O životě s úzkostnou poruchou – příběh Moniky

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?   

Je mi 22 let a v současné době pracuji na pražské prodejně designové obuvi a zároveň studuji magisterský program na FSV UK.

S jakým duševním onemocněním se léčíš? 

Léčím se s úzkostnou poruchou.

Pozn. Nevypusť duši: Úzkostné poruchy poruchy by se daly zjednodušeně definovat jako různé kombinace tělesných a psychických projevů úzkosti, které nejsou vyvolány žádným reálným nebezpečím. Intenzita příznaků může být různá. Může se projevit jen mírnou nepohodou nebo nervozitou, na druhé straně stavem hrůzy a paniky. Úzkost může „volně plynout“ bez omezení na zvláštní okolnosti, nebo se projevit v záchvatech.

Pokud se objeví náhle a bez zjevné příčiny, mluvíme o spontánní úzkosti, případně spontánním záchvatu paniky. Pokud se týká konkrétních situací, kterých se běžně lidé nebojí, jde o fobii. Pokud se rozvine při očekávání ohrožující situace, mluvíme o anticipační úzkosti.

Bylo mi tehdy zhruba 16 let, chodila jsem na gymnázium a při hodině fyziky jsem z ničeho nic začala špatně vidět, cítila jsem silný tlak na srdci, křeče v břiše a nemohla jsem dýchat. Měla jsem pocit, že tohle je konec a umřu.

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily? 

Je možné, že se mé psychické problémy projevovaly už dříve, ale takovým hlavním momentem, na který si vzpomínám, je můj první panický záchvat. Bylo mi tehdy zhruba 16 let, chodila jsem na gymnázium a při hodině fyziky jsem z ničeho nic začala špatně vidět, cítila jsem silný tlak na srdci, křeče v břiše a nemohla jsem dýchat. Měla jsem pocit, že tohle je konec a umřu. Skončilo to tak, že jsem si musela lehnout na zem, kde jsem se několik minut klepala než pro mě přijela záchranka a odvezla mě do nemocnice, kde mi udělali patřičná vyšetření a řekli mi, že mám nedostatek hořčíku v krvi a jinak mi nic není. Dalších několik let jsem žila s tím, že mám nedostatek hořčíku a moje problémy jsou zcela fyzické. Záchvaty jsem měla ale několikrát týdně, hlavně ve stresových situacích. 

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?   

Ano, podle mě určitě. Myslím, že jsem odjakživa velmi citlivý a empatický člověk a všechno tak nějak více prožívám. Na základní škole jsem vždy zvládala všechny předměty, stíhala se vídat s kamarády a navštěvovat kroužky. Na gymnáziu se to změnilo. Najednou jsem se ocitla v novém kolektivu, ve kterém jsem se většinu času necítila dobře, nátlak učitelů byl obrovský, a jelikož jsem se v té době začala intenzivně věnovat hudbě, učivo bylo nezvladatelné. V roce 2015 jsem se dostala do projektu Aquababes a přešla jsem ve škole na individuální studijní plán. Můj den byl takový, že jsem brzy ráno jela na taneční trénink, poté do školy napsat si test, na který jsem neměla čas se učit, hned poté jsem se vracela do centra, kde jsme většinou měly s holkama nějakou zkoušku kostýmů nebo další trénink a když jsem přijela domů, šla jsem ještě do fitness centra, abych byla se sebou spokojená, protože mi bylo v projektu řečeno, že televize rozšiřuje.

O žádné úzkostné poruše jsem nevěděla, myslela jsem si, že prostě taková jsem a že taková vždycky budu. Nebudu moct spát, budu se několikrát týdně klepat, moje myšlenky a nesmyslné scénáře v hlavě mě nenechají být a budu se stále strachem potit.

Předměty jsem nezvládala a kamarádi mě postupně opouštěli, jelikož jsem na ně neměla čas. Spolužáci si ze mě dělali srandu a někteří učitelé na mě byli ještě přísnější než na mé spolužáky. Má třídní učitelka si mě několikrát pozvala do kabinetu, kde mě zesměšňovala, shazovala a tvrdila mi, že na tuto školu nemám a že ať raději odejdu nebo mě vyhodí.  Nátlak byl obrovský. Bylo mi jen 16 let a chtěla jsem dělat to, co miluju. V té době se začalo projevovat moje duševní onemocnění, ale to jsem ještě nevěděla, že nějaké duševní onemocnění mám a psychické nemoci byly velké tabu. O žádné úzkostné poruše jsem nevěděla, myslela jsem si, že prostě taková jsem a že taková vždycky budu. Nebudu moct spát, budu se několikrát týdně klepat, moje myšlenky a nesmyslné scénáře v hlavě mě nenechají být a budu se stále strachem potit. Postupem času jsem začala poznávat lidi, kteří mi řekli, že mají úzkostnou poruchu nebo jiné duševní onemocnění a já se o to začala zajímat. Zjistila jsem, že mám všechny příznaky úzkostné poruchy a že mé záchvaty z nedostatku hořčíku jsou vlastně panické záchvaty.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou? 

Špatných zážitků mám nespočet, ale asi ty nejhorší byly ještě z doby, kdy jsem nevěděla, že to, čím trpím, je úzkostná porucha. Před několika lety mi odumřela půlka obličeje, byla jsem u doktora a řekl mi, že je vše v pořádku. Zjistila jsem, že v noci intenzivně skřípu zubama a ráno mě bolí celá ústa. Šla jsem k zubní lékařce, která mi udělala dlahu proti bruxismu. Tento chránič mi měl vydržet dva roky, po měsíci používání jsem se vzbudila s rozkousaným plastem v puse a doktorka nechápala, jak se to mohlo stát. Ten nejhorší a nejdůležitější zážitek se stal v lednu roku 2019 těsně před začátkem mojí léčby. Pracovala jsem tehdy v kavárně, kde jsem začala mít strašně bolestivé křeče v břiše, nedalo se to vydržet a já jela na pohotovost. V nemocnici si mě nechali několik dní a nic neobjevili. V té chvíli jsem si řekla, že už stačilo. Mé onemocnění mě omezovalo více než dost a já se začala bát o své fyzické zdraví. Všichni doktoři mi postupně začali říkat, že všechno, čím trpím, je ze stresu. Já si však neuvědomovala, že nějaký stres mám. V té době byl již zaryt hluboko uvnitř. Pamatuju si na slova ve své hlavě: „Jestli s tím teď nezačnu něco dělat, tak mě to jednou zabije”.

Pamatuji si, jak jsem stála v čekárně, opět ze mě tekl pot a klepala jsem se, ale když jsem odcházela z ordinace, tak jsem cítila obrovskou úlevu.

Kdy jsi vyhledala pomoc odborníka?   

Pomoc odborníka jsem vyhledala v květnu roku 2019. Začala jsem chodit ambulantně psychiatrii. Pamatuji si, jak jsem stála v čekárně, opět ze mě tekl pot a klepala jsem se, ale když jsem odcházela z ordinace, tak jsem cítila obrovskou úlevu. Následně jsem navštívila kliniku Eset, kde se pan doktor velmi divil, že jsem přišla až po šesti letech příznaků.

Bereš léky a/nebo chodíš na terapii? 

Aktuálně jsem ve fázi vysazování antidepresiv, která jsem brala rok a půl. Užívám nejnižší dávku a cítím se dobře. Měla jsem pocit, že to již zvládnu bez nich. Na terapii nechodím.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá? 

Každý den se doma věnuji józe a dechovým cvičením. Pomáhají mi také jiné sporty, má nejmilejší hudba, mazlení s mojí kočkou Máňou…a ledové sprchy!

Moje psychické a fyzické zdraví se stalo v mém životě číslem jedna.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? 

Změnil se hodně, ale nemůžu říct, že k horšímu. Naučila jsem se vážit si maličkostí a dát sama sebe na první místo. Moje psychické a fyzické zdraví se stalo v mém životě číslem jedna. Dělám jen to, co chci a do ničeho se nenutím. Nejsem na sebe tak přísná. Mám své mantinely. Vážím si sama sebe. Scházím se pouze s lidmi, kteří můj život naplňují a neberou mi energii. Za posledních let jsem si uvědomila mnohé a to právě díky úzkostné poruše.

 Co pro tebe může udělat tvoje okolí / kamarádi, když si procházíš horším obdobím?   

Snad jen být tady pro mě a zároveň mi dát prostor. Myslím si, že je v těžkém období nejhorší právě nátlak, který na vás okolí často vytváří. Mnohokrát nerozumí tomu, že to není jen špatná nálada, ale mnohem víc. Moji přátelé jsou však skvělí a už ví, jaká jsem, a co na mě zabírá…třeba když mě vezmou na kafe nebo se mnou jdou cvičit.

Lidé mě častokrát vidí jako tu bláznivou holku, co je velmi pozitivní, stále se setkává s lidmi, vystupuje na veřejnosti, sportuje a je šťastná. A to já jsem, ale za mým úsměvem se skrývá spoustu ran z minulosti, na kterých neustále pracuji.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Duševní obtíže mi před několika měsíci vzaly jednoho z mých nejbližších přátel, který spáchal sebevraždu. To byla opravdu jedna z nejtěžších chvil v mém životě a zároveň další spouštěč. Tentokrát toho, abych o svých problémech začala mluvit a ukázala lidem, že v tom nejsou sami. Lidé mě častokrát vidí jako tu bláznivou holku, co je velmi pozitivní, stále se setkává s lidmi, vystupuje na veřejnosti, sportuje a je šťastná. A to já jsem, ale za mým úsměvem se skrývá spoustu ran z minulosti, na kterých neustále pracuji. Je to každodenní boj a tím se dostávám k tomu, co mi duševní obtíže daly. Obrovskou sílu a bojovnost. Já už svou minulost nezměním, ale můžu změnit něčí přítomnost a taky tu svou. Protože si všichni zasloužíme být šťastní bez ohledu na to, čím vším jsme si prošli.

Co ti dělá v životě největší radost?   

Vše, co mi pomáhá, a k tomu moje rodina a přátelé. Dělat radost ostatním je pro mě jedna z největších radostí. Velkou radostí je pro mě také moje hudba a lidi, co ji poslouchají a píší mi, že v nich něco vyvolává.

Co bys vzkázala lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?   

Držte se. Mluvte o svých problémech a pocitech. Vyhledejte pomoc odborníka, nemáte se za co stydět. Je nás spousta takových, co prožívají to, co vy. Nikdy v tom nejste sami a vždy je tady někdo, kdo vás má rád. A věřte, že to bude lepší, protože bude. Jsem toho důkazem.

Je něco, co bys chtěla, aby lidé o tvojí nemoci věděli? 

Úzkostnou poruchu nebo jiné duševní onemocnění má spoustu lidí ve vašem okolí a ani o tom nemusíte vědět. Snažte se tedy být ke všem tolerantní a milí, nikdy nevíte, čím si ten druhý zrovna prochází.

Zdroj:
http://www.cmhcd.cz/Stopstigma/O-dusevnich-nemocech/Neuroticke-poruchy/Neuroticke-poruchy/