouchat potřebám žáků a zároveň jim bude přirozenou autoritou.

Za každým učitelem může přijít student a svěřit se se svým problémem. Z našeho dotazníkového šetření (411 odpovědí) vyplynulo, že na více než 60 % respondentů se alespoň jednou obrátilo dítě s duševními obtížemi. Přes 50 % přitom respondentů neví nebo si není jisto, jak se k takovému žákovi chovat a kam ho případně odkázat.

Mezi nejčastěji uváděné důvody, proč se žák nesvěří, patří stud, strach a předsudky.

Vhodně vedeným rozhovorem můžeme pomoci, aby se žák svým trápením svěřil. Manuál pro učitele a Doplněk k manuálu nemají být univerzálním receptem, jak komunikovat se žáky, mohou ale sloužit jako pomůcka v diáři nebo na nástěnce v kabinetu. Nabízejí učitelům konkrétní možnosti, jak v dané chvíli reagovat a jak danou situaci řešit v rámci svých kompetencí.

1. Vhodně zahájit rozhovor.

Jak zahájit rozhovor se žákem, který sedí stranou, je smutný a nám se zdá, že něco není v pořádku? Je potřeba mít vždy na mysli to, že pokud někdo vypadá, že prožívá určitou emoci, můžeme se v našem odhadu mýlit. Někdy žák nemusí prožívat smutek, může ale působit zamyšleně nebo ustaraně.

Je důležité nedělat předčasné soudy a zvolit co nejlepší načasování pro rozhovor.

“Vidím/vnímám/zdá se mi, že už jsi delší dobu nějaký smutný, děje se něco?”

Někdy je pro žáky velmi těžké odpovědět na otázku “proč” se jim děje to, co se jim děje, proč reagovali takovým způsobem. Protože žák sám nemusí znát odpověď, proč se mu něco děje, může tento typ otázek působit v závislosti na intonaci útočně.

2. Zajistit podmínky pro důvěrný rozhovor.

Cílem je vytvořit pro žáka prostředí a podmínky, kde by se mohl svěřit. Není vhodné soukromé problémy žáků řešit před celou třídou, a to ani pokud máme dojem, že je ve třídě pozitivní důvěrná atmosféra a zdravé klima. Pokud žák má chuť mluvit o tom, co mu je, můžeme pokračovat vhodnými otázkami, nabídnout soukromí, bezpečné a klidné místo, najít si čas. Pokud žák mluvit nechce, můžeme ho vhodným způsobem ujistit o tom, že pokud by měl zájem, jsme tady pro něj a může za námi přijít v domluvenou dobu. Důležité je respektovat, pokud se mu o tom mluvit nechce.

Role učitele je v průběhu podpůrného rozhovoru jiná než v rámci výuky. Někdy stačí pouze být pro něj tady a teď.

3. Pracovat s tichem.

Je dobré snažit se ponechat žákovi maximální prostor, pokud mluví sám od sebe, nevstupovat mu do řeči. To může často představovat formu největší pomoci, protože tak mu nepřerušujeme přirozený tok myšlenek a sdělení. Můžeme také dát žákovi na vědomí, že smí mlčet, a že je to v pořádku. Mnozí z nás mají tendenci doplňovat, pobízet, hledat vhodná slova za toho druhého. Zde to může více uškodit než pomáhat. Žákovi často nejvíce pomůže, pokud sám najde vhodná slova.

Ticho často pomáhá formulovat myšlenky.

4. Myslet na to, že pokud se nám žák svěří s důvěrnou informací, vzniká mezi námi křehký vztah, který je snadné narušit nevhodným chováním.

Pracuji s citlivými údaji a důvěrnými informacemi a žák se svěřil mně a ne mému kolegovi, takže ten by o tom neměl vědět. S tématem důvěry úzce souvisí i to, jak informovat rodiče o tom, co je nezbytné, aby věděli, a zároveň jak toto komunikovat s dítětem, abychom nenarušili důvěru. Pokud musíme informaci, kterou se důvěrně dozvíme, předat rodiči, nepřebíráme za žáka iniciativu, neřešíme to za jeho zády, nekontaktujeme rodiče tak, aby o tom žák nevěděl.

Žák má právo vědět, jak s informacemi, které nám svěřil, plánujeme naložit.

Partnerský přístup znamená, že vnímám žáka jako aktivního činitele, nejednám o něm bez něj, domluvím se, nebo ho alespoň citlivě informuji předem, co se bude dít a jakým způsobem.

”Nemůžu si to nechat pro sebe, protože to je závažná informace. Pokud ti chci pomoct, nepůjde to bez toho, abych to řekl rodičům. Můžeme se předem domluvit na tom, jestli to zvládneš sám, nebo jim to řeknu já, anebo jim to řekneme spolu. Můžeme se domluvit, co a jak jim budeme říkat.”

5. Respektovat, pokud si dítě vybere někoho jiného, komu se svěří se svým trápením.

“Pokud máš ve škole kohokoliv, za kým by si chtěl zajít, nemusím to být já, komu se zdůvěříš. Oslovíš ho sám nebo ti pomůžu domluvit schůzku?”

Většina dospělých si myslí, že situaci dítěte musí vyřešit nebo za každou cenu pomoct a přitom největší pomocí je často přijetí a vyslechnutí. Stačí poskytnout prostor a mít na paměti, že žáka nemusíme diagnostikovat, nemusíme celou jeho situaci vyřešit. Někdy nabídnout svůj čas a ukázat možnosti, co další lze podniknout, jsou nejvíc, co pro žáka můžeme v danou chvíli udělat.

Komunikaci se žáky může usnadnit dodržování zásad 5N: nenadávat, nesoudit, nezlehčovat, nesrovnávat, naslouchat.

6. Myslet na sebepéči.

Pokud nás obtížná situace žáka vyčerpává a osobně se v jeho případu angažujeme, je nezbytné myslet na sebepéči. Jednu z nejvíce 

dostupných forem odborné pomoci představuje Rodičovská linka. Se svými dotazy se na ni mohou obrátit nejen rodiče, další rodinní příslušníci, ale i pedagogové a všichni dospělí, kteří mají starost o děti.  Vyškolení pracovníci Rodičovské linky nabízejí krizovou pomoc a základní sociální poradenství po telefonu, nebo prostřednictvím e-mailu. 

Problematice sebepéče v učitelské profesi se budeme věnovat  v dalších příspěvcích na téma duševní zdraví ve škole. Zaměříme se například na syndrom vyhoření u učitelů a jeho prevenci a další možnosti podpory učitelské profese.

7. Využít návaznou síť služeb.

V péči o žáky nemusí být učitel na celou situaci není sám a může se opřít o další profese. Péči o žáky zajišťuje celá síť odborníků a poradenských služeb. I těmto službám a profesím se budeme věnovat v dalších článcích. Osoba učitele je ale v celém procesu klíčová – učitel je často úplně prvním člověkem, kterému se dítě rozhodne svěřit, s žákem zpravidla tráví velké množství času a má o něm spoustu informací. Učitel také může žákovi dodat odvahu k hledání pomoci.

Ne každý z nás v životě zažije, jaké to je být na dně deprese, ve víru schizofrenie nebo ve vězení anorexie. Ale skoro každý člověk zná někoho, kdo něco podobného prožívá nebo prožil. A spousta z nás zná důvěrně ten pocit bezmoci a nejistoty, který přijde, když má psychické potíže někdo v našem blízkém okolí.

„Vidím, že se s ním něco děje – mám nějak zasahovat? Jak? Můžu mu tím pomoci nebo spíš ublížit? Mám ho nechat být nebo ho přesvědčit, aby šel k odborníkovi?“

Člověku se v hlavě rojí otázky a odpověď žádná.

Během naší práce v Nevypusť duši se čím dál tím častěji setkáváme s dotazy na to, jak se má člověk zachovat, pokud je v jeho okolí někdo, kdo má duševní potíže. Jak s takovým člověkem mluvit? Je dobré ho nechat být, nebo se ho spíš snažit přesvědčit, aby vyhledal odbornou pomoc?

Jak se takové zprávy množily, všímali jsme si, že naše odpovědi byly skoro vždy stejné. V momentě, kdy onoho člověka neznáme a nemůžeme se bavit přímo s ním, nám vlastně nezbývá nic jiného, než pokusit se někomu z jeho okolí předat základní zásady toho, jak jednat s člověkem, který může mít duševní obtíže.

A jak jsme tuto odpověď na podobné dotazy postupně vylepšovali, vznikl náš manuál pro blízké, ve kterém jsou shrnuty hlavní zásady toho, jak jednat s někým, kdo může trpět psychickými obtížemi. Tento manuál s vámi dnes sdílíme a přikládáme i pár doplňujících informací o tom, co vlastně za jednotlivými zásadami stojí.

První zásada: Komu není rady, tomu není pomoci.

Veškerá psychologická pomoc se odvozuje od toho, co člověk chce změnit. Jak praví klasický psychologický vtip: „Kolik psychoterapeutů je třeba k výměně žárovky? Jeden, ale žárovka se musí chtít změnit.“ Motivace člověka je takový motor celé jeho úzdravy. Pokud někdo nevnímá, že by měl problém a chtěl by ho změnit, tak vlastně opravdu pomoc nepotřebuje. Existuje jediná výjimka: když člověk ohrožuje zdraví své nebo někoho ve svém okolí. Od toho, jestli člověk chce řešit svou situaci a jestli by ji řešit měl, se odvozuje celá další forma pomoci. Proto se dvě hlavní otázky v našem manuálu ptají právě na motivaci a její hranice.

Druhá zásada: Nenarušujte jeho osobní prostor. Netlačte.

Chování člověka, které může být zdraví ohrožující anebo i jen velmi těžko pochopitelné, často vzbuzuje v lidech okolo touhu přinutit blízkého člověka, aby vyhledal pomoc nebo aby se na svou situaci podíval z jiného úhlu pohledu. Jakkoliv se takový postup může zdát ten nejrozumnější, bohužel moc dobře nefunguje. Ve výsledku spíš vede ke konfliktům, protože se blízký člověk cítí nepochopený a tlačený do určitého rozhodnutí. Naopak nejúčinnější bývá ten postup, který spoustě lidí nemusí připadat úplně intuitivní: dát druhému volný prostor a pochopení. V praxi to znamená nechat ho mluvit o tom, jak to má on. Naslouchat mu a snažit se ho pochopit i v těch věcech, ve kterých s ním nesouhlasíme. Svůj názor vyjadřovat spíše tak, že budeme mluvit o tom, jak nám v této situaci je, a co my sami cítíme (třeba strach, obavu nebo bezmoc).

Třetí zásada: Jen tam být.

Třetí zásada mluví o tom, že nejlepší pomoc často spočívá v tom, že člověk tam pro druhého prostě jen je. Kouzlo spočívá v tom, že člověk je přijímaný, a že má kolem sebe někoho, kdo mu chce pomoci a chce ho pochopit. To může být i cennější než přímá pomoc, protože druhý člověk cítí důvěru svého okolí, že zvládne na řešení přijít sám. Zároveň však má jeho podporu a ví, že sám na to není.

Čtvrtá zásada: Nasaďte kyslíkovou masku nejprve sobě.

A nakonec snad to nejdůležitější. Pokud se někomu chystáme pomoci, platí podobné pravidlo, jaké slýcháme v letadle: nejprve nasadíme kyslíkovou masku sobě, teprve potom svému dítěti. Při pomáhání druhým bychom měli myslet především na vlastní duševní zdraví. Když cítíme, že nás pomoc druhému začíná vysilovat a vyčerpávat, je třeba, abychom vyhledali pomoc sami pro sebe. Pokud my sami nebudeme psychicky v pořádku, nemáme kapacity ani zdroje na to, abychom pomáhali druhým. Je důležité mít na mysli to, že každý z nás je v prvé řadě zodpovědný za své vlastní zdraví.

Nejste si jistí, co říct? V doplňku k manuálu pro blízké pro vás máme pár doporučení.

Linka bezpečí stručně shrnuje v ČLÁNKU 6 důvodů, proč se děti doma nechtějí svěřit, když je něco trápí. Článek se nám moc líbí a dodáváme, že se výčet v mnoha bodech shoduje s tím, proč se lidé obecně, tedy ne jen děti, bojí svěřit se svými duševními obtížemi.

Možná, že se v dospělosti nemusíme zrovna obávat trestu od rodičů, ale často můžeme mít v takových situacích strach z nepochopení, nevhodné reakce nebo zklamání. Také mnohdy nechceme blízkým přidělávat strarosti a nechceme, aby se trápili.

Již dříve jsme zde doporučovali cvičení všímavosti neboli mindfulness, jejichž zklidňující účinek již ověřilo mnoho vědeckých studií. Na víkend pro vás máme další tipy, které jsou sice adresované dětem a dospívajícím, ale užitečné mohou být komukoliv zvlášť, když jsou takto zajímavé. V každém věku je totiž vhodné posilovat soustředění, empatii a zvládání negativních pocitů. Dopřejte tedy své psychice trochu odpočinku a pokud vám cvičení pomůžou, vyzkoušejte je i s mladšími rodinnými příslušníky!

Článek si můžete přečíst zde.