Kolik je ti let a kde pracuješ?   

Je mi 22 let a momentálně pracuji jako vychovatelka ve školní družině.

S čím se léčíš? 

Léčím se s hraniční poruchou osobnosti. 

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily? 

Psychické problémy se u mě objevily, když mi bylo 15 let. Tehdy mě čekaly přijímací zkoušky na gymnázium a doma to také nebylo úplně jednoduché. Prostě toho bylo moc a všechen ten stres se začal projevovat úzkostmi a potřebou neustálého kontrolování věcí a mytí si rukou.

Naprosto přesně si pamatuji celý ten kolotoč: zkontrolovat peněženku nebo klíče, následně si umýt ruce. A takto klidně desetkrát za sebou.

Abych řekla pravdu, bylo to hlavně kvůli strachu o rodinu, tehdy byly totiž mé nejmladší sestře pouze tři roky a já jsem se neskutečně bála, že jí svou neopatrností ublížím. Tou dobou mi byla psycholožkou diagnostikována mírná verze OCD, bez doporučení navštívit psychiatra. Docházela jsem poté k jiné psycholožce, která nakonec usoudila, že se nejedná o OCD, ale o reakci na vysokou míru stresu.

Po nástupu na střední školu se vše změnilo. Našla jsem si nové kamarády a mé návštěvy psychologa byly stále méně častější. Pak ale přišel maturitní ročník a nástup na univerzitu. Během prvního zkouškového období nastal zlom, hlavou mi začaly probíhat sebepoškozující a sebevražedné myšlenky. Tou dobou jsem se opět svěřila do rukou psycholožky, ale ta tomu nevěnovala pozornost, poradila mi nějaké volně dostupné medikamenty a poslala mě domů. V té chvíli jsem si neuvědomovala, že tohle není normální stav a pro léky jsem si ani nedošla.

Pozn. Nevypusť duši

Obsedantně kompulzivní porucha (OCD)

OCD se řadí mezi neurotické poruchy. Neurotické poruchy jsou různorodou skupinou psychických poruch, u kterých bývá v popředí úzkost, strach a jejich tělesný doprovod. Obsese jsou nutkavé nápady, myšlenky, představy nebo impulzy, které se znovu a znovu stereotypně vracejí do mysli. Člověk je pociťuje jako cizí, neodpovídající jeho skutečným zájmům a přáním. Uvědomuje si, že jsou to jen nápady a že nic takového se pravděpodobně nestane, ale sám fakt, že ho to napadlo, ho silně znejišťuje. Nejraději by obsese potlačil, ale čím je více potlačuje, tím více se objevují. Jsou pro něj ohrožující a rychle zvyšují napětí (většinou přes nepříjemné emoční stavy jako je úzkost nebo zlost), což vede k potřebě je neutralizovat. K neutralizaci (snížení napětí) slouží pak rituály – kompulze. Mohou to být opakující se projevy v chování (například opakované kontroly uzavření dveří, kohoutku, nadměrné umývání rukou) nebo myšlenky (například počítání, modlení se). OCD se léčí jak léky, tak psychoterapií.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?   

Věřím, že to, co se stalo následně, mělo co dělat také s covidem a lockdownem.

Kvůli uzavření VŠ jsem se vrátila domů a v mysli se mi začaly objevovat velmi konkrétní myšlenky na sebepoškození a sebevraždu. Tou dobou jsem se začala řezat.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?   

Abych byla upřímná, asi bych to sama nedokázala. Ale naštěstí si nás se sestrou večer posadila mamka na gauč a začala na nás tlačit, protože tou dobou vyplynulo na povrch také sestřino psychické onemocnění. Mamka chtěla, abychom jí prozradily, co se děje, a v tu chvíli jsem to už nevydržela a všechno jsem jí vyklopila. Druhý den jsem okamžitě znovu zamířila za psycholožkou, která po našem rozhovoru usoudila, že jsem upadla do deprese a dále doporučila návštěvu psychiatra. Jenomže já už jsem v tu chvíli věděla, že jakmile přijedu domů, znovu si ublížím. Celou cestu vlakem jsem přemýšlela jen o tom. Ale i tento záměr byl odhalen, takže mě rodiče naložili do auta a odvezli do psychiatrické nemocnice v Bohnicích, kde mě chtěli na pár dní umístit do Krizového centra. To bylo ale kvůli covidu zavřené, takže mě dovedli přímo na centrální příjem pacientů.

Co je tvá nejhorší zkušenost?

Určitě můj příjem. Zastavila jsem se ve dveřích a řekla jsem, že dál nejdu, takže mě tam museli dostrkat. Do ordinace jsem vstoupila s mamkou. Paní doktorka si nás posadila ke stolu a začala mi pokládat otázky, na které jsem pravdivě odpovídala. Nakonec jsem jí popsala i své myšlenky na sebevraždu. Na to mi odpověděla, že se dnes určitě domů nevrátím a dala mi dvě možnosti: buď se nechám hospitalizovat dobrovolně, nebo kontaktuje soud a pak půjde o nedobrovolnou hospitalizaci.

Podepsala jsem papír o tom, že se nechávám hospitalizovat ze své vlastní vůle a bylo to to nejtěžší, ale zároveň to nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala.

A zpětně bych tímto chtěla té paní doktorce a mým rodičům MOC poděkovat za jejich duchapřítomnost, jelikož jsem si jistá, že bych postupem času k té sebevraždě opravdu došla.

Bereš léky? 

Ano, pravidelně docházím jak na psychiatrii, tak terapii. 

Co ti pomáhá? 

Musím říci, že mám opravdu úžasnou rodinu, která mě za každých okolností podrží a ve chvíli, kdy mi není nejlépe, mi poskytnou to nejvřelejší objetí. Jsem vášnivý čtenář, takže mi často pomáhá literatura. No a také bych ráda zmínila svého zvířecího kamaráda – králíka Smíška. Pořídila jsem si ho na základě zkušenosti z Bohnic, kde jsem zjistila, že mi kontakt se zvířetem pomáhá při překonávání úzkostí. A proč se jmenuje Smíšek? Vysvětlení je jednoduché – jsem velkou fanynkou Pána prstenů, kde se vyskytuje hobit s přezdívkou Smíšek. A také jsem usoudila, že je to úžasně veselé jméno. A mám vlastně ještě jednu novinku, pořídila jsem si tetování mého oblíbeného fantastického zvířete – draka. Důvodem je to, že jsem jako mladší často trpěla na noční děsy. Přišla jsem ale na to, že mi neskutečně pomáhá představa, že ležím na zemi a kolem mě je obtočený obrovský drak, který mě stráží, no a od té doby jsem tohoto tvora začala vnímat jako svého ochránce.

Jak se ti změnil život? 

O 180 stupňů. Všechno to začalo tou hospitalizací, to jsem ještě stále měla v hlavě myšlenku, že MUSÍM dokončit semestr. Že MUSÍM získat titul. Ale pak se stalo něco úžasného. Pamatuji si, že jsem se zrovna vracela z dílen na oddělení a najednou mě napadla myšlenka, že žiju. Že prostě ŽIJU! A že k tomu žití přeci nepotřebuji mít titul, že stačí, když budu šťastná. A to se mi podařilo. Zanechala jsem studia a začala pracovat ve školní družině. Teď pracuji na zkrácený úvazek a k tomu studuji VOŠ a jsem naprosto spokojená.

Co ti tvé obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Tohle je těžká otázka, protože aktuálně nejsem schopná vzpomenout si na negativa. A vlastně si na ně ani vzpomínat nechci, protože jsem se rozhodla, že budu na věci pohlížet z pozitivní strany. Takže vám sdělím pouze to, co mi to přineslo.

Získala jsem úplně odlišný pohled na sebe sama, přijímám se teď taková, jaká jsem, a netrestám se za své chyby.

Rozhodla jsem se, že už nechci dělat věci, které jsou mi proti srsti, že chci dělat jen věci, které mě naplňují. No a v neposlední řadě nás to určitě stmelilo jako rodinu.

Co ti dělá v životě největší radost?   

Rodina, knihy a práce. 

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?   

Mít sebevražedné myšlenky není normální. Ubližovat si není normální. Vyhledej pomoc. Věř mi, tvůj život stojí za to. Chápu, že je velmi těžké se s takovým problémem svěřit, že se třeba stydíš. Důležité je ale vědět, že se nemáš za co stydět. Styděl by ses jít na pohotovost kvůli zraněné noze? Ne? Tak proč se bojíš jít za psychiatrem se zraněnou myslí? Věřím, že sebereš veškerou svou odvahu a půjdeš do toho. Zvládneš to!

Pamatuji si jednu situaci, kdy jsme se ještě na uzavřeném oddělení s holkama bavily o tom, zda sdílet s okolím to, že jsme si prošly tímto druhem léčby. A jedna slečna, která tam byla už poněkolikáté, řekla: “Jo. A většinou to říkám hodně nahlas, protože když se ke mě někdo kvůli tomu otočí zády, poznám tak, kdo mi stojí za to, abych se s ním bavila.” A tohle je něco, co mě bude provázet celým mým životem.

Nicméně bych tu ale měla také jednu věc, kterou bych chtěla vzkázat VŠEM bez ohledu na to, zda trpíte, nebo netrpíte duševní poruchou: NIKDY neposuzujte životní příběh někoho jiného. Nikdo nemá právo říkat vám, že váš problém je banálnější než ten jeho.

Pozn. Nevypusť duši:

Poruchy osobnosti představují soubor odchylek od běžného způsobu chování, myšlení a vnitřního prožívání. Nejedná se přitom pouze o zvýraznění určitého rysu osobnosti, tzv. akcentovanou osobnost. V případě poruch osobnosti se již jedná o zaběhnuté vzorce chování, myšlení a prožívání, které pronikají do většiny oblastí osobního a sociálního fungování a mohou lidem s poruchou osobnosti znemožňovat žít normální život. Své potíže pak lidé s poruchou osobnosti často řeší sebepoškozováním či pokusy o sebevraždu. Hraniční porucha osobnosti (HPO) není nemocí v pravém slova smyslu. Jde o určitý povahový typ člověka, který je charakterizován častými změnami nálad a postojů, což se také projevuje nestabilitou ve vztazích a tendencí jednat impulzivně bez uvážení důsledků. Lidé s HPO si nejsou jisti druhými lidmi, ale zároveň potřebují jejich přijetí a bojí se odmítnutí, vytvářejí buď závislé a těsné svazky, nebo se naopak chovají distancovaně a chladně.

Zdroje:

Grambal, A., Praško, J., & Kasalová, P. (2017). Hraniční porucha osobnosti a její léčba. Praha: Grada Publishing

http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/poruchy-osobnosti/

http://www.kaleidoskop-os.cz/

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?   

Je mi 32 let, vystřídal jsem několik různých, někdy i dost zajímavých zaměstnání. Největší potěšení ze zaměstnání jsem nalezl v „rodinné“ firmě, kde pracuji na pozici odborného prodejce čerpadel a obchodního zástupce. Doufám, že tam vše bude pokračovat tak dobře jako doposud.

S jakým duševním onemocněním se léčíš? 

Už šestým rokem se léčím, nebo spíše někdy i bojuji, s rekurentní depresivně úzkostnou poruchou.

Pozn. Nevypusť duši:
U smíšené úzkostně depresivní poruchy se mísí příznaky úzkosti s příznaky deprese, nicméně příznaků deprese ani příznaků úzkosti není tolik, aby zdůvodňovaly diagnózu depresivní poruchy či některé z úzkostných poruch. Typická je trvalá nebo vracející se špatná nálada, obtížné soustředění nebo pocit „prázdna v hlavě“, obtíže s usínáním nebo udržením spánku, neklidný spánek, pocit únavy, nedostatku energie, podrážděnost, nadměrná ostražitost, tendence k plačtivosti po nepatrných podnětech, pesimistická očekávání do budoucna, očekávání horšího, nízké sebevědomí nebo pocity méněcennosti.

Účinnou metodou léčby jsou farmakoterapie a psychoterapie

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily? 

Kdy se u mě problémy poprvé projevily, přesně nevím. Možná už v dětství, nebo v dospívání, v pubertě jsem měl menší výkyvy nálad každou chvilku. Nevím, jestli se to dá přiřadit právě tomuto onemocnění, protože všechny tyto stavy jsem bral automaticky, že se mi prostě dějí. Nepřikládal jsem jim tehdy nějakou určitou podstatu. Největší problém, právě asi z důvodu neléčení již dříve, se projevil kolem 25. roku. Pocity úzkosti, deprese a obsese začaly přicházet čím dál častěji. V těchto časech jsem si začal poprvé uvědomovat, že se se mnou asi něco děje. Když jsem si jednoho dne přečetl článek, který byl právě věnován depresivně úzkostné poruše a já se viděl úplně v celém obsahu, kontaktoval jsem psychiatra, který ihned odhalil můj problém a začal s léčbou. Přišel jsem již v čase, kdy byla celá nemoc plně rozjeta.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?   

Nějak si ani neuvědomuji, jestli u mě k nějakým spouštěčům dochází. Můj problém je spíše celkově rozsáhlý tím, že stále přetrvává. Nejvíce problémů se rozběhlo právě kolem mého 25. roku. Nefungující vztah, kde jsem pociťoval lhostejnost k mé osobě a k mým problémům, žádný respekt a navíc finanční potíže.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou? 

Nejhorších zážitků mám několik. První z nejhorších zážitků bylo předávkování se uklidňujícími léky. Když už jsem cítil, že je situace nesnesitelná a potřeboval jsem „vypnout“ a utéct od toho nesnesitelného stavu a schovat se, tak jsem začal zvyšovat dávky léků do velkých rozměrů.

Účinná dávka v léku byla velmi vysoká a já byl schopný vzít hodně tablet najednou. V tu chvíli jsem byl „mimo“, ale bez té vnitřní nesnesitelné bolesti. Tyto stavy byly v tu chvíli pro mě příjemné, ale když se na to s odstupem času ohlédnu, byl to jeden z nejhorších zážitků.

Když už byla situace neúnosná, právě z důvodu předávkovávání, tak jsem se v jednom ze svých stavů pokusil o sebevraždu. Dnes už děkuji tomu, že jsem byl v pravou chvíli zachráněn rodiči. Ovšem po tomto mém incidentu bylo zjištěno, že se u mě vypěstovala silná závislost na některé léky.

Po mém pokusu o sebevraždu a spíše z větší části právě mé závislosti, jsem se nechal hospitalizovat do léčebného zařízení. V mém velmi těžkém stavu jsem si připadal, že jsem padl na úplné dno. Ta doba s těmito myšlenkami byla dost neúnosná a na začátku hospitalizace jsem opravdu myslel, že jsem na svém konci. Těžko se dá popsat ten pocit úplné bezmoci. Člověk, který si tím neprošel, tou tehdejší vnitřní bolestí, to stěží dokáže pochopit.

Posledním takovým zážitkem bylo, když se u mě projevila panická ataka. Byl jsem zrovna v práci, prodejna byla otevřená a mě postihla dost silná ataka. Nebyl jsem v tu chvíli schopný ničeho, měl jsem zrychlené dýchání, třes a brnění v rukou a v ústech. Jediné, co jsem mohl, bylo odejít do skladu hned vedle obchodu, tam jsem si sedl na zem a po chvilce jsem omdlel. Nevím, po jaké době jsem se probudil, ale ta představa otevřeného obchodu a já v atace ve skladu je děsná. Snad naštěstí nikdo zrovna nepřišel.

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?   

Pomoc odborníka jsem vyhledal kolem mého 25. roku. Určitě jsem měl přijít dřív, ale ten stud a strach mi to nedovolil.

Bereš léky nebo chodíš na terapie? 

Za celou dobu od začátku léčení jsem vystřídal mnoho druhů léků, abychom s lékařem přišli na to, které budou nejlepší. Nyní beru 3 druhy léků, z nichž nejspíše 2 budu brát dlouhodobě. Terapii jsem zkusil 3x, nevím tedy jestli to bylo zapříčiněno mou nemocí, že jsem si všechno moc bral, ale nesedlo mi to. Nesedl mi vždy terapeut a jeho přístup k mému onemocnění. V současné době přemýšlím, že to s terapií znovu zkusím a vybírám vhodného terapeuta.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá? 

V té nejtěžší fázi mi pomohl právě asi pobyt v léčebně. Tam se mi asi poprvé otevřely oči a začal jsem svůj problém řešit sám v sobě a sám si pomáhat. Měl jsem velkou oporu v bratrovi a v rodičích, což byla pro mě ohromná pomoc, že na to nejsem sám.

Velká pomoc je i v lécích, je to taková hodně důležitá berlička, která člověku pomůže trochu normálně fungovat a tím se i zaměřit na svůj problém a začít ho řešit.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? 

Dříve jsem býval velký bavič. Na školách jsem byl třídní šašek a celkově veselý člověk. Od projevení prvních potíží a začátku léčby už bohužel takový nejsem. Nemyslím si, že by to bylo zapříčiněno léky, ale spíše celkovým problémem s onemocněním. Ovšem snažím se opět dostat do toho rozpoložení a věřím, že se to časem podaří.

Musel jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Musel jsem úplně změnit přístup k životu, hlavně přístup k mému onemocnění. Přiznat si to samotné onemocnění, nestydět se za něj a pracovat s ním. Správně užívat léky a neukončovat si sám léčbu. Přiznat si, že mám problém a uvědomit si ho a učit se ním pracovat.

 Co pro tebe může udělat tvoje okolí, když si procházíš horším obdobím?   

Důležitá je asi opora. Ale nejdůležitější je celý problém nezlehčovat.

Několikrát jsem slýchával ty fráze, vzchop se, to přejde, chovej se jako chlap, to nic, to přejde. Tohle zlehčování problému nijak nepomůže a ani nedostane člověka z té těžší fáze. Nejdůležitější je pochopení.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Vzaly mi určitě veselou chuť do života, úspěšné prožívání a fungování ve vztahu. Vzaly mi v těžším období ten pocit sebe sama, jakoby moji totožnost. Naopak mi ale daly při léčbě poznání sebe sama, poznání fungování mojí mysli. Daly mi velkou jistotu v pomoci mojí rodiny, hlavně mého bratra, který se mi snaží i přes své starosti pomáhat, motivovat mě a být nablízku. Daly mi širší pohled na svět, ve kterém je mnoho takto nemocných lidí a na celkovou problematiku tohoto onemocnění a bohužel i poznání, jaké je v naší zemi velké tabu, co se týče duševních onemocnění.

Co ti dělá v životě největší radost?   

Zatím nedokážu posoudit, co by byla úplně největší radost v mém životě, ale určitě několik malých radostí je. Moje radost je moje zaměstnání, což mnoho lidí asi nemá 🙂 . Hraji v kapele, takže velkou radost mi dělá setkání s přáteli, hraní a zábava spojená s tím. Nemůžu opomenout mé malé úžasné synovce. Doufám, že těch radostí v životě bude víc a budou i ty největší.

Je něco, co bys chtěl, aby lidé o tvojí nemoci věděli? 

Rekurentní depresivně úzkostná porucha je taková, že se stále vrací. Je důležité si uvědomit, že depresivní onemocnění může být v mnoha případech i smrtelné. Nikdy nepodceňujte problémy, starosti, obavy a bolesti ostatních nebo i své vlastní. V mém případě je moje nemoc sice plně nevyléčitelná, ale když člověk chce, dá se s tím pracovat a žít normálním, aktivním a alespoň trochu veselým životem.

Co bys vzkázal lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?   

Určitě bych nejvíc asi doporučil, aby se nestyděli za své onemocnění. Neodkládejte návštěvu psychiatra, dbejte na dodržování léčby. Nikdy si nevysazujte léky a snažte se vydržet.

Při nějakém prvotním náznaku svých problému si je určitě nenechávejte pro sebe. Sdělte svůj problém, své starosti, své bolesti těm nejbližším, které máte. Nebojte se říct o pomoc. Nebuďte s tím sami. Všechno se dá vždy řešit. Důležité je se nestydět… A hlavně, přeji vám všem hodně sil!

Zdroje: 

https://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/neuroticke-poruchy/smisena-uzkostne-depresivni-porucha/

https://www.reformapsychiatrie.cz/sites/default/files/2021-06/Prirucka_jazyka_zotaveni.pdf

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?   

Je mi 22 let a v současné době pracuji na pražské prodejně designové obuvi a zároveň studuji magisterský program na FSV UK.

S jakým duševním onemocněním se léčíš? 

Léčím se s úzkostnou poruchou.

Pozn. Nevypusť duši: Úzkostné poruchy poruchy by se daly zjednodušeně definovat jako různé kombinace tělesných a psychických projevů úzkosti, které nejsou vyvolány žádným reálným nebezpečím. Intenzita příznaků může být různá. Může se projevit jen mírnou nepohodou nebo nervozitou, na druhé straně stavem hrůzy a paniky. Úzkost může „volně plynout“ bez omezení na zvláštní okolnosti, nebo se projevit v záchvatech.

Pokud se objeví náhle a bez zjevné příčiny, mluvíme o spontánní úzkosti, případně spontánním záchvatu paniky. Pokud se týká konkrétních situací, kterých se běžně lidé nebojí, jde o fobii. Pokud se rozvine při očekávání ohrožující situace, mluvíme o anticipační úzkosti.

Bylo mi tehdy zhruba 16 let, chodila jsem na gymnázium a při hodině fyziky jsem z ničeho nic začala špatně vidět, cítila jsem silný tlak na srdci, křeče v břiše a nemohla jsem dýchat. Měla jsem pocit, že tohle je konec a umřu.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily? 

Je možné, že se mé psychické problémy projevovaly už dříve, ale takovým hlavním momentem, na který si vzpomínám, je můj první panický záchvat. Bylo mi tehdy zhruba 16 let, chodila jsem na gymnázium a při hodině fyziky jsem z ničeho nic začala špatně vidět, cítila jsem silný tlak na srdci, křeče v břiše a nemohla jsem dýchat. Měla jsem pocit, že tohle je konec a umřu. Skončilo to tak, že jsem si musela lehnout na zem, kde jsem se několik minut klepala než pro mě přijela záchranka a odvezla mě do nemocnice, kde mi udělali patřičná vyšetření a řekli mi, že mám nedostatek hořčíku v krvi a jinak mi nic není. Dalších několik let jsem žila s tím, že mám nedostatek hořčíku a moje problémy jsou zcela fyzické. Záchvaty jsem měla ale několikrát týdně, hlavně ve stresových situacích. 

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?   

Ano, podle mě určitě. Myslím, že jsem odjakživa velmi citlivý a empatický člověk a všechno tak nějak více prožívám. Na základní škole jsem vždy zvládala všechny předměty, stíhala se vídat s kamarády a navštěvovat kroužky. Na gymnáziu se to změnilo. Najednou jsem se ocitla v novém kolektivu, ve kterém jsem se většinu času necítila dobře, nátlak učitelů byl obrovský, a jelikož jsem se v té době začala intenzivně věnovat hudbě, učivo bylo nezvladatelné. V roce 2015 jsem se dostala do projektu Aquababes a přešla jsem ve škole na individuální studijní plán. Můj den byl takový, že jsem brzy ráno jela na taneční trénink, poté do školy napsat si test, na který jsem neměla čas se učit, hned poté jsem se vracela do centra, kde jsme většinou měly s holkama nějakou zkoušku kostýmů nebo další trénink a když jsem přijela domů, šla jsem ještě do fitness centra, abych byla se sebou spokojená, protože mi bylo v projektu řečeno, že televize rozšiřuje.

O žádné úzkostné poruše jsem nevěděla, myslela jsem si, že prostě taková jsem a že taková vždycky budu. Nebudu moct spát, budu se několikrát týdně klepat, moje myšlenky a nesmyslné scénáře v hlavě mě nenechají být a budu se stále strachem potit.

Předměty jsem nezvládala a kamarádi mě postupně opouštěli, jelikož jsem na ně neměla čas. Spolužáci si ze mě dělali srandu a někteří učitelé na mě byli ještě přísnější než na mé spolužáky. Má třídní učitelka si mě několikrát pozvala do kabinetu, kde mě zesměšňovala, shazovala a tvrdila mi, že na tuto školu nemám a že ať raději odejdu nebo mě vyhodí.  Nátlak byl obrovský. Bylo mi jen 16 let a chtěla jsem dělat to, co miluju. V té době se začalo projevovat moje duševní onemocnění, ale to jsem ještě nevěděla, že nějaké duševní onemocnění mám a psychické nemoci byly velké tabu. O žádné úzkostné poruše jsem nevěděla, myslela jsem si, že prostě taková jsem a že taková vždycky budu. Nebudu moct spát, budu se několikrát týdně klepat, moje myšlenky a nesmyslné scénáře v hlavě mě nenechají být a budu se stále strachem potit. Postupem času jsem začala poznávat lidi, kteří mi řekli, že mají úzkostnou poruchu nebo jiné duševní onemocnění a já se o to začala zajímat. Zjistila jsem, že mám všechny příznaky úzkostné poruchy a že mé záchvaty z nedostatku hořčíku jsou vlastně panické záchvaty.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou? 

Špatných zážitků mám nespočet, ale asi ty nejhorší byly ještě z doby, kdy jsem nevěděla, že to, čím trpím, je úzkostná porucha. Před několika lety mi odumřela půlka obličeje, byla jsem u doktora a řekl mi, že je vše v pořádku. Zjistila jsem, že v noci intenzivně skřípu zubama a ráno mě bolí celá ústa. Šla jsem k zubní lékařce, která mi udělala dlahu proti bruxismu. Tento chránič mi měl vydržet dva roky, po měsíci používání jsem se vzbudila s rozkousaným plastem v puse a doktorka nechápala, jak se to mohlo stát. Ten nejhorší a nejdůležitější zážitek se stal v lednu roku 2019 těsně před začátkem mojí léčby. Pracovala jsem tehdy v kavárně, kde jsem začala mít strašně bolestivé křeče v břiše, nedalo se to vydržet a já jela na pohotovost. V nemocnici si mě nechali několik dní a nic neobjevili. V té chvíli jsem si řekla, že už stačilo. Mé onemocnění mě omezovalo více než dost a já se začala bát o své fyzické zdraví. Všichni doktoři mi postupně začali říkat, že všechno, čím trpím, je ze stresu. Já si však neuvědomovala, že nějaký stres mám. V té době byl již zaryt hluboko uvnitř. Pamatuju si na slova ve své hlavě: „Jestli s tím teď nezačnu něco dělat, tak mě to jednou zabije”.

Pamatuji si, jak jsem stála v čekárně, opět ze mě tekl pot a klepala jsem se, ale když jsem odcházela z ordinace, tak jsem cítila obrovskou úlevu.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?   

Pomoc odborníka jsem vyhledala v květnu roku 2019. Začala jsem chodit ambulantně psychiatrii. Pamatuji si, jak jsem stála v čekárně, opět ze mě tekl pot a klepala jsem se, ale když jsem odcházela z ordinace, tak jsem cítila obrovskou úlevu. Následně jsem navštívila kliniku Eset, kde se pan doktor velmi divil, že jsem přišla až po šesti letech příznaků.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii? 

Aktuálně jsem ve fázi vysazování antidepresiv, která jsem brala rok a půl. Užívám nejnižší dávku a cítím se dobře. Měla jsem pocit, že to již zvládnu bez nich. Na terapii nechodím.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá? 

Každý den se doma věnuji józe a dechovým cvičením. Pomáhají mi také jiné sporty, má nejmilejší hudba, mazlení s mojí kočkou Máňou…a ledové sprchy!

Moje psychické a fyzické zdraví se stalo v mém životě číslem jedna.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? 

Změnil se hodně, ale nemůžu říct, že k horšímu. Naučila jsem se vážit si maličkostí a dát sama sebe na první místo. Moje psychické a fyzické zdraví se stalo v mém životě číslem jedna. Dělám jen to, co chci a do ničeho se nenutím. Nejsem na sebe tak přísná. Mám své mantinely. Vážím si sama sebe. Scházím se pouze s lidmi, kteří můj život naplňují a neberou mi energii. Za posledních let jsem si uvědomila mnohé a to právě díky úzkostné poruše.

 Co pro tebe může udělat tvoje okolí / kamarádi, když si procházíš horším obdobím?   

Snad jen být tady pro mě a zároveň mi dát prostor. Myslím si, že je v těžkém období nejhorší právě nátlak, který na vás okolí často vytváří. Mnohokrát nerozumí tomu, že to není jen špatná nálada, ale mnohem víc. Moji přátelé jsou však skvělí a už ví, jaká jsem, a co na mě zabírá…třeba když mě vezmou na kafe nebo se mnou jdou cvičit.

Lidé mě častokrát vidí jako tu bláznivou holku, co je velmi pozitivní, stále se setkává s lidmi, vystupuje na veřejnosti, sportuje a je šťastná. A to já jsem, ale za mým úsměvem se skrývá spoustu ran z minulosti, na kterých neustále pracuji.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Duševní obtíže mi před několika měsíci vzaly jednoho z mých nejbližších přátel, který spáchal sebevraždu. To byla opravdu jedna z nejtěžších chvil v mém životě a zároveň další spouštěč. Tentokrát toho, abych o svých problémech začala mluvit a ukázala lidem, že v tom nejsou sami. Lidé mě častokrát vidí jako tu bláznivou holku, co je velmi pozitivní, stále se setkává s lidmi, vystupuje na veřejnosti, sportuje a je šťastná. A to já jsem, ale za mým úsměvem se skrývá spoustu ran z minulosti, na kterých neustále pracuji. Je to každodenní boj a tím se dostávám k tomu, co mi duševní obtíže daly. Obrovskou sílu a bojovnost. Já už svou minulost nezměním, ale můžu změnit něčí přítomnost a taky tu svou. Protože si všichni zasloužíme být šťastní bez ohledu na to, čím vším jsme si prošli.

Co ti dělá v životě největší radost?   

Vše, co mi pomáhá, a k tomu moje rodina a přátelé. Dělat radost ostatním je pro mě jedna z největších radostí. Velkou radostí je pro mě také moje hudba a lidi, co ji poslouchají a píší mi, že v nich něco vyvolává.

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?   

Držte se. Mluvte o svých problémech a pocitech. Vyhledejte pomoc odborníka, nemáte se za co stydět. Je nás spousta takových, co prožívají to, co vy. Nikdy v tom nejste sami a vždy je tady někdo, kdo vás má rád. A věřte, že to bude lepší, protože bude. Jsem toho důkazem.

Je něco, co bys chtěla, aby lidé o tvojí nemoci věděli? 

Úzkostnou poruchu nebo jiné duševní onemocnění má spoustu lidí ve vašem okolí a ani o tom nemusíte vědět. Snažte se tedy být ke všem tolerantní a milí, nikdy nevíte, čím si ten druhý zrovna prochází.

Zdroj:
http://www.cmhcd.cz/Stopstigma/O-dusevnich-nemocech/Neuroticke-poruchy/Neuroticke-poruchy/

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 32 let a nyní studuji psychologii na Masarykově univerzitě v Brně, působím jako lektor v Nevypusť duši a k tomu nyní hledám další pracovní uplatnění.

S jakým duševním onemocněním máš zkušenost?

Přibližně 20 let jsem žil se sociální fobií, kterou jsem překonal. Aktuálně se léčím s depresí.

Pozn. Nevypusť duši: 

Sociální fobie patří mezi úzkostné poruchy. Pro sociální fobii je typické, že se objevuje v mezilidských situacích, kde člověk prožívá vysokou míru strachu a sociální úzkosti. Vystaví-li se sociálním situacím, objeví se příznaky, např. obavy z toho, co si o něm budou myslet druzí (“jsem nudný, nezajímavý”), obavy z vlastní reakce na situaci (“zčervenám a ztrapním se”), nebo z důsledků, které by takové selhání mohlo přivést (“lidé mě budou pomlouvat, budou se mi posmívat”).

Pro léčbu sociální fobie se využívají léky, ale také psychoterapie zaměřená na nácvik sociálních či relaxačních dovedností a práce s myšlenkami. 

Navazování vztahů bylo pro mě problematické. Toužil jsem po sociálním kontaktu a zároveň se ho bál a snažil se mu vyhýbat. 

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Nevím to přesně, ale vzpomínám si, že některé projevy se začali objevovat už v 6 letech. Postupně se to vyvíjelo a zhoršovalo. Problémem pro mě byly všechny sociální situace, i jen v nich být, natož aktivně něco říkat. Zažíval jsem úzkost a v hlavě si pořád vše dokola přehrával. Byl jsem si nejistý čímkoliv, co jsem dělal, měl jsem velmi nízké sebevědomí a neměl jsem se rád. Navazování vztahů bylo pro mě problematické. Toužil jsem po sociálním kontaktu a zároveň se ho bál a snažil se mu vyhýbat. Neustále jsem si něco vyčítal.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Nebyl tam žádný jeden spouštěč, spíše souhra více faktorů, které přicházely v průběhu času. Velký vliv na vznik mého onemocnění měla šikana, kterou jsem zažíval na 1. stupni základní školy. Samotný průběh sociální fobie pak vedl k tomu, že jsem se tolik nedostával do sociálních situací, snažil se jim vyhnout a utíkal jsem z nich. Když už jsem v nějaké byl, často jsem ji ve vlastních očích nezvládl. Tím se mé problémy posilovaly a já žil v začarovaném kruhu úzkosti a samoty.

Bylo to se mnou pořád, kdykoli jsem byl ve společnosti dalších lidí,, a nebylo z toho útěku. Nejhorší na tom byla všudypřítomná samota.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Nedokážu jmenovat jeden konkrétní zážitek, který by vyčníval nad ostatní. Bylo to spíše těch tisíce drobných negativních zážitků, se kterými jsem se potýkal neustále. Bylo to se mnou pořád, kdykoli jsem byl ve společnosti dalších lidí, a nebylo z toho útěku. Nejhorší na tom byla všudypřítomná samota. Bez přátel, bez partnerského vztahu, bez nikoho, kdo by mi rozuměl.

Nedokázal jsem si ani představit, co bych případnému psychologovi říkal nebo jak bych se objednal.

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?

Až o mnoho let později. Dlouhé roky jsem si svoje problémy pořádně neuvědomoval a spíše je bral jako svoji slabost, kterou musím před ostatními skrývat. A když už jsem dospěl k tomu, že to, co zažívám, není v pořádku a měl bych s tím něco dělat, neměl jsem sílu s tím někam zajít nebo to někomu říci. Nedokázal jsem si ani představit, co bych případnému psychologovi říkal nebo jak bych se objednal. Řešení jsem tedy nechtěně dále odkládal. První vyhledání pomoci tak přišlo až po přibližně 15 letech od prvních příznaků. Tehdy jsem se obrátil na organizaci Lata, ta mi pomohla, abych měl nějaký sociální kontakt a nabídli mi také možnost chodit na psychoterapii.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Mám za sebou několik psychoterapií v průběhu několika let. Vyzkoušel jsem i skupinovou psychoterapii a arteterapii. Vnímám, že mi to pomáhá a rozvíjí mě to. Vidím v tom pro sebe přínos. 

Později, kdy jsem psychoterapii už tolik nepotřeboval, jsem ji nahradil chozením na rozvojovou skupinu a koučováním. Tehdy jsem se tím protloukal bez léků, hlavně z důvodu, že v těch prvních letech jsem se ani nedostal k psychiatrovi. Aktuálně beru léky a v psychoterapii plánuji pokračovat, až se uvolní koronavirová opatření.

Nejvíce mi pomohlo být v komunitě lidí, kteří měli podobné zkušenosti. Potkávali jsme se v rámci svépomocné skupiny.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Nejvíce mi pomohlo být v komunitě lidí, kteří měli podobné zkušenosti. Potkávali jsme se v rámci svépomocné skupiny. Kromě příležitostí, kde jsme mohli sdílet zkušenosti a pocity a měli jsme možnost si trénovat různé situace, to bylo hlavně o partě přátel. Najednou jsem měl blízké vztahy, konečně jsem někam patřil a měl jsem s kým trávit volný čas. Značně mi pomohla psychoterapie a později mi pomohlo mluvit o svých problémech na veřejnosti, například jako lektor Nevypusť duši.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Pomáhá mi blízký sociální kontakt. Takže především mě vytáhnout někam ven, povídat si, něco společně zažít, obejmutí nebo prostě jen spolu být. Ale i něčím motivovat, povzbudit, třeba i vyprovokovat k nějaké aktivitě. A úplně nejvíce konkrétně? Vezměte mě na únikovou hru a úplně ožiju.

Dalo mi to vyšší míru empatie, porozumění a vcítění se do toho, co prožívá někdo jiný. A dalo mi to větší schopnost na sobě pracovat a vymýšlet kreativní způsoby řešení problémů.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Vzaly mi určitě několik let života, mnoho věcí, které jsem neměl možnost ve vhodném věku zažít. Mnoho příležitostí a snů, kterých jsem nedokázal využít a naplnit, radost ze života po mnoho let, potřebný sociální kontakt a vztahy a zároveň i finanční ztráty – jak přímé, tak nepřímé.

Na druhou stranu mi to dalo mnoho skvělých lidí do života, které jsem poznal prostřednictvím řešení svých problémů. Dalo mi to vyšší míru empatie, porozumění a vcítění se do toho, co prožívá někdo jiný. A dalo mi to větší schopnost na sobě pracovat a vymýšlet kreativní způsoby řešení problémů.

Co ti dělá v životě největší radost?

Jsou to momenty s blízkými lidmi, kdy něco hlubšího společně zažíváme. Když se něco daří. Když vidím, že to, co dělám, se někomu líbí, že to má na někoho pozitivní dopad. Když se pustím do něčeho nového a zajímavého.

Být lektorem v Nevypusť duši mi umožňuje mluvit o mých zkušenostech na veřejnosti, a pokud může můj životní příběh pomoci někomu dalšímu, je to skvělé.

Proč ty a Nevypusť duši?

Je pro mě důležité, že překonávám své problémy. Být lektorem v Nevypusť duši mi umožňuje mluvit o tom na veřejnosti, a pokud může můj životní příběh a vlastní zkušenosti pomoci někomu dalšímu, je to skvělé. Navíc je tu mnoho skvělých a inspirativních lidí, se kterými se rád potkávám.

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy pro středoškoláky.

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 24 let a nyní studuji poslední ročník magisterského programu psychologie na PedF UK, působím jako senior lektor v Nevypusť duši a k tomu asistuji chlapci s poruchou autistického spektra a chodím pomáhat jako „teta“ do soukromé školky. 

S jakým duševním onemocněním máš zkušenost?

Za tu dobu, co jsem vždy s menšími přestávkami v péči odborníků, jsem si vyslechla několik diagnóz – nejprve to byla panická porucha, mírná forma sociální fobie, později smíšená úzkostně depresivní porucha… Sama nevnímám jako příliš důležité to nazývat nějak přesně, protože v průběhu mého života se projevy onemocnění měnily, obecně bych tedy řekla, že se léčím s úzkostnou poruchou. 

Zkoušení před tabulí nebo referáty pro mě byly hotová noční můra, ale i takové zdánlivé maličkosti jako jezení před mnoha lidmi, mluvení s ostatními a vůbec třeba cesta přes třídu k umyvadlu a koši, kde je „přeci tolik možností, jak se člověk může znemožnit“ pro mě byly zdrojem úzkosti.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Poprvé se výrazně projevily na osmiletém gymnáziu v kvartě, to mi bylo čtrnáct let. Začala jsem se bát chodit do školy, protože mě děsila představa, že bych se měla jakkoli projevovat před ostatními a ti by mě pozorovali. Zkoušení před tabulí nebo referáty pro mě byly hotová noční můra, ale i takové zdánlivé maličkosti jako jezení před mnoha lidmi, mluvení s ostatními a vůbec třeba cesta přes třídu k umyvadlu a koši, kde je „přeci tolik možností, jak se člověk může znemožnit“ pro mě byly zdrojem úzkosti. K tomu jsem začala zažívat panické záchvaty, při kterých mi bušilo srdce, třásla jsem se, bylo mi nevolno a měla jsem pocit, že nemůžu dýchat, mám sevřený krk, zblázním se anebo zemřu. No a co kdyby mě u toho ještě někdo pozoroval a soudil? Chtěla jsem utéct do bezpečí, kde by mě nikdo neviděl, maximálně tak moji nejbližší, kterým jsem důvěřovala. Připadala jsem si přecitlivělá, trapná a nemožná. Postupně jsem se začala bát všude, kde mohli být lidé, panické záchvaty měla několikrát denně a ve finále úplně přestala chodit ven i do školy. Bála jsem se pak už i toho, kdy přijde další nával paniky.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Nedokážu přesně říct konkrétní událost, která by to spustila. Spíš si myslím, že šlo o nakombinování vrozeného předpokladu pro úzkosti a různých událostí, co jsem do té doby zažila a sešlo se to tak, že z toho vznikla úzkostná porucha.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

V době, kdy moje obtíže začínaly a já jsem ještě netušila, o co by mohlo jít, jsem jeden večer během několikahodinových pocitů úzkosti prolínajících se s panickými záchvaty přestala vidět na jedno oko. Přirozeně jsem zpanikařila ještě víc. Tehdy jsem si opravdu myslela, že se schyluje k mojí poslední hodince.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?

Zhruba půl roku poté, co jsem začala mít poprvé problémy. Bylo to v době, kdy už jsem nemohla chodit ani do školy a úplně se uzavřela doma. Rodiče o mě měli už dlouho starost a já sama jsem souhlasila s tím, že je potřeba to řešit. S jejich pomocí jsem pak vyhledala odbornou psychiatrickou péči.

Myslím si, že jsem se během první léčby poměrně dobře naučila se sebou pracovat, a tak už poznám, kdy potřebuji odbornou podporu.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Obojí, mám to ale v takových vlnách. Jsou období, kdy beru léky a potřebuji psychoterapeutickou péči a kdy ne. Myslím si, že jsem se během první léčby poměrně dobře naučila se sebou pracovat, a tak už poznám, kdy potřebuji odbornou podporu. S mnohými situacemi si již také umím poradit. Mám ale doma vždy svoji „krabičku poslední záchrany“ (léky na úzkost), kdybych akutně potřebovala.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Když na to nejsem sama, když mám někoho, komu se můžu svěřit se svými obavami, strachy, myšlenkami a pocity a on či ona ví, co mi pomáhá, když přijde úzkost. Potom určitá pravidelnost třeba ve formě denních rituálů a péče o svoje fyzické i psychické zdraví, pod které se může schovat spousta věcí – jóga, procházky, zdravá strava, relaxace, kreslení, pěkná knížka nebo film… možností je spousta.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Být tu pro mě, to úplně stačí. Často nemusí ani nic zvláštního dělat, pomůže mi jen jejich přítomnost a ten pocit, že na to nejsem sama. Samozřejmě mi ale také pomáhá, když si s nimi můžu popovídat, obejmout je, zajít někam na procházku nebo na něco dobrého, pustit si pěkný film nebo si třeba dát dobrou kávu.

Myslím si, že ta „přecitlivělost“, jak jsem svoje prožívání často chápala, mi dává zároveň možnost vnímat intenzivněji i ty krásné věci.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Spoustu věcí jsem asi nezkusila a neodvážila jsem se k nim, protože jsem měla příliš velký strach. V době, kdy jsem se nejvíc bála toho, co si o mě budou ostatní myslet a dělalo se mi fyzicky i psychicky špatně v situacích mezi hodně lidmi, jsem pořádně nechodila ani nikam s vrstevníky. Na druhou stranu se mi dostalo odborné pomoci poměrně brzy, a tak si myslím, že jsem pak měla spoustu možností si to vynahradit. No a co mi daly? Myslím si, že ta „přecitlivělost“, jak jsem svoje prožívání často chápala, mi dává zároveň možnost vnímat intenzivněji i ty krásné věci. Dost možná právě proto tak ráda píšu, kreslím, maluju, fotím, zkrátka tvořím.

Co ti dělá v životě největší radost?

Zmiňovaní blízcí lidé, nepotřebuji jich kolem sebe mít hodně, oceňuji mnohem víc blízkost a kvalitu vztahů než jejich kvantitu. No a potom to tvoření, mezi které zařazuji i pečení dortů. A nesmím zapomenout na můj velký koníček, kterým je kvalitní káva a svět kolem ní, hlavně tedy svět kaváren, o kterých občas i píšu na svůj web.

Věřím, že je potřeba o psychickém zdraví s dospívajícími mluvit a ukázat jim možnosti, jak o svou duševní pohodu pečovat a třeba tak předejít rozvoji onemocnění anebo jim předat informace o dostupných odborných službách, na které se mohou obrátit.

Proč ty a Nevypusť duši?

Sama jsem si první výrazné projevy duševního onemocnění zažila ve věku, kdy jsem dospívala a jak vyplývá z výzkumů, nejsem zdaleka jediná. Věřím proto, že je potřeba o tomto tématu s dospívajícími mluvit a ukázat jim možnosti, jak o svou duševní pohodu pečovat a třeba tak předejít rozvoji onemocnění anebo jim předat informace o dostupných odborných službách, na které se mohou obrátit. Zároveň vnímám, že ve společnosti je stále velké stigma spojené s tématem duševního zdraví i nezdraví, a proto je potřeba nebát se o tom otevřeně mluvit. Navíc Nevypusť duši pro mě znamená spoustu skvělých lidí, kteří jsou pro mě často mnohem víc než jen kolegové a kolegyně. 

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy pro středoškoláky.

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 21 a v současnosti studuji druhým rokem psychologii na FF UK.

S jakým duševním onemocněním máš zkušenost?

Prošel jsem si terapií s mentální anorexií.

Pozn. Nevypusť duši: Pro mentální anorexii je charakteristické odmítání uchovat si normální tělesnou hmotnost, silný strach z váhového přírůstku a významně narušené vnímání vlastního těla. Mentální anorexie patří mezi nejčastější psychiatrické diagnózy a mezi duševními nemocemi má jednu z nejvyšších úmrtností. Můžeme ji charakterizovat jako úmyslné snižování tělesné hmotnosti. Nemocní neodmítají jídlo proto, že by neměli chuť, ale z  důvodu, že nechtějí jíst. V mnoha případech pak dochází k malnutrici a u nemocného se začínají projevovat zdravotní problémy spojené s poruchou příjmu potravy. (Zdroj: Centrum Anabell)

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Závodně jsem plaval, takže jsem už od malička svoje tělo vnímal asi víc než ostatní. Ve dvanácti (tuším, že to bylo v sekundě na gymplu) jsem ale musel kvůli škole na rok přestat a za tu dobu jsem přibral asi 8 kilo. Když jsem se vrátil, tak už to zkrátka nebylo ono – jednak jsem nestačil svým kamarádům, ale hlavně jsem si za ten rok celkem ujasnil svoje priority. Primárně jsem se chtěl věnovat studiu a plavání jsem bral jako svůj koníček, což se naší trenérce úplně nelíbilo. Zároveň jsem v té době začal zkoušet první (a hodně restriktivní) diety, abych shodil těch 8 kilo, co jsem nabral. 

Ve třinácti jsem začal zkoušet první, hodně restriktivní diety.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Já si myslím, že určitě. Naše trenérka na nás měla vždy vysoké nároky. Je mi jasné, že tam sehrálo roli více faktorů a asi jsem v tomhle ohledu byl i citlivější než ostatní kamarádi z týmu, ale já si to tehdy hodně bral. Zároveň se tam přelo „miluju plavání“ a „musím pryč“, proto jsem vydržel závodně plavat asi až do nějakých patnácti. Každopádně potom, co jsem s plaváním skončil, tak jsem si ty vysoké nároky na sebe zvnitřnil a je pravda, že s tím občas pořád bojuju, ale řekl bych, že s tím už umím mnohem lépe pracovat. Zároveň se mi vždycky vybaví vzpomínka, jak mi na jedněch plaveckých závodech paní, co mi dělala rozhodčí po závodu řekla „takovej šikovnej kluk a takový stehna“ od tý doby jsem doma začal víc mluvit o tom, že bych chtěl zhubnout.

Zároveň se mi vždycky vybaví vzpomínka, jak mi na jedněch plaveckých závodech paní, co mi dělala rozhodčí po závodu řekla „takovej šikovnej kluk a takový stehna“ od tý doby jsem doma začal víc mluvit o tom, že bych chtěl zhubnout.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Asi když mi moje učitelka při zkoušení před celou třídou řekla, že bych se měl pořádně najíst.

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?

Poprvé nějak v sedmnácti, když jsem se o poruchách příjmu potravy (PPP) dozvěděl víc a zároveň už tehdy měla moje mamka nějaké podezření.  Bylo mi však řečeno (psychologem), že PPP trpí jen dívky – že jsem v pubertě, ve vývinu, že je normální, že nemám takový apetit, a že se dívky tvarují a chlapci shazují „dětský“ tuk. Pak asi o rok později v osmnácti (částečně na popud a s podporou rodiny), jsem znovu vyhledal pomoc na psychoterapii.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Léky jsem nebral nikdy a už je to něco málo přes rok, co jsem byl na své poslední psychoterapii.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Nejvíc asi lidi – moji blízcí, kteří mi dodávali pocit, že na to nejsem sám.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

To je těžký. Asi být tu pro mě, ale zároveň respektovat nějaké moje hranice.

Dost jsem se v té době stranil svých kamarádů a celkově společenských akcí, protože jsem se bál, že bych se dostal do situace, kdy bych se musel najíst nebo nějak vymluvit na to, proč si třeba tu pizzu prostě dát nemůžu.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Částečně takovou tu teenagerovskou bezstarostnost a asi i hodně zážitků. Dost jsem se v té době stranil svých kamarádů a celkově společenských akcí, protože jsem se bál, že bych se dostal do situace, kdy bych se musel najíst nebo nějak vymluvit na to, proč si třeba tu pizzu prostě dát nemůžu. A taky právě spoustu dobrýho jídla! Ale snažím se na věci koukat pozitivně (ač to zní jako strašné klišé). Dalo mi to určitý směr v životě – přehodnotil jsem své priority a jdu si za svými cíli. Už taky vím, že je třeba o své duševní zdraví pečovat a případně bych se nebál požádat o pomoc.

Co ti dělá v životě největší radost?

Fuuu, toho je! Moji blízcí, jóga, cvičení, procházky v přírodě, slunečná rána, babí léto, dortíky a dobrý kafe, moje pokojovky, zvířátka a hlavně můj králík Merlot (v galerii mám album roztomilých zvířátek, na který koukám vždycky, když mám špatnou náladu – doporučuji!), italská kuchyně, moře, knihy, umění, interiérový design – je toho fakt spousta! 

Proč ty a Nevypusť duši?

Protože v tom vidím obrovský smysl – jak už psala Maru, kdyby u nás ve třídě řekl někdo nahlas, že je v pořádku, když mi není dobře a měl bych možnost poslechnout si třeba i podobný příběh, hodně by mi to pomohlo a dost věcí usnadnilo. A samozřejmě je krásný mít kolem sebe tolik skvělých lidí! 

Poruchami příjmu potravy se zabývá Centrum Anabell, které nabízí odborné psychologické a nutriční poradenství, včetně terénního poradenství a internetového poradenství, ale také rodinnou terapii, zapojení do svépomocné skupiny a peer konzultace. (Linka Anabell: 774 467 293)

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy pro středoškoláky.

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 28 let a v současné době jsem ředitelka Nevypusť duši.

S jakým duševním onemocněním máš zkušenost?

Léčím se se smíšenou úzkostně depresivní poruchou, dříve i s těžkou depresivní poruchou.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Pokud si to správně pamatuji, první výrazné projevy se ukázaly, když mi bylo 13 let. Byla jsem hodně plačtivá, život mi přestával dávat smysl, často jsem si přála prostě jen celé dny prospat a hodně mě bolela hlava. Zároveň jsem v noci vůbec nemohla spát, takže jsem pak přes den byla hodně unavená. Nedařilo se mi na nic soustředit, měla jsem černé myšlenky a stranila jsem se kamarádů, kteří nerozuměli tomu, proč pořád smutním a brečím.

Byla jsem zdravé dítě z úplné a ekonomicky zabezpečené rodiny, studovala jsem na prestižním gymnáziu se skvělými výsledky, nikdo mi neumřel, nikdo mě nešikanoval a podle všeho jsem prostě měla být šťastná.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Částečně možná ano, byla jsem hodně zaměřená na výkon ve škole a do toho se se mnou rozešel můj první přítel, který mi do té doby byl velkou oporou. Zároveň jsem v pubertě neměla nejlepší vztahy doma a měla jsem pocit, že mi nikdo nevěří a nerozumí. To moje smutky spíš posilovalo. Na druhou stranu už si teď myslím, že spousta těch potíží šla někde zevnitř ze mě, jako by mi prostě správně nefungoval mozek. Na první a možná ani na druhý pohled to ale takhle nepůsobilo. Byla jsem zdravé dítě z úplné a ekonomicky zabezpečené rodiny, studovala jsem na prestižním gymnáziu se skvělými výsledky, nikdo mi neumřel, nikdo mě nešikanoval a podle všeho jsem prostě měla být šťastná.

Když jsem pak odjížděla ze školy s tím, že potřebuji hospitalizaci na psychiatrickém oddělení a náš zeměpisář mi řekl, že s tímto přístupem neodmaturuju, nepomohlo to.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Je jich víc, jeden z těch prvních je asi den, kdy jsem v osmnácti poprvé začala uvažovat o tom, že asi nechci žít. Strašně jsem si přála, aby mě někdo jen objal a řekl mi, že to bude dobrý. Místo toho jsem ležela sama v posteli a myslela na to, jak super by bylo nemuset už nikdy existovat. Když jsem pak odjížděla ze školy s tím, že potřebuji hospitalizaci na psychiatrickém oddělení a náš zeměpisář mi řekl, že s tímto přístupem neodmaturuju, nepomohlo to.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?

Poprvé jsem zašla ke školní psycholožce už ve třinácti, když mě tam poslal učitel z hodiny výtvarky, protože už asi nevěděl, co se mnou. Byl to ten nejhorší zážitek a dosud se divím, že jsem pak ještě někdy chtěla jít k psychologovi. Paní psycholožka srovnávala moje problémy s problémy jiných dětí ze školy včetně toho, že říkala jejich jména. Vyšlo z toho, že si nemám na co stěžovat, a že na mě teď nemá čas. Další školní rok jsme měli nového školního psychologa, ke kterému jsem po určitém váhání nakonec začala chodit a byl to on, kdo mě poprvé poslal i na dětskou psychiatrii a postupně začala moje léčba. 

V maturitním ročníku, když už mi bylo osmnáct, jsem poprvé začala chodit na psychoterapii, začala jsem pravidelně brát léky od psychiatričky a nakonec byla potřeba i dvouměsíční hospitalizace na psychiatrickém oddělení.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Každé ráno a každý večer pravidelně beru léky a jednou týdně chodím na psychoterapii. Léky mi zachránily život, psychoterapie mě drží nad vodou i v těžších chvílích. Tahle kombinace mi momentálně hodně pomáhá a vyhovuje mi.

Když se na to dívám zpětně, dost mi pomohlo i to, že jsem část svého příběhu mohla nespočetněkrát vyprávět na besedách a ve školních třídách.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Určitě mi nejvíce pomohla správně nastavená léčba a její pravidelnost. Pomáhá mi také určitý řád, pravidelný spánek, vztahy s blízkými lidmi a moje práce, ve které vidím velký smysl. Když se na to dívám zpětně, dost mi pomohlo i to, že jsem část svého příběhu mohla nespočetněkrát vyprávět na besedách a ve školních třídách.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Být se mnou. Obejmout mě, něco dobrého mi uvařit, přemluvit mě, abych s nimi šla na krátkou procházku. Mlčet se mnou, mluvit se mnou, někdy mě jen nechat být. Věřit mi, že mi není dobře, ale že se z toho dostanu.

Myslím si, že jsem ve stínu deprese taky dost vyrostla.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

V části života mi pravděpodobně vzaly určitou bezstarostnost, mnoho hodin spánku a asi i radosti. Když se nad tím zamyslím, vzaly mi toho duševní trable mnoho. Přeci jen je to nemoc, s kterou jsem docela dlouho žila bez pomoci. Myslím si, ale že jsem ve stínu deprese taky dost vyrostla. V osmnácti jsem se ocitla na oddělení se čtyřicátníky a padesátníky. Vyslechla jsem si spoustu lidských příběhů, vytrénovala jsem empatii, začala jsem se zamýšlet nad tím, co je pro mě v životě důležité a tříbila jsem si hodnoty. A nakonec mi moje obtíže daly práci, která mi přináší do života smysl.

Co ti dělá v životě největší radost?

Hluboké a opravdové vztahy, kvalitní horká čokoláda nebo kakao, fungující a sehraný tým, Nevypusť duši.

Proč ty a Nevypusť duši?

Protože kdyby u nás ve třídě, když mi bylo 14 nebo 15, někdo nahlas řekl, že je v pořádku zavolat na Linku bezpečí, že se nemusím stydět, když mi není dobře, a že se ode mě spolužáci nemusí odvracet a dokonce mi mohou pomoct, bylo by to pro mě všechno o moc lehčí. Slyšet při vyprávění příběhu, že to někdo má nebo měl podobně, vyzkoušet si mindfulness a pobavit se o psychohygieně, by vlastně byl jen velmi důležitý a příjemný bonus. Prevence a včasná intervence může měnit a dokonce zachraňovat životy a signifikantně zlepšovat kvalitu života.

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy pro středoškoláky.

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?   

Je mi 27 let a pracuji jako učitelka na ZŠ.

S jakým duševním onemocněním se léčíš? 

Úzkostně depresivní porucha.

Pozn. Nevypusť duši: Smíšená úzkostně depresivní porucha mívá chronický průběh a příznaky se vyvíjejí v průběhu týdnů až měsíců. Jsou přítomné příznaky úzkosti a deprese, v žádném období však nedosahují svým počtem, závažností nebo obojím kritérií depresivní poruchy nebo některé z úzkostných poruch. Mezi typické projevy patří obavy do budoucna, kolísání nálady, zvýšené napětí, potíže se soustředěním, pocity podrážděnosti, narušený spánek. Při léčbě bývá úspěšná farmakoterapie a psychoterapie, zejména kognitivně-behaviorální terapie. Cílem psychoterapie je získat kontrolu nad stresujícími podněty, zvládání příznaků, zvýšení sebevědomí a snížení pocitu bezmoci, který s touto poruchou často souvisí.

V mém povolání se prakticky má porucha nijak nepromítá. (…) Naopak, díky terapii jsem se naučila více si sebe vážit, což je hodně důležité, třeba když pracuji s dětmi a vedením školy. 

Působí ti úzkostně depresivní porucha nějaké potíže v povolání učitelky?

V mém povolání se prakticky má porucha nijak nepromítá. Jsem v péči psychiatra, chodím na terapii a v pracovním životě nemám žádné problémy. Naopak, díky terapii jsem se naučila více si sebe vážit, což je hodně důležité, třeba když pracuji s dětmi a vedením školy. Práce ve škole mě nabíjí, samozřejmě je hodně náročná, zejména řešení kázeňských problémů žáků anebo velký hluk, který je nepříjemný. Vždy doma musím relaxovat a být chvíli v klidu a tichu, abych načerpala novou energii.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily? 

Poprvé asi kolem 10. roku. Začala jsem se zejména tělesně vyvíjet, kdy jsem začala růst spíše do šířky, objevovaly se mi první ženské znaky a i psychicky jsem začala vnímat „jinak“. Začala jsem pociťovat hlavně komunikační problémy s mámou, kdy jsme měly absolutně jiný pohled na svět. Já jsem chtěla být nezávislá a zkoušet nové věci a ona chtěla úplný opak – začala se o mě hodně bát a jelikož je sama úzkostná, tak tu úzkost na mě začala jaksi přenášet.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?   

Nedokážu přesně říci. Pamatuji si akorát na dobu v pubertě, kdy jsem se sama sobě absolutně nelíbila, cítila jsem se odmítaná kamarády (jak jsem nikam nesměla chodit) a také kluky, nikomu jsem se nelíbila. A začaly pocity nenávisti vůči sobě – v této době se u mě začaly projevovat sklony k sebepoškozování.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou? 

Nedávno jsem prodělala obrovský psychický propad, kdy se se mnou rozešel partner, se kterým jsem byla téměř 8 let. Nezvládala jsem to a jen díky kamarádům se z toho pomalu dostávám. Měla jsem několikrát i stavy, kdy jsem si chtěla sáhnout na život. Naštěstí to bylo v mé hlavě spíše jako volání o pomoc.

Po několika nezdařených pokusech najít vhodného odborníka jsem se naštěstí někdy během vysoké školy dostala k jedné úžasné paní psycholožce a pak i ke druhé, které o mě perfektně pečují.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?   

Když mi bylo 17, tak jsem vnímala svou situaci jako poměrně vážnou a nestandardní (vůči ostatním, dle mého názoru normálním, kamarádům a vrstevníkům) a snažila jsem se najít odbornou psychologickou pomoc.

Bohužel jsem měla první zkušenost špatnou. Možná jsem také zvolila špatnou službu, kam mě jako nezletilou nechtěli vzít. Nicméně se mě ujala jedna paní psycholožka (na zdravotní pojišťovnu), ale hned druhou konzultaci odvolala s tím, že moje pojišťovna na tento druh pomoci přestala poskytovat peníze. A dala mi kontakt na jinou paní psycholožku. Bohužel s touto paní psycholožkou došlo při telefonickém kontaktu k nějakému nedorozumění a do terapie jsem k ní nenastoupila. Měla jsem i druhou, podobně nešťastnou zkušenost s psychiatrem. Po několika nezdařených pokusech najít vhodného odborníka jsem se naštěstí někdy během vysoké školy dostala k jedné úžasné paní psycholožce a pak i ke druhé, které o mě perfektně pečují.

Strašně se mi ulevilo, když jsem našla takovou odbornou pomoc, kde mě nikdo neodsuzoval a ani nebagatelizoval mé problémy. Terapie v kombinaci s léky je můj hnací motor, díky kterému můžu normálně fungovat.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii? 

Ano, beru léky a chodím na terapii. Beru nízkou dávku antidepresiva, které snižuje úzkost a drží mou náladu v nějaké rozumné normě, abych mohla standardně fungovat. Asi před 3 lety jsem chodila dva roky na terapii, kterou jsme úspěšně zakončili a teď, s příchodem toho rozchodu, jsem u jiné terapeutky, kde řešíme toto téma.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá? 

Strašně se mi ulevilo, když jsem našla takovou odbornou pomoc, kde mě nikdo neodsuzoval a ani nebagatelizoval mé problémy. Terapie v kombinaci s léky je můj hnací motor, díky kterému můžu normálně fungovat. Samozřejmě mi strašně pomáhá i mé okolí, zejména blízcí přátelé, kteří jsou mi vždy k dispozici, ať mě trápí cokoliv. A také rodina, ve které se nyní cítím dospěle a jsem schopná vést s mámou otevřenou komunikaci, kde hledím i na své potřeby. To všechno mě naučila terapie.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? 

Upřímně nevím, celý život, co jsem schopná nějak vnímat sebe a okolí, žiji se svými obtížemi.

 Musela jsi učinit nějakou zásadní změnu?   

Hlavně změny, co se týká nastavení mysli – první změna byla, že jsem si dovolila vyhledat odbornou pomoc. Věděla jsem, celou dobu, že moje myšlení, chování a jednání je hodně ovlivněno mou nemocí a chtěla jsem, aby mi někdo pomohl. Pak ty pozitivní změny šly ráz na ráz – zvýšilo se mi sebeuvědomění, začala jsem se mít více ráda, naučila se prožívat věci beze strachu a stresu, přijímat výzvy, vyjít z komfortní zóny…

 Co pro tebe může udělat tvoje okolí / kamarádi, když si procházíš horším obdobím?   

Stačí, když tu pro mě jsou. Ať už fyzicky nebo třeba přes telefon, sociální sítě… Vím, že se na ně mohu spolehnout, některým opravdu mohu říci všechno, aniž by mě nějak hodnotili. Vždy se mě snaží podpořit a mám v nich také nouzové kontakty, kdybych byla opravdu na dně.

Co ti duševní obtíže vzaly?

Pocit nějaké „normálnosti“, že někam zapadám. Také přinesly hodně slz, probdělých nocích, ošklivých myšlenek…

Vlastně mi duševní obtíže překvapivě daly poměrně dost  – hlavně empatii k druhým lidem.

Co ti naopak daly? 

Vlastně mi překvapivě daly poměrně dost  – hlavně empatii k druhým lidem. I když to zní jako klišé, umím se vcítit do pocitů ostatních lidí, kteří zažívají podobné problémy jako já. Někdy mám pocit, že bez svých obtíží bych nebyla stejná jako jsem, že bych se v životě tolik neposunula a nezapracovala sama na sobě.

Co ti dělá v životě největší radost?   

Vztahy – rodina, nový přítel, přátelé, kterých si nesmírně vážím, a němé duše kolem mě – naši pejsci, které bezpodmínečně miluji. Radost mi dělá i práce, ve které to je náročné, ale dělám to, co mě vždy bavilo – posouvat a ovlivňovat někoho, aby se sám cítil dobře. A samozřejmě i takové maličkosti jako dobré filmy a seriály a detektivní knihy!

Z mé zkušenosti vím, že se dá onemocnění zmírnit tak, aby člověk mohl normálně žít. Více si věřit, být svobodný. Mně k tomu pomohla hlavně terapie. To, že mě někdo bral vážně a pomohl mi naučit se myslet a žít jinak.

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?   

Vím, jak strašně těžké to je, když nemáte rádi své chování, a přece s tím nemůžete nic udělat… ale opak je pravdou. Z mé zkušenosti vím, že se dá onemocnění zmírnit tak, aby člověk mohl normálně žít. Více si věřit, být svobodný. Mě k tomu pomohla hlavně terapie. To, že mě někdo bral vážně a pomohl mi naučit se myslet a žít jinak.

V jednu chvíli, když jsem byla na terapii, jsem si pomyslela, zda tu změnu (k lepšímu) opravdu chci. Nedokázala jsem si totiž představit, že budu jiná, než jsem.

Je něco, co bys chtěla, aby lidé o tvojí nemoci věděli? 

V jednu chvíli, když jsem byla na terapii, jsem si pomyslela, zda tu změnu (k lepšímu) opravdu chci. Nedokázala jsem si totiž představit, že budu jiná, než jsem. Co když už to nebudu JÁ? Ale nebylo tomu tak, že bych byla jiná nebo se necítila sama sebou. Ukázala jsem sobě a světu tu stránku sebe, která zůstávala vlivem nemoci někde schovaná. A jsem strašně spokojená a nikdy bych neměnila zpátky. Držím palce těm, kteří mají třeba podobné pochybnosti a fandím všem, abyste úspěšně ladili svou duši tak, jak ji chcete mít.

Jmenuji se Teryll a jsem olomoucká malířka a kreslířka. Už od malička jsem velmi tíhla k umělecké tvorbě, ale vždy mě od toho odradila má intuice. Můj děda je totiž umělec, který žil velmi bouřlivý život jako na horské dráze a já si nebyla jistá, jestli pro sebe chci to samé. Dnes je mi 27 let a navzdory pár bohémským letům, které mám za sebou, jsem stále tady.

Mimo umění mě vždycky zajímala psychologie. Roky to bylo mysteriózní a tabu téma, které mě fascinovalo. Život má zvláštní smysl pro humor, a proto mi nadělil jednu z nejméně pochopených duševních poruch, a to bipolární afektivní poruchu.

Jedná se o poruchu nálady, která je charakterizována chronickým střídáním depresivních a manických epizod, které mohou trvat dny, měsíce a u některých i roky. A jak se dá vyčíst z mého úvodu, tak je tato nemoc dědičná. 

Pozn. Nevypusť duši: Bipolární porucha je onemocnění, během kterého dochází k určitým periodickým změnám nálady v tzv. cyklech. Během této poruchy prochází člověk obdobím nadměrně zlepšené nálady, obdobím deprese a obdobím kdy je její nálada normální. Při bipolární afektivní poruše se jedná o multifaktoriální dědičnost, kdy se mohou dědit určité dispozice, které se pak vlivem dalších faktorů (vývoj, prostředí, vztahy, životní události) mohou nebo nemusí projevit. Stav některých pacientů vyžaduje hospitalizaci, vhodné je také využít služeb Centra duševního zdraví. S pomocí léků a psychosociální rehabilitace lze i s bipolární poruchou žít kvalitní život.

Měla jsem normální šťastné dětství, proto jsem vůbec nebyla připravená na to, co mě po mé pubertě čeká. Po 19. roku u mě začaly první příznaky deprese. Odstěhovala jsem se do Prahy, kde jsem nebyla moc spokojená, objevily se zdravotní problémy v rodině a já byla časem unavenější a bezcílnější. 

Po návratu domů jsem začala chodit na vysokou školu, kde jsem se po letech odříkání pustila do malby, výstav a veřejných akcí. Samozřejmě studentský život zahrnoval i alkohol, který jsem nevědomky začala používat jako pomůcku, která odbourávala moje úzkostné stavy. Byla jsem otevřená všemu a všem, ale časem mi najednou nadměrná pozornost začala vadit. Nechtěla jsem být vidět, obarvila jsem si vlasy na tmavo a začala nosit velké svetry. Spontánně jsem brečela na různých akcích, špatně se mi dýchalo, třásly se mi ruce a já najednou nedokázala udržet krok se svým aktivnějším já. Zvolila jsem taktiku „když se na sebe budu usmívat do zrcadla, přesvědčím tím sama sebe, že jsem v pořádku“. Jenomže pro někoho s touto nemocí jsou tyto triky málo. 

Připadala jsem si nepovedená, zasekaná a jakoby všechno dobré zmizelo a mně zůstala jenom šeď. Bylo to tak pozvolné, že mě ani nenapadlo, že tohle může být nemoc. Myslela jsem si, že takhle vypadá dospělost, kterou zvládají všichni kromě mě.

Bylo to tak pozvolné, že mě ani nenapadlo, že tohle může být nemoc. Myslela jsem si, že takhle vypadá dospělost, kterou zvládají všichni kromě mě.

Měsíce plynuly a já přestala vstávat z postele a nepoznávala se v zrcadle. Nezvedala jsem telefony a ven jsem chodila jen do barů, aby to zdánlivě vypadalo, že jsem v pořádku. Život najednou neměl smysl a já nedokázala vysvětlit proč. Jednou byl můj vnitřní tlak už tak nesnesitelný, že jsem se pokusila vzít si život. Doteď je to věc, která mě straší, protože tehdy jsem nad sebou úplně ztratila kontrolu, což moje hrdost nese dost špatně. 

Po pár dalších měsících se mi udělalo dobře. A já chtěla jít dál. Jenomže jsem jen nešla, začala jsem běžet. Několik zakázek najednou, cestování všude možně, akce všeho typu a já byla konečně volná. A hlavně jsem na sebe začala být pyšná. Lidi se mě začali ptát, jestli jsem nezačala něco brát a já jen zrychleně odpověděla, že je mi jen dobře z toho, že maluju. Nepotřebovala jsem spát, měla jsem spoustu vizí a nápadů a do všeho jsem šla po hlavě. Myslela jsem si, že se vrátilo moje pravé já. Měla jsem pocit, že dokážu cokoliv a že nikdy nedopustím, abych se vrátila zpátky do té šedi. 

Nepotřebovala jsem spát, měla jsem spoustu vizí a nápadů a do všeho jsem šla po hlavě. Myslela jsem si, že se vrátilo moje pravé já.

Jenže za pár měsíců to začalo znovu a já zpanikařila. Nedokázala jsem strávit ani jednu minutu sama se sebou bez alkoholu a doufala jsem, že se mi snad podaří upít se k smrti. Měla jsem představu, že by to vypadalo víc přirozeně, než sebevražda. Ale v jeden moment jsem se zastavila a uvědomila si, jak nepřirozeně zle mi vlastně je. 

Na psychiatrii jsem ve svých 23 letech popsala své poslední roky a byla jsem správně diagnostikovaná na první dobrou. Snažila jsem se psychiatričce vysvětlit, že je to omyl a že mám asi jenom deprese. Nakonec mi byla diagnostikována bipolární porucha (typ 2).

Pozn.Nevypusť duši: U bipolární poruchy se rozlišuje mezi dvěma typy: BP I (s výskytem mánie či smíšené epizody) a BP II (vedle opakovaných depresivních epizod se objevují i spontánní, léčbou nenavozené hypománie).

Nejtěžší na tom bylo to, že nejlepší měsíce mého života byly hypomanické epizody, které jsou součástí nemoci. S tím jsem se dlouho vyrovnávala.

Nejtěžší na tom bylo to, že nejlepší měsíce mého života byly hypomanické epizody, které jsou součástí nemoci. S tím jsem se dlouho vyrovnávala.

Lékům jsem se vyhýbala následující 3 roky, ale časem jsem ze střídání epizod byla tak unavená, že jsem přistoupila na léčbu terapií a později i léky. Terapie mi velmi pomohla si přiznat a přijmout tuto diagnózu a braní antipsychotik a antiepileptik mi ukázalo, jak vypadá život z pohledu zdravého člověka. Až s odstupem vidím, jak špatně mi předtím vlastně bylo. 

Jenže psychiatrie nemůže vyléčit všechno. Bipolární afektivní porucha je vážná nemoc na celý život. Proto se o sebe nemocní musejí starat zkrátka více, než zdraví lidé. Takže mi pomohla i zdravá strava, sport a přítomnost proaktivních lidí, kteří mě inspirují a motivují. Dobří přátelé mi v nějtěžších chvílích také pomohli, ať už jen svou tichou přítomností nebo malými gesty, i přesto, že plně nechápali, co se mnou je. Léky mi pomohly se spánkovým režimem a snížily moje tendence k užívání návykových látek, a to jak počet káv denně, tak spotřebu cigaret a alkoholu. Zkrátka eliminovat co možná nejvíc negativních vlivů.

Dobří přátelé mi v nějtěžších chvílích také pomohli, ať už jen svou tichou přítomností nebo malými gesty, i přesto, že plně nechápali, co se mnou je.

Dnes jsem vdaná, šťastná, a svůj život a jeho směr mám konečně pod kontrolou. Svou budoucnost vidím jasněji, než kdy dřív. A díky této zkušenosti vím, že pokud mě nezastaví moje špatné stavy, tak dokážu vše, co si usmyslím. Nemůžu ale říct, že bych byla tím stejným člověkem jako v devatenácti. S každou epizodou jsem se o sobě naučila něco nového a pro moje přežití byla tato bolestná osobní evoluce zkrátka nutná.

V obrazech se inspiruji minulými lety, aby z nich vzešlo alespoň něco dobrého. Nedávno jsem začala i točit videa na své stránce Teryll ART, kde se o svou bipolární zkušenost chci podělit z pohledu pacienta. Hodně lidí se stydí o duševních poruchách mluvit, ale my, lidé s BAP nejsme známí tím, že bychom dokázali držet jazyk za zuby. Používám tedy tuto skutečnost jako jednu ze svých zbraní. Přece hoříme jenom proto, abychom zase povstali z popela. A to nemusí nutně znamenat něco špatného. Čím více o těchto věcech budeme mluvit, tím méně se veřejnost bude těchto témat bát. A pokud to někomu pomůže vyhledat pomoc dřív, než tomu bylo u mě, tak to za to stojí.

Čím více o těchto věcech budeme mluvit, tím méně se veřejnost bude těchto témat bát. A pokud to někomu pomůže vyhledat pomoc dřív, než tomu bylo u mě, tak to za to stojí.

Zdroje:

• Novák, T. (2010). Bipolární porucha II – epidemiologie, diagnostika a léčba. Psychiatrie pro Praxi, 11(1): 7-10. Dostupné z: https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2010/01/02.pdf
• http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/poruchy-nalady/bipolarni-porucha/

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 18 let a studuji cestovní ruch na střední škole.

S jakým duševním onemocněním se léčíš?

Léčím se středně těžkou depresí, panickou poruchou a mentální bulimií.

Pozn. Nevypusť Duši:

Deprese je doprovázena prožíváním pocitů viny, beznaděje, ztrátou zájmů a smyslu života, a také zhoršením sebehodnocení a sebedůvěry. Patří mezi afektivní poruchy (poruchy nálady). Mezi typické příznaky patří oslabení vůle, snížení celkové energie a aktivity, snížení schopnosti koncentrace, a narušení spánku a chuti k jídlu.

Panická porucha je charakterizována náhlými epizodami intenzivního strachu až hrůzy, které se objevují bez zjevné vnější příčiny. Během panického záchvatu, který obvykle trvá několik minut, prožívá postižený člověk silnou úzkost s celou řadou tělesných příznaků. 

Pro mentální bulimii jsou typické příznaky obdobné mentální anorexii – tedy snaha držet dietu a hubnout, nespokojenost se sebou, s vlastním tělem, strach z přibírání. Tvrdý dietní režim je však narušován stále častějšími záchvaty přejídání, kdy dochází nejprve vlivem podvýživy a omezení řady jídel k nekontrolovatelnému vlčímu hladu. Vyvolávané zvracení s sebou přináší psychickou i fyzickou úlevu od množství snědeného jídla, ale vede k silným pocitům viny, depresi a následně k dalšímu a dalšímu přejídání. Za problémy s poruchou příjmu potravy obvykle stojí celá řada individuálních psychologických problémů. Léčba často bývá zdlouhavá, ale její účinnost se zvyšuje vytvořením sítě odborníků, kam obvykle patří psychoterapeut, nutriční terapeut, psychiatr, praktický lékař a další specialisté z řad lékařů.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Bylo mi 12 když se poprvé objevily moje problémy. Začala jsem mnohem víc přemýšlet, byla jsem neustále unavená, nic mě nebavilo, ztratila jsem chuť k jídlu. Často jsem měla úzkosti, které jsem se snažila řešit sebepoškozováním, což celou situaci jen zhoršovalo. Nic mi nedávalo smysl, nechápala jsem, že už nedokážu cítit to co dřív. Problémy s jídlem přišly později při snaze tyto stavy kontrolovat.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Nemyslím, že by byla konkrétní věc, kvůli které to začalo. Nejspíš se mi jen na začátku dospívání začaly bouřit hormony. Fakt nevím.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

S těmito problémy se těchto zážitků nahromadí dost. Ale asi to úplně nejhorší mě potkalo hned na začátku. Vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje, proč je mi najednou tak zle, bála jsem se chodit ven a musela jsem odjet s rodinou na 3 týdny do Ameriky. Nikdo v té době o mých problémech nevěděl, protože já sama jsem vůbec netušila, že bych mohla trpět duševním onemocněním. Ani jsem nevěděla, že něco jako deprese nebo panická ataka existuje. A najednou jsem se ocitla ve svém zoufalém stavu na opačné straně zeměkoule, s rodinou, která o mých potížích nevěděla, a se svojí pratetou, kterou jsem skoro neznala a která mi celé tři týdny předhazovala, co všechno dělám já a moje rodina špatně. Zní to jako nesmysl. Pro všechny by bylo asi zajímavější kdybych popisovala svůj dramatický pokus o sebevraždu. Ale tohle bylo horší. Byla jsem ještě malé dítě a byla jsem strašně vystrašená.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Je několik věcí co mi hodně pomohlo. Chodila jsem ke skvělému psychologovi, který mě přivedl k mindfulness. To bylo přesně to co jsem potřebovala a stále potřebuju. Pořád se učím příjímat věci tak jak jsou. Už nejedu na výkon a necpu si do hlavy, že se musím uzdravit a změnit celý svůj život. Pomaličku pracuju s tím, co mám, a funguje to. S bulimií mi hodně pomohla hospitalizace na psychoterapeutickém oddělení a skupinové terapie. Uvědomila jsem si, že jsem si hlídáním jídla hledala pocit bezpečí. Teď si tu „jistotu“, kterou potřebuju, snažím najít jinde. Taky už tolik nehodnotím věci a nesnažím se dělat jen ty „správné“. Dělám věci tak, jak je cítím. Taky mi pomáhá pomáhat lidem, mluvit s nimi o duševním zdraví a nezdraví. Napomáhat destigmatizaci a nabídnout trošku jiný pohled.

Kvůli depresím jsem se nedokázala ve škole soustředit, protože jsem byla pořád hodně unavená a usínala v hodinách. Někdy mi bylo tak zle, že jsem ráno nedokázala vylézt z postele.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? Musel jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Můj život se změnil kompletně. Jsem obklopená jen lidmi, kteří mi rozumí. Ať už mají stejné potíže nebo jsou otevření k tomu, abych jim všechno vysvětlila a oni to přijmou. Zároveň kvůli mému občasnému impulzivnímu sebedestruktivnímu chování o mě mají moji blízcí velký strach a trávím spoustu času v nemocnici. Tento rok jsem byla v nemocnici dohromady více času než doma, což by se dít nemělo. Taky jsem musela kvůli panickým atakám ukončit denní studium a začít studovat dálkově. Nejsem schopná ani chodit na brigádu. Jsem ze všeho nervózní. Psychické nemoci mohou být hodně omezující. Momentálně nejsem schopná žít „normální“ život osmnáctileté holky.

Jak se onemocnění projevovalo/projevuje ve tvém životě?

Můj život to hodně ovlivňuje. Kvůli depresím jsem se nedokázala ve škole soustředit, protože jsem byla pořád hodně unavená a usínala v hodinách. Někdy mi bylo tak zle, že jsem ráno nedokázala vylézt z postele. V tomhle stavu jsem školu pořád zvládala, ale bylo to na hranici. Pak se ale začaly ozývat panické ataky a já ve škole nezvládla být déle než 2-3 hodiny. Postupně jsem tam přestala chodit úplně. S brigádou to bylo stejné. Opravdu jsem se snažila, ale jakmile jsem tam přišla, musela jsem hned utéct. Začala jsem tedy studovat dálkově, ale mám strach, co bude dál. Bojím se, že s tímto nebudu schopná pracovat. Podobné věci se objevují ve všech mých oblastech života. Nemůžu jít s kamarádkou na oběd, protože nezvládnu jíst na veřejnosti. Častokrát jsem se po cestě otočila a jela zpátky domů, protože jsem si připadala obrovská a nedokázala jsem být mezi lidmi. Dovolená je pro mě noční můra plná strachu. Děsí mě nové prostředí, nemám se kam schovat, kam utéct a taky se pořád jen jí a ještě k tomu na veřejnosti.Koupaliště nepřipadají v úvahu. Jsou období, kdy jsem schopná zvracet třeba třikrát denně a neřešit nic jiného. S tím souvisí i fyzické problémy. Nejsem v podváze, ale pořád mám problémy s trávením, mám nízký tlak, takže je mi často na omdlení, často mívám bolesti v celém těle a křeče v žaludku po každém jídle. Mám taky narušenou zubní sklovinu ze žaludečních šťáv. A to nemluvím o tom, o kolik příležitostí jsem přišla kvůli tomu, že jsem se na to necítila nebo jsem byla zrovna hospitalizovaná. Mít za sebou v osmnácti letech 6 hospitalizací v psychiatrických zařízeních není zrovna to, co bych od dospívání očekávala.

Jasně, škola je otrava, ale přála bych si jednou se vzbudit otrávená, že musím do školy, ale taky s trochou nadšení z toho, co mi přinese další den. Dostat špatnou známku ve škole a ignorovat to, protože jsem zamilovaná. Tohle jsem v krátkých lepších obdobích zažila, ale teď je to daleko ode mě.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Co mi moje obtíže vzaly jsem už trochu naťukla. Momentálně nejsem schopná žít běžný život a někdy bych si to tak moc přála. Jasně, škola je otrava, ale přála bych si jednou se vzbudit otrávená, že musím do školy, ale taky s trochou nadšení z toho, co mi přinese další den. Dostat špatnou známku ve škole a ignorovat to, protože jsem zamilovaná. Tohle jsem v krátkých lepších obdobích zažila, ale teď je to daleko ode mě. Řeším jiné věci než moji vrstevníci a než většina lidí. To mě hodně vzdaluje od společnosti.

Na druhou stranu se mi díky nemoci dostalo jiné příležitosti. V terapii se hodně věnuju svým pocitům a sama sobě. Nemyslím si, že kdybych byla zcela zdravá, šla bych takhle do hloubky. Bylo by mi jedno co a proč cítím. Nebo to tak dřív alespoň bylo. Taky se neříká jen tak „V nouzi poznáš přítele.“ Mám teď v životě jen lidi, kteří mě mají rádi takovou jaká jsem, i když je to se mnou někdy těžké.

Co ti dělá v životě největší radost?

Když můžu někomu pomoct. To vždycky nejvíc zahřeje u srdce.

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?

Odpusťte sami sobě. Nepřestávejte se poznávat a nelekněte se toho, co v sobě najdete. Buďte k sobě laskaví a naučte se být sami sobě oporou.

Zdroje:

Praško, J., Buliková, B., Sigmundová, Z. (2010). Depresivní porucha a jak ji překonat. Praha: Galén.

Praško, J., Prašková, H., Vašková, K., Vyskočilová, J. (2012). Panická porucha a jak jí zvládat. Praha: Galén.

Švédová, J.: Svépomocný manuál aneb Jak si mohu sám/sama pomoci. Vydalo Občanské sdružení Anabell v roce 2012.