O životě s depresivní poruchou – příběh Anny
18. 7. 2019

O životě s depresivní poruchou – příběh Anny

Jmenuji se Anna, je mi 20 let, studuji vysokou školu v Praze a trpím depresivní poruchou.

Pozn. Nevypusť Duši: Depresivní porucha patří mezi afektivní poruchy (poruchy nálady). Může probíhat v lehké, středně těžké nebo těžké formě. Mezi typické příznaky patří dlouhodobé zhoršení nálady, snížení energie, snížení celkové aktivity a schopnosti koncentrace. Bývá narušen také spánek a chuť k jídlu. Deprese je doprovázena prožíváním pocitů viny a beznaděje, ztrátou zájmů a zhoršením sebehodnocení a sebedůvěry. Vede k pocitům ztráty smyslu života. Deprese není vůlí ovlivnitelná, ale u většiny lidí je dobře léčitelná. U mírné deprese může dostatečně pomoci samotná psychoterapie. Od středně težké deprese jsou však potřebné léky a optimální je kombinace antidepresiv a psychoterapie.

Fotka Anny

První obtíže se u mě objevily, když mi bylo 13 let. Nebyl žádný zjevný spouštěč, žádná tragická událost. Přišlo to bez varování. V té době jsem vůbec netušila, co je to deprese, a rozhodně jsem si nemyslela, že by ji snad mohly „dostat“ děti. Měla jsem pocit, že mám v hrudi zaražený nůž, který se noří hlouběji a hlouběji. Mezi lidmi mi bylo zle, o samotě jsem propukala v pláč. Všechno bylo hrozně těžké, soustředit se vyžadovalo nadlidské úsilí. Myslela jsem si, že je se mnou něco špatně, že já jsem špatná. Měla jsem všechny předpoklady být šťastná, ale nešlo to. Snažila jsem se to tajit, protože jsem myslela, že je to moje chyba.

Potom jsem se začala sebepoškozovat. Dnes si už nejsem schopná vzpomenout, jak jsem k tomu přišla, ale zjistila jsem, že to „pomáhá“. Když jsem se pořezala, všechny ty nepříjemné vnitřní pocity se zhmotnily ve fyzickou bolest a s tou už jsem se uměla vypořádat. Nejspíš to bude znít hrozně, ale já jsem si opravdu myslela, že jsem našla „lék“. Na jednu stranu jsem věděla, že je to vážně špatné, na druhou stranu jsem si myslela, že mě to „léčí“.

Po nějaké době to však pomáhat přestalo. Potřebovala jsem si ubližovat častěji a častěji, abych zahnala svoje démony. A pak se to provalilo. Přišli na to ve škole a řekli to rodičům. Moc ráda bych řekla, že mi rodiče v této fázi pomohli, ale bohužel nemohu. Byli naštvaní, křičeli na mě a donutili mě slíbit, že s tím přestanu. To bylo vše. Já jsem však nepřestala, jen jsem to lépe schovávala.

Myslím, že někdy kolem mých čtrnáctých narozenin přišly první myšlenky na sebevraždu.

Když se dnes ohlédnu, dochází mi, že moji rodiče byli vyděšení, moc se o mě báli a netušili, co se mi děje v hlavě. Já sama jsem také netušila, co se se mnou děje, a nebyla jsem vůbec schopná o tom mluvit. Brala jsem to jako svoji chybu. Jsem si ale jistá, že kdybych dnes o komkoliv zjistila, že si ubližuje, hned bych ho vzala k psychologovi, pro jistotu. A všem bych doporučila to samé.

Myslím, že někdy kolem mých čtrnáctých narozenin přišly první myšlenky na sebevraždu. Přišla jsem si jako nejhorší člověk na světě, který všem kolem sebe ubližuje a bez kterého bude svět lepším místem. Někteří lidé, kteří věděli o mém „extempore“, mi pak dali jasně najevo, že jsem takříkajíc nevděčný parchant, který si neváží toho, co má, a vymýšlí si blbosti. Hodně jsem se pak uzavřela do sebe. Myslela jsem, že jsem úplně sama.

Pak můj táta zjistil, že se stále tajně sebepoškozuji. Tentokrát už ale zareagoval úžasně. Objal mě a řekl, že to bude dobré, a objednal mě k dětskému psychologovi. Tam jsme pak zjistili, že trpím depresivní poruchou. Dostala jsem prášky a bylo. Kontrola za rok nebo při zhoršení. Všichni si mysleli, že je to vyřízené.

Informace a rady o depresi jsem si vyhledávala na internetu. Bála jsem se kohokoliv zeptat. S kýmkoliv o tom mluvit. Myslela jsem si, že jsem vlastně blázen, a nechtěla jsem, aby o tom někdo věděl. Nechtěla jsem o tom mluvit ani doma, protože jsem se iracionálně bála, že na mě budou rodiče naštvaní. Brala jsem to tak, že když mám prášky, měla bych být v pohodě, a tudíž nic neřešit. Jenomže jsem byla všechno, jen ne v pohodě. Tři roky jsem žila na houpačce, depresivní fáze jsem však před svým okolím tajila. Někdy jsem se zase řezala nebo se chtěla zabít. V těch chvílích mi hrozně pomohla Linka bezpečí, kam jsem mohla zavolat a promluvit si. Moc mi v těch těžkých časech pomohli.

Tři roky jsem žila na houpačce, depresivní fáze jsem však před svým okolím tajila. Někdy jsem se zase řezala nebo se chtěla zabít. V těch chvílích mi hrozně pomohla Linka bezpečí, kam jsem mohla zavolat a promluvit si. Moc mi v těch těžkých časech pomohli.

Všechno se to zvrtlo zhruba měsíc před mými sedmnáctými narozeninami. Měla jsem dobré období, prožívala první lásku a pak … Začala jsem mít noční můry, kvůli kterým jsem nechtěla vůbec spát. Přestala jsem jíst, neustále jsem byla strašně unavená a vystresovaná. Jela jsem na autopilota a mlela z posledního.

Pak jsem se „složila“ ve škole, ale to mě nejspíš zachránilo. Tři úžasné učitelky z naší školy mi zachránili život. Promluvily si se mnou, pomohly mi vše vysvětlit rodičům i nám poradily, jak najít psychologa a psychiatra, za kterými bych mohla docházet. Všechno vypadalo, že se obrátí k lepšímu. Bohužel se tak nestalo.

Pochopila jsem, že jsem nemocná, ne špatná a že nemoc prostě nemusí mít žádný důvod. Už se nestydím za to, že trpím depresí, protože mi tam došlo, že ke studu nemám žádný důvod.

Nastalo nejhorší období mého života, přestože jsem měla podporu svých blízkých. Jakákoliv činnost vyžadovala nesmírné úsilí, nicnedělání bylo nesnesitelné. V okolí lidí se mi dělalo fyzicky špatně, o samotě jsem měla nutkavé myšlenky na sebevraždu. Dvakrát jsem byla velmi blízko k tomu, abych se o ni pokusila. Skončilo to ve chvíli, kdy jsem se u jedné z učitelek doslova zhroutila. Ležela jsem na zemi, plakala, nebyla schopná se pohnout. Strávila jsem tak asi hodinu, než jsem se mohla aspoň posadit. Po konzultaci s psychiatričkou mě hospitalizovali na dětské psychiatrické klinice.

Na klinice jsem strávila 5 týdnů, 1 den a 5 hodin. V den, kdy mě pouštěli, jsem si to napsala na ruku. Psychárna (jak byla klinika označována mladými obyvateli) bylo zvláštní místo. Přestože se velmi snaží tvořit příjemné prostředí, stále jste tam zavření. Nechtěla bych tam skončit znova, avšak jsem nesmírně vděčná, že jsem tam byla. Získala jsem tam nadhled a přátele na celý život. Naučila jsem se tam bez obalu o svých problémech mluvit a nic nezatajovat. Pochopila jsem, že jsem nemocná, ne špatná a že nemoc prostě nemusí mít žádný důvod. Už se nestydím za to, že trpím depresí, protože mi tam došlo, že ke studu nemám žádný důvod.

I po třech letech od hospitalizace stále beru léky a chodím k psychiatrovi. Vnímám to jako součást života. Někdo bere léky na tlak, já je beru na hlavu. Hodně mi pomohlo se svěřit. Můj přítel zná celý můj příběh včetně všech detailů a stále je se mnou. Je obrovská úleva vědět, že své problémy můžete s někým sdílet. Spadne vám pak obrovský kámen ze srdce.

Netvrdím, že také nemám horší období, ale v tu chvíli jsou tu pro mě moji blízcí. Vlídné slovo a objetí jsou v takové chvíli nenahraditelné. Lidé, kteří to nebyli schopni pochopit, z mého života zmizeli. Řeči o tom, že každý je někdy smutný a vědu z toho nedělá, nebo že byste se měli sebrat, protože nemáte žádný důvod smutnit, vám rozhodně nepomohou. Rozloučit se s těmito lidmi byl jen jeden z kroků, které jsem na své cestě učinila. Zdraví a duševní pohoda je u mě na prvním místě. Pokud zjistím, že mi něco dlouhodobě nesvědčí, tak s tím přestanu, i když to může být obtížné. Dříve bych si připadala, že jsem zbabělec, který se vzdává. Už nemám potřebu si něco dokazovat a ničit si kvůli tomu zdraví.

Řeči o tom, že každý je někdy smutný a vědu z toho nedělá, nebo že byste se měli sebrat, protože nemáte žádný důvod smutnit, vám rozhodně nepomohou.

Přestože mi deprese vzala část mého dětství, dala mi mnoho zkušeností. Bez nich bych nebyla člověkem, kterým jsem teď a neznala ty lidi, které teď znám. Přestože moje cesta není úplně jednoduchá, po jiné bych jít nechtěla. A pokud i vy trpíte depresí, tak vám dám jednu radu, mluvte o tom. A všem ostatním bych jen chtěla říct, že když bolest není na venek vidět, neznamená to, že neexistuje.

Zdroje:

Praško, J., Buliková, B., Sigmundová, Z. (2010). Depresivní porucha a jak ji překonat. Praha: Galén. ISBN 978-80-7262-656-4.

http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html

Téma
Destigmatizace Úzkosti a deprese
Líbil se vám článek?
Pošlete ho dál
Facebook

Přečtěte si další zajímavé články