O životě se sociální fobií a depresí – příběh Martina

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?

Je mi 32 let a nyní studuji psychologii na Masarykově univerzitě v Brně, působím jako lektor v Nevypusť duši a k tomu nyní hledám další pracovní uplatnění.

S jakým duševním onemocněním máš zkušenost?

Přibližně 20 let jsem žil se sociální fobií, kterou jsem překonal. Aktuálně se léčím s depresí.

Pozn. Nevypusť duši: 

Sociální fobie patří mezi úzkostné poruchy. Pro sociální fobii je typické, že se objevuje v mezilidských situacích, kde člověk prožívá vysokou míru strachu a sociální úzkosti. Vystaví-li se sociálním situacím, objeví se příznaky, např. obavy z toho, co si o něm budou myslet druzí (“jsem nudný, nezajímavý”), obavy z vlastní reakce na situaci (“zčervenám a ztrapním se”), nebo z důsledků, které by takové selhání mohlo přivést (“lidé mě budou pomlouvat, budou se mi posmívat”).

Pro léčbu sociální fobie se využívají léky, ale také psychoterapie zaměřená na nácvik sociálních či relaxačních dovedností a práce s myšlenkami. 

Navazování vztahů bylo pro mě problematické. Toužil jsem po sociálním kontaktu a zároveň se ho bál a snažil se mu vyhýbat. 

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily?

Nevím to přesně, ale vzpomínám si, že některé projevy se začali objevovat už v 6 letech. Postupně se to vyvíjelo a zhoršovalo. Problémem pro mě byly všechny sociální situace, i jen v nich být, natož aktivně něco říkat. Zažíval jsem úzkost a v hlavě si pořád vše dokola přehrával. Byl jsem si nejistý čímkoliv, co jsem dělal, měl jsem velmi nízké sebevědomí a neměl jsem se rád. Navazování vztahů bylo pro mě problematické. Toužil jsem po sociálním kontaktu a zároveň se ho bál a snažil se mu vyhýbat. Neustále jsem si něco vyčítal.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?

Nebyl tam žádný jeden spouštěč, spíše souhra více faktorů, které přicházely v průběhu času. Velký vliv na vznik mého onemocnění měla šikana, kterou jsem zažíval na 1. stupni základní školy. Samotný průběh sociální fobie pak vedl k tomu, že jsem se tolik nedostával do sociálních situací, snažil se jim vyhnout a utíkal jsem z nich. Když už jsem v nějaké byl, často jsem ji ve vlastních očích nezvládl. Tím se mé problémy posilovaly a já žil v začarovaném kruhu úzkosti a samoty.

Bylo to se mnou pořád, kdykoli jsem byl ve společnosti dalších lidí,, a nebylo z toho útěku. Nejhorší na tom byla všudypřítomná samota.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou?

Nedokážu jmenovat jeden konkrétní zážitek, který by vyčníval nad ostatní. Bylo to spíše těch tisíce drobných negativních zážitků, se kterými jsem se potýkal neustále. Bylo to se mnou pořád, kdykoli jsem byl ve společnosti dalších lidí, a nebylo z toho útěku. Nejhorší na tom byla všudypřítomná samota. Bez přátel, bez partnerského vztahu, bez nikoho, kdo by mi rozuměl.

 

Nedokázal jsem si ani představit, co bych případnému psychologovi říkal nebo jak bych se objednal.

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?

Až o mnoho let později. Dlouhé roky jsem si svoje problémy pořádně neuvědomoval a spíše je bral jako svoji slabost, kterou musím před ostatními skrývat. A když už jsem dospěl k tomu, že to, co zažívám, není v pořádku a měl bych s tím něco dělat, neměl jsem sílu s tím někam zajít nebo to někomu říci. Nedokázal jsem si ani představit, co bych případnému psychologovi říkal nebo jak bych se objednal. Řešení jsem tedy nechtěně dále odkládal. První vyhledání pomoci tak přišlo až po přibližně 15 letech od prvních příznaků. Tehdy jsem se obrátil na organizaci Lata, ta mi pomohla, abych měl nějaký sociální kontakt a nabídli mi také možnost chodit na psychoterapii.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii?

Mám za sebou několik psychoterapií v průběhu několika let. Vyzkoušel jsem i skupinovou psychoterapii a arteterapii. Vnímám, že mi to pomáhá a rozvíjí mě to. Vidím v tom pro sebe přínos. 

Později, kdy jsem psychoterapii už tolik nepotřeboval, jsem ji nahradil chozením na rozvojovou skupinu a koučováním. Tehdy jsem se tím protloukal bez léků, hlavně z důvodu, že v těch prvních letech jsem se ani nedostal k psychiatrovi. Aktuálně beru léky a v psychoterapii plánuji pokračovat, až se uvolní koronavirová opatření.

Nejvíce mi pomohlo být v komunitě lidí, kteří měli podobné zkušenosti. Potkávali jsme se v rámci svépomocné skupiny.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá?

Nejvíce mi pomohlo být v komunitě lidí, kteří měli podobné zkušenosti. Potkávali jsme se v rámci svépomocné skupiny. Kromě příležitostí, kde jsme mohli sdílet zkušenosti a pocity a měli jsme možnost si trénovat různé situace, to bylo hlavně o partě přátel. Najednou jsem měl blízké vztahy, konečně jsem někam patřil a měl jsem s kým trávit volný čas. Značně mi pomohla psychoterapie a později mi pomohlo mluvit o svých problémech na veřejnosti, například jako lektor Nevypusť duši.

Co pro tebe může udělat tvoje okolí/ kamarádi, když si procházíš horším obdobím?

Pomáhá mi blízký sociální kontakt. Takže především mě vytáhnout někam ven, povídat si, něco společně zažít, obejmutí nebo prostě jen spolu být. Ale i něčím motivovat, povzbudit, třeba i vyprovokovat k nějaké aktivitě. A úplně nejvíce konkrétně? Vezměte mě na únikovou hru a úplně ožiju.

Dalo mi to vyšší míru empatie, porozumění a vcítění se do toho, co prožívá někdo jiný. A dalo mi to větší schopnost na sobě pracovat a vymýšlet kreativní způsoby řešení problémů.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Vzaly mi určitě několik let života, mnoho věcí, které jsem neměl možnost ve vhodném věku zažít. Mnoho příležitostí a snů, kterých jsem nedokázal využít a naplnit, radost ze života po mnoho let, potřebný sociální kontakt a vztahy a zároveň i finanční ztráty - jak přímé, tak nepřímé.

Na druhou stranu mi to dalo mnoho skvělých lidí do života, které jsem poznal prostřednictvím řešení svých problémů. Dalo mi to vyšší míru empatie, porozumění a vcítění se do toho, co prožívá někdo jiný. A dalo mi to větší schopnost na sobě pracovat a vymýšlet kreativní způsoby řešení problémů.

Co ti dělá v životě největší radost?

Jsou to momenty s blízkými lidmi, kdy něco hlubšího společně zažíváme. Když se něco daří. Když vidím, že to, co dělám, se někomu líbí, že to má na někoho pozitivní dopad. Když se pustím do něčeho nového a zajímavého.

Být lektorem v Nevypusť duši mi umožňuje mluvit o mých zkušenostech na veřejnosti, a pokud může můj životní příběh pomoci někomu dalšímu, je to skvělé.

Proč ty a Nevypusť duši?

Je pro mě důležité, že překonávám své problémy. Být lektorem v Nevypusť duši mi umožňuje mluvit o tom na veřejnosti, a pokud může můj životní příběh a vlastní zkušenosti pomoci někomu dalšímu, je to skvělé. Navíc je tu mnoho skvělých a inspirativních lidí, se kterými se rád potkávám.

Pokud si i vy myslíte, že je prevence důležitá a že může pomoct spoustě dětem, podpořte nás a naše programy pro středoškoláky.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*