Nejsi v tom sám*a!

Nepodařilo se ti dostat se na vybranou školu? Je přirozené, že cítíš například vztek, bezmoc, zklamání, nebo obavu z toho, jak to všechno nakonec dopadne. Nezapomínej, že na žádné ze svých pocitů nejsi sám*a. Vždy jsou tu dospělí, na které se můžeš obrátit, tví spolužáci a spolužačky, kteří prochází podobným obdobím a také odborníci*ce, kteří tě vždy vyslechnou. My pro tebe máme pět tipů na to, jak se v nepříjemné situaci zorientovat.

Co můžu dělat, když jsem se nedostal*a na vybranou školu?

1. Prožívat mix různých emocí je přirozené – hledej způsob, jak je ventilovat.

Můžeš zažívat nepříjemné pocity, protože jsi se opravdu snažil*a a najednou před sebou nemáš plán na nejbližší období a možná si i přestáváš věřit. Je normální, že v takové situaci cítíš zklamání, strach, bezmoc, pocit viny nebo i vztek. Samotných emocí není třeba se bát a určitě se jim nesnaž vyhýbat nebo je vytěsňovat. Mluv o nich s přáteli, s rodinou, zapiš si je do deníku, tvoř, poslouchej hudbu nebo dělej cokoliv dalšího, co tě baví.

2. Uvědom si, že ve stejné situaci se ocitlo hodně mladých lidí a že v tom nejsi sám*a.

Možná, že se ti právě teď poprvé v životě stalo, že výsledek tvého úsilí nebyl závislý na tom, kolik práce jsi do toho vložil*a. A vůbec ti to nepřipadá fér. To je velice nepříjemné, ale neúspěchům se v životě zkrátka nelze vyhnout. Ber to takto: podobné situace se stávat budou a ty se skrze ně můžeš postupně učit je lépe zvládat. Tím pádem tě přístě už tolik nezaskočí a budeš lépe vědět, co a jak.

3. Zorientuj se v situaci a zkus zachovat klid.

S pomocí dospělých zjišťuj informace, kam se můžete obrátit. Udělejte si přehled v tom, jaké další školy můžete obvolat a jaké kroky můžete podniknout, aby vás situace zasáhla co nejméně. Uvažuj také o tom, jaké jsou tvé silné stránky a kde bys je mohl*a uplatnit.

4. Udělej si nový plán na nejbližší období.

Místo výčitek a hledání viníků a míst, kde se stala chyba, se soustřeď na to, co budeš dělat odpoledne, večer, zítra. Orientuj se na krátkodobé cíle, plánuj svůj volný čas. Pokud bys zpětně něco chtěl*a udělat jinak, v duchu si to poznamenej a při další příležitosti se snaž tuto zkušenost co nejlépe uplatnit.

Okénko pro rodiče: Zkuste situaci vzít takovou jaká je, nedělejte z toho drama, pro výčitky nebo moralizování to není vhodný čas. Pro mladého člověka je to možná poprvé, co se ve svém životě potkal s neúspěchem. Samozřejmě, že vás to taky mrzí, protože vám záleží na jeho*její budoucnosti. Opečujte nejdřív sami sebe a pak vyzkoušejte dodat podporu.

5. Udělej si nový plán na nejbližší období.

Svěř se se svými pocity dospělým, kterým důvěřuješ. Pokud cítíš, že to nestačí, není ostuda vyhledat odbornou pomoc. Zavolej na Linku bezpečí, využij chat, nebo požádej o pomoc s vyhledáním psychologické pomoci ve tvém okolí (škola, zdravotnické zařízení, nebo soukromí*é terapeuti*ky).

Kontakty

Děti a dospívající

Linka bezpečí 116 111 – anonymně, zdarma, nonstop, pro děti, mládež a studující

Dětské krizové centrum – 241 484 149 nebo 777 715 215 

Dospělí – rodiče a učitelé

Linka pro rodinu a školu– 116 000 anonymně, zdarma, nonstop

Rodičovská linka – 606 021 021

Národní registr poskytovatelů zdravotních služeb

Česká asociace pro psychoterapii – adresář psychoterapeutů

Kromě výše zmíněných kontaktů a služeb si můžete do mobilu stáhnout Aplikaci Nepanikař.

Nejčastější mýty a otázky, na které lidé chtějí znát odpověď

Je to fenomén, který se týká pouze dětí a mladých lidí?

Ne, sebepoškozování se může vyskytnout v kterémkoli věku. Nejčastěji se ale objevuje právě mezi dospívajícími a mladými dospělými, zkušenost s ním má až 17 % z nich. Čísla ale mohou být vyšší, protože sebepoškozování často provází stud se s obtížemi svěřit. Bránit mohou i předsudky společnosti vedoucí k bohužel stále rozšířenému přesvědčení, že lidé se sebepoškozují, aby získali pozornost, nebo protože chtějí být “zajímaví” a je to trend.

Proč se k tomu někdo uchýlí?

Sebepoškozování je nejčastěji důsledkem silných emocí. Jejich vlivem je zabarveno myšlení a ovlivněn způsob, jakým na ně dotyčný*á reaguje. V některých případech se jedná o formu sebetrestání nebo reakci na traumatickou událost. Dalším důvodem může být stav, kdy dotyčný*á naopak “necítí nic” a sebepoškození slouží k navození pocitu, že “alespoň něco cítí” (emoce, fyzickou bolest).

Jak moc je sebepoškozování nebezpečné? Jaké riziko hrozí?

Sebepoškozování se může stát strategií, jak zvládat stresové situace. Ta však není dlouhodobě udržitelná a hrozí u ní riziko vzniku závislosti. Lidé se zkušeností se sebepoškozováním zmiňují, že jim pomáhá k fyzickému i psychickému uvolnění, na které se se však může (a obvykle se tomu tak děje) vytvořit návyk. Je tedy důležité jednání nezlehčovat a řešit ho již v počátcích. Sebepoškozování nemusí být známkou toho, že si dotyčný chce sáhnout na život, ale některé způsoby mohou být i život ohrožující.

Musí se sebepoškozování nahlásit?

Samotného sebepoškozování se netýká ohlašovací povinnost, týkají se jí problémy, které může sebepoškozování doprovázet. Ohlašovací povinnost se váže např. k šikaně, sexuálnímu zneužívání, týrání. Je však vhodné sebepoškozování řešit se zákonnými zástupci a motivovat je společně s dítětem k vyhledání odborné pomoci. Pokud hrozí bezprostřední riziko ublížení na zdraví nebo na životě, volejte 155.

Co má být cílem intervence ze strany vyučující*ho a proč se o to má zajímat?

Role vyučující*ho není zařídit, aby se sebepoškozování dál neopakovalo a situaci vyřešit, ale podat pomocnou ruku v hranicích svých kompetencí a možností. Pro dotyčného*ou je často náročné o svých obtížích mluvit a je dobré se na takový rozhovor předem připravit. Pokud se na rozhovor necítíte, můžete se obrátit na školní poradenské pracoviště (metodik*čka prevence, výchovný*á poradce*kyně a školní psycholog*žka) a požádat o pomoc.

I pokud je cílem získání pozornosti okolí, jde o volání o pomoc, kdy dotyčný*á nezná či nemá jinou možnost, jak si o ni říct. Nikdy by tedy nemělo být bráno na lehkou váhu.

7 kroků jak postupovat, když chcete ve škole řešit sebepoškozování

1. Pokuste se zachovat klid.

Obvykle se takovou informaci dozvíte z druhé ruky, ale dítě se může svěřit i samo. Je důležité nedělat hned ukvapené závěry a snažit se přistupovat k celé situaci racionálně.

Je přirozené zažívat silné emoce jako je strach nebo vztek či mít potřebu ihned situaci vyřešit. Věnujte pozornost vlastnímu prožívání a vyhněte se vyhrožování, trestům, citovému vydírání, moralizování, apod. Pokud dítě s vámi o tom mluví, znamená to, že k vám cítí důvěru. Pokud dotyčné*mu vynadáte nebo budete příliš tlačit, bude o to těžší si vybudovat vzájemnou důvěru a porozumění, které jsou pro řešení duševních obtíží klíčové. 

Může vás to zatěžovat do takové míry, že si možná i říkáte, že by bylo lepší o některých věcech nevědět. Samozřejmě, je to náročné, takový postoj ovšem není dlouhodobě prospěšný.

Je vždy užitečnější, když se o sebepoškozování dozvíte. Díky tomu se můžete rozhodnout, zda podáte pomocnou ruku vy, nebo najdete jiného dospělého, ke kterému má dítě důvěru, aby se situací zabýval, než aby takové chování přetrvávalo ve skrytosti bez vašeho vědomí.

Můžete doporučit, aby vyzkoušel*a aplikaci Nepanikař.

2. Zajímejte se.

Při podezření na sebepoškozování se pokuste zmapovat informace a navázat starostlivý rozhovor. Základní přístup v podpůrném rozhovoru přibližuje naše infografika “Manuál pro vyučující”.

Nemusíte hned řešit samotné sebepoškozování. Zajímejte se, jak se dítěti celkově daří. Začít můžete např.: “Zdá se mi, že jsi už delší dobu nějaký smutný*á, děje se něco?”

V informování směrem vůči dalším žákům*yním a rodičům buďte diskrétní, vyhněte se náznakům a situaci neřešte před celou třídou. Je to citlivá záležitost, která by se měla rozebrat transparentně a v bezpečné atmosféře.

3. Oceňte ho*jí, když se vám svěří.

Můžete říct “Děkuji ti za důvěru, je skvělé, že se snažíš v tak náročné situaci vyhledat pomoc.” nebo “Vážím si toho, že mi to říkáš.”

Pokud vás to nevysiluje, pomoc v rámci svých možností nabízejte opakovaně. Může jít o podpůrný rozhovor, nebo citlivé zajímání se o to, jak se dítě cítí, co má nového a jak se mu průběžně daří. 

4. Zaměřte se na jiné způsoby, jak může zpracovat silné emoce.

Sebepoškozování je symptom, který souvisí se zpracováváním emocí, nikdy se nevyskytuje izolovaně. Situace si proto vyžaduje komplexní řešení, ideálně s pomocí odborníků*ic.

Všechny praktické doporučení a postupy představují spíše rychlou pomoc, jak dítěti nabídnout alternativy. Společně se pokuste zamyslet nad situacemi, které vyvolávají potřebu ublížit si a vymyslete další způsoby, jak mohou energii využít a neobracet ji proti sobě, nebo nabídněte tyto tipy, které lidem obvykle pomáhají zpracovat silné emoce.

Co zkusit místo sebepoškozování?

Zaměření na smysly a co jimi tady a teď vnímám:

podívat se na oblíbené ilustrace
pozorovat zapálenou svíčku
vytvořit si album s hudbou pro tyto případy a pustit si ho
vařit skořici, upéct sušenky, udělat si popcorn
vychutnat si mátový bonbon, žvýkat žvýkačky
dát si horkou vanu nebo sprchu
mazlit se se psem nebo kočkou
dát si krém na celé tělo
dát si na čelo studený obklad
někoho obejmout

Zaměření na smysly a co jimi tady a teď vnímám:

sport, při kterém se vybiješ
mačkat kostku ledu dokud neroztaje (nebo ji mít v ústech)
bouchat do polštáře
poslouchat hlasitou hudbu
tlačit dlaněmi proti zdi silou celého těla

Zklidnění/rozptýlení:

překřížit si ruce a poklepávat prsty po pažích
napočítat do tisíce
jít na veřejné místo, pryč od možnosti sebepoškodit se
věnovat se kreativní činnosti
vypovídat se či zavolat  blízkému, jít ven s přáteli
uklízet

Dítěti, které se vám svěří s nutkáním se sebepoškodit, můžete například předat následující postup vycházející z technik tzv. dialektické behaviorální terapie (DBT) vytvořené Marshou Linehanovou, zaměřených na regulaci emocí.

5. Neřešte situaci za jeho*jejími zády.

Když se vám dítě svěří, že se sebepoškozuje, kontaktujte zákonné zástupce. Vždy se ale předem domluvte s dítětem na postupu, jinak riskujete ztrátu důvěry. Situace může být velmi náročná, když dítě trvá na tom, že se o tom rodiče nesmí dozvědět. Buďte trpěliví, vyjádřete pochopení, můžete říct, že rozumíte tomu, že má strach. Citlivě tuto možnost nabízejte opakovaně a společně proberte, v čem by to mohlo být prospěšné. Je vhodné zmínit, že se k pomoci pravděpodobně dostane snáz, pokud se s tím svěří důvěryhodné dospělé osobě v rodině.

Doporučte další odbornou péči (psychiatrická či psychologická ambulance, krizové centrum). Vysvětlete, že se s tím potýká množství mladých lidí a že pomoc mohou nalézt u odborníků, kteří se tím zabývají. Aby dotyčný nabral odvahu řešit svou situaci, popište, jak taková služba vypadá a co od něj může očekávat. Pokud si nejste jistí, jejich popis najdete v naší sérii článků Systém péče o duševní zdraví v ČR.

Předejte kontakt na Linku bezpečí 116 111, sdělte, že není jen pro malé děti, ale pro všechny mladé lidi do 26 let a zdůrazněte, že mají i chat, kam se dá psát.

Můžete doporučit, aby vyzkoušel*a aplikaci Nepanikař.

6. Nezůstávejte na to sami.

Vaším úkolem není vyřešit celou situaci, i když chcete dotyčnému pomoct.

Nestyďte se vyhledat oporu i pro sebe. Obraťte se na pracovníky ze školního poradenského pracoviště nebo na Linku pro rodinu a školu 116 000, (funguje nonstop, zdarma a je anonymní), kde vám mohou poradit, jak postupovat.

7. Nezapomínejte na sebe.

Sebepoškozování je často projevem dlouhodobých obtíží a můžete cítit bezmoc,  pokud se dozvíte, že i po vaši intervenci a předání praktických tipů a kontaktů toto chování nadále přetrvává. Pokud jste sami vyčerpaní a přehlcení, je obtížné být tu jako opora a pomoc pro druhé. 

Pokud máte možnost, využijte supervizi a intervizi. 

V případě nouze se nebojte obrátit na odborníky a zkusit konzultaci u psychologů*žek nebo zavolejte na Linku první psychické pomoci 116 123, funguje nonstop, je zdarma a anonymní. 

Něco navíc

Další kontakty naleznete zde v našem rozcestníku služeb. Užitečné články zaměřené na podporu psychické pohody ve třídě a prevenci syndromu vyhoření najdete zde. Infografiky, které si můžete pověsit do třídy na nástěnku, nebo do kabinetu, najdete zde.

Zdroje

Gillies D, Christou MA, Dixon AC, Featherston OJ, Rapti I, Garcia-Anguita A, Villasis-Keever M, Reebye P, Christou E, Al Kabir N, Christou PA. Prevalence and Characteristics of Self-Harm in Adolescents: Meta-Analyses of Community-Based Studies 1990-2015. J Am Acad Child Adolesc Psychiatry. 2018 Oct;57(10):733-741. doi: 10.1016/j.jaac.2018.06.018. Epub 2018 Aug 21. PMID: 30274648.

PLATZNEROVÁ, Andrea. Sebepoškozování: aktuální přehled diagnostiky, prevence a léčby. Praha: Galén, c2009. ISBN 978-80-7262-606-9.

STOP Skill – Dialectical Behavior Therapy (DBT) Tools. Home – Dialectical Behavior Therapy (DBT) Tools [online]. Copyright © Copyright DBT.tools. Dostupné z: https://dbt.tools/emotional_regulation/stop.php

Příručka pro blízké osob, které se sebepoškozují, Oxford University: https://www.oxfordhealth.nhs.uk/wp-content/uploads/2016/09/copy_of_coping-with-self-harm-brochure_final_copyright.pdf 

Pokud chceme, aby škola byla místem, kde je žákům umožněno nejen získávat užitečné informace a dovednosti, ale také rozvíjet se v oblasti fyzického, sociálního a psychického fungování, potřebujeme klást důraz na wellbeing žáků. Začíná se o něm mluvit čím dál více a to je jedině dobře, protože nejnovější výzkumy potvrzují, že téma wellbeingu je úzce propojeno s tím, jak vnímají žáci a učitelé prostředí školy, zda tam vládne uvolněná atmosféra a zda je to prostor, ve kterém se všichni mohou cítit bezpečně, svobodně se vyjadřovat ohledně svých názorů a potřeb a vnímat jasné hranice.

Wellbeing je stav, ve kterém můžeme v podporujícím a podnětném prostředí plně rozvíjet svůj fyzický, kognitivní, emocionální, sociální a duchovní potenciál a žít spolu s ostatními plnohodnotný a spokojený život.

Má smysl zabývat se jím dlouhodobě a pravidelně, proto může být začátek školního roku ideální příležitostí, jak udělat další krůčky na cestě k tomu, aby vám s žáky bylo ve třídě dobře. Učitelům přinášíme několik tipů, jak pomoci svým žákům, aby pro ně třída byla zázemím, kde se mohou svobodně rozvíjet.

Dlouhodobá podpora

Vytvářejte si ve třídě zázemí, kde se společně s žáky budete cítit bezpečně. Zařaďte do života třídy pravidelné aktivity zaměřené na mindfulness, zkoušejte krátká dechová cvičení, založte si plechovku vděčnosti, kam mohou žáci házet, za co jsou vděční, co jim udělalo radost.

Řízená imaginace na obláčku

Pohodlně se usaďte, komu je to příjemné, může zavřít oči.
Představte si, že se vznášíte na lehkém obláčku.
Můžete cítit, jak je měkký.
Vaše ramena, paže, záda se uvolňují…
Teď jste úplně uvolnění, a tak se může obláček vznášet nad zemí a vzít vás kamkoliv chcete.
Můžete vyletět velmi vysoko, nebo zůstat těsně nad zemí.
Můžete letět na své bezpečné místo.
Jak to tam vypadá? Dá se tam dělat něco pěkného, klidného, nebo dokonce zábavného?
Ještě chvíli si to tam užívejte…
A nyní je čas vrátit se zpátky do svého dne.
Vraťte se s obláčkem pomalu zpátky.
Představujte si, jak klidně přistává.
Zahýbejte prsty na nohou a na rukou.
Pomalu otevřete oči a protáhněte se.

Dechové cvičení 1, 2, 3

Pohodlně se usaďte, tak, aby se vám dobře dýchalo.
Zavřete oči.
Pomalu se nadechněte a v duchu počítejte jedna… dva… tři.
Zadržte dech na jedna… dva… tři.
Pomalu vydechněte na jedna…dva…tři.

Zopakujeme ještě 2x.

Deník vděčnosti

Každý žák si zavede vlastní deník, kam si v průběhu školního roku pravidelně zapisuje seznam věcí, za které je v ten den/týden/měsíc vděčný.

Tipy:

• Zaveďte společné psaní deníku na začátku nebo na konci třídnické hodiny, nebo na začátku/ na konci týdne.
• Podpořte své žáky v tom, že pokud cítí vděčnost vůči konkrétní osobě, mohou pro druhého něco vyrobit, říct mu to a poděkovat, dát kompliment, nebo si s ním zavolat a naplánovat setkání.

Duhová procházka

Vezměte děti ven na krátkou všímavou procházku do parku, nebo na školní dvůr. Po celou dobu zadávejte konkrétní barvy, které žáci mají hledat na objektech kolem sebe. Umožňuje jim to rozvíjet koncentraci a vnímat, co se děje tady a teď.

Učitel si může všimnout, že některé dítě ve třídě působí osaměle, nebo může zaregistrovat výrazné změny v jeho chování, vzhledu, nebo v komunikaci. Důvody, proč se žák najednou chová jinak, mohou být různé – chybějící sociální dovednosti nebo nezralost, kdy dítě nezná způsob, jak se spřátelit a udržet si kamarády. Spousta žáků může prožívat velkou míru úzkosti v situacích, které na první pohled mohou působit zábavně, jako jsou školní výlety, narozeninové oslavy nebo sportovní dny. Mohou se u nich objevit myšlenky na to, co si o nich druzí budou myslet.

Budou mě soudit a pomlouvat…

Jsem divný/á a nezapadám…

Jsem trapný/á…

S nikým si tady nerozumím…

Velký kolektiv může způsobovat, že se žák v průběhu výuky cítí zahlcen množstvím podnětů, které brání jeho soustředění. Za izolováním dítěte od kolektivu mohou stát psychické potíže nebo duševní onemocnění – deprese, úzkosti, poruchy příjmu potravy. Může si procházet těžkým obdobím v životě, prožívat rozvod, nemoc nebo úmrtí v rodině, řešit konflikty se sourozenci a vztahové krize s vrstevníky. Pod vlivem sociálních médií se může dítě srovnávat se svými vrstevníky, může být nespokojené se svým životem, vzhledem, trávením volného času. To všechno může vést k pocitům méněcennosti a deprese. Mladí lidé, kteří zatím získávají a rozvíjejí vlastní strategie, jak zvládat těžké situace, jsou rizikovou skupinou ohroženou závislostmi, nebo své potíže mohou řešit sebepoškozováním. Pro učitele někdy může být velmi náročné zaregistrovat ve velkém kolektivu změnu u jednotlivce. Tyto situace nebývají jednoduché a mnohdy kladou nároky na psychiku samotného učitele.

Pokud máte starost o dítě, můžete pro něj udělat následující:

Naplánujte konkrétní kroky

Pokud z rozhovoru zjistíte, co se děje, můžete dětem pomáhat s rozvíjením sociálních dovedností přes malé krůčky. Zadávejte pravidelně práci v malých skupinách, experimentujte s hraním rolí. Rozvíjejte v dětech empatii tím, že je necháte hledat vysvětlení, co může druhé vést ke konkrétnímu způsobu chování. Využívejte příklady z příběhů, filmů, pohádek, z reálného života.

Pokud z rozhovoru vyplyne, že se jedná o psychické potíže, může být užitečné předat dítěti kontakt na Linku bezpečí 116 111, a podpořit ho ve vyhledání odborné pomoci. Nechte dostatečný prostor pro kladení otázek. Vysvětlete mu, jak pracuje psycholog a ujistěte dítě, že není ostuda svěřit se a řešit potíže s odborníkem.

Nejste na to sami

Učitel se může někdy dostat do situace, že se sám cítí bezradně. Může se objevit nepochopení ze strany zákonných zástupců, kdy se spolupráce nedaří, můžete cítit, že nemáte dostatek času věnovat se všem žákům individuálně v takové míře, jakou potřebují, může narazit na nedostatek psychologické péče ve svém kraji. Pokud máte starost o dítě, které může trpět psychickými obtížemi, možná sami prožíváte obavy, strach, bezmoc či frustraci. Nemusíte na to zůstávat sami. Podpořte se navzájem s kolegy, nebo hledejte pomoc u odborníků.

Linka pro rodinu a školu 116 000

Rodičovská linka 606 021 021

Proces adaptace u každého probíhá individuálně, a proto může chvíli trvat, než si vše sedne. Stojí za to zaměřit se na vztahy a s hodnocením školního výkonu chvíli počkat. Pokud vás zajímají další tipy, jak dětem usnadnit začátek školního roku, hledejte inspiraci v našem článku Jak podpořit žáky při návratu do školy po Covid-19.

Zdroje: 

Ager, K. , Albrecht, N. & Cohen, P. (2015). Mindfulness in Schools Research Project: Exploring Students’ Perspectives of Mindfulness—What are students’ perspectives of learning mindfulness practices at school?. Psychology, 6, 896-914. doi: 10.4236/psych.2015.67088.

Sarah Hall (2010) Supporting mental health and wellbeing at a whole-school level: listening to and acting upon children’s views, Emotional and Behavioural Difficulties, 15:4, 323-339, DOI: 10.1080/13632752.2010.523234

https://www.annafreud.org/media/12990/naht-coronavirus-wellbeing-proof-4-1.pdf

https://childmind.org/article/how-to-help-kids-who-are-lonely/

https://education.qld.gov.au/curriculums/learningfromhome/wellbeing-activities-booklet.pdf

https://skav.cz/wp-content/uploads/2021/04/Wellbeing_Rozsirena_definice_brezen_2021_A4-2-1.pdf

Všichni potřebujeme mít v životě přátele, na které se můžeme spolehnout, se kterými se můžeme potkávat, zažívat dobrodružství, sbírat zážitky, kterým si můžeme postěžovat, když něco nejde podle představ nebo se společně zasmát tomu, co se nepovedlo. Někdy ale v životě nastávají období, kdy potřebujeme, aby nás ten druhý podržel, nebo vnímáme, že by takovou pomoc potřeboval od nás.

Co dělat v případech, kdy je ten, kdo si prochází těžkým obdobím, náš kamarád?

Může se jednat o náročné období, krizi nebo o dlouhodobé varovné signály toho, že se jedná o něco vážného (pokud si nejsi jistý, zda by nemohlo jít o projevy duševního onemocnění, podívej se na náš  článek).

Možná cítíš, že právě teď může být vhodná chvíle nabídnout pomoc. Pokud se cítíš nejistě, je to přirozené. Je to citlivé téma a záleží Ti na vašem vztahu, tak bys nerad/a něco pokazil/a. Zároveň nechceš dělat, že sis ničeho nevšiml/a, a tak sbíráš odvahu začít. Rozumíme tomu, a tak jsme sepsali pár tipů, kterými se můžeš inspirovat, pokud budeš cítit, že by to mohlo pomoci.

 

Nebojme se oslovit toho, na kom nám záleží, pokud máme obavu, že může prožívat psychické problémy. Nevadí, že někdy nevíme přesně, co říct – náš zájem, pozornost a naše blízkost, kterou nabízíme, je mnohem důležitější.

 

Větší chybou, než říct něco špatně, je ignorovat a přehlížet, co se děje. Můžeme navrhnout a společně probrat možnosti odborné pomoci a respektovat, pokud se blízký rozhodne ji nevyužít. Výjimkou je ohrožení života. Pokud se Ti někdo z Tvého okolí svěří, že má myšlenky na sebepoškozování, nebo sebevraždu, je potřeba co nejdříve vyhledat odbornou pomoc, aby na vše, co ho tíží, nezůstával sám.

Nejdůležitější je naslouchat

Představ si situaci, kdy ses naposledy někomu s něčím svěřil. Možná si přesně nepamatuješ, co Ti k tomu řekl/a, ale víš, jak ses u toho cítil/a. Možná máš zkušenost s tím, že někdy ani nepotřebuješ, aby Ti ten druhý radil, co máš dělat, ale jsi rád, že to vůbec můžeš říct někomu, kdo Tě vyslechne.

 

Proto není důležité, co přesně říkáš, ale jak to říkáš. Je důležité a velmi cenné, že nabídneš svůj čas a svoji pozornost, aby s Tebou Tvůj blízký sdílel, co ho trápí.

 

Někdy pouze být vedle toho druhého ve chvílích, kdy to potřebuje, je nejvíc.

 

Je přirozené, že zřejmě nebudeš mlčet po celou dobu, a tak se hodí vědět, jak citlivě reagovat. Budeš-li chtít, můžeš se inspirovat naší infografikou.

Vytvářej prostor, kde může druhý v bezpečí mluvit. Je skvělé, pokud Tě napadají možná řešení situace, ale zkus si je nechat pro sebe, dokud se druhý sám nezeptá na radu. I dobře míněná nevyžádaná rada může někdy ublížit, protože to, co se nám může jevit jako snadná věc, např. “Jdi se proběhnout” pro toho druhého může být zraňující, protože takové věci několikrát zkoušel a zjistil, že mu to nepomáhá. Každý z nás je jedinečný, problémy neřešíme všichni stejně. Věty jako “Všichni si něco řeší…” “Znám někoho, kdo to má ještě horší…” “Nemáš si na co stěžovat…” “Hoď to za hlavu!” mohou velmi ublížit. Pokud se s tím blízký potřebuje svěřit, nebude to maličkost.

Pokud to půjde, zkus mít pochopení a trpělivost v momentech, kdy Tvůj blízký nenalézá správná slova. Pro něj to také není snadné. Možná potřeboval nabrat odvahu, aby se s tím vším někomu svěřil. Možná sám/a víš, jak je těžké mluvit o svých problémech. Můžeš se cítit v rozpacích, pokud se rozpláče. Pro někoho je příjemné druhého obejmout, někdo se v tom nemusí cítit pohodlně. Můžeš říct, že je Ti to moc líto.

Nemusíš se do ničeho nutit, udělej v takové chvíli to, co je pro tebe přirozené.

 

Možná Tě něco z toho, co vyslechneš, velmi zaskočí. Neboj se přiznat, že Tě něco překvapilo, nebo že nevíš, jak zareagovat. Je v pořádku, že budeš mít na věci jiný názor. Pokud to půjde, zkus respektovat, že ten druhý to může vidět jinak. Není potřeba věci zbytečně přehánět, upozorňovat na rizika, ale možná budeš mít o blízkého strach. Pokud se dozvíš závažné informace, nebo budeš mít starost o toho, na kom ti záleží, můžeš se poradit na Lince bezpečí 116 111. Můžeš svého blízkého podpořit v tom, že požádat o pomoc není známkou slabosti, může to být začátek řešení problémů. Zeptej se, jestli si o tom nechce promluvit také s někým jiným, např. s odborníkem.

Každý z nás má odlišné zkušenosti, odlišné zázemí a jiný okruh blízkých – je v pořádku neříkat všechno, pokud nemáme důvěru v blízkou osobu, ale můžeme se obrátit na odborníka, který nás nebude soudit, nebude nás hodnotit a je zvyklý takové problémy řešit – můžeme to zkusit např. anonymně na některé z linek důvěry. Pokud je těžké hovořit nahlas o tom, co nás trápí, můžeme zkusit e-mail nebo chatové poradenství.

Psychologa můžeš vyhledat také pro sebe, pokud Tě situace s Tvým blízkým velmi trápí a zatěžuje a nemůžeš na to přestat myslet.

 

Na závěr ještě několik slov pro Tebe. Je úžasné, že tady chceš být pro toho, na kom Ti záleží. Musí být super Tě mít za kamaráda. Zkus být laskavý také sám k sobě a vnímej, co se v tobě odehrává. Na to, abys mohl/a pomáhat druhým, opečuj také sebe, abys měl/a dostatek zdrojů, ze kterých můžeš čerpat. Všichni máme právo postarat se také o sebe. Nemusíš mít výčitky svědomí, pokud se zrovna teď necítíš na to, abys někomu pomáhal. Není to sobectví, je to cesta, jak se k sobě (a druhým) více přiblížit.

 

Pokud hledáš pomoc pro sebe, nebo pro někoho blízkého, obrátit se můžeš na tyto služby a kontakty:

• Linka bezpečí – 116 111, nonstop, lze využít také chat nebo mail
• Centrum pro zneužívané a týrané děti SPONDEA – 541 235 511 nonstop, 608 118 088
• Dětské krizové centrum – nonstop 241 484 149 nebo 777 715 215 a pro ohrožující zážitky v kyberprostoru:  778 510 510 
• IPčko (slovenská chatová poradna pro mladé lidi)

 

Zdroj:

https://childmind.org/article/support-friend-with-mental-health-challenges/

Pokud jsi žák/yně či student/ka, přechod z distanční výuky na prezenční může být další velkou změnou, se kterou se v životě potýkáš. Možná jsi do toho řešil/a přijímačky na střední školu, čekají Tě různé zkoušky, k tomu se přidružily problémy u vás doma. Každý má za sebou individuální zkušenost v jiném prostředí, možná to poslední dobou bylo těžké, přibylo konfliktů a hádek, ubylo možností trávení volného času a setkávání se s okolím a únava dolehla na všechny členy domácnosti. Někomu naopak vyhovovalo nastavit si svůj pravidelný režim a nemuset cestovat. Mohli jsme zažít střídání nálady v různých obdobích.

Obavy z návratu, z návalu učiva, ze začlenění do kolektivu nebo ze změny životního stylu má spousta žáků. Na povrch mohou vyplouvat problémy, které se hromadily v průběhu celého období ovlivněného covidem, mohou se objevit potíže se spánkem, výrazné změny nálad, úzkostné stavy či podrážděnost, neochota stýkat se s lidmi, plačtivost, zhoršení prospěchu, intenzivní přetrvávající stres nebo může na někoho doléhat nesmyslnost či nejistota, která plyne z neustálých změn.

---

Právě teď může být ta správná chvíle, kdy si říct o pomoc.

Možností je více. Někdy to chce velkou dávku odvahy, prolomit mlčení a začít hovořit o tom, co nás tíží. Pokud je nablízku dospělá osoba, které se dá důveřovat, dá se na cestu k pomoci vykročit snadněji.

Dospívání je náročné. Můžeš být ve stresu kvůli škole, problémům v rodině, musíš dělat důležitá rozhodnutí např. o tom, kam chceš jít dál studovat. Možná cítíš různé tlaky, které na Tebe okolí klade.

Chceme Ti říct, že…

• • Nemít stále dobrou náladu je přirozené a je to v pořádku.
  • Pokud Tě trápí nějaký duševní problém, rozhodně v tom nejsi sám/a. Každý pátý mladý člověk mezi 13 a 18 lety se potýká s nějakou formou duševních obtíží. Nemusí to znamenat, že mu bylo diagnostikováno duševní onemocnění, ale mohou se u něj vyskytovat vážné obtíže, které mu znemožňují kvalitně studovat, plnohodnotně navazovat vztahy nebo řešit každodenní věci.
  • Duševní obtíže jsou reálná věc, ale mají řešení. Jsou skutečné a mohou být velmi bolestivé, naštěstí se dají řešit. Hledat pomoc můžeš u svých rodičů anebo dalších blízkých dospělých či kamarádů, kterým důvěřuješ, ale můžeš se obrátit také na odbornou pomoc. Duševními obtížemi se zabývá psycholog a psychiatr, ale i další odborníci.
  • Pokud se dlouhodobě cítíš hůř, než je u Tebe obvyklé, požádej o pomoc.
  • Vyhledat pomoc není žádná ostuda. Naopak je to velmi důležité  a je to znakem síly a odvahy. Každý si zaslouží, aby ho vyslechl někdo, kdo ho nebude soudit a s kým může sdílet vše, co ho trápí, aby na své problémy nezůstal sám. 

---

Do jaké míry jde o pubertu a  jak ji rozlišit od problému?

V naší společnosti se často psychické obtíže dospívajících svádí na pubertu. Faktem je, že 20 % mladých lidí mezi 13. a 18. rokem života se potýká s nějakou formou psychických obtíží.

• Prožívat intenzivní emoce je normální. O duševní onemocnění se může jednat, pokud dlouhodobě přetrvává zhoršená nálada, která se nemění, a pokud dochází k narušení vztahů a zasahuje to závažným způsobem do studia, práce či dalších běžných denních činností a koníčků.
• Mezi další varovné signály patří: výrazné změny nálad, podrážděnost, plačtivost, změna v sociálních vztazích (izolace), může jít také o náhlé zhoršení školního prospěchu, nesoustředěnost, ztrátu motivace, mohou se objevit změny v životním stylu – potíže se spánkem, nechutenství nebo naopak nadměrné přejídání

Naše duševní zdraví není ovlivněno pouze genetickou predispozicí, ale také okolím, v jakém se nacházíme, a životním stylem. Pokud se u Tebe v rodině vyskytuje predispozice k duševním obtížím, např. někdo z blízkých trpí depresí, může, ale nemusí se to u Tebe projevit. Do velké míry tomu můžeme předcházet tím, že budeme pečovat o své tělo a o svou psychiku. 

Možná budeš potřebovat pomoc svého okolí, nebo pomoc odborníků, pokud se u tebe tyto potíže objevují.

---

Kdy je čas vyhledat odborníka?

Může se stát, že si u sebe zaznamenal výrazné změny nálady (jsi více náladový, častěji pláčeš), nedokážeš se radovat ze života jako předtím, chybí Ti chuť žít  a nebaví Tě koníčky, které Tě bavily dřív. Zhoršil se Ti spánek (spíš málo, nebo nadměrně), máš nechuť k jídlu, nebo se naopak více přejídáš, necítíš se dobře mezi lidmi a v takových situacích prožíváš úzkost a velký stres. Možná Tě obtěžují vlastní myšlenky a máš často pocit, že nad nimi nemáš žádnou kontrolu. Nevíš, jaké to je, mít doma klidné a bezpečné prostředí, nebo jsi možná dokonce svědkem či obětí domácího násilí. Možná nezvládáš školu a horší se Ti známky. Můžeš být nespokojený se svým tělem, nadměrně se zabývat cvičením, držet přísné diety, nebo se neustále zabývat jídlem. Možná se u Tebe objevují depresivní stavy, kdy se cítíš smutně a beznadějně, nebo máš pocit, že necítíš nic, proto častěji zapíjíš své problémy alkoholem, nebo vyhledáváš drogy.

Říkají Ti, že to je puberta, a že se z toho vyspíš, ale ty víš, že spánek nepomáhá a i když jsi vyzkoušel všechno, není Ti líp.

Je v pořádku hledat pomoc, pokud těžce neseš problémy ve vztazích, nebo procházíš těžkým rozchodem, pokud prožíváš zmatek ohledně sexuální orientace a dostáváš se kvůli tomu do nepříjemných situací, máš potíže v kolektivu, nerozumíš si se spolužáky nebo zažíváš šikanu. Závažným projevem jsou myšlenky na sebevraždu, nebo tendence ublížit sobě či jiným – to je rozhodně signál, že bys s tím neměl zůstávat sám. A také kdykoliv, pokud si s něčím nevíš rady, trápí Tě spousta věcí a rád bys měl vedle sebe někoho, kdo by Tě vyslechl a nesoudil.

Psychologa můžeš navštívit i tehdy, pokud je někdo v Tvém okolí duševně nebo jakkoliv jinak vážně nemocný, nebo máš o někoho starost a na Tebe je to příliš velká zátěž, už si nevíš rady nebo Tě to dlouhodobě vyčerpává.

Co dělat, pokud máš pocit, že už nejsi schopný/á zvládnout své problémy a pocity?

V tom případě je dobré svěřit se někomu, komu důvěřuješ a popsat mu, co Tě tíží. Můžete si najít klidné místo, kde se cítíš v bezpečí, sednout si spolu, nebo se procházet a postupně probrat všechno, co potřebuješ. V určitých situacích je lepší vyhledat a navštívit odborníka osobně.

---

Chci zkusit péči u odborníka

Kdo se mi bude věnovat?

Duševnímu zdraví se věnuje psycholog (léčí rozhovorem a dělá diagnostiku), nebo psychiatr (ten může navíc předepisovat i léky – je to lékař s vystudovanou medicínou a atestací z psychiatrie). Psychoterapeut je psycholog, psychiatr, nebo jiný odborník z pomáhající profese, pokud projde dlouhodobým terapeutickým výcvikem.

Kde vyhledat psychologa?

1. u vás na škole, pokud tam působí (pokud studuješ na VŠ, zkus se obrátit na poradenské centrum, více informací najdeš v našem článku)
2. v krizovém centru
3. přes databázi psychoterapeutů
4. přes doporučení praktického lékaře

Tvůj blízký Ti může pomoct s vyhledáním odborníka, nebo Tě může doprovodit na první sezení.

Pokud Ti je méně než 18 let, budeš potřebovat informovaný souhlas zákonného zástupce, odborník Ti jistě vše ochotně vysvětlí.

---

Co možná nevíš o psychologické péči

U některých psychologů hradí návštěvy zdravotní pojišťovna, takže v těchto případech nemusíš platit nic. Existují však psychologové, kteří u pojišťoven zaregistrovaní nejsou a fungují takříkajíc “sami na sebe”. V těchto případech musíš za každou návštěvu uhradit určitý poplatek, který se pohybuje v řádu stokorun. Proto je dobré si předem zjistit, kteří psychologové v tvém okolí nabízí služby hrazené Tvou zdravotní pojišťovnou a kteří ne. 

Existuje rozdíl v kvalitě psychologického poradenství poskytovaného zdarma a placeného?

Obecně se to říct rozhodně nedá, jelikož v obou případech existují kvalitní i méně kvalitní odborníci. Může být pro Tebe těžké svěřit se někomu, komu nedůvěřuješ a není Ti sympatický. Stává se, že Ti konkrétní psycholog nemusí z nějakého důvodu vyhovovat.

Každému vyhovuje osobnostně trochu někdo jiný, a proto se může někomu zdát určitý odborník nesympatický a naopak někomu může plně vyhovovat. Máš právo na to, vybrat si takového odborníka, kterému budeš důvěřovat a kterému se rád svěříš.

Pokud si to uvědomíš, měl/a bys začít hledat někoho jiného. Hledání za to ale stojí, protože vhodný člověk Ti může velmi pomoci. V případě, že máš strach danému odborníkovi říct, že Ti nevyhovuje, neboj se. Pokud se jedná o profesionála, pochopí to a neurazí se, protože si uvědomuje, že jeho metody nevyhovují každému a nedokáže pomoct všem.

---

Jak popsat svým blízkým, čím procházím?

Je těžké dát univerzální radu, protože každý vyrůstá v jiném prostředí, a nachází se v jiné situaci. Někdo může mít podporující rodinu, kde spolu všichni komunikují o všem, někdo jiný doma nemusí cítit bezpečné prostředí a nedokáže si ani představit říct, co se mu děje. Je ale jisté, že hovořit o tom, co nás trápí, může být velmi náročné v obou případech.

Máme pro Tebe tipy, jak celou situaci zvládnout o něco lépe. 

1. Na vyhledání pomoci není nic špatného. Pokud si o pomoc řekneš, můžeš cestu urychlit, a to za to stojí.
2. Myšlenky si můžeš nejdříve sepsat sám/a pro sebe, aby se Ti lépe formulovaly.
3. Najdi vhodný čas a místo, kde můžeš hovořit v soukromí tak, jak Ti to je co nejpříjemnější (bez sourozenců, u sebe v pokoji, nebo někde venku při klidné odpočinkové aktivitě).
4. Začni tím, že popíšeš, co se Ti poslední dobou děje, např. “Je pro mě těžké zapojovat se do výuky. Moc se snažím, ale nejde to, cítím se špatně, prožívám velký stres a chodit do školy je pro mě každý den těžší. Stál/a bych o to promluvit si s někým, kdo by mi mohl pomoci.”
5. Možná bude potřeba to rodičům říkat opakovaně. Může se stát, že ve snaze podpořit Tě, Ti rodiče začnou dávat rady, jak na to, nebo Ti řeknou něco ve smyslu, že je to možná jen období, které určitě přejde. Na to jim můžeš říct, že jsi si jistý, že situace je vážnější, než se může zdát.

Pokud máš ve svém okolí alespoň jednu blízkou osobu, nemusíš na to být sám. Promluv  si s ním o tom, jaká slova zvolit, jaký další postup – může to být učitel, prarodič, vedoucí kroužku, rodinný známý, školní psycholog, kamarád, nebo jakákoliv osoba, které důvěřuješ. 

Někomu může pomoct dát rodičům knížku/odbornou literaturu/článek, kde se tato problematika popisuje. Můžeš se obrátit např. na Linku bezpečí, nebo na chatovou poradnu IPčko, a poradit se, jak o svých potížích hovořit s blízkými.

Na Linku bezpečí 116 111 můžeš zatelefonovat, nebo využít chat a e-mail. Tato služba je anonymní, zdarma a nonstop. Nemusíš říkat své jméno, a můžeš se svěřit s tím, co tě trápí. Konzultanti na lince jsou zvyklí naslouchat, nebudou tě soudit, a můžete společně hledat řešení. Může se stát, že se napoprvé nedovoláš, protože v tu chvíli je pomoc poskytována někomu jinému, kdo se dovolal před tebou, ale nevzdávej to, zkoušej to po chvíli znova. Pokud tě zajímá, jak to na krizových linkách funguje, můžeš si přečíst článek o Krizové intervenci. 

Kontakty, které by se ti mohly hodit:

Linka bezpečí 116 111 (zdarma, nonstop) je určena dětem a mladým lidem do 26 let.

Centrum pro zneužívané a týrané děti SPONDEA 541 235 511 nebo 608 118 088

IPčko https://ipcko.sk/chatova-poradna/

Další možnosti odborné pomoci najdeš zde.

Články, které by se ti mohly hodit: 

Manuál pro blízké

Osobní krizový plán

Zdroje: https://childmind.org/article/how-to-talk-to-your-parents-about-getting-help-if-you-think-you-need-it

Požadavky související s distanční výukou, změny ve způsobu výuky, napjaté vztahy v rodinách, které přišly o běžné možnosti trávení volného času, izolace od kolektivu a další stresory… to vše klade na dětskou psychiku velké nároky, aby se s tím vypořádala. Jak jim můžeme být jako dospělí oporou, ať  rodič, příbuzný/á, nebo učitel/ka?

V článku jsme se zaměřili na několik tipů, jak podpořit psychickou odolnost dětí, aby si dokázaly lépe poradit v náročných situacích. Neměli bychom zapomínat na to, že k tomu, abychom u dětí mohli posilovat psychickou odolnost, je potřeba rozvíjet také tu svoji.

Plánujte blízkou budoucnost, zaměřte se na to, co máte pod kontrolou. 

Pokud máte doma dítě, u kterého vidíte rozpad denní struktury času, pasivitu, nechuť cokoliv dělat nebo ztrátu zájmu o koníčky, může být velmi těžké ho motivovat k jakékoliv aktivitě. Soustřeďte se na to, co bude dnes, zítra, o víkendu. Neplánujte daleko dopředu, opakované zklamání přináší další bezmoc a frustraci. Samotné těšení se na to, co má přijít, přináší spoustu pozitivních emocí a myšlenka na příjemný plán nám může překonávat překážky.

Umožněte dítěti dělat chyby. 

Dovolte dítěti, aby samo přicházelo na řešení situací. Přehrávejte role, ptejte se, jak by reagovalo na místě svého kamaráda / pohádkového hrdiny / oblíbené postavy. Přijímejte chyby, cesta vývoje není nikdy přímá. Když se věci nedaří podle plánu, jsme frustrovaní a demotivovaní, někdy nevíme, jak pokračovat dál a potřebujeme usměrnění. Je důležité dětem ukazovat, že i dospělí dělají chyby a s chybou se dá pracovat jako s příležitosti k růstu a učení. Nemusí to být náš strašák. Vhodné věty jsou například:

“Všechno potřebuje čas.”

“Dělat chyby je v pořádku, pomáhají nám v učení.”

“Když se mi něco nedaří, budu zhluboka dýchat.”

“Udělám, co je v mých silách.”

Povídejte si spolu o tom, co dítěti pomáhá zvládat náročné situace.

Můžete si spolu sednout na klidné bezpečné místo, kde se budete cítit příjemně. Hovořte spolu o tom, jak na sobě i na svých blízkých poznáte, že je toho na ně moc. Členové rodiny mohou společně sdílet tipy, co komu funguje v náročných situacích. Proběhnout se? Psát deník, malovat, uklízet? Vzít pejska na procházku? Přitulit se pod dekou k někomu blízkému? Jaká jsou oblíbená místa, kde se jednotliví členové rodiny cítí v bezpečí? Má dítě svůj prostor, kde může být nikým nerušeno a věnovat se tomu, co potřebuje, nebo třeba i nic nedělat? Co je možné udělat pro sebe navzájem, pokud cítíme, že je toho na nás moc? Co nám pomáhá?

Inspirací vám může být Osobní krizový plán, ke stažení ZDE. Pokud jste učitel, můžete krizový plán rozdat ve třídě a ve skupině sdílet pouze to, co je pro děti bezpečné. Dejte dohromady ve skupině tipy, co komu pomáhá při zvládání stresu a náročných situací.

Najděte si pravidelný čas v týdnu, kdy spolu proberete vše, o čem dítě potřebuje hovořit

Tím, že si tento čas pevně stanovíme, ukazujeme, že je důležité spolu hovořit o náročných věcech a situacích. Také si tím projevujeme vzájemný respekt, prohlubujeme vřelý vztah a učíme se komunikovat o emocích. Je důležité, aby dítě cítilo, že může za svým rodičem nebo blízkou osobou přijít kdykoliv potřebuje, nejen v tomto vyhrazeném čase, ale odložit řešení situace na později, kdy se to více uleží, nás učí nezůstávat v negativistických myšlenkách a neomílat to, co se stalo, co mohlo být jinak, v čem jsme udělali chybu. V rodině by měl být dostatek prostoru i pro různé starosti a trápení.

Třídní učitelé mohou také pravidelně věnovat čas věcem, které se netýkají jen výuky, ale věnovat se tomu, co se děje ve třídě, ať už ve formě třídnických hodin, nebo společně se žáky najít jiný způsob. Míra otevřenosti ke sdílení je v každé třídě jiná. Někde může zafungovat komunitní kruh, jinde schránka důvěry, či pouhé povídání o tom, s čím žáci přicházejí do školy po víkendu. Hovořte spolu se žáky o tom, co potřebují a dejte prostor těm, kteří potřebují sdílet. Čas, který věnujete klimatu ve třídě, se mnohonásobně vyplatí. Zejména po návratu do škol z distanční výuky je táto fáze vytváření bezpečného prostředí nezbytná.

Může být osvěžující podívat se na svět očima dítěte a uvažovat, jak by nám v takové situaci asi bylo, co bychom potřebovali, jakou dovednost bychom se potřebovali naučit, abychom to příště zvládli jinak a lépe.

Mějte realistická očekávání od toho, co by dítě mělo zvládnout. 

Je potřeba brát ohled na to, v jakém věku a stádiu vývoje se dítě nachází. Každé dítě je jedinečné. V některých věcech může být hodně napřed ve srovnání s jinými dětmi, v jiných možná potřebuje více času, aby určitou dovednost zvládlo. Vhodné je mít taková očekávání, která je možné naplnit a nejsou příliš nedosažitelná. 

Pro dítě může být bolestnou zkušeností, pokud cítí, že je srovnávané se sourozencem, sousedem, nebo se spolužákem ve třídě.

Důležitější než to, aby byla věc udělaná správně (dle našeho mínění), je zachovat s dítětem vztah a zůstat ve spojení. Konstruktivní zpětná vazba je to, co dětem umožní růst.

Nejste na to sami – vytvářejte síť podpory pro dítě (a také pro sebe). 

V minulosti bylo zcela běžné, že se na výchově dítěte podílela široká rodina a také okolí – místní komunita. Zapojení do širších vztahů je důležité zejména pro děti, které vyrůstají v menších rodinách. Děti i dospělí v okolí mohou také sloužit jako vzor pro chování v určitých situacích. Podporujte dítě v tom, aby se zapojovalo nejen do vrstevnických kolektivů a umožněte mu rozvíjet sociální dovednosti s lidmi různého věku. Osoby v blízkém okolí mohou sloužit jako zdroje psychické opory i pro vás. 

Vytvářejte prostor pro emoce. 

Pomáhejte dítěti rozeznávat základní emoce a jejich projevy u sebe i u druhých. Umožněte dětem, aby emoce nepotlačovali a hledejte společně strategie k jejich ventilování. Učme je tím, že budeme společně pojmenovávat emoce a používat popisný jazyk “Vidím, že tě to velmi rozzlobilo.” “Z toho jsi možná velmi smutná.”

Někdy pomáhá vysvětlit dítěti, že neneseme odpovědnost za určitou emoci, ale za své chování.

Můžeme dítěti říct: “Je v pořádku, že prožíváš vztek, ale místo ubližování druhým spolu můžeme najít něco jiného, co ti pomůže to zvládnout.” Společně můžete přicházet na to, zda to bude pohybová aktivita, křik, bouchání do polštáře, nebo čmárání po papíře. Dalšími možnosti, jak se učit pracovat s emocemi, mohou být různé pomůcky, jako hračky, knížky, kartičky zaměřené na rozeznávání základních emocí a příběhy, ve kterých hlavní hrdinové řeší nejrůznější potíže například ve vztazích.

TIP:  Nebojme se i v náročných situacích hovořit o svých emocích, pro dítě jsme v takových chvílích více čitelní. Nejenom, že mu tím pomáháme rozšiřovat slovní zásobu a pojmenovávat emoční prožitky, ale ukazujeme mu také, že je přirozené prožívat všechny emoce, nejen radost. Pojmenovávání emocí pomůže i nám samotným být více v kontaktu se sebou a získat přehled o tom, co se v nás děje.

Zaměřte se na silné stránky dítěte a ty rozvíjejte. 

Z pocitu kompetence v určité dovednosti se odvíjí naše zdravé sebevědomí. Pokud bude mít dítě dostatečnou sebedůvěru ve své vlastní schopnosti, lépe se popasuje s jakoukoliv výzvou a překážkou. Jaké silné stránky je potřeba rozvíjet, aby dítě mohlo naplňovat své potřeby? Je užitečné, pokud se dítě může věnovat svým koníčkům a zájmům i v rámci mimoškolních aktivit. Nelze přitom ale zapomínat na dostatečný čas pro odpočinek a regeneraci.

Pozorně vnímejte i jiné vlivy, které dítě formují. 

Vzory z okolí jsou pro dítě nesmírně důležité. Mohou inspirovat v dosahování cílů, naplnění vlastní identity a ovlivňovat je při formování postojů. Na druhou stranu mohou být také zdrojem toho, že dítě prožívá vnitřní nespokojenost se sebou samým, svým vzhledem. Vliv médií a sociálních sítí je stěžejní zejména v adolescentním věku. Zajímejte se o to, koho dítě uznává.

Péče o domácí mazlíčky 

Z různých studií vyplývá, že pečování o domácí zvíře umožňuje dětem rozvíjet různé dovednosti a posilující je to pro ně právě v okamžicích, které jsou pro děti těžké ke zvládnutí. Ať se jedná o pejska, kočku, křečka, činčilu, nebo jakékoliv jiné zvíře, může být pro dítě důležitou součástí psychické odolnosti zejména ve chvílích, kdy prožívá smutek, je zmatené z toho, co se mu děje, a potřebuje se přitulit a vypovídat.

Oslavujte úspěchy a to, co se povedlo. 

Pokud se zaměříme na to, co se děje právě teď, co máme za sebou, a přesměrujeme pozornost od “to do listu”, začneme si všímat toho, co se daří. Tím můžeme v dětech pěstovat vděčnost. Negativistické myšlení nám bere hodně síly, zejména proto, že pokud jsme ve stresu, máme “tunelové vidění” a jsme celou situací zahlceni. Dovednost přesměrovat pozornost k přítomnému okamžiku může být pro dítě zdrojem odpočinku a vnitřní síly.

TIP:  Zapojte dítě do plánování odměn, pokud ho čeká náročná situace. Může to sloužit jako velká motivace, ale i jako uzavření jisté zkušenosti. Odměny nemusí být materiální, můžete se spolu věnovat oblíbeným činnostem, plánovat výlet do okolí, nebo zkusit něco nového (jídlo, sport, deskovou hru, atd.). 

 

Zdroje:

https://www.annafreud.org/media/7483/supporting-staff-wellbeing-in-schools-workshops-schools-in-mind.pdf

https://whatchildrenneedtobehappy.wordpress.com/2015/04/27/what-works-to-support-childrens-wellbeing-and-resilience/

https://www.ijhssnet.com/journals/Vol_7_No_3_March_2017/27.pdf

Thompson K, Every D, Rainbird S, Cornell V, Smith B, Trigg J. No Pet or Their Person Left Behind: Increasing the Disaster Resilience of Vulnerable Groups through Animal Attachment, Activities and Networks. Animals. 2014; 4(2):214-240. https://doi.org/10.3390/ani4020214

Pokud studujete v době pandemie, možná dobře víte, jak může být stresující:

• nedostatek motivace k učení

• izolace a nedostatek sociálních vazeb s vrstevníky, nemožnost se potkávat

• nejistota ohledně otevření škol

• neustále se měnící termíny, nemožnost cokoliv plánovat

• strach o vlastní zdraví a zdraví svých blízkých

• udržet pozornost na online výuce

• řešení častých konfliktů s rodiči nebo sourozenci

• nedostatečný prostor k soustředění a klidné systematické práci

• řešení technických potíží s připojením, kamerou, mikrofonem

• nechuť věnovat se zálibám, koníčkům a ztráta zájmu o aktivity, které vás dříve těšily

• přemýšlení o tom, že to snad nikdy neskončí a že věci nedávají takový smysl jako předtím

Ať se potýkáte pouze s některými situacemi, nebo jste se našli ve všech, může být nesmírně náročné dlouhodobě udržet určitou strukturu, řád, či dokonce pozitivní myšlení. Jak můžeme vidět všude kolem sebe, koronavirová krize s sebou přinesla řadu změn a omezení v každodenním životě, na které jsme se všichni museli rychle adaptovat. V současné době spojené s pandemií zažívame větší míru stresu a mohou se tak u nás objevit pocity úzkosti, neklidu, či strachu, se kterými jsme se do té doby nesetkali. Je to přirozená reakce našeho těla na situaci, která je úplně nová a nemáme s ní zkušenosti.

U těch, kteří se duševními obtížemi setkávali dříve, může lockdown vést ke zhoršení psychického stavu a k větší náchylnosti k syndromu vyhoření, ale potíže se mohou vyskytovat i u těch z nás, kteří na takovou reakci svého těla a psychiky dosud nebyli zvyklí. Je to přirozená reakce na stresovou situaci.

Výzkumy ukazují, že zvýšený čas trávený před obrazovkami představuje velký stresor, který se syndromem vyhoření úzce souvisí. Dopad může být na fyziologické, kognitivní a emoční úrovni, což zasáhne kvalitu života a každodenní fungování. Z fyzického hlediska je spojen zejména s bolestmi krku, zad a očí.

Pokud u sebe pozorujete větší chybovost, obtížně se soustředíte, prožíváte vyšší míru úzkosti, smutku, jste podráždění a citlivě reagujete na kritiku, zbystřete pozornost.

Můžete si také všímat zvýšenou únavu, častější přejídání, kousání nehtů, svalové napětí, či jiné projevy duševní a fyzické nepohody. Oblast vzdělávání a přechod na distanční výuku, která může být pro mnohé žáky, studenty, učitele a rodiče více stresující, než je výuka prezenční. Je to velmi náročné pro všechny, kteří se připravují na důležité zkoušky, přijímačky, ale i pro ty, kteří doma nemají vytvořený dostatečný prostor pro soustředění a klidnou práci. Psaní testů na dálku, hlídání termínů, přihlašování a příprava ke zkouškám, přijímačkám, maturitám, nejistota, mohou způsobovat úzkost, strach a spoustu dalších nepříjemných myšlenek a pocitů.

V následujícím článku jsme pro studenty připravili spoustu nápadů a praktických tipů z oblasti životosprávy, studijních návyků a volnočasových aktivit, které mohou pomoci předejít syndromu vyhoření a zvládat distanční výuku.

---

10 tipů pro zdravé distanční studium

1. Vytvořte si klidné, příjemné a uspořádané účební místo

Najděte si místo, kde budete mít možnost soustředit se a nebudete vyrušováni. Můžete mít speciální koutek či stůl, ke kterému usedáte pouze při učení a studiu. Pokud nemáte tolik místa, vyberte si nějakou věc, která, pokud bude na stole, znamená, že je čas studia. Může to být speciální studijní hrníček, knihy, květina apod.

2.  Vytvořte si dokument, kde budete mít pohromadě všechny odkazy na výuku.

Člověk ve všech těch odkazech lehce ztratí. Pokud si připravíte dokument se všemi odkazy, ušetříte si stres před hodinou.

3. Sepište si seznam všech povinností a úkolů spolu s termíny, do kdy je máte splnit.

Vybírejte podle priorit, odhadujte realisticky vlastní možnosti. Využívejte aplikace a zajímejte se o techniky plánování cílů, využívejte budík. Není potřeba dělat všechno najednou, začněte menšími kroky, změňte pro začátek pouze jednu věc.

4. Zapojujte se v hodinách – snažte se pokládat otázky a účastnit se diskusí.

Výuka vám bude dávat větší smysl a při zapamatování poznatků nebude potřeba vynaložit tolik energie. Málokdo z nás se v pasivní poloze těla vydrží soustředit více než několik minut. Přepínání mezi jednotlivými okny naši pozornost velmi vyčerpává a unavuje, proto je lepší nedělat deset věcí najednou.

5. O přestávkách změňte prostředí, polohu těla a typ aktivity.

Protáhněte se, meditujte, praktikujte mindfulness nebo jděte na procházku. Myslete na pohyb – cvičte nebo choďte na procházky.

6.  Učte se s ostatními – uspořádejte si online učební skupinky.

Vyměňte si navzájem tipy, co vám pomáhá se soustředit, motivujte se, sdílejte.

7. Starejte se o své oči – dopřejte jim čas bez obrazovek.

Ideálně vyrazte ven do přírody a dívejte se do zelena. Počítač nemějte blízko u sebe, neusínejte u něj a dávejte pozor na výšku jasu.

8. Vymezte si jasně čas pro školu a odpočinek.

Ve chvílích pro odpočinek neodpovídejte na maily, nepracujte na věcech do školy. Věnujte si čas jenom pro sebe. Dejte si koupel, poslouchejte hudbu, čtěte, meditujte, pište si deník. Jednoduše cokoliv, co vám pomůže zrelaxovat. Udělejte si čas na to, co vás baví, nejen o víkendu! Snažte se takovým aktivitám věnovat alespoň chvíli, každý den, v průběhu celého týdne.

9. Neberte toho na sebe příliš a plánujte s rozvahou.

Pokud máte ke škole ještě práci nebo jiné povinnosti, přemýšlejte, jestli jste všechno schopni zvládnout. Nezapomeňte mít čas pro sebe a na to, co vás baví. Pokud je to možné, komunikujte s učiteli, s rodinou a s nadřízenými o tom, jaké máte kapacity.

10. Pravidelně odpočívejte a dopřejte si kvalitní spánek.

Myslete na pravidelný režim, nepracujte dlouho v kuse a dodržujte spánkovou hygienu. Pomůže vám to s pozorností i pamětí.

---

Nezapomeňte na zásady psychohygieny

• Dopřejte si dostatek spánku.
• Jezte zdravě a pravidelně a dostatečně pijte.
• Myslete na pohyb – cvičte nebo choďte na procházky.
• Zůstaňte v kontaktu také s přáteli a rodinou. Sledujte společně na dálku filmy, seriály a divadelní hry. Hrajte spolu hry (na internetu najdete i deskovky). Jděte společně do „muzeí a galerií“ (spoustu z nich nabízí online prohlídky). Popovídejte si. Možnosti, jak trávit čas s ostatními tady stále jsou, zkuste si se svými blízkými něco naplánovat.
• Vyplňte si svůj Osobní krizový plán, kde si sepíšete vlastní tipy na psychohygienu, seznam blízkých osob i užitečné kontakty.

5 kroků proti syndromu vyhoření

1. Informujte se o projevech, rozvoji a řešení syndromu vyhoření.

2. Pokud zaznamenáte varovné signály, berte je vážně.

3. Zamyslete se nad tím, jak trávíte dny a upravte svůj časový harmonogram.

4. Dejte si více času na volnočasové aktivity a psychohygienu.

5. Pokud to nepomůže, nebojte se vyhledat pomoc.

Kdy se obrátit o pomoc a kde ji hledat?

Syndrom vyhoření se rozvíjí postupně, a dá se řešit v jakékoliv fázi. 

Pokud máte obavy, pociťujete na sobě některé z příznaků anebo máte pocit, že se u vás syndrom vyhoření rozvíjí či již rozvinul, nemusíte čekat do stádia úplného vyčerpání. Najděte si chvilku a uvažujte, zda není správný čas to řešit právě teď. 

Můžete se obrátit na někoho, kterému důvěřujete (kamaráda, sourozence, spolužáka, rodiče, učitele, nebo jakoukoliv další blízkou osobu) a svěřit se mu s tím, co vás trápí. Můžete také sami, nebo s pomocí blízké osoby vyhledat odborníka.  Pokud je vám méně než 18 let, budete potřebovat informovaný souhlas zákonného zástupce (kromě kontaktování Linky bezpečí).

Ve chvílích, kdy cítíte, že je toho na vás moc, nezvládáte všechny povinnosti, a narušuje vám to běžné fungování, je vyhledání odborné pomoci zcela na místě. Obavy jsou zcela pochopitelné, ale není žádný důvod se bát, tento problém se týká spousty lidí, starších i mladších, studentů i pracujících, v pomáhajících profesích, ale nejen v nich.

 

Zdroje:

https://bdhs-theroar.org/4141/campus-life/how-to-prevent-burnout-in-online-learning/

https://www.frontiersin.org/articles/10.3389/fpubh.2020.574969/full

https://www.fnu.edu/tips-preventing-student-burnout/

https://collegeinfogeek.com/student-burnout/

https://www.uopeople.edu/blog/what-is-academic-burnout/

https://www.msn.com/en-us/health/wellness/tips-to-help-avoid-remote-learning-burnout-for-parents-and-students/ar-BB1dUypM

 

Máme pro vás poslední ze série čtyř článků o duševním zdraví učitelů během pandemie (ten první najdete zde, druhý tady a třetí tu). Zeptali jsme se několika pedagogů z celé republiky, kteří učí na různých typech škol na to, jak prožívají poslední rok. Dnes se dozvíte odpověď na naši čtvrtou otázku…

 

---

Nikdo z nás nebyl připraven na to, jak dlouho budou nakonec školy zavřené a jak to ovlivní životy mnoha z nás. Někteří se upínají k myšlence, že všechno nebude trvat věčně a dřív nebo později se učitelé i žáci vrátí zpátky do škol, někomu pomáhá čerpat sílu v dřívějších zkušenostech. Přinášíme několik inspirativních myšlenek učitelů, které vám mohou pomoci načerpat sílu a dodat naději ve zvládání náročných výzev.

Všem, kteří byli ochotni s námi sdílet své osobní zkušenosti, děkujeme a věříme, že díky jejich otevřenosti mohou nejen jejich kolegové čerpat další inspiraci.

Co vám ve chvílích, kdy vypouštíte duši, dává naději? Jaká myšlenka vás drží nad vodou?

Lenka (55 let, gymnázium): Pomáhají mi studenti, kteří bojují se stejnými překážkami jako já. Vím, že mají na starosti mladší sourozence, někoho nemocného v rodině, problémy s láskou a kupu dalších problémů. Jsem vděčná vedení školy, že nám dává dostatečnou svobodu pracovat podle svého a nezatěžuje nás byrokracií a nesmyslnými požadavky. Nad vodou mě také drží rodina, která si nestěžuje, když někdy nefunguji.

Lucie (30 let, gymnázium): Těším se konečně na osobní kontakt se žáky a kolegy. 

Lenka (SSUŠ): Byla bych ráda, aby se děti do škol vrátily a nemusely zůstávat každou chvíli doma. Moc se budoucností nezabývám, naučila jsem se řešit jen přítomnost. Zprávy o covidové situaci sleduji ve zprávách, abych byla, jak se říká “v obraze”.

Ilona (57 let, SZŠ a VOŠ): Hodně čerpám z dějin a rodinné historie. Věřím, že když moji předci ustáli hrozné věci, také tuto situaci ustojím. Jsem na sebe hrdá, že jsem zvládla ty chvíle paniky, beznaděje, sebelítosti a strachu. Nad vodou mne drží myšlenka, že pokud budu dodržovat pravidla a mít veselou a realistickou mysl, mám naději přežít.

Dan (29 Let, ZŠ): Těším se, že se zase uvidíme ve třídách.

Radka (51 let, gymnázium): Jsem si jistá, že z této těžké životní zkušenosti s pandemií vyjdeme posíleni a možná budeme soucitnější a laskavější než dosud, a také třeba trpělivější a pokornější.

Hanka (42 let, ZUŠ):

Distanční výuka je časově i „energeticky“ náročnější než výuka prezenční, ale jsem ráda, že můžu přispět ke kultivování dětí a mladých lidí, kteří kvůli situaci přicházejí o sociální vazby, pevný řád a smysluplnost trávení svého času.

Ondřej (soukromé gymnázium): Pomáhá mi moje rodina, dále zpětná vazba od studentů, ať už formou odevzdané práce nebo soukromých komentářů, a také myšlenka na to, že všechno má svůj konec. 

Kateřina (52 let, SPŠCH): Nejhůř zvládám momenty, kdy se nedá plánovat, protože se pravidla mění ze dne na den, ale i z toho jsem se naučila udělat výhodu – budu řešit jen to, co můžu.

Studenti se na mě obracejí i s osobními problémy, proto vidím celou situaci často i z druhé strany, odkud taky nevypadá nijak jednoduše – takže jsme v tom společně.

Dává mi naději, že se třeba konečně české školství posune od učiva ke kompetencím a že je hezké zažít chvíle, kdy se na sebe se studenty těšíte. 

Pomáhá mi myšlenka, že mám vlastně jako vždycky všechno v rukou já, takže kdybych nemohla, tak holt uberu – ono se to nezblázní!

Užitečné kontakty na pomoc a další informace

 

Pro učitele jsme v Nevypusť duši připravili nové webináře zaměřené na podporu duševního zdraví samotných pedagogů, ale také jejich žáků a studentů. Celou nabídku si prohlédněte TADY.

 

---

Zdroje: 

• • • • SOKAL, Laura J.; TRUDEL, Lesley G. Eblie; BABB, Jeff C.. Supporting Teachers in Times of Change: The Job Demands- Resources Model and Teacher Burnout During the COVID-19 Pandemic. International Journal of Contemporary Education, [S.l.], v. 3, n. 2, p. 67-74, aug. 2020. ISSN 2575-3185. Available at: <http://redfame.com/journal/index.php/ijce/article/view/4931>. Date accessed: 26 jan. 2021. doi:http://dx.doi.org/10.11114/ijce.v3i2.4931.
      • SOKAL, Laura J.; TRUDEL, Lesley G. Eblie; BABB, Jeff C.. Canadian teachers’ attitudes toward change, efficacy, and burnout during the COVID-19 pandemic. International Journal of Educational Research Open, Volume 1, 2020, 100016, ISSN 2666-3740, https://doi.org/10.1016/j.ijedro.2020.100016.
      • https://www.waldenu.edu/online-masters-programs/ms-in-education/resource/five-ideas-for-preventing-teacher-burnout
      • https://www.edutopia.org/article/curbing-teacher-burnout-during-pandemic
      • https://www.teachforamerica.org/stories/tackling-covid-19-fatigue-as-a-teacher
      • https://www.edweek.org/teaching-learning/opinion-teacher-demoralization-isnt-the-same-as-teacher-burnout/2020/11

Předposlední ze série čtyř článků o duševním zdraví učitelů během pandemie je tu (ten první najdete zde a druhý tady). Zeptali jsme se několika pedagogů z celé republiky, kteří učí na různých typech škol na to, jak prožívají poslední rok. Dnes se dozvíte odpověď na třetí ze čtyř otázek…

 

---

Řešení třídnických hodin pozdě večer, obavy o znalosti končících ročníků, starosti s technikou, motivace neprospívajících žáků, nejistota z neustálých změn, pocity vyčerpání a rezignace, stírání hranic mezi prací a odpočinkem… Zdá se vám to povědomé? To vše se stalo součástí života učitelů za poslední rok. Učitelské povolání patří mezi pomáhající profese, kde snaha a touha pomáhat druhým často může způsobit, že člověk zapomíná sám na sebe. 

Práce z domu představuje velké nároky na koordinaci aktivit a celkovou strukturu a plánování času. Může to být ale jeden ze způsobů, jak posílit hranici mezi prací a odpočinkem a jak předcházet úplnému zahlcení. Učitelů jsme se zeptali, jak se s tím poprali. V článku vám nabízíme bohatou inspiraci a konkrétní tipy, co učitelům pomáhá udržet balanc. Možná si tam najdete také něco pro sebe. Nezbytnou součástí učitelské profese je sebepéče, získali jsme proto také množství tipů, co osloveným pedagogům nejvíce pomáhá. Nezapomněli jsme ani na seznam užitečných kontaktů, pro každý případ – ten najdete úplně na konci článku.

Všem, kteří byli ochotni s námi sdílet své osobní zkušenosti, děkujeme a věříme, že díky jejich otevřenosti mohou nejen jejich kolegové čerpat další inspiraci.

Daří se vám udržet hranice mezi rolí učitele a vlastním soukromým životem? Jak si udržujete balanc?

Daniela (50 let, SZŠ): Já jsem to asi neměla oddělené nikdy a nevadí mi to. Pracuju o víkendech a po večerech, vlastně mi to vyhovuje, že si práci můžu takhle rozložit. Studenti také mohou psát, případně volat, jak je potřeba, a nezneužívají toho.

Radka (51 let, gymnázium): Vytratila se zřetelná hranice mezi prací a volným časem (někteří žáci a leckdy i jejich rodiče bohužel mají dojem, že jim my učitelé máme být k dispozici 24 h denně). Bylo nutné se vůči tomuto průvodnímu jevu distanční výuky důrazně vymezit. 

Být online neznamená pracovat nepřetržitě. Můj rodinný a soukromý život si zachoval svůj ráz – stanovila jsem si nepřekročitelné hranice a nedovolila, aby byly narušeny vpádem distanční výuky z domova.

Ondřej (soukromé gymnázium): Snažím se pracovat ráno a poté večer, když už moje děti doma spí.

Lucie (30 let, gymnázium): Osobní a pracovní život jsou 2 odlišné věci. Rozhodně se snažím „nenosit“ si své starosti do práce/do školy, snažím se je nechat „doma“ a vždy překročit práh školy s úsměvem.

Lenka (SSUŠ): Soukromý život a práci odděluji jen těžko, ale bylo to tak i před pandemií. Jakožto praktikující hudebníci prolínáme práci se soukromím stále. Snažím se ale „držet“ víkendy, volné dny jen s rodinou, kdy se práce neřeší. Podaří se to tak 1-2 dny v týdnu.

Lenka (55 let, gymnázium): 

Nemohu mluvit o udržování hranice ani balancu. Prostě pracuji, když to je potřeba a jak dlouho je potřeba. Někdy jsem tak unavená, že nejsem schopná ničeho, proto aspoň důsledně dodržuji prázdniny.

Klára (42 let, SŠ obchodu a řemesel): Mám zavedený režim dne, který dodržuji. Dopoledne se učím s dětmi a přitom vařím nebo jinak pracuji doma, po obědě nastupuji já se svou online výukou. Poté se snažím jít s dětmi ven nebo jim vymyslet nějakou zábavu. Téměř denně si také musím dělat přípravy na svou výuku. Večer se snažím mít chvilku pro sebe.

Dan (29 let, ZŠ): Cíleně si odděluji čas, zároveň také proto chodím občas učit do školy – abych měl předěl. 

Kateřina (52 let, SPŠCH): Manžel po více než 30 letech ví, že žije s učitelkou, takže je zvyklý, že po večerech pracuji. Teď prostě pracuji doma i ve dne. Snažíme se chodit na procházky, ale chybí mi pravidelná cesta do školy a několik kilometrů, které běžně při vyučování nachodím.

Na počátku distanční výuky jsem na sebe kladla dost maximalistické požadavky. Velmi rychle se mi tak zahlcovaly moje e-mailové schránky, jak se mi práce vracely, a volný čas přestal existovat, protože jsem chtěla všem dávat zpětnou vazbu.

Navíc jsem se čím dál víc zlobila na sebe, že neumím práci rozumně zorganizovat, abych nepracovala 7 dní v týdnu. Skončilo to ve chvíli, kdy jsem začala mít potíže s pohybovým aparátem – páteří a pravou rukou. Několik dní jsem spala vsedě – ruka při každém pohybu bolela. Jakmile jsem „slevila“ ze svých nároků, došlo i k nárůstu dobrých pocitů proti těm negativním. Naučila jsem se navíc řadu „fíglů“ a začala používat funkční aplikace, které minimálně komunikaci s žáky zjednodušily. Problém nastal s prací v prvních ročnících, tedy u žáků, které jsem viděla jen několikrát a měla jsem s nimi najednou komunikovat jen na dálku. 

Už jsem věděla, jak střídat úkoly více / méně náročné na kontrolu, ale odpovídala jsem tvářím z fotografií, jejichž jména jsem se teprve učila.

Ilona (57 let, SZŠ a VOŠ): Na začátku to bylo náročné, pracovala jsem spíše v noci (kromě synchronní výuky) – opravování, přípravy. Držet hranice se mi již daří, ráno provedu stejný rituál, jako kdybych šla do školy, včetně líčení a pěkného oblečení. Nezanedbávám snídani, po vyučování jdu ven do přírody. Pracuji na sebevzdělávání a účastním se webinářů.

 

Užitečné kontakty na pomoc a další informace

 

V posledním dílu seriálu Jak učitelé (ne)vypouští duši během distanční výuky se budeme věnovat tomu, co pedagogům dává naději a jaké myšlenky je drží nad vodou.

 

---

Zdroje: 

• • • • SOKAL, Laura J.; TRUDEL, Lesley G. Eblie; BABB, Jeff C.. Supporting Teachers in Times of Change: The Job Demands- Resources Model and Teacher Burnout During the COVID-19 Pandemic. International Journal of Contemporary Education, [S.l.], v. 3, n. 2, p. 67-74, aug. 2020. ISSN 2575-3185. Available at: <http://redfame.com/journal/index.php/ijce/article/view/4931>. Date accessed: 26 jan. 2021. doi:http://dx.doi.org/10.11114/ijce.v3i2.4931.
      • SOKAL, Laura J.; TRUDEL, Lesley G. Eblie; BABB, Jeff C.. Canadian teachers’ attitudes toward change, efficacy, and burnout during the COVID-19 pandemic. International Journal of Educational Research Open, Volume 1, 2020, 100016, ISSN 2666-3740, https://doi.org/10.1016/j.ijedro.2020.100016.
      • https://www.waldenu.edu/online-masters-programs/ms-in-education/resource/five-ideas-for-preventing-teacher-burnout
      • https://www.edutopia.org/article/curbing-teacher-burnout-during-pandemic
      • https://www.teachforamerica.org/stories/tackling-covid-19-fatigue-as-a-teacher
      • https://www.edweek.org/teaching-learning/opinion-teacher-demoralization-isnt-the-same-as-teacher-burnout/2020/11

Druhý ze série čtyř článků o duševním zdraví učitelů během pandemie je tu (ten první najdete zde). Zeptali jsme se hned několika pedagogů z celé republiky, z různých typů škol a různého věku na to, jak prožívají poslední rok. Položili jsme jim 4 otázky, dnes se dozvíte odpovědi na tu druhou…

 

---

Mezi učiteli se nacházejí takoví, kteří jsou na počátku své pedagogické kariéry a aktuální situace je přiměla získávat první zkušenosti a vést třídnické hodiny ihned na dálku. Najdou se mezi nimi i ti, kteří mají nespočet zkušeností po mnohaleté praxi, ale technika je pro ně velkou výzvou, se kterou se museli mnohdy v nereálně krátkém čase poprat. Jsou předměty, které lze na dálku zvládat poměrně dobře, ale i takové, kde osobní kontakt je zcela nezbytný a distanční výuka jej zdaleka nemůže nahradit. Nejnovější výzkumy přitom ukazují, že otevřenost vůči změnám jako takovým, ale i schopnost přizpůsobit se technologiím, sehrává zcela zásadní roli v prevenci syndromu vyhoření. Většina učitelů má vlastní rodinu a kromě žáků ve třídě pečuje také o své děti, které se rovněž musí vzdělávat na dálku. Mnozí z nich se nacházejí v oblastech a lokalitách, kde se jim o podpoře ve formě supervize či psychologické podpory pro žáky může jenom zdát. A někteří pedagogové dokonce chodí se studenty na praxi do nemocnice.

Všichni učitelé jsou zvyklí se často potkávat a sdílet náročné i veselejší okamžiky na chodbách, ve sborovně, na poradách, v kuchyňce na kafi. Nyní o tuto možnost přišli a jsou nuceni kontakt nahradit přes virtuální technologie. Pro někoho může být přínosem zachovat si určitou nezávislost a záležitosti související s prací si do života pouštět jen v určité míře, někteří učitelé se snaží zůstat v kontaktu téměř 24 hodin denně a být žákům i kolegům k dispozici nad rámec svých obvyklých povinností.

Je zřejmé, že ztráta profesního sociálního kontaktu může prohlubovat izolaci a pocity osamělosti. S tím v pedagogické profesi souvisí také otázka osobních hranic.

Všem, kteří byli ochotni s námi sdílet své osobní zkušenosti, děkujeme a věříme, že díky jejich otevřenosti mohou nejen jejich kolegové čerpat další inspiraci.

Jak udržujete kontakt se svými kolegy a kolegyněmi?

Ilona (57 let, SZŠ a VOŠ): S kolegy udržuji kontakt přes telefon, e-mail a při meetových poradách. Většinou mluvíme o svých pocitech ze situace a o dětech, které jsou méně úspěšné v distanční výuce (nechodí na meety, odesílají pozdě nebo vůbec zadanou práci apod.).

Hanka (42 let, ZUŠ): S kolegy jsme průběžně v kontaktu, máme dobrý kolektiv, vídáme se i soukromě.

Ondřej (soukromé gymnázium): Na Google Classroom máme společnou skupinu, kde můžeme sdílet své nápady, inspirace a a „své slepé uličky“, tedy věci, které naopak tolik nefungovaly. Jinak máme ještě skupinu na WhatsUpu, kde se spíše objevují věci odlehčenější. Myslím, že je to dobrá psychohygiena.

Klára (42 let, SŠ obchodu a řemesel): Musím říct, že žádný bližší kontakt neudržuji. Samozřejmě jsme s vedením a třídními učiteli v kontaktu e-mailem, ale jedná se o pracovní záležitosti, kdy řešíme jednotlivé studenty, pokud je to třeba. Své duševní zdraví si hýčkám mimo tento prostor.

Radka (51 let, gymnázium): S kolegy jsme se od března pravidelně setkávali prostřednictvím tzv. relaxační skupiny v MS Teams, zde jsme si vyměňovali zkušenosti, poskytovali si oporu (mj. také technickou, učili jsme se učit online za běhu). Také jsem začala s kolegyní vyrážet do přírody – turistika, běh, kolo.

Ztráta sociálních kontaktů devastovala i nás, nejen naše žáky. Ve škole jsme se udržovali jsme se v dobré náladě, vzájemně si dodávali energii. Často stačilo pouhé popovídání si.

Kateřina (52, SPŠCH): Na jaře jsme se ve škole střídali ve skupinách, proto jsem o kontakt s kolegy „stejné krevní skupiny“ nepřišla – vzájemně jsme sdíleli své ne/úspěchy i odreagování. Od mladších kolegů jsem čerpala ICT rady a doporučení. Společně jsme připravovali nástěnku pro žáky vracející se do školy po distanční výuce zaměřenou na seberozvoj a psychickou rovnováhu.
Zajímavé je, že se často spojujeme i s kolegy z jiných typů škol (VŠ, ZUŠ), abychom si sdělili, jak to zvládáme, co by se dalo dělat jinak.

 

Lenka (55 let, gymnázium): Někteří z nás docházejí do školy, ale jsme zpravidla v kabinetech nebo učebnách, odkud vedeme online výuku. Nedá se říct, že by naše kontakty byly četné. Spíš mám obavy, že k sobě budeme muset zase trochu hledat cestu.

 

Užitečné kontakty na pomoc a další informace

 

V příštím díle seriálu Jak učitelé (ne)vypouští duši během distanční výuky se budeme věnovat hranicím, oddělení práce a odpočinku a udržování balancu.

 

---

Zdroje: 

• • • • SOKAL, Laura J.; TRUDEL, Lesley G. Eblie; BABB, Jeff C.. Supporting Teachers in Times of Change: The Job Demands- Resources Model and Teacher Burnout During the COVID-19 Pandemic. International Journal of Contemporary Education, [S.l.], v. 3, n. 2, p. 67-74, aug. 2020. ISSN 2575-3185. Available at: <http://redfame.com/journal/index.php/ijce/article/view/4931>. Date accessed: 26 jan. 2021. doi:http://dx.doi.org/10.11114/ijce.v3i2.4931.
      • SOKAL, Laura J.; TRUDEL, Lesley G. Eblie; BABB, Jeff C.. Canadian teachers’ attitudes toward change, efficacy, and burnout during the COVID-19 pandemic. International Journal of Educational Research Open, Volume 1, 2020, 100016, ISSN 2666-3740, https://doi.org/10.1016/j.ijedro.2020.100016.
      • https://www.waldenu.edu/online-masters-programs/ms-in-education/resource/five-ideas-for-preventing-teacher-burnout
      • https://www.edutopia.org/article/curbing-teacher-burnout-during-pandemic
      • https://www.teachforamerica.org/stories/tackling-covid-19-fatigue-as-a-teacher
      • https://www.edweek.org/teaching-learning/opinion-teacher-demoralization-isnt-the-same-as-teacher-burnout/2020/11