Behaviorální aktivace je metoda léčby deprese, při které si pacienti zapisují, co každý den dělají, a postupně se snaží zvyšovat množství pozitivních aktivit (čas s blízkými, koníčky, ale i práce a povinnosti) a snižovat negativní aktivity („otupělý” čas u televize, na sociálních sítí, čas strávený pláčem nebo v negativních myšlenkách). Výzkumy ukazují, že je to velmi efektivní metoda léčby¹, přestože je velmi jednoduchá (má blíže ke koučinku než k psychoterapii). Jak se ale “aktivovat”, když je mi mizerně a nic se mi nechce?

1. Nejdůležitější zásada celé této léčby je “dělání smutky zahání, i když tomu teď nevěřím”. Mozek v depresi se vás bude snažit za každou cenu přesvědčit, že nic nemá cenu a nic vám nepomůže. Mozek v depresi je ale lhář. V aktivační léčbě jdeme PROTI negativním myšlenkám a instinktům nic nedělat, jakkoli jsou silné. Snažíme se věnovat pozitivním aktivitám předtím, než se nám chce.

2. Jak ale na to? Musíme si každou aktivitu rozdělit na ty nejmenší možné specifické kroky. “Uklidit si doma” je o dost těžší než “strávit 10 minut uklízením jednoho šuflíku”. “Napsat email” je o dost těžší než “napsat dvě věty”. Nemusíme všechno dělat hned a dokonale. Prozatím stačí ten první, malý krok. Dejte si stopky na 10 minut uklízení a potom se pochvalte. Velmi užitečný může být plán, který si dopředu stanovíte a u kterého si můžete “odškrtávat” splněné úkoly.

3. Jaké aktivity si zvolit? V behaviorální aktivaci se snažíme najít balanc mezi třemi typy činností.
   Za prvé to jsou aktivity, které nám dávají rutinu – pozitivní aktivity na začátek dne, na ukončení dne a na pravidelný stravovací a spací režim. Pravidelná rutina napomáhá zdravému biorytmu celého našeho těla, včetně našeho mozku.
   Dále to jsou aktivity, které nám dávají potěšení, nebo nám ho alespoň dávaly v minulosti. Zde se obzvlášť doporučují společenské, sportovní, kreativní a relaxační činnosti. Nebojte se vrátit k činnostem, které jste si užívali před mnoha lety, nebo zkuste něco, co vás vždy lákalo, ale neměli jste na to příležitost.
   A v neposlední řadě jsou tu aktivity, které jsou nutné – ty nám možná nedělají radost, ale pokud je nesplníme, může to naší psychice silně ublížit. To může být například chození do práce nebo zaplacení účtů.

4. Sdílejte své malé, specifické kroky s nějakou blízkou osobou. Domluvte se s kamarádkou, že každý den vylezete z postele před devátou a zavoláte jí. Slibte partnerovi, že se každý den půjdete na 10 minut projít. Ukažte své rodině svůj plán a poproste je, aby vás podporovali v jeho dodržování, obzvlášť ve chvílích, kdy nemáte motivaci. Lidé okolo nás mohou být skvělou podporou, mohou aktivity dělat s námi a připomínat nám, že “dělání je lék”.

5. Začněte pomalu a postupně. Pokud prožíváte depresi již delší dobu a nejste zvyklí na mnoho aktivit, začněte u velmi malých cílů. To může být klidně jen “tento týden se půjdu dvakrát projít na 10 minut a jednou si dám vanu, aby se mi lépe spalo”. Pokud se to povede, příští týden se můžete zkusit projít třikrát a dát si vanu dvakrát. Jestli máte tendenci dávat si moc úkolů, můžete si např. dát omezení, že si napíšete na seznam jen 5 věcí, a nebudete nic přidávat, dokud je nesplníte. Často si připomínejte, že je důležitější dělat věci pomalu a postupně, než to přepísknout a cítit se vyčerpaně nebo zklamaně. To vám může depresivní pocity vrátit.

6. Naplánujte si aktivity obzvlášť na časy, kdy máte tendenci zaseknout se v negativních myšlenkách. To se často děje ráno po probuzení, večer po práci nebo o víkendech, kdy máme příliš času na přemýšlení. Čím víc času strávíte v negativních myšlenkách, vzpomínkách nebo v úzkostném plánování katastrof, tím hůře se nejspíš budete cítit. Aktivity nám dávají možnost rozptýlit naše přemýšlení a nechat naši hlavu postupně najet na pozitivnější vlnu.

7. Sami nebo s pomocí blízkých zkuste svůj plán anti-depresivních aktivit projít a zkontrolovat ho.
   • Máte ve vašem plánu balanc aktivit, které vám dávají rutinu, potěšení a těch, co jsou nutné? Napište si vedle úkolů R, P a N, abyste tento balanc zkontrolovali. 
   • Nenaplánovali jste si toho příliš? Je to jen malé navýšení k tomu, co byste dělali běžně? 
   • Máte aktivity rozprostřené přes celý týden, abyste nikdy neměli moc volného času na negativní myšlenky? 
   • A v neposlední řadě, je něco, co by vašim cílům mohlo přijít do cesty? Můžete dopředu vymyslet plány B a C?

8. Zkoušejte aktivity dál a dál, i pokud se vám hned neuleví. S každým pokusem dáváte vaší mysli šanci zažít něco smysluplného nebo radostného. Při otupělém sledování televize nebo pláči v posteli vaše mysl tuto šanci nemá. Někdy trvá delší dobu, než aktivity zafungují a získáte pozitivnější perspektivu (z mojí pracovní zkušenosti se ale změny často objevují rychle). Pokud jsou naše aktivity správně zvolené, lepší pocity by se měly postupem času dostavit.
9. Za splněné aktivity se odměňte a pochvalte. Při boji proti depresi je i ranní sprcha nebo zavolání kamarádovi velký úspěch. Buďte na sebe hodní a mluvte k sobě, jak byste mluvili k dobrému kamarádovi. Každý den můžete sami sobě napsat pochvalný dopis za to, co se vám ten den povedlo. U aktivit, které se nepodařily, je důležité si zapsat, co vám přišlo do cesty. Byl to příliš velký úkol? Dal by se rozdělit na ještě menší krůčky (např. 5 minut uklízení)? Je někdo, kdo by vám mohl asistovat/motivovat vás? Můžete si častěji připomínat, že dělání je lék, i když tomu zrovna nevěříme (např. vyvěsit si upomínku na ledničku)?
10. Pokud tyto strategie nestačí a stále vám není dobře, nebojte se vyhledat odbornou pomoc. Mnoho terapeutů v současné době poskytuje konzultace online, často zdarma, nebo se můžete s lékařem pobavit o možnosti antidepresiv. Kontakty na odbornou pomoc najdete na našem webu a na Facebooku (na Facebooku je dostupný seznam služeb a jejich aktuální provoz v nouzovém stavu).

Dali jsme dohromady krátké video, jak s celou metodou začít:

Autorkou článku je spoluzakladatelka Tereza Růžičková, která se věnuje metodě behaviorální aktivace ve svém doktorátu na University of Oxford.

Zdroje:

¹ Ekers, D., Webster, L., Van Straten, A., Cuijpers, P., Richards, D., & Gilbody, S. (2014). Behavioural activation for depression; an update of meta-analysis of effectiveness and sub group analysis. PloS one, 9(6).

Seznamů s tím, co dělat v karanténě je teď spousta. Všechny jsou dobře míněné a aktivity v nich popsané nám opravdu mohou pomoci udržet si zdravý rozum. S krizovou situací se také zvedla vlna solidarity a lidi si navzájem začali pomáhat a být aktivní*. 

Je skvělé, že se lidé navzájem různě podporují, a že existují návody na to, co pro sebe můžeme dělat. ALE! Sekundárně to na nás vytváří společenský tlak a nároky, které “musíme” plnit. Pokud nic takového z jakéhokoli důvodu neděláme, můžeme zažívat pocity selhání a výčitky.

Přesně proto bychom chtěli zdůraznit, co všechno je v pořádku nedělat.

1. Jste medici, krizoví interventi nebo studenti pomáhající profese?

Pak je v pořádku, když na prvním místě pomáháte SOBĚ. I vy jste totiž člověk, kterého současná situace ovlivňuje po lidské stránce. Ještě proto, že máte nějakou dovednost, kterou můžete pomáhat okolí, neznamená, že to musíte právě teď dělat. Dejte čas a prostor sami sobě pro zpracování vlastních emocí. I vy máte právo prožívat nejistotu, strach, smutek nebo cokoliv dalšího.

2. Jste zdraví a nechodíte do práce?

Je v pořádku, že se nezapojujete do dobrovolných aktivit. I když pomáhat druhým je záslužná činnost, je to volba každého z nás. Buďte k sobě shovívaví, pokud máte pocit, že byste se měli angažovat v šití roušek, v nakupování potravin seniorům nebo zdarma poskytovat své služby, a neděláte to. Vaše hodnota je nezávislá na tom, zda dobrovolničíte nebo ne. Je v pořádku být prostě doma a žít, jak nejlépe umíte.

3. Jste doma a nejste produktivní?

Nikdo neřekl, že váš čas doma musí být strávený efektivně. Dělejte, co vás baví a zbytečně se do ničeho nenuťte. Jen protože máte teď víc času, není nutné se vzdělávat pomocí online kurzů, stát se zenovým mistrem v meditování nebo přečíst půlku knihovny. S klidným svědomím se můžete nudit a zírat do stropu. Nuda může být sama o sobě velkým dobrodružstvím.

4. Zpochybňuje vaše okolí některá vaše rozhodnutí?

Názor na to, co je dobré a co špatné, je do jisté míry relativní. Samozřejmě bychom se v této době měli všichni chovat tak, abychom dle nařízení vlády, byli co nejmenším zdravotním rizikem pro sebe i ostatní. Pokud toto minimum dodržíte, je už na vás, jak se budete chovat. Máte právo posuzovat své vlastní jednání, myšlenky a pocity a být si za ně a za jejich důsledky sám zodpovědný.

5. Zažíváte negativní pocity?

Je normální, že cítíte obavy o sebe a jak to všechno zvládneme. Takové strachy jsou na místě, proto není třeba se za ně kritizovat nebo si je zakazovat. Dobré je vědět, že všechny emoce přicházejí a zase odcházejí. Můžete si proto dovolit s negativními pocity zůstat, dokud neodezní.

V případě, že se delší dobu necítíte dobře, nebojte se vyhledat pomoc odborníka. Kontakty na služby a jejich fungování v nouzovém režimu najdete ZDE.

* Všech lidí, kteří se rozhodli jakýmkoli způsobem pomáhat si velmi vážíme. Stejně tak ale respektujeme ty, kteří to nemohou nebo nechtějí dělat. Na novou situaci, o které nevíme, jak dlouho potrvá, se všichni pomalu adaptujeme. Chtěli bychom zdůraznit důležitost rozložení vlastních sil v čase. Nikomu totiž nepomůže, když v zápalu prvních dní shoříme jako sirka.

Autorka: Barbora Vavřichová, www.self-care.cz

Jak pomoci sám/sama sobě

1. Všimněte si, co se děje ve vaší mysli a těle. Pojmenujte to.

Jak poznáte, že prožíváte záchvat paniky? Můžete pocítit bušení srdce, dušnost, svírání hrudníku, třes, pocení nebo pocit tlaku kolem hlavy. Mohou se také objevit myšlenky jako: Nezvládnu to. / Mám infarkt. / Zblázním se. / Umírám.

2. Připomínejte si, že to, co prožíváte, odezní.

Zhodnoťte situaci co nejvíce objektivně. Uvědomte si, že vám ve chvíli, která probíhá tady a teď, nehrozí bezprostřední nebezpečí. Připomínejte si, že intenzivní stav, který prožíváte, do několika minut odezní.

3. Snažte se dostat pod kontrolu svůj dech.

Jak na to? Můžete vyzkoušet následující způsob kontrolovaného dýchání:

1. zadržte dech na 3 vteřiny
2. dlouze vydechněte po dobu 6 vteřin
3. po krátké pauze se nadechněte na 3 vteřiny
4. zadržte dech na 3 vteřiny – napněte svaly na ramenou, vytlačte břišní stěnu dopředu
5. dlouze vydechněte po dobu 6 vteřin – snažíme se spíše zpomalit, než zrychlit

Body 3., 4., 5. opakujte 10x – tato doba obvykle stačí k odstranění většiny fyzických příznaků úzkosti.
Můžete to zkusit třeba s touto animací.

4. Uvolněte svaly.

Střídavě napínejte a uvolňujte každou svalovou skupinu ve vašem těle. Vhodnou metodou je Jacobsonova progresivní relaxace. Více informací najdete například v našem článku, který se zaměřuje na Relaxační techniky.

5. Zaměřte se na odvedení pozornosti.

Zkuste zavolat blízkým, věnovat se jakékoliv uklidňující monotónní činnosti nebo si zahrajte jednoduchou hru na telefonu. Soustřeďte se na své smysly a podněty v okolí.

6. Nebojte se vyhledat pomoc.

Stáhněte si do mobilu aplikaci Nepanikař, nebo jiné aplikace zaměřené na zvládání úzkostných stavů. Pokud cítíte, že takové situace nedokážete zvládnout sami, nestyďte se vyhledat odbornou pomoc, např. Linku první psychické pomoci 116 123, která funguje nonstop, nebo zkuste Terap.io.
O tom, jak momentálně fungují psychiatrické a psychologické služby, se dozvíte zde.

7. Dopřejte si dostatek odpočinku.

Je možné, že se budete cítit zcela vyčerpaní. Dopřejte vašemu tělu a psychice dostatek času na regeneraci. Připomeňte si, že už víte, jak takovou situaci zvládnout.

8. Pečujte o sebe.

Nezapomínejte na prevenci a zkoušejte věci, které vám pomáhají. Myslete na dodržování zdravé psychohygieny. Pokud hledáte inspiraci, můžete si přečíst naše články Jak na lepší spánek, Aktivní odpočinek, Kvalitní čas s blízkými. 

Jak pomoci blízkému dospělému

Pro blízkého člověka, který prochází akutní úzkostí, můžete udělat následující

1. Zastavte se a zhluboka se nadechněte.

Uvědomte si vlastní rozpoložení, všimněte si kontaktu svých chodidel se zemí.

2. Usaďte blízkého na zem, není vhodné, aby zůstal stát.

3. Udržujte kontakt.

Obejměte blízkého kolem ramen, držte ho za ruce.

4. Komunikujte.

Klidným, vlídným hlasem ho ujistěte, že se mu nic nestane a že se nemá čeho bát.

5. Snažte se společně zpomalit dýchání.

Sami začněte provázet zklidňující dýchání. Můžete si položit ruku na břicho a ukázat, jak by měl dýchat. Nadechujte se do 3, chvíli dech zadržte, výdech by měl být pomalý a dlouhý.

6. Pokuste se odvést pozornost.

Zaměřte se na smysly a na podněty v okolí. Můžete společně vyjmenovávat a popisovat předměty, poslouchat zvuky.

Jak pomoci dítěti

Děti jsou velmi citlivé na emocionální stav dospělých, zvláště svých rodičů. V krizových situacích Vaše klidné rozpoložení sníží pravděpodobnost, že dítě vyděsíte nebo zmatete ještě víc. Užitečné informace o tom, jak opečovat psychiku dětí v době globální pandemie, najdete také na stránce Rodiče vítáni. Zároveň doporučujeme navštívit stránky Centra Locika, které dalo dohromady, jak reagovat na úzkost dětí různých věkových skupin.

1. Zastavte se a zhluboka se nadechněte, abyste se sami zklidnili.

Ověřte si vlastní reakci, všimněte si kontaktu se zemí. Pokud si vytvoříte prostor pro to, abyste se sami uklidnili, můžete se soustředit na to, co dítě v tu chvíli potřebuje.

2. Snažte se uklidnit dítě, řekněte mu, že si spolu v klidu sednete a počkáte, až to přejde.

Myslete na to, že dítě vnímá to, jak se cítíte. Klidným, vlídným a sebejistým hlasem na něj mluvte, aby vědělo, že se není čeho bát.

3. Můžete dítě obejmout, nebo držet za ruce a klidným hlasem na něj mluvit.

Fyzický kontakt pomůže navodit pocit bezpečí.

4. Když krize odezní, zeptejte se ho, jak se cítí.

Nechte dítěti klid a dostatek prostoru, ptejte se pouze na jednu otázku naráz. Pokuste se být co nejvíce konkrétní, ptejte se, co cítí v různých částech těla.

5. Pláč nebo třes jsou přirozené projevy, nesnažte se je omezit, zastavit, nebo přerušit.

Můžete mu slovy a dotekem dát najevo, že pláč, nebo třes, jsou přirozené. Nic neuspěchejte.

6. Dítě může působit zmateně – pozorujte, kdy si opět začne všímat svého prostředí.
7. Podpořte dítě, aby si odpočinulo.

Literatura:

Baštecká, B. (2009). Psychologická encyklopedie: Aplikovaná psychologie. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-470-0.Levine, P.A., Klineová, M. (2012). Trauma očima dítěte. Praha: Maitrea. ISBN 978-80-87249-27-7

Praško, J., Prašková, H., Vašková, K., Vyskočilová, J. (2012). Panická porucha a jak jí zvládat. Praha: Galén. ISBN 80-7262-424-5

http://www.cmhcd.cz/stopstigma/o-dusevnich-nemocech/neuroticke-poruchy/panicka-porucha/

https://www.psychologmedalova.cz/2018/05/22/uzkost-panicke-ataky/

https://patalie.cz/jak-pomoci-lidem-ktere-prepadl-zachvat-paniky/

Život vysokoškolského studenta je typický tím, že se v něm střídají období vysokého pracovního nasazení s obdobím relativního klidu. Studium, zejména ve zkouškovém období, klade vysoké nároky na systematickou práci a na samostatnou organizaci času. Duševní činnost si zpravidla vyžaduje hlubokou koncentraci a to všechno může způsobovat velkou psychickou zátěž. 

V šíleném kolotoči povinností je velmi snadné zapomenout na pravidelný odpočinek a na psychohygienu. Sepsali jsme tipy pro všechny vysokoškoláky, aby zvládali své studium ve větší duševní pohodě.

Kam se můžete obrátit v případě nouze?

• Studenti do 26 let mohou telefonovat na Linku bezpečí: 111 116, která je k dispozici zdarma a nonstop. Lze využít také e-mail nebo chat. Více o fungování linky ZDE.
• Všichni dospělí se mohou obracet na Linku první psychické pomoci: 116 123, která je k dispozici zdarma, denně od 8 hod do 18 hod. Provozuje také e-mail a chat. Více o fungování linky ZDE.

Kam můžete zajít v případě nouze?

Zákon o vysokých školách č.111/1998 Sb. v § 21, odst. 1, písm. d) ukládá veřejným vysokým školám „poskytovat uchazečům o studium, studentům a dalším osobám informační a poradenské služby související se studiem a s možností uplatnění absolventů studijních programů v praxi“. Toto ustanovení se vztahuje i na vojenské a policejní VŠ, soukromým VŠ zákon tuto povinnost neukládá. Zákon nepředpisuje organizační formy ani způsob a rozsah poskytovaných služeb, každá VŠ je přizpůsobuje svým potřebám a možnostem i cílovým skupinám.

Poradenské centrum může být zaměřené na studijní problematiku (adaptace na VŠ, uplatnění absolventů na pracovním trhu), ale mnohá vysokoškolská poradenská centra nabízejí také psychologické poradenství. Studenti se na ně mohou obrátit s nejrůznějšími obtížemi, jak v oblasti mezilidských vztahů, řešení konfliktů, tak v případě, že prožívají úzkostné stavy, trápí je stres, nespavost nebo deprese. Patří sem také studijní obtíže spojené zejména se zkouškovým obdobím, zvládání trémy, prokrastinace, ale také podpora motivace a osobního růstu.

Přibližně polovina vysokých škol v České republice má zřízené poradenské centrum, nebo specializované centrum podpory studentů se specifickými potřebami, mezi ně patří všechny 3 největší univerzity v ČR. Kromě celouniverzitních poradenských center mohou mít svá menší centra zřízeny i jednotlivé fakulty.

Univerzita Karlova v Praze – Centrum Carolina 

Adresa: Ovocný trh 560/5, Praha 1

Poskytované služby: podpora studentů a uchazečů o studium se speciálními potřebami a socioekonomickým znevýhodněním, psychologické poradenství (také v angličtině), podpora studentských spolků

Více informací najdete ZDE.

České vysoké učení technické v Praze – Centrum informačních a poradenských služeb (CIPS)

Adresa: Ovocný trh 560/5, Praha 1

Poskytované služby: podpora studentů a zaměstnanců ČVUT při řešení studijních, osobních, rodinných a právních problémů. Pro studenty organizují akce zaměřené na osobní rozvoj.

Více informací najdete ZDE.

Masarykova univerzita v Brně – Poradenské centrum

Adresa: Žerotínovo náměstí 617/9, Brno

Poskytované služby: studijní a psychologické poradenství

Více informací najdete ZDE.

Univerzita Palackého v Olomouci – Psychologická poradna pro studenty a zaměstnance UP

Poskytované služby: psychologické poradenství primárně pro studenty filozofické fakulty, v případě volné kapacity i dalších fakult

UP provozuje také Kariérní centrum, Podporu studentů se specifickými potřebami, Studentskou právní poradnu, atd.

Více informací najdete ZDE.

Další tipy pro duševní zdraví

Kontakty na další vysokoškolská poradenská centra v celé ČR najdete na stránkách Asociace vysokoškolských poradců.  

Poradenská centra a informace o jejich fungování někdy nejsou dobře viditelné, proto doporučujeme nebát se zeptat na konkrétní škole a kontaktovat pro více informací například studijní oddělení. Dobrou zprávou je, že zřízení poradenského centra plánují i další vysoké školy, které ho dosud svým studentům nenabízely.

Učitel*ka je osobou, která může mít na duševní zdraví žáků velký vliv. Vytvořit ve třídě prostředí, do kterého se žáci*kyně a studenti*ky vracejí rádi, vzájemně se podporují, udržují mezi sebou hezké vztahy a nebojí se dělat chyby, může znít jako náročný a téměř nedosažitelný úkol. Sepsali jsme proto několik tipů pro inspiraci vyučujících, jak pečovat o duševní zdraví žáků a žákyň tím, že budou vytvářet zdravé a podporující prostředí ve třídě.

Jak může vyučující vytvářet zdravé a podporující prostředí ve třídě?

Řešením není vyhnout se stresu, ale manažovat ho.

1. rozhlédnout se po třídě, zaznamenat co se děje

2. pojmenovat to, co vidím

Např. “vidím, že spoustu z vás rozrušil titulek v dnešních novinách.” “Vidím, že většina třídy diskutuje o tom, co byla správná odpověď v testu.”

Pojmenováním toho, co vidíme, žákům*yním umožníme:

• získat zkušenost, že pro nás nejsou neviditelní
• získat podporu v tom, že vnímáme jejich stres nebo obavy
• rozvíjet jazykové dovednosti na popsání toho, co se jim děje
• cítit se méně izolovaně a osaměle, když slyší, že i jejich spolužáci prožívají podobné pocity

3. dávat vše do kontextu

Pokud vyučující zaznamená u jednoho dítěte, že se chová zvláštně, vypadá vystresovaně, zeptat se rodičů, jestli se doma projevuje stejně.

Co může přispívat stresu ve školním prostředí?

• na první pohled přeplněná třída
• denní rozvrh, který se nedá předvídat
• signály ze strany vyučující*ho, že je potřeba vše udělat co nejrychleji
• disciplína založená na trestu
• sumativní hodnocení (pouze známky) bez slovního doprovodu
• vystavování žáka*yně stresovým situacím před celou třídou

 Co může redukovat stres ve školním prostředí?

• vytvoření klidného místa, kde se studenti*ky můžou soustředit na co potřebují
• vytvoření a pověšení denního rozvrhu na viditelné místo
• dát žákům*yním dostatečný čas při přechodu z jedné činnosti do druhé
• umožnit žákům*yním vybírat si a podílet se na rozhodování v situacích, kdy je to vhodné
• využívat malé testy nebo kvízy, vyvarovat se hodnocení na základě dvou nebo tří velkých známek
• pečlivě naplánovat, kolik času, materiálů nebo přístupu k informačním zdrojům studenti*ky potřebují k tomu, aby zvládli danou látku
• učit žáky*ně, jak se mají učit (jaký je jejich učební styl, jak můžou zlepšovat své dovednosti, jaké strategie můžou využít k zapamatování učiva)
• rozdělit velké cíle na několik menších a průběžně poskytovat zpětnou vazbu a formativní hodnocení
• nepřenášet vlastní stres na žáky*ně
• dát žákům*yním 10 minut před testem možnost vyjádřit, jak se cítí (napsat na papír největší obavy, nakreslit, zadupat si)
• pomáhat žákům*yním měnit jejich kognitivní očekávání – test jako příležitost k objevování, ne strašák
• naučit žáky*ně několik jednoduchých relaxačních technik, a ty s nimi pravidelně trénovat; využívat hluboké dýchání
• vysvětlit žákům*yním, co je stres a jak mu čelíte vy sami/druzí
• povzbudit žáky*ně k tomu, aby využívali různé strategie, jak o sebe pečovat
• iniciovat a udržovat pozitivní vztahy s rodinami svých žáků*yň, pokud to jde

Udržet zdravou atmosféru ve třídě, aktivně se na ní podílet a být pro žáky*ně určitým vzorem může být často vyčerpávající. Je zřejmé, že vyučující by neměl*a přenášet vlastní stres na své žáky*ně, ale bývá to náročné. Tlak na osobní odpovědnost, technické a personální zázemí školy a chování žáků*yň může způsobit, že vyučující přepíná své síly, dostává se do chronického stresu, práce ho přestává bavit a nevidí v ní takový smysl jako předtím. Pokud vás tohle téma zajímá a chtěli byste vědět, jak těmto stavům předcházet, přečtěte si náš článek Syndrom vyhoření u učitelů.

Duševním zdravím vyučujících a jejich žáků*yň se komplexně zabýváme v našich akreditovaných kurzech pro vyučující 2. stupně ZŠ a SŠ. Více informací najdete ZDE.

Zdroj: 

Creating a mentally healthy classroom (prezentace)
https://www.teachmentalhealth.org/modules

Sepsali jsme pro vás seznam 30 tipů, které vám mohou sloužit jako inspirace v tom, jak reagovat, pokud má dítě špatnou náladu, trápí se kvůli známkám, anebo na něj padá tíha povinností. Seznam může být užitečný i pro další rodinné příslušníky a všechny dospělé, kterým záleží na duševní pohodě dítěte.

Nejlepší způsob je provádět následující tipy preventivně, aby děti měly možnost osahat si některé způsoby ještě před stresovou situací. Pokuste se je začlenit do každodenního života.  Každému funguje něco jiného, proto zkoušejte, experimentujte a pomožte dítěti najít, co mu funguje. Netrapte se, pokud nějaké tipy nefungují. Užitečná je především pravidelnost a opakování jednotlivých způsobů. Děti si později v kritickém okamžiku vzpomenout na tipy, které jim pomohou zvládat nepříjemné pocity. 

Díky těmto doporučením nezbavíte děti starostí ani se nestane, že by se již nikdy nestresovaly, ale můžete je naučit, jak zvládat snáze každodenní starosti a dát jim návody, co dělat, když se necítí dobře.  Zároveň můžete dítěti předat zprávu o tom, že mít obavy, trápení nebo strach je úplně normální, nemusí se za to stydět a nechávat si tyto pocity pro sebe.

Většina aktivit se dá dělat se zapojením všech členů rodiny. Děti nejvíce přejímají způsoby a zvyky rodičů, které každodenně vidí. Pokud sami půjdete dítěti příkladem, bude pro ně snazší tyto aktivity praktikovat. 

Co tedy můžete zkusit doporučit dítěti, když se necítí dobře?

1. Zpomal a soustřeď se na svůj dech

Stresuješ se, protože nic nestíháš? Zastav se, zavři oči a zhluboka se nadechni, počítej do 5 a vydechni. Opakuj alespoň 5x.

2. Zavolej kamarádovi 

Sdílená radost je dvojnásobná radost, sdílená bolest je poloviční bolest. Máma, táta, babička, kamarád, učitel – vyber si toho, komu věříš, a mluv, mluv a mluv. Nenechávej si své trápení pouze pro sebe. Uleví se ti, uvidíš. 

3. Poslouchej hezké melodie 

Rychlou, pomalou, českou nebo zahraniční? Pusť si na co máš chuť. Veselá muzika nás povzbuzuje k činnosti, relaxační muzika uklidňuje. Když jsme smutní, můžeme si pustit veselou píseň nebo naopak hodně smutnou, abychom se mohli pořádně vyplakat. Udělej si klidně svůj playlist písní pro dobrou, ale i špatnou náladu. Využít můžeš třeba Spotify. 

4. Sněz něco zdravého 

Ovoce, zelenina, oříšky. Díky nim do těla dostaneš látky, které ti mohou zlepšit náladu. Pozor si dej na sladkosti, brambůrky, velké množství pečiva. Ty naopak mohou způsobovat podrážděnost, úzkost nebo únavu. 

5. Zapiš si do deníku, jak se cítíš 

Kup si nějaký hezký sešit, do kterého tě bude těšit psát. Deník je výjimečný v tom, že můžeš psát cokoliv a nikdo tě nebude soudit. Napiš tam všechno, co potřebuješ. Nestyď se za to, co cítíš nebo se ti honí hlavou. Není nutné vést si každodenní záznamy. Využij ho vždy, když budeš mít chuť si srovnat myšlenky, zaznamenat si důležité životní momenty nebo projevit své niterné pocity. 

6. Dej si přestávku 

Někdy toho máme tolik, že máme pocit, že si nemůžeme dát ani chviličku přestávku. Ale opak je pravdou. I 10 minut přestávky může zlepšit náš další výkon. Zavři na chvilku oči a představ si nějaké pěkné místo, protáhni se nebo se projdi. Co raději vynech, jsou sociální sítě, počítačové hry apod. – ty tvůj mozek pouze zahltí dalšími podněty.

7. Jdi se projít ven 

Pozoruj přírodu a objevuj její poklady. Čerstvý vzduch okysličuje mozek a pohyb sám o sobě vyplavuje do těla hormony, které zlepšují náladu. Když s sebou vezmeš kamaráda nebo domácího mazlíčka, chmury zmizí raz dva.

8. Napiš si, za co jsi vděčný 

Špatný den může způsobit, že všechno vnímáme negativně jako bychom ho viděli skrz černé brýle. Vzpomeň si na všechno, za co můžeš být vděčný, a sepiš si to hezky na papír. Nejsou ty brýle najednou barevnější? 

9. Řekni někomu, že ho máš rád 

Emoce jsou nakažlivé. Uděláš někomu radost a sám se budeš cítím mnohem lépe. Blízké vztahy s ostatními nám pomáhají zvládat těžké chvilky. 

10. Obleč si něco pohodlného

I to, čeho se dotýkáme, má vliv na naší mysl. Máš svou oblíbenou mikinu nebo pyžamo, tak šup do něj. Na dotek může být příjemná i měkoučkou přikrývka nebo srst domácího mazlíčka. 

11. Připomeň si, jak daleko ses dostal 

“Každému se někdy nedaří”, slýcháváme často ve svém okolí. A je to 100% pravda, jenomže na to pod návalem emocí zapomínáme a často vnímáme pouze cizí úspěchy a vlastní nedostatky. Vzpomeň si, co jsi už dokázal, co ses naučil, kam ses posunul. A všechno si to sepiš. Je to lepší? 

12. Vypij šálek čaje 

Uvař si, přičichni a vychutnej si v klidu hrneček tvého oblíbeného čaje. Obecně se doporučují bylinkové čaje např. heřmánkový nebo meduňkový. 

13. Vyhoď negativní myšlenky

Napadla tě nějaká negativní myšlenka. Napiš jí na kus papíru, roztrhej a hoď do koše. Vyhodit ji můžeš se slovy: “Stop! Už na to nebudu myslet!” Myšlenky, které zůstávají pouze v hlavě, mají tendenci se neustále vracet. Ty vyřčené nebo jinak zhmotněné se dají usměrňit. 

14. Slož si kompliment 

Je úžasné, když jsme laskaví k ostatním, ale ještě lepší je, když dokážeme být laskaví sami k sobě. Něco se ti nedaří? Hoď to za hlavu. Najdi si na sobě něco pěkného, pochval se, usměj se na sebe, pohlaď se, řekni sám sobě: “Mám se rád.”

15. Protáhni se nebo si zacvič

Skákej na trampolíně, tancuj, běž se projet na kole nebo na skateboardu, házej nebo dribluj s míčem, dělej jakýkoli pohyb ti je příjemný. Pohyb vyplavuje endorfiny a ty zlepšují náladu. A to chceš!

16. Přivoň si k něčemu voňavému 

Příjemná vůně zlepší náladu. Důležité je vybrat si takovou vůni, která ti voní. Na zklidnění se obecně doporučuje levandule a meduňka. K osvěžení pomáhá máta, eukalyptus nebo citron.

17. Dělej, co máš rád 

Maluj, sportuj, přečti si knihu, poslouchej muziku, skládej puzzle, foukej bubliny z bublifuku, zahraj si deskové hry s někým, koho máš rád.

18. Pořádně se vyspi

Nedostatek spánku může způsobovat nedostatek energie, potíže se soustředěním, ale i úzkost. Doporučuje se spát 7 – 8 hod denně. Kolik toho naspíš ty? Pro zajímavost si můžeš vést i záznamy. Zkus je porovnat třeba se svými kamarády, spolužáky, rodiči. 

19. Dej si vanu, nebo sprchu

Teplá lázeň je relaxační. Abys posílil zklidňující účinek můžeš si přidat oblíbenou vůni, zapálit si svíčky. Do vany si sebou neber žádný mobil ani počítač a pokus se zajistit, že tě nikdo nebude rušit.  

20. Plakej, pokud to potřebuješ

Jsi smutný, je toho už tolik, že se to nedá vydržet. Pusť to a plakej. Tělo ze sebe tuto energii dostává ven díky slzám. A hlavně se není za co stydět. Holky i kluci pláčou. 

21. Prohlédni si fotografie nebo něco vyfoť

Máš schované své oblíbené fotografie nebo obrázky? Vyndej je a prohlédni si je. Připomenout si hezké momenty v životě nám vždycky rozveselí den. Pokud takové ještě nemáš, tak si je udělej. Vyvolej si ty nejlepší a vytvoř si vlastní fotoalbum nebo si zarámuj ty nejdůležitější.

22. Ukliď si, poskládej, nebo uspořádej věci

Uklidit znamená uklidnit se. Když třídíme věci, třídíme si i myšlenky. Naše psychika má raději, když ví, kde co je, a kde co najde. Čisté a uklizené prostředí tak má pozitivní vliv na naši náladu. Nepořádek naopak může zvyšovat úzkost a frustraci. 

23. Udělej něco laskavého

Úsměv, pozdrav, pochvala, pomoc druhým lidem s maličkostmi je něco, co nás nic nestojí, ale má to obrovský vliv na naši vnitřní spokojenost. Zjistilo se, že když jsme laskaví k druhým, vyplavují se endorfiny a další hormony štěstí, díky nimž se cítíme dobře. 

24. Řekni si o pomoc

Poděl se o své trápení s někým dalším. Může se stát, že kamarádi nebo rodiče si nebudou vědět rady. V tom případě se můžeš obrátit například na školního psychologa nebo třeba na Linku bezpečí (anonymně, zdarma, 24 hodin denně, tel. 116 111). Společně pak můžete hledat způsoby, co s tím.

25. Buď kreativní

Poskládej origami, nakresli obraz, vytvoř si památníček nebo koláž. Vař, upeč něco dobrého. Emoce, které cítíš, můžeš přesměrovat do jakékoliv aktivity, kterou máš rád. 

A co říct, když se dítě trápí kvůli známkám ve škole?

1. Připomeň si minulé úspěchy – co už ses naučil nebo zvládl 

Jak dlouho ti trvalo naučit se jezdit na kole? Už ses toho hodně naučil a během toho jsi překonal hodně překážek. Připomeň si, co jsi neuměl a nyní zvládáš. Sepiš si tyto věci na viditelné místo a neustále tak budeš mít své úspěchy na očích. 

2. Ujisti se, že jsi udělal vše, co bylo v tvých silách 

Připravoval ses dostatečně? Udělal jsi maximum a stejně to nedopadlo podle tvých představ? V tom případě si nemáš co vyčítat. Udělal jsi, co jsi v tu chvíli udělat mohl. Zkus se zaměřit ne na špatný výsledek, ale na řešení. Co můžu udělat příště, abych to lépe zvládl. 

3. Nezapomeň, že chyby dělá každý 

Žádný učený z nebe nespadl a všichni děláme chyby. Je přirozené, že jsme smutní, naštvaní, někdy i zoufalí z neúspěchu. Záleží ale jen na tobě, jak se s odstupem budeš na  chybu dívat. Zkus se na ni podívat jako na příležitost naučit se něco nového. 

4. Řekni si – “Příště to zvládnu.” 

Neslyším tě, pořádně nahlas si řekni: “Příště to zvládnu.” Takto sám sebe namotivuješ k aktivitě. Klidně si vymysli nějaké své heslo, pokřik, který ti pomůže, když budeš mít chuť to vzdát. 

5. Buď svůj vlastní fanoušek!

Co bys řekl svému nejlepšímu kamarádovi, kterému se něco moc povedlo? Tak přesně takhle hezky pochval sebe! Ty přece sám víš nejlíp jak moc se snažíš, tak se za to odměň. Vezmi si tužku a papír a napiš alespoň 3 věci, které ti opravdu jdou. Schovej si svůj seznam a postupně přidávej další a další pochvaly. Když budeš mít pocit, že se ti nedaří, najdi a přečti si svůj seznam. 

Lidé, kteří trpí v dospělosti psychickými obtížemi, často nemyslí na to, že by mohla existovat určitá spojitost jejich aktuálních problémů s dětskou šikanou. Zpravidla je obtížné říci, do jaké míry šikana souvisí se současnými problémy, nicméně podle typického uvažování, prožívání a chování člověka v určitých situacích lze na tuto souvislost usuzovat. Ti, kteří si v minulosti prošli šikanou například na základní nebo střední škole, obvykle předpokládají, že druzí mají tendenci je vyčleňovat, vysmívat se jim, ponižovat je a využívat⁵. 

Psychologické následky šikany se mohou v dětství i dospělosti projevit nejen v oblasti sociálního fungování jako potíže s přizpůsobením se a vysokou mírou prožívání úzkosti v mezilidském kontaktu, ale i na psychosomatické úrovni. U obětí dlouhodobé šikany, která trvala několik let, je zároveň vyšší pravděpodobnost rozvoje deprese a úzkosti během vysokoškolských let.⁶ Prostředím, ve kterém k šikaně dochází, je často právě škola.

V odborné literatuře se uvádí, že většina učitelů nevidí šikanování jako problém, a když ano, tak jsou ochotni pouze přiznat, že se to děje na jiné škole než je ta jejich. Je to ale velký omyl¹. Šikana je skutečně problémem na většině škol, protože šikanování se v různé míře závažnosti vyskytuje všude. Pravdou je, že zmapování situace je obvykle těžké, protože šikana může být velice dlouho skrytá.

Kde to všechno začíná?

Šikana obvykle začíná tím, že se okrajový člen skupiny necítí dobře, protože je neoblíbený a není uznáván. Ostatní ho můžou pomlouvat, dělat si na jeho účet “drobné” legrácky, nebo se s ním nebaví. V zátěžových situacích si žáci ve třídě odreagovávají nepříjemné pocity na vyčleňovaném spolužákovi, což může začít mít projevy fyzické agrese. V určitém období se vytváří úderné jádro – skupina agresorů, kteří začínají spolupracovat a systematicky šikanovat své oběti, hierarchicky slabé spolužáky. V další fázi se šikanování stává normou i pro zbytek skupiny a vzniká tlak, kterému se málokdo dokáže postavit. Ubližování se aktivně zúčastňují i dříve umírnění žáci. V posledním stádiu se kolektiv dělí na dvě podskupiny, kdy jedna skupina vykořisťuje druhou.

Kdy se škádlení mění v šikanu?

Měli bychom myslet na to, že hranice mezi škádlením a šikanovaním je velmi tenká. Pokud žák není schopný škádlení opětovat a bránit se mu, cítí se bezmocně, škádlení stále pokračuje, pak toto chování přerůstá v šikanu a je potřeba ji začít řešit.

Věděli jste, že…

…verbální forma šikany je na našich školách častější než fyzická? 

Neznamená to ale, že je méně závažná, právě naopak. Nemusí být dobře viditelná a je často těžké ji odhalit.

Věděli jste, že…

…obětí šikany se může stát i učitel?

V takovém případě musí škola okamžitě zasáhnout, zamezit dalšímu pokračování a zajistit bezpečí pro pedagoga. Postup je stejný jako u řešení šikany v kolektivu žáků, probíhá získávání informací od svědků, shromážďují se důkazy, až poté se přistupuje k rozhovoru s agresory. Do řešení se musí zapojit vedení školy a spolu s dalšími pedagogy poskytnout pomoc a podporu svému kolegovi. Nelze očekávat, že se šikanou si učitel poradí sám. Obětí šikany se může stát kdokoli, bez ohledu na věk a odborné zkušenosti.

Věděli jste, že…

…nejčastější důvody, proč k šikaně dochází, jsou vzhled, špatné výsledky ve škole, vada řeči? Šikanované může být i dítě, které je velmi chytré.

Z výsledků dotazníkového šetření NNTB vychází, že realita ve školách je bohužel taková, že jak učitelé, tak vedení školy často o problému ví a neřeší ho. Toto téma je tabuizované, ale pravdou je, že riziko šikany hrozí ve všech institucionalizovaných systémech a větších kolektivech. Zapírání problému nebo jeho zlehčování mívá negativní dopad na celkové klima školy.

Jaké jsou nejčastější chyby, kterých se školy dopouští při řešení šikany?

• přehlížení a celkové zlehčování situace
• bagatelizace agresivního chování
• odkazování na to, aby si celou situaci oběť vyřešila sama

Jak může každá škola předcházet vzniku šikany?

V první řadě je potřeba nezapomínat na prevenci. K tomu patří transparentní komunikace školy vůči žákům, rodičům a dalším institucím, které se školou spolupracují. Nastavení konkrétních a srozumitelných pravidel chování a vytvoření sankčního řádu může škole pomoci dát najevo, že agresivní chování nebude nikdy tolerováno. Je také velmi vhodné do preventivních opatření zapojit všechny pracovníky školy.  Pedagogové by měli být proškoleni v tom, jakých signálů si mají u dětí všímat, aby šikana byla ve třídě včas odhalena a zastavena. Díky zapojení nepedagogických pracovníků školy je často možné zabezpečit místa, kde by se šikana teoreticky mohla odehrávat (toalety, odlehlé chodby, šatny, jídelna).

Jak postupovat, pokud máme ve třídě podezření na šikanu?

• Na začátku je vhodné zmapovat celou situaci, vyslechnout si informátory, sbírat informace od svědků a od obětí a odhadnout rozsah a závažnost šikany na škole. 
• Je důležité mít shromážděné podrobné záznamy, důkazy a informace, včetně informací od svědků. U kyberšikany je potřeba zprávy archivovat a nemazat. 
• Je vhodné myslet na to, že komunikace s obětí a agresory má svá speficika. U obětí získáváme citlivým způsobem co nejpodrobnější informace, oceňujeme jejich odvahu, uvedeme na pravou míru, že se nejedná o žalování. Není vhodné na oběť tlačit a naléhat, aby hned uváděla detaily a jména. V žádném případě se nehodí vést tento typ rozhovoru před celou třídou. U obětí je potřeba všímat si varovných signálů a v případě potřeby vyhledat odbornou psychologickou pomoc.
• Účastníky šikany nikdy vzájemně nekonfrontujeme. Rozhovor s obětí a agresorem musí probíhat odděleně (to platí také pokud je agresorů více – hromadný rozhovor obvykle přináší jen žádoucí odpovědi ze strachu z vůdce skupiny). 
• K rozhovoru s agresorem může dojít, až když máme shromážděné dostatečné informace a důkazy. 
• V dalším kroku obvykle probíhají schůzky s rodiči obou účastníků. Doporučuje se vést z každého setkání písemný záznam. 
• Pokud se šikana ve třídě vyskytuje, je vhodné o tom věcně a stručně informovat všechny rodiče na obvyklé třídní schůzce, nebo na mimořádné schůzce, ale není vhodné jmenovat žáky, kterých se to týká. 
• O šikaně v kolektivu musí být vždy informováno vedení školy, dále je do řešení šikany obvykle zapojen třídní učitel, metodik prevence a školní psycholog, pokud se na škole vyskytuje.
• Velmi specifická situace nastává, pokud je agresorem samotný pedagog. Řešení probíhá podle základního postupu pro řešení šikany a udělení sankcí se řídí pracovně-právním vztahem mezi ředitelem školy a pedagogem.

A co dál?

Aby šikana ve třídě nepokračovala, je potřeba vhodnou formou dlouhodobě pracovat s celým kolektivem. To se týká nejen realizace programů na stmelování kolektivu, ale také zabezpečení dozorů ve třídě během přestávek. Škola nemusí zapojit jen metodika prevence, může se také obrátit na jiné odborné organizace zabývající se problematikou primární, selektivní či indikované prevence, které poskytují kvalitní program (měl by být ověřený v rámci procesu certifikace MŠMT). Kompletní seznam pro celou ČR naleznete ZDE.  Obvykle tyto organizace pracují spádově a ne všechny poskytují komplexní nabídku služeb a programů, některé se věnují pouze primární prevenci, atd.  Aktuální informace je potřeba ověřit přímo u nich.

Co dělat, pokud se šikana odehrává mimo školu?

Pokud k šikaně dochází mimo území školy, jsou možnosti školy omezené, protože není možné udělovat kázeňská opatření. Platí to také pro kyberšikanu – pokud se děje během vyučování, může škola udělit kázeňská opatření, pokud se děje mimo vyučování, nemá škola prostředky k jejímu řešení.

To ovšem neznamená, že by škola neměla takové situace řešit alespoň v základních mezích. Obvykle je kyberšikana pouze doplňkem šikany tváří v tvář, je proto vždy potřeba prověřit, jaká je situace mezi žáky. Pokud se podezření potvrdí, škola postupuje podle základních kroků řešení šikany. Ve sporných případech, nebo v situacích, kdy k šikaně dochází mimo areál školy, může škola celou situaci dál pečlivě sledovat, ale také rodičům doporučit, aby se obrátili na Policii ČR, na pracovníky orgánu sociálně-právní ochrany dětí, nebo podali žalobu k soudu.

Nenechat to být

Šikana je na našich školách pomeřně častým javem, o kterém se ale ve většině případů nemluví. Přitom existují způsoby, jak ji efektivně řešit, i když je to mnohdy náročný úkol. V počátečních stádiích je škola většinou schopná situaci řešit samostatně, není na to ale úplně sama. Může se o vhodném postupu poradit s odborným pracovištěm a obrátit se na pedagogicko-psychologickou poradnu, středisko výchovné péče, či jinou odbornou zkušenou organizací. Další možností, jak podpořit své žáky v boji proti šikaně nebo vylučování z kolektivu, je přihlásit školu do projektu Nenech to být, za kterým stojí sami studenti. Společně se Scio a za podpory MŠMT bojují se šikanou, sexuálním obtěžováním, vylučováním z kolektivu a dalšími sociálními problémy na školách. Webová a mobilní aplikace funguje na principu online anonymní schránky důvěry. Pomáhá promluvit mlčící většině a podporuje žáky, ale i samotné učitele, aby ke svému okolí nebyli lhostejní.  Aktuálně je do projektu zapojeno přes 1500 základních a středních škol. Více informací o tom, jak se zapojit, jak napsat upozornění a jak celý projekt funguje, naleznete ZDE.

Obecně platí, že velkému množství situací se dá efektivně předcházet, pokud se ve škole klade důraz na zdravé klima a pěstují se dobré mezilidské vztahy. To umožňuje vytvářet ve třídách tzv. zdravé jádro, díky kterému se daří počáteční projevy šikany zachytit včas a zabránit jejímu propuknutí. Více preventivních tipů, jak mohou samotní učitelé podpořit a rozvíjet pozitivní klima třídy a duševní zdraví svých žáků, přineseme v dalších článcích ze série Duševní zdraví ve škole.

Zdroje: 

1. Blahutková, M., Charvát, M. (2008). Šikana ve škole. School and Health 21, 3/2008, Sociální a zdravotní aspekty výchovy ke zdraví.
2. Metodický pokyn ministryně školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikany ve školách a školských zařízeních (č.j. MSMT-21149/2016).
3. Metodické doporučení k primární prevenci rizikového chování u dětí a mládeže (č.j. MSMT-21291/2010-28)
4. Miovský, M. a kol. (2010). Primární prevence rizikového chování ve školství. Praha: Togga.
5. Sandoval, A., Praško, J., Ocisková, M., Kamarádová, D., Jelenová, D., Látalová,K.  (2014). Šikana v dětství jako predisponující faktor pro psychické problémy v dospělosti. Česká a slovenská psychiatrie; 110(6): 317 -325
6. Smokowski PR, Holland K. (2005). Bullying in school: correlates, consequences, and intervention strategies for school social workers. Children & Schools. 27(2): 101-110
7. https://www.nntb.cz/

Za poskytnutí materiálů k článku děkujeme týmu NNTB a speciálně Tereze Barnatové za zpracování podkladů.

Co je supervize?

Principem supervize je hledání řešení problémů z praxe s nezaujatým odborníkem. Může se týkat práce s problémovým žákem, spolupráce s kolegy, důvěrnosti prostředí ve škole, komunikace s rodiči žáků. Probíhá v bezpečném prostředí, formou rozhovoru – individuálně, nebo ve skupině. Předpokladem k supervizi je ochota k vzájemné důvěře a ochota o problému mluvit a hledat řešení. Nejčastěji se využívá u pomáhajících profesí (zdravotnictví, školství, sociální služby), kde se pracuje se vztahem, který je náročný z hlediska prožívání emocí. Supervize má uplatnění i v dalších oborech. Například pro všechny lektory kurzů a workshopů Nevypusť duši je supervize povinnou součástí jejich práce a nemohou si ji vynachválit.

Kdo je supervizor a jak pracuje?

Supervizorem může být pouze zkušený odborník s VŠ vzděláním humanitního směru/medicíny, který by měl mít minimálně 15 let praxe v pomáhajících profesích a dokončený psychoterapeutický a supervizní výcvik. Je odborníkem zvenčí a není zaměstnancem školy, může proto nabízet nový pohled na situaci. Dodržuje mlčenlivost a řídí se etickým kodexem. Vztah mezi supervizorem a pedagogem je rovnocenný – jde o setkání dvou odborníků z jiných profesí. Nejedná se o “dohled”, jak by to na první pohled mohlo vypadat, podle anglického slova “supervise”, které ve slově “supervize” určitě slyšíte. Na začátku supervize se uzavírá kontrakt mezi supervizorem a zadavatelem (ve školním prostředí je to ředitel školy), ve kterém by měl být zachycen důvod supervize nebo problém k řešení. Kontrakt je možné v průběhu supervize rozšířit, zúžit nebo i změnit. Frekvence setkání by měla plnit svůj účel, optimálně by měla být pravidelná, aby se postupně mohla vytvářet důvěra mezi supervizorem a supervidovaným. Stálost členů ve skupině je klíčovým prvkem v supervizním pokroku. Jde-li o týmovou supervizi, která má být pravidelná a udržující, nejobvyklejší variantou je 1 supervizní setkání za měsíc v rozsahu 1,5 až 3 hodiny. V období nastartování nové změny může být frekvence 1 setkání za 2 týdny a v případě, kdy supervizor není v místě dostupný, to může být 1 setkání za 3 měsíce.

Zkušenosti učitelů se supervizí⁵:

„Mladé kolegyně si uvědomily, že to, čím prochází, postihlo každou z nás.“

„Víte, tak mě napadlo, že to, co se v té třídě děje, nějak souvisí se mnou.“

„Nebýt s tím sama.”

Co je intervize a jak probíhá

Představuje formu supervize, kdy není přítomný supervizor. Intervize je vykonávána v rámci školy někým z pedagogů (může se jednat o jednoho stálého anebo se v roli intervizora střídají). Může být alternativou „klasické“ supervize v případě nedostatku financí či nedostatku podpory pro supervizi ze strany vedení. Důvodem zřízení intervize mohou být například různé problémy na pracovišti (organizační neshody, problémoví žáci, …), ale i prevence syndromu vyhoření. Aby byla intervize efektivní, tým musí postupovat dle určitých zásad.

Protože základem dobré péče o druhé je dobrá péče o sebe sama, supervize a intervize mohou být skvělou možností, jak v bezpečném prostředí reflektovat svou práci, získat nový pohled na situaci a zpětnou vazbu. Jsou také vhodným způsobem, jak systematicky posilovat své profesní kompetence a jak pečovat o své duševní zdraví v pracovním prostředí. Pokud vás téma prevence syndromu vyhoření zajímá, další způsoby jak o sebe pečovat naleznete v článku ZDE.

Užitečné kontakty:

• Pedagogicko-psychologická poradna pro Prahu 1, 2 a 4 – supervize pro učitele, školní psychology & asistenty pedagoga (zdarma)
• Centrum Hladina – supervize pro školní psychology (Praha)
• Asociace supervizorů v pomáhajících profesích (ASuPP) 
• Český institut pro supervizi (ČIS) 
• Českomoravský institut pro supervizi a koučing (ČMISK)
• REMEDIUM Praha, o.p.s. 

Aktualizace článku s ohledem na probíhající distanční výuku v ČR (od 11. 3. 2020)

Literatura:

1. Baštecká, B. (2009). Psychologická encyklopedie: Aplikovaná psychologie. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-470-0.
2. Baštecká,B., Kinkor,M. (2011). Pohled vzdělavatele v oblasti supervize: To zrcadlo je ve skutečnosti okno aneb Na co se díváme a co vidíme, když supervidujeme. Příspěvek prezentovaný na konferenci Moravskoslezského kraje Podpora vzdělávání a supervize, duben 2011, Ostrava.
3. Braun,R., Marková,D., Nováčková,J. (2014). Praktikum školní psychologie. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0176-2.
4. Jeklová, M., Reitmayerová, E. (2007). Interní supervize. Praha: Vzdělávací Institut ochrany dětí.
5. Svobodová, R. Supervize pro učitele jako cesta k řešení náročných situací. Metodický portál: Články [online]. 19. 11. 2013, [cit. 2019-04-14]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/SS/17755/SUPERVIZE-PRO-UCITELE-JAKO-CESTA-K-RESENI-NAROCNYCH-SITUACI.html>. ISSN 1802-4785.
6. Švancar, R. (2007). Supervize není totéž co inspekce. Učitelské noviny [online]. č. 46 [citováno 5. 9. 2019]. Dostupné z WWW: <http://www.ucitelskenoviny.cz/?archiv&clanek=2417&PHPSESSID=0f25f5ca14 0cecb2f5e2a53fa17d088d>.
7. https://asupp.cz/co-je-supervize/
8. http://www.inkluzevpraxi.cz/kategorie-reditel/1118-supervize-ve-skolach-a-jeji-vztah-ke-spolecnemu-vzdelavani
9. https://www.supervize.eu/supervizori/kdo-je-supervizor/
10. https://www.supervize.eu/wp-content/uploads/prirucka_supervize.pdf

Nedávná studie realizována v České republice ukázala následující fakta:

• pro 53,2 % učitelů je jejich práce zdrojem dlouhodobého stresu
• pouze 16 % učitelů uvádí, že na sobě nepociťují projevy syndromu vyhoření
• 15 % učitelů v našich podmínkách se potýká s projevy středně těžké, nebo těžké deprese

Nejnovější data z dalších výzkumů ukazují, že učitel, který se cítí být v pohodě a vnímá sám sebe jako kompetentního k výkonu učitelského povolání, může v pozitivním směru ovlivňovat klima třídy. V důsledku toho má svůj podíl také na duševním zdraví svých žáků, a i proto je důležité toto téma nepodceňovat.

Ukazuje se, že z dlouhodobého hlediska je pro učitele důležité dodržovat zdravý životní styl, kam můžeme zařadit například dostatečný odpočinek, pravidelný spánkový režim, určení jasné hranice mezi prací a volným časem a další preventivní aktivity. 

Syndrom vyhoření vzniká jako reakce organismu na chronický stres, kterému není možné dlouhodobě odolávat. Ve školním prostředí se vyskytuje celá řada situací, které učitele mohou stresovat, proto je učitelství jedna z nejvíce ohrožených profesních skupin s vysokým rizikem syndromu vyhoření. 

Jak se syndrom vyhoření rozvíjí a jak probíhá?

K syndromu vyhoření nedochází ze dne na den, a jeho propuknutí je výsledkem postupných fází, které k němu vedou. Každá fáze je typická změnou postojů a výskytem určitého typu chování. V ideálním případě se dá zabránit tomu, aby se syndrom vyhoření rozvinul naplno, ale je potřebné na sobě zaregistrovat tyto změny včas a co nejrychleji zahájit intervenci, dokud není pozdě.

1. Typický prvotní zápal pro profesi učitele, snaha být nejlepším a odvádět svoji práci nejlépe, jak to jde. 

“Dělám smysluplnou práci, která mě baví a naplňuje!”

2. Postupně učitel přichází o iluze a začíná pociťovat narůstající stres (projevuje se u něj nedostatek rovnováhy mezi nároky na práci a schopnost tyto nároky splnit).

“Nejsem si jistý/á, jestli to dělám dobře… Moje přípravy nefungují tak, jak jsem si myslel/a…”

3. V další fázi se u učitele začínají objevovat pocity úzkosti, tenze, únavy a vyčerpání.

“Nezvládám to. Hlavně aby už byly prázdniny! Ať dělám co, dělám, nemá to s nimi smysl.” 

4. V poslední fázi se snaží učitel uniknout z nepříznivé situace, projevují se u něj změny v postojích a chování – například tendence jednat s žáky a rodiči neosobně a mechanicky. 

“Stejně je to nezajímá, to je marné. Nebudou se učit, ani kdybych se přetrhl. Odučím ještě těch pár let a pak budu mít konečně klid.”

Z výše uvedených fází syndromu vyhoření jste již mohli vycítit, že pro syndrom vyhoření jsou typické jak určité projevy v chování, tak konkrétní postoje. 

Jaké projevy má syndrom vyhoření?

Pokud máte podezření, že se u vás syndrom vyhoření mohl objevit, zkuste si projít následující výroky a říct, zda s nimi souhlasíte nebo ne. 

Pokud na většinu z nich odpovídáte ano, pravděpodobně se potýkáte s varovnými signály.

Jsem rychle unavený/á a špatně spím.

Cítím se vyčerpaný/á a nemám energii.

Nemám sílu a chuť k dalšímu vzdělávání.

Cítím se bezmocně, postrádám smysl.

Učení už mi nedělá takovou radost jako dřív.

Chodím do práce s odporem.

Odkládám práci na později.

Nedokážu se radovat z věcí jako dřív.

Uzavírám se a nevyhledávám kontakt s kolegy.

Cítím, že reaguji cynicky a neochotně jak na své žáky, tak na jejich rodiče.

Rozčílím se snadněji než dříve.

Selhání ve výuce svaluji na své žáky.

Mám pocit, že svou práci neodvádím dobře a nejsem pro ni dost dobrý.

Co můžete zkusit udělat pro to, abyste předešli syndromu vyhoření, ať už na sobě varovné signály pociťujete, či ne? Následující tipy mohou sloužit jako inspirace či podnět k zamyšlení, abyste zjistili, v jaké oblasti svého života vnímáte rezervy.

15 tipů pro učitele, jak předcházet syndromu vyhoření 

1. Nebudu na sebe mít příliš velké nároky. 

Pokud se mi něco nepodaří, nebudu se ihned obviňovat a shazovat, protože neúspěch mohu brát jako podnět ke zlepšení. Mohu se tím poučit a příště si v podobné situaci počínat lépe. Chyby mě mohou posouvat dál.

2. Nebudu nechávat vše na sebe. 

Pokud kolega něco nestihl dokončit, nemusím to být vždy já, kdo to za něj bude řešit. Zvlášť pokud mám dost vlastních pracovních starostí, mohlo by mi to zbytečně přidat nepříjemný stres. 

3. Požádám o pomoc, pokud toho na mě samotného bude moc.

Nemusím se za každou cenu pokoušet vše zvládnout, budu se pak cítit pod tlakem a ve stresu, a to může ve výsledku negativně ovlivnit můj výkon. Naopak pokud mi někdo pomoc nabídne, nebudu se ji bát přijmout. Podobně jako u předešlých bodů, které mluví o tom, že nebudu vše nechávat na sebe a požádám o pomoc, pokud toho na mě bude moc. Umět si říct o pomoc často vyžaduje odvahu a neznamená to, že jsem selhal/a. Nemusím být vždy ten hrdina, který vše zvládne sám.

4. Naučím se rozložit si jednotlivé úkoly v čase. 

Pomůže mi je to pak lépe stihnout a vyhnu se tím situacím, kdy si pár dní před odevzdáním práce či ukončením úkolu beru práci domů, zanedbávám spánek a jsem ve stresu, že se mi nepodaří vše zvládnout. Nebudu si nechávat vše na poslední chvíli.

5. Určím si jasnou hranici mezi prací a odpočinkem.

Díky tomu si uvědomím, kdy mi začínají pracovní povinnosti a mohu se jim naplno věnovat a kdy naopak začíná doba odpočinku, ve které bych měl/a nechat pracovní starosti stranou. Pokusím se nebrat si práci domů. Stanovím si čas, do kterého opustím práci a nebudu v ní zůstavat déle, než je nutné.

6. Zkusím se naučit říkat laskavě NE.

Mohu říct například: „Vážím si toho, že si přišel/šla za mnou, ale teď není v mých silách ti pomoci.“ Ačkoliv mi to může připadat nezdvořilé a mohu se bát, že to druhého urazí, nakonec můžu být mile překvapen, jak si bude mé upřímnosti vážit. Abych nasbíral/a více odvahy, mohu se inspirovat článkem Naučte se říkat “NE”.

7. Zkusím pravidelně odpočívat.

Může to být aktivní odpočinek třeba ve formě oblíbeného sportu nebo dlouhé procházky nebo pasivní odpočinek, při kterém mohu vyzkoušet nějaké relaxační techniky. Každému vyhovuje něco jiného, a proto je důležité si najít takovou formu, která pro mě bude ideální. V době odpočinku se zároveň pokusím na práci nemyslet.

8. Vyzkouším některé techniky mindfulness.

Jsou to techniky, které mi mohou pomoci se soustředěním a zklidněním. Dají se provádět i během dne. Třeba práce s dechem – na chvíli se na klidném místě zastavím a zkusím několik minut zhluboka dýchat a soustředit se na vlastní nádechy a výdechy. Stejně jako u odpočinku, i zde je důležitá pravidelnost. 

Mindfulness (pozn. Nevypusť Duši): Schopnost záměrně věnovat pozornost tomu, co se děje v přítomném okamžiku, a to bez posuzování, hodnocení a očekávání. Pravidelným tréninkem se tato schopnost zlepšuje.  Jednou z technik, která se využívá, je tzv. body scan. Prochází se při něm celé tělo, od hlavy až k patě. Postupně si všímáme pocitů v jednotlivých částech těla a soustředíme se na svůj dech. Myšlenek na minulost a budoucnost si nevšímáme, nacházíme se v přítomném okamžiku.

9. Vyzkouším supervizi.

Supervize může být jednou z možností, jak v bezpečném prostředí reflektovat svou práci, získat nový pohled na situaci a zpětnou vazbu či mi může pomoci zvládat náročné situace a problémy ve škole. Je také vhodným způsobem, jak systematicky posilovat své profesní kompetence, a to může zvýšit mé sebevědomí v roli učitele. Pokud takovou možnost ve škole nemám, zkusím se o tom prozatím pobavit s kolegy.

10. Založím si deník.

Do něj si budu zapisovat své poznatky, pocity, úspěchy anebo plány do budoucna. Může to pro mě být užitečná pomůcka, jak se během náročnějších pracovních dnů poohlédnout za tím, co vše už se mi podařilo nebo jak si urovnat myšlenky a pocity.

11. Budu se snažit udržovat kvalitní mezilidské vztahy.

Skutečně nezáleží na množství, ale na kvalitě udržovaných vztahů. Dobrý přítel mi může být oporou v náročných pracovních i emocionálních situací. Čas strávený s dobrými přáteli ovlivňuje to, jak moc se cítíme v životě šťastni. Inspiraci můžete čerpat například zde.

12. Nebudu si brát práci navíc.

Budu si lépe hlídat vlastní hranice, aby se mi tak často nestávalo, že mě kolegové nebo můj nadřízený zavalí úkoly, které jsou nad rámec pracovní náplně. Pokud daný úkol pro mě není přijatelný, upřímně a slušně dám najevo, že bych rád pomohl/a, ale práce mám dost. Tím se vyhnu dalším konfliktům a nepříjemným situacím, které často vznikají z nedorozumění.

13. Budu se více zajímat o své zdraví, a to jak fyzické, tak duševní.

Pokud se necítím fyzicky dobře, ať už za to může chřipka nebo bolest zad, ovlivňuje to i moji náladu a výkon v práci. Hůře tak zvládám stres a jsem rychleji unavený/á. Naopak pokud mi není dobře psychicky, může to ovlivnit i to, jak se cítím fyzicky, mohu být například unavenější či mě může bolet hlava, a to pak také ovlivní můj výkon. Psychické a fyzické zdraví spolu navzájem souvisí, a tak je důležité o obojí pečovat.

14. Mohu si vytisknout infografiku o syndromu vyhoření u učitelů.

Dám si ji třeba do diáře, abych ji měl/a stále na očích a mohl/a se jí během dne inspirovat.

15. Budu se více zajímat o téma syndromu vyhoření.

Mohu si tak rozšířit znalosti ohledně toho, jak mu mohu předcházet, jak ho poznám anebo objevím nějaké další tipy (třeba i od lidí, kteří s ním mají osobní zkušenost).

Pokud jste na sobě objevil/a, že vám hrozí vysoké riziko syndromu vyhoření, nacházíte se aktuálně v některé z počátečních fázích jeho rozvinutí, nebo u vás syndrom vyhoření již propukl, máte několik možností, jak to řešit. Vyhledání odborné pomoci je v takovém případě zcela namístě, a není důvod se toho obávat. Rozklíčování celé situace, ve které se nacházíte, vám může zlepšit kvalitu života i v dalších oblastech, nejen té profesní. Syndrom vyhoření je postupný proces a nemusí být po delší dobu zaznamenán, není však nezvratným procesem. Pokud máte pocit, že jste se s ním Vy, nebo někdo ve Vašem okolí setkal, je nutné dopřát si dostatek odpočinku a času k načerpání nové energie, abyste mohl/a budovat potřebnou nezdolnost. Velmi důležité je myslet také na to, že několik sezení u psychologa nestačí, pokud člověk neudělá změnu životního stylu, v jakém se nachází. Myslet na prevenci se vyplácí.

K prevenci duševní nepohody učitelů se váže i velké téma supervize a intervize. Pokud byste se chtěli dozvědět více informací a toto téma vás zajímá, sledujte naše další infografiky a články v rámci série Duševní zdraví ve škole. V Nevypusť duši jsme také připravili kurz Duševní zdravovědy pro učitele, který vychází z evidence-based poznatků a úspěšných zahraničních programů pro učitele. Klíčová témata kurzu byla vybrána a dizajnována tak, aby  účastníci kurzu mohli posílit roli učitele v oblasti péče o duševní zdraví dětí a nezapomínali při tom na svou vlastní psychickou pohodu.

Literatura:

1. Holeček, V., Jiřincová, B., Miňhová, J. (2001). Faktory ohrožení osobnosti učitele. In Řehulka, E., & Řehulková, O. (Eds.) Učitelé a zdraví 3 (s. 51-57). Brno: Pavel Křepela.
2. Kebza, V., & Šolcová, I. (2003). Syndrom vyhoření. Praha: Státní zdravotní ústav, 23.
3. Míček, L., Zeman, V. (1992). Učitel a stres. Brno: Masarykova univerzita.
4. Ptáček, R., Vňuková, M., Raboch, J., Smetáčková, I., Harsa, P., Švandová, L. (2018). Syndrom vyhoření a životní styl učitelů českých základních škol. Česká a slovenská psychiatrie, 114(5): 199–204.
5. Řehulka, E., & Řehulková, O. (2001). Učitelky a učitelé. In Řehulka, E., & Řehulková, O. (Eds.) Učitelé a zdraví 3 (s. 143-152). Brno: Pavel Křepela.
6. Urbanovská, E. (2011). Profesní stresory učitelů a syndrom vyhoření. In Řehulka, E. (Ed.) Škola a zdraví 21. Výchova ke zdravotní gramotnosti. (s.309-322). 

Elektronické zdroje:

https://clanky.rvp.cz/clanek/s/Z/21761/SYNDROM-VYHORENI-U-PEDAGOGICKYCH-PRACOVNIKU.html/

https://www.alfabet.cz/pece-o-sebe/syndrom-vyhoreni/syndrom-vyhoreni/

http://www.syndrom-vyhoreni.psychoweb.cz/syndrom-vyhoreni-uvod/prevence-vyhoreni

Na duševní zdraví dětí má vliv celkové klima školy, které vytváří celý školní kolektiv – ředitel, učitelé, další pracovníci školy a také spolužáci. Pokud se jedná o případy, které si vyžadují individuální péči, je možné obrátit se na konkrétní odborníky a zařízení. Proto se další článek ze série Duševní zdraví ve škole týká toho, na jaké odborníky se mohou obracet učitelé, rodiče i samotní žáci.

Každá škola musí ze zákona mít zřízené Školní poradenské pracoviště, kam patří výchovný poradce a metodik prevence. Tento tým je mnohdy posílen o pozici školního psychologa, jehož role ale není ve školách legislativně ukotvená. Školního psychologa tedy bohužel v každé škole nepotkáte.

Co je náplní jednotlivých profesí a s čím se na ně můžete obrátit?

Výchovný poradce

• učitel se speciálním postgraduálním vzděláním
• věnuje se žákům se speciálními vzdělávacími potřebami
• řeší výchovné problémy žáků
• poskytuje kariérové poradenství, pomáhá v profesní orientaci a směřování žáků
• komunikuje s dalšími poradenskými zařízeními (měl by vědět, kam poslat, když nastane problém)

Školní metodik prevence

• učitel se speciálním postgraduálním vzděláním
• věnuje se primární prevenci a řešení sociálně patologických jevů (např. šikana, návykové látky, záškoláctví)
• koordinuje preventivní programy ve třídách anebo je vytváří

Školní psycholog

• absolvent pětiletého VŠ studia oboru psychologie
• poskytuje poradenství, pomáhá řešit výchovné, kázeňské problémy a osobní problémy žáků
• u nezletilých žáků je k zahájení péče potřebný individuální informovaný souhlas zákonného zástupce
• provádí krizovou intervenci a může vést seberozvojové programy pro malé skupiny žáků (podpora koncentrace u dětí s ADHD, nácvik sociálních dovedností)
• poskytuje metodickou pomoc a podporu učitelům při vedení hodin
• nestranně pomáhá v případě nedorozumění či konfliktu zúčastněných stran
• v případě, že prošel sebezkušenostním psychoterapeutickým výcvikem, může poskytovat terapii
• je vázán mlčenlivostí (kromě závažných případů, kdy má ohlašovací povinnost)
• spolupracuje s dalšími odborníky, na které může v případě potřeby odkázat (kliničtí psychologové, pedopsychiatři)

Problematice žáků se speciálními vzdělávacími potřebami se věnují také další odborníci:

Speciální pedagog

• absolvent pětiletého VŠ studia oboru speciální pedagogika
• jeho hlavní náplní je vedení nápravných cvičení s žáky se speciálními vzdělávacími potřebami

Asistent pedagoga

• absolvent kvalifikačního kurzu asistenta pedagoga
• pro vykonávání přímé pedagogické činnosti ve třídě musí mít asistent pedagoga střední vzdělání s maturitou a odpovídající pedagogické vzdělání (SŠ, VOŠ nebo VŠ zaměřenou na pedagogiku)
• pomáhá integraci žáků se speciálními vzdělávacími potřebami
• pomáhá učiteli při výuce, při komunikaci žáka s učitelem
• dětem se speciálními vzdělávacími potřebami pomáhá s přípravou na výuku
• u dětí se zdravotním postižením pomáhá při sebeobsluze

Učitel, výchovný poradce, psycholog, nebo speciální pedagog mohou na škole plnit také funkci koordinátora pro inkluzi. Ten má v náplni práce zajišťovat a vyhodnocovat podpůrná opatření a koordinovat komunikaci mezi jednotlivými aktéry (škola – žák – rodič – školské poradenské zařízení) a zajišťovat veškerou organizaci a administrativu.

Ve škole můžete potkat také osobního asistenta, který ale není zaměstnancem školy a jeho úkolem je pracovat s konkrétním žákem. Pomáhá žákovi při zajištění sebeobslužných činností, osobní hygieně, stravování, doprovází ho do a ze školy a při přesunech na další mimoškolní aktivity.

Školská poradenská zařízení

Kdo v nich pracuje?

Psychologové, speciální pedagogové, sociální pracovníci. Pokud je třeba, mohou za dítětem přijít do školy.

Jak pracují a s čím se na ně můžete obrátit?

Pedagogicko-psychologická poradna

• zaměřuje se na pedagogickou nápravu různých potíží, diagnostiku poruch učení a chování
• pracuje s žáky zpravidla ve věku od 3 do 19 let, podle spádovosti
• mohou se na ně obracet učitelé, i rodiče žáků – podmínkou je souhlas rodičů s vyšetřením dítěte
• do PPP jsou rodiče posíláni s dětmi kvůli přesnější diagnostice obtíží a hlavně pro nastavení podpůrných opatření, které žák potřebuje ke vzdělávání

Speciálně pedagogické centrum

• je zaměřené na pomoc dětem se zdravotním postižením
• jsou rozdělena podle typu postižení (zrakové, sluchové, mentální, tělesné, s vadami řeči, atd.)
• pomáhají s integrací dítěte do běžné školy, provádí diagnostiku a dlouhodobé vedení klientů, vydávají doporučení pro školu na vytvoření individuálního vzdělávacího plánu

Středisko výchovné péče

• zaměřuje se na prevenci a terapii sociálně patologických jevů dětí a mládeže a na poradenství v této oblasti (záškoláctví, šikana, kriminalita, návykové látky)
• provádí psychoterapeutické intervence, individuální, skupinovou i rodinnou psychoterapii, preventivní programy, pedagogickou práci s problémovými jedinci

Kromě školských poradenských zařízení a školních poradenských pracovišť se také o duševní zdraví stará síť dětských psychologů, psychoterapeutů a pedopsychiatrů. U jednotlivých zařízení je většinou potřeba počítat s delší čekací dobou. Určitě se vyplatí počkat a v případě, že se spolupráce nedaří, zkusit třeba navázat kontakt s dalším odborníkem. Nejdůležitější ze všeho je nebát se odbornou pomoc vyhledat a využít všechny dostupné služby, pokud je to potřeba

Zdroje:

VÁGNEROVÁ, Marie. Školní poradenská psychologie pro pedagogy. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1074-4.

http://www.nuv.cz/projekty/rspp/vzdelavani

http://www.asistentpedagoga.cz

http://www.inkluzevpraxi.cz/kategorie-pedagog/1117-koordinator-inkluze-klicovy-clovek