O životě s depresivně úzkostnou poruchou – příběh Zdeňka

Kolik je ti let a jaké je tvoje současné povolání?   

Je mi 32 let, vystřídal jsem několik různých, někdy i dost zajímavých zaměstnání. Největší potěšení ze zaměstnání jsem nalezl v „rodinné“ firmě, kde pracuji na pozici odborného prodejce čerpadel a obchodního zástupce. Doufám, že tam vše bude pokračovat tak dobře jako doposud.

S jakým duševním onemocněním se léčíš? 

Už šestým rokem se léčím, nebo spíše někdy i bojuji, s rekurentní depresivně úzkostnou poruchou.

Pozn. Nevypusť duši:
U smíšené úzkostně depresivní poruchy se mísí příznaky úzkosti s příznaky deprese, nicméně příznaků deprese ani příznaků úzkosti není tolik, aby zdůvodňovaly diagnózu depresivní poruchy či některé z úzkostných poruch. Typická je trvalá nebo vracející se špatná nálada, obtížné soustředění nebo pocit „prázdna v hlavě“, obtíže s usínáním nebo udržením spánku, neklidný spánek, pocit únavy, nedostatku energie, podrážděnost, nadměrná ostražitost, tendence k plačtivosti po nepatrných podnětech, pesimistická očekávání do budoucna, očekávání horšího, nízké sebevědomí nebo pocity méněcennosti.

Účinnou metodou léčby jsou farmakoterapie a psychoterapie

Jak a v kolika letech se tvoje duševní obtíže poprvé projevily? 

Kdy se u mě problémy poprvé projevily, přesně nevím. Možná už v dětství, nebo v dospívání, v pubertě jsem měl menší výkyvy nálad každou chvilku. Nevím, jestli se to dá přiřadit právě tomuto onemocnění, protože všechny tyto stavy jsem bral automaticky, že se mi prostě dějí. Nepřikládal jsem jim tehdy nějakou určitou podstatu. Největší problém, právě asi z důvodu neléčení již dříve, se projevil kolem 25. roku. Pocity úzkosti, deprese a obsese začaly přicházet čím dál častěji. V těchto časech jsem si začal poprvé uvědomovat, že se se mnou asi něco děje. Když jsem si jednoho dne přečetl článek, který byl právě věnován depresivně úzkostné poruše a já se viděl úplně v celém obsahu, kontaktoval jsem psychiatra, který ihned odhalil můj problém a začal s léčbou. Přišel jsem již v čase, kdy byla celá nemoc plně rozjeta.

Měly podle tebe tyhle obtíže nějaký spouštěč?   

Nějak si ani neuvědomuji, jestli u mě k nějakým spouštěčům dochází. Můj problém je spíše celkově rozsáhlý tím, že stále přetrvává. Nejvíce problémů se rozběhlo právě kolem mého 25. roku. Nefungující vztah, kde jsem pociťoval lhostejnost k mé osobě a k mým problémům, žádný respekt a navíc finanční potíže.

Jaký nejhorší zážitek máš se svojí diagnózou? 

Nejhorších zážitků mám několik. První z nejhorších zážitků bylo předávkování se uklidňujícími léky. Když už jsem cítil, že je situace nesnesitelná a potřeboval jsem „vypnout“ a utéct od toho nesnesitelného stavu a schovat se, tak jsem začal zvyšovat dávky léků do velkých rozměrů.

Účinná dávka v léku byla velmi vysoká a já byl schopný vzít hodně tablet najednou. V tu chvíli jsem byl „mimo“, ale bez té vnitřní nesnesitelné bolesti. Tyto stavy byly v tu chvíli pro mě příjemné, ale když se na to s odstupem času ohlédnu, byl to jeden z nejhorších zážitků.

Když už byla situace neúnosná, právě z důvodu předávkovávání, tak jsem se v jednom ze svých stavů pokusil o sebevraždu. Dnes už děkuji tomu, že jsem byl v pravou chvíli zachráněn rodiči. Ovšem po tomto mém incidentu bylo zjištěno, že se u mě vypěstovala silná závislost na některé léky.

Po mém pokusu o sebevraždu a spíše z větší části právě mé závislosti, jsem se nechal hospitalizovat do léčebného zařízení. V mém velmi těžkém stavu jsem si připadal, že jsem padl na úplné dno. Ta doba s těmito myšlenkami byla dost neúnosná a na začátku hospitalizace jsem opravdu myslel, že jsem na svém konci. Těžko se dá popsat ten pocit úplné bezmoci. Člověk, který si tím neprošel, tou tehdejší vnitřní bolestí, to stěží dokáže pochopit.

Posledním takovým zážitkem bylo, když se u mě projevila panická ataka. Byl jsem zrovna v práci, prodejna byla otevřená a mě postihla dost silná ataka. Nebyl jsem v tu chvíli schopný ničeho, měl jsem zrychlené dýchání, třes a brnění v rukou a v ústech. Jediné, co jsem mohl, bylo odejít do skladu hned vedle obchodu, tam jsem si sedl na zem a po chvilce jsem omdlel. Nevím, po jaké době jsem se probudil, ale ta představa otevřeného obchodu a já v atace ve skladu je děsná. Snad naštěstí nikdo zrovna nepřišel.

Kdy jsi vyhledal pomoc odborníka?   

Pomoc odborníka jsem vyhledal kolem mého 25. roku. Určitě jsem měl přijít dřív, ale ten stud a strach mi to nedovolil.

Bereš léky nebo chodíš na terapie? 

Za celou dobu od začátku léčení jsem vystřídal mnoho druhů léků, abychom s lékařem přišli na to, které budou nejlepší. Nyní beru 3 druhy léků, z nichž nejspíše 2 budu brát dlouhodobě. Terapii jsem zkusil 3x, nevím tedy jestli to bylo zapříčiněno mou nemocí, že jsem si všechno moc bral, ale nesedlo mi to. Nesedl mi vždy terapeut a jeho přístup k mému onemocnění. V současné době přemýšlím, že to s terapií znovu zkusím a vybírám vhodného terapeuta.

Co ti nejvíce pomohlo/pomáhá? 

V té nejtěžší fázi mi pomohl právě asi pobyt v léčebně. Tam se mi asi poprvé otevřely oči a začal jsem svůj problém řešit sám v sobě a sám si pomáhat. Měl jsem velkou oporu v bratrovi a v rodičích, což byla pro mě ohromná pomoc, že na to nejsem sám.

Velká pomoc je i v lécích, je to taková hodně důležitá berlička, která člověku pomůže trochu normálně fungovat a tím se i zaměřit na svůj problém a začít ho řešit.

Jak se ti změnil život od té doby, co se u tebe poprvé projevily duševní obtíže? 

Dříve jsem býval velký bavič. Na školách jsem byl třídní šašek a celkově veselý člověk. Od projevení prvních potíží a začátku léčby už bohužel takový nejsem. Nemyslím si, že by to bylo zapříčiněno léky, ale spíše celkovým problémem s onemocněním. Ovšem snažím se opět dostat do toho rozpoložení a věřím, že se to časem podaří.

Musel jsi učinit nějakou zásadní změnu?

Musel jsem úplně změnit přístup k životu, hlavně přístup k mému onemocnění. Přiznat si to samotné onemocnění, nestydět se za něj a pracovat s ním. Správně užívat léky a neukončovat si sám léčbu. Přiznat si, že mám problém a uvědomit si ho a učit se ním pracovat.

 Co pro tebe může udělat tvoje okolí, když si procházíš horším obdobím?   

Důležitá je asi opora. Ale nejdůležitější je celý problém nezlehčovat.

Několikrát jsem slýchával ty fráze, vzchop se, to přejde, chovej se jako chlap, to nic, to přejde. Tohle zlehčování problému nijak nepomůže a ani nedostane člověka z té těžší fáze. Nejdůležitější je pochopení.

Co ti duševní obtíže vzaly? Co ti naopak daly?

Vzaly mi určitě veselou chuť do života, úspěšné prožívání a fungování ve vztahu. Vzaly mi v těžším období ten pocit sebe sama, jakoby moji totožnost. Naopak mi ale daly při léčbě poznání sebe sama, poznání fungování mojí mysli. Daly mi velkou jistotu v pomoci mojí rodiny, hlavně mého bratra, který se mi snaží i přes své starosti pomáhat, motivovat mě a být nablízku. Daly mi širší pohled na svět, ve kterém je mnoho takto nemocných lidí a na celkovou problematiku tohoto onemocnění a bohužel i poznání, jaké je v naší zemi velké tabu, co se týče duševních onemocnění.

Co ti dělá v životě největší radost?   

Zatím nedokážu posoudit, co by byla úplně největší radost v mém životě, ale určitě několik malých radostí je. Moje radost je moje zaměstnání, což mnoho lidí asi nemá 🙂 . Hraji v kapele, takže velkou radost mi dělá setkání s přáteli, hraní a zábava spojená s tím. Nemůžu opomenout mé malé úžasné synovce. Doufám, že těch radostí v životě bude víc a budou i ty největší.

Je něco, co bys chtěl, aby lidé o tvojí nemoci věděli? 

Rekurentní depresivně úzkostná porucha je taková, že se stále vrací. Je důležité si uvědomit, že depresivní onemocnění může být v mnoha případech i smrtelné. Nikdy nepodceňujte problémy, starosti, obavy a bolesti ostatních nebo i své vlastní. V mém případě je moje nemoc sice plně nevyléčitelná, ale když člověk chce, dá se s tím pracovat a žít normálním, aktivním a alespoň trochu veselým životem.

Co bys vzkázal lidem, které trápí podobné problémy jako tebe?   

Určitě bych nejvíc asi doporučil, aby se nestyděli za své onemocnění. Neodkládejte návštěvu psychiatra, dbejte na dodržování léčby. Nikdy si nevysazujte léky a snažte se vydržet.

Při nějakém prvotním náznaku svých problému si je určitě nenechávejte pro sebe. Sdělte svůj problém, své starosti, své bolesti těm nejbližším, které máte. Nebojte se říct o pomoc. Nebuďte s tím sami. Všechno se dá vždy řešit. Důležité je se nestydět… A hlavně, přeji vám všem hodně sil!

Zdroje: 

https://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/neuroticke-poruchy/smisena-uzkostne-depresivni-porucha/

https://www.reformapsychiatrie.cz/sites/default/files/2021-06/Prirucka_jazyka_zotaveni.pdf