O životě s bipolární afektivní poruchou – příběh Teryll

Jmenuji se Teryll a jsem olomoucká malířka a kreslířka. Už od malička jsem velmi tíhla k umělecké tvorbě, ale vždy mě od toho odradila má intuice. Můj děda je totiž umělec, který žil velmi bouřlivý život jako na horské dráze a já si nebyla jistá, jestli pro sebe chci to samé. Dnes je mi 27 let a navzdory pár bohémským letům, které mám za sebou, jsem stále tady.

Mimo umění mě vždycky zajímala psychologie. Roky to bylo mysteriózní a tabu téma, které mě fascinovalo. Život má zvláštní smysl pro humor, a proto mi nadělil jednu z nejméně pochopených duševních poruch, a to bipolární afektivní poruchu.

Jedná se o poruchu nálady, která je charakterizována chronickým střídáním depresivních a manických epizod, které mohou trvat dny, měsíce a u některých i roky. A jak se dá vyčíst z mého úvodu, tak je tato nemoc dědičná. 

Pozn. Nevypusť duši: Bipolární porucha je onemocnění, během kterého dochází k určitým periodickým změnám nálady v tzv. cyklech. Během této poruchy prochází člověk obdobím nadměrně zlepšené nálady, obdobím deprese a obdobím kdy je její nálada normální. Při bipolární afektivní poruše se jedná o multifaktoriální dědičnost, kdy se mohou dědit určité dispozice, které se pak vlivem dalších faktorů (vývoj, prostředí, vztahy, životní události) mohou nebo nemusí projevit. Stav některých pacientů vyžaduje hospitalizaci, vhodné je také využít služeb Centra duševního zdraví. S pomocí léků a psychosociální rehabilitace lze i s bipolární poruchou žít kvalitní život.

Měla jsem normální šťastné dětství, proto jsem vůbec nebyla připravená na to, co mě po mé pubertě čeká. Po 19. roku u mě začaly první příznaky deprese. Odstěhovala jsem se do Prahy, kde jsem nebyla moc spokojená, objevily se zdravotní problémy v rodině a já byla časem unavenější a bezcílnější. 

Po návratu domů jsem začala chodit na vysokou školu, kde jsem se po letech odříkání pustila do malby, výstav a veřejných akcí. Samozřejmě studentský život zahrnoval i alkohol, který jsem nevědomky začala používat jako pomůcku, která odbourávala moje úzkostné stavy. Byla jsem otevřená všemu a všem, ale časem mi najednou nadměrná pozornost začala vadit. Nechtěla jsem být vidět, obarvila jsem si vlasy na tmavo a začala nosit velké svetry. Spontánně jsem brečela na různých akcích, špatně se mi dýchalo, třásly se mi ruce a já najednou nedokázala udržet krok se svým aktivnějším já. Zvolila jsem taktiku „když se na sebe budu usmívat do zrcadla, přesvědčím tím sama sebe, že jsem v pořádku“. Jenomže pro někoho s touto nemocí jsou tyto triky málo. 

Připadala jsem si nepovedená, zasekaná a jakoby všechno dobré zmizelo a mně zůstala jenom šeď. Bylo to tak pozvolné, že mě ani nenapadlo, že tohle může být nemoc. Myslela jsem si, že takhle vypadá dospělost, kterou zvládají všichni kromě mě.

Bylo to tak pozvolné, že mě ani nenapadlo, že tohle může být nemoc. Myslela jsem si, že takhle vypadá dospělost, kterou zvládají všichni kromě mě.

Měsíce plynuly a já přestala vstávat z postele a nepoznávala se v zrcadle. Nezvedala jsem telefony a ven jsem chodila jen do barů, aby to zdánlivě vypadalo, že jsem v pořádku. Život najednou neměl smysl a já nedokázala vysvětlit proč. Jednou byl můj vnitřní tlak už tak nesnesitelný, že jsem se pokusila vzít si život. Doteď je to věc, která mě straší, protože tehdy jsem nad sebou úplně ztratila kontrolu, což moje hrdost nese dost špatně. 

Po pár dalších měsících se mi udělalo dobře. A já chtěla jít dál. Jenomže jsem jen nešla, začala jsem běžet. Několik zakázek najednou, cestování všude možně, akce všeho typu a já byla konečně volná. A hlavně jsem na sebe začala být pyšná. Lidi se mě začali ptát, jestli jsem nezačala něco brát a já jen zrychleně odpověděla, že je mi jen dobře z toho, že maluju. Nepotřebovala jsem spát, měla jsem spoustu vizí a nápadů a do všeho jsem šla po hlavě. Myslela jsem si, že se vrátilo moje pravé já. Měla jsem pocit, že dokážu cokoliv a že nikdy nedopustím, abych se vrátila zpátky do té šedi. 

Nepotřebovala jsem spát, měla jsem spoustu vizí a nápadů a do všeho jsem šla po hlavě. Myslela jsem si, že se vrátilo moje pravé já.

Jenže za pár měsíců to začalo znovu a já zpanikařila. Nedokázala jsem strávit ani jednu minutu sama se sebou bez alkoholu a doufala jsem, že se mi snad podaří upít se k smrti. Měla jsem představu, že by to vypadalo víc přirozeně, než sebevražda. Ale v jeden moment jsem se zastavila a uvědomila si, jak nepřirozeně zle mi vlastně je. 

Na psychiatrii jsem ve svých 23 letech popsala své poslední roky a byla jsem správně diagnostikovaná na první dobrou. Snažila jsem se psychiatričce vysvětlit, že je to omyl a že mám asi jenom deprese. Nakonec mi byla diagnostikována bipolární porucha (typ 2).

Pozn.Nevypusť duši: U bipolární poruchy se rozlišuje mezi dvěma typy: BP I (s výskytem mánie či smíšené epizody) a BP II (vedle opakovaných depresivních epizod se objevují i spontánní, léčbou nenavozené hypománie).

Nejtěžší na tom bylo to, že nejlepší měsíce mého života byly hypomanické epizody, které jsou součástí nemoci. S tím jsem se dlouho vyrovnávala.

Nejtěžší na tom bylo to, že nejlepší měsíce mého života byly hypomanické epizody, které jsou součástí nemoci. S tím jsem se dlouho vyrovnávala.

Lékům jsem se vyhýbala následující 3 roky, ale časem jsem ze střídání epizod byla tak unavená, že jsem přistoupila na léčbu terapií a později i léky. Terapie mi velmi pomohla si přiznat a přijmout tuto diagnózu a braní antipsychotik a antiepileptik mi ukázalo, jak vypadá život z pohledu zdravého člověka. Až s odstupem vidím, jak špatně mi předtím vlastně bylo. 

Jenže psychiatrie nemůže vyléčit všechno. Bipolární afektivní porucha je vážná nemoc na celý život. Proto se o sebe nemocní musejí starat zkrátka více, než zdraví lidé. Takže mi pomohla i zdravá strava, sport a přítomnost proaktivních lidí, kteří mě inspirují a motivují. Dobří přátelé mi v nějtěžších chvílích také pomohli, ať už jen svou tichou přítomností nebo malými gesty, i přesto, že plně nechápali, co se mnou je. Léky mi pomohly se spánkovým režimem a snížily moje tendence k užívání návykových látek, a to jak počet káv denně, tak spotřebu cigaret a alkoholu. Zkrátka eliminovat co možná nejvíc negativních vlivů.

Dobří přátelé mi v nějtěžších chvílích také pomohli, ať už jen svou tichou přítomností nebo malými gesty, i přesto, že plně nechápali, co se mnou je.

Dnes jsem vdaná, šťastná, a svůj život a jeho směr mám konečně pod kontrolou. Svou budoucnost vidím jasněji, než kdy dřív. A díky této zkušenosti vím, že pokud mě nezastaví moje špatné stavy, tak dokážu vše, co si usmyslím. Nemůžu ale říct, že bych byla tím stejným člověkem jako v devatenácti. S každou epizodou jsem se o sobě naučila něco nového a pro moje přežití byla tato bolestná osobní evoluce zkrátka nutná.

V obrazech se inspiruji minulými lety, aby z nich vzešlo alespoň něco dobrého. Nedávno jsem začala i točit videa na své stránce Teryll ART, kde se o svou bipolární zkušenost chci podělit z pohledu pacienta. Hodně lidí se stydí o duševních poruchách mluvit, ale my, lidé s BAP nejsme známí tím, že bychom dokázali držet jazyk za zuby. Používám tedy tuto skutečnost jako jednu ze svých zbraní. Přece hoříme jenom proto, abychom zase povstali z popela. A to nemusí nutně znamenat něco špatného. Čím více o těchto věcech budeme mluvit, tím méně se veřejnost bude těchto témat bát. A pokud to někomu pomůže vyhledat pomoc dřív, než tomu bylo u mě, tak to za to stojí.

Čím více o těchto věcech budeme mluvit, tím méně se veřejnost bude těchto témat bát. A pokud to někomu pomůže vyhledat pomoc dřív, než tomu bylo u mě, tak to za to stojí.
  Zdroje:
  • Novák, T. (2010). Bipolární porucha II - epidemiologie, diagnostika a léčba. Psychiatrie pro Praxi, 11(1): 7-10. Dostupné z: https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2010/01/02.pdf
  • http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/poruchy-nalady/bipolarni-porucha/

Komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*